SYR OBALENY V MLETEM MASE a nejen to se dozvíte v tomto článku. Obecně lze konstatovat, že sýry jsou zdravé. Přesto ale nejsou všechny sýry stejné a ne každý našemu tělu prospívá. Některé sýry si například nemohou dopřát lidé s intolerancí laktózy, jejichž organismus nedokáže strávit mléčný cukr. Jiné sýry obsahují fosfáty, které blokují využití vápníku. Pozor také na sýry s nežádoucími plísněmi…
Recepty na plísňový sýr
Základem je pasterizované mléko s vlastnostmi vhodnými pro výrobu sýra. Používá se nejen kravské mléko, ale také ovčí, kozí či buvolí. Jak tučné je mléko, tak tučný je výsledný sýr. Obsah tuku u mléka se upravuje odebráním nebo přidáním smetany.
Sýr tvoří pevné látky z mléka, které se oddělují pomocí srážení. Vlastnosti jako vzhled, chuť a vůně, oka v sýru nebo povrchovou či vnitřní plíseň ovlivňují kultury mikroorganismů a ušlechtilých plísní, které se přidávají ještě před srážením.
Rozlišuje se takzvané kyselé a sladké srážení. Kyselé srážení se děje pomocí bakterií mléčného kysání. Ty přetvoří laktózu na kyselinu mléčnou, díky níž se vysráží kasein. Touto metodou se dnes vyrábějí tvarohy a olomoucké tvarůžky.
Sladké srážení probíhá pomocí syřidla, což je enzym, který mléko srazí, aniž by se zvýšila kyselost. Dříve byl získáván ze žaludku telat, dnes je možné ho vyrobit synteticky i z rostlin.
Z vysráženého mléka vzniká sýřenina. Ta se míchá pomocí sýrařské harfy, zahřívá se na teplotu 50 až 60 stupňů a přitom odtéká syrovátka, dokud sýřenina nedosáhne požadované pevnosti. Dále se hmota lisuje do tvarů a mírně se osolí a může se prodávat. Takto například vznikají čerstvé sýry typu Lučina. Nebo se bochníky a jiné tvary vkládají do solného roztoku a nechají se dále zrát v podmínkách optimálních pro činnost bakterií. Oka v sýru způsobují plyny, které vznikají právě působením bakterií. Eidam zraje 2 měsíce, Ementál 6 měsíců, Parmazán 2 roky.
Tavené sýry se vyrábějí roztavením tvrdého sýra horkou párou a přidáním tavicích solí fosfátů a citrátů, které způsobují, že roztíratelná konzistence vydrží.
Recept na domácí sýr
Ingredience: 12 l mléka, 5 ml syřidla, sůl, voda, směs koření
Technologický postup: 10 až 12 l mléka (neupravené, domácí) zahřejte na 63 °C (provedete takzvanou termizaci, při níž by se podle pravidel měla vysoká teplota udržovat po dobu 30 minut) a po zchladnutí na 40 °C vmíchejte jeden kelímek dobré zakysané smetany. Po 20 minutách, kdy se v mléce namnoží naočkovaná mikrobiální kultura, důkladně vmíchejte 5 ml syřidla zředěného trochou vody. Důkladně vše promíchejte a opět zahřejte na 40 až 50 °C. Po 30 až 60 minutách vznikne takzvaná sýřenina, která má konzistenci pudinku. Sýřeninu promíchejte čistou rukou, dokud se nezačne na povrchu srážet syrovátka. Část jí slijte, abyste dál nezahřívali celý objem (některé postupy doporučují sýřeninu nakrájet nožem na kostky). Na dně kastrolu se musí usadit tuhá sraženina, kterou je třeba scedit. Přes cedník hmotu zároveň důkladně vymačkejte. Tento zákla
Sýry je možné připravovat jednak z tvarohu, jednak ze sýřeniny získané enzymatickým působením syřidla.
Varianta I
Ingredience: Na počátku cesty k sýru stojí mléko, musí jít o mléko čerstvé, ne nějaké vysoce trvanlivé, odtučněné a všeho zbavené. Dále potřebujete startovací kulturu, syřidlo, camembertskou kulturu, případně chlorid vápenatý (pro kupovaná homogenizovaná mléka). Dále budete potřebovat hrnec, ve kterém budete dělat sýr, několik lžic a lžiček, metličku, dlouhý nůž, naběračku, teploměr, kus plátna na odkapání sýřeniny.
Postup: Mléko zahřejte ve vodní lázni na 37 °C. Do zahřátého mléka vmíchejte startovací kulturu, třeba jogurt Hollandia, a to 3 lžíce. Nechte ho hodinu až dvě přiklopené bez míchání při 37 °C. Domácí mléko vytvoří vždy krásnou sýřeninu, u kupovaného mléka je lepší vmíchat před syřidlem pár kapek chloridu vápenatého, sýřenina bude pevnější. Syřidlo rozmíchejte v převařené vychladlé vodě. Na 2 litry mléka lžičku syřidla do panáka vody. Panáka nalijte do mléka za stálého míchání metličkou, po minutě začněte míchat v opačném směru, aby se mléko ustálilo, a přiklopte. Sýřenina by měla vzniknout do hodiny, lze počkat i dvě hodiny, déle už to nemá cenu, v případě stálé tekutosti musíte svůj pokus vzdát. Sýřenina se dlouhým nožem nakrájí na čtverečky kolmo a pak i v ostrém úhlu vůči dnu hrnce, aby vznikly zhruba stejné centimetrové kusy, nechá se chvíli ustát, aby vystoupila syrovátka. Sýrové zrno slijte přes lněné plátno, zavažte a nechte odkapat půl hodiny. Výsledkem je základní sýrová hmota, výchozí surovina k výrobě nejrůznějších sýrů.
Varianta II – bez syřidla
Ingredience: 1 kg tvarohu, 1 l mléka, 1 lžička jedlé sody, 1 lžíce másla, kmín, sterilovaná zelenina, čerstvá zelenina, hrášek, paprika, vejce natvrdo – vše dle chuti
Postup: Tvaroh vložíme do hrnce a zalijeme mlékem. Přivedeme téměř k varu, aby se tvaroh v mléce jemně natavil. Netrvá to příliš dlouho. Pak mléko i s tvarohem slijeme, tedy lépe řečeno syrovátku, protože mléko se srazí. V cedníku nám zbyde natavený tvaroh, který vložíme do hrnce, ve kterém již máme lžíci másla. Osolíme, můžeme přidat kmín nebo vlastní koření dle chuti a jedlou sodu. Hmotu v hrnci postupně zahříváme. Tvaroh se začne pomalu tavit. V tuto chvíli už je třeba mít připravenou formičku, nejlépe teflonovou na biskupský chlebíček, či srnčí hřbet, plastovou krabičku, hrníček, cokoli. Pokud chcete zkusit barevný sýr typu rolády, je třeba mít připravený hrášek, kukuřici, kapie na kousky, vejce natvrdo, vše hezky promíchat a přidat k sýru těsně před naléváním do formy. Vše je pak nutné nechat uležet do
Původ plísňových sýrů je zřejmě v povídce o selce, která zapomněla sýr ve sklepě. Když ho po čase našla, na jeho povrchu již byla bílá plíseň. Selka ho chtěla nejdříve vyhodit, ale nakonec ho ochutnala. Překvapila ji skvělá a zajímavá chuť. Tento příběh se stal ve francouzské vesnici Camembert – a jméno tohoto města dalo název lahodnému sýru. Camembert se ve Francii vyrábí už od roku 1791.
Náš český Hermelín dostal jméno podle podoby bílé plísně s kožešinou hermelínového pláště z kůže hranostaje. Historie českého Hermelínu sahá do 1. poloviny 20. století.
Dělení plísňových sýrů:
s plísní na povrchu: Camembert, Brie, Hermelín;
s plísní uvnitř: Niva, Gorgonzola, Rokfór.
Hermelín má kulovitý tvar (vypadá jako puk) a má jemnou ušlechtilou plíseň na povrchu. Sýr se uvnitř mění, dokonce zraje i poté, co si jej přivezete domů z nákupu. Čím déle máte Hermelín uložený v lednici, tím je měkčí a pikantnější. Zralý sýr uchovávejte v lednici při teplotě 4–8 stupňů Celsia.
Sýr Niva je sýr s modrou plísní uvnitř hmoty. Tento kravský sýr je obdobou francouzského ovčího sýra Roquefortu. Zrají spolu s ušlechtilou plísní Penicillium Rogueforti, která se přidává do mletého nebo sýřeninového sýra. Další verzí je italská Gorgonzola.
Výroba sýru Niva spočívá v odstředění syrového plnotučného kravského mléka; následuje homogenizace; pasterizace; sýření probíhá ve výrobníku. Sýřenina se zpracovává na zrno. Vzniklá směs syrovátky a zrna se pouští na pás, kde syrovátka odtéká a probíhá solení zrna koncentrovaným solným roztokem a plnění do forem, které se v pravidelných intervalech obracejí. Hmota je poté vyklápěna na nerezové palety a putuje do solných lázní. Obrovské kádě jsou napouštěny solným roztokem s danou koncentrací, kyselostí a teplotou. Po vyjmutí se bochníky nechají den okapat a ručně se solí. Propichování slouží k tomu, aby se vytvořily průduchy nezbytné pro růst plísně. Je třeba udělat asi 35 vpichů z každé strany bochníku, aby se vytvořilo dostatek vzduchových bublin s dvojím významem – umožnit přístup vzduchu, který plíseň potřebuje, a nechat zplodiny vznikající štěpením bílkovin a tuků ze sýra uniknout. Plísňové kultury se dnes pěstují na povrchu vysterilizovaných krup a do sýrové hmoty se splachují vodou. Zrání ve sklepích při stálé teplotě (8–10 °C) a vlhkosti (95 %) probíhá 5 týdnů. Nakonec se provede takzvané ošetření – z bochníků se ručně seškrabují nežádoucí plísně.
na dochucení: mletý černý pepř, sůl, drcený kmín, majoránka
Postup:
Nejprve si očistíme menší cibuli a česnek. Cibuli nakrájíme najemno, česnek také, ale můžeme ho nakrájet i na plátky nebo prolisovat. Brambory oloupeme a nakrájíme na kostičky. Potom si v hrnci rozehřejeme sádlo a cibulku necháme zesklovatět. Přidáme česnek, který krátce orestujeme a zalijeme horkou vodou. Přisypeme brambory, kostku bujónu (masový nebo zeleninový) a polévku osolíme, opepříme a dochutíme drceným kmínem. Česnečku vaříme do změknutí brambor. Ke konci vaření nadrhneme do česnečky majoránku. Pro silnější česnekový efekt můžeme přidat další 3 stroužky česneku, tentokrát už prolisovaného.
Horkou česnečku servírujeme nejlépe do misek a posypeme upečenými kostičkami tvrdšího chleba a nastrouhaným sýrem. Hotovou česnečku se sýrem ihned podáváme.
Do česnečky můžeme přidávat sýr jakéhokoliv druhu. Může to být sýr tavený, strouhaný tvrdý sýr a nemusí chybět ani chuťově výrazné sýry, jako je sýr balkánský nebo naše domácí tvarůžky. Sýr přidáváme vždy až nakonec, když už jsou ostatní přísady v česnečce uvařeny, a necháváme ho jen rozpustit. Tvrdý strouhaný sýr můžeme podávat tak, že jím horkou polévku ozdobíme až na talíři.
Rozmarýn je ceněnou bylinou a kořením, a to pro svou výraznou vůni a chuť. K sušení a léčebným účelům se sbírají od května do srpna jeho úzké šedozelené čárkovité lístky, které se suší za temna na síťových platech a uchovávají se ve sklenicích s uzavíratelným víčkem. Nejvhodnější je sbírat ještě mladé a ohebné listy. Podobně jako u jiných bylinek i u rozmarýnu platí, že by se neměl užívat ve velkých dávkách.
V kuchyni nachází své uplatnění jak čerstvé, tak sušené rozmarýnové lístky. Mají jemnou kafrovou vůni a hořce štiplavou chuť. Díky svému aroma se hodí pro dochucování ryb, zvěřiny, pečeného masa. Skvěle chutnají i na grilovaných rajčatech anebo v mletém mase. Rozmarýn je vhodný rovněž do salátů, pizzy, marinád, těstovin, zapékaných brambor, zeleniny, bylinkového másla, do polévek, ke grilování a na výrobu rozmarýnového vína. Jeho velkým plus je podpora trávení a také to, že omezuje nadýmání.
Výrazné aroma této byliny ji předurčuje také k využití do vonných potpourri směsí. Dalším možným způsobem použití je přísada do koupelových solí a olejů. Pozitivně působí na tělo zejména při revmatických bolestech.
Každého určitě napadlo, že v receptu chleba obalený ve vajíčku nejde o samotné pečení, ale o zpracování již upečeného chleba. Tento pokrm může být dobrou snídaní i večeří, ale i svačinou, a přijde-li nečekaná návštěva, pak ji určitě ani takový chleba obalovaný ve vajíčku, navíc pěkně nazdobený, neurazí.
Ingredience:
4 krajíce chleba
3 ks vajec
sůl
olej na smažení
plnotučná hořčice
cibule
čerstvá nebo kyselá okurka
rajče
Postup:
Krajíce chleba, mohou být i starší a tvrdší, rozpulte a namočte po obou stranách v rozšlehaných osolených vejcích. Takto připravený chléb osmažte na rozpáleném oleji z obou stran. Opečený dejte na talíř, potřete plnotučnou hořčicí, nemáte-li rádi hořčici, můžete nahradit kečupem, dozdobte na tenké plátky nakrájenou cibulí, kouskem okurky a rajčetem, dle fantazie.
Koriandr se využívá nejen v léčitelství, ale i v gastronomii jako koření, v podstatě představuje jednu z mála kulturních plodin, které lze v kuchyni zužitkovat úplně celé. Kromě semen koriandru se totiž používají i koriandrové listy a kořen. Rostlina sice jako celek páchne, ale listy koriandru mají chuť anýzu, kořen je pak intenzivnější a semínka koriandru mají nasládlou až ostře kořenitou palčivou chuť připomínající pomerančovou kůru a skořici. Pokrmům dodají příjemnou vůni a lehce nasládlou chuť, proto koriandr velmi často tvoří součást směsí kari koření.
Koriandr je velmi oblíbený v indické kuchyni, a to jak v mletém stavu, tak i celý nebo drcený. Často bývá i součástí arabské kuchyně. Nejčastěji ho najdete v marockých specialitách z jehněčího nebo kuřecího masa. V Evropě se pak koriandr nejčastěji používá při pečení chleba nebo pečiva, často v kombinaci s kmínem. Aroma koriandru se využívá i při výrobě klobás nebo při pečení masa a ryb. V české kuchyni je například oblíbená kombinace koriandru a hub, najdeme jej tedy i v receptech na houbovou omáčku, polévku. Používá se i k nakládání hub a jiné zeleniny (červená řepa a okurky), přidává se do chleba, který tak činí stravitelnější, je klasickou přísadou do perníku, uzenářských výrobků, při přípravě jehněčího, vepřového a hovězího masa či ryb. Využití nachází rovněž ve výrobě alkoholických nápojů včetně vín.
V léčitelství se využívají listy a plody koriandru. Tato bylina obsahuje silice, třísloviny, linalon, mastné oleje, kumariny (proto ho nesmí užívat lidé s poruchami srážlivosti krve), vitamin C, geraniol, geranylacetát, gamma-terpinen. Linalon, obsažený v koriandru, omezuje růst bakterií a hub, tedy původců mnohých onemocnění u člověka. Hlavní využití koriandru spočívá v jeho vlivu na trávicí trubici, látky v něm obsažené ulevují při nadýmání a pocitu plného žaludku, mírní žaludeční nevolnost a křeče, povzbuzují chuť k jídlu. Při nemocech dýchacích cest podporuje vykašlávání. Má také příznivé účinky na nervovou soustavu.
Na vnitřní použití je tedy čaj z koriandru, často spolu s kmínem, který by vám měl pomoci při bolestech břicha a pocitu plnosti či nadýmání. Zevně se koriandr používá ve formě obkladů k ošetřování vředů nebo jako mazání při onemocněních kloubů. V takzvaném karmelitském lihu pak při revmatismu a bolestech v kloubech. Inhalace výparů z vařícího se drceného koriandru užíváme při chronické rýmě, spojené s chronickým katarem horních cest dýchacích. Dle potřeby se inhaluje jednou až dvakrát denně po 5 až 10 minutách.
Dříve byl čískejk pouze pečený dort, v dnešní době se připravuje i v nepečené variantě. Lze jej připravit podle původní receptury, tedy čistě sýrový, nebo s různými příchutěmi, které bývají s ovocem nebo s čokoládou.
Hlavními ingrediencemi jsou tvarohový čerstvý sýr, sušenky, cukr, máslo a zakysaná smetana.
První čískejk byl vyroben na řeckém ostrově Samos. Formy na něj byly nalezeny právě na tomto místě a datují se k roku 2000 před naším letopočtem. Sýr a sýrové výrobky zde byly už daleko dříve, první nálezy jsou však datovány až k tomuto roku. V Řecku byl čískejk považován za výborný zdroj energie a byl podáván sportovcům během prvních olympijských her v roce 776 př. n. l. Jednoduchá verze čískejku s pšeničnou moukou, medem a sýrem byla také servírována na řeckých svatbách.
Zatímco se v Americe se ustaloval pohled na cheesecake, v Evropě se stále experimentovalo s jeho variantami. Například Italové používají sýr Ricotta, Řekové sýr Mizithra nebo Feta. Němci dávají přednost tvarohu a Japonci používají kombinaci kukuřičného škrobu a vaječných bílků.
Přestože lze považovat čískejk za sladký dezert se stejnými základními ingrediencemi, existují i speciální verze, které obsahují plísňový sýr, mořské plody, pikantní chilli nebo dokonce tofu. Přes 4000 let úprav vedlo k dnešním stovkám druhů čískejků a vy si tak můžete vychutnat tuto delikatesu v restauracích nebo i ve vlastní kuchyni.
Mléko nalijeme do nádoby a zahřejeme jej cca na 36 °C, poté nádobu s mlékem odstavíme ze zdroje tepla a do mléka přidáme syřidlo, promícháme a necháme 30 minut syřidlo působit. Za tuto dobu se mléko srazí; takto sraženou hmotu v nádobě rozkrájíme na čtverečky a opět vše zahřejeme na 50 °C. Po dosažení teploty 50 °C směs přelijeme přes cedník s plátnem. V plátně zůstane tvarohová hmota, kterou necháme 4 až 5 hodin okapat. Takto připravený sýr se dá okamžitě konzumovat, nebo můžeme vytvořený sýr také naložit, a to například tak, že sýr nakrájíme na čtverečky a ty proložíme česnekem, bylinkami, feferonkami, cibulí a kořením, promícháme a vložíme do sklenic s uzávěrem. Obsah takto naplněné sklenice dolijeme olejem a uzavřeme. Naložený sýr necháme ve sklenici uležet 6 až 8 dní a poté konzumujeme.
Ingredience: 500 g listového těsta, 100 g šunky, 100 g plátkového sýra, oregano, kečup, vejce
Technologický postup: Troubu předehřejeme na 180 °C. Plech vyložíme pečicím papírem. Listové těsto můžeme koupit již rozválené na pečicím papíře, ten pak jen můžeme rozložit. Pokud máme listové těsto vcelku, rozválíme je. Těsto pokapeme kečupem a rozetřeme po celé ploše těsta (od krajů asi 1 cm). Kečup posypeme oreganem, množství podle chuti. Dále poklademe po celé ploše šunku a na ni sýr. Sýr můžeme použít libovolný polotvrdý či tvrdý – eidam, madeland, sýr ementálového typu. Plátkový sýr můžeme případně i nahradit sýrem strouhaným. Těsto s náplní srolujeme do rolády, při rolování mírně utahujeme. Roládu krájíme na asi 1 cm silné plátky, které pokládáme na plech vyložený pečicím papírem. Šneky na plechu potřeme rozšlehaným vejcem. Pečeme při 180 °C dozlatova, tedy asi 20 minut. Můžeme podávat ještě teplé nebo nechat vychladnout a podávat studené.
Jedná se o vyšší keř, který dorůstá do výšky mezi 2 až 6 m, jeho šíře je 2 až 5 m. Keř je listnatý, opadavý. Kvete nápadnými bílými květy, a to od dubna do května. Keř dobře snáší přímé slunce a v zimním období je mrazuvzdorný.
Květenství muchovníku je sestavené ve vzpřímených nebo převislých hroznech s 1–20 květy, a to buď v seskupení jednoho až čtyř květů, nebo v hroznu se 4–20 květy. V květu je pět bílých (vzácně poněkud růžových) kulatých lístků, 2,6–25 mm dlouhých. Listy jsou oválné, až 8 cm velké, raší bronzově a zrají do tmavě zelené barvy, na podzim se mění do sytě růžově až zářivě červené.
Tato rostlina má lidové označení indiánská (aljašská) borůvka, neboť její plody jsou borůvkám podobné. Mají cca 1 cm v průměru, temně modrofialovou barvu, zrají již na začátku léta a mají výbornou, sladkou chuť s lehce pikantní, trnkovou příchutí. Na keři vydrží zralé poměrně dlouho, takže je možné je sklízet postupně až měsíc.
Muchovník roste poměrně divoce do hustého a velkého keře. Pokud jej chcete udržet kompaktní, na jaře před rašením jej sestříhejte. Potřebuje kyselou půdu bez obsahu vápence, která bude živná a neustále vlhká, ale dobře odvodněná.
Keř dokonale kombinuje funkci okrasnou a užitkovou. Na jaře je obalený sněhově bílými vonnými květy. V létě přinese bohatou úrodu lahodných plodů a na podzim se jeho listy neuvěřitelně vybarvují. Indiánská borůvka je absolutně mrazuvzdorný keř, a dokonce i květy jsou velmi odolné mrazu, takže bohatě plodí i v letech, kdy vám ostatní ovoce pomrzne. Muchovník tedy nelze než doporučit do každé zahrady. Je možné jej pěstovat i v květináči na terase či balkoně.
Amelanchier je původní rostlina kanadských prérií a v Kanadě se pěstuje v mnoha odrůdách na plantážích. Nejvyšší hodnotou muchovníku je jeho vysoká odolnost vůči zimě a rané dozrávání plodů. Může být pěstován ve vyšších polohách i na krajním severu, kde plodí a dozrává každoročně, a kde jiné ovocné druhy nemohou růst a plodit.
Vysazené rostliny začnou plodit již tři roky po výsadbě a plodí každoročně po dobu 40–50 let. Keř je samosprašný. Na zahradě tak stačí jen jedna rostlina, aby dobře plodil. Průměrná úrodnost z jednoho keře je 8–12 kg oválných tmavofialových bobulí s vysokým ojíněním. Bobule jsou šťavnaté, sladké, příjemné chuti.
Muchovník roste dobře a zdravě v každé půdě a téměř není napadán chorobami a škůdci. I když bude růst a plodit bez jakékoliv péče, za dobrou péči a přípravu půdy se odvděčí vyšší úrodou a kvalitnějšími plody.
Kořenový bal tvoří systém kořenů, které jsou obaleny zeminou, která na nich pevně drží. Kořenový systém je pro rostliny velmi důležitý, zajišťuje rostlinám vodu, živiny, dýchání a u některých druhů i rozmnožování.
Rostliny jsou ve školkách pěstovány obvykle ve volné půdě nebo v kontejnerech. Rostliny z volné půdy jsou pak dodávány jako prostokořenná sadba nebo sadba s kořenovým balem. Kontejnerované rostliny se po namnožení pěstují v nádobách a podle druhu se několikrát přesazují, expedice se provádí obvykle ve větších kontejnerech (květináčích).
Prostokořenné rostliny se dodávají s minimálním množstvím zeminy, a proto je nutné je co nejrychleji dopravit na místo určení a výsadby. Prostokořenná sadba se proto používá jen u listnatých stromů a běžných listnatých keřů (ptačí zob, tavolníky, javory, habry, růže a podobně), které jsou méně choulostivé na zasychání kořenů. Pokud není možné provést výsadbu okamžitě po převzetí rostlin, je možné jejich založení do kypré půdy nebo rašeliny na dobu několika dnů. Rostliny se musí pravidelně kropit a za slunečného počasí stínit. U prostokořenných rostlin je důležité keře nebo stromky před vlastní výsadbou sestřihnout. U růží a ovocných rostlin se řez řídí určitými pravidly. U okrasných keřů, jako je ptačí zob, tavolníky, svídy a dříny a dalších, se kořeny zakrátí zhruba o třetinu a nadzemní část keřů se sestřihne o třetinu až polovinu jejich původní výšky. Prostokořenné rostliny se vyrývají ve školkách pouze v bezlistém stavu, z čehož plyne i termín výsadby (březen až duben nebo říjen až listopad).
U některých druhů rostlin pěstovaných ve školkách ve volné půdě je nutné při vyrývání ponechat kořenový bal, který se zavazuje do plachetky (juty). Kořenový bal se požaduje především u všech jehličnanů, stálezelených listnáčů a u vzrostlých zapěstovaných solitérních listnatých keřů a stromů. Rostliny s balem jsou vystaveny menšímu riziku zaschnutí kořenů, přesto pokud musíme výsadbu z různých příčin odsunout, je vhodné i rostliny s balem založit do kypré půdy nebo rašeliny, baly pravidelně zalévat, aby příliš neproschly, a rostliny raději přistínit. Termín výsadby zapěstovaných solitérních opadavých listnáčů je březen až duben nebo říjen až listopad. Jehličnany a stálezelené listnáče s balem vysazujeme do teplejší půdy, tedy v termínech duben až květen nebo září až říjen.
Kontejnerované rostliny mají zcela neporušený kořenový bal, protože jsou obvykle 2 až 4 roky pěstovány stále v nádobách. Také během výsadby obvykle nedojde k vážnému narušení kořenového balu, rostliny pak výsadbu do volné půdy v tomto smys
Chleba obalený ve vajíčku se nemusí vždy opékat na pánvi, další možnou variantou je příprava v troubě. Tento způsob je dokonce méně kalorický.
Ingredience:
4 krajíce chleba
3 ks vajec
sůl
olej na smažení
plnotučná hořčice
cibule
čerstvá nebo kyselá okurka
rajče
Postup:
Než začnete s přípravou chleba, tak nechte troubu vyhřát na 200 °C. V misce si rozšlehejte osolená vejce a v nich namočte chléb po obou stranách. Plech vymažte máslem nebo olejem a rozprostřete na něj obalené chleby. Chleby by se neměly dotýkat, aby se při pečení nespojily v jeden kus. Při obalování byste si měli docela pospíšit, aby vám zbytečně vajíčko z chlebů nestékalo. A druhá malá rada: začněte obalovat až tehdy, bude-li trouba opravdu vyhřátá, protože samotné obalení je rychlovka. Připravené chleby na plechu hned vložte do trouby a pečte asi 15 minut. Až budou dozlatova upečené, tak je vyjměte a dochuťte a dozdobte stejně jako chleby smažené.
Rostliny prostokořenné a se zemním balem potom vysazujeme od podzimu, kdy denní teploty klesnou přibližně pod 18 °C, až do počátku rašení na jaře; bez obav i v zimě, jestliže to počasí dovolí. Stejná odpověď je i na otázku, kdy sázet jehličnaté stromy.
Půdu určenou pro výsadbu ve volné půdě můžeme vylepšit kompostem nebo odleželým hnojem (kravský po třech letech, koňský po jednom roce uskladnění), nebo rašelinou a zahradnickým substrátem do 20 % objemu. Substrát, hnůj nebo kompost vždy promícháme s původní zeminou.
Jehličnaté stromy sázíme do propustné půdy. K jehličnanům je lepší vždy přimíchat kompost, rašelinu či substrát do 20 % objemu. Při výsadbě nedáváme do jámy umělá hnojiva, kromě dlouhodobě působících. Toto hnojivo je obaleno do žlutě okrových povoskovaných kuliček, které jej postupně uvolňují po dobu 3 až 6 měsíců podle typu hnojiva a požadavku rostlin. Nepřidáváme vápno.
Mulčovací kůra má jednak funkci při potlačení růstu plevelů do doby, než dřeviny vyplní osázený prostor, a dále funkci dekorativní. Při jejím použití musí vrstva dosahovat minimálně výše 5 cm. Pozor, zabraňuje i odpařování vody, takže může způsobit přemokření čerstvě nasázených a citlivých dřevin.
Vysazujeme na čisté plochy. Větší zaplevelení předem odstraníme pomocí totálních herbicidů. Místo, kam chceme dřevinu zasadit, je třeba nejprve předem zrýt. Všechny drny zlikvidujeme. Pokračujeme vyhloubením jámy a nakypřením jejího dna. Jáma musí být dostatečně velká, řídíme se obecným pravidlem, že by měla být cca 1,5krát větší než kořenový bal rostliny. Zda má dřevina dostatek prostoru, zkontrolujeme jednoduše – když vložíme rostlinu do jámy, nesmí být její kořeny ohnuté či jinak pokroucené.
U jehličnanů se zemním balem rozřízneme jutový pytel ve vrchní části tak, aby kmen nebyl obalený jutovým pytlem, a zasadíme jehličnan i s pytlem. Dbejte na co nejmenší narušení zemního balu. Zemní bal musí být velikostí přiměřený, pevný, soudržný. Jestliže je zemní bal nepevný a prakticky nesoudržný, je ujmutí takovéhoto jehličnanu velmi problematické. Prostokořenné jehličnany (bez zemního balu) se neujmou nikdy. U rostlin s kontejnerem vyjmeme rostlinu z kontejneru a zasadíme ji.
Při sázení je velmi důležité myslet na to, jak vzrůstné dané druhy jsou, tedy uvědomit si výšku a šířku rostlin za 10–20 let. Zejména cenným dřevinám ponecháme již od začátku dostatek prostoru. Aby zahrada nepůsobila první roky po výsadbě příliš prázdně, volná místa vyplníme obyčejnými druhy dřevin a trvalek, které později v průběhu let odstraníme.
Listnaté keře zasadíme do normální půdy. Nemusíme, ale můžeme půdu vylepšit kompostem, substrátem, rašelinou.
Tradiční domácí kulajda patří do skupiny klasických českých jídel. Receptů, názvů a modifikací je celá řada. Taková kulajda se zakysanou smetanou, se žampiony, nebo z čerstvých hub potěší vaše chuťové pohárky. No, a jak kulajdu dělají Kluci v akci, se můžete dočíst níže. Jsou zde uvedeny dvě varianty: jedna s použitím instantní jíšky a druhá z klasické domácí jíšky.
Ingredience
800 ml vody, 300 g brambor, 30 g sušených hub, 200 ml smetany ke šlehání, 1 snítka čerstvého kopru nebo 2 lžíce sterilovaného, 5–7 lžic instantní jíšky, 50 g másla na zjemnění, 4 vejce, kmín, sůl, bílý pepř, ocet
Recept
Nejdříve kluci namočí sušené houby minimálně na 1 hodinu, nejlepší je to podle nich přes noc. Dále kluci očistí brambory a nakrájí je na hrubé kostky, zalijí vodou, a přidají namočené houby včetně vody, ve které byly namočené, osolí, opepří, přidají kmín a vaří, dokud nejsou houby a brambory měkké, tedy cca 15–20 minut. Pak to kluci zalijí smetanou, zahustí instantní jíškou, ochutí octem, zjemní máslem a přidají pokrájený kopr. Do mírně osolené a octem okyselené vroucí vody vloží v naběračce rozklepnuté vejce a zavaří ho tak, aby žloutek zůstal měkký a obalený vařeným bílkem. Po 3 minutách varu vejce vyjmou a vloží je do studené vody, aby se zatáhla. Při podávání vkládali do každé porce polévky jedno zastřené vejce.
Jedná se o pavouka z čeledi slíďákovití. Slíďák tatarský je společně s některými sklípkany považován za největšího pavouka evropského kontinentu. Jeho samičky dorůstají do úctyhodné délky 3,5 cm (s nohama až 7 cm). Jeho kousnutí není nebezpečnější než bodnutí včelou.
Samci slíďáka tatarského dosahují dospělosti až po roce a půl, nápadně větší samice dokonce o rok později. Obě pohlaví dospívají koncem léta, kdy dochází ke kopulaci. Samci většinou krátce poté hynou. Samice skladuje přes zimu sperma ve svých zásobních váčcích a na jaře klade kulovitý kokon obalený pavučinou, který stejně jako jiní slíďáci nosí připředený ke svým snovacím bradavkám na zadečku. Samice se může dožít až 7 let, čímž se řadí mezi nejdéle žijící araneomorfní pavouky vůbec.
Po vylíhnutí a opuštění kokonu se mláďata na krátkou dobu nechají vozit na matčině hřbetě. Po osamostatnění je můžeme za slunných dnů spatřit volně pobíhat po povrchu holé půdy, kde slídí po kořisti. Tato životní fáze však netrvá dlouho.
Starší jedinci slíďáka tatarského totiž přes den vedou skrytý život v norách a na lov se vydávají v noci. Tehdy lze spatřit tvory pobíhající na povrchu půdy a skokem lovící noční motýly a jiné členovce, posedávající na vegetaci. Po lovu pavouci opět zalézají do svých doupat. Ta jsou tvořena svislou norou vypředenou pavučinou. Obvyklá hloubka nor dospělých samic je 10 až 20 cm, lze ale nalézt i nory hlubší. Nejlépe se slíďákům hloubí v písčitém substrátu, v kompaktní půdě si vytvářejí nory spíše upravením puklin.
Přední část hlavohrudi s klepítky a makadly je pokryta zářivě žlutooranžovými chlupy, navrchu je pavouk hnědočerný a posetý šedivými skvrnami. Má poměrně krátké nohy, které jsou uzpůsobeny k životu pod zemí. Na nohách se střídají černé a bílé pruhy.