UKLÁDÁNÍ OBRUBNÍKŮ je jedno z témat, o kterém si můžete přečíst v tomto článku. Hotová suchá betonová směs je určena především k drobným pracím při stavbě nových a opravách starých domů či jako podklad pod dlažbu při zřizování teras, chodníků.
Suchý beton pod obrubník
Obrubníky jsou v podstatě kameny nebo dlažební kostky, které poskytují dekorativní a podpůrné hrany pro dlažební plochu. Pokládání obrubníků není složité a existuje přitom mnoho způsobů jejich využití. Obrubníky můžeme použít na lemování nové příjezdové cesty nebo trávníku. Bez ohledu na to, jakým způsobem chcete obrubníky použít, měli byste pokládku zvládnout sami s velmi dobrým výsledkem.
Postup pokládání obrubníků je následující:
Vyčistěte oblast, na které bude položena dlažba. Vezměte v úvahu výšku a šířku obrubníků, které budete pokládat, aby nebyly položeny moc vysoko nebo nízko. Položte je proto dříve než dlažbu, a to několik centimetrů pod úroveň výkopu.
Připravte betonový pruh podle cesty, kde chcete pokládat obrubníky. Beton by měl být suchý nebo mírně vlhký. Základová vrstva by měla být vysoká 2–3 cm.
Položte první obrubník spodní rovnou plochou na začátek, kde jste připravili beton. Horní zaoblená část obrubníku musí být směrem nahoru.
Stejným způsobem položte další obrubník na konec řádku připravené betonové plochy.
Natáhněte provázek od prvního obrubníku na začátku k druhému obrubníku na konci. Provázek vám pomůže udržet rovinu obrubníků při dalším pokládání.
Začněte pokládat další obrubníky vedle prvního na připravený betonový podklad. Rovinu položeného obrubníku vždy zkontrolujte podle nataženého provázku. Až se dostanete k poslednímu obrubníku, ke kterému máte natažený provázek, budete ho muset pravděpodobně zkrátit. Vyjměte ho a uřízněte na požadovanou délku.
Ještě jednou každý obrubník zkontrolujte, zda je položený ve správné rovině.
Podél přední a zadní strany každého obrubníku přidejte přiměřené množství betonu tak, aby po zatvrdnutí obrubníky pevně držely a nevyvracely se. Nešetřete na betonu kolem obrubníků, mohly by se uvolnit při silném dešti, vlivem sněhu nebo poškodit tlakem kol od auta.
Na zadní stranu obrubníku nasypte hustě cement, téměř až k horní hraně obrubníku. Tloušťka cementu by měla mít směrem k vrcholu tvar kužele. Dole by mělo být nasypáno nejvíce. Při přidávání betonu a cementu na zadní stranu obrubníku počítejte se zakrytím trávníkem.
Na přední stranu obrubníku přidejte silnou vrstvu betonu. Beton by neměl přesahovat první třetinu výšky obrubníku.
Obrubník ještě jemně poklepejte paličkou, až zapadne přesně na své místo.
Zkontrolujte, zda jsou vrcholy všech obrubníků ve stejné rovině s provázkem, který máte natažený od prvního k poslednímu obrubníku. Pokud ještě některý obrubník vyčnívá, dorovnejte jeho umístění paličkou.
Nechte alespoň jeden den zatvrdnout beton a cement.
Pro výpočet množství betonu potřebného pro obrubníky je třeba určit objem obrubníku (délka x šířka x výška) a poté jej převést na krychlové metry, v závislosti na vašich potřebách. Standardní betonová směs pro obrubníky často používá poměr 1:1,5:3 (cement, písek a kamenivo) pro beton M20 a na jeden krychlový metr obrubníků se doporučuje směs s 860 díly cementu, 2100 díly písku a 1800 díly kameniva.
Určení rozměrů obrubníků
Změřte délku, šířku a výšku (nebo tloušťku) obrubníku, kterou stavíte.
Vynásobte délku, šířku a výšku, abyste získali objem v krychlových metrech.
Odhad množství pytlů betonu
Použijte vypočtený objem a poměr betonové směsi k odhadu potřebného počtu pytlů s betonem. Například jeden metr krychlový betonu obvykle vyžaduje asi 65 25kilových pytlů s betonem.
Nejběžnější betonová směs se nazývá Cemis beton hobby. Skládá se z cementu, vody, štěrku a písku. Při správném smíchání se tedy podobá maltě. Nezapomeňte, že pro výrobu správného betonu musíte zajistit správný poměr různých látek. Pokud tak neučiníte, povede to k nesprávné pevnosti a složení.
Železobeton se také často používá na obrubníky. Je to proto, že se u obrubníků očekává vysoká pěší zátěž. Proto je důležité zajistit, aby vydržely zkoušku časem bez vzniku problémů, jako jsou praskliny.
Měli byste vyztužit betonový obrubník ocelí?
Obvykle není nutné vyztužovat obrubník ocelí. Formované obrubníky se však vyztužují ocelovými tyčemi. V takovém případě musí být zajištěny a umístěny do bednění. Cílem je vždy zajistit, aby se výztužný korzet během zhutňování nebo ukládání betonu neposunul.
Alternativou by bylo použití drátěného pletiva k vyztužení betonu. Problém s drátěným pletivem je, že nemusí poskytovat stejnou úroveň pevnosti. To může vést ke slabému betonovému základu pro váš obrubník jako celek.
Nejdůležitějším parametrem při výběru ledničky je pro mnohé její vnitřní objem. Ale důležité je také věnovat pozornost energetické náročnosti, ty neúspornější spotřebiče mají energetickou třídu A+++.
Při výběru chladničky byste tedy měli vždy myslet na:
užitný objem – doporučuje se 60 litrů chladicího prostoru a 25 litrů mrazáku na jednu osobu;
energetickou náročnost – rozdíl v provozních nákladech mezi třídami A a A+++ může být až 100 %;
rozměry – přeměřte pozici, kde bude chladnička stát, stejně tak i transportní cestu.
Chladničky se rozdělují na kombinované, americké, monoklimatické, vestavné, pultové a vinotékové. Kombinovaná chladnička má nejčastěji v dolní části mrazničku. V horní části naleznete několik polic pro umístění potravin a často také šuplíky na ovoce a zeleninu. Americká lednička (side-by-side) představuje v podstatě dvě kombinované chladničky vedle sebe, velký chladicí prostor i mrazničku, často s vestavěným nápojovým automatem a výrobníkem ledu. Monoklimatická samostatná chladnička je bez integrovaného mrazáku, lze ji kombinovat s vedle stojící mrazničkou. Vestavná lednička je připravena pro zabudování do kuchyňské linky. Pultová nízká chladnička se hodí k umístění pod pult (varianty jsou s mrazákem i bez), lze ji využít také na chatě, v kanceláři nebo ve studentských pokojích. Vinotéková je speciální chladnička na víno, důležitá je kapacita lahví. K dostání je v jednozónové (pro jeden druh vína) nebo dvouzónové variantě.
Nejčastěji používanými technologiemi jsou antibakteriální povrch, dávkovač vody a ledu, nulová zóna, prázdninový režim a samoodmrazování. Antibakteriální povrch je aplikován na vnitřní stěny, které jsou potažené speciální látkou, která ničí bakterie a plísně. Dávkovač vody a ledu se nachází v přední straně dveří, převážně u amerických typů ledniček. Nulová zóna je přihrádka, která je určena pro skladování ovoce, zeleniny nebo sýrů, kde je nižší teplota než v ostatních prostorech. Prázdninový režim se využívá v případě, kdy není lednice často otevírána, pak je vnitřní teplota udržována na stabilní úrovni, čímž se výrazně snižuje spotřeba. Samoodmrazování funguje díky cirkulaci vzduchu – dochází ke snížení vlhkosti a nevzniká námraza.
Ukládání potravin do chladničky má svá pravidla. Ovoce a zeleninu byste například neměli omývat, veškeré pokrmy by měly být zchlazeny na pokojovou teplotu, aromatické potraviny by měly být zabaleny, aby neovlivnily chuť a vůni ostatních. Vnitřní prostory by neměly být přeplněné, aby vzduch mohl cirkulovat. Také platí, že teplota není všude stejná. Nejteplejší částí jsou dveře, následují boxy na ovoce a zeleninu.
Další otázkou k zvážení je, zda potřebujete štěrk jako základ pod beton. Správný štěrkový základ může poskytnout značné výhody. Může například zabránit posunu nebo praskání betonu v průběhu času. V podstatě, pokud nalijete beton na štěrkový základ, můžete si zaručit, že zůstane odolný. Štěrk může být také důležitější v závislosti na terénu, na který beton pokládáte. Například můžete přidat štěrk na jílovitou půdu. Protože jílovitá půda obvykle dobře neodvádí vodu, může způsobit hromadění vody pod nově položeným betonem. To může způsobit pomalou erozi půdy.
Elektrické topení může být napájeno centralizovanou cirkulací vzduchu z elektrických pecí nebo topením v každé místnosti. Vytápění se může skládat z elektrických podlahových ohřívačů, elektrických nástěnných ohřívačů, elektrického sálavého topení, nebo elektrického prostorového topidla. Je také možné použít elektrický akumulační systém, aby bylo zabráněno vytápění v době drahého tarifu dodávky energie.
Elektrické pece
Elektrické pece mají dražší provoz, než jiné elektrické vytápění, protože jejich potrubí způsobuje ztráty, při distribuci teplého vzduchu do celého domu a tím zvyšuje spotřebu elektrické energie (tyto ztráty jsou společné pro všechny topné systémy, které používají pro distribuci kanály). Ohřátý vzduch je dodáván do celého domu prostřednictvím potrubních kanálů a do pece se vrací vratným potrubím. Pokud tyto kanály prochází přes nevytápěné prostory, dochází k tepelným ztrátám.
Ventilátory v elektrických pecích víří vzduch nad skupinou elektrických odporových cívek, které se nazývají topné prvky, a každý z nich má obvykle hodnotu kolem pěti kilowattů. Tyto topné prvky se aktivují ve fázích, aby bylo zabráněno přetížení elektrického systému v domácnosti. Přehřátí zabraňuje vestavěný termostat, nazývaný také jako omezovač. Tento termostat vypne pec, pokud ventilátor selže, nebo pokud znečištěný filtr blokuje proudění vzduchu.
Stejně jako u jiných pecí je důležité čistit nebo vyměnit filtr dle doporučení výrobcem, s cílem udržet systém v co nejlepší účinnosti.
Elektrické kotle
Elektrokotel je určen svou konstrukcí do topných teplovodních systémů s nuceným oběhem vody. Lze jej montovat do systémů ústředních a etážových vytápění s nuceným oběhem s otevřeným nebo uzavřeným systémem. Jedná se o ekologicky čistý provoz bez nároků na odvod spalin. Bezobslužný provoz umožňuje vnější regulátor případně jiný vnější regulační nebo ovládací prvek, nebo lze využít jednoduchý ekvitermní regulátor nebo prostorový regulátor teploty, implantovaný přímo v řídicí automatice, udržující předem nastavenou teplotu ve vybrané místnosti. Elektrokotel lze využít jako univerzální zdroj tepla pro vytápění v bytech, malých rodinných domcích, rekreačních objektech i jako alternativní zdroj v případě použití jiného hlavního zdroje vytápění a přípravy teplé vody i na přechodné období, například pro tepelná čerpadla, akumulační systémy nebo v již dříve instalovaných etážových a ústředních systémech apod. Pro vyšší výkony lze kotle spojovat do kaskád.
A jak je to se sladkostí hroznů? Kdy začínají sládnout?
Sládnutí hroznů, řečeno slovy laiků, neboli odborně řečeno ukládání sacharidů – je dalším projevem zrání, které začíná také už ve fenofázi zaměkání. V buňkách bobulí, tedy lépe řečeno v moštu, se postupně začínají ukládat sacharidy – především glukóza a fruktóza. Říkáme, že se zvyšuje cukernatost. Cukernatost je specifická vinařská veličina, kterou se posuzuje obsah sacharidů uložených v moštu. Její jednotkou je 1 °NM.
Jak to správně přečteme?
Stupeň normalizovaného moštoměru. Představuje 1 kg sacharidů ve 100 litrech moštu. Podle naměřené cukernatosti hroznů se pak vína zařazují do kategorií a z těch se pak odvíjí cena vín.
Sacharidy se v bobulích ukládají postupně, v některých rychleji, v jiných pomaleji, podle toho, zda jsou na povrchu nebo uvnitř hroznu. A také podle toho, jak jsou jednotlivé hrozny osluněné. A samozřejmě, že jsou velké rozdíly u jednotlivých odrůd – nejen v míře dosažené cukernatosti, ale i v rychlosti dozrávání. Nárůst cukernatosti závisí na řadě faktorů. Především na zatížení keřů, tedy na tom, kolik je na něm hroznů – což jsme mohli korigovat především při řezu. Dále na odrůdě – víme, že jsou odrůdy, které sice mají vyšší produkce hroznů, ale vysoké cukernatosti nikdy nedosáhnou. Odrůdy pozdní většinou mívají vyšší obsah sacharidů v hroznech, ale na jejich tvorbu a ukládání potřebují delší čas. A obecně lze navíc říci, že hladina dosažených cukernatostí u jednotlivých odrůd v daném roce velmi závisí na průběhu počasí v době vegetace. Proto jsou také vína stejných odrůd z různých ročníků odlišná.
Dá se zjednodušeně říci: Horké léto plus teplý podzim rovná se více cukru?
Ano, ovšem zvyšování cukernatosti není jediným projevem zrání. Asi všichni máme zkušenost, že při kousnutí do nezralého jablíčka se nám stáhne pusa kyselostí. A zralé plody už tak zdaleka kyselé nejsou! Proč? Protože se část kyselin rozkládá ještě v plodech na rostlině, tedy v hroznech, pokud ještě visí na keřích. Kyseliny se zkrátka při zrání odbourávají. V hroznech révy se vyskytuje celá řada kyselin, většina z nich jen ve stopovém množství, ale dvě z nich hroznovým moštům vévodí: jsou to kyselina vinná a kyselina jablečná. A právě kyselina jablečná se při dozrávání odbourává. U některých pozdních odrůd vinaři někdy čekají se sklizní (pokud to tedy dovolí počasí) nikoli jen pro nárůst cukernatosti, ale i pro odbourávání kyselin.
V procesu zrání také dochází k tvorbě fenolických a aromatických látek, které budou dotvářet specifickou kvalitu vína, o kterou jde vinařům především. A jak je možné uhádnout, množství těchto látek závisí hlavně na odrůdě. Samozřejmě záleží také na celoroční péči o keře.
Tvrdíte, že se to nemá přehánět s hnojením. Jak tedy správně hnojit?
Nejprve si musíme objasnit, k čemu révové keře jednotlivé živiny potřebují, a jak vypadají, když některá živina schází nebo přebývá. A také je třeba vědět, jak jednotlivé živiny v rostlinách na sebe vzájemně působí - že mezi nimi mohou být i antagonistické (=„nepřátelské“) vztahy. Pokud nejsou jejich vzájemné poměry správně vyrovnané, rostliny pak některé z živin nedokážou přijímat.
Takový dusík je součástí řady nezbytných organických látek, které se nacházejí v každé buňce. Dusík si také réva ukládá jako zásobní látky, nejčastěji v kořenech a ve starém dřevě. Nedostatek dusíku se projevuje slabým růstem, bledými listy s načervenalými řapíky. Důsledkem je slabě probíhající fotosyntéza a horší procesy vyzrávání. Ale ani nadbytek není révě ku prospěchu. Keře sice mají silný vzrůst, listy jsou sytě zelené, bobule velké, avšak při přehnojení dusíkem může být větší sklon ke sprchávání a hrozny husté, ale také se zvyšuje riziko onemocnění houbovými chorobami. Pletiva obsahují velké buňky, mající v sobě mnoho vody, takže v zimním období snadněji pomrzají. Zde jsou vidět příznaky nedostatku dusíku:
Fosfor je prvek, který se „angažuje“ v řadě biochemických procesů. Především je to fotosyntéza, přeměna jednoduchých cukrů na škrob (potřeba pro zdárné přezimování) a také se uplatňuje při procesu dýchání. Působí i na tvorbu pylu, semen a plodů. Naštěstí ho v našich půdách bývá dostatek a s příznaky jeho nedostatku se proto můžeme setkávat jen ojediněle. Ty se projevuje tmavými listy, na jejichž okrajích se mohou objevovat nahnědlé skvrny. Květy po opylení opadávají a na podzim špatně vyzrává dřevo. Nadbytek fosforu je úplnou výjimkou, proto jeho projevy můžeme vynechat.
Další významnou živinou je draslík. Je důležitý pro zdárný průběh fotosyntézy, pro tvorbu různých enzymů (chovajících se jako velitelé biochemických procesů) a ovlivňuje ukládání zásobních látek. Jeho nejdůležitější role je při vyzrávání letorostů; dobře vyzrálé letorosty lépe přezimují a odolávají mrazům. Nedostatek draslíku se projevuje na dolních listech nejprve zasycháním okrajů listů, které se mohou stáčet nahoru. Starší listy s postupujícím časem mohou nabývat hnědého až hnědofialového nádechu. Zde jsou vidět příznaky nedostatku draslíku:
A co ty „nepřátelské“ vztahy mezi živinami?
Uvedu příklady: je-li réva přehnojena dusíkem, špatně přijímá draslík, a v důsledku toho dusíkem přehnojené vinice snadněji pomrzají. Dalším příkladem je poměr mezi draslíkem a hořčíkem. Při nadbytku draslíku bývá omezený příjem hořčíku. A také se nadbytek draslíku jako nedostatek hořčíku projevuje: na spodních listech
Phalaenopsis je monopodiální orchidej, která roste z jediné stopky. Není schopna ukládání většího množství vody, i když její listy nějakou vodu pojmou, přesto tato rostlina má nízkou toleranci k suchu. Během sezony, kdy orchidej roste, je potřeba ji zalévat vždy, když kořeny získají stříbřitě bílou barvu, obvykle jednou týdně. Snažte se udržovat substrát mírně vlhký. Během období květu můžete snížit zálivku zpět na jednou za dva týdny. Čím vyšší je vlhkost, tím důležitější je zachovat dobré proudění vzduchu kolem kořenů a listů. Více naleznete v článku zalévání orchidejí.
Nejčastější a nejefektivnější krytinou pro podlahové vytápění je keramická dlažba, protože dobře vede teplo a umožňuje jeho ukládání. Samozřejmě mohou být použity podlahové krytiny i jako je vinyl, linoleum, koberce nebo dřevo, ale každá krytina, která izoluje podlahu v místnosti, snižuje účinnost tohoto systému.
Pokud chcete koberec, použijte tenký koberec s hustým polstrováním, nejlépe použijte jen malý koberec jako dekorativní prvek. Pokud budete mít jen některé pokoje, které budou mít podlahovou krytinu, pak by tyto místnosti měly mít samostatnou smyčku, aby byl systém vytápění těchto místností efektivnější. To proto, že voda, která teče pod zakrytou podlahou, bude muset být teplejší, aby vykompenzovala podlahovou krytinu. Dřevěně podlahy by měly být raději laminové, na místo masivního dřeva, aby se zabránilo možnosti vysoušení a praskání dřeva tepelnými účinky.
mokré - ty, které využívají velké tepelné hmotnosti betonové desky podlahy nebo lehkého betonu nad dřevěným podkladem;
suché - ty, u nichž instalační podlahové trubky jsou mezi dvěma vrstvami překližky nebo jsou pokládány na hotovou podlahu nebo podklad podlahy.
Typy podlahového vytápění
Vzduchové podlahové vytápění
Vzduchové podlahové vytápění nemůže držet velké množství tepla, takže sálavé vzduchové podlahy nejsou v obytných prostorech finančně efektivní a jsou instalovány jen zřídka. Pokud bude vzduchový systém kombinován se solárním, tak jsou tyto systémy schopny vyrábět teplo pouze ve dne, kdy je topné zatížení nižší. Neúčinnost tohoto vytápění se dá redukovat použitím konvekční pece, prouděním vzduchu přes podlahu v noci, to pak ale převáží přínos solárního tepla během dne. Ačkoliv některé rané solární systémy vytápění používají kameny jako tepelně paměťové zdroje, tak i přesto se tento způsob vytápění nedoporučuje (více na odkazu solární vytápění).
Elektrické sálavé podlahové vytápění
Elektrické sálavé podlahové vytápění se obvykle skládá z elektrických kabelů zabudovaných do podlahy. Systémy, které jsou vybaveny rohoží elektricky vodivého plastu, namontovaného na podklad pod podlahovou krytinu, nebo jsou k dispozici jako dlaždice.
Vzhledem k relativně vysokým nákladům na elektřinu je elektrické sálavé podlahové vytápění finančně efektivní v případě, že máte dostatečně silnou betonovou podlahu a váš dodavatel elektřiny vám nabízí levnější sazbu. Levnější sazba vám umožní nahřát betonovou podlahu v době mimo špičku. Pokud je tepelná hmota podlahy dostatečně velká, bude uložené teplo vytápět dům osm až deset hodin bez dalšího elektrického příkonu, zvláště když denní teploty jsou výrazně teplejší než noční. Tím se ušetří značné množství energie, topíte-li v průběhu dne ve špičce elektrických sazeb.
Elektrické sálavé podlahové vytápění může také sloužit jako doplňkové vytápění, a to ve chvíli, pokud by bylo nepraktické, řešit jiný topný systém do nového prostoru. Nicméně, majitel domu by měl zkoumat i další možnosti vytápění, jako jsou například tepelná čerpadla, která mají efektivnější provoz a mají navíc tu výhodu, že poskytují i ochlazování vzduchu.
Hydraulické sálavé podlahové vytápění
Hydraulické (tekuté) systémy jsou nejoblíbenější a cenově nejdostupnější sálavé topné systémy. Hydraulické sálavé podlahové vytápění čerpá ohřátou vodu z kotle přes potrubí položené pod podlahou. V některých systémech je řízen tok teplé vody v jednotliv