Jaternice neboli jitrnice se připravují z mletých hlav, drobů, vařených vepřových kůží, žemlí, s přidáním různého koření. Jedná se o tradiční zabijačkovou pochoutku.
Jaternice nebo jitrnice
Co se týká názvu, stává se, že ještě někdo používá i název jaternice. Tohle pojmenování se k nám dostalo z němčiny překladem ze slova Leberwurst. Dnes je slovo jaternice už zastaralé, ale občas ho někdy někdo použije. Správná jitrnice se pozná podle toho, že nemá bílý prstýnek. Z jednoho prasete se dá připravit až 60 jitrnic.
Slovo jaternice používali naši předci, a to z toho důvodu, že se do nich mlela syrová játra.
Není jitrnice jako jitrnice. Všude je dělají jinak, někde masovější, jinde s větším podílem housky. Liší se i v použitém koření a dalších přidaných surovinách. Jsou místa, kde přidávají kroupy, jinde rýži nebo česnek. Základními surovinami je ale vždy méně hodnotné maso. Rozlišit bychom měli i dva základní druhy jitrnic:
Moravské – připravují se z masa z vařené hlavy, vařenékůže, syrových jater, vývaru, koření.
České – připravují se z laloku, bůčku, vnitřností (plíce a slezina), jater, kůže, bílého pečiva, vývaru, koření.
Jitrnice se nejčastěji koření solí, pepřem, mletým novým kořením, majoránkou, mletým zázvorem, přidává se i česnek a v některých regionech i cibule. Poměr surovin je různý podle krajů a tradic.
Ze všeho nejdřív si musíte namlít nebo nakrájet pomocí kolébky podřadné maso, které se nehodí ani do tlačenky. Jde například o hlavu, uši, všelijaké odřezky, kůže, plíce a další vnitřnosti. Do směsi se přidá třený, nikoliv mačkaný česnek. Je to proto, aby se netvořily „cucky“. Směs se okoření majoránkou, novým kořením, pepřem, solí (někde přidávají i kroupy). Přidá se natrhaná buchta (v horším případě veka nebo žemle) a spaří se vřelou polévkou ze zabijačky.
Masová směs se pak plní (naráží) do čistých vepřových střívek. Ta se na zabijačce musí otočit naruby, aby se dokonale vyprala (očistila). Je třeba je přeprat minimálně v deseti vodách. To, že jsou střeva čistá a připravená pro plnění, se pozná podle toho, že vržou mezi prsty. Takto omytá střeva se uchovávají ve vodě se solí a octem.
Pak je šikovný řezník nařeže na délku jitrnic (cca 20 cm) a zašpejluje na jednom konci. To se dělá jako při pletení. Pak se otevřený konec střívka vezme mezi dva prsty a tlakem se sevřenou pěstí druhé ruky vhání směs masa do střívka nebo pomocí narážečky. Na druhém konci se zašpejluje a jitrnice je připravena k vaření nebo pečení.
Jitrnice se vaří ve velkém hrnci s vodou teplou 70 až 80 °C asi deset minut nebo čtvrt hodiny, protože všechno, co je uvnitř, je už jednou vařené, kromě krupice. Voda, ve které se vaří jitrnice, se nesmí nikdy vařit (bublat). Pak se vytáhnou z teplé vody a vloží se do studené vody. Pokud taková jitrnice plave, je hotová.
Mohu vařit vepřové koleno v pomalém hrnci přes noc?
Ano, koleno v pomalém hrnci lze vařit přes noc, pokud dodržíš režim LOW a správnou váhu masa.
V praxi je noční vaření jedna z největších výhod pomalého hrnce. U kolena 1–1,5 kg je bezpečný rozsah 7–8 hodin, u většího kolem 2 kg zhruba 9–10 hodin. Důležité je, aby koleno nebylo celé ponořené v tekutině a aby se nepoužil režim HIGH. Přetažení času o hodinu obvykle nevadí, ale výrazné prodloužení už vede k suchému masu.
Proč je koleno měkké nahoře, ale tuhé u kosti?
Tuhé maso u kosti znamená, že koleno nebylo dostatečně dlouho v nízké teplotě, kde se rozpadá kolagen.
Tento problém vzniká nejčastěji u větších kolen vařených na režim HIGH nebo při zkrácení času. Povrch se tváří hotově, ale střed zůstává tuhý. Řešením není zvýšit teplotu, ale prodloužit čas na LOW. Pokud už je koleno rozvařené nahoře a tuhé uvnitř, zachránit ho prakticky nelze – příště je nutné vařit podle váhy, ne podle vzhledu.
Musí být koleno v pomalém hrnci celé ponořené?
Ne, koleno v pomalém hrnci nesmí být celé ponořené, jinak se vyvaří chuť.
Správně má být koleno obklopené tekutinou maximálně z jedné třetiny. Zbytek práce odvede vlastní šťáva a tuk. Pokud koleno plave, výsledek je vodový a mdlý. Naopak při příliš malém množství tekutiny hrozí připékání, což ale poznáš už během vaření podle zápachu. Vždy je lepší začít s menším množstvím a případně lehce dolít.
Jak poznám, že je koleno hotové?
Hotové koleno poznáš podle odporu u kosti, ne podle barvy nebo času.
Správný test je obyčejný nůž: musí zajet až ke kosti bez znatelného odporu. Maso se zároveň nesmí samo rozpadat. Pokud koleno „padá“ při zvednutí, je už přetažené. Barva masa může klamat, zvlášť u pivní varianty, proto se vždy řiď strukturou, ne vzhledem.
Lze vařit koleno v pomalém hrnci bez piva?
Ano, koleno bez piva je dokonce jistější varianta, hlavně pro začátečníky.
Bez piva vynikne přirozená chuť masa a koleno je tolerantnější k drobným chybám v čase. Používá se voda nebo lehký vývar, cibule, česnek a základní koření. Pokud koleno mírně přetáhneš, výsledek bývá stále dobrý, což u pivní varianty neplatí. Bez piva je také menší riziko hořkosti.
Kdy přidat med a hořčici, aby se nespálily?
Med a hořčice patří výhradně až do fáze finální kůrky, nikdy do pomalého hrnce.
Cukr v medu se při dlouhém vaření spálí a zhořkne. Správný postup je koleno po dovaření potřít směsí medu, hořčice a výpeku a teprve pak dát do trouby nebo na gril. Pokud med použiješ dřív, chuť už nezachráníš žádným dochucením.
Jak dosáhnout křupavé kůže, aby maso zůstalo šťavnaté?
Ingredience: 1 kelímek vepřového sádla, 2 kg vepřové kůže, 2 l vody (vzniknou 2 l vývaru z vepřové kůže)
Postup: Při zatáčení klobás musíme počítat s tím, že se musí vejít do sklenic. Na dno sklenice položíme kus vařené vepřové kůže a velkou lžíci vepřového sádla. Dále naskládáme do každé sklenice 5 klobás. Do poloviny výšky klobás nalijeme vývar z kůží a zbytek zalijeme vodou tak, aby byly klobásy minimálně jeden centimetr pod hladinou. Nakonec přidáme zase kousek vařené vepřové kůže. Takto připravené sklenice dáme do mikrovlnky a zavaříme dle výkonu. Poté sklenice vyndáme a necháme vychladnout. Sklenice neotáčíme. Sádlo musí po ztuhnutí vytvořit souvislou vrstvu, která klobásy ve sklenici uzavře. Pokud se stane, že jsou po ztuhnutí sádla špičky klobás nad ním, není to žádná tragédie. Jen je snězte první, ty by vám celý rok nemusely vydržet. Místo vývaru z kůží je možné použít jen čistou vodu, ale připravíte se o výborný sulc, který klobásy nenapodobitelně dochutí. Množství ingrediencí je jen orientační a samozřejmě musí být odvozeno od toho, kolik sklenic budete plnit.
Jako první si uvařte vepřové kůže asi 1 hodinu. Po uvaření je sceďte a nechte vychladnout. Vývar nevylévejte, ten budete ještě potřebovat. Kousek vařenékůže dejte na dno sklenice a přidejte lžíci vepřového sádla. Poté do sklenice naskládejte klobásy, cca 5 kusů dle velikosti. Vývar z kůží nalijte do poloviny výšky klobás a zbytek dolijte vodou tak, aby byly klobásy minimálně jeden cm pod hladinou. Nakonec dejte zase kousek vařenékůže. Sklenice pořádně zavřete víčkem a můžete začít zavařovat. Klobásy zavařujte zhruba 45 minut při teplotě 90 °C. Poté vytáhněte z hrnce a nechte vychladnout. Neotáčejte dnem vzhůru. Sádlo vytvoří po ztuhnutí souvislou vrstvu, která klobásy ve sklenici uzavře. Skladujte v chladu a temnu.
Kompostovat lze jakýkoli druh zeleniny, ať už vařený nebo syrový. Vaření zeleniny neovlivňuje její kompostovací potenciál. Kompostu uškodí pouze ingredience, které přidáváte do vařené zeleniny. Pro kompostování je nejlepší obyčejná, dušená zelenina.
Zde je seznam oblíbené zeleniny, kterou lze kompostovat:
Brambory: Pečené, vařené, dušené, pečené nebo vařené brambory jsou skvělé pro kompostování.
Cibule: Nakrájená, lisovaná nebo odšťavněná cibule se v kompostu snadněji rozkládá. Kvůli její úrovni kyselosti jsou pro kompost nejlepší pouze malá množství cibule.
Listová zelenina: Zkuste do kompostu přidat vařený špenát, kapustu nebo rukolu.
Tykve: Kompostovat můžete jakýkoli druh tykve, včetně letních a zimních odrůd.
Brukvovitá zelenina: Květák, brokolice, růžičková kapusta, zelí a kedlubny jsou skvělé možnosti pro kompostování.
Pokud vařená zelenina neobsahuje přísady přitahující škůdce – jako je olej, cukr a sůl – neměli byste mít problém s kompostováním.
Většina z nás si pod názvem „francouzské brambory“ představí zapečené brambory se salámem, vajíčkem, sýrem a případně i cibulí. Proč zrovna název francouzské brambory? To asi nikdo neví. Receptů na francouzské brambory je mnoho a každá domácnost si je obměňuje o ingredience, které má ráda.
Zapečené brambory jsou vrstvený pokrm připravený v jedné nádobě. Základ tvoří brambory, uzenina, cibule, zelenina, vejce, sůl, pepř. Navzdory některým předpisům, které uvádějí brambory vařené, je praktičtější použít brambory syrové. Vařené brambory se jednak musí připravit dopředu a nechat vychladnout, a to zabírá čas. A také máme k dispozici jen určité množství brambor, takže jich někdy může být málo. Syrové brambory můžeme oloupat další a dle potřeby přidat. Na výsledné chuti se nic nemění, jestliže použijete brambory vařené nebo syrové. Mění se pouze doba přípravy, která se u syrových brambor prodlužuje. Zapečené brambory jsou již domestikovaným pokrmem.
Francouzské brambory, nebo zapečené brambory? V podstatě jde o jeden pokrm, který je nazýván dvěma názvy. Záleží jen na nás, jak je připravíme, někdo se salámem, druhý se zeleninou. Podstatné je, že se vždy jako hlavní ingredience použijí brambory a něco...
Vařená zelenina může být v některých případech pro kompostování lepší. Proces vaření přiměje zeleninu, aby se začala rozpadat, takže hnije rychleji než syrová zelenina. Kromě toho jsou v kompostu k vařené zelenině přitahovány bakterie, které vydávají teplo, což urychluje proces kompostování.
Zatímco vařená zelenina má tendenci kompostovat se rychleji než nevařená, existuje několik věcí, které byste měli udělat, abyste zajistili, že bude kompostována lépe:
Před vhozením zeleniny do kompostovací nádoby z ní sceďte všechnu přebytečnou vlhkost.
Ujistěte se, že v kompostu jsou i jiné druhy materiálů, jako je sláma a papír, aby se vyrovnal poměr dusíku a uhlíku.
Vyhněte se kompostování příliš velkého množství vařené zeleniny najednou.
Svrab je velmi nakažlivý a jeho prvním příznakem je intenzivní škrábání. Život parazita není vázán na roční období, proto je důležité chránit před ním zvíře po celý rok. Svrab způsobený parazitem Sarcoptes canis se vyskytuje převážně u psa, ale mezi jeho další hostitele patří spousta dalších psovitých šelem. Někdy se objevuje také u koček a je přenosný i na lidi. Svrab se nedoporučuje podceňovat, při pozdní nebo špatné diagnóze se následně léčí o to hůře a zdlouhavěji.
Dospělé zákožky žijí ve spodní vrstvě kůže, kde vrtají chodbičky a kladou vajíčka. Celý vývojový cyklus zákožek trvá 17 až 21 dní. Inkubační doba je velmi variabilní, může trvat několik dní až týdnů a závisí na množství přenesených roztočů. Onemocnění začíná malými, ale velmi svědivými lézemi, které se v důsledku neustálého drbání a lízání rychle rozšiřují a mění se na hluboký zánět kůže s druhotnou bakteriální infekcí. Kůže může na těchto místech zesílit a skládat se do záhybů. Mezi projevy napadení svrabem patří ztráta srsti a výskyt bezsrstých míst na těle, zarudnutí pokožky. Vlivem škrábání vznikají druhotné změny na kůži: povrchové krváceniny, prasklá kůže a bakteriální kontaminace. Ta může zastřít příznaky samotného svrabu a pes je pak mylně léčen na jiné onemocnění kůže. V pokročilejších stadiích se na kůži mohou vyskytnout zaschlé krusty po prasklinách kůže a srst se nachází pouze na ojedinělých místech. Diagnostika tohoto onemocnění není zrovna jednoduchá, zvláště v prvních stadiích. Je tedy nutné navštívit veterináře, který provede rozbor z kůže.
Rozlišuje se několik druhů svrabu, a to sarkoptový (zákožka svrabová), který napadá hlavně psy, dále notodektový, který napadá uši koček a jiných zvířat, která jsou s nimi v kontaktu, a v neposlední řadě trixacarusový, který se vyskytuje u morčat.
Svrab se přenáší velmi snadno přímým kontaktem. Svrab je často považován za nemoc ze špíny, ale mohou jím onemocnět i zvířata ve velmi dobré péči. Rizikem mohou být veterinární ordinace, salóny a další prostředí, ve kterých se zvířata mohou setkat s ostatními nakaženými. Takže i když chováte svého psa v hygienicky čistém prostředí, může i on chytnout svrab.
Sarcoptes canis je drobný parazit kulatého těla s osmi kuželovitými krátkými nohami. Samičky vyvrtávají chodby v kůži, kde nejen žijí, ale také kladou vajíčka a zanechávají trus. Vylíhnuté larvy vylézají na povrch kůže, kde hledají potravu v podobě tkáňového moku. Jedinci obvykle nepřežívají bez hostitele déle než 2 až 3 dny. Nejčastěji se vyskytují na řídce osrstěných místech, jako jsou slabiny, ušní boltce a další.