Kyselina sírová patří mezi nejdůležitější průmyslově vyráběné chemikálie. Její vzorec je H2SO4 a triviální název „vitriol“. Jde o velmi nebezpečnou žíravinu. Při kontaktu koncentrované kyseliny sírové s pokožkou dochází k závažnému poleptání, vdechnutí jejích výparů může způsobit poruchy dýchání a její požití může být až smrtelné.
Výroba
Koncentrovaná kyselina sírová (96–98%) je hustá olejnatá kapalina, 1,8krát těžší než voda. Je neomezeně mísitelná s vodou, při ředění se uvolňuje velké množství tepla. Má silné dehydratační účinky, zuhelnaťuje většinu organických látek. Je hygroskopická, pohlcuje vodní páry. Koncentrovaná kyselina sírová je velmi reaktivní a má oxidační účinky. Reaguje téměř se všemi kovy kromě železa (pasivuje jej), olova, zlata, platiny a wolframu. Zředěná kyselina sírová nemá oxidační schopnosti a reaguje s neušlechtilými kovy za vzniku vodíku a síranů, s ušlechtilými kovy nereaguje. Kyselina sírová je silná dvojsytná kyselina, která tvoří dva typy solí – sírany a hydrogensírany.
Kyselina sírová byla známá již od středověku, kdy byla připravována arabskými alchymisty suchou destilací (tepelným rozkladem) zelené skalice. Nebyl o ni příliš velký zájem, proto byla připravována pouze v malých množstvích v lékárnách. Teprve v 17. století se zvýšil zájem o její výrobu, což souviselo s jejím využitím při bělení tkanin a jako rozpouštědla při barvení oblíbeným modrým barvivem indigem. Nejprve se vyráběla ze zelené skalice stejným způsobem, jako ji vyráběli alchymisté, poté se vedle zpracování zelené skalice z důlních vod začaly uplatňovat další postupy, zejména výroba z vitriolových břidlic.
Zpracování vitriolových břidlic se stalo v 2. polovině 18. století základem pro výrobu české dýmavé kyseliny sírové – olea. Provozy, ve kterých tato výroba probíhala, byly nazývány „olejny“. Tuto výrobu ve velkém zavedl Jan Čížek v roce 1778 v chemickém závodě ve Velké Lukavici u Chrudimi a brzy poté následovaly další podniky, ve kterých se česká dýmavá kyselina sírová začala vyrábět. V první polovině 19. století se česká dýmavá kyselina sírová stala celosvětově známým pojmem a na její výrobě byl závislý německý i anglický textilní průmysl. V 70. letech 19. století u nás dosahovala roční produkce kyseliny sírové 6 000 tun. Na konci 19. století tato výroba zanikla.
Podstatou výroby bylo pálení (tepelný rozklad) síranu železitého, který se získával větráním a vyluhováním vitriolových a kyzových břidlic. Vznikající oxid sírový byl pohlcován ve vodě nebo kyseliněsírové.
Jiným způsobem výroby kyseliny sírové byla komorová výroba, která byla spuštěna v Anglii v Oxfordu již v roce 1746. U nás byla výroba anglické kyseliny sírové z dovážených surovin (sicilské síry a chilského ledku) poprvé zavedena ve Velké Lukavici v roce 1807. Jednalo se o nitrózní způsob výroby, při němž se k oxidaci oxidu siřičitého používal oxid dusíku. Oxidace probíhala v uzavřených olověných komorách. Ztráty oxidu dusíku při výrobě kyseliny sírové podstatně snížil J. L. Gay-Lu
Semena skalníku sbírejte, když jsou zralá, ale předtím, než dopadnou na zem. Čerstvost je v tomto případě vaším spojencem; pro maximální úspěch je nakličte co nejdříve. Semena důkladně očistěte, abyste se vyhnuli nočním můrám s plísněmi. Semena těžko klíčí a potřebují stratifikaci – berte to jako lázeňskou kúru, která prolomí dormanci. Macerace semen před výsadbou v kyselině odstraní ze semen tvrdou nepropustnou vrstvu, která dovolí prostoupit vodě dovnitř semene, což zvýší úspěšnost vyklíčení. Výsadbu semen skalníku lze provést jednou ze tří metod:
Výsadba v letním slunovratu (nejlepší volba) Těsně před výsadbou okolo 21. června stratifikujte semena namočením do koncentrované 15% kyseliny sírové po dobu 2 hodin. Klíčení proběhne následující jaro.
Podzimní výsadba Ošetřete semena kyselinou po dobu 2 hodin v koncentrované 15% kyselině sírové; poté proveďte teplou stratifikaci po dobu 90 dnů při 21 °C. Vysejte těsně před prvním mrazem. Semena vyklíčí následující jaro.
Jarní výsadba Ošetřete semena kyselinou po dobu 2 hodin v koncentrované 15% kyselině sírové; Následně 90 dní teplé stratifikace při 21 °C a 120 dní studené stratifikace při 4 °C. Stratifikovaná semena by měla být vysazena co nejdříve a během studené stratifikace pečlivě sledováno jejich klíčení.
Výsadba semen
Pro výsadbu skalníku ze semen použijte dobře propustnou zahradní zeminu; jemná kůra a perlit jsou vašimi přáteli. Semena zasejte mělce, protože mají rády slunce a potřebují světlo k nastartování klíčení. Doporučení pro pěstování ve školkách je vysadit 30 až 40 životaschopných semen do rovné rýhy, do hloubky 3 mm a zakrýt vrstvou zeminy o tloušťce 1,5 až 2 cm. Mulčování chrání rostliny a udržuje půdu vlhkou. Mulč by měl být odstraněn, jakmile semena vyklíčí. Zálivku je lepší dělat pomocí jemného postřikování, které je udrží vlhké, aniž by způsobilo pohyb semen.
Udržujte půdu trvale vlhkou pomocí rozprašovače. Klíčení je hra na čekání, takže trpělivost není jen ctnost; je to požadavek. Jakmile se mladé rostlinky poprvé objeví, postupně je přivykejte méně vlhkým podmínkám, jako byste aklimatizovali rybku na nové akvárium.
Chemické vlastnosti kyseliny: chlorovodík je štiplavý jedovatý plyn. V laboratoři se připravuje reakcí kyseliny sírové s chloridem sodným (kuchyňskou solí), průmyslově se vyrábí buď reakcí chloru s vodíkem, nebo chlorací uhlovodíků. Vodný roztok chlorovodíku se nazývá kyselina chlorovodíková.
Přestože se dá běžně koupit, nedoporučuje se s ní pracovat bez ochranného oděvu, rukavic a zejména brýlí. Je nutné ji uložit mimo dosah dětí a v této pozici ji zabezpečit proti převrhnutí nebo spadnutí. Její výpary také způsobují velmi rychlou korozi kovových předmětů v okolí. Vodný roztok leptá a při zasažení je třeba poraněné místo důkladně několik minut oplachovat tekoucí vodou (případně ještě zneutralizovat uhličitanem sodným – jedlou sodou nebo mýdlem), při zasažení očí je nutné provést velmi důkladný výplach, nejlépe za pomocí druhé osoby, a to tak, že druhá osoba drží té první rozevřená oční víčka (člověk sám má tendence se výplachu bránit a zpravidla jej neprovede dostatečně). Následně je nezbytně nutné co nejrychleji vyhledat lékařskou pomoc. Poleptání očí koncentrovanou kyselinou většinou končí slepotou. Při požití je nutné vypít větší množství vody a nevyvolávat zvracení, žaludek je zvyklý na nízké pH a zvracení by způsobilo jen další poleptání jícnu. Opět musí následovat vyhledání lékařské pomoci. Poleptání kyselinou se v celém svém rozsahu může projevit až po několika dnech, a proto nesmí být nikdy podceňováno.
Průmyslově využívaná koncentrovaná kyselina chlorovodíková je 37% vodný roztok chlorovodíku. V této koncentraci má nejmenší pH, je tedy nejúčinnější a nejnebezpečnější. Kyselina chlorovodíková je po kyseliněsírové nejpoužívanější kyselou látkou v průmyslu.
Koncentrovaná v kombinaci s kyselinou dusičnou v poměru 3 : 1 tvoří lučavku královskou, kterou lze užít k rozpouštění zlata.
Kyselina chlorovodíková je aktivátor žaludečního enzymu pepsinu, denaturuje zkonzumované bílkoviny a zabíjí bakterie v potravě. Je vylučována trávicím traktem všech savců, často se vyskytuje i u jiných tvorů. Vnitřní stěna žaludku je na velmi nízké pH stavěna, pokud však dojde k poruše slizového krytu, vznikne žaludeční vřed. Ve dvanáctníku je neutralizována. Přesto se pití kyseliny chlorovodíkové, zvláště na lačno, nedoporučuje ani při nízkých koncentracích.
Kyselinu chlorovodíkovou lze využít jako technickou kyselinu, tedy jako čistidlo spojů při letování klempířských a podobných výrobků, lze ji použít i pro odstraňování vodního kamene, k neutralizaci alkalických odpadů a podobně.
Při práci s kyselinou sodnou je třeba zabránit kontaktu s pokožkou, očima a sliznicemi. Po zasažení chlorovodíkem se mohou projevit následující rizika a potíže: podráždění nosu, dýchacích cest, vznik trhlinek na dýchacích cestách, silné kašlání, krvácení z nosu a bolest na hrudi; dráždění plic, dušnost, tvorba tekutiny v plicích (edém) i nebezpečí udušení; popálení očí a kůže s nevratným poškozením. Opakované expozice mohou nenávratně poškodit plíce a zuby a vyvolat vyrážky.
Jaké odrůdy vybrat? A jaké odrůdy jsou nejlepší pro malé pěstitele?
Dostáváme se k tématu, které tvoří náplň části vinohradnictví, zvané Ampelografie, což je obor zabývající se vlastnostmi jednotlivých odrůd. O ampelografii byla napsána řada odborných knih, které kromě popisu toho, jak keře vypadají, také uvádějí jejich požadavky na prostředí a na způsoby pěstování, a také charakteristiky jejich vín.
Kdybychom si chtěli udělat v odrůdách pořádek, mohli bychom je rozdělit např. podle barvy slupky na odrůdy bílé, červené a modré, nebo podle využití na odrůdy moštové a stolní. Ale mnohem zajímavější je podívat se na to, jak dlouho se pěstují na našem území a jak se k nám dostaly. Některé jsou u nás domovem již několik staletí. Patří k nim odrůdy z rodiny Burgundských (dnes podle legislativních dohod správně zvané odrůdy Rulandské), jež k nám opravdu dovezl Karel IV., kterému můžeme děkovat za rozšiřování vinohradnictví v Čechách. Jiné odrůdy se k nám v minulosti spontánně dostaly z dalších území Evropy; připomeňme si např. oblíbené odrůdy Sauvignon či Ryzlink rýnský. Všechno jsou to odrůdy velmi náročné na podmínky pěstování a zároveň jejich vína patří k nejkvalitnějším.
U řady odrůd není přesně znám původ, např. u odrůdy Neuburské. Navíc se v minulých dobách nevedla přehledná evidence popisů odrůd, takže ve starých literárních zdrojích se mohou najít tytéž odrůdy pod několika názvy. U nás byla první přehledná evidence zavedena v roce 1941, což se u odrůd, které zde byly mnohem déle, označuje jakožto rok „povolení odrůd“, přestože nikým jejich pěstování povolováno nebylo – na rozdíl od současných nových odrůd. Nežli se nové odrůdy zapíšou do seznamu povolených odrůd (a smí se z nich vyrábět a prodávat vína nebo hrozny), musí projít tzv. „uznávacím řízením“. To kupodivu není byrokratický akt, ale skutečné vysazení nových odrůd ve zkušebních vinicích a zhruba desetileté pozorování jejich vlastností na stanovišti. A také pochopitelně opakované zkoušení vín vyrobených z jednotlivých ročníků.
Čeští šlechtitelé révy vinné už několik desítek let nejenže udržují nejcennější keře z jednotlivých odrůd, (přemnožených do klonů), ale zabývají se také tzv. „novošlechtěním“, což je kreativní i náročná činnost, při které se vytvářejí nové odrůdy. Asi tak dvacet let trvá, než je nová odrůda povolena. Výsledkem jsou odrůdy, jako např. André, Olšava, Malverina, Veritas, Florianka, Erilon a řada dalších.
V minulém století k nám přicházely odrůdy z jiných zemí cíleně vyšlechtěné a tam registrované, které se vyznačovaly takovými pěstitelskými vlastnostmi a takovou kvalitou vín, že se postupně rozšířil
Také kyselina sírová snižuje pH vody v bazénu. Na úpravu stačí (cca do pH 7) 38% kyselina sírová, případně solná (ta je vhodnější pro tvrdou vodu).
Obvykle pro snížení pH bazénové vody platí: 30 ml kyseliny sníží pH 1 m3 vody o 0,1.
Při kontaktu koncentrované kyseliny sírové s pokožkou dochází k závažnému poleptání, vdechnutí jejích výparů může způsobit vážné poruchy dýchání a její požití může být až smrtelné. V množstvích, která se přidávají do potravin, je to však bezpečná látka.
Kuřátka žlutá patří do skupiny nelupenatých, doba výskytu je od července do října. Plodnice kuřátek žlutých jsou vysoké 70-150 mm, rozvětvené v sírově až citronově žluté větvičky, nahoře s okrovým nádechem. Zpravidla mají 2-3 krátké špičky nebo jsou tupé. Třeň je bělavý až nažloutlý, po poranění přechází do hnědočervené barvy. Kuřátka žlutá rostou jednotlivě a nepříliš hojně. Vyskytují se především v listnatých lesích, zejména v bučinách, méně často i pod smrky a borovicemi. Podobná jsou kuřátka zlatá, která však mají větší plodnice s citronově až oranžově žlutými, ve stáří okrovými větvičkami, v mládí s jasně žlutými špičkami a většími výtrusy.
Jde o jedlý druh vhodný do směsí a polévek, žluté větvičky se skvěle vyjímají v houbách zavařených na kyselo.
Zelená skalice je lidový název síranu železnatého FeSO4. Je to dvojmocná železná sůl kyseliny sírové. Název zelená skalice patří heptahydrátu síranu železnatého s obsahem 7 molekul vody (FeSO4 · 7 H2O) a je odvozen od nazelenalé barvy soli obsahující krystalizační vodu.
Zelená skalice je nám známa po staletí. Často byl její název směšován s modrou skalicí, což je síran měďnatý zejména v textilním odvětví, kde se tyto dvě látky používaly na závěrečnou stabilizaci barevných potisků tkanin, zejména při barvení modrým indigem. Ve 4. století našeho letopočtu byl vynalezen inkoust na psaní, který obsahovat extrakt z dubových hálek a zelenou skalici, díky čemuž se stalo písmo čitelné po mnoho staletí od jeho napsání.
Současné použití v zemědělství
V odvětví hnojiv se zelená skalice používá jako zdroj železa a síry a přidává se do hnojiva na trávník. To vede k omezení výskytu mechů a slimáků.
Používá se také k ochraně dřeva před tvorbou mechu a plísní v exteriéru s vedlejším efektem zešednutí dřeva.