Jedná se o produkt živočišného původu. Včelí jed je čirá, bezbarvá tekutina s charakteristickou dráždivou aromatickou vůní a hořkokyselou chutí. Jed vzniká v těle samic včely medonosné jako sekret jedové žlázy, což je trubicovitá, 10 až 25 mm dlouhá, vidlicovitě zakončená žláza, která začíná produkovat jed ihned, jakmile se včela vylíhne. Žláza ústí do jedového váčku, ve kterém se jed shromažďuje. Existuje několik faktorů, které ovlivňují množství a kvalitu včelího jedu. K nejvýznamnějším patří stáří včely (16.–18. den života je dělnice fyziologicky nejzdatnější, stává se strážkyní a střeží česno, otvor do úlu, proti nepřátelům), dále bílkoviny v potravě (nedostatek bílkovin vede k malé produkci jedu a naopak) a druh včely (útočné bodavé včely versus mírné neútočné včely). Jako další faktory působí také klimatické podmínky a roční období.
Jedová žláza i jedový váček jsou součástí komplexu označovaného jako žihadlový aparát. Samotné žihadlo je chitinový mechanismus se 2 bodly opatřenými 7–12 vratizoubky, které zapříčiňují, že se žihadlo lehce zachytí v lidské kůži nebo jiném měkkém materiálu. Obě bodla se po vpichu do kůže střídavě pohybují a tak pronikají hlouběji do rány a dál do ní vstřikují jed. Často dochází u včely k vytržení celého žihadlového aparátu i s jedovou žlázou, jedovým váčkem a 10. nervovým gangliem, které aparát inervuje, což vede k tomu, že pokud se žihadlo z rány ihned nevytáhne, jed je i nadále pumpován do rány.
Včelí jed je čirá tekutina aromatické vůně, hořkokyselé chuti a skládá se z proteinů, enzymů, aminokyselin, cukrů, bionaminů, lipidů, těkavých látek i minerálních látek (měď, sodík, hořčík, vápník, fosfor, síra).
Včelí jed je pro lidský organismus toxický, zejména neurotoxický, protože brání šíření nervových impulzů. Při bodnutí včelou bychom měli rozlišovat místní toxoalergickou reakci zdravých osob a celkovou anafylaktickou a alergickou reakci přecitlivělých jedinců. Při místní toxoalergické reakci se v místě vpichu objeví zarudnutí, svědění a otok. Reakce anafylaktické a alergické jsou však mnohem vážnější a mohou vést až k úmrtí. K účinkům včelího jedu řadíme účinky baktericidní, hemolytické, hemorrhagické, místně znecitlivující, protizánětlivé a účinky snižující krevní tlak.
Mezi nejčastější formy uplatnění včelího jedu patří aplikace přirozeného žihadla, podkožní injekce, inhalace, tablety, elektroforéza nebo masti.
Ke zdravotním problémům, při kterých může být včelí jed indikován, řadíme: revmatické onemocnění svalů, revmatické onemocnění kloubů, ischias, zánět kloubů, otoky při podvrtnutí kotníku bérce, zranění šlach, vysoký krevní tlak a choroby s ním spojené, krevní sraženiny, kornatění tepen, pokles hladiny cholesterolu v krvi, astma, bolesti v krku, záněty horních cest dýchacích, kožní onemocnění, špatně se hojící rány, epilepsie, psychické nemoci, záněty nervů, neuralgické bolesti, Gravesova choroba (onemocnění s hyperfunkcí štítné žlázy), zánět oční duhovky, rohovky a spojivky. V současnosti se zkoumají možné účinky včelího jedu při léčbě AIDS. Pokud se rozhodneme pro léčbu včelím jedem, zejména pokud jde o aplikaci žihadel, měla by se léčba uskutečnit pod dohledem lékaře.
Užívání včelího jedu by se měli vyvarovat zejména alergici, pacienti s těžkou srdeční vadou, diabetici, pacienti s tuberkulózou plic, pohlavními nebo gynekologickými poruchami.
Nákup včelího jedu se dá provést prostřednictvím internetových obchodů, pro inspiraci se můžete podívat zde. Včelí jed se nedá koupit přímo u včelaře.
Achillova šlacha se nachází na noze, kde působí jako spojka mezi lýtkový svalem, svalem dvojhlavým lýtkovým, svalem chodidlovým a patní kostí. Obvykle se o ní hovoří také jako o „Achilovce“. Achillova šlacha se nenachází jen v blízkosti paty, ale vede zhruba od poloviny lýtka až k patě. Jedná se o úponovou šlachu trojhlavého svalu bérce, která je velmi silná. Achillova šlacha je velmi důležitá pro chůzi a běh, díky ní totiž dochází k pohybu v kotníku (pohyb špičky nohy k podložce), což je velmi častý a náročný pohyb (při běhu a chůzi má vliv na odraz), a proto je velmi důležité, aby tato šlacha byla pevná (dokonce se jedná o nejpevnější šlachu v lidském těle). Protože je tato šlacha velmi často zatěžovaná, může někdy dojít k jejímu přetížení (často se to stává u sportovců, kteří se před výkonem nerozcvičí, nebo pokud přecení své schopnosti), které pak vede k přetržení, nebo k natržení této šlachy.
Lidskou nohu tedy tvoří pánevní kost (tvořená kostí kyčelní, stydkou a sedací), stehenní kost (= femur), čéška (jablíčko = patela), lýtková kost (= fibula), kolenní kost (= tibia).
Stehenní kost je nejdelší kostí v lidském těle a nachází se v horní části dolní končetiny a je spojena s pánví a s čéškou, holenní a lýtkovou kostí. S pánví stehenní kost pojí kyčelní kloub, s čéškou a současně i s holenní a lýtkovou kostí ji zas pojí kolenní kloub. Pod kolenním kloubem se nachází dvě kosti, které společně tvoří kostru bérce. Jedná se o holenní kost a lýtkovou kost. Holenní kost se při pohledu na člověka nachází v přední části. Holenní kost se postupně rozšiřuje a ve své spodní části vybíhá ve vnitřní kotník směrem k palci. Naopak lýtková kost se při pohledu na člověka nachází v zadní části nohy a v dolní části vybíhá v zevní kotník směrem k malíčku.
b) svaly
Na dolní končetině se nachází velké množství svalů, a proto je vhodné je rozdělit do několika oblastí podle místa jejich výskytu na svaly u kyčelního kloubu, svaly stehna, svaly bérce a svaly nohy/chodidla.
Na stehně se svaly dělí na přední a zadní. Přední svaly tvoří čtyřhlavý sval stehenní (= musculus quadriceps femoris) a sval krejčovský (= musculus sartorius). Zadní svaly stehna tvoří dvojhlavý sval stehenní (= musculus biceps femoris), sval pološlašitý (= musculus semitendinosus), sval poloblanitý (= musculus semimembranosus) a sval zákolenní (= musculus popliteus).
I svaly bérce se dělí na přední, zadní a zevní. Mezi přední svaly patří sval holenní (= musculus tikalis anterior), dlouhý natahovač prstů (= musculus extensor digitorum Lotus) a dlouhý natahovač palce (= musculus extensor hallucis longus). Mezi zadní bércové svaly patří trojhlavý sval lýtkový (= musculus triceps surae) tvořený z dvojhlavého svalu lýtkového (= musculus gastrocnemius) a z šikmého svalu lýtkového (= musculus soleus), a sval chodidlový (= musculus plantaris), zadní sval holenní (= musculus tikalis posterior), dlouhý ohybač prstů (= musculus flexor digitorum), dlouhý ohybač palce (= musculus flexor hallucis longus). Mezi zevní svaly patří dlouhý sval lýtkový (= musculus peroneus longus) a krátký sval lýtkový (= musculus peroneus brevis).
c) klouby a vazy
Dolní končetinu tvoří dva velké klouby, a to kyčelní kloub (= articulatio coxae) a kolenní kloub (articulatio genus). Kyčelní kloub je současně největším kloubem v lidském těle a připojuje dolní končetinu k pánevním kostem. Kyčelní kloub umožňuje pohyby: ohnutí, natažení, otočení, odtažení i přitažení dolní končetiny. Kolenní kloub pak ke stehenní kosti připojuje holenní kost a kost lýtkovou. Kolenní kloub je silný a také je spojen s postranními vazy, zároveň také obsahuje ještě dva další samostatné vazy. Kolenní kloub navíc zajišťuje stabilitu celé dolní končetiny. Kolenní kloub zajišťuje dolní končetině ohnutí, natažení a i určitou rotaci.
d) cévy
Jako celým tělem i dolní končetinou musí proudit krev, k tomu slouží cévy různých velikostí a i funkcí. V této části těla se tedy samozřejmě nachází jak velké tepny a jejich drobnější formy (= artérie), tak i žíly (= vény) a menší vlásečnice (= kapiláry).
Velké tepny dolní končetiny mají za úkol dostat do dolní končetiny okysličenou krev přímo ze srdce. Samozřejmě, aby se z nich krev dostala do celé končetiny, musí z velké tepny přecházet do drobných tepen a pak i do vlásečnic. Ve vazivovém obalu tepen jsou také obsaženy různé nervy, které mají za úkol jak stahování cév, tak i jejich roztahování. Pod obalem se nachází vazivo a elastická vlákna, středem tepny samozřejmě proudí krev. Žíly nepřivádí okysličenou krev do dolní končetiny, ale odvádí ji z dolní končetiny do duté žíly. Mezi nejdůležitější žíly v dolní končetině patří přední a zadní holenní žíla, zákolenní žíla a stehenní žíla. Fungují zde ale i povrchové žíly, které například spojují vnitřní kotník se stehenní žílou a vnější kotník se zákolenní žílou. Cévní systém dolní končetiny tvoří také drobné vlásečnice, které zde prostupují všemi tkáněmi kromě pokožky. Do tkání se jimi dostává kyslík i živiny a z tkání pak naopak oxid uhličitý a odpadní látky.
e) nervy
Do dolní končetiny vedou mozkomíšní periferní nervy vycházející z pleteně bederní a pleteně křížové. Z pleteně bederní vychází nerv stehenní, který ovlivňuje přední stranu stehna a zároveň i svaly na vnitřní straně stehna. Z pleteně křížové vychází nervy hýžďové i nerv sedací (známý také pod latinským názvem ischiadicus), nerv holenní, který ovlivňuje zadní stranu stehna a bérce, nerv lýtkový, který má dvě části a to povrchovou, která ovlivňuje svaly lýtkové, a hlubokou, která ovlivňuje svaly na přední straně bérce a na hřbetu nohy.
Záněty Achillovy šlachy jsou velmi častým onemocněním u sportovců. Obvykle může dojít k zánětu jak šlachy, tak i jejího obalu. K zánětu Achillovy šlachy obvykle dochází v důsledku přetěžování, často nevhodným cvičením a pohybem. Obvykle se tak stává při aktivitách, při nichž dochází k nárazům chodidla do pevné podložky (všechny sporty, při nichž se běhá). K zánětu Achillovy šlachy může dojít u člověka v jakémkoliv věku a při jakékoliv aktivitě, přestože větší předpoklad k tomuto onemocnění mají jedinci, kteří se sportu věnují rekreačně a jsou ve věku zhruba 30 let a výše. Vliv na vznik zánětu této šlachy může mít ale i špatně zvolená obuv pro danou sportovní aktivitu, vynechání rozcvičení před sportovním výkonem, přeceňování svých schopností, pohyb po špatně zpevněném povrchu, náhlé zvýšení fyzické aktivity (například při běhu náhlý přechod do sprintu), špatný pitný režim, nebo i předcházející zranění lýtkového svalu. Člověk by se měl snažit tomuto všemu vyvarovat, protože léčba zánětu Achillovy šlachy není vždy úplně příjemná. Jako vhodná prevence může také sloužit omezení náročných fyzických aktivit, využívání ortopedických vložek do bot a nošení vhodné sportovní obuvi, zároveň je také dobré střídat pohybové aktivity, vždy se před sportem rozcvičit a zátěž zvyšovat postupně.
- příznaky
Zánětlivá onemocnění této šlachy mohou mít několik stádií a každé stádium má své příznaky. Nejprve se zánět „achillovky“ projevuje bolestí v oblasti této šlachy po sportu, nebo po velké fyzické zátěži nohy. Zároveň je achilovka také bolestivá na dotek a obvykle se objevuje i určité zduření této oblasti (zpravidla otok v blízkosti patní kosti), náhlá ztuhlost dolní končetiny v oblasti bérce, větší bolest při rychlém pohybu, zároveň se také může na šlaše objevit boule, nebo šlacha může „praskat“ při pohybu. Pro druhé stádium je typická bolesti již při fyzické aktivitě, bolest je opět obvykle provázena otokem dané oblasti. Předposlední třetí stádium se projevuje bolestí Achillovy šlachy i v okamžicích klidu, tedy v době kdy šlacha není nijak zatěžována. Poslední stádium se projevuje trvalou bolestí, která se může stupňovat i při sebemenším pohybu nohy. K tomuto stádiu obvykle dochází tím, že zánět v Achillově šlaše nebyl léčen.
- léčba
Hned na začátku je třeba zmínit, že léčba zánětu Achillovy šlachy je absolutně nezbytná, pokud by se totiž šlacha neléčila, mohla by se zcela přetrhnout a to by mohlo trvale ovlivnit její funkci. Důležité je také nezanedbávat nutnou rehabilitaci a respektovat předepsaný klidový režim a nohu v takovém případě zbytečně nezatěžovat, aby se situace dále nezhoršovala.
Než dojde k samotné léčbě, lékař musí nejprve zánět Achillovy šlachy diagnostikovat. Obvykle to dělá samozřejmě dotykem, kdy zjišťuje místo bolesti / zánětu, pacient také obvykle vyzkouší některé pohyby jako ohýbání špiček nohou ve směru nahoru a dolů. Pokud lékař potřebuje určit přesný rozsah zánětu, případně poškození Achillovy šlachy může k tomu využít ultrazvuk, magnetickou rezonanci, rentgen či CT. Na základě stanovených stádií dochází i k různým metodám léčby, některé postupy se ale mohou objevovat u všech stádií alespoň v jejich počátku. Pro léčbu tohoto zánětu je třeba dobré bolestivé místo ledovat studenými obklady, nezbytný je vždy také odpočinek. Pro zmenšení otoku se doporučuje držet nohu zvednutou nad úroveň srdce. V případě velké bolesti lékař samozřejmě může předepsat léky na její zmírnění (například Ibuprofen). Pokud je navíc nutná fixace této šlachy může se využívat sádry, ale i různých ortéz a bandáží.
Zmíněná stádia zánětu Achillovy šlachy se také různě léčí. Pro léčbu zánětu, který se projevuje bolestí jen po fyzické zátěži (= první stádium), se obvykle užívají různé masti a gely, které se aplikují v místě zduření. Důležité je také omezení náročných fyzických aktivit alespoň na týden. Pokud se zánět projevuje bolestí během fyzické aktivity (= druhé stádium), tak obvykle masti a gely nestačí a doporučuje se navštívit lékaře, který pacientovi poradí jiné formy léčby, jako například léčbu laserem, magnetoterapii, elektroterapii. Léčba takovéhoto zánětu obvykle trvá zhruba tři týdny. Achillova šlacha, která bolí i v klidu (= třetí stádium) vždy vyžaduje návštěvu lékaře, který ji nechá zafixovat do sádry na několik týdnů. Po této fixaci je samozřejmě nutná rehabilitace, aby se oslabené svaly daly opět dohromady. V případě, že by pacient nevyhledal lékaře a nohu dále namáhal, může dojít k trvalé bolesti (= čtvrté stadium). V takovém případě je možnou léčbou již jen operace.
Zánět Achillovy šlachy je třeba nepodceňovat, protože může přinést člověku řadu komplikací včetně ruptury šlachy, která může vést k tomu, že noha již nebude fungovat jako dříve.
