Dá se používat do jamky při výsadbě, ale také už ke vzrostlým rostlinám. V tom případě je třeba umístit jej co nejblíže kořenům do hloubky přibližně 5 cm. Půdu se zapraveným hnojivem pak už stačí jen pokropit. Předpokládá se, že fosfátové hnojivo dokáže účinkovat až dva roky.
Zkušenosti s použitím fosfátového skla jsou veskrze pozitivní. Není třeba přihnojovat už ničím dalším. Díky jeho působení se zvyšuje rychlost regenerace půdy a rostliny si nasají jen tolik, kolik potřebují. V chudých a mírně zušlechtěných půdách díky němu vznikají huminové a huminátové kyseliny, které mají zásadní vliv na úrodnost. Klíčivost semen je s použitím fosfátového skla mnohem větší, kořenový systém silnější a rostlina celkově odolnější.
Fosfátové sklo má velmi malou rozpustnost ve vodě, což je právě to, co jej činí tak výjimečným. Dá se tedy používat i na vodní rostliny, kde je však nutno dávkovat velmi opatrně.
Oproti tradičním hnojivům nehrozí jeho vyplavení vodou a nemusí se dávkovat tak často, což přináší nejen lepší účinek, ale při použití na rozlehlejší plochu i významnou úsporu financí.
Ve svém příspěvku ŘEZ VINNÉ RÉVY NA PODZIM se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Šiši.
Dobrý den, jsem laik, mám vinnou révu 3 rokem a zanedbala jsem řez v prvém roce. Mohu tvarovat řezem i na podzim, nebo jen opravdu na jaře. Díky za radu.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jiří.
Jednoznačně doporučuji tvarovat v zimě (únor/březen). Podzim není vhodný a nic tím neurychlíte. Vinná réva už bude spát a stejně nebude růst. Naopak pozdě na jaře (duben/květen) už hrozí, že se bude probouzet a to také není vhodné.
Doporučuji přečíst několik článků. Například výborné informace získáte zde: https://www.vinarskydum.cz/…
Kořenový bal tvoří systém kořenů, které jsou obaleny zeminou, která na nich pevně drží. Kořenový systém je pro rostliny velmi důležitý, zajišťuje rostlinám vodu, živiny, dýchání a u některých druhů i rozmnožování.
Rostliny jsou ve školkách pěstovány obvykle ve volné půdě nebo v kontejnerech. Rostliny z volné půdy jsou pak dodávány jako prostokořenná sadba nebo sadba s kořenovým balem. Kontejnerované rostliny se po namnožení pěstují v nádobách a podle druhu se několikrát přesazují, expedice se provádí obvykle ve větších kontejnerech (květináčích).
Prostokořenné rostliny se dodávají s minimálním množstvím zeminy, a proto je nutné je co nejrychleji dopravit na místo určení a výsadby. Prostokořenná sadba se proto používá jen u listnatých stromů a běžných listnatých keřů (ptačí zob, tavolníky, javory, habry, růže a podobně), které jsou méně choulostivé na zasychání kořenů. Pokud není možné provést výsadbu okamžitě po převzetí rostlin, je možné jejich založení do kypré půdy nebo rašeliny na dobu několika dnů. Rostliny se musí pravidelně kropit a za slunečného počasí stínit. U prostokořenných rostlin je důležité keře nebo stromky před vlastní výsadbou sestřihnout. U růží a ovocných rostlin se řez řídí určitými pravidly. U okrasných keřů, jako je ptačí zob, tavolníky, svídy a dříny a dalších, se kořeny zakrátí zhruba o třetinu a nadzemní část keřů se sestřihne o třetinu až polovinu jejich původní výšky. Prostokořenné rostliny se vyrývají ve školkách pouze v bezlistém stavu, z čehož plyne i termín výsadby (březen až duben nebo říjen až listopad).
U některých druhů rostlin pěstovaných ve školkách ve volné půdě je nutné při vyrývání ponechat kořenový bal, který se zavazuje do plachetky (juty). Kořenový bal se požaduje především u všech jehličnanů, stálezelených listnáčů a u vzrostlých zapěstovaných solitérních listnatých keřů a stromů. Rostliny s balem jsou vystaveny menšímu riziku zaschnutí kořenů, přesto pokud musíme výsadbu z různých příčin odsunout, je vhodné i rostliny s balem založit do kypré půdy nebo rašeliny, baly pravidelně zalévat, aby příliš neproschly, a rostliny raději přistínit. Termín výsadby zapěstovaných solitérních opadavých listnáčů je březen až duben nebo říjen až listopad. Jehličnany a stálezelené listnáče s balem vysazujeme do teplejší půdy, tedy v termínech duben až květen nebo září až říjen.
Kontejnerované rostliny mají zcela neporušený kořenový bal, protože jsou obvykle 2 až 4 roky pěstovány stále v nádobách. Také během výsadby obvykle nedojde k vážnému narušení kořenového balu, rostliny pak výsadbu do volné půdy v tomto smys
Březen je čas na různé opravy mřížového opěrného systému. Vyměňují se ztrouchnivělé dřevěné sloupky, vyměňují se podpěrné tyče a dotahují se nebo obnovují dráty. Připevňuje se kordon a plodonosné dřevo.
A co je potřeba vědět o pozemku, na němž bychom chtěli založit vinici?
Obecně lze říci, že réva se hodí do mírného a subtropického pásma. Více na sever je pro ni zima, v tropech nevyhovují dlouhé (půlroční) intervaly sucha a srážek. Také nadmořská výška je omezující faktor. Kvůli vhodným teplotním podmínkám v našich zeměpisných šířkách bychom měli vybrat pozemky do výšky 300 – 350 m nad mořem, pokud chceme dosáhnout přiměřené kvality sklizně. Určitě se dají najít vhodná místa pro pěstování révy i ve vyšší nadmořské výšce, je však nutno počítat s nižší dosažitelnou cukernatostí i s vyšším obsahem kyselin v hroznech.
Vinné révě se nejlépe daří na jižním svahu...
Určitě. Svahy orientované na jih jsou na naší polokouli těmi nejvýhřevnějšími polohami. Keře vysazené na západních svazích zůstávají dlouho orosené nebo mokré po srážkách, což vytváří vhodné podmínky pro rozvoj houbových chorob. Na východních svazích hrozí nebezpečí, že mladé letorosty budou poškozeny jarními mrazy, protože zde bývá velký rozdíl mezi denními a nočními teplotami. A svahy obrácené na sever bývají studené a pro pěstování révy se nehodí.
Stejně tak je potřebné uvědomit si rozdíly na jednotlivých částech svahu. Nahoře na kopci často povívá větřík, čímž se teploty snižují. Proto se na vrcholy svahů hodí odrůdy s kratší vegetační dobou. Dolní části svahu mívají hluboké, hlinitější půdy (vlivem dlouhodobé eroze), proto se hodí pro odrůdy s vysokou plodností, které mívají větší nároky na vodu. Někde se však na dolních svazích mohou občas vyskytovat přízemní mrazíky – tam je nutné vybírat odolnější odrůdy.
Která odrůda se osvědčila jako nejodolnější vůči mrazům?
Ryzlink rýnský.
Nejlepším místem na svahu je tedy jeho střední část...
Ano, zvláště pak, když je otočená k jihu. To jsou polohy ideální pro nejnáročnější odrůdy, jako je například Rulandské bílé, Rulandské šedé, Chardonnay, Tramín červený a další.
Říkáte, že hlinitější půdy se hodí pro vysoce plodné odrůdy. Jaké druhy půd vlastně révě vyhovují?
Z hlediska nároků na druhy a kvalitu půd je réva nenáročná; obecně je možné říci, že roste ve všech druzích půd s jedinou výjimkou – nedaří se jí v půdách přemokřených, které jsou studené a uhnívají v nich kořeny. Réva zkrátka nemá ráda „mokré nohy“. I když samozřejmě některé skupiny odrůd se trochu specializují na „své“ půdy. Jak jsem již uvedla, hlinitější půdy se hodí pro odrůdy, které přinášejí vysoké výnosy, ale zvláštní kvalita vín se od nich očekávat nedá.
Pro kvalitní odrůdy jsou nejvhodnější půdy kamenité nebo štěrkovité, které se během dne dobře prohřívají a ještě po západu slunce uvolňují nahromaděné tep
To se ve vinicích také běžně používá. Vhodné jsou speciální směsky rostlin na zelené hnojení (určitě v nich nechybí rostliny z čeledi Bobovitých, jako například vikev, jetel nebo vičenec, protože na jejich kořenech žijí hlízkové bakterie, které umí vázat a dále zpracovávat vzdušný dusík). Obvykle se vysévají v druhé polovině vegetace, sekají se a ve druhém roce se zapravují do půdy tak, aby nebyly ve vinici v době, kdy už réva potřebuje dostatek vody, to znamená v době kvetení.
A co takové zahrádkářské využívání každého centimetru půdy, třeba tím, že pod keři révy se pěstuje zelenina, jahody nebo letničky? Je to možné?
Samozřejmě ano. Záleží na vlastním uvážení. Koneckonců každý správný zahrádkář dbá jak na hnojení, tak na zálivku, takže révě taková konkurence nebude vadit.
Zmiňovala jste se o polohách pro révu nevhodných, protože umožňují rozvoj houbových chorob. Co dál révě hrozí?
Kromě houbových chorob, jejichž výskyt se řeší buď preventivními opatřeními, nebo používáním prostředků na ochranu před nimi, můžeme rozpoznat také virové či bakteriální choroby. Virózám, houbovým chorobám a škůdcům se budeme věnovat později, až budou aktuální jejich příznaky.
Teď si povíme o dvou bakteriálních onemocněních révy, které se navenek projevují pomalu, protože v napadených rostlinách mohou přežívat v tzv. latentním stavu. Původci mohou být v rostlinách přítomni celé roky, ale onemocnění se projeví až tehdy, kdy jsou keře nějakým způsobem oslabené. Například po předchozích suchých letech, po mrazivých zimách, při poškozování částí keřů kroupami nebo jen při opakovaném přetěžování nadbytkem oček při řezu.
Prvním z těchto „nepřátel“ révy je Bakteriální nádorovitost, kterou způsobují dva druhy baterií: Agrobacterium tumefaciens a Agrobacterum vitis. Projevy obou druhů jsou stejné – na napadených keřích se při jejich oslabení mohou vytvářet nádory. Většinou se vyskytují na starém dřevě, tedy na kmenech a ramenech, ale také se mohou objevit na místě srůstu podnoží a roubů, a to i u nově vysazených sazenic. Nádory vypadají tak, jako kdyby se z vnitřku dřeva tlačilo na venek něco, co vypadá jako pukancová kukuřice nebo kousky polystyrenu. Malé nádory, zpočátku bílé, měkké, do konce vegetace zhnědnou a zdřevnatí. Keře postupně slábnou a mohou i uhynout. Prvotní nákaza se dostává do vinice s nákupem infikované sadby. Do dalších rostlin se dostává z půdy prostřednictvím řezných ran a dál se šíří cévními svazky. Napadené části keřů je proto nutné odřezat a ihned spálit mimo vinici, aby nedocházelo k dalšímu šíření půdou. Samozřejmě, že je lepší
Nejprve vytéká pouze voda. Až se zásobní látky, do té doby uložené v kořenech ve formě ve vodě nerozpustného škrobu, přemění na jednoduché cukry, které již ve vodě rozpustné jsou, už nevytéká jen voda, ale nasládlá kapalina. Lze se o tom přesvědčit ochutnáním kapičky vytékající z řezné rány. Když je vytékající míza dostatečně sladká, stává se potravou pro bakterie, přirozeně se vyskytující ve vinici. Ty se na tomto svém „potravinovém zdroji“ začínají intenzivně množit. Jak buněk bakterií na řezné ráně přibývá, produkují sliz, který řezné rány ucpe a slzení se zastavuje.
Do doby, než nastane slzení, by měl být ukončen řez, aby pletiva na řezných ranách alespoň trochu zaschla a slzení tak nebylo příliš intenzivní. Zde je fotografie, na které je vidět míza vytékající z řezných ran:
A co tedy už můžeme ve vinici dělat?
Slzení je nejvhodnější doba pro tzv. „suchou“ vazbu. To znamená, že můžeme začít vyvazovat části keře k oporám. Především musí být dobře vyvázaný kmen, aby byl rovný. Není nutné ho uvazovat každým rokem, ale nesmí se stát, že by se vázací materiál zařezával do dřeva. Pokud bychom takto zaříznutý úvazek nechali na místě po delší dobu, průchodnost cévních svazků by se tím omezila a docházelo by ke špatnému vyživování rostoucích výhonů. Velmi pevné nebo zařezávající se úvazky je vhodné při řezu odstranit a při vyvazování je pak samozřejmě nahradit volnějšími. Podobně je nutno kontrolovat úvazky kordónových ramen. U jednoletého dřeva vyvazujeme letorosty. Při tvarování oblouků je vážeme zásadně přes výše postavený drát k drátu spodnímu, jinak by se tažeň během vegetace i s vyrůstajícími výhony v důsledku jejich zvyšující se hmotnosti mohl vylomit. Zde je obrázek, kde je vidět vázání tažňů přes drát:
Slzení umožní lepší práci s tažni, protože letorosty jsou při proudění mízy pružnější a při ohýbání oblouků se nezlomí. Pokud se nám tažeň přesto zlomí, měli bychom ulomenou část hned odstřihnout, protože výhony z ní vyrůstající s největší pravděpodobností časem uvadnou. Pro ilustraci uvádíme fotografii, na které je vidět tažeň zlomený neopatrným ohýbáním při vazbě:
Jak moc máme s vyvazováním pospíchat?
Suchá vazba by určitě měla být hotova do doby, kdy réva začne rašit. Tehdy jsou rašící výhony nejkřehčí a i při největší opatrnosti se snadno vylomí. A doba, kdy nastane rašení, závisí na několika faktorech, jako je pěstovaná odrůda či výška kmene. Především však na pěstebních podmínkách v dané lokalitě.
Na počátku našeho povídání jsme révu definovali jako rostlinu teplomilnou a světlomilnou. Z těchto vlastností je možné její požadavky odvodit. Má podobné nároky na teplo jako některé teplomilné ovocné druhy, např. meruňky nebo broskvoně. To je ovšem velmi zjednodušené přirovnání. Vinohradníci pro posouzení vhodnosti lokality pracují s průměrnými denními teplotami, přesněji s teplotami aktivními. Aktivní teplota je z pohledu vinohradníka taková průměrná denní teplota, která je vyšší nežli 10 °C. Jednotlivé číselné hodnoty aktivních teplot se sečtou za celý rok a dostaneme se tak ke čtyřmístnému číslu, označovanému jako „suma aktivních teplot“. Podle jeho velikosti lze posoudit danou lokalitu z pohledu výběru odrůd:
Je-li hodnota sumy aktivních teplot okolo 2 200°C, lze zde v takových polohách vysazovat a pěstovat pouze nejranější odrůdy, např. Čabaňská perla, Jakubské nebo Vrboska.
Pokud se suma aktivních teplot pohybuje okolo hodnoty 2 500°C, jsou místní podmínky vhodné pro středně rané odrůdy, jako je např. Müller Thurgau nebo Modrý Portugal, Chrupky, Moravský muškát a další.
Většina středně pozdní odrůd (např. Veltlínské zelené, odrůdy z rodiny Rulandských, Tramín, Svatovavřinecké, Zweigeltrebe) a samozřejmě i pozdní odrůdy (Ryzlinky, André, Frankovka aj.) vyžadují nejlepší tepelné podmínky, tj. sumu aktivních teplot 2 700°C a více.
Kolik by mělo být stupňů, aby réva dobře odkvetla?
Průměrná denní teplota by měla být alespoň 15°C. V době iniciace, kdy se vytvářejí buněčné základy budoucích květenství pro následující rok, je nutná teplota nad 20 °C po dobu nejméně čtyř hodin. Iniciace probíhá v nejteplejších měsících; je-li v té době dostatek tepla, vytvoří se základy budoucích květenství na třech, někdy i na čtyřech nodech a dá se počítat se 3 – 4 hrozny na jednom letorostu.
A jak moc révě škodí mráz?
O révu se začínáme bát, když se minimální teploty blíží hranici mínus 15°C, to už totiž pomrzají nejcitlivější části – očka. Při teplotách okolo mínus 20°C pomrzá dvouleté dřevo a v mrazivých dnech s teplotami mínus 22°C můžeme počítat, že dojde i k pomrznutí starého dřeva, tedy kmínků.
A u jarních mrazíků je to jednoznačné: mráz kopřivu nespálí, ale rašící očka či již vyrašené rostoucí letorosty ano. Proto vinaři tři zmrzlé muže nemilují. Sem vložit Obr. 4 s popisem: Poškození vyrůstajících letorostů jarními mrazy
Co réva a voda?
Jak kdy. Nejlepší je, když prší v době před rašením oček. Dále jsou vhodné dešťové srážky po odkvětu, to se zvětšují bobule, a také samozřejmě v době, kdy bobule zaměkají. Déšť ale škodí v čase kve
Kamélie je rostlina, kterou lze poměrně snadno pěstovat, jakmile jí vytvoříte ty správné podmínky. Může být pěstována jak ve vnitřních prostorách, tak ve venkovních květináčích, ale také venku na záhoně.
Světlo a teplo
Ideální při pěstování kamélie je možnost ji na léto umístit ven a na zimu zase přenést do chladných, nepřetápěných částí domu. Ven kamélii přestěhujte nejlépe v květnu, preferuje polostín, ale bude snášet i slunné místo, pokud to nebude horké polední slunce. Myslete i na to, že na větru či v průvanu bude koruna kamélie rychle osychat. Rostlinu venku nechte co nejdéle, nejvýše však do prvních mrazíků.
Pěstujete-li rostlinu v květináčích, jejich baly rychle promrzají a rostlinu poškozují. Tam, kde se zimní teploty pohybují do -15 °C lze nechat kamélie i přes zimu v zemi, jen je třeba je zakrýt velkou vrstvou mulče a přikrýt geotextilií. Největším problémem při tomto způsobu pěstování bývá, že při pozdních mrazech omrzají mladé výhonky a odumírají.
Mnohem lepší je, když si kamélii můžete donést zpět do domu a umístit ji do místnosti vytápěné nejvýše do 15 °C. Kamélie potřebuje nižší teploty, protože ji podněcují k rozkvětu pupenů. Při teplotě 6–10 °C vám kamélie pokvete až pět týdnů, kdežto pokud byste ji umístili do vytápěného obývacího pokoje, odkvetla by vám po několika dnech.
Tato rostlina rozhodně není určena k pěstování v paneláku.
Půda a přesazování
Kamélie vyžaduje kyprou, kyselou půdu, která je vlhká, ale nezadržuje přebytečné množství vody. Kořeny kamélie mají vysoké nároky na kyslík, proto jsou dost mělké a není doporučováno v její blízkosti pěstovat další rostliny, které by svými kořeny kamélii utlačovaly. Zvolíte-li pro pěstování kamélie místo pod vzrostlým stromem, ve stínu, bude jí to vyhovovat a určitě se jí zde bude dobře dařit. Vyberte takový strom, který ji nebude svými kořeny obtěžovat, jako by to dělala například borovice.
Pěstujeme-li kamélie v květináčích, je potřeba je přesazovat. Nejlepší čas pro přesazování je na jaře, před začátkem nového růstu. Pokud kořeny rostliny pronikají květináčem, je možné přesazovat i na podzim. Mladé rostliny kamélie se přesazují jednou za dva roky, starší rostliny dle potřeby. K přesazování můžete použít substrát určený pro rododendrony, protože obsahuje málo vápníku a má odpovídající nízké pH.
Zalévání
Kamélie by neměla být suchá ani podmáčená. Přelití rostlině nepomůže, stejně jako zaschnutí, proto zalévání věnujte dostatečnou péči. Při přeschnutí mohou opadat poupata, při přelití uhnívat kořeny. Množství vody je potřeba přizpůsobit daným klimatickým podmínkám. Kamélie pěstované v květináčích budou vyžadovat méně vod
Množení rozmarýnu není náročné. Buď ho můžete vypěstovat ze semen, která se vysévají na jaře (březen). Následně pěstujeme při teplotě okolo 20 stupňů celsia. Do záhonu pak mladé rostlinky sázíme v červnu, a to do sponu přibližně 30 x 30 cm. Druhým způsobem množení je řízkování. Ze zdravé, měkké a ještě nezdřevnatělé rostliny odřízněte velmi ostrým nožem konce výhonků (řízky) 10 – 15 cm dlouhé, a to nejlépe v letním období. Zapíchejte je do vzdušné zeminy v květináči (smíchané s pískem) a půdu kolem lehce přitlačte. Aby se vám výhonky nezlomily, udělejte si předem tyčkou nebo kolíkem v hlíně dírky a z části rostliny, která „půjde pod zem“ otrhejte listy. Umístěte květináč na světlé místo (ne ale na přímé slunce) a udržujte mírnou vlhkost substrátu. Vzhledem k tomu, že se často všechny řízky neuchytí, dejte jich do jednoho květináče větší počet. Tvorba kořenů je ukončena do jara následujícího roku.
Vrbu jívu převislou můžete znát pod názvem kočičky nebo Kilmarnock. Roste do velikosti okolo 1,5 m a začátkem jara (březen) rostlinu obsypou krásné žluté květy. Jívy nejsou náročné na pěstování. Sází se do propustné, neutrální půdy na slunečné nebo polostinné stanoviště s dostatkem vláhy. Rostlinu je vhodné seřezávat na jaře.
Máta vyniká svou rozmanitostí jak do barvy, tak množstvím odrůd a druhů a má příjemnou výraznou vůni. Kvete červenofialově od července do září a její výška se pohybuje kolem 30–60 cm a šířka je kolem 0,5 m. Má ráda polostinné až slunné stanoviště a její trs je vzpřímený a bujně rostoucí. Musí se pravidelně zalévat, ale nesmí být přemokřena. Průběžně se sklízí mladé listy na čaj, na podzim je nutné sestříhat ji celou. Lze ji pěstovat v květináčích. Nejvhodnější je propustný, hlinitopísčitý substrát. Pravidelně ji zalévejte odstátou vodou do misky a přihnojujte ji. Je nenáročná, až se rozroste, téměř o ni nemusíte pečovat. Čerstvé listy máty lze sklízet celé léto. Nať se doporučuje stříhat těsně před květem a v odpoledních hodinách, to obsahuje nejvíce silic. Množí se buď částmi rostlin, rozdělením kořenů či ze semen. Nejpříhodnější doba pro vysazení je na jaře (březen, duben) či na podzim (září). Na zimu ji umístěte na světlé místo, kde bude minimálně 10 °C, a omezte zálivku.
Magnólie Soulangeova (Magnolia soulangeana) je střední keř až malý strom dorůstající do pětimetrové výšky. Růžové květy se vyvíjejí již před vyrašením listů (tedy v dubnu a květnu), jsou velké, vzpřímené a téměř 10 cm dlouhé. Opadavé listy jsou jasně zelené, kožovité, eliptické, střídavé. Magnólie vyžaduje slunné a chráněné stanoviště. Půda by měla být slabě kyselá až neutrální, nevápnitá, humózní, hlinitá, kyprá a mírně vlhká, ale zároveň i propustná. Před zasazením keře je dobré vylepšit zeminu přídavkem rašeliny nebo kompostu a rostlinu poté obsypat mulčovací kůrou nebo suchým listím, aby se udržela přiměřená vlhkost půdy. Magnólii vysaďte brzy na jaře (březen až duben), případně na podzim před prvními mrazíky. V našich podmínkách je tato magnólie mrazuvzdorná a obvykle dobře snáší i městské ovzduší. Pěstuje se v několika kultivarech, které se liší především odstínem květů a dobou květu.
Čajovník je velmi přizpůsobivou rostlinou. Byl vyšlechtěn i do odrůd, které lze pěstovat v různých klimatických podmínkách, tedy i u nás. Po celý rok by měl mít vlhkou, nikoli však přemokřenou půdu (ideálně rašelinu) a zastíněné stanoviště. Pokud ho budete pěstovat v květináči, v létě ho umístěte ven, naopak na zimu přesuňte do světlé místnosti s teplotou mezi 10 – 15 stupni. Pravidelně každé dva roky na jaře (březen) ho přesaďte do větší nádoby, nejlépe do rašeliny a zalévejte měkkou vodou. Pozor ale na poškození kořenového balu, čajovník okamžitě shodí listy. Doroste vám do výšky maximálně kolem 2 metrů. Květů se dočkáte až za dva roky od vysazení. V bytě ho ale musíte opylovat uměle štětečkem. Doma pak můžete sklízet mladé listové pupeny a připravit si z nich výtečný zelený čaj. Většinou se ale čajovník pěstuje jako dekorativní rostlina, a to buď ze semen, nebo z řízků.
Kalisie voňavá je robustní vytrvalá rostlina se dvěma typy výhonů. Jsou to výhony vertikální s masitými listy, dvouřadě střídavě na výhonu, který dorůstá 50–100 cm výšky, a připomínají kukuřici.
Původní vlastí kalisie je Mexiko a tropická Amerika, kde roste ve stínu vysokých dřevin.
Listy jsou tmavozelené, 20–30 cm dlouhé a 5–6 cm široké. U dospělých rostlin vyrůstají z hlavního výhonu horizontální liánovité nafialovělé oddenky (stolony) složené z kolének, ukončené rozetou listů. Odřezáním a zakořeněním koncové rozetky ve vodě se rostlina může snadno rozmnožovat. Při dobré péči starší rostliny vykvétají bílými kvítky v dlouhých vijanech. Zajímavé je, že hodinu i dvě před deštěm bílé kvítky začnou slabě příjemně vonět po hyacintech.
Rostlina má ráda vláhu, teplo a nepřímé sluneční světlo. Na prudkém slunci se často listy pálí. Kalisie má významné léčebné účinky, které se využívají, když vyroste na oddencích nejméně 9 kolének a tyto se zbarví do hnědofialova. Účinnými látkami jsou hlavně flavonoidy kvercetin a kempferol. Dále jsou to fytosteroly, kyselina g-linolenová, vitamíny skupiny B, vitamín C, PP, minerální látky, vápník, železo, chrom, bor, měď a selen.
Rozmnožování rostliny se provádí tak, že se od horizontálního výhonku odřízne listová růžice se dvěma kolénky, které ve vodě zakoření, například jako voděnka. Potom se může vysadit do dobré zahradní půdy do květináče. Nejlepší čas na množení je březen, duben.
Přihnojuje se plným hnojivem a dobře zalévá. V zimě, v období klidu, se rostlina drží spíše v suchu. Kalisii je možno také pěstovat přes léto venku.
Pro léčebné i potravinářské účely se sbírá kořen zpravidla dvouletých rostlin. A to na podzim (září až listopad) a někdy také na jaře (březen až květen). Kořeny se vyryjí rýčem, opatrně očistí, aby se neotloukly, a skladují v chladu a vlhku, nejlépe ve sklepě v písku.
Nejdůležitější a také nejnápadnější účinnou látkou křenu je thioglykosid. Při porušení pletiva (například strouháním) se působením enzymu myrozinázy tento glykosid štěpí na cukr a izothiokyanáty, které se obecně nazývají hořčičné silice. Izothiokyanáty mají výrazné fytoncidní účinky. Významný je i vitamín C, jehož obsah v křenu je přinejmenším stejně vysoký jako u pomerančů a dvakrát vyšší než u citronů.
V malých dávkách povzbuzuje křen chuť k jídlu a činnost trávicí soustavy, usnadňuje odkašlávání a má mírný močopudný účinek. Vyšší dávky mohou vyvolat překrvení a podráždění žaludeční sliznice. Křen působí preventivně proti bakteriálním, ale i některým chorobám způsobenými viry, houbami a prvoky. O fytoncidním účinku křene se můžeme přesvědčit při nakládání červené řepy, k níž přikládáme plátky křenu, nebo jablek nastrouhaných s křenem; v tomto složení podléhají méně plesnivění. Směs strouhaných jablek s křenem můžeme v uzavřených sklenicích dlouho skladovat. Obdobně dlouho lze uchovávat i šťávu vylisovanou z nastrouhaného křenu nebo směs strouhaného křenu s cukrem.
V minulosti se používal křen zejména zevně. Přikládal se na omrzliny a klouby postižené revmatismem a ještě v nedávné době se běžně používaly křenové placky (stejně se uplatňovaly i hořčičné placky). Přikládaly se zabalené na postižené místo, které se během krátké doby silně prokrvilo, a revmatické bolesti polevily.
Křen působí výrazně antibakteriálně, podporuje trávení (zvyšuje vylučování trávicích enzymů a normalizuje střevní mikroflóru), odhleňuje průdušky, působí močopudně a celkově povzbudivě, pro vysoký obsah vitamínu C je výborným prostředkem při rekonvalescenci. Při zevním použití zvyšuje prokrvení tkání, čímž urychluje hojení a regeneraci.
Vnitřně se podává nejčastěji čerstvý, nastrouhaný, pro zmírnění štiplavosti obvykle smíchaný s nastrouhanými jablky v poměru 1 : 1, a to v dávce 1 až 4 polévkové lžíce denně. Při průduškových chorobách se osvědčila inhalace křenu (1 polévková lžíce křenu se vaří ve vodě a páry z ní se inhalují přibližně 10 minut). K vypuzení žlučníkových kamenů se užívá macerát křenu v červeném víně (litrová láhev se naplní do 1/5 nastrouhaným křenem, zalije se červeným vínem, nechá se 10 dní luhovat a pak se užívají první 3 dny 3
Živý plot z tújí (dříve psáno také thuje a nesprávně tůje) vyžaduje minimálně řez alespoň dvakrát ročně, a to na samém sklonku zimy a koncem června. Čím častěji budete řez túje provádět, tím hezčí živý plot bude. Pokud byste túje nechali třeba rok bez zastřižení, následující řez by musel být hluboký (do staršího dřeva). Živá stěna by pak špatně obrůstala, keře by vypadaly omšele a s výsledkem byste určitě nebyli spokojeni. Túje můžeme nechat přirozeně rozrůstat, máme-li dost místa.
Túje všeobecně dobře snáší stříhání a tvarování. Zastřihovat je můžete během celé vegetace, tedy od jara do podzimu. Jarní tvarování rychle obrazí a během vegetace dorůstá. Není však vhodné zastřihávat túje během zimy (listopad až únor), protože do jara stejně neobrazí, ani se nezahojí. Tuhé mrazy mohou navíc nezhojené ranky vysušit a zaschlé konečky větví následně moc parády nenadělají. Tvarování živých plotů se provádí jednou až dvakrát ročně. Záleží na bujnosti růstu a nárocích na ideální tvar. Z praxe i literatury lze doporučit tvarování jednou na jaře (březen až květen) a popřípadě podruhé koncem léta (konec srpna až září).
Túje čili zerav západní (Thuja occidentalis) má velmi široký sortiment kultivarů. Najdeme mezi nimi typy různých tvarů, vysoké stromovité, kuželovité, úzce sloupovité i keřovité. Na druhé straně je řada zakrslých kultivarů kuželovitých, kulovitých i rozložitých. Správný tvar je tudíž závislý na druhu rostliny. Túje můžete využít jako solitéry, do skupinových výsadeb (pozor na příliš mnohobarevné kombinace), do skalek či jako přenosnou zeleň.
