BŘÍZA MÍZA je téma, které bylo inspirací k napsání tohoto článku. Včelí produkty jsou přírodní látky, které mohou být rostlinného nebo živočišného původu. Mezi rostlinné produkty řadíme ty látky, které včely sbírají ve volné přírodě a přináší je do úlu, kde je zpracují pro svou potřebu. Patří sem propolis, pyl a med. Mezi produkty živočišného charakteru řadíme látky, které včela sama vytváří ve svém vlastním těle, tedy včelí jed, mateří kašička a včelí vosk. Všechny tyto produkty slouží především včelám jako potrava, ochrana nebo stavební materiál. Člověk včelí produkty využívá k uspokojování svých potřeb.
Med
Jedná se o produkt rostlinného původu. Medem se rozumí potravina přírodního sacharidového charakteru, složená převážně z glukózy, fruktózy, organických kyselin, enzymů a pevných částic zachycených při sběru sladkých šťáv květů rostlin (nektar), výměšků hmyzu na povrchu rostlin (medovice) nebo na živých částech rostlin včelami, které je sbírají, přetvářejí, kombinují se svými specifickými látkami, uskladňují a nechávají dehydrovat a zrát v plástech. Rozlišujeme dva zdroje medu, a to nektar a medovici.
Nektar je sladká šťáva tvořící se v květních nebo mimokvětních nektariích hmyzosnubných rostlin. Čerstvý nektar obsahuje vodu, cukry (sacharóza, fruktóza, glukóza a jiné), malé množství dusíkatých látek, minerálních látek, organických kyselin, dále pryskyřičnaté látky, inverzní enzymy z buněk nektarií, silice, terpeny, flavony, v některém nektaru se nachází i vitamín C. Nektar obsahuje rovněž pylová zrna či buňky rostlinných pletiv.
Medovice je hustá sladká šťáva, kterou vylučuje stejnokřídlý hmyz – červci, mšice nebo mery (medovnice jedlová, medovnice černoskvrnná, puklice dubová a jiné), které označujeme jako producenty medovice. Tito producenti cizopasí na listech, pupenech nebo větvích listnatých i jehličnatých stromů a keřů, jejichž sítkovicemi proudí míza, která slouží producentům medovice jako potrava, zvlášť v období rozmnožování. Míza je z rostlinných sítkovic nasávána ústním ústrojím producentů a prochází jejich trávicí soustavou, jejíž součástí je filtrační komora s tenkou blanitou stěnou, která hraje důležitou roli při filtraci bílkovin, cukrů, vody a dalších látek. Právě proteiny s menším množstvím cukrů a vody jsou zachyceny ve filtrační komoře a ve formě koncentrátu přecházejí dále do žaludku producentů. Naopak jednoduché cukry, minerální ionty a přebytečná voda proniknou přes filtrační komoru, respektive přes její propustnou blánu, a přecházejí do výkalového vaku. Tento filtrát (medovice) je pak vystřikován ve formě kapek na větve, listy nebo jehlice, odkud je sbírán včelami jako zdroj medovicového medu. Medovice obsahuje vodu, cukry (sacharóza, glukóza, fruktóza, maltóza, melecitóza, rafinóza a polysacharidy), aminokyseliny rostlinného původu, minerální látky, vitamíny a barviva.
Vznik medu je velmi složitý proces, který je závislý na včelstvu jako celku. Zdroj nektaru má na starost jen několik včel létavek (pátraček), které vyhledávají zdroje sladkých šťáv (sladinu) a ve chvíli, kdy takový zdroj najdou, se vrátí do úlu s plným medným váčkem, dají ochutnat ostatním včelám v úle a zároveň jim specifickou formou komunikace, označovanou jako včelí tanečky, předají informace o směru a vzdálenosti potravy, přičemž se řídí i polohou slunce na obloze
Nejprve vytéká pouze voda. Až se zásobní látky, do té doby uložené v kořenech ve formě ve vodě nerozpustného škrobu, přemění na jednoduché cukry, které již ve vodě rozpustné jsou, už nevytéká jen voda, ale nasládlá kapalina. Lze se o tom přesvědčit ochutnáním kapičky vytékající z řezné rány. Když je vytékající míza dostatečně sladká, stává se potravou pro bakterie, přirozeně se vyskytující ve vinici. Ty se na tomto svém „potravinovém zdroji“ začínají intenzivně množit. Jak buněk bakterií na řezné ráně přibývá, produkují sliz, který řezné rány ucpe a slzení se zastavuje.
Do doby, než nastane slzení, by měl být ukončen řez, aby pletiva na řezných ranách alespoň trochu zaschla a slzení tak nebylo příliš intenzivní. Zde je fotografie, na které je vidět míza vytékající z řezných ran:
A co tedy už můžeme ve vinici dělat?
Slzení je nejvhodnější doba pro tzv. „suchou“ vazbu. To znamená, že můžeme začít vyvazovat části keře k oporám. Především musí být dobře vyvázaný kmen, aby byl rovný. Není nutné ho uvazovat každým rokem, ale nesmí se stát, že by se vázací materiál zařezával do dřeva. Pokud bychom takto zaříznutý úvazek nechali na místě po delší dobu, průchodnost cévních svazků by se tím omezila a docházelo by ke špatnému vyživování rostoucích výhonů. Velmi pevné nebo zařezávající se úvazky je vhodné při řezu odstranit a při vyvazování je pak samozřejmě nahradit volnějšími. Podobně je nutno kontrolovat úvazky kordónových ramen. U jednoletého dřeva vyvazujeme letorosty. Při tvarování oblouků je vážeme zásadně přes výše postavený drát k drátu spodnímu, jinak by se tažeň během vegetace i s vyrůstajícími výhony v důsledku jejich zvyšující se hmotnosti mohl vylomit. Zde je obrázek, kde je vidět vázání tažňů přes drát:
Slzení umožní lepší práci s tažni, protože letorosty jsou při proudění mízy pružnější a při ohýbání oblouků se nezlomí. Pokud se nám tažeň přesto zlomí, měli bychom ulomenou část hned odstřihnout, protože výhony z ní vyrůstající s největší pravděpodobností časem uvadnou. Pro ilustraci uvádíme fotografii, na které je vidět tažeň zlomený neopatrným ohýbáním při vazbě:
Jak moc máme s vyvazováním pospíchat?
Suchá vazba by určitě měla být hotova do doby, kdy réva začne rašit. Tehdy jsou rašící výhony nejkřehčí a i při největší opatrnosti se snadno vylomí. A doba, kdy nastane rašení, závisí na několika faktorech, jako je pěstovaná odrůda či výška kmene. Především však na pěstebních podmínkách v dané lokalitě.
Odborná literatura uvádí, že stromy po řezu dobře obrůstají, ale řez se u katalp provádí spíše výjimečně, obvykle se odstraňují jen suché a poškozené větve. Nedoporučuje se odstraňovat více než jednu třetinu koruny najednou. Rány jsou zamazávány bílým, respektive světlým Latexem či Balakrylem.
Při ořezávání stromů katalpy není načasování rozhodující - není třeba se obávat nemocí ani hmyzu jako u jiných druhů stromů. Katalpu můžete prořezat kdykoli, je jí to jedno. Možná jediná věc se týká mízy. Míza začíná téct na konci zimy / brzy na jaře a proto bude lepší z estetických důvodů počkat, až na pozdější jaro. Jinak hrozí, že míza může vytéct ze zářezů. Mimo tento estetický nedostatek neexistuje žádný jiný důvod čekat, pokud jde o zdraví samotného stromu.
Jsou to stromy s nízko nasazenou korunou, řídce větvené s tlustými větvemi a s širokou dření, často s listy po třech v přeslenu (zejména na bujných výhonech). Řezné rány na těchto tlustých větvích jsou náchylné k namrznutí, dost rychle vysychají a podléhají hnilobám. Katalpy řadíme mezi stromy se slabou schopností kompartmentalizace. Jejich kmenová a korunová výmladnost je zejména v mládí poměrně vysoká, s přibývajícím věkem se však snižuje. Proto můžeme v jistých případech přistoupit i k citlivé redukci horizontálních, zdravých, tlustých, ale velmi křehkých větví, které se často lámou nejen ve větru, ale i pod vlastní vahou. Reakce katalp na tento typ odlehčovacího řezu je poměrně dobrá, často vytvářejí dostatek výmladků v blízkosti vedených řezných ran.
Ačkoli jsou rostliny difenbachie oblíbené a mohou zkrášlit prostor místností, nedoporučují se k umístění v ložnici kvůli jejich toxicitě a možnému podráždění. Jejich míza obsahuje krystaly, které mohou způsobit podráždění sliznic, a samotná rostlina je při požití toxická pro lidi i domácí zvířata.
Zde jsou důvody, proč difenbachie obecně není dobrou volbou do ložnice:
Jedovatost Difenbachie obsahuje oxaláty, které mohou při požití způsobit otoky, slintání a dokonce i ztrátu řeči. Může také způsobit podráždění kůže a očí.
Podráždění sliznice Míza, která obsahuje jehličkovité krystaly, může dráždit sliznice v ústech a krku.
Čištění vzduchu I když difenbachie může pomoci čistit vzduch, její přínosy v malé ložnici mohou být zanedbatelné ve srovnání s potenciálními riziky.
Pokud se rozhodnete rostlinu difenbachie pěstovat u sebe doma, tak ji umístěte mimo dosah dětí a domácích mazlíčků. Zacházejte s ní opatrně a po dotyku si důkladně umyjte ruce. Uvědomte si potenciální riziko jedovatosti a možného podráždění sliznic.
Máte před sebou kmen (staré dřevo), tažeň (loňské dřevo) a výhony, ze kterých jste sklízeli hrozny. V době, kdy se réva stříhá (únor–březen), si vyberte jeden výhon, na kterém byly loni hrozny, nejlépe ten nejblíže kmínku. Všechny ostatní výhony odstřihněte a ten jeden, co zbyl, ohněte do podoby nového tažně. Nejlépe jde ohýbat v době, kdy už v něm proudí míza. Z jeho pupenů vyrostou na jaře nové výhony, které na podzim zaplodí. A tak stále dokola provádíte stříhání vinné révy. Vinná réva se vám pak odvděčí následnou plodností.
Platí však pravidlo, že neořezaný keř má větší zásobu živin ve dřevu, a proto je lépe mrazuvzdorný. Neměli byste tedy řezat dřív, než pomine riziko velkých mrazů, které by révu mohly zničit. Na druhou stranu, jakmile začne do révy proudit hodně mízy, z řezných ran réva takzvaně slzí a oslabuje ji to. Takže příliš pozdní řez také škodí. Pokud používáte dlouhé tažně, tak zde platí, že tažeň se lépe ohýbá a vyvazuje v momentě, až je v něm nějaká míza, jinak by mohl prasknout.
Jedna nápověda pro řez: Řežte v době od Matěje (24. 2.) do Josefa (19. 3.), tím toho mnoho nepokazíte. Velké mrazy už obvykle nebudou hrozit, přičemž pupeny ještě nebudou nalité.
„365 dní roku je
u révy rozdělitelné do tří částí, podle fyziologických změn, které u ní
probíhají. Rozlišuje se období růstu, kdy roste vše, co může: letorosty, listy,
fazochy, květenství a hrozny, jednotlivé bobule. Za ním následuje období
vyzrávání, kdy vyzrávají nejen hrozny, ale také i samotné letorosty, které
postupně dřevnatí a stává se z nich jednoleté dřevo, nazývané též réví. Také listy, než opadnou, musí
vyzrát; ztrácejí při tom zelené barvivo chlorofyl a zabarvují se do krásných
podzimních barev. Poslední období je obdobím odpočinku, označuje se slovem dormance.
Každé
z těchto období sestává z několika částí, které se nazývají fenofáze. Fenofáze jsou přesně definované
a s jejich pomocí lze popsat vegetační stádium, ve kterém se réva právě
nachází. Přechod mezi jednotlivými fenofázemi závisí na klimatických
podmínkách, především na teplotě. Délka jednotlivých fenofází se může lišit
podle odrůd (zvláště v druhé polovině vegetace).
První projev
růstové aktivity se nazývá slzení.“
Réva pláče? ☺
„Ano, my
poetičtí vinaři říkáme, že réva „pláče“.
Na jaře míza vytéká ze všech
řezných ran, které jsme způsobili zimním řezem. Zpočátku mízu tvoří jen voda,
později obsahuje sušinu, především glukózu.“
Réva pláče
sladce?
„Skutečně, ochutnáte-li
kapičku tekutiny vytékající po řezu, zjistíte, že je sladká. Postupné
zahušťování mízy glukózou se líbí bakteriím, kterých je už i v předjaří na vinici mnoho, ty se na řezných ranách množí a při tom produkují sliz, který ucpává cévní svazky – tím se slzení zastavuje. Slzení probíhá při vnějších teplotách okolo 5 – 6 °C.
Další fenofáze – rašení – se už projevuje mnohem
viditelněji. Pupeny, jimž se říká očka, se zvětšují, obalové šupiny se otvírají, objevuje se bělavé chmýří označované slovem vatička. Po několika teplých dnech už jsou na křehkých zárodcích
budoucího letorostu rozpoznatelné zoubky prvních listů. Rašící očkose v tomto
stádiu někdy nazývá holoubě.“
Při jaké
teplotě réva začíná rašit?
„Většinou kolem
10 stupňů, ale záleží na odrůdě.“
Jak hodně réva
naroste?
„V čase mezi
rašením a kvetením, tedy v období označovaném jako „prodlužovací růst“, letorosty dosáhnou délky 600 – 800 mm.“
Očkování vinné révy, známé také jako štěpování, je metoda rozmnožování a šlechtění, která se používá pro výměnu odrůdy nebo zmlazení starších keřů.
Při očkování se na podnož přenese očko (pupen) z jiné odrůdy révy. Pro úspěšné očkování je klíčové správné načasování a provést ho v období, kdy réva bujně roste, tedy když jsou letorosty dostatečně silné a proudí jimi míza. Nejčastěji se očkování provádí od července do září.
Postup očkování révy
Vyberte silný a zdravý letorost na podnoži. Vyřízněte z něj kousek s očkem.
Z nové odrůdy vyberte zdravý letorost a vyřízněte z něj stejný kousek kůry s očkem.
Očko z roubu vložte do podnože tak, aby obě očka k sobě co nejlépe přiléhala.
Místo štěpu důkladně zavažte štěpařskou páskou nebo jiným vhodným obinadlem.
Místo štěpu můžete pro jistotu ošetřit voskem, aby se zabránilo vysychání.
Po očkování je důležité udržovat štěp v dostatečné vlhkosti, aby se podpořilo srůstání.
Alternativy očkování
Roubování
Roubování je další metoda štěpování, kdy se na podnož přenáší celý dřevitý roub. Roubování se často provádí na jaře, zatímco očkování se provádí spíše v létě.
Zimní roubování
Existuje také zimní roubování, které se provádí v době vegetačního klidu.
Rostliny minikiwi, stejně jako jiné popínavé rostliny, potřebují pravidelný prořez, aby si udržely tvar, podpořily produkci plodů a zvládly svůj bujný růst. Prořezávání se nejlépe provádí koncem zimy nebo brzy na jaře, než začne nový růst. Zaměřte se na proředění starých nebo přeplněných větví a odstranění všeho odumřelého nebo nemocného dřeva. Při prořezávání se snažte vytvořit kostru silných, vodorovných větví (kordonů), ze kterých vyrostou nové plodící výhonky.
Načasování
Prořezávání v období klidu (pozdní zima/brzy jaro) Toto je hlavní doba prořezávání, než začne nový růst. Vyhněte se prořezávání poté, co začne vytékat míza, protože to může způsobit krvácení rostliny.
Letní prořezávání Lehké letní prořezávání může pomoci řídit růst a odstranit neplodící výhonky, ale buďte opatrní, abyste neprořezávání nepřeháněli.
Popínavé rostliny minikiwi se obvykle pěstují na mříži, na pergole nebo jiném podpůrném systému. Cílem je vytvořit trvalou kostru vodorovných větví (kordonů), ze kterých vyrostou nové plodící výhonky.
Minikiwi plodí na jednoletém dřevě. Prořezávejte, abyste podpořili růst nových výhonků, které přinesou plody v následujícím roce.
Minikiwi jsou bujné rostliny a mohou rychle přerůst. Pravidelné prořezávání pomáhá udržet jejich velikost a udržovat je produktivní.
Jak prořezat minikiwi
Prořezávání
Odstraňte všechny odumřelé, nemocné nebo křížící se větve, abyste zlepšili proudění vzduchu a pronikání světla.
Zkracování
Staré plodící boční výhonky zastřihněte na několik pupenů (3–4), abyste podpořili nový růst pro příští sezónu.
Odstraňování odnoží
Odstraňte všechny výhonky vyrůstající ze základny rostliny, protože je nepravděpodobné, že by plodily.
Opora
Přivažte nové výhonky k mřížoví nebo podpůrnému systému, abyste zachovali požadovaný tvar a strukturu.
Letní prořezávání
Je volitelné. Odstraňte všechny výhonky, které nejsou potřeba pro nové plodící výhonky, a zkraťte ty, které jsou příliš dlouhé nebo zamotané.
Specifické techniky řezu
Prořezávání výhonků
Zaměřte se na prořezávání plodných výhonků (krátkých, podsaditých větví) na 2–3 pupeny, abyste podpořili tvorbu plodů.
Obnovovací prořez
Každý rok odstraňte některé starší, méně produktivní větve, abyste podpořili nový růst a udrželi si vitalitu.
Řezání větví
Řez provádějte těsně za pupenem nebo uzlem a nasměrujte nový růst požadovaným směrem.
Nářadí
Pro čisté řezy jsou nezbytné ostré zahradní nůžky. Pro dosažení vysokých nebo neforemných větví zvažte použití zahradních nůžek s dlouhou rukojetí.
Pro silnější větve může být potřeba prořezávací pila.
Dodržováním těchto pokynů můžete efektivně prořezávat své minikiwi a podporovat tak zdravý růst a bohatou produkci plodů.
Ve Spojených státech, ale i v jiných zemích stále přetrvává mylný názor, že je vánoční hvězda vysoce jedovatá. Toto tvrzení se prý rozšířilo fámou z roku 1919 o tom, že dvouleté dítě zemřelo po požití jednoho listu poinsettie. Možná za to může i její název v angličtině – poinsettia (poison = jed). I když jsou míza a latex mnoha rostlin rodu pryšcovitých skutečně velmi jedovaté, toxicita vánoční hvězdy je spíše slabá. Její latex (mléčná šťáva) sice může u citlivých lidí způsobit alergickou reakci, lehce podráždit pokožku a žaludek a při požití může rovněž vyvolávat průjem a zvracení. Rostlinné šťávy mohou při kontaktu s okem způsobit dočasné oslepnutí. Z jedné americké studie vyplývá, že by dítě o váze necelých 25 kg muselo sníst 500 listů, aby se nahromadilo dostatečné množství jedu, které by mu mohlo uškodit.
Ano, rostliny kalanchoe jsou jedovaté, zejména pro zvířata. Primárními toxiny jsou kardiotoxické bufadienolidy, které mohou ovlivnit srdce a způsobit různé příznaky. I když obvykle nejsou pro člověka smrtelné, mohou způsobit nevolnost a zvracení.
Jedovatost pro zvířata
Zvířata jsou obzvláště náchylná. Kalanchoe jsou známé tím, že jsou jedovaté pro psy, králíky, kuřata, hospodářská zvířata a dokonce i plazy.
Příznaky otravy
Mezi příznaky může patřit deprese, zrychlené dýchání, potíže s chůzí, paralýza a v závažných případech zástava srdce.
Účinky na srdce
Bufadienolidy mohou způsobit arytmie, bradykardii (pomalý srdeční tep) a srdeční blok.
Gastrointestinální problémy
Mezi toxické účinky může patřit také hemoragická enteritida, bolesti břicha a průjem.
Jedovatost pro lidi
Otrava kalanchoe u lidí obvykle není smrtelná, ale může způsobit gastrointestinální problémy, jako je nevolnost a zvracení.
Kontakt s kalanchoe
Míza může dráždit kůži a oči, proto je nejlepší se přímému kontaktu vyhnout.
Ochranná opatření
Pěstujte mimo dosah
Vzhledem k jejich toxicitě by měly být kalanchoe pěstovány mimo dosah domácích mazlíčků a dětí.
Nahlaste podezření na požití
Pokud máte podezření, že váš mazlíček kalanchoe požil, je nejlepší okamžitě kontaktovat veterináře nebo toxikologické centrum pro zvířata.
Ochranné pomůcky
Při manipulaci s kalanchoe je vhodné nosit rukavice a zabránit kontaktu mízy s očima nebo kůží.
Kaktusy rhipsalis jsou obecně považovány za netoxické pro lidi a domácí zvířata, ale některé zdroje uvádějí, že mléčná míza může mírně dráždit pokožku a rostlina může obsahovat některé mírně „toxické látky“, které by při požití mohly způsobit žaludeční nevolnost. I když jsou plody jedlé, stonky a listy rostliny nikoli. Vždy je nejlepší odradit domácí zvířata a malé děti od požití pokojových rostlin, aby se předešlo možnému nepohodlí nebo neočekávaným reakcím.
Nejčastěji se pomlázky pletou z vrby bílé, která obvykle roste podél vodních toků. Barva proutí bývá žlutá, světle hnědá až červená. Samozřejmě můžeme použít jakoukoliv jinou košíkářskou vrbu – pružnost prutů vyzkoušíme obtočením přes ruku. Smuteční vrba není vhodná pro svou přílišnou měkkost, navíc je po uschnutí křehká.
Obecně nejvhodnější doba k řezu je od listopadu do února, později už stoupá míza a proutky bývají narašené.
Vybereme si asi 12 až 15 proutků, pokud možno celých hladkých, bez postranních větviček. Počet je dostatečný i s rezervou pro náhradu případně zlomeného proutku. Délka by měla být přibližně 1 metr – budeme počítat se zkrácením po zapletení asi o pětinu. Proutky by u „paty“ měly být silné maximálně 0,5 cm, jinak se nám nepodaří pevně utáhnout spodní část splétání poblíž rukojeti.
Na rukojeť budeme navíc potřebovat tenký a co nejdelší proutek. V nouzi můžeme k obtáčení použít rozpůlený silný prut, z něhož ještě nožem seřízneme dřevitou část a tím získáme plochý „šén“.
Proutky ustřihneme zahradnickými nůžkami nebo uřízneme ostrým nožem co nejníž, aby ponechaný pahýl byl co nejkratší. Skladujeme je venku nebo v chladném prostoru, aby moc nevyschly a nebyly lámavé.
Pokud nenajdeme čas zpracovat proutky hned, před prací je namočíme a zatížíme ve vaně. Doba se liší mírou zaschnutí – od půlhodiny do 2 dnů. Při delším namáčení vodu vyměňujeme. Před vlastním splétáním proutky zprohýbáme, aby zvláčněly, nepraskaly a lépe se utahovaly. Seříznutím na silnějším konci je upravíme na stejnou délku.
Množení difenbachie se provádí vrcholovými řízky nebo řízky z kmínku o délce asi 5 cm. Vrcholové řízky zakořeňují v rašelinném substrátu při teplotách 22 až 24 °C za 4 až 6 týdnů. Po práci s řízky si nezapomeňte důkladně umýt ruce, protože rostlina je jedovatá. Nebo při manipulaci s difenbachií používejte rukavice, protože míza může dráždit pokožku.
Další možností je rozmnožit rostlinu dělením kořenového balu.
U stonkových řízků můžete odříznout kus stonku, ponořit ho do kořenového hormonu a zasadit do vlhké půdy nebo dát do vody. U vrcholových řízků odřízněte kus s několika listy a umístěte jej do vody, aby zakořenil.
Množení řízky
Vrcholové řízky
Odřízněte kus hlavního stonku pod očkem, kde raší listy.
Ujistěte se, že řízek má dva až tři listy.
Řízek vložte do sklenice s vodou a udržujte ji v teple a světle.
Pravidelně vyměňujte vodu.
Kořeny by se měly objevit během několika dnů až týdnů.
Zakořeněný řízek potom zasaďte do vhodné substrátu.
Stonkové řízky
Odřízněte 5cm kus stonku a ujistěte se, že jsou na něm listová očka.
Odstraňte z řízku všechny listy.
Nechte řezný konec oschnout a ztvrdnout, nebo jej ponořte do kořenového hormonu.
Řízek umístěte vodorovně do vlhké zeminy nebo do vody.
Udržujte jej v teple a na nepřímém světle.
Jakmile se vyvinou kořeny, zasaďte jej do květináče s dobře propustnou substrátovou směsí.
Množení dělením
Kdy dělit: Nejlepší doba k dělení je během přesazování, obvykle na jaře.
Opatrně oddělujte: Rostlinu opatrně oddělte a ujistěte se, že každá větev má kořeny.
Sázejte samostatně: Každou novou část zasaďte do vlastního květináče s čerstvou substrátovou směsí.
Pro dosažení nejlepších výsledků použijte dobře propustnou substrátovou směs. Pravidelně zalévejte a udržujte půdu trvale vlhkou, ale ne přemokřenou. Zajistěte jasné, nepřímé světlo. Zakořeňování může chvíli trvat, proto buďte trpěliví a sledujte, kdy se začnou objevovat kořeny.
Nejlepší doba k roubování švestek je obvykle koncem zimy nebo začátkem jara, těsně předtím, než začnou pupeny nabobtnávat a začne téct míza. Tehdy je podnož ještě v dormanci, ale strom se už začíná probouzet, což umožňuje lepší kontakt kambia mezi roubem a podnoží.
Roubování v dormanci
Obvykle se provádí koncem zimy nebo začátkem jara, dokud strom ještě spí. Tehdy se také sbírají rouby a skladují se do doby roubování. Pokud sbíráte rouby pro pozdější použití, ujistěte se, že jsou odebrány ze spícího dřeva a správně skladovány. Roubování by se mělo provádět, když je podnož stále v dormanci, ale blíží se začátku aktivního růstu. Pečlivým načasováním roubování na základě těchto faktorů můžete maximalizovat své šance na úspěch.
Roubování v době růstu
Tato metoda se provádí, když strom aktivně roste, obvykle koncem jara nebo začátkem léta. Roubování pupenů, jako je T-řez nebo očkování, se běžně používá koncem léta, kdy kůra snadno klouže. Právě skluz kůry je pro tento druh roubování zásadní. K tomu obvykle dochází koncem léta.
K hubení stromů škumpa se obecně doporučuje kombinace chemických a mechanických metod ochrany s pečlivým zvážením bezpečnostních opatření vzhledem k toxické míze rostliny.
Chemická ochrana
Metoda odřezávání pařezu
Odřízněte kmen nebo stonky blízko země a ihned na pařez aplikujte registrovaný herbicid. Glyfosát (Roundup) a triklopyr jsou účinné herbicidy na zbavení se škumpy.
Injektáž do stonku
Vyvrtejte otvory do kůry a vstříkněte herbicid, přičemž zajistěte, aby byl aplikován do 15 sekund od vyvrtání.
Bezpečnostní opatření
Vždy si přečtěte a dodržujte pokyny na etiketě herbicidního produktu. Při manipulaci s herbicidy a jejich aplikaci používejte ochranný oděv, rukavice a ochranu očí, abyste zabránili kontaktu.
Mechanická ochrana
Odřezávání a odstranění Pokácejte strom nebo keř a poté opatrně odstraňte rostlinný materiál a řádně jej zlikvidujte, abyste zabránili kontaktu s toxickou mízou.
Odstranění kořenů Pokud je to možné, pokuste se odstranit kořeny, abyste zabránili opětovnému růstu.
Osekání Pravidelně sekejte nebo ořezávejte všechny nové výhonky nebo výhonky, které vyraší z kořenů.
Důležité informace
Míza škumpy je toxická a může způsobit vážné podráždění kůže. Při manipulaci se škumpou nebo při práci s ní používejte ochranný oděv, rukavice a ochranu očí. Veškerý rostlinný materiál, včetně uřezaných pařezů a větví, opatrně zlikvidujte, abyste zabránili náhodnému kontaktu s mízou. Škumpy mohou být odolné a k dosažení úplného odstranění může být nutné několik ošetření. V případě velkého zamoření nebo pokud se necítíte dobře při manipulaci se stromy sami, zvažte vyhledání odborné pomoci od služby zabývající se kácením stromů nebo terénními úpravami.
