BRNĚNÍ RAMENE a mnoho dalšího se dozvíte v tomto článku. Pro výpočet schodů je potřeba znát několik důležitých parametrů – konstrukční výšku podlaží, výšku stupně a typ schodiště.
Schodiště polopatě
Schodiště je vertikální komunikace mezi různými výškovými úrovněmi. Podle umístění jsou schodiště buď uvnitř budovy (schodiště vnitřní), nebo jsou vně budovy a přímo s ní souvisejí (schodiště vnější), popřípadě jsou samostatné v terénu, kde překonávají výškové rozdíly (schodiště terénní).
Schodiště je výrazný prvek staveb, na který je kladen důraz jak z hlediska funkčnosti, tak z hlediska estetiky. A to jsou v mnoha případech požadavky vesměs protichůdné. Zvláště když k nim přičteme i požadavek ekonomický, na co nejnižší náklady na bydlení. Ve většině případů chceme, aby schodiště bylo pevné, odolné vůči mechanickému namáhání a pohodlné, ale zároveň estetické, nezabíralo mnoho cenného prostoru stavby a pokud možno nestálo mnoho peněz. První skupině požadavků odpovídají schodiště betonová s mohutnou nosnou, většinou železobetonovou konstrukcí, popřípadě konstrukcí svařovanou na místě. Druhé skupině požadavků lépe vyhovují lehké konstrukce, často v nezvyklých kombinacích materiálů, tvořená jednotlivými prvky montovanými na místě. Je na každém stavebníkovi, jakou cestou se vydá a kterou kombinaci zvolí.
Při navrhování schodišť se vychází především z funkčních požadavků. Většina rozměrů je ovlivněná typem budovy, provozem, ale i architektonickými požadavky. U novostaveb bývá návrh schodiště mnohem jednodušší než u rekonstrukcí, kde rozhodujícím (limitujícím) prvkem je schodišťový prostor.
Prvním předpokladem pro správný návrh schodiště je promyšlení a nakreslení jeho tvaru.
Optimální výška schodu je od 15 do 18 cm. Pamatujte, že pro dospělého zdravého člověka není problém vysoký schod, ale pro děti a starší nebo hendikepované to již problém může být. Šířka stupňů bývá kolem 30 cm. Běžný sklon schodišťového ramene se pohybuje v rozmezí od 25° do 35° (odpovídá výšce stupně od 15 do 18 cm). Šířka ramene je u rodinných domů minimálně 90 cm, ale vhodnější je 100 cm.
Rozeznáváme několik druhů schodišť: jednoramenné, dvouramenné, točité, lomené, zavěšené, mlynářské. Typů je hodně, ale mezi nejčastější patří dvouramenná schodiště, protože jsou velmi jednoduchá.
Schodiště se vyrábí z různých materiálů: železobeton, vyztužený pórobeton, dřevo, nebo v dřívějších dobách i plné cihly. Povrch schodiště může být například z keramiky, ze dřeva nebo z teraca.
Podle schodišťových ramen rozeznáváme schodiště:
rampové – sklon 10° až 20° s výškou stupňů 80 až 130 mm;
mírné – sklon 20° až 25° s výškou stupňů 130 až 150 mm;
běžné – sklon 25°až 35° s výškou stupňů 150 až 180 mm;
strmé – sklon 35° až 45° s výškou stupňů 180 až 200 mm;
Pohodlné schodiště by mělo mít sklon 25–35°. Projektanti a architekti mají s touto činností bohatou zkušenost, schodiště je jedna ze základních věcí v dispozici domu a musí se spočítat velmi přesně. Dodatečné korekce jsou v případě schodiště velice komplikované.
Základní výpočet schodiště
Prostor pro schodiště – v případě návrhu nového domu je výhodou možná změna dispozice tak, aby schodiště bylo ideální i ve vztahu k ostatním místnostem. V rekonstrukcích se někdy dostáváme k hodnotám na hraně pohodlnosti či použitelnosti dle dostupného prostoru.
Určíme si konstrukční výšku – je to výška, kterou musí schodiště překonat od čisté podlahy nástupního podlaží k čisté podlaze výstupního podlaží (zkratka KV).
Prostým matematickým dělením zjistíme, kolik je nutno mít stupňů k překonání výšky (zkratka N) a jak tento stupeň bude vysoký (zkratka V). Všechny stupně na schodišti musí mít stejnou výšku.
Šířka stupně (zkratka Š) se dopočítá ze vztahu Š = 630 – 2 x V mm (možno snížit až na 600, odvozeno od délky lidského kroku) a spočítáme i sklon schodiště.
Délku ramene (zkratka D) vypočítáme (například 8 výšek znamená 7 šířek).
Vzorce pro výpočty schodů:
1) Počet stupňů N = KV : V
2) Výška stupně V = KV : N
3) Šířka stupně Š = 630 – 2 x V
4) Délka schodišťového ramene – jednoramenné L = Š x (N – 1)
5) Délka schodišťového ramene – dvouramenné L = Š x (N : 2 – 1)
6) Sklon schodiště a = arctg V : Š
7) Délka rameneD = Š x N
8) Podchodná výška rameneHp = 1 500 + (750 : cos a)
9) Průchodná výška rameneHpr = 750 + (1 500 x cos a) (hodnota musí být vyšší než 1 900 mm)
Kosatec patří k nejkrásnějším a nejproměnlivějším rostlinám v přírodě severní polokoule. Své botanické jméno má po řecké bohyni duhy – Iris. Historické památky svědčí o tom, že kosatce patřily k prvním okrasným rostlinám. Květy kosatců zdobí etruský nábytek ze 7. století před naším letopočtem, na Krétě se zachovaly fresky s kosatci z roku 2100 před naším letopočtem.
Charakteristickými znaky kosatců je stavba květů, tvar listů a existence oddenku. Květ kosatců je trojčetný. Tři vnitřní okvětní lístky jsou u většiny druhů vztyčené, tři vnější okvětní lístky bývají nejčastěji převislé nebo odstávají do stran. Nad každým z vnějších okvětních lístků se sklání jedna tyčinka, která je shora chráněná rozšířeným ramenem čnělky. Na konci každého ramene čnělky je blizna, překrytá dvěma bliznovými laloky. Spodní semeník je spojen s ostatními částmi květů okvětní trubkou. Semeník a část trubky jsou ukryty mezi listeny, které mohou být buď zelené jako listy, nebo do různé míry nezelené, blanité až suché – papírovité. Plod je trojpouzdrá tobolka. U nejnižších druhů nese stonek jen jeden květ, vyšší kosatce mívají většinou víc květů (u nejvyšších druhů, kde stonek přesahuje výšku 1 m, může být až kolem 15 květů).
Rovněž mečík je rostlina známá po mnoho století. Zpočátku to byl plevel. Řecký lékař Dioskorides Pedanius, žijící v 1. století našeho letopočtu, se zmiňuje o purpurově kvetoucím plevelném mečíku na obilných polích. Pro své úzké dlouhé mečovité listy byl mečík až do středověku považován za rostlinu vítězství, která chrání před poraněním. Hlízy mečíků se nosily do boje jako talisman.
Mečík má na rozdíl od kosatce dvojí kořeny. První vyrůstají z mateční hlízy po vysazení a dorůstají délky 25 cm. Druhé kořeny vyrůstají u spodní části listů v místech, kde se tvoří nová hlíza. Jsou kratší než první kořeny a rozvětvují se. Stonek je zkrácený v bazální osní hlízu. Hlíza dorůstá průměru 6 cm i více a váhy 80 až 100 g i více. Listy jsou úzké mečovité s vyniklou nervaturou. Naspodu mají trubkovitý tvar. Vyrůstají proti sobě. Jsou různé a liší se nejen funkcí, ale i tvarem. Koruna květu je souměrná a skládá se z 6 okvětních lístků, které tvoří nálevkovitý tvar přecházející do jícnu. Okvětní lístky jsou uspořádány tak, že jsou 3 vnější a 3 vnitřní a naspodu jsou srostlé v trubku. Mají různou barvu. Průměr květu planých druhů mečíků je 2 až 4 cm, u kulturních forem až 20 cm. Květy se používají jako řezané rostliny sloužící k výzdobě.
Horní frézka má různý příkon, vždy záleží na daném modelu. Elektrická horní fréza se používá k odpracování dřeva, plastu, kovu nebo podobného materiálu.
Otáčky horní frézy se pohybují v rozmezí 11 000–30 000 za minutu. Maximální hloubka řezu se pohybuje kolem 55 mm. Opět záleží na konkrétním modelu.
Elektrická fréza se využívá pro domácí, hobby a profi účely.
Fréza má tyto základní součásti: rukojeť, měřítko, omezovač hloubky řezu, regulátor otáček, přívodní kabel, vypínač, spodní kryt hřídele, pojistný šroub rovnoměrného vodítka, základna frézky, upínací matice nástroje, rovnoběžné vodítko, nástavec k odsávání prachu, pojistný šroub omezovače hloubky frézování, zajišťovací páka, omezovač, speciální pouzdro, krycí šroub, tlačítko zarážky hřídele, zajišťovací tlačítko.
Horizontální frézky slouží pro rovinné opracování. Můžete opracovávat buď pomocí šablon, vodítek, nebo přímo od ruky. Zkvalitnění opracovávání napomáhá hliníková základna a nástavce na odsávání prachu.
Srdcem všech typů horních frézek (kompaktních i dvoudílných) je pohonná jednotka s vysokootáčkovým elektromotorem s příkonem od 500 do 1 600 W. Hřídel rotující dvanácti až třiceti tisíci otáček za minutu je zakončena kleštinou. Do ní se upínají malé stopkové frézy nebo brusná tělíska, jimž se dříve říkalo „cigárka“ nebo tyblíky, nejnověji však diamantové „bity“, které si poradí i s nejtvrdšími materiály.
S pohonnou jednotkou dvoudílných frézek vybavenou držadly lze pracovat v jakékoliv poloze ručně, obvykle je ale upnuta do vodicích saní. Saně klouzáním po povrchu opracovávaného materiálu umožňují přesnější vyřezávání vnitřních pravoúhlých i obloukových a kruhových výřezů, nebo profilování okrajů desek z nejrůznějších materiálů.
Mnohem přesnější truhlářské práce zvládnou zatím nejrozšířenější kompaktní horní frézky, jejichž pohonná jednotka (říká se jí „frézovací koš“) je vedena kluznými ocelovými nebo hliníkovými saněmi. K nim je fréza připojena párem vodicích sloupků, které zajišťují její přesné výškové nastavení vůči opracovávanému materiálu. Po nastavení a zafixování výšky (obvykle s přesností lepší jednoho milimetru) lze pak vést frézku oběma rukama mírným přítlakem do řezu podle rysky, nebo s pomocí paralelního vodítka, u kruhových řezů a výřezů pomocí kružidlového ramene. Frézovací koš je vytlačován pružinami na sloupcích na doraz nahoru, tlakem proti pružinám se nastavuje hloubka záběru, která se pohybuje kolem 50 mm u hobby nářadí. Výkonnější profesionální horní frézky zvládnou hloubku až 80 mm.
Vzhledem k vysokým otáčkám se do kleštinového pouzdra nesmí upínat nástroje s průměrem nad 40 mm. Kleštiny dovolují upnout nástroje o průměru stopky 6, 6,4, 8, 10 nebo 12 mm obvykle použitím jediného klíče, vřeteno lze přitom jednoduše aretovat stisknutím aretačního knoflíku či páčky. Optimální řezná rychlost se volí podle průměru frézy a opracovávaného druhu materiálu, kterým nemusí být vždy jen dřevo.
Kromě dřeva lze odpovídajícími stopkovými nástroji (frézami, rašplemi) opracovávat fóliované nábytkové desky MDF, lehké a barevné kovy, plasty, akrylátové a sádrokartonové desky.
