Některé pokojové rostliny jsou jedovaté a mohou způsobit značné potíže, ne-li smrt. Přitom jsou to běžné kytičky, které má většina z nás pro radost v kanceláři či domácnosti. Neznamená to, že bychom teď měli přijít domů a – pokud máme malé děti – jít od rostliny k rostlině a vyhazovat. Pravděpodobnost, že se malé děti zakousnou do hlízy bramboříku, je docela nízká, pokud hlízy zrovna nebudete mít vyndané někde na parapetu. Ale pozor u amarylisu nebo klívie, kde je jedovatá celá rostlina – a ta už je lehce dostupná. Uškubnout si kousínek listu není vůbec žádný problém. Zkrátka a dobře, je důležité o tomhle nebezpečí vědět. Když například odstraňujete list tchynina jazyku, může vám skápnout trocha tekutiny z rostliny na prst. A běžíte si hned umýt ruce?
Diefenbachie skvrnitá
Latinský název Dieffenbachia maculata ukrývá statnou, až 2,5 m vysokou rostlinu s dřevnatým, přímo rostoucím kmínkem. Listy má velké, řapíkaté, střídavé, široce eliptické, výrazně žilnaté, skvrnité nebo pruhované. Květy drobné, žluté, uspořádané v palici (v kultuře se však objevují jen ojediněle). Plodem je červená až oranžovo-červená bobule.
Diefenbachie se řadí mezi středně jedovaté rostliny. Zejména stonek, ale i jiné části rostliny obsahují krystaly šťavelanu vápenatého, který dráždí pokožku, oči i sliznice. Po požití rostliny se objevuje slinění, zvracení, křeče, záněty a otoky zejména v ústech, v krku a na rtech, v těžších případech se mohou vyskytnout i dýchací potíže. Postiženému je třeba podávat dostatek tekutin a je nezbytné přivolat lékařskou pomoc. Na kůži vyvolává šťáva z rostliny místní podráždění, pálení, svědění, někdy i puchýře, dostane-li se do oka, může způsobit jeho poškození nebo i dočasnou slepotu. Z těchto důvodů by se diefenbachie neměla pěstovat v bytech, kde se volně pohybují buď velmi malé děti, nebo domácí zvířata.
Pěstuje se v řadě odrůd, které se liší zejména kresbou na listech. V létě potřebují vyšší teplotu, ale ne přes 30 °C, v zimě je nejvhodnější teplota 18 až 20 °C. V létě je nezbytné chránit diefenbachie před přímým sluncem, naopak v zimě jim vyhovuje jasně osvětlené místo. Nesnáší průvan. Na jaře a v létě je důležitá častá zálivka, v zimě je dobré přísun vody poněkud omezit. K zálivce by měla být použita měkká (dešťová) voda pokojové teploty. Rostlině prospívá vyšší vzdušná vlhkost (70 až 80 %), při nižší vlhkosti je nutné rosit. Množí se vrcholovými řízky nebo řízky z kmínku o délce asi 5 cm. Vrcholové řízky zakořeňují v rašelinném substrátu při teplotách 22 až 24 °C za 4 až 6 týdnů. Po práci s řízky si nezapomeňte důkla
V naší poradně s názvem SKALNIČKY BUKSUS se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Nový lubomir.
Prosím o radu jak se dá rozmnožit buksus. Děkuji.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Buksus se množí jednoduše řízkováním. Zde je video návod: https://youtu.be/JaW3gt1Js-c
Důležitý je substrát, který má být v poměru 50% písku a 50% vyzrálého kompostu. Množení je vhodné provádět na konci jara a v létě.
Pavouci jsou osminozí členovci. Jejich tělo je rozčleněno na hlavohruď a zadeček, vzájemně propojené tenkou stopkou. Zadeček není článkovaný a na jeho konci jsou umístěny snovací bradavky. Pavouci společně s dalšími řády patří do třídy pavoukovců. Třída pavoukovců pak společně s třídami hmyzu, stonožek, korýšů a mnoha dalšími patří k nejbohatšímu ze všech živočišných kmenů – členovcům.
Oteplování klimatu zapříčinilo kromě nestálosti počasí i přiliv množství živočišných a rostlinných druhů, jinak typických pro daleko vzdálenější a především jižněji položené oblasti naší planety. Tím nejméně vítaným živočišným druhem jsou pavouci, kteří vyvolávají panickou hrůzu u každého druhého Středoevropana.
Noční můra v podobě jedovatého teplomilného členovce se tak stala realitou i pro jinak relativně chladnou Českou republiku. Nejvíce pak pro její nejteplejší část, tedy Jižní Moravu, která svým podnebím asi nejvíce připomíná středomořské oblasti.
V České republice jsou téměř všichni pavouci jedovatí. Výjimku tvoří pouze zástupci čeledi pakřižákovití (Uloboridae), kteří postrádají jedovou žlázu. Jedovatí jsou téměř všichni pavouci, se kterými se u nás běžně setkáte. Výjimkou není tedy ani zápřednice jedovatá. Většina pavouků má však tak malé rozměry, respektive krátké chelicery, že nedokážou propíchnout lidskou kůži. Jsou samozřejmě druhy, které to dovedou, ale jejich kousnutí může být nanejvýš bolestivé. Mohou to být například běžnější druhy pavouků, jako například pokoutníci, cedivky, některé šestiočky a podobně. Ze vzácnějších druhů mohou člověka kousnout stepníci, nedávno na Moravě potvrzený slíďák tatarský nebo vodouch stříbřitý. Zápřednice jedovatá je poměrně velký pavouk, který má navíc velmi dlouhé chelicery, které poměrně snadno kůži prokousnou. Kvůli délce chelicer je kousnutí samozřejmě bolestivější.
Migrace do našich končin přinesla již několik nových druhů pavoukovců, mezi nimiž je asi nejnápadnější křižák pruhovaný (Argiope bruennichi), který děsí především svým exotickým vzhledem, který je již na první pohled podezřelý – žlutočerné pruhy protkané tenkými bílými proužky a velikost maximálně 15 mm u samičky (je o mnoho větší než sameček i její zbarvení je oproti druhému pohlaví o mnoho výraznější). Tento pavouk byl ještě před půlstoletím ve střední Evropě velkou raritou, s postupným oteplováním se však později přesunul do oblastí u Severního moře. Na našem území se poprvé objevil na konci devadesátých let a jeho populace je dobře pozorovatelná od roku 1991, kdy se postupně z jižní Moravy dostal i do zbytku republiky. Tento pavouk sice používá relativně silný jed k usmrcení své kořisti, avšak lidem by ublížit neměl, jelikož jeho kusadla neproniknou lidskou kůží
Prakticky každý pavouk je jedovatý, a to kvůli svému trávení potravy mimo své tělo. V ČR žije několik druhů jedovatých pavouků, mezi něž patří zápřednice jedovatá, křižák pruhovaný, vodouch stříbřitý, pokoutník stájový, šestiočka ryšavá.
Zápřednice jedovatá žije ve vysokých travách, kde si v květenstvích splétá kokony, zámotky sloužící pro odchov mláďat. Do těch v pozdním létě či na podzim, kdy se rozmnožuje, naklade vajíčka, z nichž se líhnou mláďata. Právě tehdy může být agresivnější, protože si svoje potomstvo pečlivě hlídá a chrání. Ještě před zimou pak dospělý pavouk umírá, zatímco mláďata se rozprchnou a ukryjí v půdě, kde přezimují. Případné kousnutí se většinou projeví lokálním zarudnutím či otokem a svěděním, které může přetrvávat i několik dní. Horší průběh spojený s horkostí či lokálním ochrnutím může výjimečně nastat u alergiků nebo malých dětí.
Vodouch stříbřitý je také jedovatý. Jedná se o pavouka, který tráví převážnou část svého života pod vodou. V našich podmínkách na něj narazíte velmi ojediněle, neboť ke svému životu potřebuje stojaté a zároveň velmi čisté vody. Zadeček má pokrytý speciálními chloupky, na kterých ulpí vzduch, když se pavouk vynoří nad hladinu a potopí zpět. V omezené míře dokáže vodouch i plavat. Ve vodních rostlinách pod hladinou si staví hnízda v podobě zvonů se vzduchovou kapsou (vzduch si do hnízda nanosí), poté do nich klade vajíčka, ze kterých se líhnou mláďata. Vodouch se specializuje i na vodní hmyz, do jeho potravy patří larvy bezobratlých. Sameček je větší než samička.
Křižák pruhovaný si staví zámotky sloužící pro odchov mláďat v květenství travin. Do kokonů v pozdním létě či na podzim, kdy se rozmnožuje, naklade vajíčka, ze kterých se líhnou mláďata. V travinách rovněž rozprostírá své velké kruhovité sítě, do kterých chytá třeba sarančata. U tohoto pavouka se dá sledovat jev zvaný aposematismus, kdy zvíře svým varovným zbarvením napodobuje druh jiný (například vosy – černožlutým pruhováním). Kousnutí tohoto pavouka není pro člověka smrtelné, může ale přivodit nevolnost.
Pokoutník stájový je pavouk, na kterého lze narazit nejen ve stodolách, ale i ve venkovských staveních. Jeho větším příbuzným je pokoutník tmavý, jehož samci mohou dosahovat rozpětí nohou až 10 centimetrů. Kousnutí tohoto pavouka je velmi ojedinělé, pro člověka není životu nebezpečné.
Šestiočka ryšavá je rezavý pavouk se světlejším zadečkem, žije v zahradách, narazit na něj můžete i ve sklepě, kde je vlhko. Také šestiočka kousnout umí, a bolestivě, ale pro člověka není životu nebezpečná.
V naší poradně s názvem PIERIS JAPONICA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jarmila Balašová.
Dobrý den ,
chtěla jsem se zeptat jestli je rostlina pieris japonica ( mountain fire )
jedovatý pro domácí zvířata a v jakém množství .Je možné že způsobí uhynutí malých koziček ?
Děkuji za odpověď , Balašová
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Japonský pieris je jedovatý. Je jedovatý úplně stejně, jako rododendron. Obě rostliny totiž obsahují šedé toxiny, tak zvané polyhydroxylované diterpeny. Toxická dávka zelené rostliny u skotu a koz je 0,2-0,6% tělesné hmotnosti zvířete, takže když malá kozička váží 15 kg, tak je pro ni smrtelná dávka 30 až 90 gramů této rostliny.
Mezi hlavní příznaky patří:
- nadměrné slinění, zvracení a bolest břicha, které se obvykle projeví 6-8 hodin po konzumaci rostliny;
- svalová slabost a neobvyklý klid;
- zrychlený srdeční tep s komorovou tachykardií, arytmie;
- zrychlená dýchací frekvence;
- u těžce otrávených zvířat dochází ke křečím.
Léčba
Neexistuje žádná specifická léčba otravy polyhydroxylovanými diterpeny. Pokud nedojde k aspirační pneumonii, tak se zvířata obvykle sama zotaví. Aspirační pneumonie je typ plicní infekce, která je způsobena vdechnutím obsahu žaludku. Při otravě může pomoci aktivní uhlí a projímadlo.
Pokud kyzy dlouhodobě spásají japonský pieris, tak pak začnou rodit mrtvá kůzlata, projeví se u nich tak zvaná mumifikace plodu.
Stepník moravský (Eresus moravicus) je jedovatý pavouk žijící na jižní Moravě. Přestože stepníci patří mezi nejnápadnější pavouky Evropy, stepník moravský byl objeven a vědecky popsán teprve v roce 2008.
Je patrně také nejvýrazněji zbarveným nejjedovatějším pavoukem na území Česka. Stepníci jsou pozoruhodní tím, že mláďatům slouží jako první potrava jejich matka. V populaci je vždy více samců než samic, a tak samci tvrdě soupeří o to stát se otci. Svým partnerkám po kopulaci zalepují pohlavní orgán, aby tak zamezili jejich promiskuitě.
Samice dosahuje velikosti 13 až 16 mm, samec 5 až 9 mm. Samci mají výstražné bílo-černo-červené zbarvení připomínající zbarvení slunéčka, které je chrání před predátory orientujícími se zrakem, jakými jsou například ptáci. Samice jsou celé černé, pouze na hlavě mají velkou, svítivě oranžovou skvrnu. Právě tato skvrna je jedním ze znaků odlišujících stepníka moravského od ostatních středoevropských druhů stepníků. Žijí velice skrytě v přibližně 10 cm hlubokých svislých norách vystlaných pavučinou, jejichž ústí je svrchu chráněno pavučinovou stříškou. Do té pavouci zapřádají kousky prsti, a tak noru dokonale maskují.
Otrava stepníkem moravským dosud nebyla zaznamenána. Není tedy potřeba mít z otravy tímto pavoukem strach, protože pravděpodobnost kousnutí je mizivá. Tento druh nebývá agresivní.
Stanovištěm stepníka moravského jsou zachovalé skalní nebo písčité stepi, pro které jsou charakteristické stepní trávy kavyly.
Stepník moravský si jako velice pozoruhodný a památný druh zasluhuje druhovou ochranu, která by měla být argumentem pro územní ochranu jeho lokalit. Stepník moravský je v České republice zařazen na červený seznam v kategorii kriticky ohrožený.
Tento druh je hojně rozšířený v celé Evropě kromě nejsevernější a nejjižnější části a západní Sibiře. U nás je pryskyřník častý na celém území od nížin až po podhorský stupeň. V horách se vyskytuje zřetelně vzácněji. Má rád vlhčí travinné porosty, jako jsou louky, pastviny, okraje cest, bez ohledu na podklad.
Ranunculus acris je vytrvalá bylina, vysoká 20–100 cm, s velmi krátkým, do 1 cm dlouhým oddenkem. Lodyha je přímá, lysá nebo v dolní polovině přitiskle řídce až hustě chlupatá. Přízemní listy dlouze řapíkaté, čepel dlanitě 3–7klanná, listové úkrojky cca do 2/3 nebo až k bázi zastřihované, čárkovitě kopinaté, 0,3–0,8 mm široké; lodyžní listy jsou podobné přízemním. Květní stopky vcelku oblé, přitiskle chlupaté. Korunní lístky jsou žluté a lesklé, kališní lístky poměrně přitisklé ke koruně, krátce až dlouze chlupaté; nitky tyčinek jsou lysé. Nažky mají okrouhle vejcovitý tvar, jsou lysé s hákovitě zahnutým zobánkem. Kvete od května do srpna.
Na našem území se mohou objevit dva další poddruhy pryskyřníku prudkého, lišící se širšími úkrojky listů a oddenky až 10 cm dlouhými. Západoevropský pryskyřník prudký Friesův (R. acris subsp. friesianus (Jordan) Rouy et Fouc.) občas zplaňuje v parcích a zahradách, má listy měkké, na rubu hustě přitiskle chlupaté, na okrajích úkrojků s četnými hustými zuby. V Bílých Karpatech se vyskytují rostliny velmi blízké poddruhu R. acris subsp. strigulosus (Schur) Hyl. (pryskyřník prudký hřebílkatý), který má listy tuhé, řídce štětinaté, na okrajích úkrojků jen s řídkými zuby, a nitky tyčinek řídce pýřité; vyskytuje se ve východní a jihovýchodní Evropě. Oba poddruhy nejsou příliš vyhraněné, existuje mnoho přechodných typů k nominátnímu poddruhu.
Druh je jedovatý, obsahuje toxický protoanemonin, který má silně dráždivé účinky a u citlivých jedinců může vyvolávat na pokožce puchýře. Jméno pryskyřník je odvozeno ze staročeského slova pryskýř – puchýř. Tato látka způsobuje rovněž odpornou palčivou chuť, kvůli níž dobytek rostlinu nežere. Sušením se jedovatost ztrácí. Zde můžete vidět, jak vypadá tento jedovatý druh, který běžně naleznete na našem území.
Ve svém příspěvku BUKSUS A HOUSENKY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Lucie Svobodová.
Housenky jsem objevila i ve Slapech. Postřik Lepinoxem plus zafungoval dobře. Nyní řeším, jestli mám keř prostrihat či jej nechat zotavit se bez sestřihu. Děkuji za radu.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Mácha.
Výtečně funguje Bacilus thuringiensis čili Lepinox. První generace je najaře. postřik je potřeba udělat proudem. aby se bakterie dostaly i dovnitř keře. Druhá generace je v srpnu až v září, stříkáme raději dřív, aby se bakterie na mrtvých housenkách namnožily a zasáhly i později vylíhlé housenky.
Křižák zelený (Araniella cucurbitina) je pavouk z čeledi křižákovití. Samice dorůstá délky maximálně 7 mm, samec 5 mm. Hlavohruď je žlutohnědá, zadeček nápadně žlutozelený až zelený a na jeho hřbetní straně je možné ve většině případů vidět čtyři malé černé tečky. Pod snovacími bradavkami je malá, světle červená skvrna. U samce jsou po stranách hlavohrudi černé pruhy lemované světlým okrajem. Nohy i hlavohruď jsou červenohnědé. Napolo vzrostlý pavouk je před obdobím přezimování zbarven červeně.
Tento křižák žije na různých otevřených i lesních biotopech, zejména v listnatých lesích a na jejich okrajích (zvláště v doubravách), lesostepích, křovinách, ale i na loukách, v parcích, zahradách a podobně. Žije na větvích stromů a keřů (s oblibou na mladých dubech), kde si staví poměrně malé kolové sítě na listech a mezi větvemi. Číhá v blízkosti sítě na kořist. Samci žijí se samicí v síti nebo v její blízkosti několik dní. Žlutohnědé kokony připřádá samice obvykle na spodní stranu listu. S dospělci se setkáme od května do srpna.
Ve svém příspěvku PŘESAZOVÁNÍ BUKSUSU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jaromíra.
Dobrý den.
Mám po babičce asi 2m vysoký buksus starý asi 12let. Překáží už ve výhledu. Potřebovala bych ho přesadit, ale bojím se, abych mu neublížila. Je možné s ním manipulovat? A pokud ano, kdy je to lepší? Na jaře, nebo na podzim??? Předem děkuji za poradu. Nemám moc zkušeností se zahrádkou.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Ano, tchýnin jazyk je stejně jako množství jiných pokojových rostlin jedovatý. Patří totiž do čeledi agávovitých (Agavoideae). Všechny části rostliny obsahují alkaloidy a saponiny, které vyvolávají podráždění trávicího traktu.
Některé druhy Sansevierií obsahují ve slizu listů ale i antisepticky působící látky, podobně jako aloe. Například šťáva z listů druhu Sansevieria ehrenbergii má silné antiseptické vlastnosti, je tedy vyžívána v tradiční medicíně při první pomoci, způsobuje i neuromuskulární blokádu. Listy druhu Sansevieria trifasciata se používají proti bradavicím. Vařené listy několika dalších druhů se používají na vyrážky a vředy. Jako léčivo jsou používány také rozemleté nebo usušené a na prach rozdrcené oddenky.
V naší poradně s názvem BUKSUS se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Maruška.
Máme na zahrádce asi 8 buksusů. Je jim asi 15 let, manžel se o ně stará, stříhá je do tvaru koule. Problém je v tom, že nám je za tuto zimu všechny občůral náš pes, který si jich do teď nevšímal. Obrazí, když ty spálené větvičky ostříhám? Děkuji za odpověď. Maruška
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča.
Spálené větvičky buksusu je třeba ostříhat a počkat až znovu obroste. Pokud bude řez hluboký, tak dorůstánì bude zdlouhavé a bude potřeba zřejmě změnit i tvar rostlin. Růst můžete trochu podpořit dusíkatými hnojivy.
Zimostráz neboli buxus je jedovatý nejen pro člověka, ale i pro koně, skot, psy a vepře, rostlina totiž obsahuje alkaloid buxin, který po požití způsobuje otravu zvířat i lidí. Požití některé rostlinné části způsobuje průjem, silné křeče, poruchy dýchání a centrální nervové soustavy, někdy až se smrtelnými následky. Při užití většího množství může nastat smrt už po 12–24 hodinách. Kůra i listy obsahují malé množství silice a alkaloidy (buxin, parabuxin, buxinidin a další). V minulosti se používaly k výrobě tinktury užívané jako laxativum, antirevmatikum a antipyretikum. Rozdrcené dřevo se užívalo k léčbě dny, kožních nemocí, revmatismu, také jako náhražka chininu při střídavé zimnici. Pro nepříznivé vedlejší účinky se však od léčení zimostrázem upustilo.
Ve svém příspěvku BUKSUS A HOUSENKY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Zdeněk Novotný.
Dobrý den,měli jsme dlouhá léta krásné buksusy,během krátké doby začínají žloutnout a usychat.Byly zavlažovány,máme podezření na kočičí moč,ale v tak velkém rozsahu?Můžete mi prosím poradit,co dělat?Na některých místech začínají opět vyrážet nové odrosty.Existuje nějaká i chemická obrana?Budu vděčný za každou radu.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Fialovočerné bobule ptačího zobu jsou pro člověka jedovaté, především pro děti. Jejich organismus je mnohem zranitelnější než u dospělých, a to díky nižší váze. Ale pro ptactvo jedovatý není, ptáci ho vyloženě zbožňují. Hojně ho využívají v zimním období jako potravu.
Lýkovec jedovatý (Daphne mezereum) je opadavý keř se vzpřímenými větvemi a bohatými drobnými květy, které se objevují na holém dřevě od února do března. Vykvétají po 2 až 4 z jednoho pupenu, mají silnou sladkou vůni a jsou tmavě růžové. Po odkvětu dozrávají plody – kulaté červené peckovice, které jsou prudce jedovaté. Listy jsou podlouhlé, obkopinaté a ve svazečcích se objevují na konci větví ještě během květenství. Lýkovec vyžaduje polostín, humózní propustnou půdu neutrální až mírně kyselé reakce. Je vhodný do větší skalky nebo pod stromy. Místo vybírejte pečlivě, protože nesnáší přesazování. Řez provádějte po odkvětu, ale odstraňujte pouze slabší větve narušující symetrii. Jestliže máte obavu z prudce jedovatých plodů, můžete odřezávat i zavadlá květenství.
V naší poradně s názvem CHOROBA JABLONÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Marie čiháková.
dobrý den,na jabloních na větvích je bílý povlak,něco jako mech,ale hrubější,proti mechu okraje roztřepeně,prosím,poradte co s tím,jaký postřik,děkuji. Marie
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Bílý povlak na větvích jabloní je zamoření mšicemi. Zbavíte se jich postřikem, který mšice zahubí. Existuje moderní postup, který není jedovatý a přesto spolehlivě mšice zlikviduje. Koupit ho můžete pod názvem Rock Effect, zde je vidět jak vypadá a kolik stojí https://www.zbozi.cz/dum-by…
Jde o přírodní nejedovatý olej, který mšice pokryje a zalepí jim dýchací otvory a tím je usmrtí. Postřik je potřeba udělat dvakrát po sobě s odstupem 7 dní. Postřik se aplikuje na celé rostliny, ale je-li strom velký, tak jen na postižená místa. Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
V naší poradně s názvem PŘÍSAVNÍK TŘÍPRSTÝ JEDOVATÝ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel ANNA SUCHA.
Mohl by mě někdo odpovědět jestli je přísavník tříprstý jedovatý,aby se něco nestalo dětem.Moc děkuji.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Na přísavníku jsou jedovaté jeho plody. Jed účinkuje jen na savce, takže ptáci ani domácí drůbež nejsou ohroženi. Jedovatost bobulí je jen slabá a k otravě ohrožující život dětí by bylo zapotřebí sníst velkou hrst těchto plodů. Jejich chuť je však silně hořská a díky tomu je prakticky nemožné spolknout větší množství bobulí. Takže otravy dětí se přímo bát nemusíte.
Keře jsou na zahradě ideální kulisou, která vytváří pocit stálosti. Nejlépe uděláme, když vybereme rostliny různé výšky a rozličného tvaru a strategicky je rozmístíme. Keře kvetoucí výraznými barvami kombinujeme s těmi, jejichž květy jsou poněkud mdlé.
Keře mohou být dekorativní svým tvarem, nebo květy, které často voní, či barevnými listy, často i svými ozdobnými plody. K celkovému vzhledu přispívají v neposlední řadě také stonky, které mívají často charakteristickou texturu.
Keře jsou rostliny s dřevnatými stonky, které se obvykle rozvětvují od báze a vytvářejí množství postranních stonků přímo ze země nebo kousek nad její úrovní. Tím se liší od stromů, které mají jen jeden kmen, ale do jisté míry se obě skupiny překrývají. Některé z okrasných keřů vypadají zajímavě i několik ročních období, jiné pouze jedno. Většinou jsou snadno dostupné a s jejich pěstováním není velká práce. Všechny však potřebují odpovídající prostor, aby se mohly rozvíjet. Volné místo můžeme do doby, než dorostou, zaplnit přechodnou výsadbou.
Žlutě kvetoucích keřů je velké množství, níže je uvedeno několik druhů pro inspiraci.
Buxus zimostrázový
Jedná se o keř (Buxus sempervirens), který dorůstá do výšky 20 až 30 cm, je listnatý neopadavý, barva listů je zelená, květy žluté. Má rád slunce nebo polostín.
Tento nízký, zakrsle rostoucí neopadavý keř se od ostatních buxusů liší pouze drobnými trny, které nejsou nebezpečné. Květy jsou drobné, žluté. Keř kvete v květnu až červnu.
Snese všechny typy půd. Je vhodný jako skupinová podsada vyšších keřů či stromů, do skalek, venkovních květináčů a do malých zahrádek.
Dřišťál Juliin
Tento keř (Berberis julianae) dorůstá do výšky 2,5 m, je listnatý neopadavý, listy má zelené, květy žluté. Vyhovuje mu slunce nebo polostín.
Dřišťál je stálezelený trnitý keř vzpřímeného tvaru. V květnu až červnu jej zdobí žluté vonné květy, které se na podzim promění v modravé bobule. Tento keř snese všechny typy půd.
Používá se buď jako solitér, nebo v keřových skupinách a pro neprostupné volně rostoucí i tvarované stálezelené živé ploty.
Brslen evropský
Jedná se o listnatý opadavý keř (Euonymus europaeus) dorůstající až do výšky 5 m. Barva listů je zelená, keř vykvétá v září až říjnu nápadnými žlutými květy. Má rád polostín.
Listy tohoto brslenu jsou řapíkaté, jednoduché, podlouhle eliptické až podlouhle kopinaté, na vrcholu zašpičatělé, na bázi klínovité, na okraji drobně pilovité, lysé, pouze na spodní straně na žilkách kratičce chlupaté. Květy jsou drobné, 4četné, korunní lístky úzce vejčité až čárkovité, na okraji často podvinuté a brvité, žluté až žlutozelené. Plodem je 4pouzdrá růžová až karmínově červe
Čilimníky (Cytisusy) jsou stálezelené i opadavé keře. Ve volné přírodě rostou ve Středomoří, ve střední a západní Evropě a na Kanárských ostrovech. Botanických druhů známe kolem 70, v zahradách se však spíše setkáváme s různými pestrokvětými kříženci, kterých se vyšlechtilo několik set.
Čilimníky dosahují výšky od cca 20 cm (poléhavé druhy) do více než 250 cm, záleží na druhu keře. Kmínky mají krátké a tenké, bohatě obrostlé úzkými, hustě olistěnými, metlovitými a u většiny druhů hranatými větvemi. U nízkých poléhavých druhů jsou větve mírně převislé, až téměř vodorovně rostoucí. Květy jsou asi 1 cm velké a mají bílou, žlutou, krémovou, růžovou, oranžovou, červenou či tmavě purpurovou barvu, často můžeme vidět dokonce kombinaci více barev. Většina druhů silně voní. Keře kvetou nejčastěji od května do začátku července, některé druhy až do konce srpna. Plody jsou několik centimetrů dlouhé lusky.
Čilimníky milují slunce a sušší stanoviště, proto jim vyhovuje území orientované na jih či západ. Vyžadují dobře prosychající, nejlépe hlinitopísčitou půdu s dobrou drenáží. Na přemokření jsou citlivé, zvláště ve spojení s nízkými teplotami. Janovce jsou sice mrazuvzdorné, ale kombinace nízkých teplot a vlhka, která bývá v zimě v našich podmínkách dosti častá, je může zahubit. Sucho naopak snášejí poměrně dobře. Vzrostlé čilimníky, jež se plně ujaly, se zalévají pouze v době květu nebo při déletrvajícím suchu. Rostliny nesnášejí častější přesazování, protože jejich kořenový systém je málo větvený (to jest bez výraznějšího kořenového vlášení), a při přesazování se tudíž snadno poškodí. Na výživu nejsou náročné, hnojit se nemusí.
Čilimníky vyniknou na zahradě jako solitérní keře, které bohatě kvetou a které v zimě zaujmou zajímavým vzhledem. Ojíněné keře totiž vypadají jako skleněné fontány. Čilimníky se rovněž velmi dobře kombinují s jinými rostlinami, například s jalovci či nízkými formami tmavých jehličnanů. Ve společnosti bříz pak působí velice vzdušně a hezky doplňují také vřesovištní výsadby.
V dobrých podmínkách roste čilimník opravdu rychle, a koupíte-li keř s kořenovým balem, bez problémů se i ujme. Existuje několik druhů tohoto keře, které se od sebe liší vzrůstem a konečnou velikostí, a to dost podstatně. Vybrat si můžete keře rostoucí vzpřímeně či kulovitě, některé čilimníky mají převislé větve, jiné jsou nízké a široce rozložené a najdete i typ poléhavý (téměř plazivý).
Co se týče barev, jednobarevné čilimníky konkurují čilimníkům s květy dvou- i vícebarevnými a věřte, že je opravdu těžké se rozhodnout. Podobně obtížně budete hledat i stejný odstín jedné barvy u různých druhů či
