Většina bylinek je poměrně nenáročných, nevyžadují příliš mnoho prostoru ani velké květináče. Nezapomeňte, že čím menší nádobu použijete, tím více je potřeba hnojit, v malé sklenici klidně jednou za dva týdny. Menší, ale častější musí být také zálivka, aby neuhnívaly kořínky. Zkuste si připravit květináče třeba ze starých plechovek od čaje, kreativitě se meze nekladou. No a jaké bylinky, tak to už záleží na vás, jaké máte rádi, anebo si můžete vybrat z bylinek, které jsou popsány v tomto článku, například dle náročnosti na pěstování.
Bylinky se dají používat jak čerstvé, tak i sušené. Takže když je nestihnete zpracovat, je možnost je skladovat suché po relativně dlouhou dobu. Bylinky mají široké využití v kuchyni jako koření, přísada do salátů nebo například na pizzu. Jsou však také vhodné do nápojů, například do smoothie nebo koktejlů, což dokazuje velmi oblíbené mojito připravované z máty. Mnoho z nich je také vhodných k přípravě nejrůznějších čajů, zejména pak těch léčivých. Spousta bylinek má totiž nenahraditelné léčivé účinky a jsou hojně využívány nejen v alternativní, ale dnes již i v moderní medicíně. Můžete je ale také pouze usušit a nechat jimi provonět váš byt, dům či šatnu.
Ideálním obdobím pro výsev bylinek je jaro, přičemž je vhodné začít s výsevem co nejdříve, mimo jiné kvůli prodlužování dnů a zvyšujícímu se množství slunečního svitu. Při pěstování bylinek doma se zamyslete zejména nad volbou nádoby a místa. Ať už ale vyberete jakýkoli květináč či truhlík, nejdůležitější jsou samotné bylinky. Pěstitelům se doporučuje kupovat již předpěstované bylinky, ne však ty ze supermarketu, které jsou určeny spíše k okamžité spotřebě. Často jsou vysazeny v nekvalitním pěstebním substrátu a krátce poté, co si je donesete domů, mohou být napadeny plísní. Výpěstky bylinek nakupujte tam, kde je prodávají v dobré kondici a optimálně zalité. Na pěstování bylinek kupte vhodnou zeminu s přídavkem rašeliny. Zemina pro doma pěstované bylinky by měla být dobře propustná a bohatší na živiny než při pěstování na záhonech. Vhodné může být i organické hnojivo pro bylinky, kterým můžete dle potřeby hnojit jednou za 2 týdny. K substrátu přikupte také drobné zahradnické náčiní, při pěstování bylinek využijete zahradnické nůžky, lopatku i sázecí kolík.
Jakmile jsou bylinky zasazeny, je potřeba se o ně dobře starat, přestože nejsou na údržbu zdaleka tak náročné jako ostatní pokojové rostliny. Slunečno mají rády bylinky jako mateřídouška, šalvěj, oregano, rozmarýn či levandule a meduňka. Tyto byliny je tedy vhodné zasít na jaře či přes léto. Stín či polostín je vhodný pro mátu, šťovík, kerblík a libeček. Pok
Ve svém příspěvku PĚSTOVÁNÍ RŮŽÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Anna Kučerová.
Chtěla bych poprosit o radu proč mi nekvetou růže.zalévám a starám se o ně denně a přihnojuji je kristalonem na plody a květ.Děkuji Kučerová
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Anna Kučerová.
Dobrý den prosím o odpověď na otázku,proč mi nekvetly růže.Dostala jsem na jaře tři sazenice růží,keřových,ale ani jedna nekvetla.Starala jsem se prakticky denně,pžihnojovala,zalevala atd.Je pro mě tajemstvým,jakou mají barvu.Prosím o odpověď a děkuji předem Kučerová
Výsadba růží – ideální dobou k výsadbě růží je období od října až do zámrazu, v jarním období dny, kdy se teplota pohybuje delší dobu okolo 10 °C, až do počátku rašení sazenic. Velkou pozornost je potřeba věnovat již výběru stanoviště. Růže mají vysoké nároky na sluneční záření, místa, kde slunce svítí méně než pět hodin denně, jsou nevhodná. Dbáme i na dostatečně otevřené polohy, které umožňují proudění vzduchu. To má velký význam z důvodu prevence houbových chorob. Mikroklima místa je velmi důležité, místa u zdí, od kterých se odráží slunce, jsou rovněž nevhodná. Listy růží jsou poměrně náchylné na spálení. Nejlepší je proto záhon, okolo něhož je buď trávník, nebo nízké půdopokryvné rostliny. V bezprostředním okolí růží však udržujeme půdu bez vegetace (40 cm od keře). Pokud jsou růže vysazovány k různým podpěrným konstrukcím, vždy dbáme na jejich dostatečnou vzdálenost od pevných ploch (zdi, plot). Dodržujeme minimální vzdálenost 30 cm, tím je opět zajištěno proudění vzduchu. Často hraje roli i vhodný nátěr těchto opor, některé mohou uvolňovat pro růže toxické látky. Dalším velmi důležitým činitelem je půda. Ideální je lehká, písčitá až hlinitopísčitá, bohatá na živiny a humus. Dobře propustná s pH 6–7. Na místech s jílovitou zeminou buď vyměníme do hloubky cca 40 cm půdu za jinou, nebo můžeme použít substrát pro pěstování růží. Často však stačí přibližně 1/3 země nahradit říčním pískem, přidat dvacet procent rašeliny, vše dobře promíchat a nechat přes zimu promrznout. Na jaře potom do takto upravené zeminy bez obav sázíme. Dáváme pozor i na zamokření, růžím nesvědčí vysoká spodní voda, tudíž je někdy nutná drenáž.
V naší poradně s názvem RAKYTNÍK - JEHO PĚSTOVÁNÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Josef.
Mám zájem vysázet a pestovat několik keřů Rakytníku. Přečetl sem dokumentaci, jak se Rakytník pěstuje, není náročný a hlavně obsahuje hodně vitanínu které potřebujem pro naše tělo.
Chci se zeptat jestli nebude vadit, pokud budou v okoli bilinky jako: Levandule, máta, bršlice kozí?
Vím že se rakytník časem rozrůstá jak do šířky i do výšky. Prosim o radu jak to bude nejlepší? Děkuji za odpověď. Josef
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Nebude to problém. Až se rakytník rozroste, tak bylinky vysadíte na jiné místo. Společně si nijak nevadí.
Řízkováním lze rozmnožit téměř všechny druhy rostlin včetně růží. Vždy používejte výhony s minimálně třemi až pěti pupeny (očky). Řízky odebírejte ze silnějších vyzrálých letorostů za bezmrazého počasí, nesmějí se už nalévat pupeny. Dřevité řízky ustřihněte v délce 20–30 cm. Šikmý řez pod listovým kolénkem se používá na spodním, rovný řez na horním konci řízku. Odebrané řízky rychle ztrácejí svou sílu, proto je uložte do chladu, do místnosti, ve které nebude mrznout, a nejlépe do vlhkého písku. Nebo řízky založte do země na venkovní stanoviště. Připravené, označené a nasvazkované řízky zapusťte tak hluboko, aby vyčnívala pouze 2–3 tažná očka. Zde zůstanou až do jara. V březnu je můžete začít sázet; mírně šikmo, až po vrchní očko. Lze je ještě přikrýt ze začátku skleněnou lahví, abyste si byli jisti, že výhonek nevymrzne.
V naší poradně s názvem JAK ODSTRANIT MOLICE Z BAZALKY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Zahradník.
Nejlepší zbraň na molice je chemický insekticid Mospilan. Bohužel pro bazalku se moc nehodí, jelikož její listy jsou hlavním produktem a Mospilan v nich zůstává moc dlouho aktivní. Abyste udržela bazalku stále jedlou a bez molic, tak zkuste použít žluté lepové desky, které jsou běžně k dostání, jak je vidět zde: https://www.zbozi.cz/hledan…
Molice na ně přelezou, přilepí se a uhynou.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jana.
Dobrý den a co insekticid přírodní na bylinky?Mě se molice objevují na ibiškách a na salátových okurkách.Podotýkám,že je ná´´mám u sebe na balkoně
Rosa je rod keřovitých rostlin, který se ve volné přírodě vyskytuje v mírném pásu severní polokoule. Dělí se na čtyři podrody a ty se dále dělí na sekce, jako je růže polní, šípková, kaštanová, šedá, podhorská, křovištní, malokvětá, plstnaná, svrasklá a řada dalších. Růže jsou opadavé, vzácně i stálezelené dřeviny. Větve a větvičky jsou až na některé výjimky ostnité. Listy růží jsou střídavé se zubatým okrajem, zakončené jedním lístkem, tedy lichozpeřené, a nejčastěji pětičetné; někdy chlupaté až přisedle žláznaté. Jejich vytrvalé palisty jsou zpravidla přirostlé k řapíku. Důležitou součástí popisu listů, která vystupuje do popředí u prošlechtěných růží, je i sytost vybarvení a jejich lesk. Květy jsou oboupohlavní; u původních botanických druhů mají miskovitý tvar a jsou umístěny jednotlivě nebo ve víceméně chudých (výjimečně bohatých) květenstvích. Velikost květů se u divoce rostoucích růží pohybuje od 2 asi do 10 cm. Barva divokých růží je nejčastěji růžová, a to v různě sytých odstínech, pak čistě bílá, fialově červená; jen málo druhů je žlutých. Plodem je dužnatý šípek, obsahující vitamín C a karoteny. Růže obsahují v okvětních plátcích směsi aromatických silic, takže se můžeme v některých zemích setkat s rozšířeným pěstováním olejodárných růží.
Jak jsme se již zmínili výše, druhů a odrůd růží je nepřeberné množství. Některé jsou sice okouzlující, ale často zhýčkané a podléhající různým chorobám, existují však i růže houževnaté a odolné. Pokud je pro vás nenáročnost na péči důležitější než šlechtěné květy, vybírejte si při nákupu raději původní, botanické druhy růží, ze kterých se nové odrůdy šlechtily, například růži alpskou či galskou. Jsou mrazuvzdorné a odolné vůči chorobám. Zájem o růže spočívá také v jejich nezměrné rozmanitosti. Popínavé růže vytvářejí nádherné zelené stěny, záhony starých a sadových růží velkokvětých a mnohokvětých (čajohybridy, polyantky a floribundy) zase nabízejí hojnost velkolepých květů. A minirůže? Ty vytvářejí záplavu barev na nejmenším možném prostoru. Záleží tedy jen na vás, pro které z nich se rozhodnete.
Bylinková spirála je chytrá, a navíc designově zajímavá metoda pěstování bylinek. Využívá koncept permakultury, což je chytrý trik jak pěstovat více druhů rostlin, z nichž každá má různé nároky (slunce, vlhko, sucho, stín), s minimálním nárokem na prostor. Bylinkový šnek je unikátní svým designem, funkčností provedení a přináší nové možnosti jak spojit příjemné s užitečným. Čerstvé bylinky pro kulinářské využití tak máte doslova na dosah ruky s minimálním nárokem na prostor. Navíc „bylinkový šnek“ působí v moderních zahrádkách opravdu originálním dojmem a je vždy jedinečný.
Přenosné (vyžadují přenos do tepla během zimního období) – bobkový list, rozmarýn, stévie
Nejjednodušší je osázet bylinkovou spirálu jen trvalkami, ale připravíte se o petrželku, bazalku a jiné oblíbené bylinky. Nic vám nebrání mít i jednoletky ve šneku, jen musíte pamatovat na to, že je musíte každým rokem dosévat nebo dosazovat z předpěstovaných rostlinek.
Dělení bylinek podle umístění ve spirále:
Vrch spirály – dobromysl, majoránka, levandule, rozmarýn, šalvěj, yzop
Již na metru čtverečním můžete při optimálním osazení vypěstovat dostatek bylinek pro běžné užívání. Pokud máte prostoru více, založení zahrádky může být druhově bohatší a přebytky ze sklizně můžete uchovat na zimu. Čím více slunečních paprsků bylinkám dopřejete, tím voňavější budou. Menší skupině pěstovaných bylinek pak svědčí místo polostinné či stinné (máta, petržel, čechřice a jiné). Jednoletky, jako je bazalka, jsou rovněž náročnější na vláhu. Bylinky potřebují dobře propustnou zeminu. Ideální je mírný sklon či modelace bylinkové zahrádky, přičemž je třeba ji orientovat na jih či východ. Postačí však i slunné místo na rovině. Proti větru bylinky nejlépe ochráníte nízkým živým plůtkem, proplétanými větvemi nebo osázením vyššími odolnými bylinkami, jako je levandule či šanta. Zastřiháváním získají bylinky kompaktní tvar, také je mohou doplnit půdopokryvné bylinky. Vyšlechtěna je i řada vysloveně ozdobných odrůd, které si zachovávají chuťové vlastnosti i vůni.
Bylinkovou zahrádku je možné uspořádat nejrůznějším způsobem. V minulosti vzniklo mnoho stylů bylinkových zahrad a lidská fantazie a tvořivost jejich podoby stále rozvíjejí.
Styl formální – jednotlivé úseky v podobě čtverců, polokruhů a jiných tvarů odděluje tvarovaný živý plůtek například ze zimostrázu. Nebo je bylinková zahrádka uspořádaná do obrazce, například do spirály.
Přírodní styl – zvlněná cestička se vine mezi polštáři voňavých bylin a místo proti větru chrání například plůtek z jemné šanty kočičí nebo treláž s popínavými rostlinami.
Nižší bylinky vysazujeme či vyséváme dopředu, vyšší na pozadí. Na cestičky i jako jednotlivé nášlapné plochy jsou ideální ploché kameny, ty usnadňují péči i sklizeň a přispívají k akumulaci blahodárného tepla, které bylinkám svědčí a také je přiměje k uvolňování vonných silic. Bylinkovou zahrádku může doplnit i zahradní jezírko a u něj stinný kout pro vlhkomilné druhy bylin. Rozhodně by zde neměla chybět lavička či zahradní křeslo pro posezení, aby bylo možné si voňavou pohodu v klidu vychutnat.
Jako pěstitelé růží byste před výsadbou měli znát především typ růstu, s nímž je spojena výška rostliny, a barvu květu. Dále pak tvar květu a jeho plnost, délku a bohatost kvetení, vůni, olistění a řadu dalších estetických hodnot.
Polyantky jsou růže mnohokvěté. Mají v květenstvích dokonce desítky květů, které jsou velké od dvou do pěti centimetrů. Růže jsou vzpřímeného vzrůstu a krátí se před zimou přibližně na polovinu původní výšky, tedy asi na 50 cm.
Čajohybridy jsou velkokvěté růže, které mají květy o průměru 9 cm a více, v květenstvích je jich jen několik. U těchto růží ponechávejte před zimou jen dvě až čtyři očka na základních větvích. Z metrové růže vám zbude třeba jen 15 cm. Vypadá to nemilosrdně, ale převážná většina dřeva se opravdu odstranit musí. Jenom tak tyto růže budou po mnoho let přinášet velké a kvalitní květy, neporostou do nežádoucí výšky, a také nezmrznou.
Floribundy jsou růže mnohokvěté. Květenství na lodyze mají obvykle složeno ze 4 až 9 květů, ale jednotlivé květy jsou menší. Jejich průměr je 6–9 cm. Růže této skupiny prořezávejte o poznání méně než třeba čajohybridy. Na každé základní větvi by u nich po provedeném řezu mělo zůstat 5 až 7 oček.
Růže miniaturní jsou vzpřímené keříčky vysoké nejvýše 50 cm. Také je řežte málo, vlastně jen odebírejte prosychající a zmrzlé větvičky a občas vyřízněte nejstarší větvičky.
Růže stromkové jsou odrůdy předešlých skupin, naočkované nikoliv v kořenovém krčku, ale až na vysokém kmínku.
Růže vyžadují písčitohlinitou, lehčí a nepříliš suchou půdu, která má být dostatečně vzdušná a při dešti nebo zálivce má dobře přijímat vodu. Důležité je vydatné zásobení půdy humusem. Půdy příliš těžké, jílovité, trvale zamokřené a studené, kamenité nebo velmi mělké růže naprosto nesnášejí. Podobně se růžím nedaří ani v půdách příliš kyselých nebo zcela písčitých a nedostatečně zásobených humusem.
Korunky stromkových růží k zazimování odlistíme, zkrátíme o nevyzrálé konce výhonů a stáhneme motouzem. Mladší stromkové růže můžeme ohnout bez obav, zvláště byly-li již trochu šikmo zasazeny. Pokládáme je opatrně, abychom je nevylomili na kořenovém krčku nebo v místě případného poranění kmene. Dbáme na to, aby takové zajizvené místo bylo na spodu oblouku. Jednou rukou přidržujeme kmen v blízkosti kořenového krčku a druhou rukou pomalu ohýbáme kmínek dolů, vždy směrem přes čípek zbylý po řezu. Pod korunou upevníme kmen k zemi zkříženými tyčkami nebo háčkem. Chceme-li šetřit dřevěný kůl, vytáhneme jej, a přes zimu nahradíme krátkým kolíkem označujícím díru.
V lehké propustné půdě můžeme pro korunku vyhloubit jamku, ale kde je půda těžší, raději ji klademe na povrch půdy, protože v jamce by se mohla zadržovat voda. Korunku dobře prosypeme ornicí a pokryjeme ještě do výše asi 20 cm nad korunkou, hlavně nad místem očkování. Obalujeme také kmínek a ornici nahrneme nad kořeny. Chráníme tak kmen nejen před mrazem a kolísáním teplot, ale i před případným okusem zvěří. Za silných mrazů chráníme takto ošetřené růže ještě krytem z chvojí.
Obtížnější je ochrana starších stromkových růží se silnými kmeny, které již nelze ohnout a které mají urostlé těžké koruny. Ohnutí je spojeno s nebezpečím zlomu, proto je nutné přezimovat růži buď nastojato, nebo položit kmen. Zdravá růže nepoškozená mrazem si vytvoří na jaře po zpětném usazení brzy zase dostatek nových kořínků.
Kdo chce chránit neohebné stojící stromky obalem, musí k tomu použít vzdušný, lehký a suchý materiál. Nikdy nepoužíváme nepropustnou fólii nebo impregnovaný papír, pod kterými za slunného počasí stoupne vysoko teplota a následující pokles v noci růže tím více poškodí. Nejlepší ochranou nejen proti mrazu, ale i proti vylomení větrem nebo tíhou sněhu je šikmo zarazit tři tyče jako jehlan nad růží, která stojí v jeho středu. Koruna se sváže dohromady, vše se vyplní a obalí slámou nebo senem a pevně sváže dráty. Vždy se také obalí kmen, například propustnou pytlovinou.
Tato skupina zahrnuje velké množství šplhavých a popínavých růží. Ty, které pocházejí z botanických druhů, vykvétají jen jednou, ale jsou velice bujné a nejlépe vypadají na zdech. Ty méně vzrůstné a pocházející z čajohybridů jsou vhodné na ploty a zástěny a kvetou opakovaně. Další, takzvané gamblery jsou statné, mají však ohebné stonky a lze je tvarovat přes oblouky a pergoly. Tyto růže se vyznačují dlouhými výhony, které nevymrzají. Jde tedy v podstatě o růže sadové, které se nedokážou udržet ve vzpřímené poloze. Nemají samy žádné úponky nebo jiná „zařízení“, která by jim umožňovala aktivně se popínat. Opírají se pouze o konstrukci a musí být přivazovány. Za minimální výšku se u pnoucích růží považují 2 metry. Skupina zahrnuje odrůdy jednou i opakovaně kvetoucí (remontující) s květy plnými, vzácněji prázdnými. Přechod mezi růžemi pnoucími a sadovými, ale i pokryvnými, není v některých případech přesně vymezen a tutéž růži můžete tedy využít různými způsoby.
Ve srovnání s klasickým sušením, kdy bylinky pověsíte na půdu, nabízí sušička rychlejší řešení. Navíc s její pomocí zachováte v potravinách významné množství vitaminů, které jsou citlivé na světlo, vysokou teplotu a vzdušný kyslík.
Jestliže pravidelně sbíráte větší množství bylin (k přípravě čajů, nálevů či jako koření do různých pokrmů), uvítáte, že prostor kolem vás nebude zaplněný plechy, na nichž se obvykle bylinky sušívají. Ve srovnání s nimi zabírá sušička jen velmi málo místa, což je dáno tím, že jednotlivá síta jsou vyskládána nad sebou.
Co je velkou předností, je čistota a pořádek při sušení. Při klasickém sušení nejen ve sklepě či na půdě, ale i v obytných místnostech padá na bylinky prach – a přece jen nějakou dobu trvá, než se usuší.
Sušit můžete jak samotné lístky, tak i větvičky s drobnými lístky (například dobromysl). Bylinky umístěte na síta ve slabé vrstvě, aby se dobře prosušily. Doba sušení je závislá na mnoha faktorech (vlhkost bylin, jejich množství, vlhkost a teplota v místnosti), ale abyste se napoprvé zorientovali, zkuste najít přibližnou délku sušení různých druhů v návodu k použití sušičky.
Růže v květináčích vyžadují značnou péči a nedožívají se zpravidla mnoha let, ale jsou v bytě vzácnou rostlinou, půvabnou jak svými květy, tak zejména u miniaturních růží i velmi jemným olistěním. Z polyantek, floribund a čajohybridů vybírejte zejména odrůdy nízkého vzrůstu, rostoucí spíše košatě. Růže v květináčích můžete postavit na okno nebo květinový stolek v místnosti blízko okna. Dobře se jim daří i na balkónech a v okenních truhlících, jen v letních slunných dnech myslete na přistínění nádob, aby se v nich příliš nepřehřívala zemina. Růže vyžadují dostatek světla a slunce, ale vhodnější jsou pro ně okna obrácená k východu nebo na západ, kde tak rychle neodkvetou. Růže v nádobách naleznou uplatnění hlavně tam, kde není možnost sázet je do volné půdy, tedy na terasách a lodžiích. V bytech jsou růže spíše krátkodobou záležitostí, neboť v interiérech nebývá dostatek světla (s výjimkou prostoru mezi okny), po odkvětu je tedy raději přeneste ven. Nádoby (kbelíky i truhlíky) musí být dostatečně hluboké a prostorné. Materiál nádoby může být z hlediska růží různý, důležitá je trvanlivost. Dno vždy opatřete několika odtokovými otvory a řádnou drenáží z hrubšího písku nebo keramzitu. Půdu je potřeba namíchat humóznější a lehčí, přidejte do ní tedy kompost, rašelinu, listovku a písek. Pokud nepočítáte s přenášením na zimu do hlubokého pařeniště nebo na chladnou verandu či do sklepa, je třeba nádoby řádně izolovat (osvědčuje se pěnový polystyren), protože existuje nebezpečí zmrznutí i z boku nádoby. Máte-li růže stále ve vytápěném prostředí, dopřejte jim alespoň na dva měsíce zimní klid s teplotou 0–10 °C. Růže v malých nádobách přesazujte každoročně v předjaří, ve velkých nádobách pak jednou za dva až tři roky. Přitom vždy upravte přiměřeně poměr nadzemní části a kořenů.
Růže z Jericha přežívá v domácích podmínkách pouze v misce s vodou – nemůže ani růst, natož kvést. Pro svůj život potřebuje stálou teplotu, vlhkost a speciální podmínky. V tropech suché období přežívá schoulená do klubíčka. Jakmile zaprší, stonky se začnou zelenat a růže z Jericha se opět probudí k životu. Od této rostliny květ očekávat nelze, a i kdyby přece, ani si jej nevšimnete. Cyklus rozmnožování těchto rostlin je totiž tak složitý a probíhá natolik nenápadně, že jej bez mikroskopu vůbec nezpozorujete.
Výše uvedený koloběh byste růži z Jericha měli zajistit i vy a střídat v domácích podmínkách simulované období sucha s umístěním rostliny v nádobě s vodou. Pěstitelé často chybují, když v nádobě nechají rostlinu téměř plavat. Ta pak začne uhnívat.
Pěstování postup:
Rostlinu nechte nasát vodu, jakmile se rozvine, přebytečnou vodu odlijte a ponechte jen trochu vody na dně. Je lépe vodu častěji doplňovat, případně i rostlinu mlžit. Zpozorujete-li, že začíná usychat, vodu doplňte. Růži z Jericha napadenou plísní okamžitě z vody vyndejte, nechte uschnout a poté ji můžete nechat opět rozvinout. Počítejte vždy s tím, že nikdy nebude smaragdově zelená, jako je na obrázcích, neboť domácí prostředí není zkrátka tropický prales.
Pokud jste vlastníky vytápěného skleníku, kde pěstujete jiné exotické skvosty, můžete růži z Jericha vysadit jako podrost, případně ji umístit do vitríny s tropickými rostlinami. Vyhovuje jí polostinné místo, v žádném případě nesnáší přímé slunce.
Zálivka musí být v létě pravidelná a vydatná, zásadně měkkou, nejlépe dešťovou vodou. Vysoké nároky jsou i na vzdušnou vlhkost, která může být téměř až stoprocentní. Optimální pro pěstování je teplota od sedmnácti do dvaadvaceti stupňů a přibližně stejnou teplotu potřebuje rostlina i přes zimu. Přesadit ji můžete na jaře do kypré humózní zeminy, ne však s obsahem vápna.
Rostlina se množí pouze vegetativně stonkovými řízky, ale v domácích podmínkách asi moc úspěšní nebudete. Řízky se musí nasázet do naprosto čistého substrátu (agroperlitu nebo čistého křemičitého písku), který neobsahuje žádné zárodky plísní. Řízky koření jen při vysoké vzdušné vlhkosti.
Pro své zajímavé vlastnosti se dá tato rostlina pěstovat jak na talířku či v misce s vodou (takto ale pouze krátkodobě), tak v interiéru, kde je nižší teplota a vyšší vzdušná vlhkost. Vhodnější je výsadba přímo na záhony do polostínu, kde je dostatečně vlhká půda s příměsí rašeliny. Vraneček je však choulostivý na mráz (-5 °C), proto je vhodné rostliny pěstované venku přesadit na zimu do květináče a umístit v bezmrazé místnosti. Je možné také celou rostlinu nechat v suchém stavu přezimovat do jara. Vranečky lze množit řízkováním nebo dělením trsu. Části větví velmi dobře zakořeňují při teplotě 20 °C, nejlépe pak po třech až osmi kusech přímo v konečných květináčích.
Půdopokryvné růže budou užitečným a krásným pomocníkem vaší zahrady. Jejich dlouhé bujné výhonky nedávají šanci plevelům a zabraňují erozi, jedná se v podstatě o plazivé růže. Množství květů, které nepřetržitě nakvétají v mohutných květenstvích, vytvoří na záhoně doslova barevný kvetoucí koberec. Výborně se proto hodí nejen do soukromých zahrad, ale i do veřejné zeleně. Mezi větvemi půdopokryvných růží mohou hnízdit ptáci a schovat se tu před kočkami v létě i zimě. Odrůd těchto růží již bylo vyšlechtěno mnoho, liší se buď tvarem keře, nebo tvarem, barvou a velikostí květů. Odrůdy s velmi dlouhými šlahouny jsou krásné na svazích a zídkách, které promění v barevnou podívanou. Zde se bude vyjímat například růžová varianta.
Půdopokryvné růže se vyznačují kompaktním nízkým růstem. Výhony zprvu sice mohou být vzpřímené, ale brzy se rozprostřou do plochy a někdy vytvoří i delší poléhavé šlahouny. Celková výška porostu by po několika letech neměla přesahovat 80 až 100 cm. Květy půdopokryvných neboli pokryvných růží (jak se také někdy označují) jsou poměrně malé, pokud jsou plně rozevřené, mají v průměru kolem 5 cm, ale nalezneme i odrůdy s menšími nebo většími květy, zpravidla od 2 do 8 cm. Dnes se pěstují převážně odrůdy s květy plnými, které mají 15 a více okvětních plátků. Květy bývají většinou ve velmi početných bohatých, různě uspořádaných květenstvích a mnohdy zcela překrývají listy a vytvářejí ucelenou barevnou plochu.
Koncem října zkracujte o třetinu velkokvěté i mnohokvěté růže. U popínavých růží vyřežtee slabé výhony a zkraťte jen postranní větve, které kvetly. Vhodným způsoben ochrany před mrazem je přisypání zeminy (nejlépe kompostu) ke kořenům růže do výše 20–30 cm. Choulostivější odrůdy přikryjte raději ještě chvojím.
Interiérovým růžím dopřejte zimní odpočinek, to znamená, nehnojte je, přesuňte je na chladnější místo a méně zalévejte.
Na 1 kg masa se dávají 2 dkg rychlosoli, lák na zalití se připravuje z 10 l vody a 50 dkg rychlosoli.
Postup:
U masa na uzení je ideální, aby vážilo zhruba 1,2 kg a aby bylo bez kosti. Maso si navážíme a odvážíme sůl, kterou do masa dobře vetřeme. Takto připravené naskládáme do smaltované nebo kameninové nádoby. Nádobu uchováváme v lednici nebo na jiném studeném místě, třeba ve sklepě. Za tři dny zalijeme maso připraveným lákem, aby bylo celé potopené, a dáme zpět do chladna. Celkem necháme maso odležet týden, ale můžeme i déle. Před uzením maso umyjeme v hodně teplé vodě a osušíme. Roztopíme udírnu a rozvěsíme maso na háčkách. Udíme asi osm hodin na 90 stupňů. Samozřejmě záleží na druhu masa.
Druhá možnost:
Není nad to, když na oslavě vytáhnete z udírny pořádný kus voňavé a křehké uzené krkovice nebo vlastní klobásy. Když dodržíte několik pravidel, není domácí uzení nijak náročné.
Nepospíchejte, chce to čas.
Vyberte kvalitní a čerstvé maso.
Naporcujte maso na vhodnou velikost pro uzení.
Nakládání masa nasucho
Jde o klasický způsob nakládání za pomocí běžné kuchyňské soli nebo rychlosoli (například Praganda). Můžeme přidat jakékoli jiné koření dle vlastní chuti a doplnit o česnek. Maso na uzení prosolíme a dobře zapracujeme (vetřeme), důležité je dodržovat při nakládání přísnou hygienu. Takto připravené uložíme do čisté nádoby tak, aby mezi jednotlivé kusy neměl přístup vzduch. Maso uskladníme při teplotě do 4 °C.
Nakládání do láku
Na uzení masa používáme stejné druhy soli nebo rychlosoli, jen se ředí v různém poměru vodou, říkáme tomu lák na maso. Koncentrace soli nejde přesně určit, protože každý má rád různou slanost. Jako základ můžeme brát poměr 800 g obyčejné soli na 10 l vody. U rychlosoli se radši řiďte návodem na obalu výrobku a poté si množství případně upravte dle vlastní chuti. Lák můžete doplnit o koření a bylinky, které máte rádi. Určitě zkuste pepř, jalovec, bobkový list, nové koření, rozmarýn a další. Aby bylinky a koření uvolnily více aroma, doporučuje se lák krátce povařit. Lák na maso použijeme vychlazený. Kdo nemá rád koření a bylinky, může nechat lák pouze slaný. Maso musí být vždy zcela ponořené. Někdy je potřeba ho zatížit.
Uzení masa
Teplota se při uzení masa pohybuje v rozmezí 60–100 °C.
Vhodné dřevo na uzení masa je buk, poté například olše, bříza, habr, jasan a další tvrdá dřeva.
Doba uzení je závislá na druhu a velikosti masa a na teplotě uzení.
Doporučujeme při uzení používat vpichovací teploměr.
