ČERNÁ JEŘABINA, nejen o tom se dočtete v tomto článku. Aronie neboli temnoplodec, respektive černý jeřáb, je pohledný a nenáročný keř, který se vyplatí pěstovat. Plody totiž obsahují spoustu cenných látek, posilují imunitu, pomáhají při arteroskleróze i diabetu.
Pěstování
Aronie jsou svými plody podobné jeřábům, u nás se pěstují tři druhy: Aronia melanocarpa (temnoplodec černý), Aronia arbutifolia (temnoplodec planikolistý) a Aronia prunifolia (temnoplodec třešňolistý). Z hlediska využití plodů je asi nejlepší Aronia melanocarpa.
Chokeberry (černájeřabina) je v různých jazycích romanticky nazývána jako „černá perla“, „černý jeřáb“. Černý jeřáb je ovocný strom nebo keř. Plody aronie jsou zaoblené (podobné borůvkám), černé s modravým nádechem, o průměru cca 12 mm, mají trpkou chuť (něco jako kříženec jablka, borůvky a černého rybízu).
Temnoplodec, takzvaný žen-šen střední Evropy, pochází ze Severní Ameriky. V našich zeměpisných šířkách roste i na keřích nebo roubovaných stromech, je velmi trvanlivý a po sklizni jeho plody vydrží až 2 měsíce. Velkým propagátorem černého jeřábu byl ruský biolog Ivan Mičurin. V lidovém léčitelství byl hojně zastoupen již v historii, Keltové považovali jeřáb za ochranný strom a všechny jeho části měli za posvátné. Černá jeřabina je považována za velmi cennou superpotravinu, která snižuje krevní tlak, tlumí bolest, zlepšuje metabolismus, je vhodná i pro diabetiky, zlepšuje pevnost a pružnost cév, harmonizuje činnost štítné žlázy.
Aronie se pěstuje většinou jako keř, v tom případě dorůstá do výšky asi 2 m a šířky 1,5 m, nebo se roubuje na jeřáb ptačí, na kterém vytváří menší koruny (do ekozahrad ji rozhodně sázíme keřovitou, pravokořennou). U nás se nejčastěji pěstuje odrůda Nero. Aronie začíná plodit brzy a hodně. Poměr velikosti stromku a hmotnosti úrody je někdy až zarážející. Škůdci ani chorobami netrpí, je to rostlina samosprašná. Díky nenáročnosti pěstování a ošetřování a pravidelné úrodě představuje také výrazný ekonomický efekt pro zahrádkáře s menším pozemkem. Dosahuje pěkných výnosů i ve špatné půdě a v nepříznivých klimatických podmínkách. Plody uzrávají v první polovině září. Po uzrání je potřeba úrodu brzy sklidit, protože plody záhy opadávají nebo je ozobávají ptáci. To, co potřebujete pro vlastní spotřebu, lze před ptactvem chránit sítěmi, zbytek jim nechte, tyto plody jsou pro ně cennou potravou.
Rostlina má ráda dostatek slunce, proto vybírejte slunné stanoviště. Zbytečně ji nezastřihujte, nejvíce totiž plodí na konci větví a sama udržuje pěkný tvar a optimální velikost. Používá se i do volně rostoucích živých plotů a mezí.
Aronie je velmi nenáročná na půdu, stačí jí pouze slunné místo. Jako okrasné se pěstují tři druhy, z hlediska užitkovosti a léčivé hodnoty plodů je nejvhodnější právě Aronia melanocarpa.
Dobře snáší teploty až do minus třiceti pěti stupňů Celsia a netrpí na choroby a škůdce. Kvete v měsíci květnu bílými květy. Má oválné li
V naší poradně s názvem PĚSTOVÁNÍ VINNÉ RÉVY PRO ZAČÁTEČNÍKY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Vladimír Neumann.
Vážení, přeji Vám pěkný den.
Prosím o radu, o jakou se jedná chorobu vína ve skleníku. Je- li to způsobeno
letošími extrémně vysokými teplotami, v loňském roce to bylo v naprosté pohodě.
přikládám foto 1 a foto 2 z druhého dne.
Co doporučujete s tím udělat (spálit) ? A jak postupovat pro příští rok.
Děkuji Vám za odpověď.
Zdravím: Vladimír Neumann Olešnice na Moravě Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
V polovině léta si pěstitelé vinné révy často všimnou, že s jejich hrozny není něco v pořádku a že některé bobule hnijí. Existuje několik různých chorob, které mohou infikovat ovoce, ale podle vaší fotografie za to může buď sluneční úžeh a nebo černá hniloba.
Černá hniloba se nejprve projevuje jako hnědé skvrny na listech a to nejen na listech vinné révy, příklady výskytu na listech různých rostlin můžete vidět zde: https://www.google.com/imag… Skvrny na listech jsou obecně o průměru několika milimetrů, s tmavými okraji kolem lézí. Tyto léze pak produkují spory, které infikují hrozny.
Infekce hroznů se projevuje asi v době, kdy jsou bobule napůl vyrostlé a nejprve se objevují jako malé světle hnědé skvrny. Příklady můžete vidět tady: https://www.google.com/imag… Jak nemoc postupuje, napadené bobule hnijí a pak se scvrknou do tmavých mumií, které obvykle zůstávají na hroznu.
Černá hniloba přezimuje v lézích dřeva a úponků a také v ovocných mumiích. Obzvláště problematické jsou právě ovocné mumie, protože tvoří druh spor, který může urazit značné vzdálenosti. Proto je nesmírně důležité během zimy, ne-li dříve, z vinice odstranit veškeré napadené ovoce a spálit. Během prořezávání v období vegetačního klidu odstraňte výhony s lézemi a pokud je to praktické, odstraňte i infikované úponky z opory. Černé hnilobě vyhovuje teplé vlhké počasí, zejména během květu. Pokud se na révě objeví pouze několik poškozených listů, odstraňte a spalte jen tyto listy, jakmile je objevíte.
Většina evropských odrůd hroznů nejsou odolných vůči černé hnilobě. Existuje však několik dovozových, které určitou odolnost mají. Například Marquette je plně rezistentní. Valiant má jen mírnou náchylnost, zatímco Frontenac a Brianna jsou středně citlivé a LaCrescent je hodně citlivá odrůda.
Ochranné postřiky proti černé hnilobě by měly začít začátkem června. Není příliš mnoho fungicidů určených k použití na hrozny, které by byly snadno dostupné drobným pěstitelům. Jedním takovým s účinnou látkou myclobutanil je víceúčelový fungicid TALENT. TALENT pomůže omezit černou hnilobu, ale musí být aplikován brzy, když na jaře začínají růst nové výhonky, a poté každé dva týdny, pokud jsou na listech nebo plodech pozorovány příznaky onemocnění. TALENT nemůže být použit do 14 dnů před sklizní a aplikace by měla být do té doby ukončena.
Černá jeřabina je považována za velmi cenné ovoce. Plody černého jeřábu se často používají jako základ pro výrobu léčiv. Pěstování je velice jednoduché. Keře se sázejí do sponu 3 x 3 metry, stromy přibližně 5 metrů od sebe. Arónie černá roste bez problémů prakticky všude. V lidovém léčitelství byla hojně zastoupena již v historii, Keltové považovali jeřáb za ochranný strom a všechny jeho části měli za posvátné.
Plody se užívají k udržení normálního krevního tlaku a zpomalují kornatění cév. Rutin zpevňuje stěny kapilár, rozšiřuje cévy, a proto se plody a šťáva z nich používají k léčení hypertonie (vysokého krevního tlaku) a také slouží k výrobě léčiv. Plody se doporučují jako prostředek na podporu ledvinových funkcí. Plody čerstvé jeřabiny nemají žádné nežádoucí účinky ani kontraindikace.
List arónie je využíván jako prostředek působící protizánětlivě a žlučopudně. List i plod lze podávat při profylaktické ochraně jaterního parenchymu, například při doléčování žloutenky a na podporu jaterních funkcí. List se dá užívat i v revmatologii, protože zvyšuje vylučování nežádoucích solí z organismu. Přidává se především do čajů na podporu cévního systému v kombinaci s hlohem, pohankou, routou a květem černého bezu.
Arónie hodně působí na chorobně zvýšený krevní tlak. Dokonale využita tak může být v kardiologii, protože vhodná kombinace vitaminu C a pektinů působí při pravidelné konzumaci protiskleroticky. Navíc příznivě ovlivňuje pružnost a propustnost cévních stěn. Šťáva z arónie má vysoké dietetické a léčebné účinky.
Přímý léčebný účinek mají černé jeřabiny při poruchách činnosti štítné žlázy. Řada případů prokázala, že droga umí činnost štítné žlázy zregulovat, zharmonizovat, takže je použitelná jak při snížené, tak i zvýšené funkci tohoto orgánu.
V naší poradně s názvem WARFARIN A ČERNÁ ŘEDKEV A BÍLÁ. se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Sylva..
Může se na warfarin černá ředkev nebo bílá.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Ředkev bílá, černá i ředkvičky, to jsou všechno variety jedné rostliny s názvem ředkev setá. Díky tomu mají vzhledem k Warfarinu i stejné účinky a je jedno jestli je barva bulvy bílá nebo černá a nebo jde-li o ředkvičky. Může se konzumovat celá rostlina včetně listů. Kořenová část rostliny - bulva má jen zanedbatelné množství vitamínu K a nemusíte tedy vůbec hlídat snědené množství, i když užíváte Warfarin. Listy ředkve jsou také jedlé, ale ty již obsahují mnoho vitamínu K a listy z jedné rostliny vašemu tělu dodají 30 mikrogramů vitamínu K, což je 1/3 vaší denní dávky.
Mnoho lidí si plete krkavce s havranem, ovšem rozdíl je zcela jasný, a to i laikům. Krkavec má černý zobák, jenž je na vrchní straně u kořene opeřený, kdežto havran má zobák šedohnědý a neopeřený.
Při rozlišování může napovědět i velikost ptáka: krkavec velký je výrazně větší než vrána a havran. Jak již bylo řečeno, rozpětí jeho křídel je 120–130 cm, má výrazný zobák a mohutný trup. Zatímco ti největší havrani a vrány váží asi 600–700 g, krkavec může dosáhnout hmotnosti až 2 kg. Krkavec má černou barvu peří, zobáku i nohou a na hrdle mu charakteristicky odstává kovově lesklé peří. Ocas je klínový (podle toho lze krkavce i v letu odlišit od vrány či havrana).
Havran polní (latinský název Corvus frugilegus) je podobně velký jako vrána a na první pohled ho od ní neodlišíte. Pozorné oko však snadno najde spoustu výrazných rozdílů. V první řadě se jedná o barvu: havraní peří má namodralou barvu a leskne se. Dalším rozpoznávacím znakem je zobák: vrána má zobák černý, havran spíše do šeda a olysalý. Havrana rozeznáte spolehlivě od vrány také podle kalhotek: tak se nazývá odstávající opeření na končetinách, které mají pouze havrani (ne vrány ani krkavci). Konečně havran se liší i způsobem chování: vrány vydrží na zemi spíše kratší dobu, kdežto havrani po zemi běhají delší dobu a rádi.
Havrani k nám přilétají na zimu, většinou v obrovských hejnech. Někteří havrani u nás žijí i v létě, ale ti pak na zimu odlétají do teplých krajin západní Evropy.
V rámci druhu vrána obecná (latinský název Corvus coronese) se rozlišují dva poddruhy, a sice vrána šedá (šedivka) a vrána černá, které obývají různá místa. Jak naznačuje jejich pojmenování, vrána černá je spíš černá, vrána šedá spíše šedivá. V místech, kde se oba poddruhy kříží, mají vrány různě barevné peří. Vrána černá má černá křídla, její peří však není tak lesklé jako havraní. Vrána šedá má černá pouze křídla, ocas a hlavu, zbytek těla je šedivý. Oba poddruhy mají asi metrové rozpětí křídel. Můžete je vidět téměř kdekoliv: žijí v lesích a na polích, ale i na smetištích. Vrány u nás zůstávají celý rok.
Ve svém příspěvku ČERNÁNÍ JEŠTĚ ZELENÉ SLUPKY OŘEŠÁKU ČERNÁNÍ SLUPKY NA JEŠTĚ NEDOZRÁLÝCH OŘEŠÍCH VLAŠSKÝCH OŘECHŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Malinová.
pod černající slupkou jsou malí červíci,co je toho příčinou?Jaká je ochrana?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jaromír burget.
Zčernaly nám též ořechy špatně se z nich sloupává ona černá slupka, plodům uvnitř ale jak se zdá nic není. Abych je očistil udělal jsem si jednoduchou pomůcku do ruční elektrické vrtačky. Na asi 30cm dlouhý kus 13 mm šestihranu /může být i kulatina/ jsem navařil podélně tři lopatky v délce asi 3 x 30 x 80mm uřízl jsem horní část 30 l kanystru nalil do něj asi 10cm vody a do toho nasypal cirka 1/2 vědra ořechů ponořím vrtulku na šestihranu a nechám asi 3min rotovat s ořechy ve vodě. Z ořechů se omele černá slupka ještě je opláchnu v čisté vodě účinnost je asi 90% čisté ořechy dám sušit, ty co jsou ještě ,,špinavé" proženu s další dávkou.
Tinktura (extrakt) z plodu aronie (černájeřabina, temnoplodec černý). Plody této byliny jsou významným zdrojem široké skupiny vitamínů (B, C, E, P). Díky vysokému obsahu flavonoidů, k nimž patří například hesperidin, quercetin, rutin a jiné, zlepšují produkty z aronie pevnost a pružnost cév. Dále obsahují jód, který harmonizuje činnost štítné žlázy. Dávkování: 3x denně 20 kapek do vody či čaje.
Z důvodu obsahu alkoholu není výrobek vhodný pro děti, těhotné a kojící matky. Tinktura se využívá na problémy se štítnou žlázou, cévy.
Do Evropy se tento keř dostal kolem roku 1700, a už tehdy byly jeho plody hojně využívány při léčbě trávicího ústrojí. Původ aronie můžeme hledat na východě Severní Ameriky, kde ji pro její léčivé účinky používali k přípravě pokrmů i indiáni. Nejvýznamnější účinky na lidské zdraví má druh Aronia melanocarpa.
Aronie (černý jeřáb) je keř či menší stromek dorůstající až do výšky 3 metrů, jehož černé plody o velikosti přibližně 1 cm rostou v hroznech. Kvůli barvě bobulí se černé jeřabině říká také temnoplodec. Aronie má temně fialové až černé plody trpké chuti a velikostí podobné borůvkám.
Je vhodná pro diabetiky, sportovce, managery, a to díky vysokému obsahu vitamínů A, B1, B2, B6, B 9, C, E, P.
Plody aronie jsou vhodné i pro lidi pracující intenzivně na počítači, jelikož napomáhají regeneraci očí, harmonizují působení záření monitorů na organismus, zlepšují paměť, koncentraci a vitalitu.
Černé jeřabiny působí i jako prevence proti infarktu, mrtvici a arterioskleróze, nadto mají preventivní využití proti depresím.
Plody aronie se sklízejí koncem léta a začátkem podzimu a mají široké využití v kuchyni. Připravují se z nich chutné marmelády a džemy, sirupy, šťávy, kompoty, likéry, víno, můžeme je sušit nebo použít do moučníků.
Samotné bobule jsou ke konzumaci trochu trpké, přidáním cukru se však trpkost ztrácí a vystupuje chuť připomínající borůvky. I listy černé jeřabiny lze využít.
Odvar z listů se používá jako prostředek ke snížení krevního tlaku, má protizánětlivé účinky a podporuje tvorbu žluče. Celkově je velmi užitečná pro zdraví.
Ve svém příspěvku KANADSKÉ BORŮVKY MNOŽENÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Evelína.
Dobrý den, měla bych dotaz, zda je možno vysadit pouze jednu sazenici amerických borůvek, nebo musí být samičí a samčí, jak mi sdělila sousedka. Jeden keřík jsem si zakoupila a nevím jak poznám, který to vlastně mám a který mám přikoupit. Děkuji za odpověď.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Josef.
Dobrý den Před dvěma roky jsem zasadil dva keře kontejnerovaných borůvek na dvou metrech2 v rašelině, ve vaně z kašírované folie dole propíchané. Nahoře Propustná černá folie a na ní mulčovací kůru. Ranný keř je krásně zelený hojně velikých a šťavnatých plodů. Pozdní keř červenají listy od špičky schnou. Zatím nepadají. Plodů dost, jsou však menší a málo šťavnaté. Keř má méně nových přírůstů. Ještě jsem je neprořezával. Zálivka pravidelná. Za radu / názor/ děkuji.
Ingredience: 2 l plodů černé jeřabiny, 1 kg krystalového cukru, 1/2 l vína (i ovocného), 1/2 lžičky skořice, 5 hřebíčků (roztlučených), sklenka rumu, větší špetka Sorbanu
Postup: Černé jeřabiny otrháme, nekvalitní plody vyhodíme, ostatní propláchneme teplou vodou a necháme okapat. Vsypeme je do kastrolu, podlijeme vínem a vaříme asi půl hodiny. Potom plody trochu podrtíme, přidáme koření a cukr a povaříme do zhoustnutí. Ke konci varu přidáme Sorban proti plísním a rum. Vařící marmeládu lijeme do menších skleniček, zavíčkujeme, otočíme dnem vzhůru a necháme vychladit. Černá jeřabina je velmi zdravá a účinná na cévní choroby.
Tělo lišky obecné je štíhlé s dlouhým huňatým ocasem a špičatýma ušima. Je podobná menšímu psovi. Délka těla dosahuje až 90 cm. Ocas je dlouhý zhruba půl metru a vyniká zejména v zimě. Celková délka těla je tedy asi 140 cm. V kohoutku je liška vysoká 30–40 cm. Její hmotnost se pohybuje v rozmezí 8–13 kg. Liška má rezavou barvu srsti na většině těla. Dolní část obličeje, konec ocasu a břicho má žlutobílé. Černá barva se vyskytuje jen na nohách a konečcích uší. Liška obecná existuje samozřejmě i v jiných barvách, jako je stříbrná a černá, ale to opravdu jen málokdy. V tlamičce skrývá 42 zubů. Lišku obecnou si je možné splést se šakalem obecným, ale rozeznáme je podle délky nohou, které má šakal delší než liška.
Chování
Liška se dokáže pohybovat jako pes, to znamená rychlostí 40 km/h. Svůj revír si značkuje trusem s pachem žláz.
Liščí nory
Liščí nora je obydlí, které slouží lišce jako úkryt a k ochraně mláďat. Vyhrabává si ji nejčastěji ve svahu kopce, strouhách, propadlinách a také v opuštěných lidských stavbách. Do nory se skrývá za špatného počasí, jinak se zdržuje převážně venku v hustých křovinách. Lišky nory používají i několik desetiletí, ale pokud se zde vyskytne svrab neboli prašivina, okamžitě ji opouštějí, pravděpodobně aby zabránili jejímu šíření. Nora se skládá z několika chodeb a na konci je komůrka, která může být 0,5–2,5 m pod zemí. Chodba může měřit až 17 m, ale nejčastěji se vyskytují o délce 5–7 m.
Rozmnožování
Liška obecná se rozmnožuje v období jara. Tak zvané kaňkování, to je liščí říje, probíhá během ledna až března. Lišky se projevují typickým voláním, protáhlým chraptivým štěkotem a lišáci je hledají podle charakteristického pachu krve, kterou lišky zanechávají na cestě. Páření probíhá uvnitř nory. Než se narodí liščata, trvá to 52–53 dní. Rodí se jich průměrně 4 na vrh, někdy i více. Liščátka jsou 12–15 dní slepá, porostlá šedou srstí, která je chrání před predátory. Mezitím se lišák stará o potravu pro lišku a ta zase zaopatřuje mláďata mlékem, a když jim zpevní chrup, což je tak ve 4. měsíci, tak i masitou potravou. V tomto období také nejvíce škodí na domácí drůbeži a mladé zvěři. V květnu už liščata skotačí před norou, hrají si na slunci a zdokonalují se v loveckých hrách. Pokud liška zjistí nebo usoudí, že byla nora odhalena člověkem, přenese liščata do jiné nory. V zimním období už nepoznáte mladé lišky od rodičů.
Lasičky dokážou to, co žádná technika ani chemie nezvládne – dostat se za kořistí až do jejích komůrek pod zemí a zlikvidovat ji zcela bez následků pro okolní životní prostředí. Kromě hlodavců si lasičky smlsnou i na slimácích, různém hmyzu a další drobné kořisti. Jsou hbité a rychlé a výborně šplhají. Lasičky neznají zimní spánek a i pod sněhem nám pomáhají likvidovat přemnožené hlodavce. Nemohou si vytvořit zásoby tuku a zimu prospat jako třeba ježek – jakmile by začaly tloustnout, neprotáhly by se úzkými chodbami za svou kořistí.
Lasice hranostaj
Specializuje se na hryzce, kteří jsou pro zahrádkáře skutečnou pohromou, protože ohlodávají kořeny mladých stromků, čímž je obvykle zahubí. Kromě hryzců loví i hraboše. Hlodavce pronásleduje až do jejich nor, kterými se díky štíhlému hbitému tělu snadno protáhne. Nebojí se ani vody, ostatně umí velmi dobře plavat. Denní úkryt lasičky nacházejí ve stodolách a kůlnách a také v hromadách dřeva. Pokud chceme na zahradě jejich bezplatné pomoci využít, je třeba jim úkryt, ve kterém přes den mohou načerpat sílu pro noční lov, poskytnout.
Délka hlavy a těla závisí na oblasti výskytu a je v rozmezí 20 až 40 cm. Ocas hranostaje může být dlouhý 8–12 cm. Přibližná hmotnost tohoto zvířete se pohybuje zhruba od 140 do 245 g. Velice zajímavé je zbarvení hranostaje. Letní srst je o poznání barevnější než ta zimní. Hřbet je kaštanově hnědý, břicho žlutobílé. Hruď je bílá, špička ocasu zůstává černá. Bílá zimní srst roste nejdříve na břiše, na krku a pod ocasem. Špička ocasu zůstává černá. V zimě mají hranostajové většinou jen bílou srst s černou špičkou ocasu.
Hranostaj nepotřebuje příliš hustý porost k úkrytu. Vyskytuje se v lesích, v křovinatých porostech, na loukách, polích, ale i v horských oblastech (až do výšky 2 000 m n. m.) a bažinách. Velikost jeho teritoria závisí na poloze, biotopu a zejména množství vhodné kořisti. V Evropě se velikost teritoria jednoho zvířete pohybuje mezi dvěma a čtyřmi tisíci metrů čtverečních, kdežto v některých částech Asie to může být až deset tisíc metrů čtverečních. Většina nejbližších příbuzných hranostaje jsou typická noční zvířata, ale hranostaj sám je velmi často aktivní i za dne. K odpočinku se uchyluje do doupěte, které mívá přibližně uprostřed svého teritoria. Doupě se může nacházet v dutém stromě, ve skalní rozsedlině nebo v noře opuštěné jiným zvířetem. Hranostaj se nejčastěji pohybuje krátkými skoky, je ale též výborný plavec a skvěle šplhá po stromech.
Hranostaj je vynikající lovec, který se živí téměř výhradně masem. Velmi mu chutnají i ptačí vejce včetně slepičích. Hr
Pokud hledáte rostliny pro stinný kout, tedy na východní či severní straně pozemku, můžete si vybrat například keře s bohatým olistěním a dlouhým obdobím kvetení, jako jsou pěnišníky. V místech, kde není příliš velký stín, se bude dařit kalinám, pustorylu či některým druhům tavolníku. Jestliže dáváte předost užitečným keřům před těmi okrasnými, pak budou ideální borůvky či brusinky. Když hledáte zeleň, která by ochránila vaše obydlí nejen před prachem či hlukem ze silnice, ale i před pohledy kolemjdoucích, vybírejte nejlépe mezi neopadavými druhy keřů, jako je tis nebo zimostráz. Pokud potřebujete rostlinu, která by jednak zakryla a zkrášlila holé plochy v místech pod stromy, jednak pomohla udržet vláhu u kořenů stromů, jsou tu půdopokryvné keře jako borůvka černá nebo tolokvěnka alpská. Toužíte-li po celoroční pestré barevné paletě, kombinujte keře s různými barvami listů (viz níže podkapitolka keře s červenými listy). Potřebujete-li osázet větší plochy, pak sáhněte po třezalce rozkladité, tavolníku nízkém či dřišťálu Thumbergově.
O některých keřích si něco víc povíme dále v našem příspěvku. Jestli vám však místo dlouhého povídání více vyhovuje stručný a jasný výčet, pak doporučujeme například bezvadnou přehlednou tabulku stínomilných keřů, z níž se dozvíte, které keře jsou okrasné listem, které květem či plodem; jestli jde o keř opadavý, stálezelený, nebo o jehličnan; jak moc vám vyroste; a v neposlední řadě, jaká půda je pro něj vyhovující. A kdo má raději to „povídání“, nechť se pustí do čtení následujících řádků, kde se blíže seznámíme s těmi nejoblíbenějšími keři.
Hlohyně šarlatová (Pyracantha coccinea)
Krásný neopadavý keř, který bude vaši zahradu zdobit celý rok. Hodí se zejména k tvorbě živých plotů a bývá vedena po stěnách budov, neboť může vyrůst až do výšky 5 metrů, přičemž jde o kompaktní hustý keř dobře tvarovatelný řezem. Hlohyni však lze využít také jako dekorativní solitér. Na jaře kvete bílými květy, na podzim ji zdobí oranžové až červené plody, které zůstávají na keřích tak dlouho, dokud je nesezobou ptáci. Listy jsou leskle zelené.
Hlohyni vyhovuje polostín, na půdu je nenáročná, jen nesmí být příliš kyselá. Dobře zvládá sucho.
Jde asi o jednu z nejčastěji využívaných stálezelených rostlin v našich zahradách, neboť je vhodná jak do živých plotů, tak i jako solitér. Velmi dobře se tvaruje a můžete ji nechat růst i v nejrůznějších drátěných šablonách. Zimostráz neboli buxus má hned několik druhů a čeledí, všechny jsou však charakteristické svými tmavě zelenými listy. Vyšlechtěny jdou však už i form
Plodem durmanu je tobolka s nápadnými ostny, obsahující černá semena. Plodem je vejcovitá až obvejcovitá ostnitá zelená tobolka, až 5 cm dlouhá, pukající čtyřmi chlopněmi. Uvnitř plodu se může vyskytovat téměř 400 semen, která jsou tmavě hnědá až černá, oválná až ledvinovitá, zploštělá, 3,5 mm velká. Na jedné rostlině může dozrát až několik tisíc semen. Durman se rozmnožuje semeny, která mají po uzrání poměrně dobrou klíčivost, zvyšující se ještě po přezimování. Semena klíčí až při vyšších teplotách později na jaře, avšak poté začíná velmi rychlý růst. Klíčivost si semena udržují v půdě několik let, klíčí i z 5cm hloubky. Šíří se do okolí mateřské rostliny, na ornou půdu osivem, chlévským hnojem, kompostem, balíčkovanou sadbou.
Je to opadavý keř, někdy až 6 m vysoký, ale obvykle mnohem nižší. Zcela mladé větvičky má zelené, ty ale brzy hnědnou a pokrývají se tmavě hnědými až černými korkovými bradavičkami. Květenství vyrůstají v paždí listů. Drobné kvítky jsou na tenkých dlouhých stopkách. Semena černá, neúplně obklopená cihlově červeným míškem.
Brslen bradavičnatý roste ve světlých listnatých lesích, na křovinatých slunných svazích, skalních ostrožnách a v chráněných údolích. Od planárního až po submontánní stupeň (SR), v ČR převážně v kolinním stupni. Dává přednost vápenci, ale roste i na granodioritech, andezitech, fylitech, rulách, na spraši. Lze jej najít i na půdách humózních, hlinitých a skeletnatých. U nás se vyskytuje přirozeně pouze na jižní Moravě. Často roste na svazích nebo na skalních ostrožnách.
Tento opadavý, hustě větvený keř dorůstá do výšky 1–3 (někdy i 6) m. Větve má oblé, zprvu zelené, posléze hnědé, hustě pokryté tmavě hnědými až černými bradavičkami, starší větve šedavě hnědé. Vrcholový pupen je jeden, postranní jsou vstřícné, zašpičatělé, lysé, 2–4 mm dlouhé, kryté suchomázdřitými šupinami s tmavým lemem. Listová čepel je eliptická až vejčitá, na vrcholu zašpičatělá, na bázi klínovitá až zaoblená, 1,5–6 cm dlouhá, 0,5–3,5 cm široká, na okrajích jemně pilovitá. Na líci zelená, na rubu šedozelená, na žilkách jemně chlupatá. Řapík bývá 2–3 mm dlouhý, kratičce chlupatý. Květenství tvoří 3–7květý vidlan vyrůstající v paždí listů. Květní stopky jsou tenké a dlouhé 2–5 cm. Květy oboupohlavné, 4četné, mají 5–8 mm v průměru. Kališní lístky jsou ledvinovité, na okrajích kratičce žláznatě chlupaté. Korunní lístky okrouhlé, žlutavě hnědé nebo narůžověle okrové, červenavě tečkované, výrazně žilkované. Tyčinky bývají čtyři. Plody jsou 4hranné, zaoblené, zploštěle kulovité tobolky (kvadrátky), světle až tmavorůžové. Semena vejcovitá, černá 3–7 mm dlouhá, neúplně obklopená cihlově zbarveným míškem. Tento brslen také kvete v květnu až červnu.
Brsleny se v minulosti využívaly v lidovém léčitelství, ovšem dělat domácí pokusy bez znalosti složení látek obsažených v keři není nejvhodnější. Dřevo brslenů je žluté a lesklé, takže bývalo žádáno řezbáři a výrobci hudebních nástrojů. Odvar z plodů pak používali barvíři látek na okrové variace, olej ze semen sloužil ke svícení a jako přísada do mýdla. Z rozdrcených plodů se připravovala mast na léčení vší.
Přesazování brslenům nevadí, důležitá je dostatečně prostorná jáma, kvalitní kompost a řádná zálivka po výsadbě.
Živé ploty z opadavých brslenů řežte v období vegetačního klidu, tedy po opadu listů, a předtím, než začnou rašit. Stálezelené keře tvarujte a řežte tě
Fazole bílé se hodí na různé typy pokrmů, vzhledem k jemné struktuře zejména na výrobu pyré. Vaří se 1,5–2 hodiny.
Fazole „červená ledvina“ jsou univerzální druh fazolí, který se hodí do polévek, chilli con carne a obecně na mexickou kuchyni. Mají výraznou chuť. Vaří se 1,5 hodiny.
Fazole pinto jsou středně velké strakaté fazole, velmi oblíbené v italské kuchyni. Vaří se 1,5–2 hodiny.
Fazole haricot má o něco jemnější chuť než černá fazole. Vaří se přibližně 1 hodinu.
Fazole černá má oválný tvar a tmavou barvu. Její chuť je nasládlá a připomíná houby. Podává se dušená a smíchaná s rýží. Vaří se 1,5 hodiny.
Fazole „černé oko“ se vyznačuje charakteristickou černou skvrnou a velmi tenkou slupkou. Vaří se 0,5–1 hodinu.
Fazole bílá máslová je plochá fazole s krémovou strukturou a jemnou chutí. Vaří se 1–1,5 hodiny.
Fazole lima, fazole měsíční, pochází z Peru, v současnosti se pěstuje ve všech vhodných oblastech. Semena jsou větší, mají bílou barvu, při vaření změknou, ale nerozpadnou se. Patří k nejvíce využívaným odrůdám.
Fazole fava jsou vhodné především do polévek, salátů a kaší. Jsou větší, mají světle hnědou až červenohnědou barvu a jsou moučnější.
Fazole borlotto mají semena s mnoha skvrnami červenofialové barvy, mají hořkosladkou příchuť. Jsou velmi oblíbené v Itálii, kde se konzumují čerstvé i sušené. Prodávají se ve dvou velikostech. Malé fazole jsou po uvaření velmi měkké, velké se používají do mnoha tradičních italských jídel, například polévky minestrone.
Fazole canellini mají středně velká semena bílé barvy, která po uvaření změknou. Jsou velmi oblíbené v Itálii, především v Toskánsku.
Fazole appalosa-beans jsou středně velké bílé fazole s hnědými nebo červenohnědými skvrnami, které pocházejí z jihozápadu USA, ale v současnosti se pěstují i v mnoha jiných oblastech.
Fazole bostonské, tzv. perličky, jsou malé a moučné, mají světlou krémovou barvu. V USA se používají na pečení bakedbeans, ve Francii na cassoulet.
Fazole vigna čínská, dlouhatec čínský, je specifická především délkou svých velmi úzkých lusků, které dorůstají až do 90 centimetrů. Semena mají smetanovou barvu, je na nich charakteristická tmavá nebo žlutá skvrna. Mají velmi lahodnou chuť a jsou oblíbené v jižních oblastech USA.
Fazole adzuki jsou malé červené fazole, které při vaření získají velmi jemnou a příjemně sladkou chuť.
Fazole mungo, urdu, nebo také urid, je odrůda fazole s menšími boby, která se nejvíce pěstuje a připravuje i neloupaná v Indii. Barva bobů je matně zelená nebo zelenožlutá. Při loupání se velmi často rozpadá na poloviny, prodávaná po úpravách má barvu žlutou.
Fazole můra pochází z Indie a její boby jsou velmi odolné proti vysychání.
Fazole křepelčí mají bílá nebo krémová středně velká semena s tmavými menšími skvrnami, takže připomínají křepelčí vajíčka. Jsou poměrně moučné, ale nerozvařují se.
A co vy? Jaké máte rádi fazole a recepty z nich? Podělte se o ně.
