Rychlá odpověď: Čmelín funguje jen tehdy, když je správně umístěný, dobře izolovaný a připravený včas na jaře pro čmeláčí královnu. Nejčastější chyba je špatné místo nebo konstrukce, kvůli které se čmeláci nenastěhují. Pokud splníte podmínky, čmeláci se mohou objevit během několika týdnů.
Postavil jsem čmelín s nadšením a čekal, že se čmeláci nastěhují sami. Realita byla úplně jiná. Dva měsíce se nedělo vůbec nic a já měl pocit, že jsem jen vyhodil peníze i čas.
V tomhle článku vám ukážu přesně to, co jsem zjistil až po chybách. Jak čmelín opravdu funguje, proč většina pokusů selže a co udělat, aby vám čmeláci na zahradě skutečně bydleli.
Co je čmelák a proč ho chcete na zahradě
Podle odborných informací o rodu čmelák (Bombus) jsou čmeláci klíčoví opylovači v chladnějším počasí.
Čmelák (rod Bombus) je jeden z nejdůležitějších opylovačů, které můžete mít na své zahradě.
Na rozdíl od včel jsou čmeláci:
aktivní i v chladnějším počasí
méně agresivní
efektivnější při opylování některých rostlin
Bez čmeláků by byla úroda výrazně slabší.
Je čmelák nebezpečný?
Čmelák je velmi mírumilovný hmyz a bodne jen při přímém ohrožení. Ve většině případů si vás vůbec nevšímá.
Moje zkušenost: čmeláci mi létali kolem ruky při práci na zahradě a nikdy nezaútočili.
V naší poradně s názvem ČMELÁK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Eva.
Čmelín nemám, ale mám dotaz. Před 14 dny se u nás v Ostravě na zahradě objevil čmelák, který vypadá jak by byl celý posypaný pylem. Začali jsme mu říkat špindíra. Dnes se objevilo více těchto čmeláků. Nezdá se mi to normální. Fotka čmeláka mi nešla vložit . Děkuji za odpověď jedné zvědavé ženské.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
To, co vidíte na čmelákovi, zřejmě není pyl, ale piliny. Někde poblíž je kus suchého dřeva, ve kterém si čmeláci hloubí chodbičky, kde pak přezimují. Vykutaný materiál jim ulpívá na jejich tělech a díky tomu vypadají, jako by byli zaprášení.
Čmelín nefunguje nejčastěji kvůli špatnému umístění nebo načasování. Proč čmelín nefunguje je nejčastější problém.
Pokud je čmelín na přímém slunci, ve větru nebo připravený pozdě, čmeláci ho ignorují. Funkční čmelín musí být v polostínu a připravený brzy na jaře. Řešení je změnit místo a načasování. Bez těchto úprav se čmeláci většinou nikdy nenastěhují.
Jak přilákat čmeláky do čmelínu opravdu spolehlivě?
Čmeláky přilákáte do čmelína pouze v době, kdy královna hledá hnízdo. Jak přilákat čmeláky závisí na správném čase.
Největší šance je v březnu a dubnu. Čmeláci hledají hnízdo jen krátké období. Pokud ho propásnete, čmelín zůstane prázdný. Pomáhá také přirozené prostředí a klid. Kombinace času a místa rozhoduje o úspěchu.
Kdy je nejlepší čas umístit čmelín na zahradu?
Čmelín je nutné umístit ven brzy na jaře. Kdy umístit čmelín je zásadní otázka.
Ideální je období březen až začátek dubna. Pozdější instalace výrazně snižuje šanci na osídlení. Čmeláčí královny hledají hnízdo jen krátce. Pokud čmelín není připravený včas, sezóna je ztracená.
Jak hluboko dát čmelín do země?
Čmelín by měl být mírně zapuštěný nebo umístěný těsně nad zemí. Jak hluboko čmelín ovlivňuje podmínky.
Příliš hluboké umístění může způsobit vlhkost, zatímco příliš vysoko je nepřirozené. Ideální řešení je lehké zapuštění nebo stabilní umístění na povrchu. Důležité je suché prostředí a ochrana před deštěm.
Jak poznat, že se čmeláci nastěhovali?
Obsazený čmelín poznáte podle pravidelného pohybu čmeláků u vstupu. Jak poznat čmeláky je jednoduché.
Uvidíte čmeláky, kteří létají dovnitř a ven. Aktivita bývá postupně silnější. Pokud je čmelín prázdný, žádný pohyb neuvidíte. Pozorování zvenku stačí – není nutné čmelín otevírat.
Proč čmeláci čmelín opustí?
Čmeláci opouštějí čmelín kvůli špatným podmínkám nebo rušení. Proč čmeláci odejdou je častý problém.
Nejčastější příčinou je přehřívání, vlhkost nebo zásahy člověka. Rušení hnízda může způsobit okamžité opuštění. Řešení je minimalizovat zásahy a zajistit stabilní prostředí.
Jaký vstupní otvor je nejlepší?
Vstup musí být úzký a chráněný. Vstup čmelín je kritický prvek.
Příliš velký otvor čmeláky odrazuje a zvyšuje riziko predátorů. Správný vstup simuluje přirozený tunel. Tohle rozhoduje, jestli čmeláci čmelín přijmou.
Jak dlouho žijí čmeláci v čmelínu?
Čmeláci žijí v čmelínu jednu sezónu. Jak dlouho žijí čmeláci závisí na cyklu.
Na konci léta kolonie zaniká a přežívají jen nové královny. Každý rok se proces opakuje. Čmelín může sloužit opakovaně, pokud je správně postavený.
Je potřeba čmeláky krmit?
Čmeláky není nutné krmit, pokud mají dostatek květů.
Čmelín vás může stát od 300 do 1000 Kč podle materiálu. Největší chyba ale není cena, ale špatné provedení.
Moje zkušenost: levný čmelín bez izolace nefungoval vůbec. Dražší verze s izolací a lepším vstupem fungovala okamžitě. Nejde o cenu – jde o správné detaily.
Jak rychle se čmeláci nastěhují v reálu?
Teoreticky během několika dní, ale v praxi často vůbec. Záleží na načasování a štěstí na královnu.
Realita z praxe: první rok nic, druhý rok během 3 týdnů aktivita. Rozdíl byl jen v tom, že jsem čmelín připravil včas.
Je čmelák nebezpečný pro děti a domácí zvířata?
Čmelák je velmi klidný a bodne jen při ohrožení. Na rozdíl od vos není agresivní.
Moje zkušenost: děti běhaly kolem čmelínu celé léto a nikdy nebyl problém. Riziko je minimální, pokud čmeláky nerušíte.
Aronie jsou svými plody podobné jeřábům, u nás se pěstují tři druhy: Aronia melanocarpa (temnoplodec černý), Aronia arbutifolia (temnoplodec planikolistý) a Aronia prunifolia (temnoplodec třešňolistý). Z hlediska využití plodů je asi nejlepší Aronia melanocarpa.
Chokeberry (černá jeřabina) je v různých jazycích romanticky nazývána jako „černá perla“, „černý jeřáb“. Černý jeřáb je ovocný strom nebo keř. Plody aronie jsou zaoblené (podobné borůvkám), černé s modravým nádechem, o průměru cca 12 mm, mají trpkou chuť (něco jako kříženec jablka, borůvky a černého rybízu).
Temnoplodec, takzvaný žen-šen střední Evropy, pochází ze Severní Ameriky. V našich zeměpisných šířkách roste i na keřích nebo roubovaných stromech, je velmi trvanlivý a po sklizni jeho plody vydrží až 2 měsíce. Velkým propagátorem černého jeřábu byl ruský biolog Ivan Mičurin. V lidovém léčitelství byl hojně zastoupen již v historii, Keltové považovali jeřáb za ochranný strom a všechny jeho části měli za posvátné. Černá jeřabina je považována za velmi cennou superpotravinu, která snižuje krevní tlak, tlumí bolest, zlepšuje metabolismus, je vhodná i pro diabetiky, zlepšuje pevnost a pružnost cév, harmonizuje činnost štítné žlázy.
Aronie se pěstuje většinou jako keř, v tom případě dorůstá do výšky asi 2 m a šířky 1,5 m, nebo se roubuje na jeřáb ptačí, na kterém vytváří menší koruny (do ekozahrad ji rozhodně sázíme keřovitou, pravokořennou). U nás se nejčastěji pěstuje odrůda Nero. Aronie začíná plodit brzy a hodně. Poměr velikosti stromku a hmotnosti úrody je někdy až zarážející. Škůdci ani chorobami netrpí, je to rostlina samosprašná. Díky nenáročnosti pěstování a ošetřování a pravidelné úrodě představuje také výrazný ekonomický efekt pro zahrádkáře s menším pozemkem. Dosahuje pěkných výnosů i ve špatné půdě a v nepříznivých klimatických podmínkách. Plody uzrávají v první polovině září. Po uzrání je potřeba úrodu brzy sklidit, protože plody záhy opadávají nebo je ozobávají ptáci. To, co potřebujete pro vlastní spotřebu, lze před ptactvem chránit sítěmi, zbytek jim nechte, tyto plody jsou pro ně cennou potravou.
Rostlina má ráda dostatek slunce, proto vybírejte slunné stanoviště. Zbytečně ji nezastřihujte, nejvíce totiž plodí na konci větví a sama udržuje pěkný tvar a optimální velikost. Používá se i do volně rostoucích živých plotů a mezí.
Aronie je velmi nenáročná na půdu, stačí jí pouze slunné místo. Jako okrasné se pěstují tři druhy, z hlediska užitkovosti a léčivé hodnoty plodů je nejvhodnější právě Aronia melanocarpa.
Dobře snáší teploty až do minus třiceti pěti stupňů Celsia a netrpí na choroby a škůdce. Kvete v měsíci květnu bílými květy.
Rýmovník černá: jak podle listu okamžitě poznat problém
Nejdůležitější věta z celého článku: Pokud je list měkký, problém je voda. Pokud je suchý, problém je prostředí.
Rychlá diagnostika do 5 sekund
Pokud nechcete číst celý článek, použijte toto:
Měkký černý list → přelití
Suchý černý okraj → slunce nebo stres
Skvrny → plíseň
Celý list černý → pokročilé poškození
Rychlé pravidlo: když je list měkký, řešte vodu. Když je suchý, řešte prostředí.
Největší chyba, kterou jsem udělal na začátku, byla ta, že jsem všechny černé listy bral stejně. Jenže černání není jeden problém – je to signál několika úplně odlišných situací.
Jakmile jsem se naučil rozeznat rozdíly, přestal jsem dělat zbytečné chyby.
Klíčové pravidlo: podle vzhledu černání poznáte přesnou příčinu.
Černé měkké listy (nejčastější případ)
Tohle byl přesně můj případ. Listy:
tmavly od středu,
byly na dotek měkké,
někdy až „vodnaté“.
Tohle je typické přelití. Kořeny začnou zahnívat a listy reagují velmi rychle.
Tady už nejde o teorii, ale o zásah. Fotografie ukazuje typický stav, kdy je nutné okamžitě jednat.
Fotografie: Detail černého měkkého listu rýmovníku s viditelnou degradací pletiva.
Černé suché okraje listů
Tady je situace úplně jiná. Listy:
tmavnou od okrajů,
jsou suché, křehké,
často se kroutí.
Tady nejde o přelití, ale o stres:
prudké slunce,
sucho,
náhlá změna prostředí.
Černé skvrny na listech
Tohle je nejzrádnější varianta.
nepravidelné skvrny,
tmavé okraje,
postupné rozšiřování.
Často jde o plíseň nebo bakteriální problém.
Celý list zčerná a opadne
Pokud list zčerná celý:
jde o pokročilé poškození,
většinou kombinace více problémů,
často už je pozdě na záchranu listu.
Varování: pokud černají celé listy, problém už je vážný.
Rychlá orientační tabulka
Pro přehled jsem si vytvořil jednoduchou pomůcku, kterou používám dodnes.
Typ černání
Příčina
Riziko
Měkké černé listy
přelití
vysoké
Suché okraje
stres / slunce
střední
Skvrny
plíseň
střední až vysoké
Celý list černý
pokročilé poškození
kritické
Tahle tabulka mi ušetřila spoustu času. Už jsem nezkoušel „všechno na všechno“, ale řešil konkrétní problém.
Ve svém příspěvku LÉČENÍ PRAŠIVINY U KRÁLÍKŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Anežka.
Kokcidiosa je nakažlivé onemocnění, které působí králíkářům největší ztráty. Stejnou metlou, jako je pro lidstvo tuberkulosa, je pro králíky kokcidiosa. Nemoc je vyvolávána choroboplodnými zárodky tak zvanými kokcidiemi a sice druhem kokcidium oviforme, dnes zvaným Eimeria Stiedae. Zárodky tyto se nacházejí ve žlučovodech a ve sliznici střevní člověka a hlavně králíků. Nakažení děje se obyčejně potravou (zelenou pící, trávou atd.), v níž nalézají se tyto choroboplodné zárodky. Nemocní králíci jsou s počátku smutní, téměř ničeho nežerou, mají vysokou horečku, dech jejich stává se rychlým a krátkým, slábnou, hubnou, až konečně v poměrně krátké době hynou. Někdy se při tom nadýmají, silně slintají, aneb dostávají průjmy. Léčení bývá málokdy úspěšným, protože nemoc se úžasně rychle šíří a téměř celý chov vymírá. Zvláště zhoubně řádí choroba mezi králíky mladými; když některý z nich nemoc přečká, zdá se býti zdravým a bývá obyčejně v chovu používán dále. Uzdravení takového zvířete bývá však toliko zdánlivé, neboť stává se vlastně trvalým nositelem a rozšiřovatelem této nákazy. Při pitvě mrtvého králíka nalézáme dosti často na játrech bílé nebo nažloutlé uzlíky v různém množství a v různých velikostech. Jindy pouhým okem nenalezneme vůbec žádných změn a v těch případech doporučoval bych odbornou prohlídku zvěrolékařem, který mikroskopickým rozborem králičího trusu stanoví přesnou diagnosu. Nákaza šíří se velmi rychle po celém okolí, králíkárna bývá pak choroboplodnými zárodky tak zamořena, že v ní bez nebezpečí není možno dále králíky chovati. Jediným bezpečným prostředkem k zabránění nového vypuknutí nákazy je spálení mrtvých králíků, steliva a celé králíkárny. Pouze tam, kde choroba netrvala dlouho, kde králíkárna je kusem vyšší hodnoty, je možno ohroženou králíkárnu úzkostlivou desinfekcí zachrániti. Z léků, které jak jsem podotkl nemají valného úspěchu, užívá se nejčastěji slabého roztoku kreolinu (každý druhý den vnitřně podati jednu kávovou lžičku), glycerinu, chininu, směsi sirného květu a kalomelu (jednu lžičku denně).
Nadmutí vyskytuje se nejvíce u králíků mladých, ale i starších a bývá příčinou častého uhynutí. Onemocnění pozná se snadno dle toho, že břicho králíka je nápadně nafouklé a králík se sotva pohybuje. Tvrdívalo se, že příčinou nadmutí je krmení čerstvé zelené píce, hlavně jetele, dnes však víme, že není to pouze jetel, nebo zelená píce, ale že to bývá mnohem častěji zatuchlá nebo plesnivá sláma, namrzlé nebo nahnilé brambory, změněné obilniny, zvadlá a kvasící potrava atd. Následkem chybného kvašení vytváří se v žalludku a ve střevech veliké množství plynů, které silně stěny jejich napínají, takže může dojíti k prasknutí jich a náhlé smrti. Léčení: jakmile zpozorujeme nadmuté břicho u králíka, musíme ihned břicho králíka tříti, volně vypustiti na dvůr a přinutit k pohybu. Vnitřně podáváme mu vodu s několika kapkami čpavkového lihu, heřmánkový odvar, vápennou vodu (jednu lžičku), aloe na slabou špičku nože.
Slintavka objevuje
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Jedná se o keř, který dorůstá do výšky 2 m, je listnatý opadavý, barva listů je zelená, květy nápadné bílé. Má rád přímé slunce nebo polostín.
Maliník obecný neboli ostružiník maliník je keř se vzpřímenými, později převislými výhony, vyskytující se v celém mírném pásmu. Roste divoce ve volné přírodě, na zahradách se pěstují vyšlechtěné odrůdy jednoplodící či remontující (plodí dvakrát ročně). Jeho plody – maliny – jsou souplodím peckovic na květním lůžku.
Tento listnatý opadavý keř dorůstá obvykle do výšky 2 m, barva listů je zelená, květy nápadné růžové nebo červené. Vyhovuje mu přímé slunce nebo polostín.
Meruzalka krvavá je nízký hustý keř s laločnatými a zubatými lístky, přirozeně roste na západním pobřeží Severní Ameriky. Na jaře rozkvétá hrozny červeno-růžových květů. Je velmi odolná a hodí se i do vyšších poloh. Její plody jsou jedlé, ale mají mdlou chuť.
Jedná se o keř dorůstající až do výšky 6 m, je listnatý opadavý, barva listů zelená, květy nápadné bílé, růžové až fialové. Má rád polostín.
Ostružiník křovitý neboli obecný je samosprašný trnitý keř s chutnými plody velkými až dva centimetry. K druhu ostružiník křovitý se u nás řadí zhruba stovka dalších druhů, které se vzájemně kříží. Jsou pro ně typické nekvetoucí dřevnaté prýty a plodné bylinné prýty. Listy mají různou velikost i tvar a mohou být lysé nebo chlupaté. Vyšlechtěny byly i beztrnné odrůdy.
Tento u nás oblíbený keř dorůstá obvykle do výšky 1,5 m, je listnatý opadavý, barva listů zelená, květy nápadné žluté. Vyhovuje mu polostín.
Rybíz černý je beztrnný keř, jehož listy i plody jsou na rozdíl od rybízu červeného či bílého velmi aromatické. Černé bobule mají vysoký obsah vitamínu C. Na zahradách a v sadech se pěstují různé vyšlechtěné odrůdy, v menší míře roste rybíz černý i divoce.
Jedná se o keř dorůstající do výšky 2 m, je listnatý opadavý, barva listů zelená, květy nápadné bílé nebo červené. Má rád přímé slunce nebo polostín.
Josta je beztrnný keř, kříženec černého rybízu a angreštu (květy černého rybízu byly opyleny pylem z květů angreštu). Vyšlechtěn byl roku 1977, v současnosti existuje několik kultivarů. Plody mívají různou barvu, velikost i chuť – záleží na původním kultivaru. Svým tvarem a velikostí se listy josty podobají spíše rybízu.
Ingredience: 200 g brambor uvařených ve slupce, 1 cibule, 2 lžíce dia kečupu, 1 lžíce worcesterské omáčky, 1 lžíce sójové omáčky, sůl, mletý černý pepř, 1 až 2 mladé cibulky
Postup: Brambory oloupeme, nastrouháme na jemném struhadle a dáme do misky vhodné k přípravě pomazánky. Přidáme očištěnou, nadrobno nasekanou cibuli, dia kečup, worcesterskou omáčku, sójovou omáčku, sůl, mletý černý pepř a zlehka důkladně promícháme. Odložíme do studené místnosti nebo do chladničky alespoň na 30 minut. Falešný tatarský biftek mažeme na černý chléb a podáváme posypaný kolečky mladé cibulky. Výborně chutná na topinkách opečených na trošce rostlinného oleje nebo připravených v topinkovači.
Srnčí kýta na smetaně podle Jiřího Kodeta (a Kluků v akci) s houskovým knedlíkem
Ingredience na maso, omáčku:
1,2 kg srnčí kýty
1 celer
2 cibule
2 l hovězího vývaru (osoleného)
2 mrkve
250 ml smetany
4 kořenové petržele
50 ml octa
60 g uzeného špeku
Bobkový list
Citron
Cukr
Černý pepř
Jalovec
Nové koření
Slunečnicový olej
Sůl
Tymián
Ingredience na houskové knedlíky:
1 vejce
¼ l mléka
2 housky
2 žloutky
500 g hrubé mouky
Kypřící prášek do pečiva
Sůl
Postup přípravy masa a omáčky:
Před přípravou srnčího masa je důležité mít hotový hovězí vývar, ideálně samozřejmě domácí. Vývar by měl být vychladlý a scezený. Pak do něj vlijeme ještě ocet, přidáme snítku tymiánu, černý pepř, nové koření, bobkový list a jalovec. Připravíme si srnčí maso, které prošpikujeme špekem a svážeme provázkem, aby drželo tvar. Na pánvičce si zahřejeme olej a maso na něm zprudka opečeme ze všech stran. Maso vložíme do hrnce a zalijeme ho ochuceným vývarem (maso musí být celé potopené). Jakmile maso a vývar zchladnou, tak je vložíme do lednice, kde maso necháme dva dny odležet. Musíme ho ale každý den jednou / dvakrát otočit. Po dvou dnech maso vyjmeme z vývaru. Pak si oloupeme a nakrájíme cibuli na kostky. Očistíme si i zeleninu a nahrubo ji nastrouháme. Na pánvi si rozehřejeme olej a necháme na něm zesklovatět cibuli, pak k ní přidáme část nastrouhané zeleniny a osmahneme ji. Vložíme maso a na něj navršíme zbytek zeleniny a vše podlijeme vývarem, přidáme černý pepř, nové koření, bobkový list, jalovec a plátky citronu. Pánvičku zaklopíme a vše pečeme asi při 180 °C, dokud maso nezměkne (asi dvě hodiny). Poté vyjmeme maso a koření a omáčku rozmixujeme. Z vody a cukru si připravíme karamel, který přidáme společně se smetanou do omáčky a vše povaříme. Z masa mezitím odstraníme provázek a nakrájíme ho na tenké plátky.
Postup přípravy houskových knedlíků:
Z mouky, prášku do pečiva, mléka s vejcem a žloutků si vypracujeme hladké těsto, do něhož ještě přimícháme na kostky nakrájené housky. Z těsta vytvoříme asi dva knedlíky, které vaříme v osolené vodě asi 25 minut (zhruba v polovině času knedlíky otočíme).
A co je potřeba vědět o pozemku, na němž bychom chtěli založit vinici?
Obecně lze říci, že réva se hodí do mírného a subtropického pásma. Více na sever je pro ni zima, v tropech nevyhovují dlouhé (půlroční) intervaly sucha a srážek. Také nadmořská výška je omezující faktor. Kvůli vhodným teplotním podmínkám v našich zeměpisných šířkách bychom měli vybrat pozemky do výšky 300 – 350 m nad mořem, pokud chceme dosáhnout přiměřené kvality sklizně. Určitě se dají najít vhodná místa pro pěstování révy i ve vyšší nadmořské výšce, je však nutno počítat s nižší dosažitelnou cukernatostí i s vyšším obsahem kyselin v hroznech.
Vinné révě se nejlépe daří na jižním svahu...
Určitě. Svahy orientované na jih jsou na naší polokouli těmi nejvýhřevnějšími polohami. Keře vysazené na západních svazích zůstávají dlouho orosené nebo mokré po srážkách, což vytváří vhodné podmínky pro rozvoj houbových chorob. Na východních svazích hrozí nebezpečí, že mladé letorosty budou poškozeny jarními mrazy, protože zde bývá velký rozdíl mezi denními a nočními teplotami. A svahy obrácené na sever bývají studené a pro pěstování révy se nehodí.
Stejně tak je potřebné uvědomit si rozdíly na jednotlivých částech svahu. Nahoře na kopci často povívá větřík, čímž se teploty snižují. Proto se na vrcholy svahů hodí odrůdy s kratší vegetační dobou. Dolní části svahu mívají hluboké, hlinitější půdy (vlivem dlouhodobé eroze), proto se hodí pro odrůdy s vysokou plodností, které mívají větší nároky na vodu. Někde se však na dolních svazích mohou občas vyskytovat přízemní mrazíky – tam je nutné vybírat odolnější odrůdy.
Která odrůda se osvědčila jako nejodolnější vůči mrazům?
Ryzlink rýnský.
Nejlepším místem na svahu je tedy jeho střední část...
Ano, zvláště pak, když je otočená k jihu. To jsou polohy ideální pro nejnáročnější odrůdy, jako je například Rulandské bílé, Rulandské šedé, Chardonnay, Tramín červený a další.
Říkáte, že hlinitější půdy se hodí pro vysoce plodné odrůdy. Jaké druhy půd vlastně révě vyhovují?
Z hlediska nároků na druhy a kvalitu půd je réva nenáročná; obecně je možné říci, že roste ve všech druzích půd s jedinou výjimkou – nedaří se jí v půdách přemokřených, které jsou studené a uhnívají v nich kořeny. Réva zkrátka nemá ráda „mokré nohy“. I když samozřejmě některé skupiny odrůd se trochu specializují na „své“ půdy. Jak jsem již uvedla, hlinitější půdy se hodí pro odrůdy, které přinášejí vysoké výnosy, ale zvláštní kvalita vín se od nich očekávat nedá.
Postup: Do mísy vložíme čerstvé žloutky a citronovou šťávu, to promícháme a za stálého šlehání do směsi pomalu přiléváme olej. Do hotové majonézy přidáme nasekaný česnek a ančovičky a znovu promícháme. Zálivku ochutíme worcesterem, hořčicí, solí a pepřem. Opatrně se solí a worcesterem (ančovičky jsou slané).
Postup: V misce (nebo v mixéru) rozetřeme polovinu sardelí, přidáme hořčici, worcesterskou omáčku, ocet, citronovou šťávu, oloupaná a zchlazená vejce, pepř a sůl. Pořádně ušleháme. Za stálého míchání postupně přiléváme olej. Když směs dosáhne majonézové konzistence, přidáme strouhaný parmezán.
Postup: Do mísy vložíme čerstvé vejce, citronovou šťávu, vinný ocet, jeden stroužek česneku, worcester, sůl a pepř. Směs vyšleháme šlehačem do majonézové konzistence.
Zálivka na salát César III
Ingredience: 2 žloutky, šťáva z 1 citronu, 2 kusy ančoviček (nejlépe Lorea filety v konzervě), 1 lžíce balzamikového octa, 150 ml extra panenského olivového oleje, 10 g parmezánu, 1 lžička dijonské hořčice.
Postup: Do misky vložíme najemno nastrouhaný sýr (parmazánového typu), žloutky, šťávu z jednoho citronu, ančovičky, dijonskou hořčici, olivový olej a balzamikový ocet. Vše v misce zamícháme (nejlépe pomocí mixéru) tak, aby vznikla hustší hmota. V případě, že je zálivka příliš hustá, přidáme olivový olej, který ji zředí. Ničím nedochucujeme, jelikož ingredience salátu jsou zároveň kořením.
Postup: Rybu dáme na mísu nebo velký talíř, pokapeme olejem, posypeme nakrájeným koriandrem a přelijeme limetovou šťávou. Maso obrátíme, aby se obalilo v marinádě, mísu přikryjeme potravinářskou fólií a uložíme na půl hodiny do chladničky. Gril předehřejeme na středně vysokou teplotu, vyjmeme rybu z marinády a grilujeme ji 5–8 minut na předehřátém grilu. Maso musí být křehké. Filety rozdělíme na talíře, ozdobíme koriandrem, doplníme klínky limetky a podáváme se zelinovým salátem.
Recept na platýse podle Pohlreicha
Ingredience: 4 filety z platýse, lžičku drceného kmínu, sůl, pepř, 4 lžíce hladké mouky, 2 lžíce másla, šťáva z limetky
Postup: Filety opláchneme a osušíme, poté je osolíme, opepříme a posypeme drceným kmínem. Obalíme je v hladké mouce. Na pánvi rozehřejeme máslo. Filety z platýse dáme na pánev a zakapeme šťávou z limetky. Pečeme cca 1 minutu z každé strany. Maso je delikátní, jemné a opravdu bez kostí. Podáváme s bramborem.
Ingredience na marinádu: 3 stroužky česneku, 1 lžíce vody, 1 lžíce sójové omáčky
Postup: Rozetřeme česnek a smícháme ho se lžící vody a lžící sójové omáčky. Rybu očistíme, potřeme připravenou česnekovou pastou a alespoň hodinu marinujeme. Zatím si nasekáme chilli papričky najemno a rozpustíme máslo. Potom platýse grilujeme při velmi mírné teplotě a potíráme průběžně zbylou pastou. Když je ryba měkká, přelijeme ji rozpuštěným máslem, posypeme chilli papričkami, polijeme zbylou sójovou omáčkou a zakapeme citronem. Podáváme s bílým pečivem.
Postup: Filet z platýse omyjeme, osušíme, osolíme, opepříme a osmahneme z obou stran na rozpáleném másle. Maso z výpeku vyndáme a uchováme na teple. K výpeku přidáme ještě druhou lžíci másla, přidáme šťávu vymačkanou z citronu, asi lžičku citronové kůry, kapary a necháme 2 minuty prohřát. Hotového platýse rozdělíme na talíře, přelijeme kapary s omáčkou a podáváme s kuskusem, bulgurem nebo šťouchanými brambory.
Mnoho lidí si plete krkavce s havranem, ovšem rozdíl je zcela jasný, a to i laikům. Krkavec má černý zobák, jenž je na vrchní straně u kořene opeřený, kdežto havran má zobák šedohnědý a neopeřený.
Při rozlišování může napovědět i velikost ptáka: krkavec velký je výrazně větší než vrána a havran. Jak již bylo řečeno, rozpětí jeho křídel je 120–130 cm, má výrazný zobák a mohutný trup. Zatímco ti největší havrani a vrány váží asi 600–700 g, krkavec může dosáhnout hmotnosti až 2 kg. Krkavec má černou barvu peří, zobáku i nohou a na hrdle mu charakteristicky odstává kovově lesklé peří. Ocas je klínový (podle toho lze krkavce i v letu odlišit od vrány či havrana).
Havran polní (latinský název Corvus frugilegus) je podobně velký jako vrána a na první pohled ho od ní neodlišíte. Pozorné oko však snadno najde spoustu výrazných rozdílů. V první řadě se jedná o barvu: havraní peří má namodralou barvu a leskne se. Dalším rozpoznávacím znakem je zobák: vrána má zobák černý, havran spíše do šeda a olysalý. Havrana rozeznáte spolehlivě od vrány také podle kalhotek: tak se nazývá odstávající opeření na končetinách, které mají pouze havrani (ne vrány ani krkavci). Konečně havran se liší i způsobem chování: vrány vydrží na zemi spíše kratší dobu, kdežto havrani po zemi běhají delší dobu a rádi.
Havrani k nám přilétají na zimu, většinou v obrovských hejnech. Někteří havrani u nás žijí i v létě, ale ti pak na zimu odlétají do teplých krajin západní Evropy.
V rámci druhu vrána obecná (latinský název Corvus coronese) se rozlišují dva poddruhy, a sice vrána šedá (šedivka) a vrána černá, které obývají různá místa. Jak naznačuje jejich pojmenování, vrána černá je spíš černá, vrána šedá spíše šedivá. V místech, kde se oba poddruhy kříží, mají vrány různě barevné peří. Vrána černá má černá křídla, její peří však není tak lesklé jako havraní. Vrána šedá má černá pouze křídla, ocas a hlavu, zbytek těla je šedivý. Oba poddruhy mají asi metrové rozpětí křídel. Můžete je vidět téměř kdekoliv: žijí v lesích a na polích, ale i na smetištích. Vrány u nás zůstávají celý rok.
Ingredience: 0,5 kg uzených žeber, 0,5 kg nejlépe červených fazolí, 1 mrkev, 1 kolečko celeru, 1 petržel, 2 středně velké cibule, 4 kusy bobkového listu, celý černý pepř, mletý černý pepř, nové koření, sůl, hladká mouka, olej, ocet, 1 kostka bujonu
Postup: Ve vodě, do které jsme přidali veškeré koření (s výjimkou mletého pepře), sůl, mrkev, celer, 1 cibuli a petržel, uvaříme do měkka uzená žebra. Vyjmeme, obereme. Do scezeného vývaru namočíme fazole a necháme nejlépe přes noc nabobtnat. Druhý den uvaříme do měkka. Na oleji osmahneme drobně nakrájenou cibuli a uděláme zlatou jíšku. Jíšku přidáme k uvařeným fazolím, případným přidáním vody upravíme optimální krémovou konzistenci polévky, dochutíme pepřem, solí, octem eventuálně bujonem. Na závěr přidáme obrané maso, prohřejeme a můžeme podávat.
Smrky, charakterizované jehličkovitými listy, jsou stálezelené jehličnany. Mezi jejich klíčové vlastnosti patří čtyřstranné, ostré jehlice, které rostou jednotlivě kolem větvičky a jsou připevněny malým, dřevnatým kolíkem zvaným sterigmata. Když jehličí opadá, zanechává na větvích charakteristickou hrbolatou nebo strništi podobnou texturu. Mezi běžné druhy smrků patří smrk ztepilý, bílý smrk, modrý smrk a černý smrk, každý s odlišnými vlastnostmi jehličí.
Smrk ztepilý: Jehličí je obvykle 1,2 až 2,5 cm dlouhé, tmavě zelené a čtyřstranné.
Smrk bílý: Jehličí je modrozelené, 1,2 až 2,5 cm dlouhé a po rozdrcení má poněkud štiplavý zápach.
Smrk modrý: Jehličí je výrazně modrozelené až stříbřité, 2,5 až 3,8 cm dlouhé a velmi ostré.
Černý smrk: Jehličí je krátké, asi 1,2 cm dlouhé, modrozelené a má štiplavý zápach.
Srbský smrk: Jehličí je zelené a lesklé nahoře s bílými pruhy dole, dlouhé 1,2 až 1,2 cm.
Sitský smrk: Jehličí je zelené, až 2,5 cm dlouhé a ostré.
Smrk Colorado: Jehličí je modrozelené až stříbřité, dlouhé 2,5 až 3,8 cm a velmi ostré.
Smrk Engelmann: Podobný smrku modrému, ale s o něco méně intenzivní modrou barvou a jehličí je dlouhé asi 2,5 až 3,8 cm.
Orientální smrk: Jehličí je tmavě zelené, dlouhé 0,6 až 0,5 cm a velmi husté.
Smrk Black Hills: Odrůda bílého smrku s jehličím, které je kratší a hustší než typický bílý smrk.
Klíčové identifikační znaky smrkového jehličí
Tvar jehličí: Čtyřstranné a ostré, ne ploché jako u jedlí.
Uchycení jehličí: Každá jehlička je připevněna k větvičce malým, dřevnatým kolíčkem (sterigmata).
Uspořádání jehličí: Jehličí je uspořádáno jednotlivě kolem větvičky, ne ve shlukách jako u borovic.
Charakteristika šišky: Šišky visí z větví a mají tenké šupiny. Nemají „myší ocásky“ (listěny) jako šišky douglasky.
Slimák popelavý patří do čeledi slimákovitých (Limacidae), řádu stopkookých (Stylommatophora), podtřídy plžů plicnatých (Pulmonata).
Tělo tohoto plže dosahuje délky 15 až 20 cm, ve vzácných případech prý dokonce 30 cm. Je silný, s napjatou pokožkou, výrazně vyniklý kýl zasahuje až do poloviny hřbetu. Pokožkové hrboly jsou na hřbetě dlouhé 8 až 10 mm, na bocích 5 až 7 mm. Zbarvení je velmi proměnlivé, někteří jedinci jsou antracitově černí, jiní nevýrazně bělaví nebo popelavě šedi. Kresba často bývá uspořádána do podélných pruhů, štít však zůstává jednobarevně šedý, černý nebo červený. Je popsána řada barevných forem – jednou z nejhezčích je L. cinereo-niger bielzi, která má masově červený hřbet s rudým kýlem a tmavě rudý až černý štít (vyskytuje se například na Křivoklátsku). Chodidlo je vždy výrazně rozčleněno na světlá střední a tmavá okrajová pole. Sliz je bezbarvý, hřbetní destička 8,5 mm dlouhá a 6 mm široká.
Slimák popelavý obývá převážně lesní porosty a dává přednost lesům podhorským a horským. Zdržuje se pod kůrou starých stromů, v trouchnivých pařezech a podobně. V místech výskytu bývá hojný, často najdeme více jedinců pohromadě. Živí se houbami, zelenými částmi rostlin, hlízami a různými živočišnými zbytky. Obývá téměř celou Evropu a od Skandinávie po středomořské ostrovy. Zaměnit jej můžeme za slimáka největšího, který má jednobarevné chodidlo a skvrnitý štít, nebo za podkornatkou žíhanou (mladé jedince). Od plzáka lesního ho rozeznáme podle umístění pneumostomu a kýlu na hřbetě.
Jde o velký druh slimáka – velikost těla 120–200 mm. Zbarvení je velmi variabilní, nejčastěji však tmavě šedomodré se světlým kýlem v zadní čísti nohy. Vyskytují se však i světle šedí až bílí jedinci s tmavými skvrnkami kolem kýlu. Známí jsou rovněž albinotičtí jedinci. Spodní strana těla je okolo okrajů tmavá, uprostřed světlá. V zadní části těla je vždy nápadný střední kýl. Patří mezi naše největší plže.
Slimák popelavý obývá především lesnaté oblasti, najdeme ho v různých typech lesů, zejména v listnatých, smíšených a lužních lesích. Vyhledává zastíněné a husté lesy. Vzácněji se objevuje také v okolí lidských sídel a v zahradách. Ukrývá se pod padlými kmeny, kameny nebo kůrou. Ze svého úkrytu vylézá až v noci, živí se zejména rostlinnou potravou a houbami.
