Vinnou révu lze pěstovat i v takzvaných nevinařských oblastech, a to díky výběru správné odrůdy. Vybírat můžete mezi révou bílou, modrou či růžovou, dále se dělí na typy skleníkové a venkovní. Výběr ale tímto nekončí, v dnešní době si i běžní pěstitelé mohou vybrat mezi peckatými/semennými či bezsemennými odrůdami. Pokud máte děti, vybírejte raději mezi bezsemennými typy.
Pro malopěstitelské účely se nejlépe hodí takzvané stolní odrůdy, což je označení pro druhy révy vinné určené především k přímé spotřebě, nicméně i z těchto odrůd lze vyrábět lehká vína. Jako stolní můžete pěstovat i některé známé moštové odrůdy, například Müller Thurgau. Stolní odrůdy také mívají větší výnosy než odrůdy označované jako moštové.
S jakou odrůdou tedy začít a nezkazit si chuť do dalšího pěstování? Rozhodně s takovou, která je odolná, chutná a výnosná! Zkušení pěstitelé doporučují například odrůdy Nero (rodí vždy a spolehlivě), Niagara, Arkadia, podle nich tyto tři odrůdy nejen dokážou porůst váš dům či pergolu, ale ještě si na nich skvěle pochutnáte. Pro začátečníky navrhují rovněž odrůdu Krystal, která je velmi odolná proti chorobám i mrazu, je bujná, plodná, plody jsou relativně velké a mají vynikající chuť. Pro vyšší nadmořskou výšku (ale k jižní stěně domu) doporučují například bílou odrůdu Vostorg nebo modrou Kodrjanka. Obě jsou rané, odolné a poměrně mrazuvzdorné.
Základním vodítkem při výběru odrůdy vinné révy by pro vás měla být nadmořská výška a jí dané klimatické podmínky. Při nákupu si zkuste nechat poradit od odborníků, která odrůda je nejvhodnější přímo pro vaši zahradu, nebo zkuste vycházet z následujících řádků.
V naší poradně s názvem NEMOC OSTRUŽIN se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Růžena.
Prosím o radu,
pěstuji ostružiny vedle malin a v posledních letech plody ostružin
nedozrají. Plod je napůl červený a kyselý. Ptala jsem se v zahradnictví a říkali, že to dělá roztočík malinový. Stříkala jsem na jaře calypsem, ale nic nepomohlo. Mám ostružinu vyhodit nebo přesadit dále od malin ?
Děkuji za odpověď.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník .
Když na plodech ostružin vznikají červená místa, která nedozrávají a plody mají více či méně kyselou chuť, tak škůdcem je skutečně roztočík malinový. Roztočík malinový ve velkém množství saje šťávu z dužiny plodů a tím brání jejich dozrávání. Roztočík cestuje po ostružinových výhonech a až do doby květu jej můžeme likvidovat insekticidy. V zahraničí je povolen přípravek Decis EW 50 v koncentraci 0,01 %. U nás je povolený přípravek Sumithion super, který je určen na podobného roztočíka jahodníkového, ale na malinového působí taky. První postřik se provádí již při délce výhonů 20 cm a v případě potřeby se opakuje ve 14-ti denních intervalech. Je velmi důležité důkladné postříkání výhonů ze všech stran, aby byly úplně celé pokryty roztokem.
Plody napadené roztočíkem nekonzumujte, ale oplodí odstřihněte a spalte. Jako preventivní opatření doporučuji vytvořit dostatečnou vzdálenost mezi jednotlivými rostlinami, aby roztočík nemohl přelézat z jedné na druhou. Také je vhodné zjara provést postřik rostlin i okolí sirnatými prostředky například Sulka.
Réva se obecně vysazuje od konce března. Má ráda úrodnou půdu v teplých oblastech, ale dá se pěstovat třeba i v podhorských oblastech na chráněných místech (u jižní zdi). Leckdo si pochvaluje bílou odrůdu Krystal, je velmi odolná jak proti chorobám, tak proti mrazu. Vhodný je Prim (Palatina) a mohla by zdárně růst i Chrupka bílá a velmi raný a chválený Vostorg, i Solaris. Z modrých například Chrupka červená, Isabella (Chorvát), Nero, Agát Donskoj, Alden. Z červených Festivalnyj. A novinka Cabernet Cortis.
Jámu vykopejte 0,5 m hlubokou, zkypřete dno, promíchejte s kompostovou zeminou. Zastřihněte trochu kořeny sazenice (asi na 10 cm délky, podporuje to tvorbu nových kořínků). V zahradnictví lze koupit sazenice obvykle s dvěma zavoskovanými očky. Často vyraší výhonů ještě více, nechte však jen jeden, nejhezčí, který roste z hlavního očka, ostatní nemilosrdně odstraňte (co nejdříve, když jsou dlouhé jen několik málo centimetrů). Ten jeden výhon, který zůstane, to bude kmínek.
Výhon dobře poroste, je nutné k němu zapíchnout asi 1,5 m dlouhou tyč, ke které ho vyvazujte, aby rostl stále vzhůru. Čím častěji vyvazujete, tím lépe (asi po 20 cm). Na kmínku pod hlavním vrcholem se tvoří takzvané zálistky, ty musíte v co nejmladším stadiu vylamovat, podobně jako u rajčat. Je tedy potřeba nechat jen ten jeden výhon bez jakékoli konkurence, jakéhokoli obrostu – samozřejmě listy nechte, ty jsou zapotřebí. Někdo může pustit dva kmínky vedle sebe, to se dělá také.
Ve svém příspěvku ANTURIE PĚSTOVÁNÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Alena.
Dobrý den,mám dotaz.Před 3 lety jsem dostala anturii,která od té doby stále kvete.Starý květ odejde a hned raší nové.Potřebovala by přesadit,mám ale strach,abych rostlině neublížila.V květinářství mi řekli,přesadit po odkvětu.Má někdo prosím zkušenost s přesazováním?Děkuji za radu.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Ludmila.
Dobrý den,
muž mi koupil červeně kvetoucí anturii.Nyní má občas jen jeden červený květ a ostatní mají hnedozelenou barvu.
Prosím poraďte, co s ní mám dělat, aby zase kvetla červeně.
Děkuji.í
V naší poradně s názvem PĚSTOVÁNÍ RAJČAT se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Eva.
Na rajčatech při dozrávání zůstávají zelené prstence kolem stopky, což je údajně způsobeno špatnou výživou. Poradí někdo čím přihnojit nebo roslinám schází? Při výsadbě jsem dala k rostlinám hnojivo určené pro rajčata a papriky a později jsem přihnojila kopřivovou jíchou.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Nedozrálé vršky rajčat kolem stopky, které zůstávají zelené, i když zbytek rajčete je již červený může mít několik různých příčin.
1. Teploty pod 15 stupňů.
2. Příliš zhutněná půda a příliš vlhká půda inhibují kořenový systém, který omezuje zrání ovoce.
3. Půda s nízkou hladinou draslíku s nedostatkem organické hmoty a vysokým pH.
4. Virová onemocnění.
5. Silné zamoření molicí.
Některé odrůdy rajčat jsou jednoduše náchylnější k této poruše než jiné.
Slimák popelavý patří do čeledi slimákovitých (Limacidae), řádu stopkookých (Stylommatophora), podtřídy plžů plicnatých (Pulmonata).
Tělo tohoto plže dosahuje délky 15 až 20 cm, ve vzácných případech prý dokonce 30 cm. Je silné, s napjatou pokožkou, výrazně vyniklý kýl zasahuje až do poloviny hřbetu. Pokožkové hrboly jsou na hřbetě dlouhé 8 až 10 mm, na bocích 5 až 7 mm. Zbarvení je velmi proměnlivé, někteří jedinci jsou antracitově černí, jiní nevýrazně bělaví nebo popelavě šedi. Kresba často bývá uspořádána do podélných pruhů, štít však zůstává jednobarevně šedý, černý nebo červený. Je popsána řada barevných forem – jednou z nejhezčích je L. cinereo-niger bielzi, která má masově červený hřbet s rudým kýlem a tmavě rudý až černý štít (vyskytuje se například na Křivoklátsku). Chodidlo je vždy výrazně rozčleněno na světlá střední a tmavá okrajová pole. Sliz je bezbarvý, hřbetní destička 8,5 mm dlouhá a 6 mm široká.
Slimák popelavý obývá převážně lesní porosty a dává přednost lesům podhorským a horským. Zdržuje se pod kůrou starých stromů, v trouchnivých pařezech a podobně. V místech výskytu bývá hojný, často najdeme více jedinců pohromadě. Živí se houbami, zelenými částmi rostlin, hlízami a různými živočišnými zbytky. Obývá téměř celou Evropu a od Skandinávie po středomořské ostrovy. Zaměnit jej můžeme za slimáka největšího, který má jednobarevné chodidlo a skvrnitý štít, nebo za podkornatkou žíhanou (mladé jedince). Od plzáka lesního ho rozeznáme podle umístění pneumostomu a kýlu na hřbetě.
Jde o velký druh slimáka – velikost těla 120–200 mm. Zbarvení je velmi variabilní, nejčastěji však tmavě šedomodré se světlým kýlem v zadní čísti nohy. Vyskytují se však i světle šedí až bílí jedinci s tmavými skvrnkami kolem kýlu. Známí jsou rovněž albinotičtí jedinci. Spodní strana těla je okolo okrajů tmavá, uprostřed světlá. V zadní části těla je vždy nápadný střední kýl. Patří mezi naše největší plže.
Slimák popelavý obývá především lesnaté oblasti, najdeme ho v různých typech lesů, zejména v listnatých, smíšených a lužních lesích. Vyhledává zastíněné a husté lesy. Vzácněji se objevuje také v okolí lidských sídel a v zahradách. Ukrývá se pod padlými kmeny, kameny nebo kůrou. Ze svého úkrytu vylézá až v noci, živí se zejména rostlinnou potravou a houbami.
V naší poradně s názvem NEMOCI OSTRUŽIN se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Viki Vikina.
Na ostružinách se mi již několik let drží nějaký roztočík nebo něco obdobného, který způsobuje, že každý plod dozraje jen zčásti a zčásti zůstane červený, tvrdý a kyselý. Jinak je keř krásný, vzrůstný, olistěný a plodí bohatě. Co s tím?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Některé odrůdy dozrávají pomalu a vytváří tyto nedozrálé plody taky, proto je důležité správné rozpoznání příčiny. Pro správnou identifikaci přikládám obrázek. Zřetelná hranice mezi zralými černými bobulemi a nezralými červenými kuličkami, které nikdy nedozrají, je známkou roztočů jménem hálčivec ostružiníkový (lat.: Acalitus essigi) nebo vlnovník ostružiníkový (lat.: Eriophyes gibbosus Nal.). Tito roztoči se živí plody ostružin a vstřikují do nich toxin, který má za následek tento ostrý kontrast. Výskyt roztočů bývá častější u pozdních odrůd ostružin. Ochrana rostlin probíhá postřikem vápna se sírou během období klidu a nebo pomocí zahradnických olejů aplikovaných v sezóně. V obchodě si můžete koupit účinný chemický postřik proti přezimujícím škůdcům:
Frutapon 7 E;
Oleoekol;
Talstar 10 EC.
Během vegetace můžete aplikovat postřik přípravkem:
Cascade 5 EC;
Decis EW 50;
Magus 200 SC;
Nissorun 10 WP;
Omite 570 EW;
Omite 30 W;
Ortus 5 SC;
Sanmite 20 WP;
Talstar 10 EC.
Z nechemické ochrany je k dispozici biologická ochrana pomocí dravého roztoče Typhlodromus pyri, který se aplikuje na rostlinu na začátku sezóny. Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Rousná zakrslá patří mezi okrasné a zároveň i užitkové plemeno zakrslé hrabavé drůbeže. Kdysi bylo i ozdobou našich vesnických dvorků a jeho obliba v dnešní době, kdy každý chovatel klade nárok na prostor, popřípadě pořizovací cenu krmiva, náhle stoupá. V současné době existuje řada barevných rázů tohoto plemene, například zakrslá rousná modře tečkovaná, modrá, černobílá, černá, bílá, žíhaná, zlatokrká, stříbrokrká, žlutá i porcelánová a tříbarevná. Pro toto plemeno se vžil lidový název „liliputka“.
Tyto temperamentní slepičky jsou malé, jejich váha nepřekročí 0,6 kg. Malou hlavu s oranžově červeným okem zdobí malý vzpřímený hřebínek a velmi malé laloky. Silný zobák má rohovou až modrou barvu. Krk je poměrně krátký a silný, přechází v široká, na první pohled déle působící záda. Trup slepičky je široký a krátký s kulatým, širokým břichem. Křídla jsou dlouhá, ocas středně dlouhý, plně opeřený a otevřeně nesený. Peří je pevné, ale měkké. Krátké nožky, běháky, mají barvu olova a jsou zdobeny hustými rousy.
U kohouta zdobí malou hlavu vzpřímený středně silný hřeben (červený), červený obličej, u vousatých rázů bohatý vous, červené ušnice, malé, kulaté laloky a silný zobák. Vzpřímený silný dozadu prohnutý krk navazuje na široká krátká záda. Na plném, širokém a hlubokém břiše je jemné peří, přecházející na holeních v bohaté supí kalhotky. Běháky stejné barvy jsou rovněž jako u slepice pokryty hustými rousy. Také ocas je silný, plný, vějířovitý a poměrně vysoko nesený. Kohoutci mají svou váhu do 0,7 kg.
Slepičky pohlavně dospívají mezi 6–8 měsíci věku a snášejí vajíčka bílé skořápky o hmotnosti 30 g. Při dobré a kvalitní pastvě na travnatých výbězích se rády pasou, sbírají travní semena, brouky. Jejich průměrná roční snůška dosahuje až 120 ks vajec. Slepičky jsou rovněž velmi dobré a šikovné kvočny, kuřata se pod nimi líhnou po 21 dnech, jsou čilá a temperamentní.
Toto plemeno je třeba chovat v suchu, na kamenitých nebo travnatých výbězích. Pokud tomu tak není, jejich ozdobné rousy vypelichávají a drůbež tak ztrácí na kráse.
Zakrslé rousné slepičky se s radostí doporučují všem chovatelům, také mladým a začínajícím nadšencům, kteří se zajímají o chov hrabavé drůbeže. Chov rousných zakrslých slepic je totiž téměř bezproblémový, slepičky jsou odolné, otužilé a shánlivé. Mají relativně nízké nároky na prostor, pokud je ale chceme vystavovat, je potřeba přizpůsobit podlahu tak, aby nedošlo k poškození rousů. Nevhodné jsou tvrdé betonové povrchy, důležité je čisté prostředí a speciální podestýlka. Vhodná je například hluboká podestýlka z hoblin.
I když nelze popřít výhody zatravněného výběhu, co se&n
Ve svém příspěvku STŘÍHÁNÍ VINNÉ RÉVY NÁVOD se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ruda.
...prosím potřeboval bych ostříhat vinnou révu je to možné v tuto dobu???..děkuji RV
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Oldřich Váňa, MgA.
VÍNU ZDAR. V LONI JSEM ZASADIL VINNOU RÉVU, ČERVENÝ PLOD. LETOS JE PRO MNE HLOUPÉHO SEDLÁKA - VINAŘE ROKEM ŠTĚSTÍ.PŘEČETL JSEM TOHO HODNĚ, ALE BOHUŽEL NEJSEM Z TOHO CHYTRÝ. UVÍTAL BYCH VIDEO O PĚSTOVÁNÍ A STŘIHU RÉVY NÁZORNĚ. MŮŽE MI PROSÍM NĚKDO POMOCT. PŘEDEM MOCKRÁT DĚKUJI.
FOTO PŘILOŽENO. Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Pomalu rostoucí, často vícekmenný, až 20 m vysoký keř. Borka tenká, odlupující se v tenkých šupinách, zprvu načervenalá, později hnědošedá. Jehlice čárkovité, 20 až 35 mm dlouhé a asi 2 mm široké, na vrcholu zašpičatělé, na bázi zúžené v kratičký řapík, opadávající ve stáří 4 až 10 let. Květy jednotlivé, vyrůstají v úžlabí jehlic, samčí kulovité, 3 až 4 mm v průměru, žluté, samičí jen 1 až 2 mm velké, zelené, podobné listovým pupenům. Semena obklopena červeným dužnatým míškem o průměru 8 až 10 mm. Tis kvete v březnu až dubnu a dožívá se stáří okolo 300 let, jen zřídka více.
Tis červený roste jako podrost v listnatých lesích, na půdách humózních, čerstvě vlhkých, zásaditých (zejména vápnitých), stanoviště stinné (špatně snáší náhlé změny intenzity světla).
Vyjma míšku obalujícího semena a dřeva je celá rostlina prudce jedovatá. Obsahuje směs přibližně 10 jedovatých pseudoalkaloidů souhrnně pojmenovaných jako taxin, jehož obsah v jehlicích se pohybuje od 0,6 % do 2 % (nejvíce jej obsahují v lednu, nejméně v květnu). V mladých výhoncích, kůře a semenech je dále přítomen alkaloid milosin, trocha efedrinu, glykosid taxatin a taxakatin, rhodaxanthin, lykopin, seaxanthin, sacharóza, rafinóza, kyselina gallová, hořčiny, bisflavonoidy (skiadopitysin, kyaflavon), steroly a jiné látky.
Otravy tisem se projevují zvracením, bolestí žaludku, průjmem, křečemi, slabým pulzem, v těžších případech i bezvědomím, po němž může následovat smrt. Vzhledem k tomu, že se taxin velmi rychle vstřebává z trávicího ústrojí, může smrt přijít doslova během několika minut po požití rostliny. V případě otravy je nezbytně nutné okamžitě přivolat lékařskou pomoc.
Tis je jedovatý i pro řadu zvířat, například pro koně, mezka, skot, ovce, prasata, drůbež a jiné, naopak pro hmyz a většinu divokých ptáků je tis zřejmě zcela neškodný (někteří ptáci pojídají míšky a šíří semena trusem).
Dříve byl tis používán proti vzteklině, střevním parazitům, proti hadímu uštknutí a zejména jako prostředek vyvolávající potrat. V současnosti jsou však tisové drogy považovány za zastaralé a značně nebezpečné. Z jehlic tisu se vyrábí cytostatikum taxol, které se užívá například při karcinomu vaječníku, prsu či plic.
Tisové dřevo je tvrdé, pružné a trvanlivé, takže bylo v minulosti užíváno k výrobě luků, kuší, nožů a hřebenů. Napuštěné černou barvou bylo pod názvem německý eben užíváno při výrobě nábytku, kořenovými dýhami se vykládaly truhlářské výrobky, používalo se na výrobu příborů, některých dechových hudebních nástrojů, píp a podobně. Protože v současnosti již není tis ani zdaleka tak běžný, jako býval v&nb
Sádrokartony lze rozdělit na dva základní druhy, a to na sádrokartonovou desku (SDK) a sádrovláknitou desku (SVD).
Sádrokarton je lehký, pevný, dobře opracovatelný, nehořlavý, propouští vodní páru a vyniká dlouhou životností.
Výhody sádrokartonu jsou: tvarovatelnost, pevnost, snadné řezání, dlouhá životnost, dobré izolační vlastnosti, snadná manipulace a instalace.
Nevýhody sádrokartonu jsou: zvýšená prašnost při finálním přebroušení, větší spotřeba barvy při malování, sádrokarton se musí před malováním opatřit nátěrem penetrace, malá nosnost.
Sádrovláknitá deska
Sádrovláknité desky jsou tvořeny sádrou vyztuženou dřevěnými vlákny, což bývají velmi často vlákna rozmělněného novinového papíru.
Výhodou těchto desek je to, že stejně jako sádrokartonové desky neobsahují formaldehyd a jsou zdravotně nezávadné. Vyšší tuhost a vysoká tvrdost povrchu sádrovláknitých desek umožňuje jejich použití jako materiálu, který působí v konstrukci staticky (ztužuje dřevostavbu ve vodorovném směru). Sádrovláknité desky mají také lepší akustické parametry oproti sádrokartonovým deskám a mají vysokou únosnost zavěšených předmětů. Co se týče odolnost proti vlhkosti, sádrovláknité desky mají parametry na úrovni impregnovaného sádrokartonu GKBI.
Nevýhodou pak je obtížnější opracovatelnost těchto desek a vyšší cena. U sádrovláknitých desek se také používá jiná spárovací technika než u sádrokartonu.
Sádrovláknité desky poskytují projektantovi a uživateli domu na bázi dřeva mnoho dalších výhod. Desky jsou díky své homogenní sádrovláknité struktuře stabilní a vysoce zatížitelné a stejně tak odolné proti mechanickému zatížení. Pro statické vyztužení budov jsou dány stejné únosnosti jako u desek na bázi dřeva. K dispozici jsou jednoduché návrhové tabulky a příklady pro smykové namáhání stěnových panelů dle nové ČSN 73 1702. Desky poskytují vynikající zvukovou izolaci a jsou vhodné i pro prostory s měnící se vlhkostí vzduchu (například koupelny). S hodnotou lambda λR=0,32 W/mK se vyznačují dobrou tepelnou vodivostí. Součinitel difúzního odporu je μ=13, desky jsou difúzně otevřené. Sádrovláknité desky jsou vzduchotěsné, takže jsou ekonomicky vhodné i pro konstrukce nízkoenergetických a energeticky pasivních domů.
Sádrovláknitá deska má objemovou hmotnost 1 150 kg/m3. Nejčastější rozměr sádrovláknité desky je 12,5 x 1 250 x 2 000 mm.
Druhy sádrokartonových desek
Sádrokartonové desky jsou snadno opracovatelné a neobsahují formaldehyd, jsou tedy zdravotně nezávadné. V dřevostavbách jsou často využívány, protože zvyšují tepelnou akumulační schopnost domu a jsou schopné přijímat i vydávat vzdušnou vlhkost, čehož využívají jak difúzně otevřené, tak uzavřené konstrukční
Tis se objevuje jako podrost v listnatých lesích, na půdách humózních, čerstvě vlhkých, zásaditých (zejména vápnitých) a na stinných stanovištích (špatně snáší rychlé změny intenzity světla).
Velmi často se pěstuje v parcích, a to v několika kultivarech, které se liší tvarem (sloupovitý či široký vzrůst, převislé větve a podobně), délkou jehlic či barvou míšek. Je možné jej tvarovat a vzhledem k tomu, že roste velmi pomalu, udržuje si daný tvar po mnoho let. Vyhovuje mu stinné umístění a dobře snáší i městské znečištěné ovzduší. Půda by měla být čerstvě vlhká, zásaditá a humózní. Množí se semeny nebo koncem léta stonkovými řízky, což je u okrasných forem jediný možný způsob množení.
Protože velice dobře regeneruje i na starém dřevě (hluboký zmlazovací řez), je vhodný pro stříhané živé ploty, pěstované v zástinu.
Tato domácí, ve volné přírodě vzácná dřevina roste od nížin až do nižších horských poloh. Dokáže růst na silně zastíněných místech i na plném slunci, jen má-li tam alespoň trochu vlhkou půdu. Na živiny je nenáročná, upřednostňuje vápenaté půdy, ale nevyžaduje je. Výborně snáší znečištěné ovzduší.
V současnosti je tis oblíbeným keřem pro výsadbu v parcích i zahradách. Z našich jehličnanů má nejtmavší zbarvení, a tak dobře vyniká mezi jinými. Zvlášť pěkně tisy vypadají v podzimním období, kdy se kolem semen vytváří dužnatý červený obal – míšek (epimatium).
Výhodou tisu je i velká tolerance k zastínění. Z evropských dřevin snáší stín nejlépe. S oblibou se využívá pro stříhané živé ploty. Další výhodou je výborná regenerace i na starém dřevě (dobře snáší hluboký zmlazovací řez). Díky pomalým přírůstkům se z tisů úspěšně tvarují takzvané živé sochy (topiary). Tis se hodí také k výsadbě jako solitér či do skupinových výsadeb. Specializovaní prodejci nabízejí bohatý sortiment kultivarů. Zatímco některé se místo do výšky rozrůstají spíše do šířky; jiné vynikají světlejším zbarvením jehličí (ty je vhodné vysazovat na místa s dostatkem slunce) či velmi útlou siluetou.
Tis červený nejlépe roste v živných, dobře propustných půdách. Především mladé rostliny pravidelně zaléváme, aby nedošlo k přísušku. Pozor však na zamokření. Volíme stanoviště na slunci až v mírném polostínu. Během vegetace používáme pomalu rozpustná hnojiva pro okrasné dřeviny. Tisy velice dobře snáší řez. Brzy na jaře provádíme zmlazení rostlin, během vegetace pak zastřihujeme nové výhony. Je schopen obrážet i ze starého dřeva. Plně mrazuvzdorný do -27 °C.
Jaké odrůdy vybrat? A jaké odrůdy jsou nejlepší pro malé pěstitele?
Dostáváme se k tématu, které tvoří náplň části vinohradnictví, zvané Ampelografie, což je obor zabývající se vlastnostmi jednotlivých odrůd. O ampelografii byla napsána řada odborných knih, které kromě popisu toho, jak keře vypadají, také uvádějí jejich požadavky na prostředí a na způsoby pěstování, a také charakteristiky jejich vín.
Kdybychom si chtěli udělat v odrůdách pořádek, mohli bychom je rozdělit např. podle barvy slupky na odrůdy bílé, červené a modré, nebo podle využití na odrůdy moštové a stolní. Ale mnohem zajímavější je podívat se na to, jak dlouho se pěstují na našem území a jak se k nám dostaly. Některé jsou u nás domovem již několik staletí. Patří k nim odrůdy z rodiny Burgundských (dnes podle legislativních dohod správně zvané odrůdy Rulandské), jež k nám opravdu dovezl Karel IV., kterému můžeme děkovat za rozšiřování vinohradnictví v Čechách. Jiné odrůdy se k nám v minulosti spontánně dostaly z dalších území Evropy; připomeňme si např. oblíbené odrůdy Sauvignon či Ryzlink rýnský. Všechno jsou to odrůdy velmi náročné na podmínky pěstování a zároveň jejich vína patří k nejkvalitnějším.
U řady odrůd není přesně znám původ, např. u odrůdy Neuburské. Navíc se v minulých dobách nevedla přehledná evidence popisů odrůd, takže ve starých literárních zdrojích se mohou najít tytéž odrůdy pod několika názvy. U nás byla první přehledná evidence zavedena v roce 1941, což se u odrůd, které zde byly mnohem déle, označuje jakožto rok „povolení odrůd“, přestože nikým jejich pěstování povolováno nebylo – na rozdíl od současných nových odrůd. Nežli se nové odrůdy zapíšou do seznamu povolených odrůd (a smí se z nich vyrábět a prodávat vína nebo hrozny), musí projít tzv. „uznávacím řízením“. To kupodivu není byrokratický akt, ale skutečné vysazení nových odrůd ve zkušebních vinicích a zhruba desetileté pozorování jejich vlastností na stanovišti. A také pochopitelně opakované zkoušení vín vyrobených z jednotlivých ročníků.
Čeští šlechtitelé révy vinné už několik desítek let nejenže udržují nejcennější keře z jednotlivých odrůd, (přemnožených do klonů), ale zabývají se také tzv. „novošlechtěním“, což je kreativní i náročná činnost, při které se vytvářejí nové odrůdy. Asi tak dvacet let trvá, než je nová odrůda povolena. Výsledkem jsou odrůdy, jako např. André, Olšava, Malverina, Veritas, Florianka, Erilon a řada dalších.
V minulém století k nám přicházely odrůdy z jiných zemí cíleně vyšlechtěné a tam registrované, které se vyznačovaly takovými pěstitelskými vlastnostmi a takovou kvalitou vín, že se postupně rozšířil
Ingredience: 4 kachní prsa, 1 pomeranč, čekanka, sůl, mletý pepř, 1 bílý grep, 1 červený grep, šťáva z citronu, šťáva z pomeranče, med, olivový olej
Ingredience na omáčku: 2 dl bílého vína, česnek, sója, 1 lžíce másla, šťáva z pomeranče, med
Technologický postup: Kachní prsa nařízneme na mřížku, ochutíme solí, pepřem a na suché pánvi opečeme kůží dolů dozlatova. Poté otočíme – na 30 sekund necháme zatáhnout. Dno hrnce vysteleme alobalem, na který vysypeme piliny, a přiložíme další alobal, který na několika místech propíchneme. Lehce zahřejeme pod poklicí. Jakmile se piliny rozvoní, můžeme vkládat maso. Kachní prso takto udíme po dobu cca 10 minut. Po této „operaci“ prsa přendáme na pekáček, který dáme do trouby předehřáté na 190 °C, a to na cca 10–15 minut dle velikosti masa. Na citrusový salát použijeme pomeranč, bílý grep a červený grep. To aby salát hrál dokonale barvami. Citrusové plody oloupeme a poté dáme do misky vyfiletovat. K tomu všemu přidáme ještě čekanku. Jako zálivka použijeme šťávu z citronu a pomeranče doplněnou medem, olivovým olejem, solí a pepřem. Omáčku na přeliv prsou připravíme z 2 dl bílého vína společně s prolisovaným česnekem, necháme zredukovat, přidáme sóju, lžíci másla, šťávu z pomeranče a med.
Tis červený je krásný keř, na kterém dozrávají lákavé červené bobule. Tato dekorativní dřevina je však prudce jedovatá. Alkaloid taxin se trávicím traktem rychle vstřebává a příznaky otravy se objevují již po 20–30 minutách.
Z jehlic tisu se vyrábí cytostatikum taxol, které se užívá například při karcinomu vaječníku, prsu či plic.
A co je potřeba vědět o pozemku, na němž bychom chtěli založit vinici?
Obecně lze říci, že réva se hodí do mírného a subtropického pásma. Více na sever je pro ni zima, v tropech nevyhovují dlouhé (půlroční) intervaly sucha a srážek. Také nadmořská výška je omezující faktor. Kvůli vhodným teplotním podmínkám v našich zeměpisných šířkách bychom měli vybrat pozemky do výšky 300 – 350 m nad mořem, pokud chceme dosáhnout přiměřené kvality sklizně. Určitě se dají najít vhodná místa pro pěstování révy i ve vyšší nadmořské výšce, je však nutno počítat s nižší dosažitelnou cukernatostí i s vyšším obsahem kyselin v hroznech.
Vinné révě se nejlépe daří na jižním svahu...
Určitě. Svahy orientované na jih jsou na naší polokouli těmi nejvýhřevnějšími polohami. Keře vysazené na západních svazích zůstávají dlouho orosené nebo mokré po srážkách, což vytváří vhodné podmínky pro rozvoj houbových chorob. Na východních svazích hrozí nebezpečí, že mladé letorosty budou poškozeny jarními mrazy, protože zde bývá velký rozdíl mezi denními a nočními teplotami. A svahy obrácené na sever bývají studené a pro pěstování révy se nehodí.
Stejně tak je potřebné uvědomit si rozdíly na jednotlivých částech svahu. Nahoře na kopci často povívá větřík, čímž se teploty snižují. Proto se na vrcholy svahů hodí odrůdy s kratší vegetační dobou. Dolní části svahu mívají hluboké, hlinitější půdy (vlivem dlouhodobé eroze), proto se hodí pro odrůdy s vysokou plodností, které mívají větší nároky na vodu. Někde se však na dolních svazích mohou občas vyskytovat přízemní mrazíky – tam je nutné vybírat odolnější odrůdy.
Která odrůda se osvědčila jako nejodolnější vůči mrazům?
Ryzlink rýnský.
Nejlepším místem na svahu je tedy jeho střední část...
Ano, zvláště pak, když je otočená k jihu. To jsou polohy ideální pro nejnáročnější odrůdy, jako je například Rulandské bílé, Rulandské šedé, Chardonnay, Tramín červený a další.
Říkáte, že hlinitější půdy se hodí pro vysoce plodné odrůdy. Jaké druhy půd vlastně révě vyhovují?
Z hlediska nároků na druhy a kvalitu půd je réva nenáročná; obecně je možné říci, že roste ve všech druzích půd s jedinou výjimkou – nedaří se jí v půdách přemokřených, které jsou studené a uhnívají v nich kořeny. Réva zkrátka nemá ráda „mokré nohy“. I když samozřejmě některé skupiny odrůd se trochu specializují na „své“ půdy. Jak jsem již uvedla, hlinitější půdy se hodí pro odrůdy, které přinášejí vysoké výnosy, ale zvláštní kvalita vín se od nich očekávat nedá.
Pro kvalitní odrůdy jsou nejvhodnější půdy kamenité nebo štěrkovité, které se během dne dobře prohřívají a ještě po západu slunce uvolňují nahromaděné tep
