Zajímá vás téma ČEVABČIČI PODLE NOREM? Tak právě pro vás je určen tento článek. Mleté maso připravujeme bezprostředně před přípravou pokrmů, a to z toho důvodu, že podléhá rychlé zkáze. Pokrmy z mletých mas jsou velmi chutné a záleží jen na tvořivosti toho, kdo je připravuje, co je z nich schopen vykouzlit. Hrubost mletí volíme podle technologického postupu a tepelné úpravy. Maso samo o sobě špatně pojí, proto musíme na pojivost přidat jinou surovinu.
Čevabčiči
Suroviny: 500 g mletého masa, cibule, vejce, 2 stroužky českého česneku, sůl, pepř, majoránka, strouhanka, olej
Technologický postup: Cibuli a česnek oloupeme a pokrájíme na jemné kousky. Maso důkladně promícháme s vejcem, cibulí a česnekem, dochutíme pepřem, solí a majoránkou. Směs na čevabčiči zahustíme podle potřeby strouhankou. Ze směsi tvoříme válečky. Čevabčiči smažíme na rozpáleném oleji do zlatova. Čevabčiči zdobíme osmaženou cibulí. Můžeme podávat s vařeným bramborem a francouzskou hořčicí.
Ve svém příspěvku ČEVABČIČI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Janak.
Chtěla bych pravý recept , ten je bez česneku a cibule , tyhle recepty jsou na karbanátky , a obaluje se to v mouce .
to nejní přesný
děkuju
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jurko.
Ano, naprostá pravda. Tady se , nejenom tyto stránky, kašle na pravý recept. Tady si každý dělá co chce, ale propůjčuje si název jídla. Dle ČSN (15418) patří do čevabčiči směs hovězího a vepřového masa 500g - 500g umletého s 150g cibule osoleného, přidána mletá paprika 5g, pepř 1g. Vše smícháme a vytvoříme 30 dílků masa které rozválíme na tenké válečky a ty pak v sádle opečeme do zlatova. Podáváme s najemno nakrájenou cibulkou a hořčicí. K tomu chléb, nebo brambor. Toť vše.
PS. je mi líto, že se na základní jídla nepoužívají normy. Pak si člověk někde dá něco a přinesou mu úplně něco jiného než čekal. Ještě že Svíčkovou musí vařit alespoň přibližně. Protože třeba guláš pod určitým názvem je všude jiný
Pěkný den
Srovnání: čevabčiči, pljeskavica a holandský řízek
Čevabčiči/čevapčiči je pokrm z mletého masa (nejčastěji se používá vepřové či jehněčí), které se okoření a vytvaruje do podoby šišek. Ty se následně smaží nebo opékají na rozpáleném tuku a podávají s oblohou a vařeným bramborem nebo chlebem. Někdo mleté maso míchá s vejci a zahušťuje strouhankou nebo moukou. Pokud držíte redukční dietu, použijte k přípravě čevabčiči méně tučné maso, než bývá zvykem. Pokrm můžete upéct v troubě nebo na suché (lehce vytřené) pánvi.
Pljeskavica je klasická chorvatská pochoutka, kterou si můžete jednoduše připravit i doma. Hodí se k letním večerům u grilu s čerstvou zeleninou a vynikající omáčkou z paprik – chorvatským ajvarem. Maso den předem nasolíme a pak teprve nameleme. Do čerstvě namletého masa přidáme špetku kypřicího prášku, který polijeme sodovkou, aby „bublal“. Díky tomu maso zkřehne. Na přípravu pljeskavice si najemno nakrájíme cibulku. Do dlaně nabereme namleté maso, uděláme kouli a z jedné strany ji namočíme do cibule – co zůstane, to zapracujeme do masa, tak určíme množství cibulky. Z koule vytvoříme na pomokřeném prkýnku placku. Jednou rukou „pleskáme“ do masa a druhou si hlídáme okraje. Pljeskavici poté orestujeme na pánvi s kapkou olivového oleje, nebo ji dáme na gril.
Holandský řízek se připravuje ze směsi mletého masa (vepřové a hovězí), do níž se přidává koření, vejce, mléko a hlavně nastrouhaná holandská gouda. Z připravené směsi tvarujeme placky, které obalujeme v klasickém trojobalu a smažíme na oleji.
Pokrmy z kvalitního mletého masa lze zařadit na racionální jídelníček.
Ingredience: 500 g mletého masa (míchaného), 1 cibule, 1 vejce, 3 stroužky česneku, sůl, mletý pepř, 1 lžička mleté sladké papriky, majoránka, chilli koření, olej na pečení
Technologický postup: Do mletého masa přidáme nadrobno nakrájenou cibulku, prolisovaný česnek, papriku, chilli, celé vejce, opepříme, osolíme a vše hodně důkladně prohněteme. V případě, že je směs řidší, přidáme trochu strouhanky, abychom docílili požadované tuhosti směsi. Ze vzniklé směsi vytvoříme malé válečky (asi tak o velikosti palce). Na pánvi rozpálíme větší množství oleje na vysokou teplotu a válečky v něm zprudka opečeme tak, aby střed zůstal mírně načervenalý. Před vložením do rozpáleného oleje je možné válečky poprášit hladkou moukou, aby měly kůrčičku. Klasické čevabčiči podáváme s hořčicí, najemno nakrájenou cibulkou a syrovou zeleninou. Vhodná je i tatarská omáčka. Jako přílohu lze doporučit například vařené brambory či hranolky.
Ingredience: 400 g mletého hovězího masa, 400 g mletého skopového ořezu, 200 g cibule, 100 g strouhanky, 2 vejce, lžíce mleté sladké papriky, 4 stroužky česneku, trochu vody, pepř mletý, sůl
Technologický postup: Maso semeleme, smícháme s jemně krájenou cibulí, vejci a strouhankou, ochutíme solí, čerstvě mletým pepřem, sladkou paprikou a jemně sekaným česnekem. Vše pořádně promícháme s trochou vody (ta maso pěkně sváže), tvarujeme čevabčiči a pečeme na grilu dozlatova.
Při vrtání do zdiva je nejdůležitější rozhodnout se, budete-li vrtat s příklepem nebo bez příklepu. Do betonu a kamene je potřeba vrtat s příklepem, absolutně nejvhodnější jsou k tomu proto vrtací kladiva. Do cihly se vrtá také s příklepem a je jedno, použijete-li kladivo nebo vrtačku. Problém s příklepem a tvrdostí materiálu pak nastává u porothermu, sádrokartonu, obkladaček a dlaždic, které jsou podobné cihle, ale tažené nebo dírkaté. Je nutné zdůraznit, že vrtačka je opravdu nevhodná pro vrtání betonu. Sice kroutí vrtákem velmi rychle, ale nemá tak silný a pro beton potřebný příklep jako vrtací kladivo. Navíc nepříjemně „mlátí“ s obsluhou. Vrtací kladivo, patent společnosti Bosch, oproti tomu využívá díky pístu uvnitř mechanismu takzvaného aktivního příklepu (vrtačka má pasivní příklep – tlak se generuje díky síle vrtajícího). Kladivo s velkým výkonem a mnohem silnějším úderem než vrtačka tluče do materiálu samo bez námahy toho, kdo ho drží. Kladivo je navíc vybaveno momentovou spojkou, která odpojí vrták od motoru v okamžiku, kdy se zasekne v materiálu.
Vrtáky do zdiva, které mají tvrdokovový břit, se liší kvalitou zpracování a typem stopky, kterou jsou uchyceny ve vrtačce či kladivu. Je tedy důležité zvolit správný vrták podle stavebního materiálu, do kterého budeme vrtat – armovaný beton, beton a kámen, cihlová zeď. Pro vrtačky s klasickým sklíčidlem mají vrtáky válcovou nebo ve výjimečných případech šestihrannou stopku. Do vrtacích kladiv se upínají rychloupínacími sklíčidly SDS-plus, do těžkých kladiv pak SDS-max, do strojů SDS-quick. Tyto vrtáky mají podélné drážky pro vedení a pojištění vrtáku.
Vrtáky do betonu a cihly mají napájenou tvrdokovovou špičku se střechovitě broušeným hrotem. Tento typ vrtáku vrtá tím, že hrotem drtí vrtané zdivo a otáčky jsou pak potřeba jen na odvádění drtě z otvoru. Problémem pro kvalitní vrtáky není ani občasné navrtání armovacích želez. Profesionálové pro vrtání armovaného betonu používají čtyřbřité vrtáky, které jsou sice pomalejší, ale minimalizují riziko zaseknutí v materiálu.
Pro vrtání bez příklepu stavebních hmot, jako je porotherm, sádrokarton nebo obkladačky se používají extrémně tvrdé „multiconstruction“ vrtáky. Vrták má také tvrdokovovou destičku, ale jiný tvar břitu než vrták do betonu. Není určen k příklepovému vrtání s velkým úderem, ale k postupnému odškrabávání materiálu. Při větším výkonu a v tvrdších materiálech se může přehřát a otupit, je proto dobré namáčet břity do nádobky s olejem. „Multiconstruction“ vrták provrtá cokoliv, ideální je také na rámy plastových oken, které se skládají z mnoha různě tvrdých materiálů.
Brynza byla poprvé zaznamenána na Slovensku kolem roku 1470, ale stala se běžnou až během 17. století. Komerční zpracování brynzy začalo někdy v 80. letech 18. století. Nejslavnějším regionem se stal v souvislosti s brynzou Liptov.
Pravá brynza se vyrábí ze syrového ovčího mléka, obsahuje velké množství probiotických bakterií a není určena k delšímu skladování. Brynzu dělíme podle způsobu zpracování na:
čerstvou – vyrábí se z tepelně neupraveného, nepasterizovaného mléka;
pasterizovanou – vyrábí se z tepelně upraveného, pasterizovaného mléka;
termizovanou – hotový produkt se nahřívá na takovou teplotu, která ničí všechny mikroorganismy, takže přesto, že má v názvu slovo „brynza“, není možné ji za brynzu považovat.
Všechny zázračné účinky, pro které je brynza jedinečná, má tedy pouze první typ brynzy. Ta se ovšem také rychle kazí, takže ji v našich obchodech vlastně nemáme možnost koupit. Brynza se podle potravinářských norem dělí na:
Liptovskou brynzu – jedinou „čistou“ brynzu, která se vyrábí jen v horských a podhorských oblastech. Obsahuje 50 % tuku v sušině.
Letní brynzu – vyrábí se ze směsi čerstvého ovčího hrudkovitého sýra a čerstvého kravského sýra. Obsahuje 40 % tuku v sušině.
Plnotučnou zimní brynzu – vyrábí se ze směsi uskladněného ovčího hrudkovitého sýra a čerstvého kravského sýra. Má 50 % tuku v sušině.
Zimní brynzu – vyrábí se stejně jako předchozí typ ze směsi uskladněného ovčího hrudkovitého sýra a čerstvého kravského sýra. Má však jen 40 % tuku v sušině.
Uzené maso je masný výrobek. Vyrábí se uzením v udírnách. Výroba tohoto masa je jednoduchá. Maso se musí nejprve nasolit buď klasickou solí, sanytrem, nebo dusitanovou směsí, přičemž možnosti nasolení jsou tři: nakládání do láku, suché nasolení a solení injekční stříkačkou. V českých podmínkách se nejčastěji užívá nakládání do láku. Kromě soli (rychlosoli) se do masa vetře či mezi jednotlivé vrstvy vloží různé další ingredience, jako například česnek, cibule, jalovcové bobule, pepř, cukr a podobně. V láku se maso nechá odležet určitou dobu, která je odvislá na použitém způsobu solení. Po tuto dobu je třeba maso průběžně kontrolovat. Takto připravené maso se vkládá do udírny, kde se vyudí.
Způsob průmyslového uzení je odlišný. To má za účel výrobky pouze vybarvit, ochutit a aromatizovat. Na maso se aplikuje takzvaný tekutý udírenský kouř, doba skutečného uzení je pak příliš krátká. Výhoda tohoto uzení spočívá v tom, že takto upravené maso neobsahuje karcinogeny, které při běžném uzení v kouři vznikají. Nevýhodou je odlišná chuť. Po zrušení závazných norem na výrobu potravin počátkem 90. let 20. století začali někteří výrobci za účelem zlevnění masa či většího zisku do uzeného masa injekčně vpravovat vodu s polyfosfáty, což jsou zvýrazňovače chuti spolu s dalšími éčky. Některá uzená masa obsahují pouze 70 % masné části. Dalším způsobem šizení uzeného masa je jeho nastavování práškem ze sušené krve. Proto je dnes průmyslově vyráběné uzené maso velmi rozdílné kvality.
Uzené maso je úplně stejně tučné jako neuzené maso, záleží na tom, co je to za maso. Kuřecí šunka bude mít tuku minimum, naopak anglická slanina, turistické salámy nebo uzená krkovička klidně víc než 50 %. Uzené maso je nezdravé spíš svým vysokým obsahem soli a také možnou přítomností karcinogenních látek, které vznikají špatným vyuzením.
100 g vařeného uzeného masa má energetickou hodnotu 1 004,88 kJ (123,99 kcal) a obsahuje zhruba 15 g bílkovin a 20 g tuku.
Uzené maso často obsahuje velké množství tuku (podle druhu zvířete, ze kterého maso pochází, a podle použité části) a o něco méně bílkovin. Velké množství přidávané soli může být příčinou vysokého krevního tlaku (rizikové pro vznik infarktu myokardu) či zadržování vody v organismu. Solicí směsi často obsahují i další látky, které jsou podezřelé z negativního vlivu na lidské zdraví. Hovoří se o žaludečních vředech, rakovině tlustého střeva a jiných civilizačních chorobách. Při úpravě uzením vzniká množství dalších zdraví škodlivých látek (maso se několik hodin udí zavěšené v kouři). Pokud je to proto možné, uzenému masu se zcela vyhněte. Uzené maso je nevhodné zejména pro děti, starší lidi, pacienty s šetřící dietou nebo pro osoby s ledvinovými obtížemi. Nehodí se ani při redukční dietě. Pokud si uzené maso nedokážete odepřít, vybírejte alespoň méně tučné druhy a s jeho konzumací to nepřehánějte.
Technologický postup: Cibuli a česnek oloupeme a pokrájíme na jemné kousky. Maso důkladně promícháme s vejcem, cibulí a česnekem, dochutíme vegetou, solí a majoránkou. Směs na čevabčiči zahustíme podle potřeby strouhankou a tvoříme válečky, které smažíme na rozpáleném oleji. Podáváme s vařenými brambory.
Technologický postup: Nakrájíme nadrobno cibuli a smícháme s masem. Přidáme sladkou mletou papriku, prolisovaný česnek, mletý pepř, sůl, pálivou mletou papriku, majoránku a důkladně promícháme. Z promíchané směsi vytvarujeme jakousi cihličku a dáme asi na hodinu vychladnout do lednice. Po zchladnutí si ze ztuhlé směsi odkrajujeme 2–3 cm tlusté plátky, z nichž tvoříme válečky. Pečeme na pánvi nebo na grilu za stálého otáčení. Maso by mělo být uvnitř mírně růžové. Podáváme s bramborem a hořčicí.
Ingredience: 500 g mletého masa (míchaného), 1 lžíce sladké papriky, 1 velká cibule, kousek másla, pepř mletý, sůl, worcesterská omáčka, 250 ml vlažné vody, 1/2 kostičky hovězího bujónu, 1 lžička sójové omáčky
Technologický postup: Cibulku pokrájíme nadrobno a dáme osmahnout na kousku másla doměkka. Mleté maso smícháme se sladkou paprikou, pepřem, solí, cca lžící worcesteru a s vychladlou osmahnutou cibulkou. Tvoříme válečky a dáváme do pekáčku vedle sebe. V horké vodě rozmícháme kousek bujónu a sójové omáčky, podlijeme masové válečky a dáme péct do předehřáté trouby na 200 °C přibližně 30 minut. Šťávu můžeme zahustit moukou nebo tmavou jíškou.
Dle této dosud platné vyhlášky musí být každý pracovník, který přichází do styku s elektrickým zařízením pravidelně proškolen a přezkoušen ze znalostí předpisů a norem týkajících se elektrických zařízení s přihlédnutím k charakteru vykonávané práce. Obvyklý termín pro osoby znalé je 3 roky, pro osoby poučené a seznámené je určen zaměstnavatelem.
Lepidla na dřevo jsou označována dle norem na základě odolnosti vůči vodě (vlhkosti).
Označení D2 nesou interiérová disperzní lepidla neodolávající vodě ani vlhkosti.
Označení D3 pak lepidla interiérová s odolností proti vlhkosti (určená pro prostory s vyšší vlhkostí – sklepy, spižírny, sušárny, koupelny...), nejsou však odolná trvalému působení vody. Tato lepidla jsou všeobecně známá pod pojmem bílá lepidla. Pokud na lepidle nenajdete toto označení, jedná se o lepidlo, které obsahuje více vody a méně lepicí složky – PVAc (polyvinylacetát). Tato lepidla jsou vhodná pro lepení papíru, kartonu i v kombinaci se dřevem, nikoli však pro pevnostní lepení dřeva.
Označení D4 pak nesou lepidla odolná trvalému působení vody, tedy taková, která mohou být trvale vystavena povětrnostním vlivům.
Ingredience: 500 g mletého masa (ideálně 250 g hovězího a 250 g skopového), 1–2 lžíce perlivé minerální vody, 1/2 lžičky jedlé sody, sůl, čerstvě mletý pepř, 1–2 lžičky koření Čubrica, 1 stroužek česneku, 2 červené cibule (nakrájené na tenké plátky), pita chléb, zakysaná smetana a ajvar
Technologický postup: Maso promícháme s minerální vodou a sodou, osolíme, opepříme, přidáme Čubricu a česnek a necháme v chladničce čtyři hodiny odpočinout. Poté tvoříme podlouhlé válečky, pokud chceme, napíchneme je na předem namočené dřevěné špejle a grilujeme celkem osm minut ze všech stran dohněda. Podáváme horké, třeba v chlebu pita vyloženém cibulí, pokapeme zakysanou smetanou a ajvarem.
Kuskus můžete ochutit podle vaší fantazie a podle vašich chutí. Jeho variabilita je velmi široká. Dá se připravovat jak na slano, tak i na sladko. Po velmi rychlé přípravě kuskusu ho lze dále upravovat opékáním, marinováním, dušením s dalšími ingrediencemi, zapékáním.
Kuskus se zeleninou
Ingredience: 2 ks barevné papriky, 1,5 lžíce octa, 150 g eidamu (45%), 200 g kuskusu, 1 lžíce olivového oleje, 1/2 okurky, 1/2–1 lžička koření na kuskus, 1/2 kostky zeleninového bujonu
Postup: Kuskus vsypeme do misky a zasypeme půlkou rozdrobeného bujonu. Podle návodu zalijeme horkou vodou, přidáme lžíci olivového oleje a přikryjeme pokličkou. Necháme stát a bobtnat po dobu asi 15 minut. Zeleninu očistíme a nakrájíme na kostičky. Eidam (vcelku) rozkrájíme na kostky. Zeleninu promícháme s octem. K hotovému kuskusu přimícháme zeleninu, koření na kuskus a nakonec sýr. Kuskus se zeleninou a sýrem podáváme jako teplý i studený hlavní chod.
Kuskus na sladko
Ingredience: cca 60–70 g kuskusu, malou sklenici mléka, menší banán, polévkovou lžíci medu, čajovou lžičku másla nebo ořechů a podle chuti skořici
Postup: Kuskus uvaříte podle návodu, jen místo vody použijete mléko. Mléko i s kuskusem oslaďte medem, a až mléko přejde do varu, tak jej odstavte ze sporáku a pod pokličkou nechte odstát pár minut. Poté opět vraťte na sporák a s troškou másla povařte ještě tak minutu nebo dvě, je potřeba míchat, aby se kuskus nepřilepil. Potom už stačí jen přidat nakrájený banán nebo jakékoliv jiné ovoce, posypat troškou skořice a mletými oříšky, ty můžete na sucho opražit. Kuskus je také moc dobrý i s nastrouhaným jablkem.
Kuskus s kuřecím masem
Ingredience: 1–2 ks bílé papriky, 1 ks petržele, 2 ks cibule, 150 ml bílého vína, 4 porce kuskusu, 3–4 ks mrkve, 500 g kuřecího masa, 1/2 kostky vývaru z masoxu, 1/2 ks celeru
Marináda: 4–5 lžic olivového oleje, 1/2 balíčku koření Gyros, 3–4 stroužky česneku podle chuti, 100–150 g eidamu (30%)
Postup: Maso nakrájené na kousky naložíme do směsi olivového oleje, česneku a koření. Můžete si udělat i vlastní marinádu podle chuti. Maso dáme do lednice uležet na několik hodin, nejlépe však přes noc. Druhý den očistíme zeleninu a nakrájíme ji na malé kousky. Na rozehřátém olivovém oleji orestujeme dozlatova cibuli. Přidáme naložené maso, které zprudka smažíme, aby se zatáhlo. Vsypeme zeleninu, krátce orestujeme a zalijeme vodou tak, aby bylo vše jemně ponořené. Směs dusíme doměkka. Zatím si připravíme kuskus podle návodu na obalu pro 4 osoby a přidáme k němu masox. Když je zelenina ve směsi měkčí, přidáme bílé víno a dusíme doměkka. Až je maso hotové a zelenina měkká, přidáme hotový kuskus. Ten do sebe vtáhne přebytečnou šťávu. Kuskus odstavíme z ohně a vmícháme do něj nastrouhaný sýr. Zakryjeme poklicí a necháme rozpustit. Kuskus ihned podáváme. Jednotlivé porce kuskusu můžeme posypat sýrem a čerstvými bylinkami.
Jaké odrůdy vybrat? A jaké odrůdy jsou nejlepší pro malé pěstitele?
Dostáváme se k tématu, které tvoří náplň části vinohradnictví, zvané Ampelografie, což je obor zabývající se vlastnostmi jednotlivých odrůd. O ampelografii byla napsána řada odborných knih, které kromě popisu toho, jak keře vypadají, také uvádějí jejich požadavky na prostředí a na způsoby pěstování, a také charakteristiky jejich vín.
Kdybychom si chtěli udělat v odrůdách pořádek, mohli bychom je rozdělit např. podle barvy slupky na odrůdy bílé, červené a modré, nebo podle využití na odrůdy moštové a stolní. Ale mnohem zajímavější je podívat se na to, jak dlouho se pěstují na našem území a jak se k nám dostaly. Některé jsou u nás domovem již několik staletí. Patří k nim odrůdy z rodiny Burgundských (dnes podle legislativních dohod správně zvané odrůdy Rulandské), jež k nám opravdu dovezl Karel IV., kterému můžeme děkovat za rozšiřování vinohradnictví v Čechách. Jiné odrůdy se k nám v minulosti spontánně dostaly z dalších území Evropy; připomeňme si např. oblíbené odrůdy Sauvignon či Ryzlink rýnský. Všechno jsou to odrůdy velmi náročné na podmínky pěstování a zároveň jejich vína patří k nejkvalitnějším.
U řady odrůd není přesně znám původ, např. u odrůdy Neuburské. Navíc se v minulých dobách nevedla přehledná evidence popisů odrůd, takže ve starých literárních zdrojích se mohou najít tytéž odrůdy pod několika názvy. U nás byla první přehledná evidence zavedena v roce 1941, což se u odrůd, které zde byly mnohem déle, označuje jakožto rok „povolení odrůd“, přestože nikým jejich pěstování povolováno nebylo – na rozdíl od současných nových odrůd. Nežli se nové odrůdy zapíšou do seznamu povolených odrůd (a smí se z nich vyrábět a prodávat vína nebo hrozny), musí projít tzv. „uznávacím řízením“. To kupodivu není byrokratický akt, ale skutečné vysazení nových odrůd ve zkušebních vinicích a zhruba desetileté pozorování jejich vlastností na stanovišti. A také pochopitelně opakované zkoušení vín vyrobených z jednotlivých ročníků.
Čeští šlechtitelé révy vinné už několik desítek let nejenže udržují nejcennější keře z jednotlivých odrůd, (přemnožených do klonů), ale zabývají se také tzv. „novošlechtěním“, což je kreativní i náročná činnost, při které se vytvářejí nové odrůdy. Asi tak dvacet let trvá, než je nová odrůda povolena. Výsledkem jsou odrůdy, jako např. André, Olšava, Malverina, Veritas, Florianka, Erilon a řada dalších.
V minulém století k nám přicházely odrůdy z jiných zemí cíleně vyšlechtěné a tam registrované, které se vyznačovaly takovými pěstitelskými vlastnostmi a takovou kvalitou vín, že se postupně rozšířil
