CHLUPATÝ PAVOUCI V ČESKU a nejen to vám přinášíme v tomto článku. Pavouci (Aranea) jsou osminozí členovci patřící do třídy pavoukovci. Tělo mají rozděleno na hlavohruď a zadeček, tyto dvě části jsou vzájemně propojené tenkou stopkou. Zadeček není článkovaný a na jeho konci se nacházejí snovací bradavky.
Pavouci
Pavouci dýchají kyslík, někteří se mohou i ponořit pod vodu. Jejich etologie, diverzita, způsob života a v neposlední řadě jedinečné techniky lovení za pomoci dokonalých sítí, důmyslných pastí či nevídané rychlosti, to všechno z nich dělá jednu z nejzajímavějších recentních skupin živočichů.
Celosvětově je zdokumentováno 40 462 druhů ve 109 čeledích, z toho v Evropě 4 113 druhů v 50 čeledích. Samozřejmě toto číslo není zdaleka konečné. Velký potenciál se předpokládá především v tropických pralesích všech kontinentů, jejichž rozmanitost je nepředstavitelná. V České republice je v současné době doloženo 855 druhů ve 38 čeledích.
Tělo je složeno z hlavohrudi a zadečku, který je připojen nápadnou stopkou. Stejně jako ostatní pavoukovci mají – na rozdíl od hmyzu – osm kráčivých končetin. Jejich velikost (délka těla od klepítek ke konci zadečku) se pohybuje od 0,5 mm do 90 mm. Klepítka jsou dvoučlánková a ústí do nich vývod jedové žlázy. Pavouci mají zpravidla osm očí, u některých druhů je zrak velmi dobrý.
Nejznámějším znakem pavouků je jejich schopnost tvořit hedvábná vlákna. Na zadečku mají snovací bradavky, původně modifikované končetiny, které vylučují na vzduchu rychle tuhnoucí tekutinu. Na končetinách pak mají hřebínek, kterým vzniklá vlákna spřádají do silnějších svazků.
Pavouci jsou draví živočichové a aktivně loví svou kořist, která se skládá převážně z rozmanitého hmyzu a jiných bezobratlých, někteří pavouci si občas dopřejí k potravě nektar z květů. Trávení je u pavouků z důvodu velmi úzkého jícnu, který neumožňuje polykání větších pevných částic, mimotělní, to znamená, že pavouk vstříkne do své kořisti směs trávicích enzymů a po určité době nasaje zkapalněný obsah.
Dýchání obstarávají plicní vaky a keříčkovitě větvená tracheální soustava, která však může u některých čeledí scházet.
Samičky jsou zpravidla větší než samečci. U některých druhů mohu samice po spáření svého partnera pozřít. Slouží tak jako poslední jistý přínos bílkovin pro budoucí potomstvo. Oplodněná samička naklade vajíčka. U některých druhů nosí samice kokony přichycené na těle, jiné je kladou do hnízd. Z vajíček se vylíhnou nepohyblivé larvy, které vyživuje vaječný žloutek. Tyto larvy žijí uvnitř kokonu. V okamžiku, kdy larva dospěje do stadia nymfy, jí matka pomůže dostat se ven z kokonu. Po strávení zbytků vaječného žloutku se nymfa svléká a stává se z ní dospělý jedinec. Pavouci se za svůj život svlékají mnohokrát a v tomto okamžiku jsou mimořádně zranitelní pro jiné predátory.
Pavouci žijící na našem území se dají rozdělit na podřád sklípkani a dvouplicní. Dvouplicní se dále rozdělují na nadčeleď lepovky, třesavky, šestiočky, Palpimanoidea, stepníci, kruháči, křižáci, slíďáci, pokoutníci, šedivečky, zápředníci, listovníci, běžníci, skákavky.
V naší poradně s názvem RŮŽOVÝ KEŘ KVETOUCÍ V ČERVENCI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Charouzová Marie.
Nemohu najít jak se tento keř jmenuje, Vpravo dole na fotografii. Děkuji
Aha,nejde mi odeslat fgotografie. Tak,že je růžový,chlupatý a velikost a tvar jako Komule nebo šeřík. Děkuji
Pavouci jsou osminozí členovci. Jejich tělo je rozčleněno na hlavohruď a zadeček, vzájemně propojené tenkou stopkou. Zadeček není článkovaný a na jeho konci jsou umístěny snovací bradavky. Pavouci společně s dalšími řády patří do třídy pavoukovců. Třída pavoukovců pak společně s třídami hmyzu, stonožek, korýšů a mnoha dalšími patří k nejbohatšímu ze všech živočišných kmenů – členovcům.
Oteplování klimatu zapříčinilo kromě nestálosti počasí i přiliv množství živočišných a rostlinných druhů, jinak typických pro daleko vzdálenější a především jižněji položené oblasti naší planety. Tím nejméně vítaným živočišným druhem jsou pavouci, kteří vyvolávají panickou hrůzu u každého druhého Středoevropana.
Noční můra v podobě jedovatého teplomilného členovce se tak stala realitou i pro jinak relativně chladnou Českou republiku. Nejvíce pak pro její nejteplejší část, tedy Jižní Moravu, která svým podnebím asi nejvíce připomíná středomořské oblasti.
V České republice jsou téměř všichni pavouci jedovatí. Výjimku tvoří pouze zástupci čeledi pakřižákovití (Uloboridae), kteří postrádají jedovou žlázu. Jedovatí jsou téměř všichni pavouci, se kterými se u nás běžně setkáte. Výjimkou není tedy ani zápřednice jedovatá. Většina pavouků má však tak malé rozměry, respektive krátké chelicery, že nedokážou propíchnout lidskou kůži. Jsou samozřejmě druhy, které to dovedou, ale jejich kousnutí může být nanejvýš bolestivé. Mohou to být například běžnější druhy pavouků, jako například pokoutníci, cedivky, některé šestiočky a podobně. Ze vzácnějších druhů mohou člověka kousnout stepníci, nedávno na Moravě potvrzený slíďák tatarský nebo vodouch stříbřitý. Zápřednice jedovatá je poměrně velký pavouk, který má navíc velmi dlouhé chelicery, které poměrně snadno kůži prokousnou. Kvůli délce chelicer je kousnutí samozřejmě bolestivější.
Migrace do našich končin přinesla již několik nových druhů pavoukovců, mezi nimiž je asi nejnápadnější křižák pruhovaný (Argiope bruennichi), který děsí především svým exotickým vzhledem, který je již na první pohled podezřelý – žlutočerné pruhy protkané tenkými bílými proužky a velikost maximálně 15 mm u samičky (je o mnoho větší než sameček i její zbarvení je oproti druhému pohlaví o mnoho výraznější). Tento pavouk byl ještě před půlstoletím ve střední Evropě velkou raritou, s postupným oteplováním se však později přesunul do oblastí u Severního moře. Na našem území se poprvé objevil na konci devadesátých let a jeho populace je dobře pozorovatelná od roku 1991, kdy se postupně z jižní Moravy dostal i do zbytku republiky. Tento pavouk sice používá relativně silný jed k usmrcení své kořisti, avšak lidem by ublížit neměl, jelikož jeho kusadla neproniknou lidskou kůží
V naší poradně s názvem MODŘENEC - LIDOVÝ NÁZEV? se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Miroslava Melicharová.
Modřenci se u nás vždy říkalo "kukačky". Teď jsem ale zjistila, že to nikdo nezná, proto se chci zeptat, zda víte o tomto názvu, kde se vzal, kde se používá. Děkuji, Miroslava Melicharová, Litoměřice.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Místní názvy rostlin často pochází od iniciativních učitelů nebo kněžích, kteří rostlinu modřence přivezli. Modřenec se v Česku přirozeně vyskytoval jen na jižní Moravě. Do ostatních míst naší zeme byl dovezen jako okrasná rostlina, která zplanila a zůstalo jí lokální jméno od svého importéra. U nás na vsi se modřenci řikalo bouřka.
Pokoutník domácí (Tegenaria domestica) je jeden z 875 druhů pavouků, které doposud vědci objevili v České republice. Na světě jich ale žije přes 43 000 druhů. Jako ostatní pavouci i pokoutník má tělo členěné na hlavohruď a zadeček. Zajímavé je, že své srdce, tedy orgán, který se nazývá srdeční trubice, má v zadečku. Nohy pavouků jsou chlupaté a tvořené 7 články. Články jsou spojeny klouby, které se dokážou každý ohýbat jiným směrem. Zadečkové končetiny se u nich vyvinuly ve snovací bradavky. Díky nim mohou pavouci stavět své krásné, propracované sítě a hnízda. Oči mají ve dvou řadách po čtyřech. Pavouci nežijí dlouho, ale aspoň jednu zimu přečkají. U některých druhů přezimují vajíčka nebo odrostlá mláďata. Samičky pokoutníka se dožívají více let.
Hlavohruď je šedohnědá se dvěma nevýraznými tmavšími proužky. Zadeček je světle šedý se zřetelnou skobovitou kresbou. Délka těla samce pokoutníka domácího je od 6 do 9 mm. Samička je o něco větší, měří 9 až 11 mm. Zdají se nám ale mnohem větší kvůli osmi poměrně velkým nohám.
Pokoutník domácí žil dříve ve volné přírodě pod kameny, na skalách, v sutích, lomech a v doubravách. V současnosti ho však spíše najdeme v lidských sídlech. Žije i ve stájích, sklenících, sklepích a na stěnách budov. Spřádá nevelké plachetkovité a husté sítě za nábytkem a v koutech místností. Právě v rozích je pro pokoutníka nejsnazší si od stěny ke stěně vytvořit síť a svůj trychtýřovitý úkryt. Uvnitř tohoto hnízda tento noční predátor stráví většinu svého života. Na venkovních stanovištích si vybírá místa chráněná proti dešti, ale i uvnitř domů si dává vždy pozor, aby byl úkryt chráněný. Lapací síť vybíhá daleko do místnosti, aby měl větší šanci chytit svoji kořist. V zimním období vyhledává pokoutník tmavá místa a vyleze až na jaře po prvním oteplení. Hned na jaře a přes celé léto se může rozmnožovat.
Když kolem sebe pokoutník zaznamená zvuk nebo pohyb, zvedá přední nohy. Pravděpodobně proto, že jemné chloupky na nohách slouží jako sluchový orgán. Pokud pavoukovi do sítě vlétne nějaký hmyz, zaregistruje jím vyvolané vibrace, rychle k němu vyběhne a kousnutím do něho vpustí jed. Malou kořist si pokoutník rovnou odtáhne do trychtýřovitého úkrytu. Když se kořist brání, pavouk se stáhne do svého hnízda, kde vyčká, až jed zapůsobí. Někdy musí větší kořist i opakovaně jedovatě kousnout. Když kořist umře, nebo se aspoň uklidní, ve svém úkrytu ji vysaje. Nejčastěji si pochutnává na mouchách. Jeho jedu se člověk nemusí bát. Pokoutník sice dokáže prokousnout lidskou kůži, ale rána se projeví jako píchnutí špendlíkem.
Jedná se o pavouka z čeledi křižákovití. Nápadně zbarvené samičky připomínají svým zbarvením vosu a číhají ve svých sítích na kořist. Jejich zadeček je nepravidelně žluto-černo-bíle příčně pruhovaný, obdobně pruhované jsou i končetiny. Hlavohruď je porostlá hustými stříbřitými chloupky. Samička není žádný drobeček, může dorůst až velikosti dvou centimetrů a do své sítě loví kromě jiného hmyzu především kobylky, které nejsou v trávě schopny na bezpečnou vzdálenost pavučinu při svém skoku zaregistrovat. Sameček je podstatně menší, v průměru dorůstá jen půl centimetru a je nenápadně zbarvený. Rozdíl velikostí obou pohlaví tohoto druhu pavouka je dokonce největší v rámci celé naší arachnofauny.
Páření je pro samečka velmi nebezpečné a téměř vždy končí jeho smrtí. Před vlastní kopulací můžeme oba pavouky vidět na jedné pavučině, a to do doby, než samička svolí k páření. Kopulace proběhne rychle a někdy už během ní samička samečka chytne, usmrtí a vysaje. Od srpna do září pak samice upřede tři až pět kokonů, které připevní na vegetaci a naklade do nich vajíčka. Jeden kokon obsahuje až čtyři sta vajíček a samička je hlídá. Prvním rokem se v kokonu vylíhnou nymfy, které zde zůstávají celou zimu, po přezimování se z nich vyvinou malí křižáci. Samice v zimě uhyne. Koncem jara se malí pavouci začnou pomocí pavučinového vlákna, které vypouští ze svých snovacích žláz, rozptylovat do okolí.
Křižáka pruhovaného můžeme nejčastěji potkat na slunných místech v porostech trav nebo na zamokřených loukách. Jeho síť je tak charakteristická, že ji velice snadno poznáme. Typicky kolová síť je totiž vybavena klikatým svislým pruhem husté pavučiny probíhající přes její střed (stabilimentem). Mladí pavouci staví pavučinu bez nebo s méně zřetelným stabilimentem. Účelem tohoto pruhu je, že odráží ultrafialové světlo, které může sloužit jako lákadlo pro létající hmyz nebo jako mechanické zpevnění sítě.
Pokud se cítí pavouk ohrožen, může se po pavučinovém vlákně spustit pod síť, kde nehybně vyčká, než nebezpečí pomine. Aby pavouk v nebezpečí snadněji unikl, není pavučina upředena přesně svisle, ale se zemí svírá zhruba 45° úhel.
Křižák pruhovaný je podobně jako další křižáci jedovatý, ale jeho chelicery jsou i přes jeho velikost malé a neschopné prokousnout lidskou kůži. Jeho jedu se tedy nemusíme bát. O složení jedu zatím nic nevíme, ale pro člověka nebude příliš nebezpečný. Dokáže však velmi účinně paralyzovat a usmrtit hmyz.
Pavouk se žlutým zadečkem, kterého můžete vidět i na úvodní fotografii, je pravděpodobně křižák pruhovaný (Argiope bruennichi). Tento pavouk má nápadné žluto-černé pruhy na zadečku, které ho činí snadno rozpoznatelným. Vypadá jako vosa. I když má jed, jeho kusadla nejsou dostatečně silná, aby pronikla lidskou kůží, takže jeho jed pro člověka není nebezpečný.
Křižák pruhovaný se vyskytuje ve vysoké trávě, kde si staví své charakteristické kruhové sítě s bílým pásem (stabilimentem).
Živí se převážně hmyzem, který chytí do své sítě.
Křižák pruhovaný je invazní druh, který se k nám rozšířil z jižní Evropy a vlivem oteplování se stal běžným i v Česku.
Kluci v akci ve svém pořadu řešili otázku: Proč se říká těmto knedlíkům chlupatý knedlík? Protože chlupaté knedlíky, narozdíl od klasických bramborových knedlíků, obsahují dva druhy brambor - vařené a syrové. Vařené brambory se v těstu smísí s moukou a vytvoří pevný základ kdelíku. No a zbylé nevařené brambory, jak jsou nastrouhané, tak trčí z knedlíků jako chlupy. A tyto jejich chlupaté knedlíky jsou extra chlupaté, protože je v nich navíc ještě zelí.
Čilimníky lze rozdělit například podle tvaru do několika skupin (skupiny pochopitelně zahrnují více druhů, než se zde uvádí). Každý ze zmíněných čilimníků má obvykle několik barevných kultivarů.
MÍRNĚ PŘEVISAJÍCÍ – čilimník raný (Cytisus praecox) má polokulový tvar a husté metlovité větve, jejichž konce převisají. Dorůstá obvykle do výšky kolem 1,5 m. Čilimník raný kvete od konce dubna do června žlutě. Krásný, jasně žlutý je kultivar Lena, zlatožluté květy má kultivar Allgold. Bílou barvu najdete u kultivaru Albus s poněkud vzpřímenějším růstem. Pro ty, kteří dávají přednost červené barvě, je ideální kultivar Hollandia. Zde můžete vidět čilimník raný.
VYSTOUPAVÝ, VZPŘÍMENĚ ROSTOUCÍ – čilimník metlatý (Cytisus scoparius) má méně listů a je vysoký cca 2 m, avšak některé kultivary mohou být i o polovinu nižší. Čilimník metlatý je jedovatý. Krémově žlutou barvu má kultivar Moonlight, zatímco kultivar Daisy Hill má květy dvoubarevné, a sice žlutočervené. Existují i čilimníky kvetoucí růžově, například kultivar Gloria. Zde můžete vidět čilimník metlatý.
KULOVITÝ, VZPŘÍMENÝ – čilimník štírokvětý (Cytisus emeriflorus) bohatě větvený i olistěný keř. Tento druh čilimníku je o něco nižší, většinou nepřesáhne 1 m výšky. Zde můžete vidět čilimník štírokvětý.
PLAZIVÝ, ŠIROCE ROSTOUCÍ – čilimník chlupatý (Cytisus hirsutus) dorůstá do výšky 0,5 m a šířky přes 2 m. Zde můžete vidět čilimník chlupatý.
PŘITISKLÝ, AŽ PLAZIVÝ – čilimník poléhavý (Cytisus decumbens) tento keř měří maximálně 20 cm. Hodí se na skalky, zídky a lze ho využít i jako půdokryvnou rostlinu, neboť dorůstá do šířky až 2 m, a to na každou stranu. Zde můžete vidět čilimník poléhavý.
Prakticky každý pavouk je jedovatý, a to kvůli svému trávení potravy mimo své tělo. V ČR žije několik druhů jedovatých pavouků, mezi něž patří zápřednice jedovatá, křižák pruhovaný, vodouch stříbřitý, pokoutník stájový, šestiočka ryšavá.
Zápřednice jedovatá žije ve vysokých travách, kde si v květenstvích splétá kokony, zámotky sloužící pro odchov mláďat. Do těch v pozdním létě či na podzim, kdy se rozmnožuje, naklade vajíčka, z nichž se líhnou mláďata. Právě tehdy může být agresivnější, protože si svoje potomstvo pečlivě hlídá a chrání. Ještě před zimou pak dospělý pavouk umírá, zatímco mláďata se rozprchnou a ukryjí v půdě, kde přezimují. Případné kousnutí se většinou projeví lokálním zarudnutím či otokem a svěděním, které může přetrvávat i několik dní. Horší průběh spojený s horkostí či lokálním ochrnutím může výjimečně nastat u alergiků nebo malých dětí.
Vodouch stříbřitý je také jedovatý. Jedná se o pavouka, který tráví převážnou část svého života pod vodou. V našich podmínkách na něj narazíte velmi ojediněle, neboť ke svému životu potřebuje stojaté a zároveň velmi čisté vody. Zadeček má pokrytý speciálními chloupky, na kterých ulpí vzduch, když se pavouk vynoří nad hladinu a potopí zpět. V omezené míře dokáže vodouch i plavat. Ve vodních rostlinách pod hladinou si staví hnízda v podobě zvonů se vzduchovou kapsou (vzduch si do hnízda nanosí), poté do nich klade vajíčka, ze kterých se líhnou mláďata. Vodouch se specializuje i na vodní hmyz, do jeho potravy patří larvy bezobratlých. Sameček je větší než samička.
Křižák pruhovaný si staví zámotky sloužící pro odchov mláďat v květenství travin. Do kokonů v pozdním létě či na podzim, kdy se rozmnožuje, naklade vajíčka, ze kterých se líhnou mláďata. V travinách rovněž rozprostírá své velké kruhovité sítě, do kterých chytá třeba sarančata. U tohoto pavouka se dá sledovat jev zvaný aposematismus, kdy zvíře svým varovným zbarvením napodobuje druh jiný (například vosy – černožlutým pruhováním). Kousnutí tohoto pavouka není pro člověka smrtelné, může ale přivodit nevolnost.
Pokoutník stájový je pavouk, na kterého lze narazit nejen ve stodolách, ale i ve venkovských staveních. Jeho větším příbuzným je pokoutník tmavý, jehož samci mohou dosahovat rozpětí nohou až 10 centimetrů. Kousnutí tohoto pavouka je velmi ojedinělé, pro člověka není životu nebezpečné.
Šestiočka ryšavá je rezavý pavouk se světlejším zadečkem, žije v zahradách, narazit na něj můžete i ve sklepě, kde je vlhko. Také šestiočka kousnout umí, a bolestivě, ale pro člověka není životu nebezpečná.
Jedná se o pavouka z čeledi slíďákovití. Slíďák tatarský je společně s některými sklípkany považován za největšího pavouka evropského kontinentu. Jeho samičky dorůstají do úctyhodné délky 3,5 cm (s nohama až 7 cm). Jeho kousnutí není nebezpečnější než bodnutí včelou.
Samci slíďáka tatarského dosahují dospělosti až po roce a půl, nápadně větší samice dokonce o rok později. Obě pohlaví dospívají koncem léta, kdy dochází ke kopulaci. Samci většinou krátce poté hynou. Samice skladuje přes zimu sperma ve svých zásobních váčcích a na jaře klade kulovitý kokon obalený pavučinou, který stejně jako jiní slíďáci nosí připředený ke svým snovacím bradavkám na zadečku. Samice se může dožít až 7 let, čímž se řadí mezi nejdéle žijící araneomorfní pavouky vůbec.
Po vylíhnutí a opuštění kokonu se mláďata na krátkou dobu nechají vozit na matčině hřbetě. Po osamostatnění je můžeme za slunných dnů spatřit volně pobíhat po povrchu holé půdy, kde slídí po kořisti. Tato životní fáze však netrvá dlouho.
Starší jedinci slíďáka tatarského totiž přes den vedou skrytý život v norách a na lov se vydávají v noci. Tehdy lze spatřit tvory pobíhající na povrchu půdy a skokem lovící noční motýly a jiné členovce, posedávající na vegetaci. Po lovu pavouci opět zalézají do svých doupat. Ta jsou tvořena svislou norou vypředenou pavučinou. Obvyklá hloubka nor dospělých samic je 10 až 20 cm, lze ale nalézt i nory hlubší. Nejlépe se slíďákům hloubí v písčitém substrátu, v kompaktní půdě si vytvářejí nory spíše upravením puklin.
Přední část hlavohrudi s klepítky a makadly je pokryta zářivě žlutooranžovými chlupy, navrchu je pavouk hnědočerný a posetý šedivými skvrnami. Má poměrně krátké nohy, které jsou uzpůsobeny k životu pod zemí. Na nohách se střídají černé a bílé pruhy.
Opadavý, 2 až 8 m vysoký keř. Větve v mládí červenohnědě žláznatě chlupaté, později lysé, borka hnědošedá, hladká. Listy řapíkaté, střídavé, vejčité, na konci špičaté, na bázi srdčité, na okraji dvojitě pilovité až mírně laločnaté, na horní straně řídce chlupaté a na spodní straně zejména na žilkách pýřité, řapík žláznatě chlupatý, 1 až 2 cm dlouhý. Květy jednopohlavné, samčí uspořádány v 3 až 7 cm dlouhých, úzkých jehnědách, jednotlivé květy vyrůstají v úžlabí žlutohnědých, pýřitých listenů. Samičí květenství nenápadná, umístěná v hnědém, přisedlém, pupenovitém obalu, z něhož vyčnívají pouze červené až červenofialové blizny. Oříšky vyrůstají po 1 až 5, jsou vejcovitě kulovité, zpočátku žlutozelené, později hnědé, obalené ve zvonkovitém, žláznatě chlupatém obalu tvořeném srostlými listenci. Keř kvete v únoru až dubnu.
Líska obecná roste v lesích a na jejich okrajích, v houštinách, křovinách, na březích, na půdách hlinitých, výživných, humózních, kyprých, čerstvě vlhkých. Stanoviště má ráda polostinné.
V léčitelství se sbírá zejména list, méně často i kůra z mladších větví. List se sbírá v červnu a červenci, kůra těsně před rašením listů, tedy přibližně ve druhé polovině března. Listy se suší co možná nejrychleji, za umělého sušení při teplotách do 40 °C. Listy obsahují silici, třísloviny, flavonoidy, glykosidy, sacharidy, myrcitrin, kvercitrin a další látky, v kůře jsou přítomny třísloviny, flobafeny a pryskyřice. Obě drogy zklidňují střevní peristaltiku (například při zánětech střev), působí protiprůjmově, močopudně, svíravě a zastavují krvácení, zevně se ve formě koupelí užívají při ekzémech a hemoroidech.
Pro vnitřní použití se líska připravuje obvykle ve formě nálevu (2 lžičky drogy na šálek vody), pro zevní pak ve formě odvaru. Droga působí velmi mírně, takže nejsou známy žádné kontraindikace ani nežádoucí účinky.
Plody – lískové oříšky – jsou velmi dobře známou pochutinou, obsahují až 60 % tuků, okolo 19 % bílkovin, 5 % cukrů a další látky. Lískový olej, získávaný lisováním, se užívá zejména v parfumerii a malířství.
Lískové dřevo se používá v řezbářství, truhlářství a košíkářství, dříve se z mladých lískových větví zhotovovaly lyžařské hole. Z dřevěného uhlí lísky se vyrábí střelný prach a kreslicí uhly.
Pěstuje se v několika kultivarech lišících se vzrůstem (například převislá nebo s pokroucenými větvemi) nebo barvou listů (například žluté, hnědočervené, skvrnité a jiné). Vyhovují ji půdy hlinité, výživné, humózní, kypré, čerstvě vlhké, stanoviště polostinné. Množí se semeny (oříšky), zahradní kultivary se množí hřížením, roubováním nebo řízkováním.
Je to opadavý keř, někdy až 6 m vysoký, ale obvykle mnohem nižší. Zcela mladé větvičky má zelené, ty ale brzy hnědnou a pokrývají se tmavě hnědými až černými korkovými bradavičkami. Květenství vyrůstají v paždí listů. Drobné kvítky jsou na tenkých dlouhých stopkách. Semena černá, neúplně obklopená cihlově červeným míškem.
Brslen bradavičnatý roste ve světlých listnatých lesích, na křovinatých slunných svazích, skalních ostrožnách a v chráněných údolích. Od planárního až po submontánní stupeň (SR), v ČR převážně v kolinním stupni. Dává přednost vápenci, ale roste i na granodioritech, andezitech, fylitech, rulách, na spraši. Lze jej najít i na půdách humózních, hlinitých a skeletnatých. U nás se vyskytuje přirozeně pouze na jižní Moravě. Často roste na svazích nebo na skalních ostrožnách.
Tento opadavý, hustě větvený keř dorůstá do výšky 1–3 (někdy i 6) m. Větve má oblé, zprvu zelené, posléze hnědé, hustě pokryté tmavě hnědými až černými bradavičkami, starší větve šedavě hnědé. Vrcholový pupen je jeden, postranní jsou vstřícné, zašpičatělé, lysé, 2–4 mm dlouhé, kryté suchomázdřitými šupinami s tmavým lemem. Listová čepel je eliptická až vejčitá, na vrcholu zašpičatělá, na bázi klínovitá až zaoblená, 1,5–6 cm dlouhá, 0,5–3,5 cm široká, na okrajích jemně pilovitá. Na líci zelená, na rubu šedozelená, na žilkách jemně chlupatá. Řapík bývá 2–3 mm dlouhý, kratičce chlupatý. Květenství tvoří 3–7květý vidlan vyrůstající v paždí listů. Květní stopky jsou tenké a dlouhé 2–5 cm. Květy oboupohlavné, 4četné, mají 5–8 mm v průměru. Kališní lístky jsou ledvinovité, na okrajích kratičce žláznatě chlupaté. Korunní lístky okrouhlé, žlutavě hnědé nebo narůžověle okrové, červenavě tečkované, výrazně žilkované. Tyčinky bývají čtyři. Plody jsou 4hranné, zaoblené, zploštěle kulovité tobolky (kvadrátky), světle až tmavorůžové. Semena vejcovitá, černá 3–7 mm dlouhá, neúplně obklopená cihlově zbarveným míškem. Tento brslen také kvete v květnu až červnu.
Brsleny se v minulosti využívaly v lidovém léčitelství, ovšem dělat domácí pokusy bez znalosti složení látek obsažených v keři není nejvhodnější. Dřevo brslenů je žluté a lesklé, takže bývalo žádáno řezbáři a výrobci hudebních nástrojů. Odvar z plodů pak používali barvíři látek na okrové variace, olej ze semen sloužil ke svícení a jako přísada do mýdla. Z rozdrcených plodů se připravovala mast na léčení vší.
Přesazování brslenům nevadí, důležitá je dostatečně prostorná jáma, kvalitní kompost a řádná zálivka po výsadbě.
Živé ploty z opadavých brslenů řežte v období vegetačního klidu, tedy po opadu listů, a předtím, než začnou rašit. Stálezelené keře tvarujte a řežte tě
Historie knedlíku sahá v podstatě až do středověku. V této době ale knedlík znamenal něco jiného, nazývala se tak malá kulička nebo šištička smíchaná z masa, máčené housky a případně i jiných přísad (bylinek, koření) a oproti dnešku se tyto „knédle“ smažily na ohni. Mouka se do nich začala přidávat teprve v 17. století. Tehdy se knedlíky podobaly spíše buchtám, zadělávaly se z mouky, vajec, kvasnic, soli a pekly se. Hostům se polévaly máslem nebo se v rozpuštěném másle máčely. Kdy se začaly knedlíky vařit ve vodě nebo kdy se do nich začalo přidávat ztvrdlé pečivo, není přesně známo.
Knedlíky se těšily stále větší oblibě a s rozvojem obchodu se začaly z rakouských a bavorských zemí šířit také do českých zemí. Název knedlík se u nás uchytil v dobách národního obrození v 19. století, kdy byl odvozen z německého slova „knödel“, které označovalo pokrm připravující se z krájené housky, vajec a bílé mouky.
V 19. století byly knedlíky hlavním pokrmem, ne přílohou jako dnes. A asi proto, aby gurmánům nezevšedněly, objevila se tehdy spousta zajímavých variant. Postupně tak vznikly knedlíky tvarohové, špekové, žemličkové, krupicové se smetanou a jiné. K přípravě knedlíků se mimo jiné mohla používat i rýže. Také dnešní česká kuchyně se může pyšnit mnoha druhy kyprých knedlíků. Variací na nejrozšířenější houskový knedlík je například knedlík karlovarský, jehož chuť zvýrazňují bylinky a zároveň je zjemněn vaječným sněhem. Mezi časté přílohy patří i knedlík bramborový, oblíbený je také knedlík chlupatý, kdy se s moukou mísí nastrouhané syrové brambory. Zapomenout nemůžeme ani na knedlíky plněné, ať už slané či sladké. Slané se obvykle plní špekem, slaninou nebo uzeným masem. Sladké knedlíky se plní ovocem, marmeládou, tvarohem či mákem.
Hebe černá kvůli hnilobě kořenů v důsledku nadměrného zalévání a špatného odvodnění nebo v důsledku poškození chladem v zimě. Mezi další příčiny patří stres ze sucha nebo houbová onemocnění, jako je Phytophthora nebo plíseň šedá, které mohou vést k vadnutí stonků, zčernalým listům nebo chlupatému šedému porostu. Pro diagnostiku a léčbu problému zkontrolujte vlhkost půdy a kořenů, přemístěte rostlinu na teplejší místo a zvažte aplikaci fungicidu, pokud máte podezření na houbové onemocnění.
Nadměrné zalévání a hniloba kořenů
Příčina
Hebe nesnáší podmáčenou půdu, která dusí kořeny a způsobuje jejich hnilobu.
Příznaky
Všechny části rostliny mohou zčernat a kořeny budou po vykopání černé, bezvládné a měkké.
Řešení
Zlepšete odvodnění přidáním kompostu do půdy, snížením zálivky a výsadbou do dobře propustné půdy nebo květináčů s drenážními otvory.
Poškození chladem
Příčina: Nízké teploty mohou poškodit nebo zabít Hebe, zejména něžné odrůdy.
Příznaky: Listy se kroutí a hnědnou a boční stonky mohou zčernat.
Řešení: Prořízněte všechny poškozené části rostliny až ke spodku, abyste podpořili nový růst. Pro zimní ochranu vysaďte něžné hlízy na jaře, aby se uchytily, a zajistěte jim ochranu před mrazem výsadbou blízko zdi nebo do nevytápěného skleníku.
Stres ze sucha
Příčina: Dlouhodobé sucho v létě může rostlině způsobit stres.
Příznaky: Hnědnutí listů nebo skvrny odumřelých ploch.
Řešení: Rostlinu dobře zalijte a pokračujte v zalévání dvakrát týdně, abyste snížili stres a zabránili dalšímu hnědnutí.
Plísňová onemocnění
Příčina: Nemoci jako Phytophthora nebo plíseň šedá mohou způsobit černění a vadnutí.
Příznaky: Vadnoucí stonky, černé skvrny na listech nebo šedý, chlupatý porost.
Řešení: Aplikujte vhodný fungicid, odstraňte postižené listy a stonky a pokud je rostlina v květináči, vyměňte substrát, abyste zabránili opětovné infekci.
Co dělat jako první
Zkontrolujte půdu: Prohmatejte půdu, abyste zjistili, zda je příliš mokrá nebo příliš suchá.
Prozkoumejte kořeny: Pokud máte podezření na hnilobu kořenů, rostlinu opatrně vykopejte a zkontrolujte, zda kořeny nevykazují známky hniloby.
Posuďte prostředí: Zvažte nedávné povětrnostní podmínky, jako je například prudké chladné počasí nebo období sucha.
Zvažte ošetření: Na základě vašich zjištění můžete pokračovat v zalévání, prořezávání, zlepšení odvodnění nebo aplikaci fungicidu.
Při osazení balkonu nebo terasy záleží na vkusu, na tom, jaké barvy nám vyhovují, zda nenápadné, či spíše pestré květy, a také, v kterém patře bydlíme. Ne všechny popínavky snášejí větrné prostředí a ne vždy jsou sousedé nadšeni liánami, které k nim šplhají z našeho zeleného království. Důležitým kritériem pro výběr rostlin je poloha balkonu. Jižní, po celý den osluněná strana bude náročná na zálivku a prudký severák také žádnou rostlinu nepotěší, tím méně popínavou. Bereme v úvahu i velikost, do jaké zeleň doroste.
Povíjnice nachová
Má latinský název Ipomoea purpurea a dorůstá až do výšky 3 m. Listy jsou řapíkaté, srdčité a zelené barvy. Květ je nálevkovitá výrazná koruna modrofialové, růžové, červené a bílé barvy. Povíjnice kvete v červenci až září. Plody jsou tobolky. Pěstuje se jako letnička. Stonek má chlupatý, ovíjivý, až 3 metry dlouhý. Půda by měla být propustná a výživná. Povíjnice se hodí na prosvětlené balkony, nesnáší trvalý polostín, protože potom nekvete a špatně roste. Pokud ji pěstujete v nádobě, bude potřebovat vlhkou půdu, jinak přemokření a vytrvalé deště nesnáší.
Lichořeřišnice větší
Má latinský název Tropaeolum majus. Jde o popínavou rostlinu dorůstající téměř do výšky 3 m. Pěstuje se jako letnička. Listy jsou řapíkaté, terčovité, lesklé, dužnaté, mají zelenou barvu. Lichořeřišnice kvete v červnu až září, květ je pěticípá koruna s výraznou ostruhou růžové, červené, žluté a oranžové barvy. Některé kultivary mají listy panašované. Lichořeřišnice se pěstuje jako popínavá či převislá liána. Celá rostlina je dužnatá a léčivá. Má protizánětlivé účinky a dokáže léčit záněty močových cest. Půda by měla být propustná a výživná. Rostlina vyžaduje plné slunce.
Hrachor vonný
Má latinský název Lathyrus odoratus a dorůstá obvykle až do výšky 3 m. Hrachor je jihoevropská letnička, která se pne po konstrukcích, plotech a oporách. Na křídlatém stonku vyrůstají trojčetné listy a úponky. Z paždí listů vybíhá stonek, na jehož konci je hrozen motýlovitých květů, které jsou v barvě bílé, růžové fialové a červené. Celá rostlina je chlupatá. Někdy se květy používají k řezu, mají ale velmi krátkou trvanlivost. Plody tvoří lusky. Půda by měla být propustná a výživná. Rostlina vyžaduje plné slunce.
Recept na vysočinské chlupaté knedlíky Kluci v akci předvedli v rámci přípravy moravského vrabce. Kluci v akci si nejdříve připravili ingredience. Udusili bílé kysané zelí, které předtím pokrájeli na třícentimetrové kousky a hodili je na pánev, kde před tím osmahli na drobno nakrájenou cibuli na kousku sádla. K zelí přidali rozdrcený kmín a sůl a orestovali to. Dále si připravili brambory, z toho 1/3 uvařili ve slupce doměkka. Po uvaření a oloupání nastrouhali všechny brambory (vařené i syrové) na jemném struhadle. Potom k tomu přidali jedno vejce, sůl a hrubou mouku. Vše dobře rukama smísili dohromady, až z toho vzniklo kompaktní těsto.
Jde o krásně zbarvený stromový druh pocházející z Venezuely. Samice mívá 5–6 cm v těle (13 cm s končetinami), samec 4 cm v těle. Dospělé samice se od samců liší jen velikostí, ale i barvou. Samice a mláďata jsou černé s růžovými skvrnami na abdomenu. Nohy mají černé s růžovými skvrnami na chodidlech (nárt a zánártí). Dospělý samec je menší, hnědý a mnohem více chlupatý. Nemá barevné skvrny na zadečku. Samci mají na konci makadel bulby a na předních nohách tibiální háky. Psalmopoeus irminia si staví pavučinové hnízdo. Není toxický, ale je rychlý a skáče, může být agresivní. Nebrání se uvolňováním žahavých chloupků ze zadečku.
Jeho chov není náročný, vyžaduje 70–75% vlhkost a teplotu 25–28 °C. Živí se drobnými hlodavci a bezobratlými.
