Informace od profesionálů

HLAVNÍ STRÁNKA

  

CHOROBY

  

PĚSTOVÁNÍ

  

ŠKŮDCI

  

RECEPTY

  
Téma

CIM VYVRTAT DIRU DO STŘÍBRA

Obsah

Vrut s okem

Vruty s okem mají univerzální použití do zdiva společně s hmoždinkami nebo do dřeva bez hmoždinek. Oko u vrutu se neotvírá, je velice pevné. Tento vrut je vhodný také pro použití do betonu, kamene, cihly, tvárnice a podobně. Dobře se s ním upevňují šňůry na prádlo, lampy, závěsné květináče, řetězy, kabely a podobné věci, co vás napadnou. Pokud byste používali vrut do tvrdého dřeva, musíte si nejprve vyvrtat díru vrtákem stejného průměru jako vrut. Při použití doporučené hmoždinky v kombinaci vrutu s okem dosáhnete maximální zatížitelnosti.

Zdroj: Vruty

Poradna

V naší poradně s názvem HORTENZIE NÁROKY NA PĚSTOVÁNÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Evelina Krejčová.

Prosím o radu. Zásilkovou službou zahradnické firmy jsem obdržela hortenzii "Vanille Fraise", která přišla v malém květináčku, dosti vyschlá. Protože chyběl návod k jejímu uchování do jara, kdy bude pravděpodobně vhodný čas na její zasazení do zahrady, prosím o radu, jak ji nejlépe uchovat v bytě do této doby. Firmě, která hortenzii dodala příliš nedůvěřuji, proto se obracím o radu na vás. S pozdravem a díky za odpověď E.Krejčová.

Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.

Zasaďte hortenzii hned na své stanoviště, i když je právě začátek podzimu. Vykopejte díru tak hlubokou, aby se do ní vešel celý kořenový bal, a aby byla 2 až 3 krát tak široká, jako je její kořenový bal. Nastavte rostlinu v díře a naplňte ji z poloviny půdou. Pak přilijte vodu a počkejte než se vsákne. Pak zeminou naplňte zbytek díry. Je-li sucho a nebo stanoviště je suché, tak rostlinu občas zalijte až do prvních mrazů. Těsně před prvními mrazy hortenzii zakryjte mulčovací kůrou do výšky 40 - 60 cm a odkryjte až na jaře. Takto budete mít ze své hortenzie příští rok pěknou radost.

Zdroj: diskuze Hortenzie nároky na pěstování

Čistič stříbra

V některých obchodech se dá zakoupit speciální vata, která je přímo určená k čištění stříbra. Pomocí ní jednoduše otřete poškozené stříbro. Vata je použitelná vždy pouze jednou, po vyčištění se musí vyhodit.

Lešticí utěrka má speciální impregnaci a stříbrné šperky krásně vyleští a zabrání jejich opětovnému zčernání. I když časem hadřík může sám zčernat, pořád umí šperky dobře vyčistit.

Zdroj: Jak vyčistit stříbro

Poradna

V naší poradně s názvem TECHNICKÝ VÝKRES NA ZHOTOVENÍ ČMELÍNA. se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jindřich Hartl.

Dobrý den.
A nebo večer, záleží, kdy to čtete. Asi před rokem jsem v návalu humánní blbosti slíbil klukům (1. a 3. třída ZŠ), že jim postavím ČMELÍN. Bohužel na to nezapoměli a drze mně to každého půl roku připomínají. Protože už jsem všechny relevantní výmluvy vyčerpal (tedy skoro všechny - ještě mám tak na měsíc), rozhodl jsem se požádat, lépe řečeno poprosit někoho, kdo tomu rozumí - a to jsou všichni mimo mě - o pomoc. V této chvíli nebudu rozlišovat, kdo by mně chtěl pomoci. Náboženské vyznání, příklon k politické straně, sexuální orientace, barva pleti, masožravec, vegan, kluk nebo holka ani Intelligence Quotinent, mě nezajímá. Mě momentálně zajímá TECHNICKÝ VÝKRES + PRACOVNÍ POSTUP VÝROBY ČMELÍNA.
Děkuji všem, kteří projeví ochotu mně pomoci.
JH

Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.

Čmelín postavíte úplně jednoduše. Zakopejte pod zem plastový kbelík dnem vzhůru. Do dna udělejte velkou kulatou díru, kterou něčím překryjte, aby do kbelíku nepršelo. Kbelík nechte ze dvou třetin koukat nad povrch. Zespod ke kbelíku přiveďte hadici s průměrem tří čmeláků a druhý konec vyveďte vhodně k povrchu, aby do ústí netekla voda. Do kbelíku dejte králíkářské pletivo a seno s dlouhými stébly. Celé by to mělo vypadat, jak je vidět na přiloženém obrázku.
Jestli chcete být trochu moderní, tak do čmelína můžete nainstalovat wifi kamery, které vám zprostředkují pohled na dění uvnitř čmelína.

Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.

Zdroj: diskuze Technický výkres na zhotovení čmelína.

Jak vrtat do skla

Nejprve je samozřejmě nutné si díru pečlivě vyměřit. Vyměřte ji raději z obou stran skla (křížky se musí při pohledu shora zakrývat). Díru měřte alespoň 13 mm od hrany skla, aby sklo při pozdější montáži neprasklo. U těžkých skel (olověných) je to minimálně 25 mm. Tuto vzdálenost se snažte dodržovat.

Na vrtání použijte vrtačku s velmi nízkými otáčkami nebo ruční vrtačku. V každém případě by otáčky neměly překročit 350 otáček za minutu. Také dobře poslouží bateriový akušroubovák.

Sklo je nutné vrtat speciálními vrtáky. Vzhledem k tomu, že je tvrdost skla vyšší než tvrdost ocelových vrtáků (jakkoliv kalených), není je možné těmito vrtáky provrtat.

Málokomu se vyplatí zakoupení sady speciálních tříhranných rychlořezných vrtáků k vrtání do skla, nejčastěji se proto používají „multiconstruction“ vrtáky. Aby vrták „neujížděl“, je potřeba střed otvoru vyznačit křížovým vrypem, a to diamantem na řezání skla. Kolem něho utvořte kruhový val ze sklenářského tmelu nebo dětské plastelíny, který naplňte lžičkou petroleje nebo terpentýnu. Tím se sklo chladí a usnadňuje se drcení jeho krystalů. Používejte výhradně vrtačku upnutou do stojanu, u níž nastavte nejvyšší možné otáčky a vrták tlačte do řezu co nejmenší silou. K předvrtání můžete použít hrot tříhranného jehlového pilníku, který upnete do sklíčidla. Větší otvory lze vyvrtat pomocí měděné trubky, nahrazující vrták. Prostor valu se pak místo petrolejem vyplní kašovitou brusnou pastou. Při vrtání trubku zdvihejte co chvíli ze záběru pákou vrtačkového stojanu, aby se do probrušovaného otvoru dostalo co nejvíce pasty.

Před každým vrtáním myslete na bezpečnost práce! Na rozdíl od vrtání dřeva, betonu či kovu je vrtání skla velice nebezpečná záležitost. Při postupu dochází k odletování miniaturních střípků. Proto nevrtejte na koberci a při práci vždy používejte ochranné brýle.

Tabulku skla položte na rovnou a nepohyblivou podložku. Menší kusy je nutné k této podložce upnout. Použijte obyčejné truhlářské svorky, jenom jejich plochy obalte kusem hadru. Křížek vyznačené díry je dobré v samém jeho středu obtáhnout diamantovým řezným kotoučkem. Ve vhodné vzdálenosti okolo díry udělejte ohrádku ze sklenářského tmelu (nebo úplně postačí dětská modelína) a dovnitř nalijte ocet. Ocet vám bude chladit vrták a také částečné zamezí vylétávání střípků. Vrtejte pomalu a pod malým tlakem nejprve z jedné strany. Dříve než vrták pronikne sklem, pootočte tabulku a dovrtejte otvor z druhé strany (zamezíte tak vyštípnutí jeho okrajů). Otvor následně dočistěte velmi jemným brusným papírem. Můžete jej ještě dohladit brusnou pastou nebo obyčejnou zubní pastou na kousku hadříku.

Zdroj: Jak vrtat

Sázení aloe vera

Vezměte si připravený květináč zasypaný zeminou, utvořte do zeminy díru prstem a vložte do ní aloe vera kořeny směrem dolů. Podržte rostlinu ve vzpřímené poloze a přimáčkněte. Pokud nezůstane rostlina ve svislé poloze, zasuňte za ni tyč jako podpěru. Lehce rostlinu zalijte a umístěte ji na světlém místě, ale mimo dosah přímého slunečního záření, protože vám může sluníčko listy spálit. Ničeho se nelekejte, pokud se rostlina zbarví do červena nebo se listy mírně scvrknou, je to přirozená součást procesu růstu aloe vera.

Než aloe začne růst, tak není potřeba rostlinu zalévat, tedy asi po dobu čtyř až šesti týdnů.

Zdroj: Přesazování aloe vera

Přesazení motýlího keře

Přesazování je v podstatě stejné jako u jakéhokoli jiného keře nebo malého stromu. Opatrně rostlinu vykopejte z jejího aktuálního umístění. Snažte se vykopat co největší část kořenového systému a přemístěte ho na nové místo k opětovné výsadbě. Zvedněte rostlinu, s kořeny a s půdou ze země a přesuňte ji do připravené jámy na novém místě. Zasypte díru kolem kořenového balu. Udusejte půdu tak, aby v ní nezůstaly žádné vzduchové kapsy. Jakmile je rostlina v zemi, měla by se často zalévat, dokud se kořeny neuchytí. Když nepodceníte vydatnou zálivku několik týdnů po přesazení, tak rostlina motýlího keře nebude v budoucnu vyžadovat tolik zalévání a vyroste tak, aby byla odolná vůči suchu. Po přesazení rostlina investuje do nového růstu, proto je vhodné rostlinu motýlího keře během zimního vegetačního klidu seříznout až u země. Případně můžete počkat do časného jara. Prořezávání pomůže podpořit nový růst.

Zdroj: Kdy přesadit motýlí keř

Volba a umístění záhonu a zjištění pH

Většina zeleniny vyžaduje při pěstování hodně sluníčka, a to jak ke svému růstu, tak především k dozrávání plodu, proto při volbě umístění záhonu volte takové místo, které bude většinu dne na přímém slunci.

Dalším důležitým faktorem pro volbu místa záhonu je kvalita půdy a její odvodňovací schopnosti. V případě, že byste zvolili půdu příliš jílovitou, zadržovala by vám příliš velké množství vody. Malým pomocníkem, jak zjistit, zda je půda schopná správně odvodňovat, je, že si vykopete díru asi 30 cm hlubokou a zalijete ji vodou, pokud se vám voda vsákne do čtyř hodin, vybrali jste správně, pokud ne, musíte hledat dál.

Při výběru místa nesmíte zapomenout na hodnotu pH. Ideální hodnota pH pro pěstování zeleniny je 6,0 až 6,8 pH. Tuto hodnotu zjistíte buď testem provedeným lakmusovým papírkem, nebo případně podrobným zkoumáním půdy v laboratoři. Zjišťovat hodnotu pH byste měli několik měsíců před tím, než zeleninu budete chtít na záhon vysazovat, abyste měli dostatek času v případě potřeby pH snížit, či zvýšit. Potřebujete-li pH zvýšit, použijte vápenec, v opačném případě vám poslouží například síra.

Zdroj: Jak připravit půdu pro pěstování zeleniny

Princip čištění stříbra

Černání stříbra je jedním z efektů technologického vývoje. Ačkoliv se nám to může zdát absurdní, tak ještě přibližně před dvěma sty lety se vyskytovalo minimálně, a proto i pravidelné čištění nebylo nijak obvyklé. Sirovodík, který se nachází v ovzduší, je právě důvodem, proč musíme stříbro jednou za čas čistit. Technologický vývoj má prostě své známé i méně známé negativní účinky.

Doma stříbro můžeme čistit mnoha způsoby, asi nejlepší z nich je zároveň jedním z nejjednodušších. Před čištěním si musíme připravit mýdlo, alobal, skleněnou nebo umělohmotnou (železná se nehodí) nádobu o takové velikosti, aby se tam vešel celý stříbrný předmět, který budeme čistit, voda (nejlepší je destilovaná, ale stačí i z vodovodu) a sůl v množství přibližně pěti lžiček na jeden litr vody (pokud máme doma jedlou sodu nebo prášek do pečiva, tak je na čištění můžeme také použít). Nádobu vyložíme alobalem a vlijeme vařící vodu, do které podle množství nasypeme sůl v uvedeném poměru a rozmícháme. Stříbro omyjeme mýdlem, abychom se zbavili případných nečistot a hlavně mastnoty, pod tekoucí vodou opláchneme a vložíme do slaného roztoku. Tam v závislosti na stadiu zčernání stříbra začne docházet k chemické reakci a stříbro se samo začne čistit. U málo zčernalých předmětů to může být velmi rychlý proces. Pokud máme stříbra více, tak stejný roztok můžeme použít několikrát, jen s každým dalším čištěním se rychlost a síla čištění budou zmenšovat. Pokud už roztok nefunguje vůbec, tak vytvoříme nový – s tím, že je nutné vyměnit i alobal. Když je stříbro čisté, tak ho ještě opláchneme pod tekoucí vodou, abychom ho zbavili slaného nánosu. Tato domácí metoda je považovaná za nejlepší jednak z důvodu minimální náročnosti, jednak proto, že stříbro takto nepoškodíme různými drobnými škrábanci. Občas se může stát, že stříbro máme tak zčernalé, že tato metoda nefunguje. V tom případě buď využijeme služeb specialisty, nebo si koupíme prostředek na čištění stříbra, ale při čištění rozhodně nedrhneme, protože u silného nánosu bychom s jistotou předmět poškodili.

Mezi další metody, které můžeme použít doma, ale nejsou tak úspěšné, patří namáčení stříbra do coly nebo na čtvrt hodiny do vody s octem (přibližně jedna lžíce na jeden litr). Asi nejznámější – ale zároveň asi i nejhorší (no možná kromě dření na sucho) – je čištění stříbra zubní pastou. Negativa tohoto čištění jsou docela samozřejmé. Ať třeme šperk pastou, jak chceme, tak je velmi těžké, ne-li téměř nemožné, se dostat do všech zákoutí čištěného předmětu, a navíc třením stříbro obrušujeme a škrábeme, takže vlastně dotyčný předmět ničíme.

Zdroj: Jak vyčistit stříbro

Ionizátor vody

Ionizátor dezinfikuje vodu v bazénu elektrolytickým dávkováním iontů mědi a stříbra. Právě měď je v tomto případě hlavním aktivním dezinfekčním prostředkem, díky čemuž se podstatně sníží spotřeba ostatní bazénové chemie. Voda v bazénu pak není cítit po dezinfekčních prostředcích.

Ionizátor pracuje zcela automaticky a výsledkem je krásně čistá a nezávadná voda bez škodlivých mikroorganismů a vodních řas. Toto speciální zařízení je možné použít jak u nových, tak u již provozovaných bazénů.

Zdroj: Ionizátor

Z kovu

Kovolitectví je asi nejnáročnější řemeslo využívané v sochařství. Základem výroby sošky je forma, ať už dlabaná, hliněná, nebo z formovací hmoty. Tyto sochy je možné vyrobit ze stříbra, bronzu, zlata, mědi nebo hliníku. Odlité formy je většinou třeba ještě dále opracovat broušením a rytím. Některé materiály je třeba ještě před umístěním na zahradu opatřit povrchovým nátěrem a ten udržovat. Podoba sošek bývá různorodá (surikata stojící na zadních nohách, ležící, stojící na všech čtyřech, a pak také na různých předmětech).

Zdroj: Surikata na zahradu

Pěstování

Patří k nejprodávanějším truhlíkovým rostlinám v Americe a v posledních letech už i u nás. Původem je z Austrálie.

Najdeme ji v širokém sortimentu barev od bílé přes lila, světle až tmavě modrou po temně fialkovou. Je to velmi kompaktní převislá rostlina, obzvláště vhodná pro pěstování v nádobách a truhlících. Kouzelně působí v závěsech, kde je možné vysadit více rostlin stejného druhu pohromadě.

Minimální teplota, při níž je rostlina schopna vegetovat, je 18 °C v noci a kolem 22 a více stupňů přes den. Má ráda slunce anebo polostín. K raným odrůdám patří odrůda Briliant s fialovými květy. Vějířovka je velmi oblíbená právě pro pěstování v závěsných košících.

Vějířovky při správné péči dorůstají v závěsech do délky mezi 20 až 40 cm a na šířku se mohou rozrůst až do 50 cm. Pokud jimi osazujete 50centimetrový truhlík, postačí vám 4 rostliny.

Rostlinky pravidelně zaštipujte, a to od chvíle, kdy jim vyrostou lístky. Budou se tak lépe rozvětvovat a jejich závěsy budou v truhlících krásně husté. V květnu po zmrzlých můžete vějířovku přemístit ven na okna nebo balkon.

Vějířovku zalévejte měkkou vodou tak, aby půda byla stále mírně vlhká. Přemokření nesnáší. Nepotřebuje ani odstraňovat odkvetlé květy. Jednotlivá květenství totiž neodkvétají, ale postupně odrůstají, takže se na nich objevují stále nové a nové vějířky. V paždí listů se objevují další kvetoucí výhony, rostlina se postupně zahušťuje. Vysokou hladinu živin i bujný růst a bohaté kvetení pak nejlépe zajistíme použitím dlouhodobě působícího hnojiva a pravidelným přihnojováním.

Rostlinám se nejlépe daří v dobře propustném substrátu bohatém na živiny. Ten si můžete koupit již předem připravený v každém větším zahradnictví. Substrát si můžete namíchat také sami ze zeminy, kompostu a písku v poměru 2 : 1 : 1. Scaevole se nejlépe daří v podlouhlých keramických (cihlových) truhlících. Pokud pěstujete rostlinu v klasických plastových truhlících, nezapomeňte na dno nádoby umístit cihlové střepy a vyvrtat otvor pro dobré odtékání přebytečné vody. Rostlinám se tak bude lépe dařit a porostou rychleji.

Vějířovka má dužnaté listy, které jí umožňují přežít krátkodobé vyschnutí kořenového balu, kvete od dubna do října.

Zdroj: Vějířovka převislá

Jak vrtat do kovu a nerezu

Kovy a plasty se vrtají třískovým obráběním, což znamená, že vrták odřezává z vrtaného materiálu malé třísky, špony. Je potřeba se proto více zamyslet nad vhodným broušením vrtáku. Rychlořezné vrtáky do kovu se vyrábějí z oceli legované chromem, wolframem, molybdenem, vanadem anebo kobaltem. Pro všechny typy je důležité jejich pravidelné mazání v průběhu vrtání. K tomu se používají mazné spreje nebo oleje (v nouzi postačí i kuchyňský). Pro vrtání nerezových materiálů je také důležité dbát na to, abyste měli vždy čistý vrták, se kterým jste předtím nevrtali do obyčejného železa. Nerezový materiál byste tím kontaminovali, což by i u něj vedlo ke korozi.

Standardní levný typ představuje černý vrták HSS-R. Má válcovanou, párou popouštěnou šroubovici, a proto je pružný. Při navrtávání může být nepřesný, protože nemá na hrotu špičku, ale plošku, která tak z vrtaného materiálu ujíždí. Proto je obvyklou praxí předznačit si navrtávané místo důlčíkem. S tímto nedostatkem se vyrovnává dražší typ HSS-G, který má složitěji broušenou špičku se samostředicím hrotem. Jeho variantu pak tvoří vrták HSS-Co legovaný 5 % kobaltu. Od předchozích se odlišuje na první pohled výrazným leskem a zabarvením (medové). Domácí kutilové po něm touží, často s ním však neumějí správně zacházet a brzo ho zničí, protože je velmi křehký. Až šestinásobnou životnost proti klasickým vrtákům vykazují vrtáky HSS-TiN s mimořádně tenkou vrstvičkou titannitridu. Liší se od sebe nazlátlou barvou povrchu a umožňují až dvojnásobné zvýšení řezné rychlosti při nízkém tření. Hladký povrch spirálových drážek dobře odvádí třísky, takže povrch otvoru je čistší a bez otřepů. Proto se doporučuje i k vrtání plexiskla, naopak nevhodný je pro vrtání hliníku.

Na tenké plechy, do kterých může být skutečně problém udělat hezký kulatý otvor, se používají stupňovité nebo kuželovité vrtáky. Jejich velkou předností je to, že jedním vrtákem uděláte díry o různých průměrech. Pro vrtání nepravidelných otvorů se používají také takzvané frézovací vrtáky (Wood Devil/Bosch) určené k vrtání a následnému frézování do boku. Jsou vykované přímo ze stopky a mají předřezávací hrot.

Když máme naměřenou díru, je dobré si udělat průbojníkem důlek uprostřed křížku, aby se vrták dobře chytil a neposkakoval po materiálu. Vrtaný předmět je nejprve nutné velice dobře upnout, protože vrták má často tendenci se „kousnout“ (hlavně na konci vrtu) a rukou jej nemáte šanci udržet.

Když máte díru naměřenou a předmět upnutý, můžete přistoupit k vlastnímu vrtání. Vrtejte kolmo (vrtat se sklonem se nedoporučuje, vrtačku nemáte šanci pod úhlem udržet) a dělejte častější přestávky na chlazení vrtáku a materiálu. Tyto přestávky nemusí být nijak dlouhé, stačí pár vteřin, ale vždy je dobré nechat při nich vrtačku běžet, vrták se potom rychleji ochladí.

Vyvrtanou díru je dobré ještě upravit, protože na jejích okrajích jsou velice ostré otřepy. To můžete udělat buď ručně kulatým pilníkem (a strávíte tím spoustu času), nebo si upnete do vrtačky vrták o větším průměru a díru lehce rozšíříte. Pokud bude v díře šroub se zápustnou hlavou, můžete trochu přitlačit a udělat výběh.

Při vrtání větších průměrů je dobré nejprve začínat s menšími vrtáky (například vrták číslo 4) a postupně díru rozšiřovat na požadovaný průměr.

Vrtat lze téměř jakoukoliv ocel kromě vysoce kvalitních nástrojových ocelí a některých nerezových. Vrtáky na ocel jsou označeny většinou „metal“, nebo německy „hartmetall“. Nerezové a nástrojové oceli jsou velice obtížně vrtatelné, protože vrtáky se vyrábí právě z nástrojové oceli a mají stejnou tvrdost. Vrtání těchto materiálů je tak velice zdlouhavé a dochází při něm k nenávratnému poškození vrtáků. Obecně lze tyto materiály vrtat pouze do tloušťky 2 mm.

Měkké kovy, jako například cín, mosaz a olovo, je dobré vrtat s častými delšími přestávkami, protože okraje děr se velice intenzivně taví, materiál se namotává na vrták a tím jej znehodnocuje. Takovýto vrták s cínovým obalem se téměř nedá vyčistit, proto tento postup v zájmu vašeho vrtáku dodržujte. Ze stejného důvodu volte také nižší otáčky než při vrtání oceli.

Zdroj: Jak vrtat

Jak vybrat tu správnou domácí pekárnu

Domácí pekárna se v poslední době stává velkým hitem, a pokud ji ještě nemáte a o jejím nákupu přemýšlíte, určitě vás budou následující řádky zajímat. Většina dnešních pekáren nezůstává už jen u funkce pečení chleba, ale, jak jsem již zmínila, umí míchat, hníst, připraví kynuté těsto slané i sladké, či marmeládu.

  • První, co byste si měli u pekárny rozmyslet, je její velikost, jak velký chléb chcete mít; očekávejte, že čím větší objem pekárny bude, tím vyšší bude cena.
  • Další věc, na kterou se zaměřte a která hodně souvisí s velikostí pekárny, je počet hnětačů, zvolíte-li menší objem, postačí vám pekárna s jedním hnětačem, u velkých pekáren, jako je XXL a podobně, určitě doporučuji hnětače dva, ale tam pozor, jakého zvolíte výrobce, jedinou nevýhodu, kterou v tomto systému vidím, je, že pokud neodstraním hnětače před pečením, nebudu mít v chlebu jednu díru, ale dvě.
  • Za zmínku určitě při rozhodování stojí i spotřeba elektrické energie.
  • Různí výrobci také nabízejí různé programy pekáren, upečení chleba je samozřejmostí, většina pekáren je i na kynutá těsta, pak jsou ale pekárny, které vám umíchají těsto bez kynutí, připraví marmeládu, nebo si v nich dokonce můžete připravit domácí jogurt; i tady stojí za to zapřemýšlet, co všechno od pekárny očekáváte a co skutečně využijete.
  • Při volbě pečení by v pekárně také neměla chybět funkce, která vám umožní nastavit intenzitu propečení kůrky, většinou se jedná o tři stupně.
  • Chystáte-li si připravovat voňavý chleba k snídani, nezapomeňte na funkci odloženého startu, abyste ráno v pět kvůli chlebu nemuseli vylézat z postele, ale jednoduše si vše připravíte večer a nastavíte, kdy má začít pekárna pracovat.
  • Takovým nadstandardem pak už jsou na trhu pekárny, které mají automatický dávkovač surovin, což znamená, že některé suroviny, které je potřeba dodat až v průběhu cyklu, si pekárna sama přimíchá a vy nemusíte hlídat správný okamžik.

Zdroj: Domácí pekárna

Oprava jezírka

Nejčastější příčina: ztráta vody

U fóliových jezírek se může stát, že zničehonic začne mizet voda. Dochází k tomu proto, že fólie pravděpodobně přestala někde těsnit (například se někde protrhla). V některých případech se dá fólie opravit bez toho, aby se celé jezírko muselo předělávat. Základem ale je zjistit, kde přesně fólie netěsní. Při bezvětří (hladina musí být zcela klidná) stačí do středu rybníčka nalít hrneček se smetanou do kávy (nebo třeba s moukou), tak aby vznikl „ostrůvek“, pak je potřeba sledovat kam se tento „ostrůvek“ vydá, sací efekt jezírka ho totiž postupně bude hnát k netěsnícímu místu. Tento pohyb ale nemusí být hned zřetelný. Může to trvat i hodinu. Jakmile ve fólii objevíme díru, musíme ji zalepit lepící sadou určenou právě na fólie (předtím je třeba netěsnící místo pořádně vyčistit), tyto lepidla totiž mohou být použitá i pod vodou.

Při tvorbě jezírka se někdy musí fólie různě spojovat a právě tyto spoje bývají náchylnější k roztržení, nebo povolení. Opravit se to dá tak, že se buď fólie opět slepí, anebo se k ní přilepí ještě jedna vrstva. Musí se ale jednat o stejný typ izolace. Problém může být s PVC fóliemi, které po nějaké době vystavění slunečnímu záření. Začínají se lámat, a tak je velmi těžké spojit je s novou fólií.

V některých případech ale může ke ztrátě vody docházet kvůli rostlinám rostoucím u jezírka. jestliže jejich kořeny totiž zasahují do jezírka, tak z něj sají vodu. V takovém případě je velmi rychlá pomoc, stačí dané kořeny odstranit (pokud by se to opakovalo, nezbude nic jiného než rostliny přesadit dál od jezírka).

Protékat může i betonové jezírko, v takovém případě se doporučuje cementový poměr s vodním sklem. Daná směs ale velmi rychle tuhne, a tak se za chvíli nedá dál zpracovávat, je potřeba pracovat velmi rychle.

V létě běžně k úbytku vody dochází ohřevem a vypařováním vody, není dobré ale tuto situaci řešit tak, že se do rybníčka bude svádět přímo dešťová voda spláchnutá ze střechy, ta totiž obsahuje řadu nečistot, které napomáhají růstu řas a zároveň znečišťují jezírko.

Zdroj: Jezírka v zahradě

Jak zazimovat stromkové růže

Korunky stromkových růží k zazimování odlistíme, zkrátíme o nevyzrálé konce výhonů a stáhneme motouzem. Mladší stromkové růže můžeme ohnout bez obav, zvláště byly-li již trochu šikmo zasazeny. Pokládáme je opatrně, abychom je nevylomili na kořenovém krčku nebo v místě případného poranění kmene. Dbáme na to, aby takové zajizvené místo bylo na spodu oblouku. Jednou rukou přidržujeme kmen v blízkosti kořenového krčku a druhou rukou pomalu ohýbáme kmínek dolů, vždy směrem přes čípek zbylý po řezu. Pod korunou upevníme kmen k zemi zkříženými tyčkami nebo háčkem. Chceme-li šetřit dřevěný kůl, vytáhneme jej, a přes zimu nahradíme krátkým kolíkem označujícím díru.

V lehké propustné půdě můžeme pro korunku vyhloubit jamku, ale kde je půda těžší, raději ji klademe na povrch půdy, protože v jamce by se mohla zadržovat voda. Korunku dobře prosypeme ornicí a pokryjeme ještě do výše asi 20 cm nad korunkou, hlavně nad místem očkování. Obalujeme také kmínek a ornici nahrneme nad kořeny. Chráníme tak kmen nejen před mrazem a kolísáním teplot, ale i před případným okusem zvěří. Za silných mrazů chráníme takto ošetřené růže ještě krytem z chvojí.

Obtížnější je ochrana starších stromkových růží se silnými kmeny, které již nelze ohnout a které mají urostlé těžké koruny. Ohnutí je spojeno s nebezpečím zlomu, proto je nutné přezimovat růži buď nastojato, nebo položit kmen. Zdravá růže nepoškozená mrazem si vytvoří na jaře po zpětném usazení brzy zase dostatek nových kořínků.

Kdo chce chránit neohebné stojící stromky obalem, musí k tomu použít vzdušný, lehký a suchý materiál. Nikdy nepoužíváme nepropustnou fólii nebo impregnovaný papír, pod kterými za slunného počasí stoupne vysoko teplota a následující pokles v noci růže tím více poškodí. Nejlepší ochranou nejen proti mrazu, ale i proti vylomení větrem nebo tíhou sněhu je šikmo zarazit tři tyče jako jehlan nad růží, která stojí v jeho středu. Koruna se sváže dohromady, vše se vyplní a obalí slámou nebo senem a pevně sváže dráty. Vždy se také obalí kmen, například propustnou pytlovinou.

Zdroj: Jak zazimovat zahradu

Silice coloidale

Silice coloidale neboli koloidní oxid křemičitý je suspenze jemných amorfních, neporézních a typicky sférických částic oxidu křemičitého v kapalné fázi. Silice jsou obvykle suspendovány ve vodné fázi, která je stabilizována elektrostaticky. V medicíně se používá koloidní stříbro. Koloidní stříbro je ryzí metalické stříbro suspenzované (rozložené a rozptýlené) v destilované vodě. Velikost částic je od 0,015 do 0,005 nm (nanometrů, mikronů). Velikost virů je od 15 nm do 150 nm, velikost bakterií je od 350 do 1 000 nm. Koloidní stříbro může proto pronikat do jádra patogenů a ničit je. Stoupenci stříbra vyzdvihují jeho antibiotickou schopnost efektivně čelit prakticky všem bakteriím, houbám a virům. V lékařství se masti a zábaly založené na tomto kovu používají jako standardní léčba na popáleniny. Koloidní stříbro představuje jednu z alternativ antibiotik, protože těžké kovy mají své vlastní mechanismy, jimiž působí na mikroorganismy, a jsou výrazně účinnější v boji proti bakteriím než většina antibiotik, která jsou v lékárnách dostupná.

Zdroj: Vonné silice

Krtek obecný v zimě

Zimu přežívá ve své noře (zimní spánek), do níž si přes léto nastřádá dostatek potravy, aby přežil celou zimu. Krtek je k životu v temném podzemí dokonale přizpůsoben. Je mistr v hrabání dlouhých tunelů. Jejich síť se rozprostírá pod listnatými lesy, poli, pastvinami, ruderálními plochami i zahradami. Nevyhovuje mu velmi písčitá půda, kde se tunely rychle zasypávají. Zato v hlinité a jílovité půdě vytváří síť trvanlivých tunelů, které mohou být až 150 metrů dlouhé a nacházejí se v rozličných hloubkách. Řada z nich vede blízko pod povrchem, kde je nejvíce potravy. Ale při nízkých teplotách, kdy svrchní vrstvy půdy chladnou až promrzají, se krtci zanořují hlouběji – zrovna tak jako jejich potrava. V síti tunelů se nacházejí větší kulovité komůrky, které slouží k odpočinku, spánku i výchově mladých. Krtci kromě písčité a příliš kamenité půdy pochopitelně nemají rádi ani plochy podmáčené. Dovedou si však poradit. V případě nutnosti si zde budují vyvýšené pevnosti, takzvané krtčí hrady. Vypadají jako obří, jeden i více metrů velké krtiny. Uvnitř se v labyrintu víceúrovňových chodeb skrývá hnízdní komůrka. Napojená je i na tunely či další komůrky zapuštěné lehce pod zemí. Zajímavé je, že od sebe můžeme odlišit tunely samčí a samičí. Zatímco samci si razí dlouhé, rovné chodby, samičky budují nepravidelnou, klikatější síť.

Čtyři hodiny spánku a odpočinku střídají čtyři hodiny hledání potravy. Krtci se živí nejrůznějšími bezobratlými. Tunely na ně fungují jako past a krtek jednoduše projde svůj revír a posbírá spadané červy a larvy. Někdy se odváží i nad povrch půdy, aby potravu hledal tam. Kromě žížal slupne jakýkoli v půdě žijící hmyz, vajíčka, larvy, kukly i dospělce. Dokonce může likvidovat i hraboše či hryzce, především jejich mláďata.

Na zimu si krtek často dělá zásoby, potravu ukládá do vyhloubené komůrky. Aby se mu nezkazila, skladuje ji živou, ovšem žížalám a larvám zkušeným kousnutím do hlavové části způsobí ochrnutí, takže neutečou. Ve spižírně takto může skladovat až stovky žížal (denně spotřebuje množství potravy, jeho metabolismus je náročný). Pokud všechny žížaly do jara nespořádá, jejich nervové centrum může zregenerovat a ony odlezou.

Časně zjara zatouží samotářští krtci po společnosti. Samci se vydají na pouť za samičkami. Padnou hranice teritorií a všichni se vydají za vábením jara. Samci jdou patrně po vůni, kterou vylučují pachové žlázky samiček. Urazí tak třeba 10 km dlouhou cestu. Volí již vyhloubené tunely, ale pokud žádné vhodné nenacházejí, milostná touha je donutí vyvrtat nové. Krtci mají jeden, nejvýše dva vrhy ročně. Mláďata se rodí obvykle v druhé polovině dubna. Samička rodí od dvou do sedmi holých a slepých mláďat po měsíční březosti a další měsíc je kojí. Stále je opečovává a hlídá, pouze na dvě hodiny denně se vydává za potravou. Pokud ji s mláďaty na hnízdě cokoli vyruší, obvykle je odnese do jiného. Odstavená mláďata pomalu opouštějí hnízdo, ale ještě týden až tři se zdržují v jeho blízkosti. Pak se rozprchnou do širého světa, hledat svůj vlastní podzemní domov. V této době často zabrousí nad zemský povrch a jsou snadnou kořistí dravců.

Zdroj: Krtek obecný

Autoři obsahu

Mgr. Michal Vinš

Nina Vinšová

Mgr. Světluše Vinšová

Mgr. Jitka Konášová

Mgr. Jiří Dvořák

Gabriela Štummerová


ČeskéNápady

O nás

Kontakt

Ochrana osobních údajů a cookies

 SiteMAP