Hvozdík karafiát, latinským názvem Dianthus caryophyllus, si prohlédněte pro představu na fotografiích. Hvozdík karafiát je bohatě zelená rostlina doplněna pestrými květy. Květy této rostliny z pravidla nebývají příliš vysoké, narůstají do výšky od 10 do 40 cm. Svými velkými trsy se hvozdík karafiát velkou ozdobou především skalek, navíc obliba slunného či polostinného místa nechává této rostlině různorodé využití. Můžete si s ní třeba i orámovat záhony, první květy by se měly objevit v květnu a mohli by průběžně vydržet až do července.
Zvláštnosti:
Neobvyklým jevem je u hvozdíku karafiátu, že i když rostlina zrovna nepokvete, přesto budou jeho krásné zelené trsy, někdy i zabarveny lehce do stříbrna, velkou ozdobou od jara až do podzimu. Hvozdík karafiát navíc může být jak trvalka, tak dvouletka, ale i letnička.
Episcie je travnatá rostlina. Nejrozšířenější jsou tyto druhy:
Episcia dianthiflora - travnatá rostlina mající dva typy výhonků, a to krátká stébla s blízko posazenými listy a dlouhé vousy s dceřinými růžicemi vyrůstajícími v uzlech. Listy jsou malé, do 4cm délky, podlouhlého tvaru se zubatým okrajem. Povrch listu je plastický, žilkovaný, barva je tmavě zelená. Květy jsou trubkovité, bílé s purpurovou kresbou. Zvonek má v průměru velikost do 4 cm.
Episcia cupreata - mohutná travnatá rostlina s tlustými stébly. Listy jsou 10 cm dlouhé, mají elipsovitý tvar se zubatým okrajem. Povrch listu je vrásčitý, barva měděně zelená. Květy jsou trubkovité, v průměru do 3 cm, rostou jednotlivě nebo na stonku po dvou, mají červenooranžovou barvu. Je mnoho variet odlišujících se barvou listů.
Tato vytrvalá rostlina pochází z Kolumbie. Listy jsou obvykle kulaté, drobné, smaragdově zelené, sbíhají se do růžic rozmístěných po stonku. Květy jsou celkem velké (4,5 cm do délky, v průměru 3,5 cm), bílé, se zvětšenou trubičkou. Okraje kroužku (ohybu) připomínají čínskýkarafiát. Na rostlině vykvétá najednou 5-7 kvítků. Episcie kvete v létě, při správné péči může zdobit i interiér bytu, potřebuje však přiměřené osvětlení a rovnoměrnou, pravidelnou zálivku. V létě je potřeba zalévat více, vhodné je i přihnojování kompletním hnojivem. Půdní směs se připravuje z listové hlíny, humusu, rašeliny a písku, a to v poměru (3 : 1 : 1 : 0,5). Její tučnolisté listy opadávají v průvanu a vzácněji při změnách teploty. Episcia se rozmnožuje nejlépe růžicemi listů, seříznutými opatrně od stonků. Vysazuje se do písku, kde rychle zakoření.
Hvozdík čínský, latinským názvem Dianthus chinensis, si můžete pro představu prohlédnout na fotografiích. Hvozdík čínský je letnička, které se bude líbit na slunci i v polostínu, ale ne na dešti, proto byste ho před ním měli chránit, nevyhovuje ani rostlině, ani květům. Stejně jako déšť nemá tento hvozdík rád ani přílišnou zálivku, měla by být pravidelná, ale střídmá. Společně se zálivkou nezapomínejte jedenkrát až dvakrát v měsíci rostlinu přihnojit. Tato odrůda se vám hodí jak na záhon, tak do truhlíku, sice nejde o převislou rostlinu, ale dorůstá do výšky jen kolem 20 až 30 cm. V době květenství vám budou dělat radost květy bílé, růžové, červené, fialové či vícebarevné květy.
Zvláštnosti:
Hvozdík čínský vás potěší tím, že jeho různobarevné květy jsou vhodné i k řezu, a tím mohou dozdobit různé květinové vazby nebo dozdobit váš prostřený stůl čerstvými květy a co vás zaujme ještě více je příjemná vůně těchto květů.
Ibišek čínský má listy nejčastěji tmavě zelené, lesklé, podlouhle oválné nebo podlouhle vejčité, na konci roztřepené. Velikost listů je cca do 15 cm, jsou umístěny na stéble jeden za druhým. Největší ozdobou, pro kterou se tento ibišek pěstuje, jsou rozmanité zvonovité květy, které mohou být jednoduché či plné, v barevných odstínech od bílé přes žlutou, oranžovou, růžovou až po sytě červenou. V našich zeměpisných šířkách kvetou od jara do podzimu, jsou mnoha barev a barevných kombinací, jednoduché i plnokvěté, jejich počet závisí na velikosti rostliny. Květy vydrží zpravidla jeden den a prakticky nevoní. Střídají je nově se rozvíjející poupata. Čínská růže je na pěstování nenáročná.
Můžeme se setkat i s jeho synonymem Thea sinensis. Zajímavostí je, že název celého rodu Camellia (čajovníkovité) je odvozen od příjmení českého jezuitského misionáře, botanika a lékárníka Jiřího Josefa Kamela, který působil na Filipínách. Systematika celého rodu není ale zcela ustálená. V poslední době je jako jediný druh celého rodu uváděn čajovník čínský (camellia sinensis). Je menšího vzrůstu (kolem 2 – 3 m) a s menšími lístky, který je vhodnější pro pěstování ve vyšších subtropických pásmech. Je mrazuvzdorný, snese i teploty minus 10 stupňů. Údajně pod sněhovou pokrývkou vydrží i mínus 24 stupňů! Někdy ale může být samostatně vyčleněn i čajovník assamský (camellia assamica). Ten je naopak vyšší (může dorůst i 20 – 30 m), s většími a světlejšími listy. Pěstuje se ve všech nadmořských výškách tropického pásma. Na rozdíl od varianty sinensis je nutno ho před poklesem teploty pod bod mrazu chránit. Někdy se můžeme setkat ještě s další variantou, kterou je čajovník indonéský (ceylonský), typický pro hornaté oblasti tropů.
Pokojové ibišky jsou stálezelené keře a byliny se střídavými listy. Listy jsou celistvé nebo dlanitě laločnaté, s dlanitou žilnatinou, skládající se ze tří nebo více hlavních žilek.
Květy jsou pravidelné, oboupohlavní. Kalich je zvonkovitý nebo miskovitý, vytrvalý, s pěti cípy nebo zuby. Na bázi kalicha je většinou vyvinut kalíšek s pěti až mnoha cípy, jen zřídka chybí. Pokojový ibišek má květy krátkověké, většinou vydrží jediný den a poté koruna opadává. Tyčinky jsou srostlé v trubičku a spojeny na bázi s korunními lístky. Plodem je mnohosemenná tobolka.
Pokojové ibišky můžeme pěstovat v mnoha barvách. Kromě růžově červené, která patří původnímu divokému druhu, je to hlavně červená v různých tónech, ale také různé odstíny oranžové, žluté, růžové i barva bílá. Značná je rovněž rozmanitost velikostí a tvarů. Květy s nápadně vyčnívajícími tyčinkami mohou být rovné, zvlněné, stříhané, poloplné i plné. Rostlina nejvíce kvete od června do podzimu, ale ojedinělé květy se mohou objevit kdykoliv.
Mezi nejčastěji pěstované pokojové ibišky patří ibišek čínský a ibišek dřípený. Tyto ibišky jsou na trhu k dostání v mnoha barevných variacích. Nejčastěji pěstovaný ibišek čínský můžete znát pod názvem čínská růže.
Jedná se pravděpodobně o nejlepší a nejoblíbenější druh jilmu pro bonsaje. Jilm čínský je strom, který ve své domovině dorůstá výšky až 20 metrů, má velmi jemné větvení, lístky jsou drobné, střídavě postavené, s vroubkovaným okrajem a malým řapíkem. Dobře snáší teplotní rozdíly a nevadí mu přílišné sucho nebo vlhko. Tento druh je normálně opadavý, pochází-li z teplejších klimatických podmínek, je ale stále zelený. U nás se pěstují rostliny stále zelené v interiérech a opadavé venku.
V zimě umisťujeme na jasném a slunném okně s teplotou mezi 6–22 °C. Při nedostatku světla listy žloutnou a opadávají. Od května do září mohou být jilmy při dostatečné zálivce venku na plném slunci.
Zaléváme po celé vegetační období denně, v horkém počasí i častěji, v zimě zálivku omezte, mezi zálivkami nenechte půdu vyschnout. Po rozvití listových pupenů na jaře hnojte první měsíc každý týden, pak jednou za 14 dní, v zimě při chladnějším zimování jednou po 4–6 týdnech.
Přesazujeme každoročně časně zjara do 10 let věku stromu, pak dle potřeby vývoje kořenů. Kořeny by se měly každé 2 roky kontrolovat. Vhodnou zeminou je substrát pro pokojové rostliny nebo hlína (akadama) – rašelina – písek v poměru 2 : 1 : 1.
Nové přírůstky prořezáváme stále, polodřevnaté výhonky za 2. až 3. listem. Větvičky je možno tvarovat drátem kdykoliv, správně založená koruna se snadno udržuje stříháním. Předlohou nám mohou být všechny známé styly. Čínský jilm lze díky jeho bujnému růstu a střídavě rostoucím listům tvarovat v požadovaném stylu pouze cíleným řezem. Drátování se zpravidla používá v případech, že se mění tvar starší rostliny nebo se rostlina zpracovává poprvé. Drátovat lze mladé výhony do tloušťky tužky. Silnější větve se napínají, aby se jim nepoškodila choulostivá kůra.
Redukční řez se provádí od délky výhonů 10 cm a více, lze prořezávat i mladší stromky, které jsou ještě ve vývoji. Již vyzrálé bonsaje prořezáváme dříve. Podle stupně vyzrálosti a postavení větve v koruně zkracujeme na jeden až pět listů. Mají-li být v průběhu nového tvarování odstraněny silnější větve, provádíme řez nejlépe v období od dubna do července. Dobře ošetřené rány v tomto období zarůstají zvlášť dobře.
Osivo u nás v prodeji nenaleznete. Jilm lze však snadno množit řízkováním. V nabídce specializovaných obchodů se starší rostliny v různých věkových kategoriích a vývojových stadiích objevují pravidelně.
Rychlé obědy se pomalu, ale jistě stávají nedílnou součástí naší uspěchané doby. Známe to všichni: Je čas oběda a žaludek se točí na všechny strany, hlady padáme, a tak nepohrdneme rychlým obědem. I když vaření nechcete obětovat moře času, můžete v kuchyni vytvořit pravé skvosty a s rychlými a jednoduchými recepty pak slavit úspěch. Základem rychlého vaření je vybavená spíž a kvalitní suroviny. Zaměřte se na rýži a těstoviny. Na přípravu jedné z nejslavnějších italských specialit, „spaghetti aglio olio‟, potřebujete jen čtyři základní suroviny: špagety, česnek, olivový olej a chilli papričky. Vyplatí se mít doma také dva druhy rýže, a to kulatozrnnou, ze které uděláte jednoduché rizoto s hráškem i rýžový nákyp, a dlouhozrnnou basmati na pilaf a jako přílohu k omáčkám či ke směsím na čínský způsob. Kromě těstovin a rýže byste měli mít doma i luštěniny, sterilovanou kukuřici, fazole, hrách a loupaná rajčata. Tak by měla být vybavena i lednička a mrazák. Zvlášť v zimě se totiž nemůžete příliš spoléhat na čerstvou zeleninu, proti ji musíte nahradit zeleninou zamrazenou. Ke stálicím v mrazáku by měly patřit fazolky a listový špenát.
Ve své asijské domovině dorůstají tyto krásné stromy výšky až 20 metrů, nebo se naopak dle dlouholeté tradice tvarují do miniaturní podoby, tedy jako bonsaje. Mají velmi jemné rozvětvení, malé, svěže zelené, střídavě postavené oválné lístky s vroubkovaným okrajem a drobným řapíkem. Dobře snášejí teplotní rozdíly a respektují sucho i vlhko. Pro svůj zdárný růst ale potřebují dostatek světla. Pro správné pěstování je důležité vědět, odkud k nám byl daný druh jilmu dovezen. Rostliny z teplé jižní Číny a Tchai-wanu jsou pokojové, rostliny ze studeného severu a čínských hor jsou venkovní. Jakou rostlinu máme, poznáme nejlépe na podzim. U venkovních jilmů se všechny listy zbarví do červenohnědé barvy a opadají, u pokojových může část zežloutnout a opadat, ale na koncích jsou stále patrné zelené přírůstky.
Jilm dobře snáší řez, můžete proto tvarovat korunku, zmenšit nebo omezit velikost stromku. Pokud provedete takový úkon s citem v ruce a oku, bude zákrok jen ku prospěchu. Pro takovéto tvarování je nejvhodnější jilm holandský. Ten dobře snáší i hluboký řez. Velmi vhodné jsou však i popisované jilmy čínské. Chcete-li pěstovat jilm v truhlíku, pořiďte si kultivar Hokkaido. S droboučkými listy se uplatní i ve skalce a nadšeni z něj budou i bonsajisté. Má jedinou nevýhodu v tom, že bývá málokdy ke koupi.
Starat se o jilm nedá opravdu žádnou práci a pěstovat ho zvládne i úplný začátečník. Stromy i keřové formy rostou dobře v každé zahradní půdě, na slunci i ve stínu. Pestrolistým kultivarům pochopitelně vyhovuje slunná poloha, v zastínění se nevybarví listy a zůstávají spíše světle zelené.
Dobře kořenící jilmy snesou to, co málokterý strom. Díky bohatému kořenovému systému lze přesazovat i vzrostlé exempláře. Trochu potrápit vás mohou jedině kultivary roubované na jiné podnoži, pak musíte čas od času odstraňovat výhony původního druhu.
Prý již Keltové věřili ve vzácnou léčivou moc jilmů a připravovali ze sušené kůry prášek jako základ léčivých placek na poškozenou pokožku. Ty léčily neuvěřitelně rychle, měly i protizánětlivé účinky. Jilm je také jedním ze stromů keltského horoskopu, který připisuje lidem narozeným v jeho znamení toleranci, smysl pro humor, píli, pohotovost a tvůrčího ducha.
Pod jménem jilm čínský se skrývají různé velmi si podobné dřeviny pocházející z Asie, jejichž domácí klima je subtropické. Všechny mají malé, tuhé, oválné, tmavě zelené listy rostoucí střídavě. Kmen má většinou tmavě šedou barvu a ve vyšším věku bývá více či méně strupovitý. Rostliny jsou vůči mrazu odolné jen v malé míře.
Díky jeho robustnosti a odolnosti můžeme jilm čínský pěstovat celoročně v bytě. Chyby při pěstování i napadení škůdci (hlavně roztoči) rostlina zpravidla přežívá, pokud včas podnikneme nápravu. Dobrou bonsaj však z jilmu vytvoříme v bytě pouze tehdy, když má rostlina možnost stát v zimním období na nevytápěném stanovišti a po celý rok má optimální světelné poměry a dostatek vzdušné vlhkosti.
Stanoviště by tedy mělo být po celý rok světlé a několik hodin denně by měl být jilm vystaven přímému slunečnímu záření. Silný vítr a deště se postarají o to, aby se jilmu vyvinulo odolné listoví. Na zimu jej umístíme do nevytápěné místnosti na co možná nejsvětlejší místo. Přes zimu by měl jilm růst co nejméně.
Jako substrát můžeme použít směs jílového granulátu, písku a zahradnické zeminy v poměru 2 : 1 : 1. Používají se i jiné substráty, které dobře propouštějí vodu. I ty rostlina snáší dobře. Každý rok až každé tři roky vyměníme dvě třetiny zeminy v misce. Současně můžeme provést větší zkrácení kořenového systému.
K zálivce lze použít i běžnou vodu. Rostlina snese dokonce velmi tvrdou vodu. Díky relativně vysoké odolnosti proti solím je možné k hnojení používat jak organická, tak i minerální bonsajová hnojiva. Hnojení se provádí mezi únorem a zářím dle přiloženého návodu. V zimě stačí hnojit jednou měsíčně.
Mezi nejčastější druhy kamélií pěstovaných nejen u nás patří chandleri elegants, což je kamélie kvetoucí v pozdní zimě. Kvete bohatými růžovými květy s jádrem zlatých tyčinek uprostřed. Jejím původem je Čína, Japonsko a Korea. Vyžaduje kyselou či neutrální, dobře odvodněnou půdu a její růst je pomalý.
Alba plena
Dalším často pěstovaným druhem je oblíbená alba plena. Je jedním z nejstarších a nejlepších druhů odrůd kamélií. Má čistě bílé dvojité květy, kontrastující s lesklými tmavě zelenými listy. Kvete na konci zimy až na začátku jara, vyžaduje stín nebo polostín a její růst je středně rychlý. Po 20 až 25 letech je schopna narůst do výšky a šířky až 8 m.
Lady Campbell
Lady Campbell je kamélie, která snáší teploty až minus 15 °C, v dospělosti dosahuje výšky 3 m. Tato rostlina pochází z Číny, Korey a Japonska, kvete v březnu až dubnu a její květy jsou plné, karmínově červené.
Camellia sinensis
Camellia sinensis (čajovník čínský) je stálezelený keř nebo nižší stromek, dorůstající výšky 3–15 m, většinou se udržuje do výšky 1,2 m. Listy čajovníku jsou střídavé, řapíkové, vejčité až kopinaté, dlouhé 4–15 centimetrů, mají tmavozelenou barvu. Květy vyrůstají v chudých svazečcích v paždí listů o velikosti kolem 5 centimetrů, mají bílou nebo nažloutlou barvu. Plody čajovníku čínského jsou tobolky s třemi pouzdry. Pochází z jižní Číny a přilehlých oblastí od východní Indie po Vietnam. Čajovník vyžaduje teploty pohybující se mezi 12–32 °C. Rostlina vyžaduje kyselou, hrubší, dobře propustnou půdu, pomalejší růst má kladný vliv na kvalitu produkce. Čajovník bývá pěstován plantážním způsobem a sbírá se většinou ručně, následně je sušen a tříděn. Čajovník obsahuje alkaloid kofein, a proto odvar z něj má povzbuzující účinky.
Malá rada na závěr. Pokud chcete začít s pěstováním kamélií, začněte s nákupem levnějších druhů, aby vás případný neúspěch tolik nemrzel, a s postupující odvahou a zkušenostmi přecházejte k druhům dražším.
Nemoc dna je metabolické onemocnění, při kterém organismus není schopen dostatečně odbourávat puriny. Puriny tvoří součást nukleoproteinů, které jsou obsaženy v běžné stravě – v živočišných i rostlinných zdrojích. Výsledkem jejich metabolismu je kyselina močová. Onemocnění dnou se tedy v první řadě projevuje zvýšenou koncentrací kyseliny močové v krvi. Pokud není zvýšená hladina kyseliny močové spojená s dalšími obtížemi, označuje se jako asymptomatická hyperurikémie. Vysoká koncentrace kyseliny močové v krvi však může způsobit krystalizaci této látky v kloubech a jiných tkáních. Kyselinové krystaly jehličkovitého tvaru pronikají a bodají do málo prokrvených tkání, ve kterých uvíznou. Nejčastějším místem výskytu takzvaných dnavých tofů jsou malé klouby na dolních i horních končetinách, typicky na palci u nohy. Postiženy však mohou být i ostatní klouby nebo i ušní lalůček.
Lékař vám předepíše léky snižující tvorbu kyseliny močové, popřípadě léky na podporu jejího vylučování z organismu. Úlevu mohou přinést i přírodní prostředky jako vojtěška, lopuch, yzop, aloe. Nejdůležitější krokem při léčbě dny je však změna životního stylu a stravování. Potraviny je nutné vybírat podle obsahu purinů. Základ stravy by měly tvořit potraviny s obsahem nižším než 50 mg purinů, úplně vyloučit ze stravy by se měly potraviny s obsahem nad 150 mg purinových látek. Potraviny s obsahem 50–150 mg purinů je potřeba omezit. Jedná se o takzvanou nízkopurinovou dietu.
Je dobré si uvědomit, že i při přísné nízkopurinové dietě dojde k poklesu kyseliny močové v krvi maximálně o 15 %, což je u valné většiny pacientů nedostačující. Proto dietu doplňuje podávání léků snižujících tvorbu kyseliny močové. Dieta s omezením purinů je nutná, ale nesmí vést k nedostatku důležitých živin. Při purinové dietě je důležité stravovat se pravidelně a přijímat dostatek tekutin (2–3 l denně). K pití jsou nejvhodnější ovocné a bylinné čaje, demineralizovaná voda a alkalické minerálky dle doporučení lékaře. Právě alkalické minerálky mají přednost, protože napomáhají alkalizaci moči, a tím udržení jinak špatně rozpustné kyseliny močové v roztoku, takže se předejde tvorbě purinů.
Na snížení kyseliny močové jsou vhodné tyto potraviny: obiloviny (bílé pečivo, rýže, kroupy, krupky, jáhly, těstoviny, škrobová mouka), mléko a mléčné výrobky, zelenina (brambory, brokolice, kořenová zelenina, cibule, křen, čínský salát, lilek), ovoce čerstvé a zralé (veškeré mimo kiwi).
Fazole bílé se hodí na různé typy pokrmů, vzhledem k jemné struktuře zejména na výrobu pyré. Vaří se 1,5–2 hodiny.
Fazole „červená ledvina“ jsou univerzální druh fazolí, který se hodí do polévek, chilli con carne a obecně na mexickou kuchyni. Mají výraznou chuť. Vaří se 1,5 hodiny.
Fazole pinto jsou středně velké strakaté fazole, velmi oblíbené v italské kuchyni. Vaří se 1,5–2 hodiny.
Fazole haricot má o něco jemnější chuť než černá fazole. Vaří se přibližně 1 hodinu.
Fazole černá má oválný tvar a tmavou barvu. Její chuť je nasládlá a připomíná houby. Podává se dušená a smíchaná s rýží. Vaří se 1,5 hodiny.
Fazole „černé oko“ se vyznačuje charakteristickou černou skvrnou a velmi tenkou slupkou. Vaří se 0,5–1 hodinu.
Fazole bílá máslová je plochá fazole s krémovou strukturou a jemnou chutí. Vaří se 1–1,5 hodiny.
Fazole lima, fazole měsíční, pochází z Peru, v současnosti se pěstuje ve všech vhodných oblastech. Semena jsou větší, mají bílou barvu, při vaření změknou, ale nerozpadnou se. Patří k nejvíce využívaným odrůdám.
Fazole fava jsou vhodné především do polévek, salátů a kaší. Jsou větší, mají světle hnědou až červenohnědou barvu a jsou moučnější.
Fazole borlotto mají semena s mnoha skvrnami červenofialové barvy, mají hořkosladkou příchuť. Jsou velmi oblíbené v Itálii, kde se konzumují čerstvé i sušené. Prodávají se ve dvou velikostech. Malé fazole jsou po uvaření velmi měkké, velké se používají do mnoha tradičních italských jídel, například polévky minestrone.
Fazole canellini mají středně velká semena bílé barvy, která po uvaření změknou. Jsou velmi oblíbené v Itálii, především v Toskánsku.
Fazole appalosa-beans jsou středně velké bílé fazole s hnědými nebo červenohnědými skvrnami, které pocházejí z jihozápadu USA, ale v současnosti se pěstují i v mnoha jiných oblastech.
Fazole bostonské, tzv. perličky, jsou malé a moučné, mají světlou krémovou barvu. V USA se používají na pečení bakedbeans, ve Francii na cassoulet.
Fazole vigna čínská, dlouhatec čínský, je specifická především délkou svých velmi úzkých lusků, které dorůstají až do 90 centimetrů. Semena mají smetanovou barvu, je na nich charakteristická tmavá nebo žlutá skvrna. Mají velmi lahodnou chuť a jsou oblíbené v jižních oblastech USA.
Fazole adzuki jsou malé červené fazole, které při vaření získají velmi jemnou a příjemně sladkou chuť.
Fazole mungo, urdu, nebo také urid, je odrůda fazole s menšími boby, která se nejvíce pěstuje a připravuje i neloupaná v Indii. Barva bobů je matně zelená nebo zelenožlutá. Při loupání se velmi často rozpadá na poloviny, prodávaná po úpravách má barvu žlutou.
Fazole můra pochází z Indie a její boby jsou velmi odolné proti vysychání.
Fazole křepelčí mají bílá nebo krémová středně velká semena s tmavými menšími skvrnami, takže připomínají křepelčí vajíčka. Jsou poměrně moučné, ale nerozvařují se.
A co vy? Jaké máte rádi fazole a recepty z nich? Podělte se o ně.
Ibišek čínský je tropická rostlina. To znamená, že k tomu, aby se mu v bytě dobře dařilo, potřebuje dostatek světla, a co je neméně důležité, správnou teplotu – ideálně v rozmezí 20 až 25 °C. K tomu, aby rostlina dlouhodobě kvetla a květy a poupata si také udržela, potřebuje každý den několik hodin přímého slunečního záření. Nejlépe tedy uděláme, pokud ji umístíme poblíž okna nebo rovnou na parapet okna orientovaného na jih nebo západ. I když dařit by se jí mělo i na východním okně – v závislosti na konkrétních podmínkách každého bytu. V létě je však třeba dávat pozor na přímé sluneční paprsky, hlavně ve slunných dnech a přes poledne, aby nedošlo k popálení listů. Pokud máme rostlinu na okně, jednoduše ji trochu přistíníme žaluziemi, popřípadě přendáme na nějaké místo s dostatkem rozptýleného světla. V zimě zase naopak dáváme pozor, aby nám ibišek od okna nenamrzl. To může způsobit i studený průvan od otevřeného okna, když si jen na chvilku v mrazivých dnech vyvětráme.
Pokud si koupíme malou a již kvetoucí rostlinu v obchodě, bývá často už ve skleníku ošetřena regulátorem růstu, proto jí může kompaktní tvar vydržet i rok. Po této době má však pokojový ibišek hlavně v přehřátém a nepříliš světlém bytě snahu vytvářet dlouhé výhony a jen málo květů. Snažme se mu proto poskytnout to nejlepší možné osvětlení.
Ibišek je poměrně teplomilný. Letní teplota by měla dosahovat 20–25 °C, zimní 15–20 °C, minimálně však 13 °C.
Ibišek je náročný na živiny, proto mu na jaře a v létě určitě prospěje každé dva týdny přihnojení plným hnojivem – tedy hnojivem se všemi základními živinami. V sezóně (březen–listopad) hnojíme každé dva týdny. Ibiškům vyhovuje hnojivo s nižším obsahem fosforu. Přemíra fosforu může způsobit, že ibišku naroste mnoho jemných lístků, ale žádné květy. Ibišek rovněž potřebuje některé stopové prvky jako železo nebo hořčík. Většinou si ale vystačíme s komplexním hnojivem pro kvetoucí pokojové rostliny anebo se prodávají speciální hnojiva pro ibišky. Vyvarovat bychom se naopak měli hnojivům pro balkónové květiny, která by mohla ibišku uškodit.
Koncem února pak můžeme provést i dosti hluboký řez (na polovinu výšky) a rostlinu vytvarovat. Během vegetace pak jen občas zaštípneme příliš dlouhé výhony.
Pravým časem pro přesazování je předjaří. Půdu volíme humózní, výživnou s podílem rašeliny; vhodné složení mají prodávané zahradnické substráty.
Během vegetační sezóny, tedy od března do listopadu, rostlinu hojně zaléváme. Nelze přesně říct, kolikrát týdně by to mělo být, ale u ibišků se řídíme jednoduchým pravidlem, a to, že půda by neměla nikdy zcela vyschnout, ale ani bychom ji neměli přemokřit. Zaléváme tedy, když je zemina ještě nepatrně vlhká, a půl hodiny po zalití raději zkontrolujeme, zda v květináči nezbyl přebytek vody. Nikdy nezaléváme studenou vodou. To je obzvlášť důležité ve studenějších měsících. Voda by ideálně měla mít teplotu kolem 30 °C.
Ibišek potřebuje lehčí a dobře propustnou půdu s dostatkem živin. Běžná půda pro pokojové rostliny (rašelina + kůrový humus + stopové prvky), do které přidáme trochu listového kompostu, je pro pěstování dostačující. Jestli chcete, můžete si i namíchat vlastní substrát pro ibišky. Zkušení pěstitelé doporučují smíchat 1/3 hrubší rašeliny, 1/3 kompostované kůry (takzvaný kůrový humus) a 1/3 uleželého kravského hnoje. Do této směsi dále přimícháme keramzit a vermikulit. Keramzit můžeme nahradit pískem, ale obojí by nemělo tvořit více než 10 % objemu substrátu. Vyvarovat bychom se naopak měli substrátů s velkým množstvím jemné rašeliny. Ta má tendenci po zalití úplně slehnout a zamezit tak přístupu vzduchu ke kořenům.
Zde naleznete bylinky, které pomáhají na astma. Jejich využití je samozřejmě rozsáhlejší, ale my se zde budeme věnovat především jejich působení na astma.
Patří mezi vytrvalé bylinky, má podobné květy jako máta. Snižuje histamin, je tedy vhodná při léčbě alergií a astmatu.
Použití: Pro léčivé účinky se používají kořeny této rostliny. Užívá se ve formě tablet nebo prášku.
Angínovník čínský (Belamcanda chinensis)
Je známý pod čínským názvem She Gan. Patří mezi léčivé bylinky, přičemž hlavní léčivou částí je oddenek. Léčí bolesti v krku, kašel, astma.
Použití: Z angínovníku si můžete připravit odvar, který pomáhá u výše zmíněných zdravotních obtíží. Doporučené dávkování je od 5 do 10 gramů (jedna čajová lžička) v odvaru. Vzhledem ke své mírně toxicitě se nedoporučuje pro děti ani těhotné ženy.
Listy angínovníku lze také žvýkat jako lék proti respiračním onemocněním a bolesti v krku. Žvýkejte maximálně půl minuty a rozžvýkaný list nepolykejte, ale vyplivněte.
Z angínovníku si můžete připravit rovněž kloktadlo jako pomoc při bolestech v krku – jednu čajovou lžičku pokrájených lístků nechte 15 minut louhovat ve 200 ml vroucí vody.
Bakopa drobnolistá (Bacopa monnieri)
Je tropická rostlina. Léčí astma, bronchitidu a alergie.
Použití: Obvykle se bakopa užívá nastrouhaná jako koření nebo ve formě kapslí.
Čechřice vonná (Myrrhis odorata)
Je vytrvalá rostlina patřící do čeledi Apiaceae. Nyní opomíjená, tradičně byla používána k léčbě kašle, astmatu a dušnosti. Hlavní účinnou složkou v čechřici je esenciální olej, který obsahuje anetol, seskviterpeny a flavonoidy. Právě anetol je zodpovědný za výraznou chuť anýzu a vůni rostliny.
Použití: Pro lékařské účely se používají listy, kořeny i semena rostliny.
Česnek medvědí (Allium ursinum)
Pomáhá proti chřipce i astmatu.
Použití: V léčitelství se využívá jako doplněk stravy pro zlepšení trávicího ústrojí, krevního oběhu nebo jako prevence proti nachlazení a astmatu.
Devětsil lékařský (Petasites hybridus)
Pro léčebné účely se používá především oddenek. Ten se suší asi při 40 °C. Oddenek je nutné od rostliny oddělit před jejím rozkvětem. Mírní astma. Rostlina vydává nežádoucí pach, který může vyvolat u některých lidí nevolnost.
Použití: Používá se jako nálev při léčbě astmatu. Lze používat dlouhodobě.
Divizna velkokvětá (Verbascum densiflorum)
Podporuje vykašlávání hlenu. Tlumí křeče průdušek. Pomáhá při astmatu.
Použití: Pro léčebné účely se využívá hlavně květ divizny, případně její listy. Divizna se podává ve většině případů vnitřně v podobě čaje, jako odvar z květů či listů.
Heřmánek pravý (Matricaria chamomilla)
Heřmánek má všestranné využití. Pomáhá i od bronchiálního astmatu.
Použití: Heřmánkový čaj pomůže především v době nachlazení nebo při chorobách horních cest dýchacích.
Chvojník čínský (Ephedra sinica)
Je v tradiční čínské medicíně, kde má své hojné využití, označován jako „ma huang“. Používá se jako lék na astma.
Použití: V bylinné medicíně se využívají stonky a větvičky rostliny. Používá se v různých formách, nejčastější je vysušená bylinka ve formě prášku. Při přípravě čaje produkuje bylinka největší množství efedrinu po dobu 2 hodin.
Pozor! Dávka chvojníku by neměla překročit 8 mg na porci, užívá se až po 6 hodinách a nesmí přesáhnout 24 mg denně. Chvojník je stimulant, který ovlivňuje srdce, krevní oběh a centrální nervový systém.
TIP: Je vhodný i pro redukci váhy!
Jinan dvoulaločný (Ginkgo biloba)
Potlačuje alergické reakce a astma.
Použití: V současnosti se přípravky s obsahem účinných látek dostávají i na český trh, kde jsou k dostání v různých formách.
Kohoš žluťuchovitý (Caulophyllum thalictroides)
Používá se při kašli a astmatu.
Použití: V bylinné medicíně se využívají kořeny a oddenky. Kořen může dráždit sliznice a listy a stonky mohou způsobit podráždění kůže. Nesmí jej používat těhotné ženy, vyvolává kontrakce a poškození plodu.
Kopytník evropský (Asarum europaeum)
Používá se k léčbě bronchitidy, laryngitidy a silikózy. Léčí kašel související s kouřením. Je účinný i při léčbě astmatu.
Použití: Pro léčebné účinky se využívá zejména podnož, ale do jisté míry lze použít také listy. Nadzemní části rostliny jsou obvykle sbírány v květnu až v červnu, zatímco podnož se sklízí v srpnu. Celý rostlinný materiál by měl být vyčištěn a vysušen na vzduchu ve stínu. Sušená, prášková bylina má hořkou chuť. Dnes se bylinka většinou používá jako vyčištěný a standardizovaný suchý extrakt ve formě tablet, protože samotná suchá bylina je docela toxická.
Kozí brada luční (Tragopogon pratensis)
Používá se také jako účinný prostředek při astmatu a problémech s dýchacími cestami.
Kořen: Kořen mívá poněkud hořčejší chuť, jeho šťáva je vhodná především na problémy spojené s dýchacím ústrojím. Kořen je možné i uvařit a jíst ho například místo zeleniny.
Lesklokorka lesklá (Ganoderma lucidum)
Má hojivý účinek na plíce (proto je vhodná pro pacienty s astmatem a jinými respiračními onemocněními).
Použití: Lesklokorku můžeme koupit v sušených, koncentrovaných tabletách, kapslích, nebo dokonce i jako extrakt. V jakékoliv z těchto forem může být lesklokorka použita jako výživový doplněk. Doporučená dávka při použití lesklokorky jako doplňku stravy je 150 až 900 mg, jestliže se užívá ve formě tablet nebo kapslí, nebo 1,5 až 9 gramů v sušené podobě. Ojediněle byly hlášeny nežádoucí účinky, kdy někteří lidé užívající tuto houbu po dobu několika měsíců pocítili sucho v ústech, závratě, žaludeční nepohodlí nebo krvácení z nosu.
Lípie sladká (Lippia dulcis)
Léčí projevy astmatu, bronchitidy, černého kašle a dalších respiračních onemocnění.
Použití: Z rostliny se používá pryskyřice, která se získává řezy v kořenech. Používá se jako lék.
Lišejník islandský (Cetraria islandica)
Usnadňuje vykašlávání hlenu, používá se při léčbě bronchitidy a astmatu.
Použití: Nejčastěji se z něj připravuje čaj, odvar a tinktura.
Lobelka nadmutá (Lobelia inflata)
Je bylinka, která se používá k léčbě astmatu, bronchitidy a černého kašle. Je účinná při léčbě alergií.
Použití: Podává se ve formě tinktury jako tekutý extrakt. Jako sušená bylina se používá k přípravě čaje. Z lobelky se připravují také kapsle.
Ločidlo čertovo lejno (Ferula assa-foetida)
Používá se na úlevu od astmatu. Jedná se o tvrdou pryskyřičnou gumu.
Použití: Prodává se ve formě jemně mletého prášku jako doplněk stravy.
Mateřídouška obecná (Thymus vulgaris)
Pomáhá při chřipce, kašli, astmatu i bronchiálním kataru.
Použití: Mateřídouškový čaj je výborný na astma pro děti.
Postup: Lžičku sušené natě mateřídoušky přelijeme šálkem vroucí vody, necháme 15 minut louhovat, scedíme a podáváme dítěti jednou denně, nikoliv však dlouhodobě.
Mučenka pletní (Passiflora incarnata)
Je tropická rostlina užitečná rovněž ke zmírnění příznaků astmatu.
Použití: Využívá se celá rostlina, a to v čerstvé i sušené podobě.
Osladič obecný (Polypodium vulgare)
Usnadňuje odkašlávání, odhleňuje, léčí kašel, pomáhá při léčbě astmatu a bronchitidě, odstraňuje chrapot z nastydnutí, pomáhá léčit zánět průdušek.
Použití: Z osladiče obecného se vyrábí tinktura. Při užívání osladiče je nutné striktně dodržovat předepsané denní množství, jinak hrozí předávkování, které může mít velmi vážné následky. Dále se léčivka používá ve formě prášku, jeden až dva gramy denně, anebo v podobě nálevu. V současnosti se používá především v lidovém léčitelství.
Pastala rozprostřená (Turnera diffusa)
Je známější pod jménem damiána. Snižuje projevy astmatu.
Použití: Z rostliny se používají hlavně listy. Nejčastěji se tato bylinka pije ve formě čaje.
Pilát lékařský (Anchusa officinalis)
V lidovém léčitelství se mimo jiné dlouhodobě používá při léčbě astmatu.
Postup tinktura: Nať se natrhá na menší kousky, zalije se minimálně 40procentním alkoholem – a tinktura je na světě! Takto vyhotovená směs se nechá po dobu jednoho týdne odstát, poté se slije do menších lahviček, již ale bez natě, a takto připravenou ji můžeme užívat.
Postup nálev: Zalijte kávovou lžičku této bylinky horkou vodou, nechte až půl hodiny louhovat a poté výluh podávejte třikrát denně na polévkové lžíci.
Postup šťáva: Pro přípravu šťávy se používá kvetoucí nať – stejně jako u přípravy tinktury. Nať je nejdříve potřebné pomlít a následně z ní vymačkat šťávu. Takto připravená šťáva mívá výraznější účinky než již zmiňovaný nálev. Nevýhodou ale je, že šťávu lze pít pouze čerstvou, nelze ji připravovat na několik dní dopředu.
Podběl lékařský (Tussilago farfara)
Pomáhá proti kašli. Podpůrný při bronchitidě, astmatu.
Použití: Používá se květ a listy jako droga při vnitřním i zevním užití. Vnitřně jako čajový odvar.
Rozrazil lékařský (Veronica officinalis)
Hojně se vyskytující bylina, která má příznivé účinky při léčbě chrapotu, kašle a astmatu.
Použití: Při kašli usnadňuje vykašlávání, neboť napomáhá rozpouštění hlenů. Velmi dobře působí také při léčbě tuberkulózy a astmatu. Rozrazil nemá žádné vedlejší účinky, lze jej užívat dlouhodobě. Je však třeba dbát na dodržení doporučené denní dávky, která je 5 gramů.
Rýmovník (Plectranthus argentatus)
Je fantastická rostlina, patří však mezi bylinky, které nelze sušit, protože obsahuje hodně vlhkosti. Pokud si chcete úrodu rýmovníku zachovat pro pozdější použití (například v zimě), zkuste bylinku raději zmrazit než usušit. Zmírňuje projevy astmatu.
Postup sirup: 30 lístků rýmovníku a 1 citron dáme do hrnce a zalijeme 1,5 l vroucí vody, aby vše bylo ponořené. Necháme odstát do druhého dne. Druhý den přecedíme, přivedeme k varu, přidáme cca 1 kg cukru a vaříme, dokud se nám nebude zdát sirup dost hustý. Počítejte přibližně s hodinou času. Sirup ještě trochu zhoustne chladnutím. Ještě horký sirup nalijeme do čistých skleniček, zavíčkujeme, otočíme dnem vzhůru cca na 5 minut, poté obrátíme a necháme zcela vychladnout. Uchováváme na chladném místě, po otevření raději v ledničce. Uzavřený nám vydrží až 2 roky.
Řeřicha setá (Lepidium sativum)
Je bylinka, která má spoustu zdravotních přínosů. Mimo jiné minimalizuje symptomy astmatu, zlepšuje funkci plic u lidí trpících astmatem.
Postup: Smíchejte řeřichu s medem – řeřicha působí jako expektorans (usnadňuje vykašlávání).
Topolovka růžová (Alcea rosea)
Používá se při léčbě horních cest dýchacích, napomáhá problémům s odkašláním, rozpouští a uvolňuje hleny a také léčí astma.
Použití: V současné době se používá v lidovém léčitelství pro nejrůznější odvary, čaje, sirupy a kloktadla. Topolovka růžová se rovněž hojně využívá k omývání pokožky pro zmírnění ekzémů a akné.
Zběhovec plazivý (Ajuga reptans)
V lidovém léčitelství se používá na astma, proti bolestem v krku nebo proti chrapotu. Je skvělým pomocníkem při zánětu průdušek, kašli i chrapotu.
Postup: 5 dílů zběhovce, 5 dílů řepíku, 4 díly podbělu, 4 díly plicníku, 4 díly rozrazilu, 3 díly květu černého bezu, 3 díly fenyklových semínek. Lžíce směsi se přelije 3 dl vřelé vody a nechá se zhruba 15 minut louhovat. Čaj se následně pije dvakrát denně.
Zaplevanka rozkladitá (Grindelia robusta)
Léčí astma a bronchiální stavy. V bylinné medicíně se používají sušené nadzemní části rostliny, které se sbírají ještě před otevřením květových pupenů, poté se suší co nejrychleji na slunci.
Postup tinktura: Ve formě tinktury se užívají 1–2 ml třikrát denně. Pozor na předávkování. Pokud se užívá ve velkých dávkách, může způsobit podráždění žaludku nebo ledvin. Pro účely vnitřního použití by měla být rostlina konzumována pod vedením a dohledem kvalifikovaného poskytovatele zdravotní péče.
Postup nálev: 1 čajová lžička sušené byliny se přelije 1 šálkem převařené vody. Poté se nechá luhovat deset až patnáct minut. Nálev by měl být konzumován třikrát denně.
V současné době se pro povrchovou úpravu dřeva stále více používají oleje a vosky. Dřevo, respektive jeho povrch je napuštěn tekutým, případně pastovitým voskem, nebo přírodním (ale někdy i syntetickým) olejem s vhodnými vlastnostmi, který se vsákne do jeho struktury, a tak ho chrání proti vnějším vlivům.
Vosk časem trochu ztmavne, to není vůbec na závadu. A když se povrch trošku ušpiní, stačí jej oživit teplou mýdlovou vodou. Na více znečištěné povrchy použijte ocelovou vlnu namočenou v terpentýnu. Po tomto zásahu ale musíte nanést další vrstvu vosku.
Vosk nanášejte měkkým hadříkem, složeným do několika vrstev. Naberte vosk na hadřík a jemně ho kruhovými pohyby vetřete mezi vlákna. Podélnými pohyby pak povrch vyhlaďte. Ujistěte se, že vrstva vosku je na celém povrchu rovnoměrná.
Nechte povrch 15 minut zaschnout a pak nanášejte další vrstvy vosku pomocí jemné ocelové vlny. Pracujte po směru vláken. Na práci nespěchejte a každou vrstvu nechte přes noc zaschnout. Čtyři až pět vrstev by mělo stačit.
Chcete-li povrch s větším leskem, vyleštěte navoskovanou plochu měkkým hadříkem. Příliš netlačte, protože byste mohli porušit jednolitou vrstvu vosku.
Po navoskování se rozvine přirozená krása dřeva. Vosky na dřevo jsou k dispozici v tekuté či krémové podobě.
Oleje a vosky se jednoduše aplikují a jejich následná údržba je velmi snadná. Nátěry nepraskají, neodlupují se a neodprýskávají a uchovávají si přírodní elasticitu. Dřevo může dýchat, zmenšují se jeho tvarové změny vznikající vlivem vlhkosti. Vytváří se odolný povrch s výbornými vlastnostmi pro užívání. Již upravené povrchy lze znovu snadno naimpregnovat, případně přeleštit. Poškozené plochy je možné jednoduše opravit a vzniklé chyby zamaskovat. Velkou předností olejů a vosků je, že s trochou pečlivosti dosáhne skvělých výsledků a kvalitní povrchové úpravy i laik a domácí kutil.
Oleje a vosky se dnes používají pro povrchovou úpravu nábytku z masivního dřeva, podlah a obkladů, hraček, částí hudebních nástrojů, zahradního nábytku a i celých dřevostaveb. Jsou šetrné k životnímu prostředí při výrobě, použití i při likvidaci. Převážná většina surovin se získává z přírody – lněný olej, včelí vosk, carnauba – vosk, candelila – vosk, slunečnicový olej, sójový olej, olej z bodláku, případně terpentýn. U některých výrobků se pro zlepšení vlastností přidávají v malém množství i syntetické materiály.
Impregnace
Impregnace olejem je jedním z nejstarších způsobů povrchové úpravy a ochrany dřeva. Původně se používala pouze lněná fermež, získaná lisováním lněných semen, která za působení kyslíku vysychala. Dnes se olejové impregnace opět vracejí do módy, protože je lze jednoduše opravovat a udržovat a na rozdíl od laků nebo stříkaných povrchů nejsou na omak patrné. Je pravda, že olejové impregnace nevydrží tak dlouho jako nejmodernější barvy a laky a že se na nich mohou tvořit skvrny. Nicméně nejsou tak citlivé jako například šelakové politury. Teakový a dánský olej zasychají rychleji než lněná fermež a jsou proto na povrchové úpravy dřeva ještě vhodnější. Chcete-li dřevo namořit, udělejte to ještě před natřením fermeží. Použijte vodová mořidla, vyhýbejte se dehtovým mořidlům, protože ta mohou s fermeží reagovat a hrozí nebezpečí vzniku neodstranitelných skvrn.
Lněná fermež
Napustit povrch lněnou fermeží není složité. Nicméně je třeba počítat s poměrně dlouhou dobou schnutí a s tím, že nové dřevo bude vyžadovat několik vrstev nátěru, především je-li hodně pórovité. Během okysličovacího procesu surová fermež dokonce nabývá na objemu, neschne však tak rychle jako její moderní varianty. Ty jsou již částečně zoxidované a zasychají pouze 24 hodin ve srovnání se 3 dny potřebnými na vyschnutí čisté přírodní fermeže, která je však odolnější vůči povětrnostním vlivům. Obě varianty jsou vhodné pro impregnaci exteriérových truhlářských výrobků.
Fermež nanášejte hadříkem a vtírejte ji do dřeva. Nechte ji zaschnout alespoň 24 hodin. Pro prvních několik vrstev můžete zkusit rozmíchat lněnou fermež s technickým benzínem, čímž podpoříte pronikání nátěru do dřeva a uspíšíte schnutí. Dále pak nanášejte čistou fermež, dokud se na povrchu nevytvoří jemný film. Zahřátím klesá její viskozita a zlepšují se její penetrační vlastnosti, je však nutné pracovat opatrně, protože se snadno vznítí. Nejbezpečnější je umístit plechovku s fermeží do nádoby s velmi teplou vodou. Než nanesete další vrstvu, vyzkoušejte nejprve lehkým přejetím ruky po povrchu, jestli je již dostatečně zaschlý a nezůstávají na něm stopy. Když jste s povrchem spokojeni, vyleštěte ho měkkým hadříkem.
Teakový a dánský olej
Teakový a dánský olej zasychají rychleji než lněná fermež a na povrchu vytvářejí trvanlivější vrstvu. Teakový olej je lesklejší, dánský pak poskytuje přirozenější, méně blýskavý vzhled, a je proto vhodnější pro nový nábytek. Na nátěry staršího nábytku je vhodnější použít lněnou fermež. Některé olejové impregnace se prodávají upravené do odstínu. Všechny obsahují vysoušedla a někdy i tungový olej, který zlepšuje jejich konzervační vlastnosti. Občas lze ve specializovaných prodejnách zakoupit čistý tungový nebo též čínský dřevní olej. Používá se stejně jako dánský nebo teakový olej. Jím ošetřený povrch vyniká trvanlivostí i ve vnějším prostředí.
Olejové nátěry
Na měkký hadřík nalijte dostatečné množství oleje nebo fermeže tak, abyste mohli na povrchu dřeva vytvořit hladký a jednolitý film, který posléze pečlivě do povrchu zapracujete. Je důležité se ujistit, že jsou všechna vlákna navlhčena, jinak hrozí nebezpečí vzniku skvrn. Pracujte nejprve kruhovými tahy, později pak tahy přímými po směru vláken.
Nechte olej nebo fermež přes noc zaschnout. Některé druhy dřev do sebe většinu oleje vsáknou a na povrchu ho zbude jen velmi málo. Povrch lehce obruste jemným (č. 320) brusným papírem. Pak nanášejte postupně další vrstvy tak dlouho, dokud nedosáhnete požadované jakosti povrchu. Každou vrstvu nechte zaschnout přes noc a povrch vždy znovu jemně přebruste. Obvykle stačí nanést tři až čtyři vrstvy.
Když povrch zaschne, přeleštěte ho suchým kouskem velmi jemné ocelové vaty (jemnost 0000). Postupujte ve směru vláken jednolitými tahy a tímto způsobem na celém povrchu vypracujte hedvábný lesk. Nakonec přeleštěte povrch čistým měkkým hadříkem, jímž odstraníte všechen prach.
Povrchová úprava voskováním
Voskování je tradiční postup ochrany a zlepšení vlastností dřevených povrchů. Včelí vosk s tímto cílem používali již staří Egypťané a do dnešních dnů je voskování nejčastější povrchovou úpravou dubu v Anglii. Obliba vosku začala klesat až v době, kdy se na trhu objevila francouzská politura. Voskováním vzniká velmi přirozený povrch, který se stejně jako povrch opatřený fermeží neustále mění. Každým dotykem ruky se na povrchu postupem času vytváří přirozená patina.
Včelí a karnaubový vosk jsou nejčastějšími složkami vosků na povrchovou úpravu dřeva. Bývají často za tepla míchány s terpentýnem, čímž se zlepšují jejich nanášecí a penetrační schopnosti. Jako při každé povrchové úpravě je i při práci s těmito vosky nutné povrch nejprve pečlivě upravit. Nejdříve naneste dvě vrstvy šelakového plnidla pórů. Po nanesení každé vrstvy plnidla povrch vždy obruste jemným brusným papírem s karbidem křemíku.
