Čmeláci ve střední a severní Evropě žijí v jednoletých společenstvích. Hnízda si budují buď na povrchu v suchém listí, suché trávě nebo nahromaděném mechu, v kouskách materiálu držícího teplo v senících, v úžlabích trámů, nebo pod zemí. Milují opuštěné díry myší a dalších drobných savců. Občas můžeme narazit na čmeláčí hnízdo i ve stelivu prázdné ptačí budky nebo veverčím hnízdě, které už veverka nepoužívá.
Každý podzim vymřou všechny staré matky-královny, dělnice a samečci-trubci. Mladé čmeláčí matky jsou předtím trubci oplozeny a před příchodem zimy se zavrtají do země. Zahrabané v zemi nebo v hromadě listí přečkají zimu. Tu přečká jen asi 10–20 % na podzim vylíhlých mladých matek-královen. Na jaře mladé královny vylézají ze země (podle druhu březen–květen) a hledají útočiště pro založení rodu.
V této době létá královna nízko při zemi nebo při zdech domů a jiných stavebních konstrukcí a hledá vhodné chráněné místo s dostatkem izolačního materiálu, do kterého by mohla uložit první plodové buňky. Samička je v tuto chvíli na všechno sama. Musí najít vhodné místo ke hnízdění, postavit buňky, přinášet a shromažďovat potravu a odchovat první dělnice. Hnízdní materiál ve vybraném hnízdě si matka upraví pro svou potřebu, ale bohužel není schopna si takový materiál obstarat a nanosit do hnízda. Mnohá královna proto vhodný útulek pro hnízdo vůbec nenajde. Pokud najde špatné místo, které třeba promokne, hnízdo po pohromě opustí, a buď zahyne, nebo se pokusí vniknout do již založeného hnízda jiné královny, kde však jedna z nich bývá vyhnána nebo zabita. Totéž se stane, když plod matce zmrzne. Bohužel matka není schopna ve svém nebo cizím hnízdě znovu vytvořit opakované úvodní buňky k založení rodu, a proto je její prvotní výběr a dostatek hnízdních možností kriticky důležitý.
Když si královna vybere hnízdo, první den často vyletuje a seznamuje se s okolím. V dalších několika dnech vypocuje z těla vosk pro stavbu svého zásobovacího kalíšku a první plodové buňky. Přitom vylétá za potravou pro sebe jen několikrát denně na 10–40 minut. Do plodové buňky naklade 6–10 vajíček, která vlastním tělem trvale zahřívá na nutnou teplotu 29–30 °C. Přibližně za 4 dny se z vajíček vylíhnou larvičky, stále se zdržující v buňce, které matka krmí přinášeným a nashromážděným nektarem a pylem. Když larvičky dorostou, upředou si samostatné voskové kokony, v nichž dochází už bez krmení královnou k přeměně larev v čmeláky – zprvu pouze dělnice, a to velmi malé. K zrození dělnic od nakladení vajíček dochází podle okolností za 3–4 týdny. Dělnice hned několik dnů po narození
Čmeláci trpí celou řadou chorob a mají ve volné přírodě poměrně mnoho parazitů a predátorů, což vede k častému a brzkému zániku společenstva. To z jejich chovu dělá činnost poměrně nevděčnou. Jakýmsi nepsaným kritériem chovatelské úspěšnosti je zde počet odchovaných mladých matek, které opustily úl. Mezi nejčastější nebezpečí, kterému je možné se bránit, patří mravenci.
Tento velmi „agilní“ druh hmyzu, řazený se čmeláky do stejného řádu, je dovede vypudit z hnízda za několik dní. Poměrně úspěšně se jim lze bránit podložením úlu skleněnou tabulkou, na jejíž spodní část nanesete vrstvu lepivého materiálu (například vyjetého oleje), kterou budete pravidelně obnovovat. Tak se lze poměrně účinně bránit i jiným nelétavým parazitům čmeláků, například kodulkám (vypadají jako velcí lesní mravenci).
Mnohem větším a možná vůbec největším problémem terénního chovu čmeláků je drobný motýl z čeledi zavíječů – Aphomia sociella – zavíječ čmeláčí. Podle některých odhadů je příčinou zániku až 90 % všech volně žijících kolonií. Samička v období od května do srpna vniká za šera do hnízda, které vyhledává podle pachu, nějaký čas setrvá v ústraní a až „načichne čmeláčinou“, prolézá hnízdem a klade vajíčka, z nichž se líhnou žluté, později až světle zelené, velmi žravé larvy, které jsou v extrémním případě schopny sežrat celé hnízdo včetně vosku. Stoprocentně účinná obrana neexistuje, nejčastěji se však používá petrolej, kterým je nutno každý večer asi hodinu před setměním lehce potřít okolí česna a letáku a veškeré štěrbiny, kterými by eventuálně mohly do hnízda proniknout larvy, například prostor pod střechou. Zavíječe to odpudí a čmelákům nezbyde, než si zvyknout. S použitím petroleje však nezačínejte dříve, než se vylíhnou první dělnice. Samička by hnízdo opustila. Budete-li pečliví, může se zadařit kolonie uchránit, i přesto však budou některé z nich napadeny. Často cynicky rozhodne právě ten jediný den, kdy jste zapomněli úly ošetřit nebo je po parném dni pozdě uzavřeli. Pokud ráno otevřete úl a na povrchu substrátu či stěnách úlu bude sedět asi 2 cm dlouhá šedobílá „můra“, je zle. Ti „odvážnější“ mohou všechny čmeláčí kukly – zámotky (které už čmeláci nekrmí a které larvy zavíječe napadají nejdříve) přemístit do termostatu a při 29 °C nechat vylíhnout, zbytek plástů pečlivě očistit jemným štětečkem a přemístit do čistého úlu s novým substrátem. I tak bude ztráta značná.
Optimální teplota pro chov je 25 °C, lze je chovat i při pokojové teplotě, ale jejich vývoj se tím prodlužuje. Naopak při vyšší teplotě 30 °C a více začínají degenerovat. K chovu lze využít libovolnou sklenici o objemu 0,2 l až 0,5 l. Hrdlo sklenice překryjeme porézní tkaninou a zajistíme gumičkou. Na dno sklenice dáme živnou půdu do výše 1 až 2,5 cm, do které přidáme nastrouhané droždí. Potom se vsype násada asi 50 dospělých octomilek na 1–3 litry obsahu nádoby. Po namnožení nových mušek se zkrmují tak, že se do nádoby klepne, tím mušky spadnou ze stěn a mohou se odsypat.
Octomilky se využívají jako laboratorní zvíře třeba ke zkoumání rakoviny. Dalším využitím je násada (potrava) pro jiné druhy živočichů. Ke krmení se využívají jak larvy, tak i dospělí jedinci.
Tento druh byl vyšlechtěn jako modelový laboratorní organismus, na kterém se zkoumá například rakovina nebo různé druhy postižení. Jedná se o mutaci octomilky s nevyvinutými křídly. Tento druh se také využívá jako násada (potrava) pro jiné živočichy. Latinský název této velké, rezavo-hnědě zbarvené octomilky je Drosophila primasa.
Mnozí zahrádkáři se dnes již zajímají o možnost biologické ochrany. Účinnou metodu nabízí již výše zmiňované parazitické hlístice – jedná se o larvy háďátka Phasmarhabditis hermaphrodita. Tyto larvy žijí v půdě a aktivně napadají zejména mladé plže, přičemž pronikají do jejich těla. Nejsnáze se tam dostanou dýchacími otvory. Uvnitř těla napadeného jedince vyvrhnou larvy háďátka ze svého trávicího traktu bakterii, která plže zabije. Během 3 až 5 dnů přestává plž žrát a zhruba do 14 dnů pod zemí hyne. Uvnitř mrtvého těla slimáka se hlístice dále množí a po dokončení vývoje ho opouští a v okolí vyhledává další plzáky a slimáky. Slimáci jsou kanibalové, sežerou tak nakažené jedince a s nimi i dravé hlístice. Háďátka jsou tak drobná, že je okem nevidíme. Napadají výhradně plže, nejsou tedy nebezpečná pro žádné jiné organismy, ani pro člověka. Pokud najdete uhynulé slimáky, pak je vhodné je volně poházet po zahradě, protože poslouží jako potrava dalším slimákům a plzákům a rozšíříte tak napadení hlísticemi.
Parazitické hlístice získáte ve formě vlhkého práškového substrátu, který se při aplikaci dokonale promíchá asi v 10 litrech vody. Vznikne suspenze, která se zředí na potřebné množství kapaliny, které se okamžitě musí aplikovat (do 30 minut). Postříkejte nebo pokropte konví záhony, na nichž jste zaznamenali hojný výskyt, dobrým místem je také kompost, kde vždy nějací plži jsou. Osvědčila se dávka nejméně 2 litry na m2. Je důležité přípravek aplikovat na vlhký povrch půdy, nejlépe navečer. Po aplikaci se ošetřená místa ještě znova zakropí vodou. Půda se udržuje vlhká ještě po dobu minimálně dvou týdnů, protože hlístice jsou velmi drobné a snadno vysychají. Vhodná teplota je 5–20 °C, optimální pak 15 °C. Aplikujete na jaře, koncem léta a na podzim, abyste snížili přezimující populaci.
Pro zefektivnění zásahu se doporučuje instalace takzvaných „návnadových pastí“. Jedná se o prkýnka, která se rozmístí cca týden před aplikací po ploše zamořené slimáky. Je nutné udržovat půdu pod prkýnky vlhkou. Vyplatí se přidat rostlinné zbytky, například nakrájené jablko, slupky z brambor, zbytky salátu. Na tato místa se plži stahují a pak je můžete přímo zasáhnout postřikem a urychlit proces napadení. Tento proces funguje spolehlivě po dobu šesti týdnů, v té době už by měla být většina slimáků vyhubena. Samozřejmě nelze zabránit postupu slimáků z okolních prostor, zejména, jsou-li zanedbané. Při větším výskytu je nutné ošetření opakovat. Ideální je dohodnout se ve shodnou dobu na aplikaci se sousedy, velmi brzy pak zaznamenáte pokles plžů a máte jistotu, že se redukuje i násada vajíček a další generace. Parazitické hlístice patří opravdu mezi účinnou metodu hubení.
Tolstolobec pestrý je ryba vyskytující se původně v řekách střední a jižní Číny. Jako druh vhodný pro rybniční chov byl vysazen v mnoha oblastech světa. Na naše území byl dovezen v roce 1964 z území tehdejšího SSSR a v 70. letech byl chov doplněn jedinci pocházejícími z Maďarska. Dodnes je chován jako doplňková ryba v kaprových rybnících a místy i vysazován do sportovních vod.
Tolstolobce poznáme snadno podle jeho ohromné, někdy až neforemné hlavy s nízko posazenýma očima a velkým svrchním ústním otvorem. U dospělých kusů je obvyklé tmavé skvrnité zbarvení boků doplněné tmavými ploutvemi, které obvykle postačí k odlišení od příbuzného tolstolobika bílého. Dalším znakem je ostrý kýl na břiše mezi břišními ploutvemi a ploutví řitní.
Pro sportovní rybáře je tolstolobec díky svým rozměrům atraktivním druhem, úlovky ale nejsou příliš časté.
Tolstolobec pestrý je druh, který se přizpůsobil konzumaci hrubšího planktonu. Jeho filtrační aparát není tak jemný jako u tolstolobika bílého, a tak zachycuje jen rozměrnější objekty. Na prvním místě je to živočišný plankton, rostlinný plankton však konzumují tolstolobci také a v době nedostatku živočišného planktonu může rostlinná složka i převážit. V některých obdobích bývá v trávicím traktu tolstolobců nalezen i detrit. Na rybnících ochotně přijímají i předkládané krmivo, které nejraději sbírají z hladiny.
Pohlavně dospívají při délce kolem 70 cm, což je ve 3. až 8. roce života, u nás by se jednalo spíše o vyšší hodnoty z tohoto rozmezí. Výtěr probíhá v místech původního výskytu při teplotě 20–25 °C v proudící vodě u dna. Podle zeměpisné šířky k němu dochází buď jednou, nebo až třikrát do roka. Samice může mít až 1,5 milionu jiker. V našich podmínkách nebyl přirozený výtěr dosud zaznamenán a veškerá násada pochází z umělého výtěru, který se v případě rybničního chovu provádí koncem května nebo v červnu.
Tolstolobec pestrý je velmi rychle rostoucí ryba, jejíž přírůstky jsou do značné míry závislé na teplotě vody a množství potravy. Tříletá ryba odchovaná na našem území tak může vážit 0,6 kg, ale třeba i 3,5 kg. V tropických nebo subtropických vodách mají tří- až čtyřleté ryby roční přírůstky 4–6 kg a v osmém roce života překračuje jejich hmotnost 30 kg.
Tolstolobce je možné připravit různými druhy tepelné úpravy, ať už je to vaření, dušení, smažení, nebo uzení. Ryba má výborné jemné maso. Při tepelných úpravách se spotřebovává téměř celá.
Campanula portenschlagiana neboli zvonek dalmatský
Zvonek dalmatský je jednou z nejoblíbenějších odrůd zvonků. Je to nízká 10 – 15 cm vysoká stálezelená trvalka, která se řadí k půdopokryvným rostlinám. Hojně se vysazuje na skalky a do záhonů podél chodníků, kde tvoří bohaté trsy s množstvím drobnějších modrofialových květů. Je vhodný také jako podsadba dřevin na kmínku. Tento zvonek je i výbornou volbou pro osázení velkých truhlíků nebo korýtek. Daří se mu na slunném nebo poloslunném stanovišti s dobře propustnou, vlhčí půdou. Záplava květu se objevuje v období června až srpna. Poté je dobré rostlinu sestříhnout, aby se vytvořila nová násada poupat. Pokud máte tyto zvonky v záhonu, doporučuje se na zimu kryt proti vlhkosti. Jestliže je máte vysazené v přenosné nádobě, zimu venku by nevydržely. Proto je umístěte do světlé místnosti s teplotou do 10 stupňů Celsia.
Vzhledem k oblibě této odrůdy, byly vyvinuty i jeho kultivary, které se u nás prodávají v hobby marketech. Jedním z nich je Campanula Get Mee, jehož květy mají jak modrou, tak bílou barvu.
Čmelák je rod hmyzu náležející do čeledi včelovití (Apidae). Je popsáno více než 250 druhů rodu čmelák. Četnější výskyt je na severní polokouli.
Čmeláci jsou sociální hmyz, stejně jako včely, mravenci a podobně. Vyznačují se barevným ochlupením těla, často v černé a žluté barvě, obvykle v pásech. Některé druhy ovšem mají i oranžovou nebo červenou barvu, nebo mohou být úplně černé. Stejně jako jejich příbuzní, včely, se čmeláci živí nektarem a pylem, shromažďují jej jako potravu pro své larvy.
Čmeláci jsou zdatní opylovači i sběrači. Umí výborně opylovat i rostliny s dlouhými úzkými kalichy, do nichž včely nedosáhnou. Na rozdíl od včel létají spokojeně i za chladného počasí a za deště, takže třeba v chladných jarních dnech účinně opylují mnohé květy ještě v době, kdy včelky z úlů ani nevykouknou. Čmeláci jsou neútoční a dobráčtí. Pobývají v pevných společenstvech, která jsou však jednodušší než společenství včel.
Zhruba polovina čmeláčích druhů je ochotna přijmout za svůj domov čmeláčí úl, který jim na své zahradě, louce či třeba na okraji lesa nabídne člověk. Prostě a jednoduše takový čmelín, který vychází z přirozených potřeb tohoto hmyzu a dokáže mu je simulovat. Přirozeně vhodných míst k hnízdění, a tedy i čmeláků, totiž ubývá.
Čmeláci mají také žihadla, tedy jejich samičky. Navíc používají i kusadla, mohou tedy bodnout i kousnout. V přírodě však na člověka útočí jen vzácně. Bodnutí není bolestivější než od vosy či včely a žihadlo stejně jako u vosy v ráně nezůstává. Ten, kdo otéká po bodnutí včelou, mívá potíže také po štípnutí čmelákem.
Čmeláci mají výbornou orientační schopnost, nejlépe rozlišují bílou, modrou, žlutou a fialovou barvu.
Jak jsme již zmínili, čmeláci jsou sociálně žijícím hmyzem. Vytváří početné hierarchizované kolonie, složené z dělnic, trubců (samců) a jedné samičky (matky či královny). V našich klimatických podmínkách kolonii na jaře zakládá oplodněná samička, která přečkala zimu. Po procitnutí (koncem března až v květnu – podle druhu) se jistý čas pase na květech, aby dorovnala energetický deficit. Jakmile nabere síly, začne s hledáním místa k založení hnízda. To je opět různé – podle druhu a lokality. Od opuštěných podzemních hnízd drobných hlodavců přes dutiny pod mechovými polštáři, veverčí či ptačí hnízda (včetně budek) mnoho metrů nad zemí až po hranice dřeva, hromadu pilin, odchlíplou omítku, dutinu v zídce či kbelík se starými hadry. (Hledání hnízda je pro terénní chov čmeláků klíčový, jak bude popsáno níže.) V tepelně dobře izolovaném místě s optimální vlhkostí samička založí první buňku s 5–15 vajíčky, z nichž se do měs
