Vitálka je přesně ten typ květiny, která vás první rok nadchne a druhý rok zmizí. Ne proto, že by byla choulostivá, ale proto, že se o ni lidé starají až příliš poctivě. Zalévají, přihnojují a dávají ji do „hezky připraveného“ záhonu.
Vitálka ve skutečnosti patří mezi rostliny, kterým sucho prospívá. Pokud pochopíte rozdíl mezi prvním rokem po výsadbě a dalším pěstováním, získáte trvalku, která kvete i tam, kde jiné rostliny selhávají.
FAQ – často kladené otázky
Proč vitálka v suché zahradě prospívá lépe než v běžném záhonu?
Vitálka prospívá v suché zahradě proto, že je přirozeně přizpůsobená chudým a suchým stanovištím.
V klasickém záhonu s humózní půdou a pravidelnou zálivkou vytváří hodně listové hmoty, ale málo květů a často špatně přezimuje. V suché zahradě se kořeny rychle dostanou do hloubky, rostlina není přelitá a energie jde do kvetení, ne do přerůstání.
Jak dlouho po výsadbě vitálku zalévat, než přejdete na suchý režim?
Vitálku zalévejte pouze první 4–6 týdnů po výsadbě, dokud nezakoření.
Po této době je potřeba zálivku postupně omezit. Pokud vitálku zaléváte dál, kořeny zůstanou mělké a rostlina bude náchylnější k zimnímu úhynu. Suchý režim po zakořenění je zásadní pro dlouhodobé přežití i kvetení.
Proč vitálka první rok krásně kvete a druhý rok zmizí?
Nejčastějším důvodem je kombinace přelití a špatného přezimování.
První rok vitálka využije energii ze sazenice, ale pokud je půda vlhká a těžká, kořeny během zimy uhnijí. Nejde o mráz, ale o vodu v půdě. Suchá a propustná půda výrazně zvyšuje šanci, že vitálka přežije další sezóny.
Je vitálka vhodná do štěrkového nebo kamenitého záhonu?
Ano, štěrkový záhon je pro vitálku ideální.
Štěrk zajišťuje rychlý odtok vody, omezuje konkurenci jiných rostlin a podporuje hlubší zakořenění. Právě ve štěrku se vitálka často sama vysemeňuje a vytváří stabilní populace bez další péče.
Jaký je nejlepší způsob množení vitálky v suché zahradě?
Nejspolehlivější je samovýsev přímo na stanovišti.
Rostliny vzniklé ze samovýsevu jsou od začátku přizpůsobené místním podmínkám a mají vyšší šanci na dlouhodobé přežití. Výsev semen a dělení trsů jsou možné, ale mají vyšší riziko neúspěchu, zejména v suchých letech.
Proč se vitálka někde sama vysemeňuje a jinde vůbec?
Rozhodující je přístup semen k odkryté půdě.
Pokud je záhon mulčovaný kůrou, štěpkou nebo hustě osázený, semena nemají šanci zakořenit. Naopak v suché zahradě se štěrkem, kameny nebo narušeným povrchem se vitálka množí velmi snadno.
Kdy má smysl vitálku dělit a kdy to raději nedělat?
Dělení trsů má smysl pouze brzy na jaře před rašením.
V jiném období vitálka dělení špatně snáší, zejména v suchu nebo horku. Část rostlin často odumře. V suché zahradě je dělení spíše nouzové řešení než doporučený způsob množení.
Proč vitálka nekvete, i když vypadá zdravě?
Nejčastější příčinou je příliš výživná půda nebo nadměrná zálivka.
Vitálka pak investuje energii do listů místo do květů. Sucho a chudá půda fungují jako přirozený stres, který kvetení podporuje.
V naší poradně s názvem PĚSTOVÁNÍ MUŠKÁTŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ivan Vrana.
Dobrý den.
Moje žena mnoho let úspěšně pěstuje na balkoně převislé muškáty. Vždy je naš balkón nejhezčí široko-daleko. Velmi ji ale trápí, že někdy přijde vítr s přívalovým deštěm či kroupami a její chloubu zničí. Chci se pokusit nějak její muškáty ochránit. Viděli jsme kdysi v Rakousku, že tam používají nad muškáty jakousi ochrannou stříšku, u nás jsem nic takového neviděl. Poraďte prosím, jak na to.
Děkuji a pozdravuji
Ivan Vrana vrana@pef.czu.cz
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča.
Ochranná stříška nad muškáty je nesmysl. Bude akorát stínit a bránit desťové zálivce, která muškátům prospívá. Dešťové smrště, které muškáty ničí obvykle zasáhnou ze strany a tomu žádná stříška nezabrání. Když muškáty občas zalijete zředěným výluhem ze slepičinců, tak zesílí a lépe pak odolají podobným rozmarům počasí.
Lopatkovec vyžaduje co nejvíce světla, a to zvláště v zimě. V létě je pak pro něj vhodnější polostín. Nevystavujeme ho slunci, protože žár slunečních paprsků by mohl poškodit listy, ani průvanu, který nesnáší. Rostlina dobře prospívá při pokojové teplotě 18–24 °C, přezimuje nejlépe na okenním parapetu při teplotě 15–18 °C.
Spatifylum vysazujeme do vlhké, kypré zeminy – nejlépe do rašelinového substrátu. Nádobu opatříme dobrou drenáží. Rostlina se brzy trsovitě rozroste a květy se mohou objevit již v druhém měsíci. V době květu potřebuje dostatek vody, do které přidáváme každé dva týdny tekuté hnojivo. Lopatkovec miluje vzdušnou vlhkost, proto ho rosíme (přičemž vynecháme květy) a také sprchujeme, případně listy otíráme vlhkým hadříkem. Rovněž můžeme nádobu s rostlinou postavit do misky s vlhkými oblázky. Pokud rostlinu zapomeneme zalít, nic se neděje, většinou přežije, i když jí zcela vyschne zemina. Pak jí to ale musíme vynahradit nejen zálivkou, ale i rosením. Odkvetlé květy odstraňujeme, podpoříme tím násadu dalších květů. Přesazujeme obvykle každý rok na jaře.
Nejlepší péči lopatkovci zajistíte, budete-li ho zalévat opravdu velmi pečlivě. V případě (a opravdu nikdy jindy), kdy je substrát vysušený, přidejte tolik vody, aby byla hlína opět vlhká. Nezalévejte zbytečně moc, voda v květináči nebo na záhoně nesmí stát. Nedostatek vláhy způsobí vadnutí a úhyn rostliny ve chvíli, kdy zanedbáte zalévací režim. Stejně tak přemíra vody způsobuje uhnívání kořenů, které pro rostlinu může být také smrtelné. Snažte se zalévat asi jednou týdně, když půda skutečně vyschne. Někdy se dokonce doporučuje vyčkat se zaléváním, dokud rostlina nezačne trochu vadnout.
Lopatkovcům výborně prospívá vysoká vlhkost tropických pralesů, proto se snažte tyto přirozené podmínky napodobit pravidelným kropením listů vodou z rozprašovací lahve. Toto provádějte častěji v letním a horkém období sezóny. Čím více vody dodáte květům, tím zdravější budou.
Lopatkovec nepotřebuje v porovnání s jinými rostlinami časté prostříhávání. V případě, že zpozorujete hnědnutí nebo uvadání některé části rostliny, ať už listů nebo stonků, odstřihněte je, aby rostlina neplýtvala energií na umírající a zbytečné části. K odstranění odumírajících částí používejte ostré nůžky a stříhejte co nejníže půdě. Společně se zvadlými listy se snažte odstranit co nejméně zdravé rostlinné tkáně.
Kromě vody a nepřímého slunečního svitu nevyžaduje lopatkovec téměř žádnou péči. Hnojiva a vyživovací přípravky nejsou pro vypěstování zdravé rostliny nezbytně nutné.
V naší poradně s názvem KALA DO INTERIÉRU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Martina.
jako dárek jsem dostala kalu v barvě růžové,hned jsem si prostudovala její pěstování a jaké bylo pro mě smutné zjištění,když po 10 dnech začla uhnívat aniž bych ji vůbec zalila,nevíte čím to může být?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Problém bude v tom, že jste rostlinku dostala asi nakaženou hnilobnou nákazou od předchozího pěstitele. Často za to můžou skladovací podmínky prodejce a nevhodná péče, obvykle ve velkých hobby-marketech. Pokud rostlina uhnila, tak ji již nic nezachrání a bohužel se s ní budete muset rozloučit. Kala je velmi náchylná na tento typ nákazy, protože ke svému růstu potřebuje dostatečně zamokřený substrát a vlhkost prostě hnilobné zárodky přitahuje a prospívá jim.
Z ostatních druhů, které vyžadují polostín, jsou asi nejznámější a nejoblíbenější žumen, klívie, fíkus, araukárie, kořenokvětka a zamiokulkas.
Žumen (Cissus)
Tato australská stálezelená popínavá rostlina je blízkou příbuznou révy. Má vejčité zubovité listy a svých opor se drží vidlicovitými úponky. Žumen se bohatě a rychle rozrůstá. Může se pnout po tyčích, po silném provazu zavěšeném od stropu, po zábradlí schodiště, zkrátka všude, kde chcete oživit trochu tmavší zákoutí sytou zelení. Žumen lze pěstovat i v závěsných nádobách, pak se výhony budou spouštět k zemi.
Žumen nesnáší přímé slunce, bujně roste při normální pokojové teplotě, v zimě je však nutné zajistit teplotu minimálně 12 stupňů Celsia. V době vegetace zalévejte mírně a jednou za dva týdny přihnojujte standardním tekutým hnojivem. V zimě zálivku omezte. Rostlině se dobře daří v suchém vzduchu, pěstujete-li ji však v teplém pokoji, bude potřebovat zvýšenou vlhkost.
Tuhé, řemenité listy klívie rostou ve dvou řadách ze ztluštělé báze (podobně jako pórek). Velmi časně zjara je možné vidět bledé květenství schované v záhybu listů, mírně odkloněné od středu, které pomalu roste na tlustém stvolu. Na jeho vrcholku se nachází asi dvacet jasně oranžových trubkovitých květů. Občas se vyskytují variety zbarvené žlutě nebo meruňkově (viz níže odkaz na fotogalerii).
Klívii pěstujte v polostínu, ale bude-li mít málo světla, nepokvete. V době vegetace jí vyhovuje normální pokojová teplota. Koncem podzimu klívii přemístěte na chladnější stanoviště, optimální teplota by se během letního odpočinku měla pohybovat okolo 10 stupňů Celsia. Tento odpočinek je nezbytný, má-li rostlina příštím rokem opět vykvést. Klívie dobře snáší suchý vzduch a nevyžaduje zvláštní zvlhčování. Od okamžiku, kdy se v záhybu listů objeví květenství, až do podzimu rostlinu vydatně zalévejte tak, aby zemina byla stále mírně vlhká. V tomto období také dvakrát měsíčně aplikujte standardní tekuté hnojivo. Na konci podzimu přestaňte zalévat i hnojit a zeminu ponechte zcela suchou až do časného jara, kdy začne klívie nakvétat. Pak zase pozvolna začněte s normální zálivkou. Klívie vytváří četné dužnaté kořeny, které se s jejím růstem začnou vynořovat na povrch zeminy. Pokvete nejlépe, bude-li mít tyto kořeny stlačené, a přesazovat byste ji měli, jen pokud je to nevyhnutelné. Při přesazování odstraňte odnože a zasaďte je odděleně, jestliže již mají viditelné kořeny.
Zde se můžete sami přesvědčit, jak krásná tato pokojová rostlina může být: klívie foto.
Ve svém příspěvku NEMOCI SADBY RAJCAT,? se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Kopecký Pavel.
mám sadbu rajčat ,která jinak dobře prospívá.Až teď se na listech objevila jakoby virážka?lehce vypouklá.živý škůdci tam nejsou.co s tím poradí mi někdo?
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Zjara převažuje ve složení kyselin především kyselina jablečná, později narůstá obsah šťavelanů – solí kyseliny šťavelové s vápníkem a hořčíkem. Nejširší zastoupení má draslík a vápník – látky nezbytné pro stavbu kostí, o něco méně hořčík a fosfor. Sodíku má rebarbora jen velmi málo, zastoupen je i jód, železo a další. Rebarbora není příliš bohatá na vitamín C, neobsahuje ani polovinu jeho hodnoty v citronu. Zato v ní najdeme provitamín A, vitamíny B, niacin, protisklerotické flavonoidy. Účinně ničí škodlivé mikroorganismy, prospívá krevnímu oběhu, je močopudná. Není ovšem vhodná pro nemocné žlučníkovými a močovými kameny. Díky zmíněným látkám účinně pomáhá při ochablosti a zácpě, zbavuje tělo škodlivin, posiluje svaly, kosti, nervy, pokožku a vlasy, aktivuje energii buněk a je dobrým pomocníkem při boji s nadváhou, neboť na sebe váže tukové látky.
Obsah látek v rebarboře:
Má velký obsah jablečné a citronové kyseliny, zato malý obsah vitamínu C. Na druhou stranu je to výborný zdroj vitamínů skupiny B.
Má mnoho niacinu prospěšného pro krevní oběh a energii buněk.
Vysoký obsah kyseliny pantotenové prospívá pokožce a vlasům.
Kyselina listová podporuje krvetvorbu a posiluje nervovou soustavu, je důležitá pro správný vývoj plodu.
Reveň je také bohatá na vápník, nezbytný pro stavbu kostí a důležitý pro ženy v menopauze.
Dále obsahuje mangan a draslík, který podporuje vylučování vody z těla a plní i řadu dalších důležitých funkcí.
V neposlední řadě je v rebarboře množství vlákniny, která zbavuje organismus jedů a odstraňuje zácpu.
Kdo má problémy se žaludečními kyselinami a podrážděnou sliznicí žaludku, měl by reveň konzumovat opatrně!
Rebarbora je bohužel pravděpodobně víc zodpovědná za ledvinové potíže u dětí než kterýkoli jiný faktor. Jen velice málo rostlin má tak velkou koncentraci kyseliny šťavelové jako rebarbora. Vařením se přemění tato kyselina v anorganickou chemikálii, která po konzumaci zanechá v našem těle značné množství krystalků kyseliny šťavelové. Bezpočetné případy revmatismu a revmatické horečky tak mohou být zaviněny právě konzumací vařené rebarbory. Jedí ji děti i dospělí, údajně pro její projímavý účinek, který se dostaví poměrně rychle, takže se nemyslí na tvorbu krystalků kyseliny šťavelové. Její usazeniny v těle nedráždí okamžitě, ale jejich účinek se dostavuje záludně a pomalu. Z tohoto důvodu jsou následky jen zřídka, jestliže vůbec, připisovány té správné příčině, totiž konzumaci rebarbory. Rebarborová šťáva nám může být užitečná za předpokladu, že ji použijeme úsporně a jen společně s ostatními šťávami jako karotkovou, celerovou nebo ovocnou. Neslaďte ji nikdy cukrem, použijte med.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Na fotografii je vidět jeden z nejhorších plevelů v trávníku s názvem paspal (Paspalum dilatatum). Patří mezi lipnicovité trávy a původem je z Uruguaye a Argentiny. Plevel paspal prospívá v písčitých nebo jílovitých půdách. Miluje dusíkaté hnojivo a roste dvakrát rychleji než ušlechtilé trávníkové trávy. Trsy mohou vytvářet překážky pro golfisty, nebezpečí pro atletické pole a nevzhledné chomáčky pro majitele domu. Zničení tohoto plevele je opravdu náročné, protože neexistuje selektivní herbicid ničící jen tuto rostlinu. Plevel můžete vykopávat, ale bohužel za nedlouho na stejném místě vyroste nová stejná rostlina, protože se množí i z kořenů. Nejúčinější je koupit neselektivní herbicid, rozředit ho podle návodu a roztok naplnit do láhve od saponátu s rozprašovačem. Pak s tímto nástrojem postříkejte jednotlivé rostliny plevelu. Bohužel při tomto postupu zahyne i okolní trávník. Buďte proto připravena co nejdříve dosít semínka nového trávníku bez plevelu. Za několik měsíců se vše srovná. Postarejte se, aby tato plevelná rostlina nevykvetla v blízkosti vaší zahrady, aby se k vám nedostaly znovu semínka s plevelem.
Vitálka je ideální rostlina pro suchou zahradu, ale jen tehdy, pokud se ji nesnažíte pěstovat jako klasickou záhonovou trvalku. Nejčastější chyby vznikají z přehnané péče, ne z nedbalosti.
Jakmile pochopíte rozdíl mezi prvním rokem po výsadbě a dalším pěstováním, vitálka se stane spolehlivou a dlouhověkou součástí zahrady. Sucho jí prospívá, vlhko ji zabíjí – a právě to je klíč k jejímu úspěchu.
Pokud vitálce dáte horší podmínky, než jaké mají jiné květiny, odmění se vám bohatým kvetením a minimálními nároky.
Tento článek se zaměřuje na pěstování a množení vitálky v českých podmínkách. Pokud chcete jít o krok dál a naučit se vitálku správně začlenit do funkčního záhonu, navazuje na něj článek Vitálka – s čím ji kombinovat.
V naší poradně s názvem POHROMA NA ZAHRÁDCE, NEMOC RODODENDRONU A PLAMÉNKU. se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ladislav Galus.
Dobrý den,
na jaře jsem zasadil rododendron, který krásně obrazil, ale během 14 dnů se na něm začaly objevovat hnědé skvrny a listy začínají schnout. Zároveň jsem zaznamenal špatnou kondici plaménku, objevuje se na horních listech podivné žilkování. Tmavé žilky a světlý list.
Děkuji za případné odpovědi.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Hnědé listy, které má váš Rhododendron jsou nejspíše následky chladného jara. Vlivem mrazů byly listy poničeny a teď se to projevilo jejich zasicháním a hnědnutím. Podle obrázku jsou nové listy zdravé a rostlina prospívá.
Co se týče klematisu, tak zde nejspíše půjde o chlorózu. Chloróza se objevuje při výsadbě na nevhodných stanovištích, kde dochází často ke žloutnutí listů ve vrcholových částech
výhonů, přičemž žilnatina zůstává dlouho zelená. Postupně zežloutnou a zhnědnou celé listy, zkrucují se a předčasně opadávají. Příčinou mohou být jak celkový nedostatek živin, tak například jen nedostatek železa, ale mohou ji způsobit i abiotické faktory, například přemokření substrátu. Nedostatek železa může být vyvolán nadbytkem vápníku či fosforu v půdě, utužením či nadměrnou vlhkostí půdy, chladným počasím, poškozením kořenů. Ochrana se provádí na základě stanovení příčiny, v případě nedostatku železa lze opakovaně aplikovat listová hnojiva s Fe v chelátové formě již od prvních příznaků.
Suroviny: 3 kg vepřové hlavy, 0,5 kg vepřového boku, 0,5 kg vepřových plic, 0,5 kg vepřových jater, 1 kg žemle do jitrnic, 0,5 litru vývaru z tučného masa. Na kilo prejtu použijeme 25 g soli, 15 g třeného česneku, majoránku, mleté nové koření, pepř a citronovou kůru.
Technologický postup: Očištěnou a opláchnutou vepřovou hlavu a bůček uvaříme v mírně osolené vodě tak, aby maso bylo trochu tužší. Plíce uvaříme zvlášť, hlavu a bůček vykostíme a rozsekáme společně s plícemi nadrobno (pomocí kolébky nebo mlýnku). Opláchnutá játra umeleme najemno a promícháme s namočenou vymačkanou žemlí. Do mísy k žemli a játrům přidáme umleté maso a plíce, ochutíme solí a kořením, přilijeme vývar a vše dobře promícháme. Podle potřeby ještě dochutíme, dáme do pekáče vymaštěného sádlem a zvolna pečeme v předem vyhřáté troubě při 120 °C asi 1,5 hodiny, ke konci teplotu zvýšíme, aby se nám vytvořila křupavá zlatá kůrčička.
Jitrnicový prejt můžeme narážet (plnit) do střev, čímž nám vzniknou jaternice. V tomto případě však musíme náplň výrazněji okořenit, jelikož se koření ještě vyvaří.
V naší poradně s názvem POKOJOVÁ KALA PĚSTOVÁNÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Sylvie Milotová.
Dostala jsem červenou kalu k svátku,ale uhnívají jí kořeny,ať jí zalévám,nebo ne .Bojím se,že mi dlouho nevydrží a přijdu o ní.Prosím o radu
Děkuji Sylvie
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
To je úplně normální. Kala miluje vodu a musí být stále vlhká. Toto prostředí prospívá různým patogenům, jako jsou plísně a bakterie a ty potom ničí rostlinu rozkladem. Stačí, když rostlina během své prodejní cesty byla jedinkrát postavena do kontaminované misky. Infekce se pomalu rozroste a v brzké době rostlinu zničí, obvykle až po prodeji. Obrana proti tomu je těžká, protože na každý patogen působí jiné prostředky a zjištění, které patogeny jsou přítomny v substrátu, vyžaduje laboratorní vyšetření. Navíc, když už jsou viditelné projevy nákazy, tak je zpravidla na nějaké léčebné zásahy pozdě.
Suroviny: 250 g listového těsta, 300 g sterilovaného zelí, hladká mouka (na podsypání), 1 vejce, sůl, pepř mletý, majoránka, 3 kg vepřové hlavy, 0,5 kg vepřového boku, 0,5 kg vepřových plic, 0,5 kg vepřových jater, 1 kg žemle do jitrnic, 0,5 litru vývaru z tučného masa, 15 g třeného česneku, mleté nové koření, citronová kůra, 4 brambory, 100 g škvarků, petrželová nať, 200 g růžičkové kapusty, 8 plátků uzeného česnekového bůčku
Technologický postup: Očištěnou a opláchnutou vepřovou hlavu a bůček uvaříme v mírně osolené vodě tak, aby maso bylo trochu tužší. Plíce uvaříme zvlášť, hlavu a bůček vykostíme a rozsekáme společně s plícemi nadrobno (pomocí kolébky nebo mlýnku). Opláchnutá játra umeleme najemno a promícháme s namočenou vymačkanou žemlí. Do mísy k žemli a játrům přidáme umleté maso a plíce, ochutíme solí a kořením, přilijeme vývar a vše dobře promícháme. Podle potřeby ještě dochutíme. Listové těsto rozválíme jako na závin, rozprostřeme na něj připravený prejt se zelím a dobře zavineme. Dáme na vymazaný plech, potřeme vejcem a v troubě zapečeme dozlatova. Oloupané brambory uvaříme doměkka, scedíme a rozmačkáme. Škvarky na pánvi rozpálíme a vmícháme je do brambor s nasekanou petrželkou, dochutíme solí. Růžičkovou kapustu očistíme, spaříme v osolené vroucí vodě, scedíme a zchladíme ve studené vodě, poté rozpůlíme. Na pánvi opečené plátky bůčku přendáme na talíř a na vypečené šťávě ohřejeme rozkrojené kapustičky. Servírujeme na talíř s nařezaným závinem z prejtu, se šťouchanými brambory a opečeným bůčkem.
V naší poradně s názvem POKOJOVÁ KALA PĚSTOVÁNÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Hana Nekvindová.
Dostala jsem kalu po 3týdnech listy a květy uhnívají,zalévala jsem opatrně.Co je špatně?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Co je špatně bez laboratoře nikdy nezjistíte. Kaly milují vodu a jejich vlhké prostředí prospívá také různým patogenům. Ve vlhkém substrátu se množí plísně a bakterie a ty potom zničí celou rostlinu. U kaly platí, tešte se s ní, dokud to jde. Léčit nemocnou kalu je v domácích podmínkách nemožné.
Ingredience: 500 g hovězích jater, 3 lžíce sádla, 100 g anglické slaniny, mletý pepř, sůl, majoránka, 200 ml smetany, 1 lžíce drceného kmínu, 200 ml červeného vína, 1 l hovězího vývaru, 4 stroužky česneku, 1 cibule
Technologický postup: Nejprve nakrájíme cibuli. V hrnci rozpálíme sádlo na střední teplotu, přihodíme cibuli, zamícháme a smažíme dohněda. Mezitím nakrájíme slaninu na kostičky, když začne cibule hnědnout, přihodíme slaninu a zamícháme. Přisypeme kmín a za občasného míchání restujeme dohněda. K osmahlé cibuli přihodíme na kostičky nakrájená játra. Restujeme za občasného míchání 5 minut. K orestovaným játrům přihodíme nadrobno nakrájený česnek a zamícháme. Smažíme za občasného míchání 3 minuty. Přilijeme červené víno, zamícháme a necháme tekutinu svařit na ¼, poté přilijeme vývar, zamícháme a bez pokličky a za občasného míchání vaříme ještě 20 minut. Po uvaření vyndáme z omáčky zhruba půlku jater. Můžeme si je ještě nakrájet na menší kousky (dle potřeby). Omáčku se zbylými játry důkladně rozmixujeme pomocí tyčového mixéru. Pokud by se vám omáčka po rozmixování zdála řídká, tak ji zahustěte jíškou. Do omáčky vrátíme nakrájená játra. Do omáčky přisypeme majoránku a zamícháme. Omáčku přivedeme k varu, dosolíme, opepříme. Zjemníme smetanou, znova přivedeme k varu a máme hotovo.
Ve svém příspěvku DRACÉNA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ružena Lacková.
Dobrý den prosím o radu koncem září jsem přesadila dvě Dracény do jednoho květináče trošku jsem ostříhala kořeny malinko zalila ale listy jakoby zvadli jsou úplně dole jinak je zelená děkuji za každou radu
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Dana.
Dobrý den. V loni jsem taky u draceny ostříhala trošku kořeny, protože jsem četla na internetu, že to dracenám prospívá. Opak byl,ale pravdou
Listy jí zvládli, ale byla zelená a tak jsem si říkala, že to je tím přesazení a po pár dnech se vzpamatuje. Jenže chřadla víc a víc. Tak jsem dracenám vyfotila a se stejným dotazem umístila na web poradte.cz Všechny odpovědi byli stejné, že dracena zahyne a že mám vrchol odříznout dokud to ještě jde, aby pustil kořeny. Pořád jsem draceně dávala šanci na vzpamatování, ale na poslední chvíli jsem vrchol odřízla. Teď mám z odříznutého vrcholu krásnou novou dracena a ta původní opravdu zahynula. Píšu vám jen mojí zkušenost. Počkejte a uvidíte co vám napíšou ostatní. Přeji vám, aby jste o dracena nepřišla.
Pokud tuhle rostlinku dobře properete, můžete ji i jíst. Obsahuje hodně minerálů. Draslík, obsažený v ptačinci, tlumí chuť k jídlu. Nálev z ptačince, když si jej dáme třikrát denně, může tedy prospívat při hubnutí. Je příjemnější uvařit si zeleninovou polévku, do níž se kousek ptačince pěkně schová, než pít čaj.
Hořčík je tu též, a o něm by se dalo říci, že je na všechno. Důležité také je, že vápník a hořčík jsou tu v žádoucím poměru, takže třeba i kosti budou spokojené.
Také selen je obsažen v ptačinci. Je to životně důležitý antioxidant, chrání před vnitřním rezivěním, proti rakovině, pomáhá játrům, srdci, slinivce...
Křemík je třeba mimo jiné pro vlasy a nehty. To platí i o síře.
Ptačinec obsahuje i vitaminy C, B1,B2, B6 a dokonce prý i B12. Vitaminy skupiny B pomáhají zlepšit pleť.
V naší poradně s názvem USCHLÁ RŮŽE Z JERICHA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jaroslav Roth.
Dobrý večer.
Když dědeček byl asi měsíc před smrtí dal krabičku a v ní bylo něco co vypadalo
jako koudel.Na otázku co to je odpověděl to je růže z Jericha.Bohužel víc už mi
nestačil říct.70roků neměla vodu.Když jí dám do vody,za jak dlouho se zazelená.
Moc děkuji za odpověd.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Pokud ji umístíte do vlažné vody, měla by se vaše růže z Jericha otevřít asi za 4 hodiny, přičemž na plnou velikost se může otevřít až za několik dní. Chcete-li ji „zasadit“, tak naplňte misku oblázky nebo štěrkem a přidávejte vodu, dokud nebudou oblázky ponořené. Umístěte svou Růži z Jericha navrch tak, aby se její kořeny dotýkaly vody. Můžete také vynechat oblázky a dát rostlinu přímo do mělké misky s vodou, ale je známo, že oblázky jí pomáhají vyvážit a také vypadají hezky. Umístěte ji na nepřímé, ale vydatné světlo a čekejte! Použijte destilovanou vodu nebo nechte vodu z kohoutku přes noc odstát, aby se chlór a další chemikálie odpařily, než ji použijete na rostlinu.
Zalévání
Vyměňujte vodu pro svou růži z Jericha každý den, aby byla čistá. (Pokud tu a tam vynecháte den, bude to stále v pořádku.) Vše, co musíte udělat, je natočit si každý večer trochu čerstvé vody. Ráno misku s oblázky sceďte a přidejte odstátou čerstvou vodu.
Největším trikem u zalévání růže z Jericha je nepřehnaně ji zalévat. To je snadné, protože rostlinu stačí vyjmout z vody každý týden, aby si odpočinula. Žádné dohady o tom, kolik vody jí dát nebo jak často. Stačí jí dát každotýdenní krátkou pauzu od vodní misky a je spokojená.
Každý měsíc dejte své růži z Jericha týden bez vody, aby trochu vyschla. Vyberte si každý měsíc stejný týden (první, druhý, třetí, apod.), aby to bylo snadné. Misku s kamínky jednoduše sceďte a rostlinu ponechte na oblázcích, nebo rostlinu úplně vyjměte a dejte na tmavší místo.
Teplota
Růže z Jericha nejlépe prospívá při pokojové teplotě, takže pozor na průduchy, průvan a extrémní výkyvy teplot. Je to sice pouštní rostlina, ale extrémní horko nebo chlad ji mohou stále poškodit.
Jak jsme již zmínili, orchideje dávají přednost světlému stanovišti, které by se však nemělo nacházet na okně orientovaném k jihu, bez stínu a možnosti větrání. Nejvhodnější je západní nebo východní okno, kde je ale možné zajistit jejich případné zastínění. Mírné ranní či večerní slunce orchidejím neublíží, ale ostré polední jim doslova spaluje listy. Místo, kde budou mít co nejvíce rozptýleného světla, je tedy ideální. Také platí, že druhy s masitými listy snesou více světla a tepla než takové, které mají listy tenké.
Zajistíte-li rostlinám potřebné rozpětí teplot a dostatečnou vzdušnou vlhkost, mohou vám kvést i v bytě vytápěném ústředním topením. Pokud orchideje uchráníte před proudem horkého a suchého vzduchu, který stoupá z radiátoru, například umístěním květináče na širokou polici, a k tomu dostatečně zvýšíte vzdušnou vlhkost, třeba vhodně umístěnými nádobkami s vodou, mělo by se jim dařit dobře.
Jestliže pěstujete různé druhy kultivarů, které rozkvétají v různých obdobích roku, můžete se z krásných květů těšit celoročně. Kvetení podporuje snížení běžné pokojové teploty o 5 °C během jednoho ze zimních měsíců, alespoň na noc, a to i u teplomilných orchidejí. Dobrým stimulem jsou také mírné noční poklesy teplot v létě, letnění například velmi prospívá rodům Cattleya a Cymbidium (ale pozor přes den na sluneční paprsky!). Aby vám orchideje krásně kvetly, je rovněž důležité jejich pravidelné přihnojování. V hnojivu pak nesmí chybět dostatek fosforu a draslíku. V době kvetení zalévejte orchidej pravidelně, aby poupata nezasychala. Jakmile se na rostlině objeví poupata, už ji nepřemisťujte, květy by mohly opadat.
Jestliže pěstujete druhy, jako je Oncidium, Cambrii, Cattleya, Cymbidium nebo Dendrobium, tak jim pro vykvetení musíte dopřát zimní odpočinek. V zimě tyto orchideje vyžadují teplotu okolo 16–18 °C, výjimkou je pouze Dendrobium, kterému vyhovuje 15 °C, a Cymbidium, které má rádo pouhých 12 °C.
Kamélie je rostlina, kterou lze poměrně snadno pěstovat, jakmile jí vytvoříte ty správné podmínky. Může být pěstována jak ve vnitřních prostorách, tak ve venkovních květináčích, ale také venku na záhoně.
Světlo a teplo
Ideální při pěstování kamélie je možnost ji na léto umístit ven a na zimu zase přenést do chladných, nepřetápěných částí domu. Ven kamélii přestěhujte nejlépe v květnu, preferuje polostín, ale bude snášet i slunné místo, pokud to nebude horké polední slunce. Myslete i na to, že na větru či v průvanu bude koruna kamélie rychle osychat. Rostlinu venku nechte co nejdéle, nejvýše však do prvních mrazíků.
Pěstujete-li rostlinu v květináčích, jejich baly rychle promrzají a rostlinu poškozují. Tam, kde se zimní teploty pohybují do -15 °C lze nechat kamélie i přes zimu v zemi, jen je třeba je zakrýt velkou vrstvou mulče a přikrýt geotextilií. Největším problémem při tomto způsobu pěstování bývá, že při pozdních mrazech omrzají mladé výhonky a odumírají.
Mnohem lepší je, když si kamélii můžete donést zpět do domu a umístit ji do místnosti vytápěné nejvýše do 15 °C. Kamélie potřebuje nižší teploty, protože ji podněcují k rozkvětu pupenů. Při teplotě 6–10 °C vám kamélie pokvete až pět týdnů, kdežto pokud byste ji umístili do vytápěného obývacího pokoje, odkvetla by vám po několika dnech.
Tato rostlina rozhodně není určena k pěstování v paneláku.
Půda a přesazování
Kamélie vyžaduje kyprou, kyselou půdu, která je vlhká, ale nezadržuje přebytečné množství vody. Kořeny kamélie mají vysoké nároky na kyslík, proto jsou dost mělké a není doporučováno v její blízkosti pěstovat další rostliny, které by svými kořeny kamélii utlačovaly. Zvolíte-li pro pěstování kamélie místo pod vzrostlým stromem, ve stínu, bude jí to vyhovovat a určitě se jí zde bude dobře dařit. Vyberte takový strom, který ji nebude svými kořeny obtěžovat, jako by to dělala například borovice.
Pěstujeme-li kamélie v květináčích, je potřeba je přesazovat. Nejlepší čas pro přesazování je na jaře, před začátkem nového růstu. Pokud kořeny rostliny pronikají květináčem, je možné přesazovat i na podzim. Mladé rostliny kamélie se přesazují jednou za dva roky, starší rostliny dle potřeby. K přesazování můžete použít substrát určený pro rododendrony, protože obsahuje málo vápníku a má odpovídající nízké pH.
Zalévání
Kamélie by neměla být suchá ani podmáčená. Přelití rostlině nepomůže, stejně jako zaschnutí, proto zalévání věnujte dostatečnou péči. Při přeschnutí mohou opadat poupata, při přelití uhnívat kořeny. Množství vody je potřeba přizpůsobit daným klimatickým podmínkám.
Tomuto druhu borovice se daří dobře i na severních otevřených větrných svazích. Je světlomilná, jen zpočátku růstu uvítá přistínění. Potřebuje přiměřeně vlhké stanoviště, příliš přemokřená místa nesnáší. Prospívá na všech propustných i chudších kyselých až alkalických půdách. Roste velmi pomalu, vysazujte proto raději přímo větší sazenice. Je vhodná i do menších zahrad, díky svému vzhledu se vysazuje jednak jako solitér, jednak do menších rozvolněných skupin. Vhodným doplňkem k ní jsou různé poléhavé a plazivé jalovce, skalníky, ale i rododendrony, azalky, tavolníky a podobně. Jako mladá si drží užší pyramidální tvar, s postupujícím věkem se koruna stává otevřenější a větve se sklánějí. Jehličí má husté, měkké a sytě zelené. Plod je velmi výživný a zdravý, může nahradit piniové ořechy.
Některé pokojové rostliny jsou jedovaté a mohou způsobit značné potíže, ne-li smrt. Přitom jsou to běžné kytičky, které má většina z nás pro radost v kanceláři či domácnosti. Neznamená to, že bychom teď měli přijít domů a – pokud máme malé děti – jít od rostliny k rostlině a vyhazovat. Pravděpodobnost, že se malé děti zakousnou do hlízy bramboříku, je docela nízká, pokud hlízy zrovna nebudete mít vyndané někde na parapetu. Ale pozor u amarylisu nebo klívie, kde je jedovatá celá rostlina – a ta už je lehce dostupná. Uškubnout si kousínek listu není vůbec žádný problém. Zkrátka a dobře, je důležité o tomhle nebezpečí vědět. Když například odstraňujete list tchynina jazyku, může vám skápnout trocha tekutiny z rostliny na prst. A běžíte si hned umýt ruce?
Diefenbachie skvrnitá
Latinský název Dieffenbachia maculata ukrývá statnou, až 2,5 m vysokou rostlinu s dřevnatým, přímo rostoucím kmínkem. Listy má velké, řapíkaté, střídavé, široce eliptické, výrazně žilnaté, skvrnité nebo pruhované. Květy drobné, žluté, uspořádané v palici (v kultuře se však objevují jen ojediněle). Plodem je červená až oranžovo-červená bobule.
Diefenbachie se řadí mezi středně jedovaté rostliny. Zejména stonek, ale i jiné části rostliny obsahují krystaly šťavelanu vápenatého, který dráždí pokožku, oči i sliznice. Po požití rostliny se objevuje slinění, zvracení, křeče, záněty a otoky zejména v ústech, v krku a na rtech, v těžších případech se mohou vyskytnout i dýchací potíže. Postiženému je třeba podávat dostatek tekutin a je nezbytné přivolat lékařskou pomoc. Na kůži vyvolává šťáva z rostliny místní podráždění, pálení, svědění, někdy i puchýře, dostane-li se do oka, může způsobit jeho poškození nebo i dočasnou slepotu. Z těchto důvodů by se diefenbachie neměla pěstovat v bytech, kde se volně pohybují buď velmi malé děti, nebo domácí zvířata.
Pěstuje se v řadě odrůd, které se liší zejména kresbou na listech. V létě potřebují vyšší teplotu, ale ne přes 30 °C, v zimě je nejvhodnější teplota 18 až 20 °C. V létě je nezbytné chránit diefenbachie před přímým sluncem, naopak v zimě jim vyhovuje jasně osvětlené místo. Nesnáší průvan. Na jaře a v létě je důležitá častá zálivka, v zimě je dobré přísun vody poněkud omezit. K zálivce by měla být použita měkká (dešťová) voda pokojové teploty. Rostlině prospívá vyšší vzdušná vlhkost (70 až 80 %), při nižší vlhkosti je nutné rosit. Množí se vrcholovými řízky nebo řízky z kmínku o délce asi 5 cm. Vrcholové řízky zakořeňují v rašelinném substrátu při teplotách 22 až 24 °C za 4 až 6 týdnů.
Půda je základ. Brambory milují kyprou, vzdušnou zem, která dobře drží vodu, ale nestojí v ní. V těžkých jílovitých půdách se trápí a výnosy jdou dolů.
Co půdě prospívá
kompost zapracovaný na podzim,
organická hmota,
střídání plodin.
Naopak čerstvý hnůj je pro brambory častý průšvih. Výsledek? Bujná nať, minimum hlíz.
Bobulky se nalévají, hrozny pěkně rostou, stejně jako celé keře. Co s nimi bude teď?
Porostou dál, až do své konečné velikosti. Tato fenofáze se nazývá uzavírání hroznů – bobulky narostly tak, že se vzájemně dotýkají a mizí prostory mezi nimi. U některých odrůd s hustým hroznem se dokonce vzájemně tolik utlačují, že se až deformují. Místo kuliček budou při sklizni tvary podobné malým padáčkům. Tekutiny při aplikaci postřiků se teď budou dostávat ke všem bobulím už jen obtížně. Zároveň se v této fenofázi v hroznech vylepšují životní podmínky pro nepřátele révy z řad různých plísní, takže bobule budou více ohroženy.
Dá se tomu nějak zabránit?
Jistěže. Především „zelenými“ pracemi, tedy takovými, jejichž cílem je provzdušnění keře. Mám na mysli již na začátku vegetace dobře provedený podlom, následné vylamování zálistků i pozdější úhledné uspořádání letorostů při jejich zastrkávání či vyvazování, aby se jednotlivé výhony překrývaly jen minimálně. A tomu samozřejmě také prospívá osečkování výhonů, kterými se zastaví prodlužovací růst a keř začne věnovat pozornost především hroznům.
K těmto zásahům, o kterých jsme se bavili již v předchozích dílech (viz také leden, duben, květen a červenec), dnes přidáme další druh ošetřování keřů za zelena, a to je odlisťování. Neznamená to ovšem, že na výhonech otrháme všechny listy a budeme si myslet, že to révě prospěje. Jde o to keře dobře provzdušnit. Odstraňují se při tom některé listy, které ve větším počtu zastiňují hrozny, takže se k nim nedostane dost světla. Nějaké listy se však v okolí hroznů musí ponechat, jinak by réva, podobně jako člověk, mohla být postižena přemírou slunce! Samozřejmě, že profesionálové i na tuto práci mají stroje, které se příznačně jmenují odlisťovače či odsávače listů, protože pracují na obdobném principu jako vysavače (ovšem s menším sacím výkonem).
Zkušení pěstitelé provádějí tento zásah už v době před kvetením, ale musí být přitom velmi opatrní a měli by odstraňovat skutečně jen velmi malý počet listů – tak asi jeden až dva listy na jednom výhonu. Podruhé se pak odlisťuje právě v srpnu.
Přiměřeně odlistěné hrozny:
Přehnané odlistění:
Letorosty, které ve srovnání s těmi silnějšími byly do dvoudrátí zastrčeny teprve nedávno, protože rostly pomaleji, se musí také zbavit vrcholu, abychom omezili jejich další růst. Mohou to být i fazochy vyrůstající na horních částech výhonů, které jsme neměli důvod vylámat. Jsou na nich mladší, světlejší listy, které keře zastiňují seshora. Tyto listy také zakrátíme.
Existuje asi 300 druhů těchto rostlin. U nás se Clematis neboli plamének vyskytuje i ve volné přírodě celkem v pěti druzích. Známe plamének palčivý, plotní, přímý, vlašský a východní. Na našich zahradách se pěstuje pestrá paleta nejrůznějších kultivarů s rozmanitými velikostmi, tvary a barvami květů. Přes léto je nutné každodenní zalévání a pravidelné hnojení. Rostlinám vyhovuje světlé stanoviště, ovšem ne přímé, palčivé slunce. Dobře dělá plaménkům občasné mírné přisypání substrátu smíchaného s hrstí mletého vápence.
Plamének Jackmanův
Plamének Jackmanův je jeden z nejkrásnějších a nejoblíbenějších kultivarů plaménku díky svým bohatým a nápadným fialovomodrým květům. Vynikne hlavně jako solitérní rostlina na obrostlém sloupu nebo pergole. Kvete během celého léta. Patří mezi pozdní a velkokvěté plaménky. U těchto plaménků se odstraňují poškozené a odumřelé stonky ještě před pučením brzy na jaře a ostatní se zkrátí po zdravé pupeny. Doba kvetení je od června do září. Dorůstá výšky nad 4 m a šířky do 1 m. Rostlina je plně mrazuvzdorná, má ráda slunce až polostín. Řez se prování každoročně na jaře. Půda by měla být středně těžká, písčitohlinitá až hlinitá a středně vlhká. Barva listu je zelená. Barva květu fialová. Jde o popínavou rostlinu rychlého růstu. Nejvhodnější lokality: fasády, stěny, ploty, opěrné konstrukce. Speciální vlastnosti: dlouhé kvetení.
Clematis Montana
Clematis Montana roste opravdu rychle. Tato rostlina se často používá tam, kde zákazník vyžaduje rychlý růst a výrazné kvetení. Doporučuje se tedy tuto rostlinu používat na místa, u kterých nevadí, že budou během dvou let zcela zarostlá. V každém roce se doporučuje rostlinu seříznout, pak výrazněji kvete a drží tvar. Někdy je s ní celkem problém, pokud jste ji vysadili u dřevin – neúprosně jim totiž zaroste korunu a dřevina pak má co dělat, aby to vůbec přežila. Clematis Montana potřebuje oporu, ke které se může chytat. Může to být mříž, bambusové tyče, slabé laťky, síť, natažené provázky či lanka (třeba i nějaký keř či stromek, ale to je pak z toho obvykle nevzhledná houština). Na zdi, pokud by neměla extrémně velké nerovnosti a hrubost, by se však rostlina nechytla. S tímto druhem nemusíte dělat téměř vůbec nic, stačí zasadit a občas zalít.
Plamének vlašský
Plamének vlašský (Clematis viticella) je rodičem nejznámějšího okrasného hybrida Clematis x Jackmanni.
