Zajímáte se o téma CO SE HODÍ K PREVISLYM MUSKATUM? Tak právě pro vás je určen tento článek. Barevné muškáty v truhlících jsou velice krásnou dekorací okenních parapetů. Výhodou pěstování těchto rostlin je jejich nenáročnost a zároveň vysoká odolnosti vůči chorobám a škůdcům.
Minimální teplota pro přežití
Muškáty, které si kupujete v naší republice, k nám původně přicestovaly až z horké Afriky. K pěstování tuzemských muškátů se i dnes často používají řízky, které pocházejí z matečních rostlin z jižní části polokoule. Letité zkušenosti totiž přesvědčily i náruživé „řízkovače“ muškátů, kteří získávali řízky z matečních rostlin zimujících u nás, že to není to pravé ořechové, a že řízky, které k nám přiletí počátkem roku z Keni nebo Izraele, mají neskonale lepší schopnosti růstu.
Muškáty mohou být převislé, vzpřímené, polopřevislé, ty jsou kombinací prvních dvou, a velkokvěté. V obchodech muškáty najdete už od poloviny března. Nabízí se široké spektrum barev od stále nejoblíbenější klasické červené barvy po odstíny temně červené, růžové, bílé, fialové, s okem nebo žíhané.
Řízkováním se množí všechny druhy muškátů, výjimku tvoří pouze některé vzpřímené odrůdy muškátů, které se množí z osiva. Tyto muškáty bývají velmi odolné vůči rozmarům počasí, a tak se používají zejména pro parkové úpravy. Jejich růst je velmi bujný a při jejich pěstování je nutné používat takzvaný retardátor.
Hlavním problémem řízkování matečních rostlin v domácích podmínkách je jejich zdravotní stav. Rostliny, ať je zimujete sebelépe, bývají po zimě bledé a vytáhlé a často i napadené nemocemi. Řízky z takových rostlin většinou nemají nejlepší základ a jejich růst je tímto poznamenaný. Většina zahradnických podniků proto nemá vlastní matečnice a používá právě výhonky, které v obrovském množství přilétají do Evropy z Afriky nebo Blízkého východu. Mateční rostliny v těchto oblastech tak mají stabilně optimální podmínky pro svůj růst a řízky z těchto rostlin jsou vitální a také zdravé, protože výhonky jsou neustále fytosanitárně sledované.
V Evropě se pak výhonky nechají zakořenit při teplotě 15–20 °C a za týden až deset dní už jdou do distribuce. V zahradnictvích se zakořeněné řízky přesadí do kontejnerů příslušných rozměrů a dalších 6–10 týdnů pak trvá dopěstování rostlin do požadované velikosti, obvykle při 15 °C.
Muškáty jsou v současnosti u pěstitelů opět na vzestupu. Nejoblíbenějším druhem jsou stále muškáty převislé (peltatum) s jednoduchým květem, to jsou přesně ty, které utvoří na vašem okně nebo balkoně ten největší a nejbohatší převis. Nejprodávanější barvou u převislých muškátů zůstává červená barva a až daleko za ní jsou další barvy, především růžová a lila. Převislé muškáty lze koupit i jako plnokvěté, ty mají velké květy, ale oproti převislým muškátům s jednoduchým květem nevytvářejí tak bohatá květenství. Muškáty vzpřímené (zonale) jsou oblíbené už od dob našich babiček.
V naší poradně s názvem BRYNZA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Sylva..
muzu brynzu delam s ni pomazanku.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Když užíváte Warfarin, tak můžete jíst úplně všechno, jen u některých věcí musíte dávat pozor na množství. Nejrizikovější jsou zelí, kapusta, ledový salát, jarní cibulky, okurky, chřest a brokolice. Například u zelí, kapusty nebo salátu stačí jen 3 velké listy a pokryjí vám veškerý limit pro příjem vitamínu K, který ve vašem případě činí 90 mikrogramů. Zelí se tedy hodí tehdy, když víte, že jste za den nesnědla žádnou zeleninu, tak si můžete dát tři listy zelí a víte, že jste OK, protože vitamínu K nesmíte jíst mnoho ale ani méně, protože jinak Warfarin nefunguje správně. Co se týče brynzy, tak tu samozřejmě jíst můžete, ale musíte s ní počítat ve svém denním příjmu vitamínu K. 200 gramů brynzy obsahuje 10 mikrogramů vitamínu K.
Plnokvěté muškáty okouzlí krásou velkých pestrobarevných květů. Plnokvěté pelargonie mají oproti klasickým převislým muškátům řadu „vrtochů“ – vykazují zvýšené nároky na péči, jsou náchylnější na pěstitelské přehmaty a hůře snášejí umístění v ne zrovna ideálních podmínkách. Tyto druhy muškátů jsou trochu náročnější, ale krásou květů předčí všechny ostatní.
Plnokvěté muškáty milují teplo a slunce, avšak při celodenním slunečním úpalu a teplotách nad 25 °C se mohou popálit nebo přestanou tvořit nové květy. Také jim velmi prospívá čerstvý vzduch, nesnášejí ovšem déšť a vítr.
Aby mohly pro jaro a léto založit velký počet květních pupenů, potřebují mít přes zimu nejen nízké teploty, ale i dostatek světla. Rostliny proto umístěte přímo u oken nebo u zasklených stěn zimních zahrad, neměly by být ani skryté za jinými rostlinami, ani zastíněné závěsy. Pokud byste jim prodloužili krátké zimní dny přisvětlováním, například úspornými zářivkami, můžete se dokonce z květů královských muškátů radovat i v zimě. Naopak vody spotřebují na chladném zimním stanovišti velice málo – po zálivce by měl být substrát pouze mírně vlhký a před další zálivkou jej nechte proschnout.
Výhony v době vegetace pravidelně zaštipujte, rostliny se budou lépe rozvětvovat a bohatěji nakvétat. Nic se však nesmí přehánět – asi jednou za měsíc zaštipujte pouze konce větviček. Pokud byste výhony zaštipovali příliš intenzivně, květní pupeny se nestačí založit. Také odstraňujte odkvetlé květy. To platí i o převislých muškátech.
Plnokvěté muškáty se v domácích podmínkách rozmnožují téměř výhradně vegetativně – vrcholovými řízky. Nejlepší doba pro řízkování je přelom léta a podzimu, přibližně od začátku srpna do konce září.
Postup:
Odstřihněte konce výhonů asi se třemi listy.
Řezné rány je dobré zasypat práškem z dřevěného uhlí a nechat je několik hodin zaschnout.
Poté můžete řízky sázet do vlhkého říčního písku nebo směsi písku s rašelinou v poměru 1 : 1.
Před výsadbou je dobré řízky ošetřit gelovým či práškovým stimulátorem zakořeňování.
Květináč s řízky umístěte na stanoviště bez přímého slunce, avšak s dostatkem rozptýleného světla a substrát udržujte mírně vlhký. Řízky není potřeba ničím zakrývat.
Pokud jste dodrželi správný postup, řízky asi za měsíc zakoření. Poté je přesaďte do květináčů s lehkým výživným substrátem (například směs kompostové zeminy, písku a rašeliny v poměru 2 : 1 : 1) a s několikacentimetrovou vrstvou drenáže na dně. Příští rok se pak již můžete těšit z květů nových namnožených rostlin.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Na obrázku je na dřevě vidět puklice švestková. Ovšem už jen jejich mrtvé schránky, takže teď není co likvidovat, protože larvy se vylíhly již na jaře. Proti puklicím lze bojovat prostředky běžně používanými k zimnímu či předjarnímu postřiku, ovšem pokud je tento škůdce na révě více rozšířený, což bývá málokdy. Dobré je v zimě si révu preventivně prohlédnout a posoudit rozšíření puklice. Doporučují se i lepové pásy. Co se týká provedení zimního či předjarního postřiku obecně, je dobré ho provést kvůli možnému výskytu roztočů, jako je hálčivec révový, případně svilušky. Například se k tomuto účelu hodí Sulka či jiný prostředek na bázi síry nebo na olejové bázi.
A co je potřeba vědět o pozemku, na němž bychom chtěli založit vinici?
Obecně lze říci, že réva se hodí do mírného a subtropického pásma. Více na sever je pro ni zima, v tropech nevyhovují dlouhé (půlroční) intervaly sucha a srážek. Také nadmořská výška je omezující faktor. Kvůli vhodným teplotním podmínkám v našich zeměpisných šířkách bychom měli vybrat pozemky do výšky 300 – 350 m nad mořem, pokud chceme dosáhnout přiměřené kvality sklizně. Určitě se dají najít vhodná místa pro pěstování révy i ve vyšší nadmořské výšce, je však nutno počítat s nižší dosažitelnou cukernatostí i s vyšším obsahem kyselin v hroznech.
Vinné révě se nejlépe daří na jižním svahu...
Určitě. Svahy orientované na jih jsou na naší polokouli těmi nejvýhřevnějšími polohami. Keře vysazené na západních svazích zůstávají dlouho orosené nebo mokré po srážkách, což vytváří vhodné podmínky pro rozvoj houbových chorob. Na východních svazích hrozí nebezpečí, že mladé letorosty budou poškozeny jarními mrazy, protože zde bývá velký rozdíl mezi denními a nočními teplotami. A svahy obrácené na sever bývají studené a pro pěstování révy se nehodí.
Stejně tak je potřebné uvědomit si rozdíly na jednotlivých částech svahu. Nahoře na kopci často povívá větřík, čímž se teploty snižují. Proto se na vrcholy svahů hodí odrůdy s kratší vegetační dobou. Dolní části svahu mívají hluboké, hlinitější půdy (vlivem dlouhodobé eroze), proto se hodí pro odrůdy s vysokou plodností, které mívají větší nároky na vodu. Někde se však na dolních svazích mohou občas vyskytovat přízemní mrazíky – tam je nutné vybírat odolnější odrůdy.
Která odrůda se osvědčila jako nejodolnější vůči mrazům?
Ryzlink rýnský.
Nejlepším místem na svahu je tedy jeho střední část...
Ano, zvláště pak, když je otočená k jihu. To jsou polohy ideální pro nejnáročnější odrůdy, jako je například Rulandské bílé, Rulandské šedé, Chardonnay, Tramín červený a další.
Říkáte, že hlinitější půdy se hodí pro vysoce plodné odrůdy. Jaké druhy půd vlastně révě vyhovují?
Z hlediska nároků na druhy a kvalitu půd je réva nenáročná; obecně je možné říci, že roste ve všech druzích půd s jedinou výjimkou – nedaří se jí v půdách přemokřených, které jsou studené a uhnívají v nich kořeny. Réva zkrátka nemá ráda „mokré nohy“. I když samozřejmě některé skupiny odrůd se trochu specializují na „své“ půdy. Jak jsem již uvedla, hlinitější půdy se hodí pro odrůdy, které přinášejí vysoké výnosy, ale zvláštní kvalita vín se od nich očekávat nedá.
Pro kvalitní odrůdy jsou nejvhodnější půdy kamenité nebo štěrkovité, které se během dne dobře prohřívají a ještě po západu slunce uvolňují nahromaděné tep
V naší poradně s názvem PĚSTOVÁNÍ MUŠKÁTŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ivan Vrana.
Dobrý den.
Moje žena mnoho let úspěšně pěstuje na balkoně převislé muškáty. Vždy je naš balkón nejhezčí široko-daleko. Velmi ji ale trápí, že někdy přijde vítr s přívalovým deštěm či kroupami a její chloubu zničí. Chci se pokusit nějak její muškáty ochránit. Viděli jsme kdysi v Rakousku, že tam používají nad muškáty jakousi ochrannou stříšku, u nás jsem nic takového neviděl. Poraďte prosím, jak na to.
Děkuji a pozdravuji
Ivan Vrana vrana@pef.czu.cz
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča.
Ochranná stříška nad muškáty je nesmysl. Bude akorát stínit a bránit desťové zálivce, která muškátům prospívá. Dešťové smrště, které muškáty ničí obvykle zasáhnou ze strany a tomu žádná stříška nezabrání. Když muškáty občas zalijete zředěným výluhem ze slepičinců, tak zesílí a lépe pak odolají podobným rozmarům počasí.
Dýně můžeme rozdělit do dvou skupin, a to na jedlé druhy a okrasné druhy.
Jedlé druhy dýní
Baby Boo:Tato dýně má krásnou bílou barvu se žebrováním, velmi se hodí na vaření, je však chutná i v syrovém stavu.
Dýně obecná: V našich podmínkách je nejčastěji pěstovaným druhem dýně. Její vyzrálé plody dosahují hmotnosti až několika desítek kilogramů. Vhodná je k vaření i kompotování.
Dýně Hokaido: Pochází z japonského ostrova Hokaido. Má sladkou chuť, jež se podobá bramborám nebo pečeným kaštanům, a řadí se k nejmenším pěstovaným dýním vůbec, dosahuje totiž hmotnosti přibližně jen 0,7 až 2,5 kilogramu. Barvu mívá od žluté až po sytě oranžovou. Dužinu má oranžovou. Dýně Hokaido je známá především díky svým pozitivním účinkům na lidské zdraví.
Dýně máslová: Je nejsladší ze všech. Navíc je po uvaření krásně krémová. Má tvar hrušky, světle béžovou oranžovou slupku a uvnitř je sytě oranžová. Je vhodnější ji oloupat, hodí se na polévky, na pečení nebo jako příloha například k rýži nebo kuřecímu masu.
Festival dýně: Patří mezi žaludové dýně. Vzhledem ke svému tvaru a žluto-bílo-zelenému zabarvení na povrchu je velmi vhodná k dekorativním účelům, je ji však možné využít také v kuchyni. Je totiž velice lahodná i v syrovém stavu.
Chameleon: Je dýně žaludového tvaru, kterou je díky jejím krásným barvám možné použít jako dekoraci. Velmi vhodná je však také na vaření, má totiž jemnou oříškovou chuť, je možné ji i déle skladovat. Díky tomu, že roste jako keř, není ani její pěstování náročné na prostor.
Iron Cup: Tato dýně je na povrchu zelená a uprostřed světle oranžová. Je vhodná pro jakoukoli kuchyňskou úpravu, především pak na polévky. Díky její konzistenci je možné ji skladovat nezvykle dlouho, zhruba až jeden rok.
Kamo Kamo: Dýně výborně se hodící pro svou sladkou chuť k přípravě sladkých dipů. Má oranžovo-zelený žebrovaný povrch, a tak může sloužit i jako decentní dekorace.
Korunní princ: Dýně své jméno získala podle korunky, která na plodu vyrůstá. Tento druh je na povrchu bílý, ale dužinu má sytě oranžovou.
Marina di Chioggia: Tento druh dýně má kvalitní dužinu, která má tmavou nebo šedozelenou barvu. Výborná je pečená anebo dušená ve vlastní slupce.
Muškátová dýně: Dýně je na povrchu žebrovaná a zelená, uvnitř je sytě oranžová. Má poměrně hutnou dužinu. Tento druh dýně je výborný i v syrovém stavu.
Německá centýřová dýně: Tato dýně je vhodná na kompotování. V našem mírném klimatu se jí velice daří a její pěstování vůbec není složité ani náročné.
Olejová dýně: Je vyhledávaná pro svá vynikající semínka, která je však nejdříve potřeba řádně usušit. Nachází se v nich celá řada vitaminů a minerálů.
Ve svém příspěvku LÉČENÍ PRAŠIVINY U KRÁLÍKŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Anežka.
Kokcidiosa je nakažlivé onemocnění, které působí králíkářům největší ztráty. Stejnou metlou, jako je pro lidstvo tuberkulosa, je pro králíky kokcidiosa. Nemoc je vyvolávána choroboplodnými zárodky tak zvanými kokcidiemi a sice druhem kokcidium oviforme, dnes zvaným Eimeria Stiedae. Zárodky tyto se nacházejí ve žlučovodech a ve sliznici střevní člověka a hlavně králíků. Nakažení děje se obyčejně potravou (zelenou pící, trávou atd.), v níž nalézají se tyto choroboplodné zárodky. Nemocní králíci jsou s počátku smutní, téměř ničeho nežerou, mají vysokou horečku, dech jejich stává se rychlým a krátkým, slábnou, hubnou, až konečně v poměrně krátké době hynou. Někdy se při tom nadýmají, silně slintají, aneb dostávají průjmy. Léčení bývá málokdy úspěšným, protože nemoc se úžasně rychle šíří a téměř celý chov vymírá. Zvláště zhoubně řádí choroba mezi králíky mladými; když některý z nich nemoc přečká, zdá se býti zdravým a bývá obyčejně v chovu používán dále. Uzdravení takového zvířete bývá však toliko zdánlivé, neboť stává se vlastně trvalým nositelem a rozšiřovatelem této nákazy. Při pitvě mrtvého králíka nalézáme dosti často na játrech bílé nebo nažloutlé uzlíky v různém množství a v různých velikostech. Jindy pouhým okem nenalezneme vůbec žádných změn a v těch případech doporučoval bych odbornou prohlídku zvěrolékařem, který mikroskopickým rozborem králičího trusu stanoví přesnou diagnosu. Nákaza šíří se velmi rychle po celém okolí, králíkárna bývá pak choroboplodnými zárodky tak zamořena, že v ní bez nebezpečí není možno dále králíky chovati. Jediným bezpečným prostředkem k zabránění nového vypuknutí nákazy je spálení mrtvých králíků, steliva a celé králíkárny. Pouze tam, kde choroba netrvala dlouho, kde králíkárna je kusem vyšší hodnoty, je možno ohroženou králíkárnu úzkostlivou desinfekcí zachrániti. Z léků, které jak jsem podotkl nemají valného úspěchu, užívá se nejčastěji slabého roztoku kreolinu (každý druhý den vnitřně podati jednu kávovou lžičku), glycerinu, chininu, směsi sirného květu a kalomelu (jednu lžičku denně).
Nadmutí vyskytuje se nejvíce u králíků mladých, ale i starších a bývá příčinou častého uhynutí. Onemocnění pozná se snadno dle toho, že břicho králíka je nápadně nafouklé a králík se sotva pohybuje. Tvrdívalo se, že příčinou nadmutí je krmení čerstvé zelené píce, hlavně jetele, dnes však víme, že není to pouze jetel, nebo zelená píce, ale že to bývá mnohem častěji zatuchlá nebo plesnivá sláma, namrzlé nebo nahnilé brambory, změněné obilniny, zvadlá a kvasící potrava atd. Následkem chybného kvašení vytváří se v žalludku a ve střevech veliké množství plynů, které silně stěny jejich napínají, takže může dojíti k prasknutí jich a náhlé smrti. Léčení: jakmile zpozorujeme nadmuté břicho u králíka, musíme ihned břicho králíka tříti, volně vypustiti na dvůr a přinutit k pohybu. Vnitřně podáváme mu vodu s několika kapkami čpavkového lihu, heřmánkový odvar, vápennou vodu (jednu lžičku), aloe na slabou špičku nože.
Slintavka objevuje
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Čilimníky (Cytisusy) jsou stálezelené i opadavé keře. Ve volné přírodě rostou ve Středomoří, ve střední a západní Evropě a na Kanárských ostrovech. Botanických druhů známe kolem 70, v zahradách se však spíše setkáváme s různými pestrokvětými kříženci, kterých se vyšlechtilo několik set.
Čilimníky dosahují výšky od cca 20 cm (poléhavé druhy) do více než 250 cm, záleží na druhu keře. Kmínky mají krátké a tenké, bohatě obrostlé úzkými, hustě olistěnými, metlovitými a u většiny druhů hranatými větvemi. U nízkých poléhavých druhů jsou větve mírně převislé, až téměř vodorovně rostoucí. Květy jsou asi 1 cm velké a mají bílou, žlutou, krémovou, růžovou, oranžovou, červenou či tmavě purpurovou barvu, často můžeme vidět dokonce kombinaci více barev. Většina druhů silně voní. Keře kvetou nejčastěji od května do začátku července, některé druhy až do konce srpna. Plody jsou několik centimetrů dlouhé lusky.
Čilimníky milují slunce a sušší stanoviště, proto jim vyhovuje území orientované na jih či západ. Vyžadují dobře prosychající, nejlépe hlinitopísčitou půdu s dobrou drenáží. Na přemokření jsou citlivé, zvláště ve spojení s nízkými teplotami. Janovce jsou sice mrazuvzdorné, ale kombinace nízkých teplot a vlhka, která bývá v zimě v našich podmínkách dosti častá, je může zahubit. Sucho naopak snášejí poměrně dobře. Vzrostlé čilimníky, jež se plně ujaly, se zalévají pouze v době květu nebo při déletrvajícím suchu. Rostliny nesnášejí častější přesazování, protože jejich kořenový systém je málo větvený (to jest bez výraznějšího kořenového vlášení), a při přesazování se tudíž snadno poškodí. Na výživu nejsou náročné, hnojit se nemusí.
Čilimníky vyniknou na zahradě jako solitérní keře, které bohatě kvetou a které v zimě zaujmou zajímavým vzhledem. Ojíněné keře totiž vypadají jako skleněné fontány. Čilimníky se rovněž velmi dobře kombinují s jinými rostlinami, například s jalovci či nízkými formami tmavých jehličnanů. Ve společnosti bříz pak působí velice vzdušně a hezky doplňují také vřesovištní výsadby.
V dobrých podmínkách roste čilimník opravdu rychle, a koupíte-li keř s kořenovým balem, bez problémů se i ujme. Existuje několik druhů tohoto keře, které se od sebe liší vzrůstem a konečnou velikostí, a to dost podstatně. Vybrat si můžete keře rostoucí vzpřímeně či kulovitě, některé čilimníky mají převislé větve, jiné jsou nízké a široce rozložené a najdete i typ poléhavý (téměř plazivý).
Co se týče barev, jednobarevné čilimníky konkurují čilimníkům s květy dvou- i vícebarevnými a věřte, že je opravdu těžké se rozhodnout. Podobně obtížně budete hledat i stejný odstín jedné barvy u různých druhů či
Jaké odrůdy vybrat? A jaké odrůdy jsou nejlepší pro malé pěstitele?
Dostáváme se k tématu, které tvoří náplň části vinohradnictví, zvané Ampelografie, což je obor zabývající se vlastnostmi jednotlivých odrůd. O ampelografii byla napsána řada odborných knih, které kromě popisu toho, jak keře vypadají, také uvádějí jejich požadavky na prostředí a na způsoby pěstování, a také charakteristiky jejich vín.
Kdybychom si chtěli udělat v odrůdách pořádek, mohli bychom je rozdělit např. podle barvy slupky na odrůdy bílé, červené a modré, nebo podle využití na odrůdy moštové a stolní. Ale mnohem zajímavější je podívat se na to, jak dlouho se pěstují na našem území a jak se k nám dostaly. Některé jsou u nás domovem již několik staletí. Patří k nim odrůdy z rodiny Burgundských (dnes podle legislativních dohod správně zvané odrůdy Rulandské), jež k nám opravdu dovezl Karel IV., kterému můžeme děkovat za rozšiřování vinohradnictví v Čechách. Jiné odrůdy se k nám v minulosti spontánně dostaly z dalších území Evropy; připomeňme si např. oblíbené odrůdy Sauvignon či Ryzlink rýnský. Všechno jsou to odrůdy velmi náročné na podmínky pěstování a zároveň jejich vína patří k nejkvalitnějším.
U řady odrůd není přesně znám původ, např. u odrůdy Neuburské. Navíc se v minulých dobách nevedla přehledná evidence popisů odrůd, takže ve starých literárních zdrojích se mohou najít tytéž odrůdy pod několika názvy. U nás byla první přehledná evidence zavedena v roce 1941, což se u odrůd, které zde byly mnohem déle, označuje jakožto rok „povolení odrůd“, přestože nikým jejich pěstování povolováno nebylo – na rozdíl od současných nových odrůd. Nežli se nové odrůdy zapíšou do seznamu povolených odrůd (a smí se z nich vyrábět a prodávat vína nebo hrozny), musí projít tzv. „uznávacím řízením“. To kupodivu není byrokratický akt, ale skutečné vysazení nových odrůd ve zkušebních vinicích a zhruba desetileté pozorování jejich vlastností na stanovišti. A také pochopitelně opakované zkoušení vín vyrobených z jednotlivých ročníků.
Čeští šlechtitelé révy vinné už několik desítek let nejenže udržují nejcennější keře z jednotlivých odrůd, (přemnožených do klonů), ale zabývají se také tzv. „novošlechtěním“, což je kreativní i náročná činnost, při které se vytvářejí nové odrůdy. Asi tak dvacet let trvá, než je nová odrůda povolena. Výsledkem jsou odrůdy, jako např. André, Olšava, Malverina, Veritas, Florianka, Erilon a řada dalších.
V minulém století k nám přicházely odrůdy z jiných zemí cíleně vyšlechtěné a tam registrované, které se vyznačovaly takovými pěstitelskými vlastnostmi a takovou kvalitou vín, že se postupně rozšířil
Nejkvalitnější maso pochází z 3–6letých volů, vykastrovaných a zvlášť krmených rok před porážkou. Tuk je rovnoměrně prorostlý, maso je tudíž křehké a šťavnaté.
Dobré maso je z mladých jalovic, prvoletek a mladých býků. Nejméně kvalitní je maso ze starších kusů.
Hovězí maso má oproti vepřovému vyšší obsah železa, zinku, selenu, kyseliny listové a vitamínu B12. Je přirozeným zdrojem CLA, tedy konjugované kyseliny linolové, která napomáhá k vytvoření optimální rovnováhy mezi svalovou a tukovou hmotou v lidském těle.
Hovězí maso je významným zdrojem látek a živin pro krvetvorbu, patří k biologicky nejplnohodnotnějším druhům mas.
V dnešní době se na trhu dá zakoupit maso ze zvířete, které bylo prvotně chováno pro jednostrannou produkci mléka. Typickým příkladem jsou v tomto případě staré, vyřazené krávy (toto maso může být v obchodě krásně naaranžováno, ale zklamání, které vás čeká při jeho přípravě a konzumaci, raději ponechte jiným). Je pravdou, že dříve jsme jako spotřebitelé neměli možnost zjistit, co kupujeme. Dnes však máme možnost z povinně zveřejňovaných údajů zjistit datum narození a porážky zvířete, pohlaví a plemennou skladbu konkrétního jedince. Kupujte proto přednostně maso mladých býků (cca 14–24 měsíců) či jalovic (14–20 měsíců), v tuzemsku vykrmených a poražených (tuzemské zvíře poznáte tak, že před vlastním číslem je písmenný kód CZ).
Kvalitní hovězí maso potřebuje před kuchyňskou úpravou vyzrát. Jde o celý komplex procesů v mase, které zaručí jeho křehkost a chutnost. Doba zrání je u různých mas různě dlouhá, hovězí maso by mělo dle odborných doporučení zrát cca 10 dní. Vyzrálé maso je 2–3x křehčí než maso nevyzrálé, a proto lze jen doporučit zakoupení kvalitního hovězího masa cca 1 týden před jeho kulinářským využitím. Koupené maso doma pouze mechanicky dočistíme, zabalíme do potravinářské fólie a v lednici ho můžeme nechat dalších 5–10 dnů dozrát bez obav, že se zkazí.
Hovězí kýta se řadí v dělení hovězího masa mezi zadní část, která je v 1. jakostní kategorii. Hovězí kýta se skládá z ořechu, vrchního a spodního šálu, zadní kýty, válečku a květové špičky. Kýtu lze upravovat dušením, pečením, minutkovou úpravou, grilováním, méně často pak vařením.
Hovězí kýtu je možné v dnešních podmínkách zakoupit již rozbouranou na jednotlivé šály nebo jejich části. V některých řeznictvích je možné zakoupit i kýtu v celku s kostí, ta se dá rožnit, ale je to velmi náročná úprava. Spíše si ji doma rozbouráte na jednotlivé šály nebo kusy.
Květová špička (rump steak) je nejlepší část zadního hovězího. Tohle velice jemné maso najdete v horní části kýty, upravit jej lze téměř jakkoli. Hodí se k pomalejší úpravě
Ve svém příspěvku TĚSTOVINOVÝ SALÁT se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Fakevivi182t.
Těstovinový salát je taková klasika která neurazí ani nějak extra nenadchne. Což samozřejmě nemyslím ve zlém. Těstovinový salát se podle mě nejvíce hodí na oslavy, kde víte, že je hodně lidí a potřebujete něco co je zaplácne a zároveň toho bude hodně. Když pak něco zbyde a my to nechceme používáme drtiče odpadu.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Abyste svým muškátům co nejlépe pomohli překonat temnou a chladnou zimu, je zapotřebí několik příprav. Rostliny je třeba vyjmout z jejich truhlíku, záhonu atd. a opatrně oklepat přichycenou půdu. Na rostlině by mělo zůstat co nejvíce neporušených jemných kořínků. Na rostlinách se pak zastřihnou všechny výhonky na délku asi 10 cm, přičemž na jeden výhon zůstanou dva až tři očka. Neřežte však zpět do dřevnaté části výhonů. Abyste zabránili onemocnění a odpařování, odstraňte všechny listy pelargónie.
To, co zbylo z vašich kdysi krásně kvetoucích muškátů, přesaďte do odpovídajících květináčů nebo pytlů. Kořeny pokryjte směsí písku a zeminy. I když vaše kdysi impozantní poutače mohou nyní vypadat trochu otlučeně, nebojte se, protože příští rok vyraší nové bohatě kvetoucí výhonky.
Shrnutí příprav přezimování muškátů:
Vyjměte rostliny z nádoby a opatrně odstraňte zeminu z kořenů.
Nezdřevnatělou část výhonů zkraťte na cca 10 cm.
Odstraňte všechny listy.
Zakryjte kořeny v květináči nebo pytli pískem se zeminou.
V případě potřeby můžete z odstraněných výhonků odebrat řízky a použít je k rozmnožování pelargónie. Jak to nejlépe udělat, se dozvíte v našem speciálním článku: řízkování muškátů.
V naší poradně s názvem PRVNÍ POMOC FIKUSU BENJAMÍN se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Milan.
Celé léto byl nádherný a moc se mu dařilo,na zimu jsem ho přemístil z venčí do chodby na schody.Po nějaké době mu začaly žloutnout listy a opadávat,myslel jsem že mu je zima a přesunul jsem ho do jídelny ale nepomohl jsem si.Nějaký čas jsem ho i nezalíval protože jsem si myslel že jsem ho přelil ale opět jsem si nepomohl.Pokud jsou chyceny kořeny z nadměrné zálevky co mám udělat abych ho zachránil.
Děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
U fikusu Benjamin je normální, že v období s krátkými dny začne opadávat listí. Ale je to jen sem tam, rostlina trochu prořídne, ale zůstává vitální. Když to ale začne vypadat jako opelichané koště, tak je zle a musí se to řešit.
Při letnění pokojových rostlin se velmi často stane, že zeminu v květináči během léta osídlí venkovní škůdci, kteří pak užírají kořínky a při jejich přemnožení rostlina chřadne a shazuje listy. V této situaci musí přijít na řadu chemie, která pomůže rostlině zbavit se nechtěných škůdců. Nejlépe se pro tyto účely hodí prostředek s názvem Mospilan 20 SP, který své účinné látky rozmístí v celém organismu rostliny od kořenů až po listy a vydrží v ní dva měsíce. Škůdce, který si kousne do některé části takto ošetřené rostliny ihned umírá. Mospilan se během letnění aplikuje buď postřikem a nebo zálivkou podle výskytu nových škůdců. Při pěstování uvnitř v místnosti stačí jen jedna aplikace na celou dobu. Zkuste tento způsob záchrany a při příštím letnění aplikujte Mospilan hned na začátku jako prevenci. Budete překvapen, jak pěkně pak rostliny budou venku prosperovat.
Odpočiňme si na chvíli od škůdců a pojďme k příjemnějšímu tématu: minule jsme si povídali o bílých moštových odrůdách. Mohli bychom v tom pokračovat?
Ano, ampelografie (= věda zabývající se popisem odrůd) je nedílnou součástí vinohradnictví. Dnes bych se chtěla zmínit o některých odrůdách ze skupiny modrých moštových. Opět jsem vybrala takové, které jsou buď méně známé, anebo nové, ale vždy něčím zajímavé.
První z nich je odrůda zvaná Jakubské. Asi vás bude zajímat, proč se jmenuje Jakubské. Bobule této odrůdy obvykle začínají zaměkat okolo svátku sv. Jakuba, který je v kalendáři zařazen koncem července. Jde o starou francouzskou odrůdu z rodiny Pinot, u nás pojmenovanou Rulandské, dříve Burgundské. Tato modrá moštová odrůda pravděpodobně vznikla přirozenou mutací z odrůdy Pinot noir, kterou u nás známe jako Rulandské modré. Naši předkové ji krásně pojmenovávali Roučí modré. Ale zpět k odrůdě Jakubské – ta tehdy nebyla zapsána v Listině povolených odrůd. Stalo se tak až v roce 2011, i když se pěstovala dávno před tím místně jako okrajová odrůda, dříve označovaná jako Burgundské modré rané. Jak z tohoto názvu vyplývá, patří mezi nejranější odrůdy. Kromě toho, že brzy dozrává, se vyznačuje ještě dalšími významnými vlastnostmi – je poměrně mrazuodolná a nesprchává. Ač má krátkou vegetační dobu, dosahuje dobrých kvalit. Sklízí se začátkem září, a v dobrých polohách dokonce už koncem srpna.
Hrozny odrůdy Jakubské
Z její ranosti ovšem plyne jedna nepříjemnost – bývá napadána hmyzem, zejména vosami, a také si na ní rádi pochutnají ptáci. Ale to je problém všech raných odrůd. Vína z ní vyrobená bývají jemná, hladká, harmonická, často s ovocnými tóny. Jejím jediným současným nedostatkem je, že se s ní málokdy potkáme na trhu s víny. Spíše bývá na vinařských soutěžích a ochutnávkách.
Jinou odrůdou, kterou považuji za zajímavou, je odrůda Agni.
Jak se to správně čte? Agny?
Ano, je to české slovo, autorem vytvořené z některých písmen v názvu rodičovských odrůd, proto se to čte podle pravidel češtiny – Agny. Je to odrůda českého původu a vyšlechtěna byla na šlechtitelské stanici v Perné, kde začali s křížením v roce 1973, a povolena byla v roce 2001. Šlechtitelé v jednotlivých šlechtitelských stanicích se v poměrně dlouhém období před rokem 1989 specializovali na různé šlechtitelské cíle a právě v Perné se zaměřili na to, aby vyšlechtili něco, co tu ještě nebylo: modré moštové odrůdy, která by vynikaly výrazným aromatem. Proto jako rodičovské páry byly vybrány odrůdy André, což je také modrá moštová odrůda českého původu (kříženec odrůd Frankovka a Sv
V naší poradně s názvem JAK OSTŘÍHAT TAMARYŠEK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Kustvanka.
Dobrý den,na zahradě mám tamaryšek už asi3m vysoký a košatý na všechny strany.Co s ním ,ať ho nezničím.Děkuji za odpověď.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Prořezávání je pro tamaryšek důležitým krokem, protože se jím usměrňuje růst, aby tvar zůstal kompaktní a zajišťuje bohatší kvetení.
Chcete-li podpořit množství květů, prořezejte tamaryšek po odkvětu. Pokud vám kvete na jaře, tak prořežte na konci léta, a pokud vám kvete až v létě, tak prořežte na podzim.
Prořezat můžete jak chcete a jak se vám to hodí do vašeho prostoru. Tamaryšek snese jakoukoliv hloubku řezu. Pro představu, jak můžete provést řez, přikládám několik videonávodů: https://www.youtube.com/res…
Tamaryšek nevyžaduje moc péče, protože žije velmi pohodlně v suchém substrátu a nemusí být zaléván. Jen pamatujete, že nesnese teploty nižší než mínus pět stupňů.
Vepřová kýta je bledorůžové barvy, je velmi libová a sušší. Na pečení se hodí méně. K dostání je s kostí nebo bez kosti. Vepřová kýta obsahuje 47 % vody, 14 % bílkovin, 8 % tuků, 0,15 % sacharidů, železo, vitamin B1 a B2.
Vepřovou kýtu můžeme vykostit, tedy oddělit kosti od masa, přičemž dbáme, aby kosti zůstaly hladké, beze zbytků masa a aby maso nebylo pořezané. K tomu je zapotřebí vědět něco o anatomii jednotlivých zvířat. Maso se má vykosťovat krátce před další úpravou, aby se zbytečně nevysušovalo a neznečišťovalo. Současně s vykosťováním se maso začišťuje – vyřezávají se šlachy, chrupavky, zbytky kůže, blány, sražená krev.
Vykostěné části masa se dělí podle jeho upotřebitelnosti před přípravou jídel na kusy, na porce (na plátky, řízky) nebo na kostky (kousky). K přípravě masa vařením a na pečeni je potřeba maso nakrájet podél vláken na podlouhlé kusy o hmotnosti 1,5–3 kg. Maso na porce se pak krájí napříč vláken. Užší kusy masa se krájí na porce tak, že se udělá řez jen do poloviny krájeného masa a při následujícím řezu se maso přeřízne.
Kýta se dělí na:
Vrchní šál – libové maso (3 % tuku) s ponechanou tukovou vrstvou je ideální k pečení vcelku nebo ve formě rolády, očištěné a odblaněné se hodí na řízky a lze z něj připravit řadu dušených pokrmů (soté a ragú).
Spodní šál – jemně mramorované maso se spodní částí tuku se peče vcelku – po krátkém prudkém osmažení ze všech stran, zvolna a při nižších teplotách. Další využití je podobné jako u vrchního šálu.
Ořech – jemně vláknitý ořech včetně špičky kýty se dá péct vcelku stejně jako ostatní libová křehká masa. Nakrájený na kostičky se hodí do masového fondue, ale i do gulášů či perkeltů.
Ve svém příspěvku KATALPA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Zuzana Bukáčková.
dobrý den, hodí se katalpa do venkovské zahrady u chalupy? Odkud katalpa pochází?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Hedvika Olleova.
Dobry den, mam 20ti letou katalpu Nana. Letos namrzla, mesic je narasena, zhruba 3 pary listu. Ty jsou male. Dost neduzive. Prostrihala jsem suche vetve do ziveho. Nerada bych o ni prisla. Je jeste neco co pro to lze udelat? Dekuji za radu.
Srnčí hřbet s kostí či bez kosti: Jde o nejušlechtilejší část srnčího masa, která se hodí k pečení v celku i k přípravě grilovaných kotlet s kostí.
Srnčí kýta: Může se péct nebo dusit a je vhodná i na minutkovou úpravu.
Srnčí na pečení: Nejčastěji se peče v celku hřbet s kostí, a to v úpravě na smetaně. Výborně chutná také pečeně z kýty, kterou můžete den předem naložit do směsi vína, koření a kořenové zeleniny.
Srnčí na dušení: Při přípravě zvěřinových gulášů a jemných ragú se nejlépe uplatní srnčí plec, hrudí nebo pupek. K pomalému dušení vcelku je vhodná kýta bez zadního kolena a pánevní kosti.
Srnčí na minutky: Křehké medailonky připravíte z vykostěného srnčího hřbetu, na steaky se hodí také vrchní a spodní šál z kýty. Podávat je můžete s omáčkou z červeného vína, pepře nebo brusinek.
Před vlastní úpravou si uvědomte, že zvěřina vyžaduje především kvůli nízkému obsahu tuku nejen odlišnou úpravu proti ostatnímu masu (špikování), ale i odlišný způsob podávání a kombinace s přílohami. Nesnažte se tedy vnutit strávníkům například bažanta upraveného s knedlíkem a zelím jako oblíbené vepřové. Jako přílohu podáváme ke zvěřině obvykle rýži, brambory v různé úpravě (například krokety, hranolky, brambory americké, opečené, vařené, jemný bramborový knedlík), jemné knedlíky houskové, jemné pečivo (slané rohlíčky, houstičky a podobně).
Pokrmy ze zvěřiny vždy doplňujeme kompoty, z nichž upozorňujeme na brusinkový, broskvový, dušená jablíčka, hruškový, meruňkový. Výborné jsou i džemy a zavařeniny, například brusinková, šípková, malinová i z černého rybízu. Doplňkem mohou být různé druhy zeleninových salátů.
Z nápojů se ke zvěřině hodí nejlépe vína, ovocné a vinné mošty.
V naší poradně s názvem SVÍČKOVÁ OMÁČKA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Sylva.
muzu svickovou s kralika na warfarin
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Jedním slovem můžete, ale musíte s tím počítat ve svém denním příjmu vitamínu K. Když užíváte Warfarin, tak musíte hlídat denní příjem vitamínu K ve stravě, který by měl být 90 mikrogramů pro ženy a 120 mikrogramů pro muže. Králičí maso, stejně jako ostatní druhy masa obsahuje jen málo vitamínu K a můžete ho jíst prakticky bez omezení. Jedna porce králičího masa obsahuje přibližně 5 mikrogramů vitamínu K. Svíčková omáčka se připravuje z kořenové zeleniny a smetany a to všechno taktéž obsahuje vitamín K. Jedna porce svíčkové omáčky bude obsahovat přibližně 10 mikrogramů vitamínu K. Knedlíky, jako všechny výrobky z mouky obsahují jen velmi málo vitamínu K a můžete je jíst bez omezení. Celá jedna porce svíčkové omáčky s králíkem a knedlíky ozdobená brusinkami a šlehačkou bude obsahovat přibližně 16 mikrogramů vitamínu K.
Součástí okrasného jezírka musí být vodní rostliny, ty totiž mají důležitou funkci, okysličují vodu a zároveň pomáhají udržet rovnováhu v přírodě okolí jezírka. Do jezírek se hodí různé vodní rostlinky, ne každá je ale vhodná do každého patra, a proto je potřeba si jezírko rozdělit do několika zón podle hloubky. Jedná se o břehovou zónu (přechod mezi jezírkem a zahradou), mokrou zónu (do hloubky asi 15 cm, v ní se pěstují pobřežní rostlinky, kterým se příliš nedaří v hloubce), bahenní zóna (hloubka asi 15 – 20 cm) a hloubková zóna (kolem jednoho metru a více, v této části se daří například leknínům).
Mezi břehové rostlinky patří řebčík kostkovaný (fialové květy ve tvaru zvonečků), hadí kořen větší (růžové květní okolíky) petrklíč (bledě fialové květní klasy).
Do mokré a bahenní zóny se hodí například žábník malokvětý (bílé až jemně růžové květy, výška až 1 m), orobinec širokolistý (výška až 2 m), blatnice bahenní (jemně růžové květy na velkém květním okolíku), zevar (výrazné plody), rákos obecný (výška až 3 – 4 m), rozrazil potočný (přízemní rostlina vhodná na okraj vodní plochy), sadec (květ s měděnou červenou barvou), máta vodní (vonná vodní rostlina), pomněnka bahenní (modrá barva květů), kyprej vrbice (červenofialové květy, výška až 1 m), voďanka žabí (pomáhá čisti vodu tím, že odebírá živiny), pravý puškvorec (výška až 150 cm).
Mezi hloubkové rostlinky se pak řadí morovinka hustolistá (přezimuje ve vodě), stolístek (tvoří pod vodou girlandy a nad vodní hladinou je její květní klas), šídlatka jezerní (nemůže být v jezírku s dravými rybami), okřehek menší (vytváří pod hladinou „koberec“, který pomáhá udržovat chladnou vodu), stulík žlutý (vhodný do hloubky 1 m a více).
Do jezírek se také hodí plovoucí rostliny jako babelka řezanovitá (pomáhá čistit vodu, měla by zakořenit v mělké vodě a nejvíce se jí daří, když může volně vegetovat), vodní mor kanadský (velmi rychle roste a pomáhá udržovat čistou vodu), plavín štítnatý (nenáročná rostlinka, ale nemá ráda chladnou zimu) vodní aloe (vhodné do mělké vody i půdy), tokozelka vodní hyacint (květy na 30 cm dlouhém stonku světle fialové barvy, těžko přezimuje), kotvice plovoucí (daří se jí ve vodě s nízkým obsahem vápníku)
K výsadbě vodních rostlin se používají nejčastěji výsadbové koše a vaky z kokosové vlny plné živné půdy. Košíky se doporučuje pokrýt pískem.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Takto vypadá sluneční úžeh plodů vinné révy. Příčina je vysoká teplota v kombinaci s nevhodně načasovaným nebo rychlým odlistěním a vystavením hroznů přímému slunku. Sluneční úžeh révy vzniká jako poškození infračerveným zářením. V podstatě lze mluvit o poškození hroznů vysokými teplotami. Tepelné záření, které může způsobit sluneční úžeh, se odvíjí od kombinace teploty, slunečního záření a proudění větrů. V bobulích, exponovaných ke slunečnímu záření, může být teplota vyšší až o 10°C, než je aktuální teplota vzduchu. Při teplotách okolo 35°C, může být teplota bobulí kolem 45°C, což může být destruktivní nejenom pro slupku, dužninu bobule, ale také pro enzymatický systém. Zcela destruktivně proto může být ovlivněná tvorba látek obsažených v bobulích a tím také kvalita hroznů. Vliv tepelného záření na bobule se zesiluje, zejména za bezvětří nebo minimálního proudění vzduchu.
Určitě znáte z vlastní zkušenosti velmi intenzivní, sálavé teplo, které je možné pozorovat při vysokých teplotách, při intenzivním slunečním záření a za bezvětří ve vinici. Právě toto teplo má destruktivní vliv na bobule.
Proudění větru může snižovat riziko vzniku slunečního úžehu. Proudění větru má ochlazující vliv a teplota bobulí se může výrazně snižovat. Může být na stejné úrovni, jako je aktuální teplota vzduchu nebo i nižší.
Poškození na hroznech se objeví většinou do 24 hodin a po 5–10 dnech působení těchto extrémních podmínek může dokonce dojít až k odumření třapiny. Jakmile překročí teplota vzduchu 35 °C, lze předpokládat, že úplná exponovanost hroznů je výrazně škodlivá.
Napadení bobulí je typické propadáním slupky bobule, která se zbarvuje do hnědé až fialové barvy. Při silnějším napadení dochází k scvrkávání bobulí. Postupně může dále docházet k zasychání bobulí. Takto extrémně poškozené bobule již nejsou vhodné ke zpracování na víno. Jelikož jsou často poškozené pouze části exponovaných hroznů, bylo by velice obtížné a časově náročné hrozny třídit ve vinici. Je proto třeba hrozny co nejšetrněji vylisovat a minimalizovat jakýkoliv delší kontakt poškozených hroznů s moštem. Mohlo by docházet k extrakci hořkých látek do moštu a vína.
Na poškození jsou náchylnější větší bobule. Poměr mezi slupkou bobulí a objemem bobule je poměrně malý a vrstva kutikuly je většinou tenká. Nejcitlivější jsou právě stolní odrůdy, kam patří i odrůda Prim, a dále moštové odrůdy s větší bobulí.
S blížícím se termínem zaměkání je proto také třeba změnit strategii odlistění. Odlistění zóny hroznů, prováděné v tuto dobu, by mělo být pouze jednostranné. Při směru řad sever-jih by se mělo odlistění provádět pouze z východní strany listové stěny. Při jiném směru řad, vždy z takové strany, kde svítí ranní slunce. Bobule jsou také odolnější ke slunečnímu úžehu, pokud bylo odlistění provedené brzy po odkvětu révy vinné.
Jestliže je některá vinice výrazněji odlistěná a zároveň hrozí poškození vysokými teplotami a sluncem, je možné aktuálně provést postřik kaolinem v 5% koncentra
Dřín (Cornus) neboli svída je košatý keř vysoký 3 až 6 m. Pro živé ploty jsou vhodné jen dva domácí druhy – dřín obecný (Cornus mas L.) a svída (Cornus sanquinea L.). Dřín obecný dorůstá výšky 3 až 6 m a tvoří obyčejně košaté keře, někdy i keřové stromky. Ještě před vyrašením listů, v únoru až dubnu, keř žlutě kvete, kvítky jsou drobné, ale velmi početné a jsou hojně navštěvované včelami. Vejčitokopinaté listy jsou 3 až 5 cm dlouhé, celokrajné a mají nápadné obloukovité nervy. Od jara až do podzimu jsou jasně zelené. Korálově červené, na podzim dozrávající plody jsou asi 1,5 cm dlouhé a jsou jedlé. Ačkoli dřín není náročný na půdu, daří se mu nejlépe ve středně těžkých a živinami bohatých půdách s vysokým obsahem vápníku a na výslunných sušších místech a na svazích. Dobře snáší i kouřové ovzduší. Třebaže najdeme v přírodě rozptýlené keře i ve světlých dubových, bukových a lužních lesích, musí být živý plot na plném výsluní. Dřínové živé ploty jsou sestřihávané, 1 až 2,5 m vysoké a 0,6 až 1 m široké. Řez musíme provádět opatrně a nesmí být příliš radikální. Svída dorůstá výšky 2 až 5 m a má větve na slunečné straně nápadné červené, listy krátce řapíkaté, široce vejčité a květy drobné a bílé. Rozkvétá koncem května a v červnu. Svída je vhodná jen pro volně rostoucí živé ploty, hodí se k ohraničování obor, remízů a podobně. U země je živý plot široký 2 až 3 m.
Vajgélie (Weigelia) jsou velmi hezké, 1 až 2 m vysoké a téměř stejně široké keře s vystoupavými a obloukovitě zahnutými větvemi. Kvetou velice bohatě na začátku června – žlutobíle, růžově anebo purpurově červeně. Pro 2 až 3 m vysoké volně rostoucí živé ploty se hodí W. florida D. C. s tmavorůžovými květy, pro 2 metry vysoké ploty bohatě kvetoucí W. styriaca Klenert s květy jahodově červenými a na živé ploty 1,5 až 2 m vysoké se hodí hybridy (s výjimkou odrůdy 'E. Rathke', která roste slabě a pomalu). Vajgélie žádá výsluní a nepříliš těžkou, na živiny bohatou půdu. Každé dva roky bychom měli přihnojovat a řez omezit jen na odstraňování nejstarších větví na konci zimy. Sazenice vysazujeme ve vzdálenosti 70 až 90 cm.
Brslen (Euonymus) je téměř po celé Evropě i v západní Asii rozšířený keř. Dorůstá výšky až 6 m a má 3 až 4 m v průměru. Květy má drobné, zelenavě bílé, plody tvoří známé korálově červené kvadrátky. Na podzim se listy brslenu vybarvují a jsou karmínově červené. Brslen je vhodný pro volně rostoucí živé ploty, snese i stín, ale na podzim se pak méně vybarvuje. Vysazuje se ve vzdálenosti 50 až 60 cm.
Ve svém příspěvku BLECHY V BYTĚ BEZ ZVÍŘETE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Sandra.
Už 5 let se nemůžu zbavit blech v bytě. Jsou malinké 1,5 až 2 milimetry a černé - asi lidské. Občas je zahlédnu, lezou mi do šatů, rychle po sobě dvakrát kousnou někdy i hladově tři krát, špatné je, že letou často do intimních oblasti a svědí to a pak to bolí. Nemám zvíře, takže od něj to být nemůže. Kde jsem k nim přišla - nevím. Žiji sama a tak žerou jenom mně. Úplně mi změnily život, nikde nechodím - abych je někomu nechtíc nezavlekla. Nepomohly postřiky proti blechám a ani postřiky deratizačních firem, opakovaně. Pořád peru, denně převlékám postel, vysávám a vytírám 1x týdně dlážku savem. Abych aspoň něco zlikvidovala a mezi nimi vydržela a nějak přežila. Všechen nábytek jsem vyhodila, nemám koberce, záclony skříně - jenom kovové regály, kovou postel, židli, stůl a věci v pytlích. Co vyperu a vysuším v sušičce, hned balím do sáčků po jenom kuse a zauzluji. Jsem na všechno sama. Prosím, poraďte mi něco, co konečně na blechy zabere. Už jsem strašně z toho vyčerpaná a řešení nikde. Závidím psům, že mají proti bleší obojky a tablety na požití které je zabíjejí a mají šanci se tak blechám ubránit. Na člověka nic není. Prakticky je nechráněn, je pořád potravou pro blechy a šance se jich zbavit - nulová. Výrobci, zdá se - vůbec nepočítají s tím, že člověk je taky tvor s krví a když jej blechy napadnou a zamoří mu byt - nemá se jak chránit a jak s nimi bojovat. Chemie nezabírá a nic nepomáhá - jak se jich zbavit. A zvíře, aby na sebe lapalo blechy a mně se ulevilo - si dovolit nemůžu. Děkuji vám za jakoukoliv radu.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Sandra.
Ten přípravek není dlouhodobě dostupný, který mi tady byl doporučen - to je Frontline Pet Care Difuzér proti hmyzu a roztočům. Na internetě Heuréka hlásí, že už nikde není k sehnání. Vypadá to, že to co je účinné tak bylo odstraněno z možnosti koupit si to volně, takhle by se neprodalo toů neúčinnéú drahé chemnické svinstvo, které nabízejí různé jiné firmy a stříkají s tím i specializované firma na hubení blech - deratizéři. Když jsem se jich na půl roku zbavila, tak se vedle mně nastěhoval mladá holka se takovým chlupatým malým ratlíkem - psem, ten mi pravidelně chodil přes rohožku několikrát denně jak ho venčila a navíc na boku - směr k jejím dveřím bytu ochcával - značkoval. Domluva s ní nulová. Navíc §prolézal kde jakým roštím před barákem a drbal se furt. Takže zablešený. Samozřejmě že mi ty blechy skákaly pak do bytu jak lozil přes mou rohožku a vyklepával navíc vajíčka o měl v srsti. Znovu se mi v bytě blechy od něj namnožily a jasně něco žrát musely - takže žraly mně. Nepomohlo ani denně vytírat byt dezinfekcí, a před mými dveřmi rohožku, byla jsem zablešená komplet - nepomohlo ani 2 x sprchování denně a brání si čistých věcí. Ty svině na mně naskákaly stejně a lezly mi pod šaty a žraly. Zalezou nejvíce do vlasů a do ochlupení kdekoliv na těle. Jsou odolné už na jakékoliv chemikálie, prakticky se už pouze snažím přežít pouze, omezit jejich počet v bytě, aby mně nedostaly do blázince.Jsme tři byty na poschodí, novinkou je, že i rodina vedle mně si pořídila psa. Jsem už naprosto zoufalá. Oční lékař mi řekl, že mám šedý zákal- to bylo před rokem, měla bych jít na operaci - nejdřív jedno oko a za 104 dní druhé - celkem 4 týdny mít oči v klidu aby se ranky zahojily po operaci, nesmí se ani mnout oko, žádný dotek - a běžně mně kousnou denně blechy do oka, skočí z vlasů nebo hrudi a kousnou, takže to zabolí, ranka svědí a já si mnu oko. Zhoršil se mu už zrak hodně, tu operaci potřebuji co nejdřív, nevyhubitelné agresivní blechy ale zařídily, že na ni jít nemůžu.Pokud mne dokoušou do očí po operativním zásahu - tak byla operace zbytečná a ještě můžu dostat od nakažené blechy infekci do rány. Nemám rodinu kam bych na ten měsíc šla, abych se dostala od těch agresivních parazitů pryč.A na operaci jít mohla. Jsem v neřešitelné situaci. Ty svině mně nakonec umoří. A řešení jak je pozabíjet a zbavit se jich - žádné. Paneláky jsou jeden velký psinec, páničkové na své mazlíčky mají šanci navěšet nebo do nich dostat antiparazitální chemické přípravky a tak je ochránit před blechami, Na napadeného člověk blechami - nic takového není. Nemůže spolykat protibleší tablety nebo si na sebe navěšet na kůži chemii.Takte funguji jako potrava pro blechy a blechy - nevyhubitelní vetřelci totálně ovládly můj život - připadám
si jak v hororu. Michale, nezávidím vám ani nikomu, kdo nemá zvíře a dostal se do stejné situace jako já. Stačí, aby k vám někdo se zablešeným mazlíčkem přišel na návštěvu a nechá vám tam dárek - kterého se už nezbavíte... a nepomůže ani přest
Mochyni ojíněnou (Physalis pruinosa) můžete znát také pod názvy Ananaskirsche Goldmurmel nebo Ground Cherry. Je to velmi raná odrůda a velice výnosná. Odolává nepřízni počasí i nižším teplotám, pěstovat ji můžete ve skleníku, fóliovníku i na prosluněném záhonu. Během růstu vytváří (na záhonu) jen asi 40 až 60 centimetrů vysoké pevné rostliny, ze kterých lze sklidit i více než 100 kusů velice chutných, v průměru asi 1 až 1,5 centimetru velkých šťavnatých zlatožlutých plodů, chutí připomínající ananas s nádechem rajčete. Ve skleníku a fóliovníku mohou rostliny dorůst až do výšky 120 centimetrů. Hodí se i na záhon, do velkých květináčů, truhlíků a okrasných koryt na balkony a terasy. Mochyně se vysévá v březnu či dubnu do truhlíku, teprve poté se sází na vybrané stanoviště.
Mochyně dužnoplodá
Mochyně dužnoplodá je rostlina pocházející z Mexika. Plodí mnoho kulatých zelených nebo někdy i fialkových plodů o velikosti cca 5 cm. Nejzralejší plody pak vytvářejí drobné lampiony. Plody se hodí do pokrmů jako ratatouille nebo do omáček. Používají se často také coby náhrada lilku. Semínka se vysévají na konci března na teplé a slunečné stanoviště. Malé rostlinky se sadí ve velikosti 5 cm a od 20. května se dají přesadit ven. Doporučený spon je 80 x 80 cm. Od srpna se můžete těšit na úrodu.
Mochyně drobnoplodá
Mochyně drobnoplodá (Physalis angulata) roste v tropické Americe. Dorůstá výšky 30–50 cm. Lodyha je přímá. Listy jsou střídavé, tmavě zelené, vejčité až vejčitě kopinaté se zubatým okrajem a báze je asymetrická. Kvete nažloutlými květy s 5 cípy, koruna je ve spodní polovině bez výrazných skvrn, kalich je zelený a stopka má zpravidla delší korunu. Plodem je žlutooranžová až žlutá či zelená bobule o průměru 1–1,2 cm, která se smí jíst, kalich je zelený, dlouhý 2–3,5 cm. Pěstuje se podobně jako rajčata. Je tedy nutné předpěstování, vysazování do fóliovníků, pařenišť a podobně. Množí se bez problémů sama. Pokud ale chcete, tak dělením trsů nebo semeny. Kvete v červnu, červenci nebo v srpnu.
Mochyně peruánská
Mochyně peruánská je jedlá, ale až po dozrání. Nezralé plody vám naštěstí dojdou i doma. Plody obsahují vitamin C, karotenoidy (například kryptoxantin), sacharidy, kyselinu citronovou a alkaloidy. Z alkaloidů například solanin nebo physalin. Zralé plody poznáte podle toho, že květ zaschne a uvnitř zůstane oranžová třešnička. Z jedné bobule budete mít dostatečný počet semen na pěstování.
Mochyně židovská
Máte-li na zahradě oranžové lampionky, půjde s největší pravděpodobností o&
V naší poradně s názvem JELENÍ GULÁŠ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Sylva..
Může se občas jíst jeleni guláš na warfarin.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Při léčbě Warfarinem je důležité hlídat příjem vitamínu K na stejné úrovni každý den. Jelení maso, stejně jako maso ostatních zvířat, obsahuje jen málo vitamínu K a proto není třeba jeho konzumaci nijak hlídat. 200 gramů syrového masa z jelena obsahuje 2,2 mikrogramů vitamínu K. Když si dáte jelení guláš s houskovým knedlíkem nebo s rýží, tak ho můžete jíst podle libosti neomezeně. Rýže totiž neobsahuje žádný vitamín K a pšeničná mouka v knedlíkách má jen zanedbatelné množství vitamínu K. Pšeničná mouka a rýže a výrobky z nich jsou nejlepší přílohy pro pacienty užívající Warfarin. Brambory jsou na tom o něco hůře. Jedna středně velká brambora obsahuje 4 mikrogramy vitamínu K. Přeji dobrou chuť.
Jediný druh, u kterého na území České republiky připadá v úvahu záměna s tisem červeným, je v našich parcích často vysazovaný příbuzný tis prostřední Taxus media. Tis prostřední je křížencem tisu červeného s tisem japonským. Jako rozlišovací znak nejlépe poslouží právě výše zmíněná kůra. Zatímco kůra tisu červeného postupně přechází na červenohnědou až šedočernou a odlupuje se v plátech, kůra tisu prostředního s postupem času tmavne a rýhovitě praská. Staré větve pak mají kůru více či méně černou (i u nich se však projevuje v různé míře rodičovský vliv tisu červeného). Druhy se ještě liší několika drobnostmi, například jiným zakončením jehlic, celkově je však tis prostřední jinak dost podobný svému rodičovskému druhu.
Fastigiata má přísně sloupovitý vzrůst a roste velmi pomalu, čímž se hodí i do menších zahrad. Až do úplné dospělosti bývá velmi subtilní a zřídkakdy přesáhne 1 m na šířku. Výška je velmi variabilní v závislosti na půdních podmínkách. Jehlice jsou tučné a temně zelené, raší zářivě zelené. Větvičky mají oranžovohnědou barvu. Většinou se jedná o samičí klony, které nesou jasně červené plody, které jsou jedovaté stejně jako celý keř.
Hicksii je odrůda tisu prostředního, což je výsledek úspěšného křížení odrůd Taxus baccata Fastigiata a Taxus cuspidata. Tvoří velice pěkný, široce sloupovitý, bohatý a kompaktní keř, který roste pomalu a hustě – v 15 letech dosahuje kolem 3 metrů do výšky a 1 metr do šířky, takže je vhodný i do malých zahrad. Větve rostou přísně vzhůru a jsou posety neopadavými, lesklými, sytě zelenými jehlicemi, které pokrývají celou rostlinu. Nevyholují spodní větve jako běžné tisy. Tvoří sytě červené nejedlé plody.
Semperaurea je atraktivní odrůda tisu červeného výrazně žluté barvy. Neopadavé jehlice tohoto tisu jsou až 2 cm dlouhé, ploché, vrchní strana na horních (osluněných) větvičkách keře je výrazně žlutá v sezóně až oranžově zlatavá v zimě, spodní a vnitřní jehličí je pak sytěji až tmavě zelené. Roste převážně vzpřímeně, vcelku hustě do široce vystoupavého keře o výšce 2–3 m a šířce kolem 2 m.
Summergold je jehličnan z čeledi tisovité a rodu tis, který dorůstá 2 metrů výšky a 3 metrů šířky. Je rozložitě až plazivě rostoucí. Na jaře jsou jeho nové jehlice žluté, později ztmavnou. Plody tvoří na podzim, jsou to červené dužnaté míšky. Je jedovatý. Vyhovují mu běžné, propustné půdy, střední vlhkostní režim a stanoviště slunné až polostinné. Hodí se do předzahrádek, na tvarování, do skupinových výsadeb.
Fastigiata Aurea má přísně sloupovitý vzrůst a roste velmi pomalu, čímž se hodí i do menších zahrad. Až do úplné dospělosti bývá velmi subtilní a zřídka
Stres Červené listy na muškátech mohou naznačovat stres, pravděpodobně z nedostatku vody nebo nadměrného tepla.
Nedostatek živin Světle žluté nebo načervenalé listy spolu se zpomaleným růstem nebo sníženým kvetením mohou naznačovat nedostatek esenciálních živin.
Nemoc Rez na muškátu může způsobit žluté skvrny na horní straně listu a tmavě hnědé puchýře na spodní straně, což nakonec vede k červeným nebo žlutým listům a jejich opadávání.
Sluneční světlo Muškátům obecně prospívá stanoviště na plném slunci, nadměrné teplo však může způsobit stres a vést k červeným listům.
