COS PŘÍLIŠ RYCHLE ROSTOUCÍM OBOČÍM je jedno z témat, které se týká tohoto článku. Pro výpočet schodů je potřeba znát několik důležitých parametrů – konstrukční výšku podlaží, výšku stupně a typ schodiště.
Výpočet schodišťového stupně
Pohodlné schodiště by mělo mít sklon 25–35°. Projektanti a architekti mají s touto činností bohatou zkušenost, schodiště je jedna ze základních věcí v dispozici domu a musí se spočítat velmi přesně. Dodatečné korekce jsou v případě schodiště velice komplikované.
Základní výpočet schodiště
Prostor pro schodiště – v případě návrhu nového domu je výhodou možná změna dispozice tak, aby schodiště bylo ideální i ve vztahu k ostatním místnostem. V rekonstrukcích se někdy dostáváme k hodnotám na hraně pohodlnosti či použitelnosti dle dostupného prostoru.
Určíme si konstrukční výšku – je to výška, kterou musí schodiště překonat od čisté podlahy nástupního podlaží k čisté podlaze výstupního podlaží (zkratka KV).
Prostým matematickým dělením zjistíme, kolik je nutno mít stupňů k překonání výšky (zkratka N) a jak tento stupeň bude vysoký (zkratka V). Všechny stupně na schodišti musí mít stejnou výšku.
Šířka stupně (zkratka Š) se dopočítá ze vztahu Š = 630 – 2 x V mm (možno snížit až na 600, odvozeno od délky lidského kroku) a spočítáme i sklon schodiště.
Délku ramene (zkratka D) vypočítáme (například 8 výšek znamená 7 šířek).
Vzorce pro výpočty schodů:
1) Počet stupňů N = KV : V
2) Výška stupně V = KV : N
3) Šířka stupně Š = 630 – 2 x V
4) Délka schodišťového ramene – jednoramenné L = Š x (N – 1)
5) Délka schodišťového ramene – dvouramenné L = Š x (N : 2 – 1)
6) Sklon schodiště a = arctg V : Š
7) Délka ramene D = Š x N
8) Podchodná výška ramene Hp = 1 500 + (750 : cos a)
9) Průchodná výška ramene Hpr = 750 + (1 500 x cos a) (hodnota musí být vyšší než 1 900 mm)
V naší poradně s názvem DRACENA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jarmila.
Muzete prosim poradit, jak docilit zesileni stonku. Nekdo poradil, ze to co uriznu zakoreni i ve vode, to se take stalo a uz vesele roste :-). Ale pahylek, ktery zustal jsem mela stale vlhcit, aby nezaschl, pry pod rezem vyrasi nove vyhony. To jsem podctive delala, bohuze stejne odumrel. Nyni mam jeste jednu na velice tenkem stonku, tedy jen jeden vyhon a bojim se, aby po rezu korunky stavajici rostlina neumrela, no :-(
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Dracenu je nejlepší pěstovat vždy z terminálního výhonu. To znamená uříznout olistěnou část a nechat zakořenit ve vodě. Pokud je holý kmínek dostatečně dlouhý, jako ve vašem případě, tak ho můžete nařezat na kousky 15 až 20 cm dlouhé a rovněž nechat zakořenit ve vodě. Kořenový systém tropických rostlin v našich bytových podmínkách rychle degraduje a původní rostlina pak přestává odolávat nemocem a vyžaduje velké pěstební obaly.
Pahýl kmínku původní rostliny obrazí jen pokud je vystaven dostatečně silnému a dlouhému dennímu světlu. Na jeho vlhčení příliš nezáleží.
U fóliových jezírek se může stát, že zničehonic začne mizet voda. Dochází k tomu proto, že fólie pravděpodobně přestala někde těsnit (například se někde protrhla). V některých případech se dá fólie opravit bez toho, aby se celé jezírko muselo předělávat. Základem ale je zjistit, kde přesně fólie netěsní. Při bezvětří (hladina musí být zcela klidná) stačí do středu rybníčka nalít hrneček se smetanou do kávy (nebo třeba s moukou), tak aby vznikl „ostrůvek“, pak je potřeba sledovat kam se tento „ostrůvek“ vydá, sací efekt jezírka ho totiž postupně bude hnát k netěsnícímu místu. Tento pohyb ale nemusí být hned zřetelný. Může to trvat i hodinu. Jakmile ve fólii objevíme díru, musíme ji zalepit lepící sadou určenou právě na fólie (předtím je třeba netěsnící místo pořádně vyčistit), tyto lepidla totiž mohou být použitá i pod vodou.
Při tvorbě jezírka se někdy musí fólie různě spojovat a právě tyto spoje bývají náchylnější k roztržení, nebo povolení. Opravit se to dá tak, že se buď fólie opět slepí, anebo se k ní přilepí ještě jedna vrstva. Musí se ale jednat o stejný typ izolace. Problém může být s PVC fóliemi, které po nějaké době vystavění slunečnímu záření. Začínají se lámat, a tak je velmi těžké spojit je s novou fólií.
V některých případech ale může ke ztrátě vody docházet kvůli rostlinám rostoucím u jezírka. jestliže jejich kořeny totiž zasahují do jezírka, tak z něj sají vodu. V takovém případě je velmi rychlá pomoc, stačí dané kořeny odstranit (pokud by se to opakovalo, nezbude nic jiného než rostliny přesadit dál od jezírka).
Protékat může i betonové jezírko, v takovém případě se doporučuje cementový poměr s vodním sklem. Daná směs ale velmi rychle tuhne, a tak se za chvíli nedá dál zpracovávat, je potřeba pracovat velmi rychle.
V létě běžně k úbytku vody dochází ohřevem a vypařováním vody, není dobré ale tuto situaci řešit tak, že se do rybníčka bude svádět přímo dešťová voda spláchnutá ze střechy, ta totiž obsahuje řadu nečistot, které napomáhají růstu řas a zároveň znečišťují jezírko.
V naší poradně s názvem PĚSTOVÁNÍ RAJČAT se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Eva.
Na rajčatech při dozrávání zůstávají zelené prstence kolem stopky, což je údajně způsobeno špatnou výživou. Poradí někdo čím přihnojit nebo roslinám schází? Při výsadbě jsem dala k rostlinám hnojivo určené pro rajčata a papriky a později jsem přihnojila kopřivovou jíchou.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Nedozrálé vršky rajčat kolem stopky, které zůstávají zelené, i když zbytek rajčete je již červený může mít několik různých příčin.
1. Teploty pod 15 stupňů.
2. Příliš zhutněná půda a příliš vlhká půda inhibují kořenový systém, který omezuje zrání ovoce.
3. Půda s nízkou hladinou draslíku s nedostatkem organické hmoty a vysokým pH.
4. Virová onemocnění.
5. Silné zamoření molicí.
Některé odrůdy rajčat jsou jednoduše náchylnější k této poruše než jiné.
Některé pokojové rostliny jsou jedovaté a mohou způsobit značné potíže, ne-li smrt. Přitom jsou to běžné kytičky, které má většina z nás pro radost v kanceláři či domácnosti. Neznamená to, že bychom teď měli přijít domů a – pokud máme malé děti – jít od rostliny k rostlině a vyhazovat. Pravděpodobnost, že se malé děti zakousnou do hlízy bramboříku, je docela nízká, pokud hlízy zrovna nebudete mít vyndané někde na parapetu. Ale pozor u amarylisu nebo klívie, kde je jedovatá celá rostlina – a ta už je lehce dostupná. Uškubnout si kousínek listu není vůbec žádný problém. Zkrátka a dobře, je důležité o tomhle nebezpečí vědět. Když například odstraňujete list tchynina jazyku, může vám skápnout trocha tekutiny z rostliny na prst. A běžíte si hned umýt ruce?
Diefenbachie skvrnitá
Latinský název Dieffenbachia maculata ukrývá statnou, až 2,5 m vysokou rostlinu s dřevnatým, přímo rostoucím kmínkem. Listy má velké, řapíkaté, střídavé, široce eliptické, výrazně žilnaté, skvrnité nebo pruhované. Květy drobné, žluté, uspořádané v palici (v kultuře se však objevují jen ojediněle). Plodem je červená až oranžovo-červená bobule.
Diefenbachie se řadí mezi středně jedovaté rostliny. Zejména stonek, ale i jiné části rostliny obsahují krystaly šťavelanu vápenatého, který dráždí pokožku, oči i sliznice. Po požití rostliny se objevuje slinění, zvracení, křeče, záněty a otoky zejména v ústech, v krku a na rtech, v těžších případech se mohou vyskytnout i dýchací potíže. Postiženému je třeba podávat dostatek tekutin a je nezbytné přivolat lékařskou pomoc. Na kůži vyvolává šťáva z rostliny místní podráždění, pálení, svědění, někdy i puchýře, dostane-li se do oka, může způsobit jeho poškození nebo i dočasnou slepotu. Z těchto důvodů by se diefenbachie neměla pěstovat v bytech, kde se volně pohybují buď velmi malé děti, nebo domácí zvířata.
Pěstuje se v řadě odrůd, které se liší zejména kresbou na listech. V létě potřebují vyšší teplotu, ale ne přes 30 °C, v zimě je nejvhodnější teplota 18 až 20 °C. V létě je nezbytné chránit diefenbachie před přímým sluncem, naopak v zimě jim vyhovuje jasně osvětlené místo. Nesnáší průvan. Na jaře a v létě je důležitá častá zálivka, v zimě je dobré přísun vody poněkud omezit. K zálivce by měla být použita měkká (dešťová) voda pokojové teploty. Rostlině prospívá vyšší vzdušná vlhkost (70 až 80 %), při nižší vlhkosti je nutné rosit. Množí se vrcholovými řízky nebo řízky z kmínku o délce asi 5 cm. Vrcholové řízky zakořeňují v rašelinném substrátu při teplotách 22 až 24 °C za 4 až 6 týdnů. Po práci s řízky si nezapomeňte důkla
V naší poradně s názvem OPORA PRO VÍNO se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Vendy.
Dobrý den,
chtěla bych se zeptat, zda vinné révě nějak výrazně vadí jako opora kari síť?
Předem děkuji za odpověď
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča.
Kari síť se jako opora vinné révy dá použít, ačkoliv to není optimální. Budou tam překážet ty svislé tyče. Zkuste vybrat síť s velkými oky 20 až 30 cm. Kari síť také opatřete antikorozním nátěrem. Surová kari síť špatně reaguje na postřiky a mohla by rychle prorezivět.
Jedná se pravděpodobně o nejlepší a nejoblíbenější druh jilmu pro bonsaje. Jilm čínský je strom, který ve své domovině dorůstá výšky až 20 metrů, má velmi jemné větvení, lístky jsou drobné, střídavě postavené, s vroubkovaným okrajem a malým řapíkem. Dobře snáší teplotní rozdíly a nevadí mu přílišné sucho nebo vlhko. Tento druh je normálně opadavý, pochází-li z teplejších klimatických podmínek, je ale stále zelený. U nás se pěstují rostliny stále zelené v interiérech a opadavé venku.
V zimě umisťujeme na jasném a slunném okně s teplotou mezi 6–22 °C. Při nedostatku světla listy žloutnou a opadávají. Od května do září mohou být jilmy při dostatečné zálivce venku na plném slunci.
Zaléváme po celé vegetační období denně, v horkém počasí i častěji, v zimě zálivku omezte, mezi zálivkami nenechte půdu vyschnout. Po rozvití listových pupenů na jaře hnojte první měsíc každý týden, pak jednou za 14 dní, v zimě při chladnějším zimování jednou po 4–6 týdnech.
Přesazujeme každoročně časně zjara do 10 let věku stromu, pak dle potřeby vývoje kořenů. Kořeny by se měly každé 2 roky kontrolovat. Vhodnou zeminou je substrát pro pokojové rostliny nebo hlína (akadama) – rašelina – písek v poměru 2 : 1 : 1.
Nové přírůstky prořezáváme stále, polodřevnaté výhonky za 2. až 3. listem. Větvičky je možno tvarovat drátem kdykoliv, správně založená koruna se snadno udržuje stříháním. Předlohou nám mohou být všechny známé styly. Čínský jilm lze díky jeho bujnému růstu a střídavě rostoucím listům tvarovat v požadovaném stylu pouze cíleným řezem. Drátování se zpravidla používá v případech, že se mění tvar starší rostliny nebo se rostlina zpracovává poprvé. Drátovat lze mladé výhony do tloušťky tužky. Silnější větve se napínají, aby se jim nepoškodila choulostivá kůra.
Redukční řez se provádí od délky výhonů 10 cm a více, lze prořezávat i mladší stromky, které jsou ještě ve vývoji. Již vyzrálé bonsaje prořezáváme dříve. Podle stupně vyzrálosti a postavení větve v koruně zkracujeme na jeden až pět listů. Mají-li být v průběhu nového tvarování odstraněny silnější větve, provádíme řez nejlépe v období od dubna do července. Dobře ošetřené rány v tomto období zarůstají zvlášť dobře.
Osivo u nás v prodeji nenaleznete. Jilm lze však snadno množit řízkováním. V nabídce specializovaných obchodů se starší rostliny v různých věkových kategoriích a vývojových stadiích objevují pravidelně.
Tolstolobik bílý je velká kaprovitá ryba pocházející z řek od Amuru až po jižní hranici Číny. Jako hospodářsky významná ryba byl vysazen na mnoha místech světa včetně Evropy. K nám byl dovezen v roce 1965 a zpočátku chován v rybnících. Teprve později byl vysazen i do sportovních revírů. Očekávalo se od něj, že zvýší produkci našeho z velké části kaprového rybníkářství a případně se stane zajímavým objektem sportovního rybolovu. Bohužel jeho význam v žádném z těchto dvou bodů dodnes nedosahuje možností, jakých by mohl. V případě produkčního chovu není po této rybě na trhu dostatečná poptávka a z hlediska lovu udicí se jedná o obtížně lovitelný druh.
Poznat tolstolobika není těžké. Velká hlava s nízko posazenýma očima umožňuje záměnu pouze s tolstolobcem pestrým. Na rozdíl od této tmavě mramorované ryby je tělo tolstolobika stříbrné nebo šedé, s šedými nebo šedožlutými ploutvemi. Na břiše se nachází ostrý kýl táhnoucí se po celé délce břicha až k řitnímu otvoru. V přední části je tolstolobik pokryt šupinami, vzadu je holý. U tolstolobce je tento kýl kratší – pouze od břišních ploutví dozadu.
Tento druh roste pomaleji než amur nebo tolstolobec a 60 cm délku (cca 3 kg váhy) překračuje v 5. až 7. roce života. Vzhledem k tomu, že se může dožít až 20 let, má i tak možnost výrazně překročit délku 1 metru a hmotnost 20 kg. Úlovky stále větších ryb na mnoha našich vodách tomu nasvědčují. Jistým problémem je, že občas dochází právě k záměně s rychleji rostoucím tolstolobcem.
Způsobem výživy je tolstolobik jedinečnou rybou, která využívá nejdostupnější potravu ze samého základu potravní pyramidy a prakticky nekonkuruje jiným druhům. Díky tomu, že její potrava neprochází dalšími články potravního řetězce, vykazuje její maso nejnižší obsah škodlivin ze všech našich druhů ryb. Příjem potravy je u tolstolobika enormní, v teplém období může dosáhnout až 20 % hmotnosti těla. Naproti tomu v zimě, kdy je planktonu nedostatek, bývá příjem potravy zastaven.
Tolstolobika je možné připravit různými druhy tepelné úpravy, ať je to vaření, dušení, smažení, či uzení. Ryba má výborné jemné maso. Při tepelných úpravách se spotřebovává téměř celá, tedy filety i kosti.
Alfou a omegou při využití masa z tolstolobika je břicho. Dá se srovnat s naším pašíkem v chlívku, neboť břicho tolstolobika je přesně jako bůček u vepře. Už dvoukilový tolstolobik je pěkně tučný, natož tří- až čtyřkilogramové kusy, které jsou běžně v prodeji. Pokud si tolstolobika koupíme, nakrájíme z něj krásné řízky a usmažíme jako kapra, dočkáme se často nemilého překvapení. Při zakousnutí do břišní části nám po bradě začnou sték
Ve své podstatě není hebe rostlina náročná na pěstování. Takže pokud se rozhodnete pro její pěstování, máte na výběr z cca 140 různých odrůd, a proto vybírejte pečlivě.
Jsou to husté, kompaktní, polštářovitě se rozrůstající keříky s drobnými, stěsnanými, stálezelenými listy různých odstínů. Některé hebe připomínají cypřišovité jehličnany, mají šupinové, jen 0,5 cm velké lístečky. Drobné květy jsou uspořádány v malých koncových, většinou hroznových květenstvích, jsou karmínové až modré. Listy jsou vzpřímené, oválné až eliptické, 1 cm dlouhé, šedozelené, křižmostojné (postavené na větévkách vstřícně, ale každý pár křížem).
Hebe vyžaduje světlé stanoviště s mírným polostínem. Rostlině se zavděčíte klasickou zahradní zeminou. Saďte ji proto tam, kde je půda mírně zásaditá s příměsí písku. Její nároky na živiny nejsou nikterak vysoké, klidně se spokojí s chudší půdou. Hebe sázejte na volnou plochu zahrady, na skalku, do vřesovišť i truhlíků. Všude tam se jí bude dařit a bude vám přes celé léto kvést od května až do října. Plodem je tobolka.
Zálivku potřebuje běžnou a přihnojování není nutné. Před zimou hebe musíte ochránit, jinak by vám mohla vymrznout. Na zimu ji proto celou pokryjte zahradní fólií anebo textilií, a navíc k tomu použijte i chvojí. Na jaře pak vše odstraňte. V jarních měsících hebe rovněž vhodně upravuje. Dokud však není stará, neřežte ji. Na začátku jara pouze odstraňte větvičky, které kazí celkový vzhled keře, a jinak keř nechte být.
Mají-li se rostliny hebe stát trvalou součástí naší zahrady, pak je vhodné se po nich poohlédnout u specializovaných prodejců. Ti totiž nejen uvádějí přesné názvy a nároky jednotlivých kultivarů, ale většinou před zavedením kultivaru do prodeje testují jeho odolnost v našich klimatických podmínkách.
Hebe armstrongii je keřík vysoký 20–30 cm, má ploše kuželovitý vzrůst a větévky téměř vodorovné. Barva olistění je žlutohnědá. Drobné šupinovité lístečky těsně přiléhají k větévkám, takže to vypadá, že keřík žádné lístečky nemá, větévky jsou na omak hladké. Kvete bíle.
Hebe buchananii je hustý, kompaktní, široký, rozložitě rostoucí keřík, vysoký asi 20 cm. Větévky jsou vzpřímené, listy oválné až eliptické, 1 cm dlouhé, šedozelené, křižmostojné (postavené na větévkách vstřícně, ale každý pár křížem). Toto postavení listů je v podstatě typické pro všechny hebe. Kvete bíle.
Hebe minor je zakrslý keř, vysoký jen 5–10 cm. Tvoří husté bochánky a kvete bíle.
Hebe gibbsii je řidší keřík vysoký 15–20 cm. Má šedozelené až namodralé kožovité listy, velké 1–2 cm a široce oválné. Kvete bíle.
Hebe hectori má postavení lístečků na větévkách těsné, přiléh
Naftové elektrocentrály patří mezi zdroje elektrické energie pro dlouhodobé využití. Pořizovací cena se pohybuje asi o deset tisíc výše než u benzinových elektrocentrál. Náklady na provoz jsou ovšem o něco nižší a investice se vám při dlouhodobém používání do nějaké doby vrátí.
Elektrocentrály poháněné benzinovým motorem mají oproti naftovým o dost nižší pořizovací cenu. Náklady na běžný provoz jsou však oproti výše uvedeným elektrocentrálám o trochu vyšší. Jejich pořízení je tedy výhodné především pro občasný provoz.
Elektrocentrály fungující na LPG jsou ve srovnání s ostatními znatelně ekologičtější a ekonomičtější. Náklady na provoz jsou až o 75 % nižší. Spotřeba LPG je totiž velmi malá a zároveň cena této látky není nikterak vysoká. Náklady na pořízení jsou podobné jako u naftových centrál.
Výkon elektrocentrál ovlivňuje spotřebu, která roste s rostoucím výkonem. Zde je možné snížení nákladů využitím dieselových a LPG centrál. Díky tomu se mění i velikost nádrže na pohonné hmoty (čím větší výkon, tím větší nádrž na pohonné hmoty).
Tato rostlina pochází z deštných pralesů tropické Ameriky. Difenbachie má veliké listy zbarvené žlutě a zeleně. Pěstování v našich domácnostech tak není pro tuto pokojovou rostlinu zcela bez problémů. Difenbachie má vysoké nároky na teplotu a vzdušnou vlhkost. V létě musíme difenbachii chránit před přímým sluncem, v zimě naopak vyhovuje rostlině jasně osvětlené místo. Difenbachie nesnáší průvan, v létě potřebuje vyšší teplotu, maximálně však do 30 °C, v zimě jí vyhovuje teplota kolem 18 až 20 °C, starší rostliny můžeme pěstovat při 16 °C, ale teplota pod 14 °C již může vést k celkovému poškození rostliny.
Diefenbachie, česky také mramornatka, patří přes svou nebezpečnost k oblíbeným pokojovým rostlinám, a to jak pro svou výšku, tak pro nápadné zelenožluté nebo zelenobílé skvrnité listy.
Jedná se o statnou, až 2,5 m vysokou rostlinu s dřevnatým, přímo rostoucím kmínkem. Listy vyrůstají ze silného kmínku, jsou velké, řapíkaté, střídavé, široce eliptické, výrazně žilnaté, skvrnité nebo pruhované. Květy jsou drobné, žluté, uspořádané v palici, v kultuře se však objevují jen ojediněle. Plodem je červená až oranžovočervená bobule.
Odrůdy Dieffenbachia maculata
Candida – žlutě až smetanově zbarvený list se zelenými skvrnami a se zeleným okrajem.
Camilla – barva listu se proměňuje od žluté přes smetanovou k bílé, okraj listu zelený.
Compacta – rostlina hustě olistěná u paty, list nepravidelně zeleně skvrnitý na žlutém až smetanově zbarveném podkladu.
Mars – nepravidelně skvrnité listy s tmavozelenou, světle zelenou a žlutou barvou.
Jaká je nejlepší vzdálenost pro výsadbu uvnitř živého plotu z bobkovišně? Mnozí hobby zahrádkáři jsou netrpěliví a chtějí rychle hustý živý plot a jednotlivé keře vysazují příliš hustě. I když se živý plot hned po výsadbě zdá trochu prořídlý, měli byste stále dodržovat minimální vzdálenost mezi rostlinami. Samotná vzdálenost se liší odrůda od odrůdy a závisí na výšce rostlin, které zasadíte do země. Nejlepší vzdálenost výsadby, kterou by odrůda měla mít, lze nalézt také na produktových stránkách příslušných odrůd bobkovišně.
Rozestup mezi jednotlivými rostlinami je důležitá a aby mohly v budoucnu tvořit hustý a neprůhledný živý plot, je třeba vysadit 2 až 3 rostliny na běžný metr. Rozestupy určuje rychlost růstu a požadovaná výška živého plotu.
Rychlost růstu 40 až 60 cm za rok je typická pro tyto druhy bobkovišňí:
bobkovišeň Caucasica,
bobkovišeň Novita.
Tyto dva druhy jsou nejrychleji rostoucí bobkovišně a na živý plot jich budete potřebovat:
na živý plot vysoký 60 až 80 cm: 3 rostliny na metr;
na živý plot vysoký 80 až 125 cm: 2,5 rostliny na metr;
na živý plot vysoký 125 až 200 cm: 2 rostliny na metr.
Středně rychle rostoucí druhy jsou:
bobkovišeň Rotundifolia - rychlost růstu 30 až 60 cm za rok;
bobkovišeň Genolia - rychlost růstu 30 až 50 cm za rok;
bobkovišeň Herbergii - rychlost růstu 30 až 50 cm za rok;
bobkovišeň portugalská - rychlost růstu 30 až 50 cm za rok;
bobkovišeň Etna - rychlost růstu 20 až 30 cm za rok.
Tyto středně rychle rostoucí druhy bobkovišně potřebují mít četnost rostlin ve výsadbě na jeden běžný metr shodnou jako u rychle rostoucích druhů.
Pouze u pomalu rostoucí odrůdy jako je bobkovišeň Otto Luyken, u které je rychlost růstu 10 až 20 cm za rok, se rostliny vysazují do živého plotu v tomto počtu na metr:
Živý plot vysoký 20 až 40 cm: 4 rostliny na metr.
Živý plot vysoký 40 a vyšší: 3 rostliny na metr.
Rychle rostoucí bobkovišně mohou dorůst až tří metrů a rostou velmi hustě a i zdánlivě vzdálené rozestupy rychle zarostou. Pokud jsou rostliny zasazeny příliš blízko u sebe, kořeny mohou mezi sebou soutěžit a bránit růstu.
Měli byste také myslet na vzdálenost před a za živým plotem z bobkovišně. Pokud jste si zakoupili rostliny bobkovišně, které chcete nechat dorůst do výšky jednoho metru, je vhodné dodržet vzdálenost 40 cm od hranice pozemku a nebo případných konstrukcí, jako je plot, zeď nebo zeď domu. U rostlin bobkovišně, které jsou vyšší než jeden metr, byste měli dodržet vzdálenost minimálně 60 cm.
Jedná se o rostliny popínavé a rychle rostoucí, patří sem trvalé nebo jednoleté rostliny. Nejrychleji rostou jednoleté rostliny.
Chmel otáčivý
Má latinský název Humulus lupulus Aureus. Je to rychle rostoucí popínavá rostlina dorůstající do výšky 4 až 6 m. Listy jsou dlanitě složené, zlatožluté. Květy jsou malé, nevýrazné. Plody sou hořce vonící chmelové šištice. Rostlina na zimu „zatahuje“. Půda by měla být vlhčí, těžší (ideální je červenice). Stanoviště slunné až polostinné.
Přísavník pětilistý
Má latinský název Parthenocissus quinquefolia Engelmanii. Jde rovněž o rychle rostoucí popínavou rostlinu, která může dorůst do výšky 6 až 10 m. Listy jsou zelené, dlanitě složené ze 3 až 5 lístků. Na podzim se zbarvují do svítivě červené barvy. Květy jsou malé, nevýrazné. Plody jsou kulovité, malé. Na půdy je tato rostlina nenáročná. Stanoviště může být slunné až polostinné.
Přísavník trojcípý
Má latinský název Parthenocissus tricuspidata. Tato rychle rostoucí popínavá rostlina může dorůst do výšky 12 až 14 m. Listy jsou trojlaločné, tmavě zelené, lesklé. Na podzim se zbarvují do červené barvy. Květ je drobný, bílý. Plod je kulovitý, tmavý. Na půdu je rostlina nenáročná. Stanoviště jí vyhovuje slunné až polostinné.
