Jedná se o nenáročné keříky, které jsou oblíbené pro své bílé květy, lesklé lístky a barevné plody. Rostou na suchých náspech, skalnatých stěnách nebo na smíšených záhonech, ale některým druhům se daří i v truhlíkách nebo květináčích.
Druhy skalníku
Skalníky patří již řadu let k významným a vyhledávaným okrasným keřům, oblíbeným jak u našich zahrádkářů, tak i v zahradní architektuře. Pěstují se pro skutečně mnohostranné upotřebení, dále pro zvláštní půvab plodů v podzimním období, pro zajímavý tvar větví, charakter rozvětvení i ornamentální rozvětvení listů a někdy i dekorativní květenství. Květy jsou sice u většiny forem více nápadné, s výjimkou například skalníku mnohokvětého s převislými větvemi, který dorůstá výše až 3,5 m a připomíná v době květu záplavou bílých kvítků známý tavolník. Na podzim pak přináší spousty šarlatově červených a poměrně velkých plodů. Velmi dobře se hodí k výsadbě do trávníku jako solitéra nebo do širších kvetoucích živých plotů.
Skalníky patří k medonosným rostlinám a všechny druhy jsou v době květu bohatě navštěvovány včelami. Mnohé skalníky se vyznačují stálezeleným olistěním, další, opadavé druhy vynikají nádherným podzimním zbarvením listů. Plody skalníků jsou vítanou potravou hladovějícímu ptactvu v pozdním podzimu a v zimě. Většina z nich nabízí jasně červené bobule, jen několik málo žluté anebo i černé plody.
Skalníkům se daří v každé dobré zahradní zemi s obsahem vápna, spíše sušší, a to i takové, která se nám zdá vysloveně chudá. Líbí se jim na plném slunci, avšak spokojí se i s místem zastíněným, nebo v průvanu. Jsou mezi nimi výtečné solitéry, které se hodí i do živých plotů, dokonce i stříhaných, například Cotoneaster simonsii, ale též jako větrolamy, nebo do skupin keřů pro podzimní zbarvení, k oživení suchých svahů na slunci. Méně vzrůstné typy patří k vítaným dřevinám našich skalek nebo jejich nejbližšího okolí. Téměř všechny odrůdy se vyznačují velmi dobrým vzrůstem, a to i v městském ovzduší. Skalníky se vysazují na podzim i na jaře, a jestliže jsou předpěstovány v květináčích, tak po celý vegetační rok. Řez většinou není nutný, pokud jej však chceme z určitých důvodů provést, tedy nejlépe v zimě.
Množíme je výsevem, semena je nutno stratifikovat ihned po sklizni (po uzrání). Zjara je vyséváme buď pod sklo, nebo do volné půdy. Od počátku léta je můžeme množit i vegetativně, řízkováním a druhy s listy neopadavými řízkujeme o něco později.
Díky své nenáročnosti, krásným plodům a malebným růstovým formám se skalník dostal i do základního sortimentu přenosných a balkonových rostlin.
V naší poradně s názvem JAK DALEKO OD PLOTU ZASADIT TÚJE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jiri.
v r.2006 jsem koupil chatu se zahradou cca 550m2. rozhodl jsem se ze mezi sousedy,(kde jiz meli na hranici plot, resp. sloupky s lanem)vysadim tuje. zacal jsem vysazovat a soused nic nenamital ani neprotestoval. poridili jsme si maleho psika ktery mezi tujemi obcas k sousedum utikal. asi pred 2 lety jsem se proto rozhodl ze na ty jejich sloupky s lanem pripevnim 1m vysoky drateny plot. soused opet nic nerikal ani nenamital tak jsem plot dokoncil.
v posledni dobe sousedi namitaji ze se jim spatne pleje trava mezi plotem a tujemi ze jsem mel tuje vysadit 1.5m
od hranice pozemku. rikal jsem ze kdyby tenkrat rekli ze to mam vysadit dale od hranice tak bych to urcite udelal.
podotykam ze tuje jsou cca 2m+ vysoke a striham je i z jejich strany aby nepresahovaly pres ten plot. neni to vyhrocena situace ale sousedi se sem tam zminuji.
vidite zde nejake reseni? ja bych mel tato:
1.zrusit ten drateny plot
2. vyrubat cca 80tuji
3. udelat gesto a dat sousedum tu cast pozemku tedy posunout hranici smerem k memu
diky za info jiri
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Z vašeho textu je patrné, že jste muž činu a při pracích na svém vás moc nezajímá okolí. Tak tomu bylo při výsadbě tújí i při instalaci pletiva na cizí sloupky. V obou případech jste pouze očekával reakci, ale aktivně jste nikoho se svými záměry předem nekonfrontoval. To nyní vyústilo v situaci, kterou zažíváte. Sousedé jsou naštěstí tolerantní a jenom občas brblají, jak píšete. Nicméně vám dali jasně najevo, co je v souvislosti s vašimi tújemi trápí, a to je ztížená možnost pletí trávy. A pokud zmiňují vzdálenost od hranice pozemku, tak tím zároveň nepřímo říkají, že jim vadí i vysoký vzrůst tújí.
Co s tím dělat? Sednout si jako rozumní lidé a vyříkat si co vše sousedé vidí jako problémové a pak se aktivně na odstranění problému podílet. Pokud jde o ztíženou možnost pletí, tak navrhnout, že o tento kus povrchu se postaráte, aby tam nerostla žádná tráva, což docílíte herbicidem nebo vhodnou půdokryvnou ušlechtilou rostlinou. Pokud vadí výška tújí, tak provést jejich sestřih, aby byly uvedeny do výšky, která bude akceptovatelná pro vaše sousedy. Toto je mnohem levnější a příjemnější řešení, než kterýkoliv z vámi uváděných tří návrhů. Základem je komunikace a utužování dobrých sousedských vztahů. Pokud s tím máte problém, prodejte to a najděte si parcelu kdekoliv na samotě.
Pro svou všestrannost bývají skalníky využívány k různým záměrům. Nízké si spíše zaslouží místo na skalkách anebo v jejich blízkosti. Taktéž jsou vhodné na zídky, k vyplnění plochy, pokrytí svahů. Vyšší druhy pak budou skvěle plnit svůj účel jako keřová výsadba anebo jako ptačí remízky.
Miniaturní, zakrslé odrůdy se hodí zvlášť dobře do kamenných mís a koryt. Jejich větvičky s drobnými listy vytvoří krásné pozadí například cibulovinám, maceškám, vřesům anebo jiným nízkým květinám.
Skalníky rostou přirozeně jako keře. Zahradníci však vytvořili i odrůdu rostoucí na kmínku. Jako malý stromek na kmínku s obloukovitě ohnutými větvemi se pěstuje zahradní kříženec skalníku – odrůda Cornubia. Plody se na ní tvoří ve střapcích, podobně jako je tomu u jeřabin. Plodů je velké množství a vydrží až do zimy, čímž rostlinu pěkně zdobí.
Terasy a schodiště jsou místa, kam můžete umístit nádoby se zajímavými rostlinami. I pro tento typ výsadby se najdou vhodné skalníky, ať už bude nádoba jakéhokoli tvaru. Nebojte se například do větších nádob zkombinovat plazivý skalník s dřevinou na kmínku.
V druzích vhodných pro skalku nejdete i kultivary hodící se do nádob, například vrbolistý skalník či skalník jménem „John Waterer“ (Cotoneaster x Watereri), který bude přímo elegánem vaší terasy.
Skalníky bohatě kvetou drobnými bělavými až narůžovělými kvítky, plodem keřů je obvykle červená malvička v různých odstínech této barvy. Jsou ale odrůdy, které se na podzim ozdobí lesklými černými malvičkami – patří sem skalník ostrolistý, lesklý a černý. Zářivě oranžové plody má pak skalník Franchetův, vzdušný a poměrně rozložitý keř.
Skalníky jsou keře přizpůsobivé a bez zvláštních požadavků. Všechny skupiny (opadavé, poloopadavé i stálezelené) spolehlivě rostou na slunci, snášejí polostín (a s ním spojené sucho), nevadí jim ani vápenaté půdy.
Celoročně lze vysazovat skalníky prodávané v pěstebních nádobách, z nichž je lze rovnou vysazovat na stanoviště. Dobrá zálivka po výsadbě rostlinám prospěje, na přihnojování si příliš nepotrpí. Stálezelené skalníky jsou poněkud choulostivější v tuhých zimách, ochrání je kryt z chvojí.
Skalníky jsou dlouhověké keře, proto je dobré je občas „omladit“, jak ty plazivé a pnoucí, tak vysoké a polovystoupavé. Budete-li chtít skalník pěstovat v nějakém přísnějším tvaru, nic tomu nebrání, častým sestřihem docílíte kompaktnějších rostlin vhodných třeba pro pěstování v nádobách.
Skalník je považován za jedovatý. Zejména bobule mohou při požití u lidí a zvířat způsobit mírné až středně těžké gastrointestinální potíže. Toxicita pramení z kyanogenních glykosidů, které mohou v těle uvolňovat kyanid. I když malé množství bobulí nemusí být nebezpečné, je nejlepší se jejich konzumaci vyhnout, zejména u dětí a domácích mazlíčků.
Nejčastěji uváděnou toxickou částí rostliny skalník jsou jeho bobule, ale i jiné části, jako jsou listy a stonky, mohou obsahovat kyanogenní glykosidy.
Příznaky otravy
Požití může vést k nevolnosti, zvracení a bolestem břicha. Ve vzácných případech se mohou objevit závažnější reakce, jako je průjem a potíže s dýcháním.
Za všechno můžou kyanogenní glykosidy
Tyto sloučeniny se při požití rozkládají na kyanid. I když jsou hladiny v skalníku obvykle nízké, stále představují potenciální nebezpečí.
Riziko pro zvířata
Psi, kočky, koně a další hospodářská zvířata jsou také náchylní k otravě skalníkem. Koně jsou obzvláště citliví na otravu kyanidem.
Prevence
Nejlepší je vyhnout se konzumaci skalníku a držet děti a domácí zvířata mimo dosah rostlin.
Polostín znamená, že keř má část dne přístup ke světlu, zatímco ve stínu je světlo výrazně omezené po celý den. Tento rozdíl je pro růst zásadní.
V praxi polostín obvykle znamená 3–6 hodin rozptýleného nebo přímého slunce denně. Keře do polostínu s tímto světlem počítají a využívají ho. Pokud je vysadíte do skutečného stínu, často jen přežívají, málo rostou a špatně kvetou.
Které keře do polostínu jsou nejméně náročné na péči?
Mezi nejméně náročné keře do polostínu patří mahonie, skalník a některé tavolníky. Tyto druhy zvládají kolísání světla i horší půdní podmínky.
V praxi nevyžadují pravidelné hnojení ani častý řez. Pokud mají alespoň základní vláhu v prvních letech, dokážou se stabilizovat a fungovat dlouhodobě bez zásahů.
Porostou kvetoucí keře v polostínu stejně jako na slunci?
V polostínu keře obvykle kvetou méně než na plném slunci, ale stále mohou kvést spolehlivě. Záleží na konkrétním druhu.
Například hortenzie nebo tavolníky v polostínu kvetou méně bohatě, ale zato déle a pravidelně. Pokud je pro vás kvetení hlavní cíl, je nutné počítat s kompromisem mezi množstvím květů a vitalitou keře.
Jak poznám, že má keř v polostínu málo světla?
Nedostatek světla se projeví změnou růstu a tvaru keře, nikoli okamžitým úhynem. To je důvod, proč problém často zůstává dlouho skrytý.
Typické příznaky jsou dlouhé vytáhlé výhony, řídké olistění, málo květů a růst směrem ke světlejší straně. Pokud tyto znaky trvají několik sezón, je místo pro keř nevhodné.
Lze keř po několika letech přesadit z polostínu jinam?
Ano, přesazení je možné, ale záleží na stáří a druhu keře. Čím je keř starší, tím hůře změnu snáší.
U mladších keřů do 3–4 let je přesazení reálné řešení. U starších exemplářů bývá úspěšnější nahradit je vhodnějším druhem než riskovat jejich poškození.
Má smysl keře v polostínu více hnojit?
Více hnojiva nenahradí nedostatek světla. To je jeden z nejčastějších omylů při péči o keře v polostínu.
Přehnojení může vést k bujnému, ale slabému růstu, který je náchylnější k chorobám. V polostínu je důležitější správný výběr druhu než intenzivní hnojení.
Které keře do polostínu zvládnou i sucho?
Suchý polostín zvládnou jen některé keře, například mahonie, skalník nebo muchovník. Tyto druhy snášejí konkurenci kořenů i omezenou vláhu.
V praxi je klíčové zejména první dva roky po výsadbě zajistit zálivku. Jakmile keř zakoření, dokáže si s občasným suchem poradit lépe než citlivější druhy.
Jak rychle poznám, že jsem vybral keř do polostínu špatně?
Špatný výběr se často projeví až po dvou až třech letech.
Skalník se obvykle množí řízky, hřížením nebo semeny. Řízkování je běžnou metodou, zejména u půdopokryvných odrůd. Dobře fungují polodřevnaté řízky odebrané v létě nebo na začátku podzimu, zatímco řízky z tvrdého dřeva lze odebrat pozdě na podzim. Hřížení je dalším účinným způsobem množení skalníku, zejména u půdopokryvných druhů.
Množení řízkováním
Vyberte zdravé stonky: Vyberte polodřevnaté nebo tvrdé stonky v závislosti na ročním období.
Příprava řízků: Odřízněte stonky o délce 10–15 cm s alespoň 2–3 listovými uzly. Odstraňte spodní listy a několik jich nechte nahoře.
Kořenový hormon (volitelné): Ponořte odříznutý konec do kořenového hormonu pro podporu růstu kořenů.
Výsadba: Použijte dobře propustnou substrátovou směs a řízky vložte do půdy.
Prostředí: Zajistěte vysokou vlhkost, jasné, nepřímé světlo a udržujte půdu vlhkou.
Zakořenění: Kořeny by se měly vyvinout za 4–8 týdnů.
Aklimatizace: Před přesazením postupně aklimatizujte nové rostliny na venkovní podmínky.
Množení hřížením
Vyberte větev: Vyberte ohebnou větev, kterou lze ohnout k zemi.
Připravte větev: Na spodní straně větve udělejte malou ránu v místě, kde se bude dotýkat půdy.
Zajistěte větev: Ohněte větev k zemi a zajistěte ji kamenem nebo drátem.
Zakryjte zeminou: Zraněné místo zakryjte zeminou a udržujte ji vlhkou.
Zakořenění: Kořeny se z poraněného místa vyvinou během několika týdnů.
Oddělení: Jakmile se kořeny uchytí, oddělte větev od mateřské rostliny a přesaďte ji.
Množení semeny
Sběr semen: Na podzim sbírejte bobule a odstraňte semena.
Výsev: Vysejte semena do dobře propustné substrátu.
Prostředí: Udržujte vlhkost a zajistěte chladný rám nebo chráněné místo.
Klíčení: Klíčení může trvat několik měsíců, proto buďte trpěliví.
Jak stratifikovat semena skalníku
Pro úspěšnou stratifikaci semen skalníku budete muset napodobit přirozené chladné a vlhké podmínky, které podporují klíčení. To zahrnuje kombinaci skarifikace (narušení semenného obalu) a stratifikace za studena (ochlazení semen). Proces obvykle zahrnuje: skarifikaci semen, jejich smíchání s vlhkým médiem a následné ochlazení v chladničce po určitou dobu.
Zde je podrobný návod
Sběr nebo získání semen
Sbírejte zralá semena z bobulí skalníku na podzim.
Skarifikace
Semena skalníku mají často tvrdý semenný obal, který je třeba pro klíčení narušit. To lze provést jemným třením semen brusným papírem nebo pískem v ruce.
Blýskavku (Photinia) je nejlepší stříhat na jaře a případně znovu během léta. Pravidelné stříhání blýskavky podporuje růst nových výhonů a tvorbu typických červených listů.
Hlavní řez se obvykle provádí v březnu nebo dubnu, kdy rostlina začíná růst. Druhý lehký řez je možné provést v květnu nebo červnu, případně ještě jednou v červenci. Po srpnu se už stříhání Photinia nedoporučuje, protože nové výhony by nestihly vyzrát před zimou. Pokud chcete hustý živý plot, je důležité provádět pravidelný jarní řez.
Jak množit blýskavku
Nejjednodušší způsob množení Photinia je pomocí řízků. Množení blýskavky řízky umožňuje získat nové rostliny z mladých výhonů.
Řízky se odebírají z mladých zdravých výhonů, které mají délku přibližně 10 až 15 centimetrů. Spodní listy se odstraní a řízek se zapíchne do lehkého substrátu. Pokud je substrát stále mírně vlhký, začnou se během několika týdnů vytvářet kořeny. Tato metoda množení Photinia je poměrně spolehlivá a používá ji mnoho zahradníků.
Jak rychle roste blýskavka
Blýskavka patří mezi poměrně rychle rostoucí keře. Photinia Red Robin může za rok vyrůst přibližně o 30 až 60 centimetrů.
Rychlost růstu závisí především na stanovišti a kvalitě půdy. Na slunném místě s dostatkem živin roste rostlina mnohem rychleji než ve stínu. Pokud je živý plot pravidelně stříhán, vytváří více postranních větví a působí hustším dojmem. Správná péče o živý plot z Photinia tedy výrazně ovlivňuje jeho vzhled.
Proč blýskavka nemá červené listy
Červené listy se objevují hlavně na mladých výhonech. Pokud rostlina nevytváří nové výhony, mohou být listy převážně zelené.
Nejčastější příčinou bývá nedostatek řezu nebo nedostatek slunečního světla. Když se provede jarní řez blýskavky, rostlina obvykle začne vytvářet nové výhony s červenými listy. Důležitou roli hraje také kvalita půdy a hnojení. Pokud má Photinia Red Robin dostatek živin a světla, červené listy se objevují pravidelně.
Jak zahustit živý plot Photinia
Hustotu živého plotu lze výrazně zvýšit pravidelným zkracováním vrcholových výhonů. Stříhání živého plotu Photinia podporuje tvorbu nových větví.
Když se vrchol výhonu zkrátí, rostlina začne vytvářet několik postranních větví. Ty postupně zaplní prázdná místa v živém plotu. Pokud chcete opravdu hustý plot, je dobré provádět tvarovací řez alespoň jednou nebo dvakrát ročně. Důležitý je také dostatek světla a živin v půdě.
Jak daleko od sebe sázet blýskavku
Při zakládání živého plotu se blýskavka obvykle vysazuje ve vzdálenosti přibližně 60 až 80 centimetrů.
Přesný rozestup závisí na velikosti sazenic a na tom, jak rychle chcete vytvořit souvislý živý plot.
K vysazování ostružiníku je třeba se odhodlat optimálně na podzim. Malinoostružiník a ostružiník bez trnů je určitě vhodnější vysazovat na jaře v době, kdy už nehrozí mrazy. Je třeba jej vysazovat s oporou. Optimálně bychom jej měli drátem připevnit v různých výškách. Opěrná konstrukce za pomocí drátěnky je naprosto ideální. Sazenice by od sebe měly mít odstup zhruba okolo 1 metru. U bujně rostoucích kultivarů se doporučuje až trojnásobná vzdálenost.
Ostružiník se může množit i pomocí semen. Semena ostružiníku se nejdříve namočí na dva dny do vody, aby změkla. Poté jsou semena ostružiníku připravena na výsev. Semena ostružiníku se zasadí do substrátu pro ovocné stromy, klíčení se urychlí igelitem.
Na zahradě vysazujeme jednoleté výhony ostružiníku se dvěma až třemi adventivními pupeny, umístěnými na podzemní části oddenku. Ostružiník vysazujeme zhruba na vzdálenost 50 cm od sebe, v řádcích alespoň 2 metry od sebe. Velmi důležitý je u ostružin i jejich řez. Řešit bychom jej měli v předjaří a redukovat je zapotřebí počet výhonů na 3 až 5. Zkrátit bychom je měli podle jejich síly klidně i celou jednu třetinu délky. Zkracovat musíme v době, kdy je keř své spodní části dřevnatý. Hlavní letorosty během vegetačního období v žádném případě nezkracujte. Při jarním řezu by měla být výsledná délka rostliny mezi 2 až 4 metry.
Jahody lze pěstovat ze semen nebo vysazovat přímo sazenice. Asi největší výhodou pěstování jahodníků ze semen je to, že semena a samotné rostliny jsou vždy zdravé, nezavlečou vám na zahrádku žádnou chorobu, jak by se to mohlo stát u sazenic. Výsadbu jahod je třeba provést včas, ať už jde o převislé jahody, popínavé jahody, nebo klasické jahody. Ideální dobou pro vysazení jahod je jak podzim, tak i období na jaře. U jahodníků je velmi důležité, aby pořádně zakořenily. Jestliže se tak nestane, pak je rostlina předurčena k zániku.
Nejlepší doba pro výsadbu a přesazování převislých jahod je časné jaro. Ale platí, že rostliny v kontejnerech je možné vysazovat celoročně. Pro sadbu používejte vždy dostatečně velké nádoby. Čím větší objem zeminy bude v nádobě k dispozici, tím lépe budou jahodníky růst. Nezapomeňte na to, aby byly v nádobě dostatečně velké otvory pro odtok přebytečné vody a na dně asi 5 cm silná drenážní vrstva (například hrubý štěrk). Na tuto drenážní vrstvu položte netkanou textilii (běžně používanou například při pěstování zeleniny), aby se zemina nemohla smísit s drenážní vrstvou. Jako zeminu k sázení použijte nejlépe hotový substrát, který je k dostání v každém zahradnictví nebo větším supermarketu. Jahody vysazujte do truhlíků či velkých květináčů asi 30 cm od sebe.
Převislé jahody pěstované v květináčích či truhlících vyžadují mírné zastínění, aby nedošlo k přehřátí kořenového systému. Důležité je také pravidelnější přihnojování během vegetace a pravidelná zálivka. Plody nenechávejte přezrát, vypadají na rostlině sice hezky, ale postupně ztrácejí chuť.
Při pěstování převislých jahodníků v květináči dbejte na to, aby byla půda vždy rovnoměrně vlhká, jinak rostliny reagují přerušením růstu. Proto, a to zejména po výsadbě a až do okamžiku, kdy jahodník začne růst, soustavně zajišťujte mírnou vlhkost půdy. Nikdy však nezalévejte listy, plody a srdíčko rostliny, předejdete tak tvorbě plísňových infekcí a hnilobě.
Sklizeň plodů bude možná od května do prvních mrazů. Pro požadovaný růst jahodníku je nutné první květy odstranit. Tento krok bude rostlinu stimulovat k nárůstu šlahounů, na nichž se postupně po jednotlivých patrech bude vytvářet velké množství plodů. Na rostlině ale ponechte maximálně 3–4 silné šlahouny. Později přirůstající šlahouny odstraňte, jahody tak budou větší, chutnější a rostlina začne dříve plodit na vzdálenějších patrech. Při dobré péči mohou mít šlahouny až 5 pater a dosahovat délky více než 150 cm. Ale doporučuje se na každém šlahounu ponechat pouze tři patra.
Druhy opory musíte volit podle toho, kde chcete vinnou révu pěstovat, zda ji chcete nechat pnout po pergole, domu, nebo růst u kamenné zdi, či ve volném prostoru. Jestliže se chystáte vysazovat skleníkovou odrůdu, vybírejte ve skleníku místo v rohu, aby rostlina nebránila dalšímu pěstování jiných plodin. Dále je vhodné připravit jednoduchou konstrukci na podporu bujně rostoucích šlahounů tak, aby réva rostla u stropu a nebránila volnému pohybu po skleníku. Pokud se rozhodnete vysazovat sazenici ven, vybírejte nejlépe kryté místo, kde vytvoříte opěrnou konstrukci, nebo můžete nechat vinnou révu růst a plazit se po pergole. Při pěstování u zdi formou takzvané palmety, kdy se réva rozrůstá podél zdi do šířky, dodržte vzdálenost mezi jednotlivými sazenicemi čtyři až pět metrů. Rostlinu zasaďte ke zděné stěně a oporu zakotvěte do ní. Pokud chcete mít úrodu hroznů, nenechávejte révu příliš rozrůst; a pozor, nesázejte révu poblíž studny, táhne se za vodou a její kořeny by vám mohly prorůst i pod nejnižší skruží do studny.
Pro pergoly a loubí, po nichž se sazenice mají pnout do výšky i šířky, bude vzdálenost záviset na tom, zda je povedete více do výšky nebo do šířky. V případě, že chcete révu pěstovat na volném prostranství, například na jižním svahu pozemku, musíte pro ni vytvořit opory. Vzdálenost mezi sazenicemi pak bývá jeden metr. Protože musíte v prvních letech vypěstovat rovný kmínek, použijte opěrný kůl, který může být z nejrůznějších materiálů: dřeva, kovu nebo plastu. Podle způsobu vedení révy (nízké, střední, vysoké) se pak pro rostliny vytvářejí podpůrné konstrukce, po kterých se od třetího roku začnou pnout. Jsou to různé typy pergol či drátěnek. Mezi nosné sloupky a případně trámky se pak napíná nosný a vodicí drát. Různé způsoby vedení a opor najdete podrobně popsané například na těchto stránkách: způsoby vedení a opor.
Zkušení pěstitelé například postupují takto: Na dvě až tři rostlinky vinné révy postačí dvě staré železné trubky (3/4" nebo 1") z vyřazeného ústředního topení, nebo železné pozinkované trubky ze starého vodovodu, a to v délce 1,8 až 2 metry. Tyto trubky se zatlučou 3 až 4 metry od sebe cca půl metru do země, aby je nevyvrátil ani vítr. Mezi tyto trubky se pak vodorovně natáhnou vodicí dráty – několik řad vzdálených od sebe asi 40 cm. Někteří používají drát z PVC a letorosty vážou provázkem, jiní betonářské pletivo koupené ve stavebninách a mezi trubky natáhnou velmi pevný drát, který přichytí objímkami, aby po trubce nesklouzl. Nedoporučují dřevěnou konstrukci, protože mnoho let nevydrží.
Ve vinařských prodejnách lze zakoupit na vyvazování letorostů speciální drátky, sloupky například nakoupíte zde: potřeby na vyvazování.
Všechny rostliny pěstované v kontejnerech můžeme vysazovat po celé vegetační období, tedy i v letních měsících.
Rostliny pěstované v truhlících vždy vyžadují substrát zakoupený v obchodě a pravidelné přihnojování asi 1x za měsíc. Nebo můžeme do substrátu přidat pomalu rozpustné hnojivo. Pozor, Cereritem a NPK se nesmí přihnojovat vřesovištní rostliny.
Okrasné dřeviny menších prodejních velikostí se většinou nabízejí v květináčích. Druhy, které nejsou choulostivé na namrzání, můžeme sázet celoročně. V letním období pouze věnujeme zvýšenou pozornost dostatečné zálivce.
Truhlíky zaléváme tak, aby nedocházelo k přemokření, ale ani k přesychání substrátu. Každodenní zalévání truhlíku je rozhodně špatně. Truhlík musí mít odtokové otvory a nikdy nesmí stát v misce s vodou. Problematické jsou i samozavlažovací truhlíky.
Pokud potřebujeme vysazovat do nádob jehličnany, vybíráme z druhů, které lépe snášejí sucho (borovice, jalovce, zeravy, tisy, cedry). Rovněž jsou vhodnější méně vzrůstné kultivary, popřípadě druhy, které snáší zastřihávání a tvarování. Pozornost musíme věnovat zálivce, a to i v zimním období, kdy jehličnany také odpařují vodu. Počátkem jara začínáme přihnojovat, ideální jsou rozpustná hnojiva obsahující všechny důležité prvky. Hnojení ukončíme zhruba v srpnu, ke konci je vhodné dodat více draslíku (podporuje vyzrávání pletiv a tím lepší přezimování).
Výsadba sazenic vinné révy se podstatně liší od výsadby keřů a stromků. Vysazovat můžeme na podzim od konce října do konce prosince (půda nesmí být zamrzlá) nebo na jaře po rozmrznutí a oschnutí půdy do poloviny května. Kontejnerované sazenice je možné vysazovat celý rok.
Před výsadbou zvolíme vzdálenost jednotlivých keřů od sebe, a to od 90 do 150 cm – podle způsobu vedení. Poté připravíme jamku pro výsadbu o rozměrech 40 x 40 cm a hloubce 50 cm, dno jamky dobře prokypříme, dáme několik lopat dobré ornice a rozleželého kompostu. Do jamky můžeme nasypat i hnojivo na vinnou révu. Sazenici vyklopíme z kontejneru, vložíme do jamky a zasypeme, tak aby byl kořenový bal zároveň s vrchem okolní zeminy. Pozor, abyste sazenici nedali hlouběji. Poté sazenici důkladně zalijeme. K takto připravené sazenici vložíme jako oporu bambusovou (nebo jinou) opěrnou tyčku a révu vyvazujeme. Při intenzivním ošetřování mohou výhony sazenic již v prvním roce narůst do délky 1–2 m. Z takového výrůstku je pak možné vytvořit v následujícím roce kmeny vysoké 80–90 cm. V této výšce je poté možné vytvořit tažně, které ponesou úrodu.
Univerzální prostředek pro ochranu proti chorobám vinné révy je přípravek Kvadris, který se aplikuje po odkvětu dle návodu. Vinná réva se v dalších letech přihnojuje Cereritem na začátku sezony a hnojivy s obsahem draselné soli v průběhu sezony.
Velkým rizikem při zasílání poštou je zaschnutí či poničení sazenic při přepravě. Balové rostliny vyjmeme ze sáčku, vytřepeme zeminu a namočíme sazenice přes noc do vody.
Vezměte měkké řízky opadavých skalníků nebo polovyzrálé řízky stálezelených odrůd skalníků. Pro výběr nejlepších řízků jsou zdravé stonky naprosto nezbytné. Hledejte ty nejzářivější a nejsilnější výhonky skalníka, bez známek slabosti nebo chorob. Nejlepší doba pro výběr je během rychlého růstu rostliny – jaro nebo začátek léta.
Jak a kdy stříhat řízky na množení
Vezměte si sterilizované nůžky – v tomto případě vám pomůže líh. Udělejte rázný šikmý řez těsně pod očkem; tam se začne dít magie (neboli vyklíčí zde kořeny). Úhel řezu zvětšuje povrch, což je jako rozvinout rohožku pro kořeny. Aplikujte kořenový hormon. Kořenový hormon není povinný, ale funguje jako růstové turbodmychadlo. Ponořte uříznutý konec do prášku nebo tekutiny a poté řízek zasaďte do vlhké, dobře propustné půdní směsi. Tužka může být vaším skvělým pomocníkem k vytvoření pohodlného otvoru pro řízek – bez nutnosti zapichování řízků do zeminy. Po ustřižení vaše řízky touží po výživném prostředí. Udržujte půdu vlhkou, ale ne podmáčenou. Ideální je místo s nepřímým slunečním světlem. Trpělivost je klíčová; kořeny se zpočátku mohou zdát zpomalené, ale časem se uchytí.
Pěstování fenyklu v našich podmínkách je bez problémů, jen je nutné dodržet termín výsevu, který je v polovině července. Rostlina totiž v dlouhých letních dnech vybíhá už v prvním roce do květu. Projevuje se to protahováním hlíz, narůstáním stonků až do výšky 50–100 cm a tvorbou žlutých květních okolíků. Zároveň se prudce zhoršuje konzumní kvalita hlíz. Splníte-li správně načasovaný výsev, aby rostliny mohly své hlízy vyvíjet v krátkém dni, je dlouhodennost dokonce značnou předností. Fenykl je velmi výhodnou druhou plodinou v osevním postupu, ke sklizni na podzim. Fenykl se vysévá přímo na záhon nebo do pařeniště uprázdněného po předchozí kultuře. Lze také vysazovat předpěstované sazenice na vzdálenost 30 x 15–20 cm. Jsou však choulostivé na přesazování, je třeba je vypěstovat v květináčích nebo v sadbovači a vysazovat i s kořenovým balem včas, dokud mají jen 3 až 4 listy. Fenykl se sklízí od konce srpna do září. Poslední sklizeň by měla proběhnout před prvním větším mrazem. Celé rostliny uřízněte těsně nad povrchem půdy, i s patkou, aby se hlíza nerozpadla. Vyryté rostliny můžete do zásoby uložit do půdy v pařeništi nebo do sklepa, kde vydrží delší dobu. Nazmar nepřijdou ani listy podobné kopru. Oddělují se v místech řapíkových pochev a využívají se samostatně v salátech, polévkách nebo ke zdobení. Rostlina fenyklu dorůstá až do výšky 2 metrů.
Brusinka je nízký polokeř, 5–20 cm vysoký, s podzemními výběžky. Má střídavé vejčité tuhé lístky, často chomáčkovitě nahlučené, kožovité a přes zimu stále zelené. Vespod jsou světle zelené, nahoře tmavě zelené. Květy jsou převislé hrozny, bílé, narůžovělé, slabě voní a mají zvonkovitou korunu. Jsou obojaké, paprsčité, se srostlými obaly 4- až 5četné. Plody jsou bobule, které mají nejprve zelenou, pak bílou a nakonec červenou barvu. Obsahují červenohnědá rohlíčkovitá semena.
Brusnice brusinka roste od nížin do hor až do výšky 3 000 m n. m. Vyskytuje se v Evropě, v severních částech až po Asii a Japonsko a Severní Ameriku. Dokonce ji lze nalézt i za polárním kruhem. Roste v rašeliništích, v pahorkatinách, na severu převážně v tundře. V jižních částech více v horských oblastech.
Keříky brusinek dosahují výšky do třiceti centimetrů a rozrůstají se obvykle poléhavě do jednoho metru šířky. Většinou jsou samosprašné i cizosprašné, větší bobule (vyšší výnosy) zajišťuje opylení cizím pylem.
Původní druhy brusinek pocházejí z chudých písčitých či rašelinitých a kyselých půd. Odrůdy vyšlechtěné pro pěstování v zahradách mají půdní nároky stejné, vyžadují však slunečná stanoviště s dostatečně vlhkou zeminou. Oproti borůvkám mají brusinky nároky na vodu nižší, ale přeschnutí nebo dlouhodobé sucho jim neprospívá. V suchých oblastech přivítají pravidelnou zálivku (bude-li dešťovou vodou, tím lépe). Mělký kořenový systém brusinek uchráníte i vrstvou podestýlky vhodným materiálem.
Výběr odrůd se v posledních letech rozšířil o několik testovaných odrůd, takže je opravdu z čeho vybírat. Například brusinka 'Ida' tvoří kompaktní a silné cca dvaceticentimetrové keříky. Neodnožuje tolik a může se vysazovat do hustšího sponu. Má velké, chutné a zářivě červené plody.
Brusinky můžete vysazovat po celý rok, nejvhodnějším obdobím ale zůstává jaro nebo podzim. Půda musí být nezaplevelená a obohacená rašelinou (kyselá). Nejlépe uděláte, přidáte-li do každé výsadbové jamky rašelinu pro azalky a rododendrony.
Brusinky porostou i na polostinném stanovišti, ale málo pokvetou. Volte raději slunná místa, kde se dočkáte větší úrody. S přihnojováním brusinek si starosti dělat nemusíte, nejsou náročné a přehnojení vyloženě nesnáší. Pro lepší růst a výnosy ale potřebují dostatek organické hmoty, prospěje jim tedy nastýlání rašelinou, jemně drcenou kůrou, pilinami nebo lesní hrabankou. Podestýlka navíc zamezí odpařování vláhy, v zimě ochrání kořeny brusinek před vysycháním a teplotními výkyvy v půdě v časném jaru.
Výsadba mečíků by měla být hotová do konce měsíce května. Kdo s ní letos trošku počkal, udělal dobře: když uhodí mrazíky, mohou poškodit již narašené hlízy. Je velmi důležité, aby hlízy mečíků byly vysazovány do půdy, která je již prohřátá; studená jim totiž nesvědčí. Zapříčiňuje, že jsou mečíky častěji napadány houbovými chorobami, případně jim trvá déle, než vzejdou, ačkoliv byly vysazeny v dřívějším termínu.
Pro rostliny je nejvýhodnější takzvaná skupinová výsadba, neumísťujte proto jednotlivé hlízy samostatně, roztroušené po zahradě. Zeminu vyberte nejlépe propustnou, hlinitopísčitou, s dostatečnou zásobou živin. Nevhodné je však přímé vápnění a hnojení nezetlelým kompostem a hnojem. Jako ideální se jeví pH půdy okolo sedmi. Pokud je místo k výsadbě hlíz zryto již od podzimu, řádně je srovnejte a zbavte velkých hrud hráběmi nebo kultivátorem.
Velmi důležitá je přiměřená hloubka výsadby. Pamatujte, že nejvhodnější je vysazovat velké hlízy hlouběji a malé hlízy mělčeji. Pravidlem by mělo být, že nad hlízou bude ještě asi deset centimetrů zeminy, u velkých hlíz až patnáct. Při mělké výsadbě hrozí vyvracení rostlin, při hluboké napadení houbovými chorobami. Svou roli hraje i charakter zeminy: na lehkých půdách vysazujte hlouběji, na těžších mělčeji. Rostliny tak nebudou trpět buď nedostatkem, nebo přemírou vody. Vzdálenost řad se pohybuje od třiceti do osmdesáti centimetrů, vzdálenost hlíz je kolem tří až osmi centimetrů. Díky zachování optimálních vzdáleností mezi hlízami můžete předejít možnému napadení houbovými chorobami.
Po výsadbě zem upěchujte a pozemek s mečíky řádně zalijte. Až do doby vzcházení zasazeným hlízám plně postačí tato jediná, ale vydatná zálivka. Rostliny vyraší v závislosti na hloubce výsadby, počasí a odrůdě přibližně za deset až čtrnáct dnů. Nutností je, abyste udržovali pozemek v bezplevelném stavu, a pokud nepoužijete selektivní herbicidy, tak i řádné plečkování, tedy kypření povrchu půdy a hubení plevelů.
Hlízy sázejte klidně až do hloubky 15 cm, příliš mělce vysázené rostliny by se totiž poté, co vyrostou do plné výšky, mohly při větru snadno vyvracet. Hlízy doporučujeme vysazovat nejdříve až v druhé polovině dubna, jelikož nejsou mrazuvzdorné.
