Pro výpočet schodů je potřeba znát několik důležitých parametrů – konstrukční výšku podlaží, výšku stupně a typ schodiště.
Výpočet schodišťového stupně
Pohodlné schodiště by mělo mít sklon 25–35°. Projektanti a architekti mají s touto činností bohatou zkušenost, schodiště je jedna ze základních věcí v dispozici domu a musí se spočítat velmi přesně. Dodatečné korekce jsou v případě schodiště velice komplikované.
Základní výpočet schodiště
Prostor pro schodiště – v případě návrhu nového domu je výhodou možná změna dispozice tak, aby schodiště bylo ideální i ve vztahu k ostatním místnostem. V rekonstrukcích se někdy dostáváme k hodnotám na hraně pohodlnosti či použitelnosti dle dostupného prostoru.
Určíme si konstrukční výšku – je to výška, kterou musí schodiště překonat od čisté podlahy nástupního podlaží k čisté podlaze výstupního podlaží (zkratka KV).
Prostým matematickým dělením zjistíme, kolik je nutno mít stupňů k překonání výšky (zkratka N) a jak tento stupeň bude vysoký (zkratka V). Všechny stupně na schodišti musí mít stejnou výšku.
Šířka stupně (zkratka Š) se dopočítá ze vztahu Š = 630 – 2 x V mm (možno snížit až na 600, odvozeno od délky lidského kroku) a spočítáme i sklon schodiště.
Délku ramene (zkratka D) vypočítáme (například 8 výšek znamená 7 šířek).
Vzorce pro výpočty schodů:
1) Počet stupňů N = KV : V
2) Výška stupně V = KV : N
3) Šířka stupně Š = 630 – 2 x V
4) Délka schodišťového ramene – jednoramenné L = Š x (N – 1)
5) Délka schodišťového ramene – dvouramenné L = Š x (N : 2 – 1)
6) Sklon schodiště a = arctg V : Š
7) Délka ramene D = Š x N
8) Podchodná výška ramene Hp = 1 500 + (750 : cos a)
9) Průchodná výška ramene Hpr = 750 + (1 500 x cos a) (hodnota musí být vyšší než 1 900 mm)
Ve svém příspěvku BETONOVÁ SMĚS NA VENKOVNÍ POUŽITÍ POMĚR PÍSEK CEMENT se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jiří hauer.
potřeboval jsem poradit jaký beton mám namíchat na část základu z tvárnic jako věnec.Tvárnice jsou staré se dvěma dutinami.Věnec bude jen na jedné ze čtyř stran v rozměrech 150 x 100 x 3500 šířka výška délka. Tvárnice jsou do výšky 1m a na betonový pás bude postavena zeď z porobetonu do výšky cca 2m. Vše bude čelit vlivúm počasí ze západu.Jsem ve věku 74 l a nevím zda vám dotaz dorazí. Pokud se to povede budu rád a předem děkuji. S pozdravem Hauer Jiří
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Antonín.
K přípravě betonu použijte Portlandský cement CEM I 42,5 R, říční písek frakce 0,5 až 3 mm, kamenivo frakce 10 až 20 mm, plastifikátor od firmy Den Braven a provzdušňovač. Beton připravte smícháním dvou dílů kameniva, dvou dílů písku a jednoho a půl dílu cementu. Přidáním plastifikátoru se sníží množství potřebné vody, proto ji přidávejte pomalu a jen tak, aby směs byla vlhká. Když bude směs přemokřená, tak to bude mít negativní dopad na výslednou pevnost a životnost betonu. Když to přeženete s vodou, tak jednoduše přidejte všechny ostatní přísady v uvedeném poměru. Beton připravte v míchačce a nechte míchat alespoň 15 minut, aby se uplatnil provzdušňovač, který ochrání beton před mrazem. Takový beton pak vydrží být pevný i více než sto let.
Pro výběr šířky a délky lehací plochy existují určitá pravidla a základem jsou rozměry vaší postavy.
Délka ložné plochy je dána rozměry lidského těla. Podle normy (ČSN 91 1010 Lehací nábytek základní rozměry) je výchozím a určujícím rozměrem výška mužů, kteří jsou v průměru vyšší než populace ženská. K pohodlnému spánku se dále připočte určitá nadmíra, která umožní provádět různé pohyby při spaní.
Vezmeme například průměrnou výšku mužů v České republice, která činí 178 cm, a připočteme nadmíru potřebnou pro pohodlný spánek, minimálně 15 cm lépe však 25 cm. Vyjde nám, že celková délka ložné plochy pro takto vysokou osobu by měla být v rozmezí 193–203 cm.
U nás se nejčastěji vyrábějí lůžka o délce 200 cm, ale výjimkou nejsou ani lůžka delší. Ta se zpravidla vyrábějí na objednávku. Šířku lehací plochy určují šířkové rozměry lidského těla a potřebná plocha pro různé pohyby při spaní. Podle normy lze za maximální šířku považovat polohu vleže na zádech s uvolněnými pažemi. Tento rozměr je blízký rozpětí loket-loket a zvětšený o 10–15 %. Ale s přihlédnutím k faktu, že každý zdravý spáč změní základní polohu několikrát za noc, je nutné zvětšit potřebnou šířku o dalších 20–25 %. Jako základní potřebná šířka lehací plochy tedy vychází rozměr 85–95 cm.
Pro jednolůžko jsou standardní rozměry 90 x 200 cm a pro dvojlůžko 160 x 200 cm nebo 180 x 200 cm. Chcete-li více prostoru a pohodlí v posteli pro jednoho, můžete zvolit rozměr 140 x 200 cm.
Správná délka postele je taková, která zhruba o 20 cm přesahuje spáče a poskytuje dostatek prostoru u chodidel a hlavy.
Ve svém příspěvku VÝPOČET SCHODŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel FRANTIŠEK ROZMANIT.
Jak spočítám počet a výšku schodů.Stavební výška je 138 cm a délka je 418 cm.Jedná se o venkovní schodiště.Děkuji F.Rozmanit.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Honza.
Vážený pane. Záleží na tom, jak chcete mít jednotlivý schod vysoký. Většinou se dělá od 13 do 17cm. Stavební výšku máte 138cm tzn. 138 děleno výškou schodu. V případě výšky schodu 15cm je počet 138 děleno 15 to je 9,2. 9,2 schodu je samozřejmě nesmysl, musí vyjít na celé číslo, v tomto případě 9. Z tohoto se zpětně spočítá výška. Tj. 138 děleno 9 a to je 15,33cm. Pochopitelně je možno si rozměry určit jinak,ale potom budou schody na chůzi nepříjemné.
S pozdravem Honza.
T-bone steak: T-bone steak získal svůj název podle hřbetní kosti ve tvaru písmene T, která protíná dva svaly – pravou svíčkovou a nízký roštěnec. Jedná se tedy v podstatě o dva steaky vysoké kvality v jednom. Měl by vážit nejméně 400 gramů a jeho chuť dobře vynikne grilováním. Jeho variantou je steak porterhouse, který má stejný tvar, ale větší část masa je ze svíčkové, protože se krájí z místa blíže oháňce.
Příprava: Obecně pro všechny steaky platí, že méně je více. T-bone steak dochuťte pepřem, solí a olivovým olejem – vše pečlivě vmasírujte do masa. Pokud si rádi s masem pochutnáte i na jiných chutích, připravte si chutney, omáčku nebo vyzkoušejte balsamico.
Filet mignon steak: Filet mignon steak (v překladu malý) se připravuje z malého kousku masa v koncové části svíčkové. V restauraci se také můžete setkat s názvy tenderloin, tournedos nebo jednoduše filet či medailonky. Svíčková je díky svému umístění pod páteří téměř nepoužívaným svalem, tudíž je maso obzvlášť křehké, libové a zároveň také nejdražší ze všech částí hovězího. Chuť tohoto dílu není příliš výrazná. Ze svíčkové připravíte kromě steaku také skvělé carpaccio, rostbeef nebo tatarský biftek. Maso na tatarák ideálně naškrábejte ostrým nožem, rozdíl oproti mletí je znát.
Příprava: Nejvhodnější úpravou je propečení rare nebo medium rare. Pro zachování kulatého tvaru lze ovázat provázkem.
Rib eye steak a prime rib: Plátek masa oválného tvaru pochází z vysokého roštěnce, tedy přední části hovězího hřbetu. Zde je maso méně svalnaté a díky tomu i křehčí než z nízkého roštěnce. Charakteristické je bohaté mramorování včetně takzvaného tukového oka. Právě vysoký obsah tuku zajišťuje tomuto plátku masa vynikající chuť. Rib eye steak se prodává bez kosti. Maso z vysokého roštěnce s kostí, tedy žebrem, je označováno jako cote de boeuf a celý roštěnec nerozdělený na jednotlivé steaky se nazývá prime rib. Nejjemněji je maso mramorované mezi 9. a 12. žebrem, a naopak bohatě mramorované je maso od 6. do 8. žebra, kde se nachazí i rib eye steak.
Příprava rib eye: Chuť kvalitního masa je výborná sama o sobě, proto stačí dochutit rib eye steak jen solí, pepřem a olivovým olejem – pomocí opatrného vmasírování. Tato část masa se skvěle hodí na pánev i gril, který mu navíc dodá nezaměnitelnou kouřovou chuť.
Připrava prime rib: Obrovský prime rib se snad ani jinam než na gril nevejde. I při jeho úpravě znamená méně více. K soli a pepři ale můžete ještě přidat plnotučnou hořčici. Pomazané maso nechte klidně přes noc odpočívat. Na žhavém grilu se maso peče něco přes hodinu, dokud jeho vnitřní teplota nedosáhne 59 °C.
V naší poradně s názvem MNOŽENÍ HABRU ŘÍZKY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Šmíd.
Vážení,
jaká by měly být velké řízky, délka průměr, stáří a pod.
Šmíd
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Habr obecný se množí vrcholovými řízky dlouhými přibližně 20 cm. Toto vegetativní množení je jednoduché a lze s ním získat mnoho mladých rostlinek například pro založení živého plotu. Jak přesně tuto techniku zvládnout, se můžete dozvědět v následujícím videu. https://youtu.be/sqfzX9SZfKc
Jakmile se přestaneme bavit obecně a zaměříme se na konkrétní druhy, rozdíly v délce života pavouků jsou velmi výrazné. Zásadní roli hraje velikost druhu, prostředí a také pohlaví. Zatímco některé drobné druhy žijí jen několik měsíců, jiné dokážou přežívat i několik let.
V běžné domácnosti se nejčastěji setkáte s několika málo typy pavouků, jejichž délka života je poměrně dobře zdokumentovaná.
V naší poradně s názvem PTAČÍ ZOB se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Společenství vlastníků, Olomouc, Karafiátová 292/2; předseda : Vladimír Buk ing..
Dotaz k množení ptačího zobu řízkováním.
Jaká je doporučená délka řízků pro množení a jaké je vhodné přikrytí provedených řízku vložených do malých květináčkůl :
Děkuji za odpověď
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Délka řízků při množení ptačího zobu je okolo 10 cm. Není třeba přikrývat řízky v květináčích, stačí jen udržovat vlhké. Připravil jsem ke shlédnutí výběr video návodů na množení ptačího zobu. Pokud máte zájem, můžete se podívat, jak to dělají ostatní, zde: https://www.youtube.com/res…
Tělo lišky obecné je štíhlé s dlouhým huňatým ocasem a špičatýma ušima. Je podobná menšímu psovi. Délka těla dosahuje až 90 cm. Ocas je dlouhý zhruba půl metru a vyniká zejména v zimě. Celková délka těla je tedy asi 140 cm. V kohoutku je liška vysoká 30–40 cm. Její hmotnost se pohybuje v rozmezí 8–13 kg. Liška má rezavou barvu srsti na většině těla. Dolní část obličeje, konec ocasu a břicho má žlutobílé. Černá barva se vyskytuje jen na nohách a konečcích uší. Liška obecná existuje samozřejmě i v jiných barvách, jako je stříbrná a černá, ale to opravdu jen málokdy. V tlamičce skrývá 42 zubů. Lišku obecnou si je možné splést se šakalem obecným, ale rozeznáme je podle délky nohou, které má šakal delší než liška.
Chování
Liška se dokáže pohybovat jako pes, to znamená rychlostí 40 km/h. Svůj revír si značkuje trusem s pachem žláz.
Liščí nory
Liščí nora je obydlí, které slouží lišce jako úkryt a k ochraně mláďat. Vyhrabává si ji nejčastěji ve svahu kopce, strouhách, propadlinách a také v opuštěných lidských stavbách. Do nory se skrývá za špatného počasí, jinak se zdržuje převážně venku v hustých křovinách. Lišky nory používají i několik desetiletí, ale pokud se zde vyskytne svrab neboli prašivina, okamžitě ji opouštějí, pravděpodobně aby zabránili jejímu šíření. Nora se skládá z několika chodeb a na konci je komůrka, která může být 0,5–2,5 m pod zemí. Chodba může měřit až 17 m, ale nejčastěji se vyskytují o délce 5–7 m.
Rozmnožování
Liška obecná se rozmnožuje v období jara. Tak zvané kaňkování, to je liščí říje, probíhá během ledna až března. Lišky se projevují typickým voláním, protáhlým chraptivým štěkotem a lišáci je hledají podle charakteristického pachu krve, kterou lišky zanechávají na cestě. Páření probíhá uvnitř nory. Než se narodí liščata, trvá to 52–53 dní. Rodí se jich průměrně 4 na vrh, někdy i více. Liščátka jsou 12–15 dní slepá, porostlá šedou srstí, která je chrání před predátory. Mezitím se lišák stará o potravu pro lišku a ta zase zaopatřuje mláďata mlékem, a když jim zpevní chrup, což je tak ve 4. měsíci, tak i masitou potravou. V tomto období také nejvíce škodí na domácí drůbeži a mladé zvěři. V květnu už liščata skotačí před norou, hrají si na slunci a zdokonalují se v loveckých hrách. Pokud liška zjistí nebo usoudí, že byla nora odhalena člověkem, přenese liščata do jiné nory. V zimním období už nepoznáte mladé lišky od rodičů.
Lasičky dokážou to, co žádná technika ani chemie nezvládne – dostat se za kořistí až do jejích komůrek pod zemí a zlikvidovat ji zcela bez následků pro okolní životní prostředí. Kromě hlodavců si lasičky smlsnou i na slimácích, různém hmyzu a další drobné kořisti. Jsou hbité a rychlé a výborně šplhají. Lasičky neznají zimní spánek a i pod sněhem nám pomáhají likvidovat přemnožené hlodavce. Nemohou si vytvořit zásoby tuku a zimu prospat jako třeba ježek – jakmile by začaly tloustnout, neprotáhly by se úzkými chodbami za svou kořistí.
Lasice hranostaj
Specializuje se na hryzce, kteří jsou pro zahrádkáře skutečnou pohromou, protože ohlodávají kořeny mladých stromků, čímž je obvykle zahubí. Kromě hryzců loví i hraboše. Hlodavce pronásleduje až do jejich nor, kterými se díky štíhlému hbitému tělu snadno protáhne. Nebojí se ani vody, ostatně umí velmi dobře plavat. Denní úkryt lasičky nacházejí ve stodolách a kůlnách a také v hromadách dřeva. Pokud chceme na zahradě jejich bezplatné pomoci využít, je třeba jim úkryt, ve kterém přes den mohou načerpat sílu pro noční lov, poskytnout.
Délka hlavy a těla závisí na oblasti výskytu a je v rozmezí 20 až 40 cm. Ocas hranostaje může být dlouhý 8–12 cm. Přibližná hmotnost tohoto zvířete se pohybuje zhruba od 140 do 245 g. Velice zajímavé je zbarvení hranostaje. Letní srst je o poznání barevnější než ta zimní. Hřbet je kaštanově hnědý, břicho žlutobílé. Hruď je bílá, špička ocasu zůstává černá. Bílá zimní srst roste nejdříve na břiše, na krku a pod ocasem. Špička ocasu zůstává černá. V zimě mají hranostajové většinou jen bílou srst s černou špičkou ocasu.
Hranostaj nepotřebuje příliš hustý porost k úkrytu. Vyskytuje se v lesích, v křovinatých porostech, na loukách, polích, ale i v horských oblastech (až do výšky 2 000 m n. m.) a bažinách. Velikost jeho teritoria závisí na poloze, biotopu a zejména množství vhodné kořisti. V Evropě se velikost teritoria jednoho zvířete pohybuje mezi dvěma a čtyřmi tisíci metrů čtverečních, kdežto v některých částech Asie to může být až deset tisíc metrů čtverečních. Většina nejbližších příbuzných hranostaje jsou typická noční zvířata, ale hranostaj sám je velmi často aktivní i za dne. K odpočinku se uchyluje do doupěte, které mívá přibližně uprostřed svého teritoria. Doupě se může nacházet v dutém stromě, ve skalní rozsedlině nebo v noře opuštěné jiným zvířetem. Hranostaj se nejčastěji pohybuje krátkými skoky, je ale též výborný plavec a skvěle šplhá po stromech.
Hranostaj je vynikající lovec, který se živí téměř výhradně masem. Velmi mu chutnají i ptačí vejce včetně slepičích.
Kromě našich plžů se na škodách na zahradních i polních kulturách začíná podílet i plzák španělský. V některých oblastech České republiky se v důsledku vlhkého počasí v průběhu několika minulých let objevil silný výskyt slimáků, kteří způsobují výrazné škody v porostech ozimé řepky, lokálně bylo zaznamenáváno i poškození vzcházejících porostů ozimých obilnin a cukrovky i máku. Příčiny tohoto rozšíření se dávají do souvislosti s mírnými zimami a chladnými a vlhkými jary a rovněž se zjednodušením osevních postupů a změnou agrotechniky – s bezorebními technologiemi zpracování půdy a uváděním půdy do klidu. Podle názoru některých odborníků se na něm podílí i nevhodné používání neselektivních insekticidů, které hubí střevlíky a další přirozené nepřátele slimáků.
Na polích škodí převážně slimáčci rodu Deroceras (s dýchacím otvorem v zadní části pláště), délka jejich těla nepřesahuje 6 cm. Většinou se jedná o 2 druhy slimáků, a to o slimáčka síťkovaného (Deroceras reticulatum) a slimáčka polního (Deroceras agreste), ale zejména na okrajích pozemků se mohou vyskytovat i další druhy, jako například slimáček hladký (Deroceras leave) z rodu Arion (s dýchacím otvorem v přední části pláště), plzák zahradní, lesní a žíhaný, a v poslední době v ozimé řepce též plzák španělský (Arion lusitanicus).
Plzák španělský (Arion lusitanicus), nazývaný také portugalský, lusitanský, případně rezavý, patří do čeledi plzákovitých (Arionidae) a dostal se do České republiky z jižní Evropy. Původně se vyskytoval na Pyrenejském poloostrově, v západní Francii a Anglii. Přibližně před 50 lety se začal šířit za hranice svého původního výskytu. V Česku byl poprvé spolehlivě pozorován na začátku 90. let minulého století. V celé Evropě se jedná o historicky nejvýznamnějšího a nejproblematičtějšího škůdce mezi plži vůbec.
Plzák španělský dorůstá v dospělosti délky 8–12 cm, a je tak druhým největším plzákem z osmi našich druhů čeledi Arionidae. Tělo má zavalité, schopné se polokulovitě stahovat. Zadní konec nohy je zaoblený. V dospělosti má jeho zbarvení různé odstíny v oranžovohnědé škále. Díky barevné kombinaci působí zbarvení plzáka španělského jakýmsi špinavým dojmem. Právě svou velikostí a barvou se může v dospělosti často velmi podobat našemu původnímu plzáku lesnímu (Arion rufus). Ten však dorůstá větší velikosti (12–15 cm) a jeho zbarvení se pohybuje v rozmezí oranžové, cihlově až sytě červené. Hlavním a jednoznačným rozdílem je vybarvení mladých jedinců přibližně do velikosti 3 cm.
Délka života pavouků se výrazně liší podle druhu, pohlaví a podmínek, ve kterých žijí. Většina běžných pavouků, se kterými se setkáte v domácnosti nebo na zahradě, se dožívá přibližně několika měsíců až jednoho roku. To je realita, která často odporuje lidskému dojmu, že pavouk „žije pořád“.
V praxi se velmi často setkávám s tím, že lidé tvrdí, že mají v koutě „toho samého pavouka už roky“. Ve skutečnosti se však téměř vždy jedná o postupné střídání několika generací, které využívají stejné vhodné místo.
Obecně platí:
Menší druhy pavouků žijí kratší dobu, často jen jednu sezónu.
Větší pavouci mají potenciál žít déle, někdy i několik let.
Samice se obvykle dožívají výrazně vyššího věku než samci.
Rozdíly jsou natolik výrazné, že bez znalosti konkrétního druhu nelze délku života pavouka určit přesně.
Pavouk v bytě se obvykle dožívá 1 až 3 let, výjimečně i déle u větších druhů, zejména samic. Délka života pavouka v bytě závisí na teplotě, dostupnosti potravy a klidném prostředí.
Byt poskytuje pavoukům stabilní podmínky bez mrazu a často i dostatek hmyzu, což jejich život výrazně prodlužuje oproti přírodě. Přesto nejde o jednoho pavouka „pořád dokola“, ale často o střídání několika generací na stejném místě.
Kolik let může pavouk maximálně žít?
V českých podmínkách se pavouci mohou maximálně dožít 3 až 4 let, a to pouze u několika větších druhů a téměř výhradně u samic. Většina pavouků žije výrazně kratší dobu.
Samečci obvykle hynou krátce po rozmnožení a jejich životnost se často pohybuje jen v řádu měsíců. Dlouhověkost pavouků je tedy spíše výjimkou než pravidlem.
Je pravda, že pavouk v koutě žije celé roky?
Ne, ve většině případů to není pravda. Pokud se pavouk objevuje dlouhodobě na stejném místě, nejde o stejného jedince, ale o ideální lokalitu pro více generací pavouků.
Lidé si často pletou místo výskytu s konkrétním pavoukem. Jakmile jeden pavouk uhyne, jeho místo velmi rychle obsadí jiný, což vytváří dojem dlouhověkosti.
Jak dlouho žije pavouk v přírodě?
Pavouk žijící v přírodě se obvykle dožívá několika měsíců až jednoho roku. Venkovní podmínky jsou výrazně náročnější než život v interiéru.
Většina venkovních pavouků nepřežije zimu v dospělém stadiu. Přezimují obvykle jen vajíčka nebo mladé nymfy, ze kterých se další rok vyvine nová generace.
Jak poznám, že pavouk umírá stářím?
Pavouk na konci života bývá méně aktivní, hůře se pohybuje a často opouští svůj úkryt. Může se objevit na zemi nebo na otevřeném místě.
Typickým znakem je také zanedbaná pavučina a nezájem o potravu. Tyto projevy jsou přirozenou součástí stáří, nikoli nemocí.
Jak dlouho vydrží pavouk bez potravy?
Dospělý pavouk dokáže bez potravy přežít několik týdnů až měsíců, v závislosti na druhu a teplotě prostředí. Pavouci mají velmi úsporný metabolismus.
V chladnějším prostředí a bez stresu mohou hladovět výrazně déle, než si lidé myslí. Nedostatek potravy ale postupně zkracuje jejich celkovou délku života.
Proč samice pavouků žijí déle než samci?
Samice pavouků žijí déle, protože jejich biologickou úlohou je přežít kladení vajíček a často i jejich ochranu. To vyžaduje delší život.
Samci mají jediný úkol – rozmnožení. Po dosažení dospělosti často hynou velmi rychle, někdy dokonce během nebo krátce po páření.
Může pavouk v bytě přežít zimu?
Ano, pavouk v bytě může zimu přežít bez problémů, protože není vystaven mrazu.
Pavouk v bytě má oproti svému venkovnímu protějšku jednu zásadní výhodu – stabilní prostředí. Teplota neklesá k bodu mrazu, nehrozí přímí predátoři a potrava je často dostupná po celý rok.
Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že pavouci v interiéru přežívají výrazně déle než venku, ale stále to neznamená „věčný život“.
Typická délka života pavouka v bytě:
běžní domácí pavouci: 1–2 roky
větší pokoutníci: výjimečně až 4 roky
samci: často jen několik měsíců po dosažení dospělosti
Důležité je pochopit, že i když pavouk zůstává dlouhodobě ve stejném koutě, velmi často jde o jiného jedince než před několika měsíci.
Délka života pavouka není náhoda ani „štěstí“. V praxi existuje několik konkrétních faktorů, které rozhodují o tom, zda pavouk přežije pár měsíců, nebo několik let. Tyto vlivy se často kombinují a jejich souhra určuje skutečný věk pavouka.
Mezi nejzásadnější faktory patří:
teplota prostředí – stabilní teplo prodlužuje život,
dostupnost potravy – hmyz v okolí je klíčový,
vlhkost vzduchu – příliš suché prostředí pavouky oslabuje,
bezpečí úkrytu – absence predátorů výrazně zvyšuje šanci přežití,
pohlaví pavouka – samice žijí déle než samci.
Bytové prostředí často splňuje většinu těchto podmínek lépe než příroda, což vysvětluje delší život pavouků v interiéru.
Kuna patří mezi lasicovité šelmy a žije téměř na celém území Evropy. Na území České republiky žijí dva druhy kuny, a to lesní a skalní. Rozeznat je můžeme především díky jejich náprsence. U kuny lesní je tato náprsenka zbarvena dožluta a nesahá až do oblasti předních končetin, zatímco u kuny skalní je náprsenka bílá a do oblasti končetin zasahuje. Kuna lesní má na tlapkách srst, což je dobře rozpoznatelné ve stopě.
Kuna lesní má latinský název Martes martes a lidově se jí říká také pelešnice, medovka nebo větevnice. Kuna skalní má latinský název Martes foina a lidově se nazývá skalnice.
Kuna lesní
Její váha se pohybuje mezi 0,8 až 1,6 kg. Vzhledově jsou samice od samců prakticky k nerozeznání, liší se však svou velikostí. Samci dosahují běžně velikosti mezi 48 a 53 centimetry délky. Samice jsou menší a jejich délka se pohybuje mezi 40 a 45 centimetry. Zhruba polovinu celkové délky tvoří dlouhý, bohatě ochlupený ocas. Z profilu vypadá kuna, jako by se hrbila. Barva těla je tmavě hnědá až téměř černá, přičemž mnohdy tmavě hnědě zbarvené tělo přechází do černohnědého ocasu a končetin. Na krku a horní části hrudníku má žlutě a někdy až oranžově zbarvenou náprsenku. Dobrým rozpoznávacím znakem je rovněž velikost ušních boltců, která je větší, než ta kterou můžeme pozorovat u ostatních zástupců tohoto druhu. Uši mají světlý lem. Pro lepší představu o vzhledu této šelmičky se můžete podívat na foto.
Jedná se o nočního tvora, kterého je možné běžně pozorovat jen za soumraku, kdy se vydává na lov, nebo naopak za úsvitu, kdy se z lovu vrací. Během dne je povětšinou neaktivní a tento čas tráví v dutinách stromů, hnízdech ptáků a veverek nebo ve vyhloubených doupatech. Tento druh kuny vyhledává především zalesněné oblasti, které mu poskytují dostatek kořisti. Do jeho jídelníčku patří hlavně veverky, menší ptáci, hlodavci a hmyz. Konzumuje však také vejce, různé ovoce, bobule či med. Kuna se bojí zvířat větších, než je ona sama. Pokud tedy kuna například zavítá do kurníku a zabije tam slepici, jedná v jakési sebeobraně a nepřišla tam cíleně lovit. Při lovu využívá především vynikajícího zraku a sluchu a také své neskutečné mrštnosti, která jí umožňuje skákat až 4 metry daleko. Sama je pak lovena velkými dravými ptáky, liškami nebo vlky. Kuny žijí během velké části roku samotářským způsobem života, a to na poměrně velkých teritoriích (až tisíc hektarů), která si značkují jednak trusem, ale také výměšky pachových, análních a břišních žláz.
Páření kuny lesní probíhá každoročně v období léta, a to konkrétně v červenci a srpnu. Během této doby je zvykem, že mezi sebou samci svádějí boje.
Jak stříhat vinnou révu - to co se nám nelíbí, jde pryč? Předpokládám, že ve škole v Mělníku učíte přímo definici řezu...
Za řez se v širším slova smyslu označuje odstraňování nežádoucích částí keře v době vegetačního klidu. Ke správnému provedení řezu je potřebné brát v úvahu určitá pravidla. Od keřů révy chceme, aby přinesly každým rokem pokud možno přibližně stejné množství hroznů v dobré kvalitě, ať už jde o odrůdy moštové na výrobu vína nebo o odrůdy stolní k použití jako ovoce. A tuto svou vůli můžeme rostlinám vnutit jediným způsobem: tak, že jim některé části odebereme a jiné ponecháme. Pokud bychom keře neřezali vůbec, měly by každým rokem větší počet hroznů, které by byly velmi nekvalitní (nízký obsah cukru, vysoký obsah kyselin) nebo by nestačily dozrát vůbec. To bohužel vídáme v opuštěných vinicích nebo u neošetřovaných zahrad.
Když jste řekla řez v širším slova smyslu, jistě také existuje nějaký užší smysl. O co jde?
Pod pojmem řez v užším smyslu slova vinohradníci chápou odborně specifický (zase jsme u těch historických výrazů) terminus technicus: je tím míněna délka jednoletého výhonu s očky, který po provedení řezu na keři zůstane. Přesněji se používá výraz: „krátký řez“ (lépe: řez na krátké jednoleté dřevo) pro krátký ponechaný „zbytek“ jednoletého, tedy plodonosného výhonu, který označujeme výrazem „čípek“. Čípky považujeme za „plodonosné“, a očekáváme od nich dostatečnou produkci hroznů. Některé čípky označujeme „zásobní“; od nich chceme, aby především vyprodukovaly letorosty využitelné pro řez v následujícím roce, i když hrozny samozřejmě přinesou také.
Výraz „dlouhý řez“ (správněji: řez na dlouhé jednoleté dřevo) znamená naopak dlouhý ponechaný „zbytek“ jednoletého výhonu, kterému se říká „tažeň“. Logicky vzato: je dlouhý, tedy se táhne odněkud někam.
A co míníte zatížením keře? Kolik keř unese váhy, vlastně správně hmotnosti?
V podstatě ano, jde o to, kolik keř „unese“ během vegetace hroznů, a to v přímém i v přeneseném smyslu. Jde tedy také o to, kolik hroznů dokáže během roku „uživit“. A o tom rozhoduje ten, kdo řez provádí, tím, že správně zvolí „zatížení keře“. Zatížení keře je tedy počet oček ponechaných na keři po řezu. A protože keře mohou být vysazené v různých sponech, aby toto zatížení mohlo být srovnatelné, přepočítává se ještě na 1 m2. Některé odrůdy (ty s velkými hrozny nebo s velkými výnosy) se řežou na nízké zatížení, to znamená 4- 6 oček na m2, jiné odrůdy (s průměrnými výnosy nebo s průměrně velkými hrozny) vyžadují střední zatížení na 6 – 8 oček na m2.
