Diefenbachie se řadí mezi středně jedovaté rostliny. Zejména stonek, ale i jiné části rostliny obsahují krystaly šťavelanu vápenatého, který dráždí pokožku, oči i sliznice.
Po požití rostliny se objevuje slinění, zvracení, křeče, záněty a otoky zejména v ústech, krku a na rtech, v těžších případech se mohou objevit i dýchací potíže. Postiženému je třeba podávat dostatek tekutin a přivolat lékařskou pomoc.
Na kůži vyvolává šťáva z rostliny místní podráždění, pálení, svědění, někdy i puchýře, dostane-li se do oka, může způsobit jeho poškození nebo i dočasnou slepotu. Z těchto důvodů by se diefenbachie neměla pěstovat v bytech, kde se volně pohybují buď velmi malé děti, nebo domácí zvířata.
Diefenbachii je možné zakoupit v zahradnictvích, některých květinářstvích nebo internetových obchodech. Jejich cena se pohybuje v rozmezí od 180 do 1 000 korun. Cena se odvíjí od počtu listů rostliny, čím více, tím dražší.
Pokud rostlinu pěstujete na stejném místě 2 až 3 roky, začne nasazovat květy. Ty však zastavují růst listů. Proto je lepší každý výhon s květy vylomit.
Tato rostlina pochází z deštných pralesů tropické Ameriky. Diefenbachie má veliké listy zbarvené žlutě a zeleně. Pěstování v našich domácnostech tak není pro tuto pokojovou rostlinu zcela bez problémů. Diefenbachie má vysoké nároky na teplotu a vzdušnou vlhkost. V létě musíme diefenbachii chránit před přímým sluncem, v zimě naopak vyhovuje rostlině jasně osvětlené místo. Diefenbachie nesnáší průvan, v létě potřebuje vyšší teplotu, maximálně však do 30 °C, v zimě jí vyhovuje teplota kolem 18 až 20 °C, starší rostliny můžeme pěstovat při 16 °C, ale teplota pod 14 °C již může vést k celkovému poškození rostliny.
Diefenbachie, česky také mramornatka, patří přes svou nebezpečnost k oblíbeným pokojovým rostlinám, a to jak pro svou výšku, tak pro nápadné zelenožluté nebo zelenobílé skvrnité listy.
Jedná se o statnou, až 2,5 m vysokou rostlinu s dřevnatým, přímo rostoucím kmínkem. Listy vyrůstají ze silného kmínku, jsou velké, řapíkaté, střídavé, široce eliptické, výrazně žilnaté, skvrnité nebo pruhované. Květy jsou drobné, žluté, uspořádané v palici, v kultuře se však objevují jen ojediněle. Plodem je červená až oranžovočervená bobule.
Odrůdy Dieffenbachia maculata
Candida – žlutě až smetanově zbarvený list se zelenými skvrnami a se zeleným okrajem.
Camilla – barva listu se proměňuje od žluté přes smetanovou k bílé, okraj listu zelený.
Compacta – rostlina hustě olistěná u paty, list nepravidelně zeleně skvrnitý na žlutém až smetanově zbarveném podkladu.
Mars – nepravidelně skvrnité listy s tmavozelenou, světle zelenou a žlutou barvou.
Diefenbachii pěstujeme ve větší nádobě s běžnou zeminou pro pokojové rostliny nebo zahradní zeminou složenou z listovky, rašeliny a hrubého písku, obohacenou dobře vyzrálým kompostem. Diefenbachii pěstujeme nejlépe jako solitér nebo jako dominantní rostlinu ve skupinách.
Diefenbachie má vysoké nároky na teplotu a vzdušnou vlhkost. V létě jí vyhovuje vyšší teplota, ale ne přes 30 °C, v zimě nejlépe teplota mezi 18 a 20 °C, starší rostliny je možné pěstovat při 16 °C, ale teplota pod 14 °C již může vést k poškození rostliny.
V létě by se měla chránit před přímým sluncem, v zimě jí naopak vyhovuje jasně osvětlené místo. Rostlina nesnáší průvan.
Zálivka by měla být na jaře a v létě častá, v zimě je dobré přísun vody poněkud omezit. K zálivce by měla být použita měkká (dešťová) voda pokojové teploty. Rostlině prospívá vyšší vzdušná vlhkost (70 až 80 %), při nižší vlhkosti je nutné rosit.
Přibližně každý druhý rok na jaře by se měla rostlina přesadit. Nejlépe je použít směs hrubé listovky, drnovky, rašeliny a písku smíchané v poměru 2 : 2 : 1 : 1 – pH substrátu je vhodné 5,5 až 6.
Diefenbachie se množí vrcholovými řízky nebo řízky z kmínku o délce asi 5 cm. Vrcholové řízky zakořeňují v rašelinném substrátu při teplotách 22 až 24 °C za 4 až 6 týdnů. Po práci s řízky si nezapomeňte důkladně umýt ruce.
Rostlinu hnojíme 1x za 14 dní speciálním tekutým hnojivem pro pokojové rostliny.
Normálním jevem je opadávání spodních listů. Proto je vhodné čas od času rostlinu omladit seříznutím stonku 10 centimetrů nad zeminou v květináči. Velmi brzy vám obrazí a vrchní část rostliny můžete nechat znova zakořenit.
Mezi áronovitými můžete vybírat například z těchto pokojových rostlin: monstera, diefenbachie, filododendron či spatiphyllum.
Monstera (Monstera)
Tato ovíjivá křovina s širokými listy a dlouhými řapíky patří mezi větší pokojové rostliny. Dospělé rostliny mívají listy hluboce laločnaté a proděravěné, o čemž se mimo jiné můžete přesvědčit třeba na těchto fotografiích: monstera foto.
Monsteru pěstujte v polostínu, vyhovuje jí normální pokojová teplota, v zimě minimálně 15 stupňů Celsia. Zalévejte mírně, v době vegetace přihnojujte dvakrát měsíčně standardním tekutým hnojivem. Také monstera dává přednost zvýšené vzdušné vlhkosti, proto ji postavte na vlhké oblázky a často mlžte. Veškeré dlouhé vzdušné kořeny zastrkávejte do zeminy, aby z ní mohly brát výživu. Monsteru je dobré vyvázat k silné opoře.
Filodendron (Philodendron)
Filodendron je liánovitá rostlina s velkým množstvím vzdušných kořenů. Potřebuje oporu, okolo které se obtáčí, nebo jej můžete zasadit do závěsných nádob. Tvar listů je srdčitý nebo šípovitý. Rostlina může dorůst až do výšky 150 cm. V našich podmínkách nevytváří květy.
Filodendron pěstujte při vyšších teplotách, v zimě postačí teplota nad 12 stupňů Celsia, nesnáší přímé slunce. Zalévejte jen mírně a ve vegetační sezoně aplikujte jednou za dva týdny standardní tekuté hnojivo. Během zimních měsíců zalévejte slabě. Rostlina vyžaduje vysokou vlhkost vzduchu, postavte ji tedy na vlhké kamínky a často roste.
Spathiphyllum má krásný střízlivý vzhled, nejlépe vynikne jako solitér. Temně zelené listy této rostliny poskytují krásné pozadí čistě bílým toulcům. O půvabu této pokojové rostliny se můžete přesvědčit zde: lopatkovec foto.
Lopatkovec vyžaduje polostín, ale miluje teplo; přezimuje při teplotě 12 stupňů Celsia. Od časného jara do poloviny podzimu jej zalévejte jen mírně a přihnojujte jednou za dva týdny standardním tekutým hnojivem. V zimním klidovém období zalévejte slabě. Rovněž spathiphyllum potřebuje vysokou vzdušnou vlhkost. Květináč postavte na vlhké kamínky a rostlinu pravidelně mlžte. Toulce neroste, mohly by začít hnít.
Některé pokojové rostliny jsou jedovaté a mohou způsobit značné potíže, ne-li smrt. Přitom jsou to běžné kytičky, které má většina z nás pro radost v kanceláři či domácnosti. Neznamená to, že bychom teď měli přijít domů a – pokud máme malé děti – jít od rostliny k rostlině a vyhazovat. Pravděpodobnost, že se malé děti zakousnou do hlízy bramboříku, je docela nízká, pokud hlízy zrovna nebudete mít vyndané někde na parapetu. Ale pozor u amarylisu nebo klívie, kde je jedovatá celá rostlina – a ta už je lehce dostupná. Uškubnout si kousínek listu není vůbec žádný problém. Zkrátka a dobře, je důležité o tomhle nebezpečí vědět. Když například odstraňujete list tchynina jazyku, může vám skápnout trocha tekutiny z rostliny na prst. A běžíte si hned umýt ruce?
Diefenbachie skvrnitá
Latinský název Dieffenbachia maculata ukrývá statnou, až 2,5 m vysokou rostlinu s dřevnatým, přímo rostoucím kmínkem. Listy má velké, řapíkaté, střídavé, široce eliptické, výrazně žilnaté, skvrnité nebo pruhované. Květy drobné, žluté, uspořádané v palici (v kultuře se však objevují jen ojediněle). Plodem je červená až oranžovo-červená bobule.
Diefenbachie se řadí mezi středně jedovaté rostliny. Zejména stonek, ale i jiné části rostliny obsahují krystaly šťavelanu vápenatého, který dráždí pokožku, oči i sliznice. Po požití rostliny se objevuje slinění, zvracení, křeče, záněty a otoky zejména v ústech, v krku a na rtech, v těžších případech se mohou vyskytnout i dýchací potíže. Postiženému je třeba podávat dostatek tekutin a je nezbytné přivolat lékařskou pomoc. Na kůži vyvolává šťáva z rostliny místní podráždění, pálení, svědění, někdy i puchýře, dostane-li se do oka, může způsobit jeho poškození nebo i dočasnou slepotu. Z těchto důvodů by se diefenbachie neměla pěstovat v bytech, kde se volně pohybují buď velmi malé děti, nebo domácí zvířata.
Pěstuje se v řadě odrůd, které se liší zejména kresbou na listech. V létě potřebují vyšší teplotu, ale ne přes 30 °C, v zimě je nejvhodnější teplota 18 až 20 °C. V létě je nezbytné chránit diefenbachie před přímým sluncem, naopak v zimě jim vyhovuje jasně osvětlené místo. Nesnáší průvan. Na jaře a v létě je důležitá častá zálivka, v zimě je dobré přísun vody poněkud omezit. K zálivce by měla být použita měkká (dešťová) voda pokojové teploty. Rostlině prospívá vyšší vzdušná vlhkost (70 až 80 %), při nižší vlhkosti je nutné rosit. Množí se vrcholovými řízky nebo řízky z kmínku o délce asi 5 cm. Vrcholové řízky zakořeňují v rašelinném substrátu při teplotách 22 až 24 °C za 4 až 6 týdnů. Po práci s řízky si nezapomeňte důkladně umýt ruce!
Oleandr obecný
Latinský název Nerium oleander patří až 4 m vysokému keři (v bytě dorůstá do 2 m). Listy má kožovité, kopinaté, ve 3četných přeslenech. Květy rostou ve vrcholičnatých latách, jsou bílé, žluté, červené nebo růžové, někdy plnokvěté.
Oleandr je prudce jedovatý, v listech, stoncích a květech obsahuje glykosidy (oleandrin, neriin, neriantin) tonizující srdeční svalovinu a působící silně močopudně. Otrava se projevuje zvracením, závratěmi, arytmií, křečemi a horečkami, těžké otravy mohou končit i smrtí. U postiženého je třeba vyvolat zvracení (není-li spontánní), zajistit výplach žaludku a podat mu aktivní uhlí. Nezbytné je co nejdříve přivolat lékařskou pomoc. Šťáva z rostliny může vyvolat na pokožce záněty. Jedovatý je i med včel, které sbíraly nektar na oleandrových květech. Vůně květů může vyvolat u citlivých osob bolesti hlavy a závratě. V minulosti se oleandrové listy používaly jako jed na krysy, potkany a myši.
Oleandr se pěstuje při běžné pokojové teplotě, měl by být umístěn na slunné stanoviště. Od jara do podzimu zalévat vydatně, v zimě méně. Na přelomu jara a léta lze oleandr množit vrcholovými řízky, které při teplotě okolo 16 °C zakoření asi za 4 týdny.
Narcis
Latinský název Narcissus hybrida nese víceletá bylina vysoká 8 až 60 cm, přezimující podzemními cibulemi. Listy má úzce řemenovité, duté květní stvoly nesou obvykle jeden květ, někdy i více. Květ je tvořen okvětím s pakorunkou, jejíž délka i zbarvení se liší dle odrůdy. Kvete v březnu až květnu. V současnosti existuje okolo 10 000 odrůd, které se dělí do 12 základních kategorií.
Většina pěstovaných odrůd byla vyšlechtěna z původních druhů rostoucích v oblasti Středozemí.
Celá rostlina, zejména však cibule, obsahuje jedovaté alkaloidy (narcisin a tazetin). Otrava se projevuje silným zvracením a průjmem.
Půda pro pěstování narcisů by měla být propustná, středně těžká, vlhčí a výživná, v podstatě ale porostou v jakékoliv normální půdě. Vyjma narcisů skupiny Tazetta jsou všechny mrazuvzdorné, všem odrůdám vyhovuje slunné až slabě přistíněné stanoviště. Množí se dceřinými cibulemi, které dorůstají za 2 až 3 roky, takže se během několika let rozrostou ve velké trsy. Cibule se sázejí nejlépe v září, a to do hloubky, která přibližně odpovídá dvounásobku výšky cibule. Trsy by se měly dělit po 4 až 5 letech, kdy se v červenci či srpnu vyjmou z půdy a po rozdělení se okamžitě znovu zasadí. Po odkvětu je možné odstranit květy, listy je však dobré ponechat na rostlině až do jejich přirozeného skonu.
