Jedná se o rostliny, které čistí vzduch a zbavují naše domovy interiérových toxinů. Nejsou to jen rostliny užitečné, ale i okrasné, které zkrášlí a zpříjemní chvíle trávené v domácnosti. Jak se říká, co je zelené, to je zdravé a krásné. Bezpochyby to platí i u těchto rostlin.
Nejúčinnější rostliny
Lady Palma
Je zástupcem jednoho z mnoha druhů palem. Tato palma je bezkonkurenční v odstraňování amoniaku z okolního prostředí.
Botanický název – Rhapis excelsa
Lady Palma je vysoká pokojová rostlina, která je nenáročná na pěstování. Jde o keřovitou palmovou odrůdu, jejím charakteristickým rysem jsou hrudkovité listy ve tvaru dlaně, které ji dodávají na atraktivnosti. Tato rostlina se rozmnožuje pomocí podzemních oddenků. Ve volné přírodě roste v keřích, které vytvářejí příjemný stín. Tato odrůda byla kultivována tak dlouho, že její přesný původ je neznámý. Lady Palma je nejčastěji pěstovaným druhem palem v interiéru, vyžaduje polostín až stín a jedná se o elegantní pokojovou rostlinu, která tvoří vynikající ochranu pro svého uživatele. Listy rostliny jsou 30 cm dlouhé a 2,5 cm široké. Palma dorůstá do výšky cca 90 cm.
Rostlina potřebuje místo, které je světlé, ale není vystaveno přímému světlu. Palma roste jako shluk dřevin. Spodní listy opadají a vytváří na kmeni atraktivní bambusový vzhled. Rostlina se přesazuje každé 3–4 roky, má ráda menší obal a výrazně omezenou zálivku. Může být také pěstována i v misce pro bonsaje.
Pochází z jihovýchodní Číny.
Výška činí 3 metry ve venkovním prostředí, v interiéru dorůstá do výšky 90 cm.
Potřebuje jasné nepřímé světlo, příliš světla může rostlině způsobit žloutnutí listů.
Půdu udržujte rovnoměrně vlhkou po celé roční období. Palmy jsou velmi citlivé na chemické látky ve vodě, což se projevuje zhnědnutím hrotů listů.
Vyžaduje střední až vysokou vlhkost.
Vhodné jsou průměrné teploty 16–24 °C v místnosti.
Půda: rašelina a mech v podobě substrátu pro pokojové palmy.
Hnojivo: běžně dostupné hnojivo pro pokojové rostliny; přihnojování jedenkrát za měsíc.
Rozmnožování: rozdělením nebo semeny.
Zde je několik fotografií, kde je pěkně vidět Lady Palma.
Rubber Plant – Fíkus
Jedná se o rostlinu, která je známá spíše pod názvem fíkus. Její předností je odstraňování toxinů, především formaldehydu, ze znečištěného ovzduší.
Botanický název – Ficus elastica
Fíkus je tropická rostlina patřící do skupiny Meraceae, která se vyznačuje velkými, podlouhlými, lesklými, kožovitými listy a v zakrslé podobě je populární pokojovou rostlinou. Tyto rostliny se také nazývají „gumovníkové rostliny“. Ve volné přírodě dosahuje vzrůstu velkého stromu. Jedná se o populární pokojovou rostlinu s 20 cm dlouhými listy. Fíkus je velmi náchylný na plísně, které se vyskytují na listech rostliny, ale lze je jednoduše odstranit otřením napadených listů roztokem vody a mýdla.
Fíkus při pěstování v interiéru vyžaduje vyšší teplotu, velmi dobře
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Na vašem obrázku bude asi pepřinec (Peperomia), respektive nějaký jeho druh. Tyto druhy mají tlusté mohutné stonky a masité listy. Je to tropická trvalka, která je pěstována pro její okrasné listy. Nejčastěji pochází z tropické Ameriky. Jsou kompaktní a obvykle nepřesahují výšku 30 cm. Jednotlivé druhy se značně liší ve vzhledu. Listy jsou hladké a masité a mohou být oválné nebo mohou mít tvar srdce. Drobné květy jsou nenápadné a rostou ve tvaru kordovitých hrotů.
Nároky na světlo
Peperomia je nenáročná pokojová rostlina a dobře roste na jasném nepřímém světle, které poskytuje západní nebo východní okno. Tyto rostliny dokonce rostou i pod fluorescenčními světly (umělé osvětlení). Nedostatečné světlo způsobuje, že pomalu rostoucí peperomie přestane růst. Přímé sluneční světlo naopak spálí její listy.
Nároky na vodu
Před každou zálivkou nechte půdu vyschnout. Přelití vede k hnilobě kořenů, je hlavní příčinou závažných problémů s těmito rostlinnými. Nejlepší je namočit květináč na 10 minut do vody a pak vyndat. Tato technika udržuje listy suché a pomáhá předcházet nemocem rostlin. Husté listy rostlin Peperomia drží vodu a umožňují rostlině odolávat dlouhým obdobím bez zálivky.
Hnojení
Tyto pokojové rostliny přihnojujte měsíčně od jara a v létě základním rostlinným rostlinným hnojivem ve výši 1/2 doporučené dávky. Během podzimu a zimy není nutné tuto rostlinku hnojit.
Nároky na teplotu
Teploty mezi 16 - 27 °C jsou nejlepší. Teploty pod 10 °C a studené průvany z oken a dveří poškozují listy.
Vlhkost vzduchu
Peperomia je původem z deštných pralesů Brazílie a proto milují teplé vlhké prostředí.
Květy
Květy peperomických rostlin jsou velmi malé a nevýrazné. Jsou to listy, které jsou na rostlině tak zajímavé.
Škůdci
Domácí škůdci jako vlnatka a mšice mohou být pro rostlinu problém.
Nemoci
Ringspot virus je skvrnitost listů, který se vyznačuje jako nevzhledné kulaté fleky a nejčastěji se objeví kvůli vysoké vlhkosti. Vzhledem k tomu, že pro tuto chorobu rostlin neexistuje žádné chemické ošetření, musí být poškozené listy a dokonce i celá infikovaná rostlina vyhozeny. Udržujte listy peperomie suché a zajistěte dobrou cirkulaci vzduchu, abyste zabránila tomuto onemocnění.
Půda
Použijte dobře provzdušněnou volnou půdu, která dobře vysychá.
Velikost květináče
Velikost květináče má toto rostlina ráda spíše menší než větší. Přesazujte, až když kořeny zcela naplní současnou nádobu. Pěstování peperomie v květináči, který je příliš velký, zabraňuje rychlému vysychání půdy a způsobuje hnilobu kořenů.
Řez
Peperomia může být seříznuta kdekoli na lodyze. Nový růst se pak vyvíjí z uzlů těsně pod řezem ve stonku.
Množení
Peperomia se snadno množí z listových výrůstků, odřezků výhonků a rozdělením rostlin. Dobré je nechat nařezané konce listů nebo stonků používané k množení nejdříve vysušit několik hodin nebo přes noc před jejich vysazením.
Jedovatost
Peperomie je jedovatá s úrovní toxicity 1.
Jednoduché recepty na moučníky jsou v oblibě pro nenáročnost přípravy – většinou vám postačí hrnek, polévková lžíce na odměření, vařečka a miska na promíchání. Můžete vytvořit tmavé či světlé variace, prostě to, co máte rádi. Jsou snadné, přičemž vykouzlíte vláčný, nadýchaný dezert, který za půl hodiny voní na stole.
Ve svém příspěvku CLEMATIS se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Bartková ludmila.
dobrý den,
potřebuji poradit,na clematisu se objevují rezavé listy málo kvete,ošetřuji talentem,stanoviště je snad v pořádku na sluníčku kořeny zastíněné,málo výhonů ,jak stříhat ,děkuji bartková
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Libor.
Clematis neboli plamének není náročný na půdu, prakticky v každé zahrádce roste dobře. Pokud je substrát kyselý, tak se doporučuje párkrát do roka půdu povápnit (zalít vápennou vodou). Důležité u klemátisu je zachování kořenů ve stínu a hlavně v chladu a naopak zelenou část vystavit na plné slunce. Z tohoto důvodu není vhodné jeho pěstování v nádobách. Nesnáší totiž přemokření a přehřívání kořenů. Úplně stačí, když ho zasadíte volné půdy a kolem něj vysadíte asi 50 cm vysoké letničky, které vytvoří potřebný stín a chládek. Stříhání se provádí jednoduše. Před tím, než začne clematis rašit se část zdravých výhonů seřízne na délku zhruba jednoho metru od země a zbylá část se seřízne na délku 40 cm od země. Takto vám znovu pěkně a hustě obrazí do velkých délek.
K hnědnutí listů a malému počtu květů: buď máte nevhodný kultivar a nebo máte v blízkosti rostlinu, která roznáší plísňové choroby. Často to bývají například jalovce, túje, nebo hrušně a to v okruhu až stovek metrů. Máte na výběr několik možností jak to řešit. Buď clematis vykopejte a nahraďte ho jinou odrůdou, například od souseda, kterému roste dobře. A nebo zkuste změnit fungicid a na místo Talentu použijte například Dithane DG NeoTec, Delan 750 SC a nebo Topas C 50 WP.
Jaká je nejlepší vzdálenost pro výsadbu uvnitř živého plotu z bobkovišně? Mnozí hobby zahrádkáři jsou netrpěliví a chtějí rychle hustý živý plot a jednotlivé keře vysazují příliš hustě. I když se živý plot hned po výsadbě zdá trochu prořídlý, měli byste stále dodržovat minimální vzdálenost mezi rostlinami. Samotná vzdálenost se liší odrůda od odrůdy a závisí na výšce rostlin, které zasadíte do země. Nejlepší vzdálenost výsadby, kterou by odrůda měla mít, lze nalézt také na produktových stránkách příslušných odrůd bobkovišně.
Rozestup mezi jednotlivými rostlinami je důležitá a aby mohly v budoucnu tvořit hustý a neprůhledný živý plot, je třeba vysadit 2 až 3 rostliny na běžný metr. Rozestupy určuje rychlost růstu a požadovaná výška živého plotu.
Rychlost růstu 40 až 60 cm za rok je typická pro tyto druhy bobkovišňí:
bobkovišeň Caucasica,
bobkovišeň Novita.
Tyto dva druhy jsou nejrychleji rostoucí bobkovišně a na živý plot jich budete potřebovat:
na živý plot vysoký 60 až 80 cm: 3 rostliny na metr;
na živý plot vysoký 80 až 125 cm: 2,5 rostliny na metr;
na živý plot vysoký 125 až 200 cm: 2 rostliny na metr.
Středně rychle rostoucí druhy jsou:
bobkovišeň Rotundifolia - rychlost růstu 30 až 60 cm za rok;
bobkovišeň Genolia - rychlost růstu 30 až 50 cm za rok;
bobkovišeň Herbergii - rychlost růstu 30 až 50 cm za rok;
bobkovišeň portugalská - rychlost růstu 30 až 50 cm za rok;
bobkovišeň Etna - rychlost růstu 20 až 30 cm za rok.
Tyto středně rychle rostoucí druhy bobkovišně potřebují mít četnost rostlin ve výsadbě na jeden běžný metr shodnou jako u rychle rostoucích druhů.
Pouze u pomalu rostoucí odrůdy jako je bobkovišeň Otto Luyken, u které je rychlost růstu 10 až 20 cm za rok, se rostliny vysazují do živého plotu v tomto počtu na metr:
Živý plot vysoký 20 až 40 cm: 4 rostliny na metr.
Živý plot vysoký 40 a vyšší: 3 rostliny na metr.
Rychle rostoucí bobkovišně mohou dorůst až tří metrů a rostou velmi hustě a i zdánlivě vzdálené rozestupy rychle zarostou. Pokud jsou rostliny zasazeny příliš blízko u sebe, kořeny mohou mezi sebou soutěžit a bránit růstu.
Měli byste také myslet na vzdálenost před a za živým plotem z bobkovišně. Pokud jste si zakoupili rostliny bobkovišně, které chcete nechat dorůst do výšky jednoho metru, je vhodné dodržet vzdálenost 40 cm od hranice pozemku a nebo případných konstrukcí, jako je plot, zeď nebo zeď domu. U rostlin bobkovišně, které jsou vyšší než jeden metr, byste měli dodržet vzdálenost minimálně 60 cm.
Ve svém příspěvku JAK MNOŽIT STÁLEPLODÍCÍ JAHODY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jan Leitner.
Z článku jsem pochopil,jak množit stál.plodící jahody,ale není mi jasné,kdy je možné na šlahounu provést odstřižení budoucí nové rostlinky.Zatím se jemné kořínky netvoří.A k podzimu je asi už pozdě.Děkuji za odpověď a přeji příjemný den.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jana Válková.
Dobrý den,
pokud nové rostlinky jahod na šlahounech ještě nemají kořínky, přihrňte je hlínou a nechte zakořenit. Teprve potom je odstřihněte a zasaďte na vybrané stanoviště. Nejsilnější a nejvitálnější bývají první výhony od hlavní rostliny. Další podmínkou pro dobré zakořenění šlahounů je kvalitní půda, dostatek živin a samozřejmě vláhy. Jestliže máte kolem jahod fólií, je třeba šlahounům s výhonky nových rostlin umožnit přístup k půdě, zakoření mnohem lépe a rychleji než ve vzduchu.
Nové rostliny jahod je možné sázet nejen během července, ale i v srpnu, nemějte tedy obavy, do září se určitě dobře ujmou.
Rebarbora patří k nejranějším zeleninám. Jakmile rozmrzne půda, okamžitě vyžene – z tohoto důvodu je třeba zajistit, aby nezamrzla moc hluboko. Postup je jednoduchý: vytvoříte jí ochranu ze silné vrstvy rašeliny nebo listí, přidáte smrkové chvojí, a tak mráz pak nepronikne až do země. Důležité je, abyste reveň takto „zastlali“ dříve, než svrchní vrstva půdy příliš promrzne (počátek ledna představuje poslední možnost). Péče o tyto plně mrazuvzdorné rostliny není náročná. Co se půdy týče, upřednostňuje rebarbora hlubokou humózní zeminu neutrální či zásadité reakce, ale v podstatě jí stačí, když má dostatek živin. Lehká půda, která se na jaře rychle zahřívá, zajistí dřívější úrodu než půda těžká a mokrá. Dobu sklizně ovlivní i umístění rostliny, na výsluní řapíky dozrají rychleji než v polostínu. Rebarboru lze bez problémů sázet pod ovocné stromy, jejichž koruny se vzájemně ještě nedotýkají. Rostliny mohou zůstat na jednom místě i 10 let, přičemž nejvyšší výnos bývá v pátém až sedmém roce po výsadbě (1–2 kg z každé rostliny).
Rebarbora je statná, až 2 m vysoká vytrvalá rostlina s přízemními, 50–60 cm dlouhými listy. Čepele listů jsou podlouhlé, vejčité a výrazně zkrabacené. Dlouhý řapík je na líci vrubovitý, na rubu hladký a vydutý, nahoře někdy bělavý, jinak karmínově červený. Lodyha má až 5 cm v průměru a nese bohaté květenství. Okvětí o průměru až 2 mm je žluté, šestičetné a opadávající, tyčinek je 9 ve dvou kruzích, čnělky zpravidla 3. Kvete v červnu a červenci, plod je vejčitý, se 2 až 4 křídly.
Rebarbora má poměrně velkou listovou plochu, ale důležitější než velké listy jsou stopky (zdužnatělé řapíky zelené, růžové až červené barvy) pod těmito listy. Aby byla rebarbora šťavnatá a neměla příliš mnoho tuhých vláken v řapíku listu, musíme ji hnojit, zalévat a držet spíše v přistíněné teplé poloze než přímo na slunečním úpalu. Listy s celými řapíky sklízíme vylomením nebo opatrným odříznutím až na bázi řapíku v době, kdy jsou dlouhé asi 30–50 centimetrů. Jarní sklizně jsou kulinářsky hodnotnější, pozdější již mají konkurenci v angreštu, rybízu, jahodách. Řapíky odlamujeme postupně až do svátku sv. Jana, později už příliš narůstá množství kyseliny šťavelové. Chuť poté není tak jemná, dobrá. Kyselina šťavelová navíc odvádí z těla vápník a může napomáhat tvorbě ledvinových či močových kamenů. Negativní účinek kyseliny šťavelové lze zmírnit sklenicí mléka.
Pěstují se rozličné vyšlechtěné odrůdy. Pro dostatečnou sklizeň, která by rostliny příliš neoslabila (část listů jim ponechat musíme) je dobré mít k dispozici 2–3 rostliny. Rebarbora se množí nejjednodušeji dělením trsů. Semenáčky nemívají tak dobré, silné a&n
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Na obrázku je na dřevě vidět puklice švestková. Ovšem už jen jejich mrtvé schránky, takže teď není co likvidovat, protože larvy se vylíhly již na jaře. Proti puklicím lze bojovat prostředky běžně používanými k zimnímu či předjarnímu postřiku, ovšem pokud je tento škůdce na révě více rozšířený, což bývá málokdy. Dobré je v zimě si révu preventivně prohlédnout a posoudit rozšíření puklice. Doporučují se i lepové pásy.
Co se týká provedení zimního či předjarního postřiku obecně, je dobré ho provést kvůli možnému výskytu roztočů, jako je hálčivec révový, případně svilušky. Například se k tomuto účelu hodí Sulka či jiný prostředek na bázi síry nebo na olejové bázi.
Keře na živý plot mohou být listnaté nebo jehličnaté, opadavé nebo neopadavé, kvetoucí nebo nekvetoucí. Vždy musíte mít představu o tom, jak by měl živý plot vypadat a jakou by měl plnit funkci (estetickou, hlukovou, ...).
Plot je méně náročný na místo, při dobré údržbě (pravidelném střihu) ho udržíte v šířce do jednoho metru. Živý plot si nikdy nenechte příliš přerůst přes hlavu. Stačí do sto sedmdesáti centimetrů, pak už budete potřebovat žebřík na to, abyste sestřihli vršek do roviny.
Správně tvarovaný živý plot bude chloubou vaší zahrady. Opadavé dřeviny je dobré pravidelně stříhat dvakrát až třikrát ročně. První sestřih proveďte koncem února, druhý v červnu, podle potřeby pak ještě v srpnu.
Boční stěny opadavých plotů stříhejte šikmo, tak aby byl plot dole alespoň o deset centimetrů širší, jinak začnou spodní větve vyholovat. Jehličiny snesou sklon mírnější. Vždy se stříhají nejprve boční stěny.
Jedná se o keř, který dorůstá do výšky 2 m, je listnatý opadavý, barva listů zelená, květy nápadné žluté. Má rád přímé slunce.
Kvete bohatě před rašením listů. Květy jsou žluté a na keři se objevují od března do dubna. Vysazujeme solitérně nebo ve skupinách – volně rostoucí nebo stříhané živé ploty. Řez je nejlépe provádět po odkvětu.
Jedná se o keř, který dorůstá do výšky 2 m, je listnatý opadavý, barva listů zelená, květy nápadné bílé. Má rád přímé slunce.
Hlohyně je velmi oblíbený a často využívaný neopadavý keř. Kvete od jara bílými květy, na podzim je obsypán červenými plody. Roste velmi rychle a tvoří díky trnům neproniknutelné tvary. Je možno vytvářet stříhané i volně rostoucí živé ploty. Na metr stačí 2 rostliny. Snáší nepřízeň počasí i smog, lze vysazovat jako hlukovou bariéru k silnici.
Jedná se o keř dorůstající do výšky 1,5 m, je listnatý opadavý, barva listů zelená, květy nápadné bílé. Má rád přímé slunce.
Bobkovišeň je stálezelený vzrůstný keř, který velmi dobře snáší řez a vytváří husté a kompaktní sytě zelené živé ploty. Bobkovišně rostou dobře v mírně kyselé a vlhčí zemině. Jak na slunci, tak v polostínu až mírném stínu. Sází se do běžné zahradní zeminy, je nenáročná na údržbu. Na jeden metr postačí 2 až 3 rostliny.
Jedná se o keř, který obvykle dorůstá do výšky 3 m, je listnatý opadavý, barva listů zelená, květy nápadné bílé. Vyhovuje mu přímé slunce.
Ptačí zob je ideální keř pro stříhané živé ploty. Dobře snáší stín, roste rychle, zvládá smog i sucho, je tedy vhodný do měst jako bariéra k silnici. Výborně se tvaruje, nevadí mu i radikálnější řez. Proto
Ve svém příspěvku NENÁROČNÉ POKOJOVÉ ROSTLINY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Martina Nejedlá.
Inspirativní článek, já bych snad ještě dodala například Šplhovnici (epipremnum), kterou doma mám a je super, jednak je krásná a druhak opravdu nenáročná. Dala bych si snad pozor jen na přímý sluneční svit. Jednou jsem ji na slunci nechala a pak jsem měla co dělat abych ji udržela při životě. Nemáte někdo zkušenosti s lopatkovcem? Jak dlouho prosím vydrží a jak často kvete?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Stana.
Mám lopatkovec cca 3-4 roky, pěstuji jej metodou pokus-omyl, takže už vím, že ten můj rozhodně nesnáší přímé slunce a sucho. Vzpamatoval se mně z toho ve stínu a dobře zalévaný, zatím ho mám venku. Přes zimu ho mám vedle monitoru nad PC, dobře se mu tam daří.
Jedná se o rostliny popínavé a rychle rostoucí, patří sem trvalé nebo jednoleté rostliny. Nejrychleji rostou jednoleté rostliny.
Chmel otáčivý
Má latinský název Humulus lupulus Aureus. Je to rychle rostoucí popínavá rostlina dorůstající do výšky 4 až 6 m. Listy jsou dlanitě složené, zlatožluté. Květy jsou malé, nevýrazné. Plody sou hořce vonící chmelové šištice. Rostlina na zimu „zatahuje“. Půda by měla být vlhčí, těžší (ideální je červenice). Stanoviště slunné až polostinné.
Přísavník pětilistý
Má latinský název Parthenocissus quinquefolia Engelmanii. Jde rovněž o rychle rostoucí popínavou rostlinu, která může dorůst do výšky 6 až 10 m. Listy jsou zelené, dlanitě složené ze 3 až 5 lístků. Na podzim se zbarvují do svítivě červené barvy. Květy jsou malé, nevýrazné. Plody jsou kulovité, malé. Na půdy je tato rostlina nenáročná. Stanoviště může být slunné až polostinné.
Přísavník trojcípý
Má latinský název Parthenocissus tricuspidata. Tato rychle rostoucí popínavá rostlina může dorůst do výšky 12 až 14 m. Listy jsou trojlaločné, tmavě zelené, lesklé. Na podzim se zbarvují do červené barvy. Květ je drobný, bílý. Plod je kulovitý, tmavý. Na půdu je rostlina nenáročná. Stanoviště jí vyhovuje slunné až polostinné.
V naší poradně s názvem KATALPA? se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Sylva.
Dobrý den nejsem si jista jestli mám na zahradě katalpu. Stromeček malí cca 30cm jsem si přinesla z jedné zanedbané zahrady, kde se volně samy rozmnožily pod velikou "maminou". Loni vyrostl cca do výšky 50 cm, 4 lístky opadly. Letos vyrost do možná už více jak 2m výšky. Nekvetl, a listy jsou skoro 50 cm široké. Prosím jedná se o Katalpu? Děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Na vaší fotografii je rostlina s názvem pavlovnie protáhlá (Paulownia elongata). Tento druh pavlovnie je velmi bujně rostoucí strom pěstovaný pro ozdobu v zahradách a parcích. Tato pavlovnie je oblíbená pro své překrásné fialové květy a řadí se mezi nejrychleji rostoucí stromy na světě. Roste dobře v písčitých půdách, nesnáší přemokření. Zcela mrazuvzdorná se stane až po 4 letech. V osmi až deseti letech doroste do výšky 15 metrů a vytvoří obrovský strom.
Katalpa a pavlovnie jsou často zaměňovány pro svůj podobný vzhled. Ale jde o dva různé zástupce. Katalpa pochází z USA, kdežto pavlonvnie z Číny. Katalpy jsou vzácné, ale pavlovnie jsou běžné. Listy Katalpy jsou velké, ale listy Pavlovnie jsou větší, často mnohem větší. Listy katalpy vyrůstají po třech třech, ale pavlovnie má listy jen v párech. Květy katalpy jsou bílé, ale květy pavlovnie jsou levandulové až fialové. Plody katalpy jsou dlouhé úzké lusky, ale plodem pavlovnie je zaoblená dřevěná kapsle.
Pavlovnie je u nás dostatečně odolná a pokud vysadíte jednoletou sazenici zjara, tak do podzimu zesílí natolik, že zpravidla přežije zimu bez poškození. Někdy během zimy omrzne nevyzrálý vegetační vrcholek rostliny, ale další roky se už zvýší její šance na další přežití. Vyžaduje plně osluněné stanoviště, ale snese i lehký polostín. Obvykle se vyrovná s běžnou výsadbu kdekoli na zahradě, bez úpravy zeminy, ale v humózních výživných půdách poroste asi o třetinu rychleji. První roky je dobré rostlině přilepšit občasnou závlahou a přihnojením.
Paulownie prvním rokem po vysetí vyroste zpravidla do metrové výšky a následující rok se běžně stává, že nadzemní část, nikoli kvůli mrazu, zcela odumře do výšky 5 - 30 cm nad zem. Není to vůbec na závadu, naopak, rostlina nad zemí vyraší a pokud je ve volné půdě s dostatkem vláhy a živin, je schopná v této druhé vegetační sezoně vyrůst do výšky i přes 3 metry. Následující rok může Paulownie přirůst další 3-4 metry, pakliže si zachová zřetelný terminál, a je přihnojována dusíkatými hnojivy. Pokud rostlina při suchém počasí není vůbec zalévána ani hnojena, pak jsou její přírůstky jen poloviční.
Vysoká cukernatost je příjemná a současně praktická pro uchovávání vína, ale co spotřebitel, to jiné chutě, někdo preferuje kyselinky, tak je asi dobře, že limity jsou dost dobře splnitelné.
Kdo určitě uvítá sladkou chuť, jsou děti, takže od moštových odrůd pro výrobu alkoholických nápojů přejděme k odrůdám stolním.
Ano, jak název napovídá, stolní odrůdy se konzumují jako ovoce; vína se z nich většinou nevyrábějí, i když bychom to klidně udělat mohli. Takováto vína by určitě neměla vysokou kvalitu, protože ta není ani v hroznech, ale byla by lehká a pitelná. Hodila by se na rychlou konzumaci.
Stolní odrůdy mají od moštových odrůd odlišné parametry. Hrozen má být atraktivní, velký, ne příliš hustý, aby se bobule příliš nedotýkaly, a často mívá rozvětvenou třapinu. Bobule jsou také velké, při zralosti všechny dobře vybarvené. Jejich dužnina, na rozdíl od tekuté dužniny u odrůd moštových má být masitá, chruplavá, s malým počtem semen. Kdo stolní hrozny, pochopitelně z dovozu, častěji kupuje, jistě si všiml, že některé odrůdy jsou bezsemenné, zatím tedy jen odrůdy zahraniční. Chuť stolních odrůd má být jemná, příjemně aromatická. U stolních odrůd nikdy nebývá dosaženo tak vysokých cukernatostí, jako u odrůd moštových.
Nejprve projděme odrůdy, zapsané ve Státní odrůdové knize, to znamená, že byly prozkoušeny v Ústředním zkušebním ústavu zemědělském; není jich mnoho, protože, jak jsme si právě řekli, kritéria k jejich povolení jsou přísná. Nejstaršími u nás pěstovanými povolenými odrůdami jsou dvě, které jsou si velmi blízké, proto se zmíním o obou najednou. Jde o odrůdy Chrupka bílá a Chrupka červená.
Chrupka bílá:
Chrupka červená:
Obě jsou součástí velké rodiny Chrupek (syn. Chassellas nebo Gutedel), která je známa již několik tisíciletí. Pěstovaly se již v Egyptě, na území dnešního Jordánska, v Malé Asii a prostřednictvím Féničanů se přes Řecko a Řím rozšířily do mnoha oblastí Evropy, kde se révě mohlo dařit. Z doby, kdy se zaváděla první moderní evidence odrůd u nás, v roce 1941, bylo známo okolo čtyřiceti druhů různých Chrupek, i když samozřejmě byly zaevidovány jen ty nejvýznamnější. Musíme vzít v úvahu, že se tehdy vycházelo z pouhých popisů, a protože dnes používaná genetická kontrola dosud neexistovala, je možné, že v řadě případů mohlo jít o synonyma téže odrůdy. Tyto dvě jmenované odrůdy, jakožto odrůdy stolní, jsou v dnešní době již dávno překonané, protože výše uvedené požadavky, co se týká parametrů hroznů a bobulí, jsou dnes již několikanásobně překonané. Například při srovnávání velikosti bobulí jsou v pořadí dnes povolených odrůd na posledním místě.
Ve svém příspěvku ANTHURIUM se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ludmila Páleníková.
na listech se dělají hnědé fleky.Co dělám za chybu-
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Alena.
Rostlina citlivě reaguje na přemokření. Před zálivkou sáhněte na zeminu. V nádobě je dobré mít na dně keramzit nebo jinou drenáž. Anebo máte rostlinu v dosahu slunečních paprsků - je dobré ji mít dále od okna.
Snad Vám to pomůže.
Mně zatím na můj dotaz nikdo neodpověděl.
S pozdravem Alena B.
Citronová poleva bez bílků patří mezi nejjednodušší cukrářské polevy. Základ tvoří pouze moučkový cukr a citronová šťáva. Můžeš ji použít na perník, linecké cukroví, koláče, řezy, bábovky a různé moučníky. Oproti klasické polevě nebobtná, rychle tuhne a má čistě citronovou chuť.
Cukráři často doporučují tuto polevu i začátečníkům, protože její konzistenci lze snadno upravovat přidáním jediné suroviny – cukru či citronu.
Kovy a plasty se vrtají třískovým obráběním, což znamená, že vrták odřezává z vrtaného materiálu malé třísky, špony. Je potřeba se proto více zamyslet nad vhodným broušením vrtáku. Rychlořezné vrtáky do kovu se vyrábějí z oceli legované chromem, wolframem, molybdenem, vanadem anebo kobaltem. Pro všechny typy je důležité jejich pravidelné mazání v průběhu vrtání. K tomu se používají mazné spreje nebo oleje (v nouzi postačí i kuchyňský). Pro vrtání nerezových materiálů je také důležité dbát na to, abyste měli vždy čistý vrták, se kterým jste předtím nevrtali do obyčejného železa. Nerezový materiál byste tím kontaminovali, což by i u něj vedlo ke korozi.
Standardní levný typ představuje černý vrták HSS-R. Má válcovanou, párou popouštěnou šroubovici, a proto je pružný. Při navrtávání může být nepřesný, protože nemá na hrotu špičku, ale plošku, která tak z vrtaného materiálu ujíždí. Proto je obvyklou praxí předznačit si navrtávané místo důlčíkem. S tímto nedostatkem se vyrovnává dražší typ HSS-G, který má složitěji broušenou špičku se samostředicím hrotem. Jeho variantu pak tvoří vrták HSS-Co legovaný 5 % kobaltu. Od předchozích se odlišuje na první pohled výrazným leskem a zabarvením (medové). Domácí kutilové po něm touží, často s ním však neumějí správně zacházet a brzo ho zničí, protože je velmi křehký. Až šestinásobnou životnost proti klasickým vrtákům vykazují vrtáky HSS-TiN s mimořádně tenkou vrstvičkou titannitridu. Liší se od sebe nazlátlou barvou povrchu a umožňují až dvojnásobné zvýšení řezné rychlosti při nízkém tření. Hladký povrch spirálových drážek dobře odvádí třísky, takže povrch otvoru je čistší a bez otřepů. Proto se doporučuje i k vrtání plexiskla, naopak nevhodný je pro vrtání hliníku.
Na tenké plechy, do kterých může být skutečně problém udělat hezký kulatý otvor, se používají stupňovité nebo kuželovité vrtáky. Jejich velkou předností je to, že jedním vrtákem uděláte díry o různých průměrech. Pro vrtání nepravidelných otvorů se používají také takzvané frézovací vrtáky (Wood Devil/Bosch) určené k vrtání a následnému frézování do boku. Jsou vykované přímo ze stopky a mají předřezávací hrot.
Když máme naměřenou díru, je dobré si udělat průbojníkem důlek uprostřed křížku, aby se vrták dobře chytil a neposkakoval po materiálu. Vrtaný předmět je nejprve nutné velice dobře upnout, protože vrták má často tendenci se „kousnout“ (hlavně na konci vrtu) a rukou jej nemáte šanci udržet.
Když máte díru naměřenou a předmět upnutý, můžete přistoupit k vlastnímu vrtání. Vrtejte kolmo (vrtat se sklonem se nedoporučuje, vrtačku nemáte šanci pod úhlem udržet) a dělejte častější přest
Skalníky patří již řadu let k významným a vyhledávaným okrasným keřům, oblíbeným jak u našich zahrádkářů, tak i v zahradní architektuře. Pěstují se pro skutečně mnohostranné upotřebení, dále pro zvláštní půvab plodů v podzimním období, pro zajímavý tvar větví, charakter rozvětvení i ornamentální rozvětvení listů a někdy i dekorativní květenství. Květy jsou sice u většiny forem více nápadné, s výjimkou například skalníku mnohokvětého s převislými větvemi, který dorůstá výše až 3,5 m a připomíná v době květu záplavou bílých kvítků známý tavolník. Na podzim pak přináší spousty šarlatově červených a poměrně velkých plodů. Velmi dobře se hodí k výsadbě do trávníku jako solitéra nebo do širších kvetoucích živých plotů.
Skalníky patří k medonosným rostlinám a všechny druhy jsou v době květu bohatě navštěvovány včelami. Mnohé skalníky se vyznačují stálezeleným olistěním, další, opadavé druhy vynikají nádherným podzimním zbarvením listů. Plody skalníků jsou vítanou potravou hladovějícímu ptactvu v pozdním podzimu a v zimě. Většina z nich nabízí jasně červené bobule, jen několik málo žluté anebo i černé plody.
Skalníkům se daří v každé dobré zahradní zemi s obsahem vápna, spíše sušší, a to i takové, která se nám zdá vysloveně chudá. Líbí se jim na plném slunci, avšak spokojí se i s místem zastíněným, nebo v průvanu. Jsou mezi nimi výtečné solitéry, které se hodí i do živých plotů, dokonce i stříhaných, například Cotoneaster simonsii, ale též jako větrolamy, nebo do skupin keřů pro podzimní zbarvení, k oživení suchých svahů na slunci. Méně vzrůstné typy patří k vítaným dřevinám našich skalek nebo jejich nejbližšího okolí. Téměř všechny odrůdy se vyznačují velmi dobrým vzrůstem, a to i v městském ovzduší. Skalníky se vysazují na podzim i na jaře, a jestliže jsou předpěstovány v květináčích, tak po celý vegetační rok. Řez většinou není nutný, pokud jej však chceme z určitých důvodů provést, tedy nejlépe v zimě.
Množíme je výsevem, semena je nutno stratifikovat ihned po sklizni (po uzrání). Zjara je vyséváme buď pod sklo, nebo do volné půdy. Od počátku léta je můžeme množit i vegetativně, řízkováním a druhy s listy neopadavými řízkujeme o něco později.
Díky své nenáročnosti, krásným plodům a malebným růstovým formám se skalník dostal i do základního sortimentu přenosných a balkonových rostlin. V nádobách dobře roste například skalník vrbolistý (Cotoneaster salicifolius „Floccosus“) s převislými větvemi, poléhavý skalník Dammerův (Cotoneaster dammeri), skalník vodorovný (Cotoneaster horizontalis), skalník raný (Cotoneaster praecox) a elegantní skalník Watererův (Coton
Scindapsus miluje teplejší podmínky, kolem 20 stupňů, při dobré zálivce snáší skvěle i letní horka. Přezimování není nutné, ale velmi dobře snese i teploty kolem 10 stupňů v zimní verandě nebo v chladné místnosti, přičemž v tuto dobu omezte zálivku. U potosu nevadí, když ho i v zimě přibližně dvakrát pohnojíte. V extrémně suchém prostředí mu mohou zasychat listy a výhony, což se děje i tehdy, když opomenete zálivku, ale většinou to celou rostlinu nezahubí. I když už trošku zasychá, podaří se jí hojnou zálivkou oživit. Hnojení se provádí jednou za čtrnáct dnů od března do října, v zimě za celou dobu zimování maximálně dvakrát.
Scindapsus se množí výhonky. Mladé rostliny si snadno namnožíte tak, že výhonky, které mívají za listy již náznaky kořínků, ponoříte do vody. Koření rychle a stejně rychle i rostou, zejména na jaře je to růst doslova závratný. Lze je také rovnou vysazovat do zeminy. Starší rostliny musíme vyvazovat nebo jim poskytnout nějakou oporu. K mladým rostlinkám však lze připomenout jedno: Nemusíte se bát zasadit potos i do menších květináčů, své nároky na zeminu má minimální. Roste dobře i ve vodě, jen musíte čas od času rostlinu pohnojit. Škůdci dávají této rostlině většinou pokoj, dobré je hlídat plísně na zemině, kvůli vysoké vlhkosti zeminy se občas vyskytuje.
Nic nevyvolává takový pocit idyly jako domácnost obrostlá popínavými rostlinami. Je v tom kouzlo, romantika, starobylost, pohoda.
Voskovka
Má latinský název Hoya a je to ideální rostlina pro pěstování v závěsném košíku či na okrasné mřížce. Voskový povrch listů předurčil název této rostliny. Kožovité listy voskovky mají schopnost zadržovat vodu. Spíše ji zahubíme přeléváním než nedostatkem vody. Masité listy jsou přibližně 2,5 cm široké a 5 cm dlouhé. Hvězdicovité květy jsou soustředěny ve svazcích asi po dvanácti až patnácti kusech. Voskovka kvete na jaře a v létě, její květy krásně voní. Důležité je neodstraňovat stopky odumřelých květů, protože se na nich vytvářejí další. S rostlinou by se nemělo hýbat, aby poupata neopadala. V létě ji lze rosit, ale pozor na květy, těm by se voda měla vyhnout. V dospělosti voskovka často vytváří bezlisté šlahouny, které později obrůstají listy. Teplota, ve které se jí daří, se pohybuje od 10 do 21 °C. Má ráda hodně slunečního světla, má-li kvést, potřebuje přímé slunce. Nejvhodnější je umístění na okně, které je orientované na východ nebo na západ, polední úpal na jižním okně je pro ni příliš silný. Ve vegetačním období vyžaduje bohatou zálivku. V zimě se doporučuje omezení zálivky, stačí ji zalévat jednou za 14 dní. Od jara do podzimu můžete voskovku jednou za dva měsíce přihnojit.
Filodendron
Má latinský název Philodendron. Popínavých filodendronů je mnohem více než keříčkovitých druhů a jsou také jako pokojové rostliny mnohem víc oblíbené. Potřebují oporu například mechových tyčí, aby se po nich mohly dobře pnout a aby se na nich mohly zachytit svými vzdušnými kořeny. Ze všech filodendronů je nejznámější Philodendron scandens. Roste velmi rychle, můžeme ho pěstovat na bambusové tyči nebo v závěsném košíku, má menší listy ve tvaru srdíčka. Jejich řapíky jsou červené. Pokud budete filodendron pěstovat při nižší intenzitě světla, bude červená barva na spodní straně listů mnohem světlejší. Vzdušné kořeny by se neměly odstraňovat, ale nasměrovat do zeminy v květináči.
Mučenka
Má latinský název Passiflora caerulea. Jde o nenáročnou rostlinu, která velmi rychle roste. Má krásné květy, které se objevují pouze na mladých výhoncích, proto potřebuje každý rok, a to většinou zjara, ořezat. Vyžaduje přímé sluneční světlo a hojné zalévání. Dobře roste v teple, ale i v chladu. V zimě je pro ni důležité období klidu při teplotě kolem 10 °C. Častěji ostřikujte. V příliš teplé místnosti listy žloutnou a schnou, tvoří se málo poupat a květů a rostlina rychle ztrácí na dekorativnosti. Mučenka vyžaduje přímé světlo. Vhodné je východní či
