Rhododendron japonicum neboli japonská azalka, je druh kvetoucího keře z čeledi vřesovcovitých, původem z Japonska. Opadavý keř dosahující výšky až 2,4 m, ale obvykle jen poloviční. Přirozeně se vyskytuje v travnatých porostech a otevřených křovinách, nikdy ne v hustých houštinách nebo lesích. Oblíbená je pro pěstování jako bonsaj a právě tomuto způsobu pěstování se budeme věnovat v našem článku.
Bonsaje azalek nesmí vyschnout, ale také nemají rády trvalou vlhkost. Z tohoto důvodu je nutné velmi pečlivě kontrolovat vlhkost půdy. Kořenový bal, který dočasně příliš vyschl, by měl být ponořen do misky s vodou, aby se znovu důkladně navlhčil. Azalky potřebují mírně kyselou půdu a tvrdá voda z vodovodu pro ně není vhodná. Pro bonsaje azalek můžete použít dešťovou vodu, smíchat dešťovou vodu s vodou z vodovodu nebo vodu z vodovodu filtrovat.
Zdroj: článek Japonská azalka
Ve svém příspěvku ČESNEK MEDVĚDÍ - V ČR POUZE JEDEN DRUH! se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Karel Pokorný.
Pletete si druhy a poddruhy. Česnek medvědí je na celém území pouze jeden druh s dvěma poddruhy - česnek medvědí ukrajinský roste na Moravě, česnek medvědí pravý v Čechách. Mezi poddruhy jsou jen velmi malé rozdíly, zatímco mezi druhy dost velké..
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Zdroj: příběh Česnek medvědí - v ČR pouze jeden druh!
Pozornost při zazimování věnujte druhům, jimž přes zimu zůstávají zdřevnatělé nadzemní části, odkvetlá květenství a prosychající olistění. Nejdřív přijdou ke slovu nůžky – zkraťte nadzemní část trvalek několik centimetrů nad zemí, a pokud nemáte jiný materiál na přikrytí rostlin, klidně použijte, co jste ostříhali.
Stálezelené trvalky neřežte, odstraňte jen nepěkná odkvetlá květenství a rostliny očistěte, okrasné trávy neřežte před zimou vůbec. Jejich trsy svažte, aby se nerozklesly pod tíhou sněhu nebo nepolámaly větrem, budou vám zdobit zahradu celou zimu.
Pokud jste koncem léta sázeli nové rostliny nebo dělili trsy starších, bude jim lépe pod přikrývkou z chvojí nebo listí. Ještě předtím než trvalky zakryjete, prokypřete zem mezi trsy a přidejte jim vrstvu dobrého, uleželého kompostu. Prokypření omezí odpařování vláhy z půdy a kompost poslouží jako pokryv a zásobárna živin pro příští rok.
Mnohé trvalky jsou dlouhověké a s přibývajícími lety získávají na kráse (srdcovky, třemdavy, čemeřice, bohyšky, pivoňky, terčovky a palmové lilie). Jsou hodně odolné proti mrazům, ale nic nezkazíte, pokud použijete kryt z chvojí na Kniphofii nebo Yuccu – jde spíše o zastínění listů, které bývají v zimě poškozeny sluncem nebo ledovým větrem. Během roku nepotřebují tyto mnoholeté krásky téměř žádnou péči, zjara přivítají přihnojení kompostem, jako ostatně všechny trvalky. Před zimou prohlédněte i trsy vytrvalých kopretin – ušlechtilé kultivary potřebují každý druhý rok rozdělit, jinak špatně přežívají zimu. Také podzimní astry se bujně rozrůstají, proto se stává, že kvetou po obvodu trsů, ale střed nemá dostatek živin – tam rostlina skomírá. Pomoc je jednoduchá: rozdělit a přesadit alespoň každý třetí rok.
Mrazy bez sněhu trvalkám nesvědčí, zvláště trvají-li delší dobu. Jestliže pěstujete méně odolné druhy, musíte je přikrýt ještě před příchodem pravidelných nočních mrazů. Choulostivá je z okrasných trav Cortaderia, ta navíc potřebuje ochranu proti vlhkosti. Trs trávy svažte, zasypte vyšší vrstvou listí a zakryjte fólií proti vlhku. Navrchu zatižte chvojím, a až se na jaře oteplí, odstraňte přikrývku a rostlinu seřízněte. Zimní přikrývku dopřejte i paznehtníku, sasankám, střevíčníkům nebo nízkým kosatcům (Iris kaempferi). Kryt z chvojí neuškodí žádným trvalkám – je vhodný jako přistínění v zimních slunečných dnech, kdy vyrovnává vysoké teplotní rozdíly.
Holomrazy skalničkám neprospívají, proto rovněž partie s nově vysázenými a choulostivými rostlinami zakryjte chvojím. Není to sice plnohodnotná náhražka sněhu, ale uchrání skalničky hlavně v předjaří, kdy sluníčko nabírá na síle a probouzí rostliny, které se pak v noci musí vypořádat se silnými mrazy. Trpí
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Jak zazimovat zahradu
V naší poradně s názvem ODBORNÁ POMOC se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jakub.
Dobrý den, dostal jsem úkol pořídit dva druhy ozdobných keřů do truhlíku na slunné místo. Výška 150-200cm a jeden by měl kvést žlutě a druhý modře a pokud možno současně. Prosím poraďte. Děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Jarní květový vodopád ve skladbě modrá/žlutá se skládá z modrého šeříku a žluté zákuly japonské. Do truhlíku bych to pořídil tak, aby šeřík tvořil background od rohů do středu a uprostřed bych umístil zákulu. Oba keře kvetou bohatě a současně.
Zdroj: příběh Odborná pomoc
Venkovní azalky mají menší, mírně chlupaté listy, které se na podzim barví do červena a na zimu úplně nebo částečně opadávají. Nejvíce rozšířenou skupinou jsou japonské azalky a jejich kříženci, které neopadávají vůbec nebo jen částečně. Nároky na pěstování mají různé druhy azalek trochu odlišné. Kvetou nejčastěji v odstínech růžových, červených, žlutých a oranžových.
U nás jsou k dostání tyto druhy a jejich odrůdy:
Zdroj: článek Azalka
V naší poradně s názvem KANADSKÉ BORŮVKY MNOŽENÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Evelína.
Dobrý den, měla bych dotaz, zda je možno vysadit pouze jednu sazenici amerických borůvek, nebo musí být samičí a samčí, jak mi sdělila sousedka. Jeden keřík jsem si zakoupila a nevím jak poznám, který to vlastně mám a který mám přikoupit. Děkuji za odpověď.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča.
Kanadské borůvky jsou oboupohlavné, takže u nich nejsou samci ani samice. Důležité je vědět jaký druh máte, protože některé druhy jsou samosprašné nebo jen částečně samosprašné, popřípadě i cizosprašné. Podle druhu borůvek teprve poznáte, jestli je třeba přikoupit ještě další rostlinu. Pokud má kanadské borůvky sousedka, tak stačí i ta její rostlina, není-li na kilometry daleko.
Zdroj: příběh Kanadské borůvky množení
Botanické jméno Rhododendron (z řeckého Rhodos = růžový, načervenalý a Dendron = strom) přiřadil této nádherné skupině kvetoucích okrasných keřů švédský botanik C. Linné. Tento botanik podrobně popsal i azalku. V průběhu let, kdy druhů pěnišníků i azalek přibývalo, se ukázalo, že rody Rhododendron a Azalea mají společné znaky a že není vhodné je dělit. Zahradnické názvosloví však neustále zaostává za botanickým pojmenováním a stále tvrdohlavě dělí tyto nádherné okrasné rostliny na dva druhy – azalky a rododendrony.
Zdroj: článek Azalka
V naší poradně s názvem BEZTRNÝ OSTRUŽINÍK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jan Parýzek, ing..
Prosím o radu. Kdy je nejvhodnější doba ke hřížení šlahounů. Hřížím matiční šlahouny, nové rostliny mi vzejdou, ale nechám si poradit. Jestli matiční šlahouny už letos nebo až druhý rok, kdy už budou mít plody.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník .
Nejvhodnější doba pro hřížení ostružin je na jaře a na podzim. Výsledky jarního hřížení můžeme oddělit ten samý rok na podzim. Ty podzimní až následující rok na jaře. K hřížení se používají jednoleté výhony.
K vegetativnímu množení ostružin můžete také použít i další postupy, které jsou vhodnější. Je to například množení kořenovými řízky. Vhodné části kořenů získáváme na podzim. U matečné rostliny odkryjeme z jedné strany kořeny, aby je bylo dobře vidět a ostrým nožem je od rostliny oddělíme. Řízky mají být dlouhé 8-10 cm a v průměru 8-10 mm. Horní konec seřízneme kolmo na osu řízku, spodní část mírně šikmo. Pracovat musíme pozorně. Řízek vysazený obráceně neroste. Řízky zakládáme přes zimu v mrazuprosté místnosti do písku s rašelinou. V dubnu je vysazujeme na záhony s lehčí kompostní zeminou. Na záhoně vyhloubíme rýžku asi 10 cm hlubokou, která má jednu stěnu kolmou. Na tuto stěnu stavíme řízky asi 10 cm od sebe, zasypeme zeminou a navršíme 3 cm vysoký hrůbek. Po výsadbě zalijeme, kypříme, odstraňujeme plevele a přihnojujeme. Řízky je nezbytné ošetřit stimulátorem růstu.
Zdroj: příběh Beztrný ostružiník
Azalka japonská tvoří podskupinu kříženců s přezimujícími listy. Na rozdíl od většiny venkovních azalek je neopadavá. Ze zahradnického hlediska se dále dělí na odrůdy s velkými květy a drobnokvěté. Japonské azalky se vyznačují nízkým, širokým keřovitým vzrůstem a velmi bohatou násadou květů. Rostou pomalu, v dospělosti většinou nepřesáhnou výšku 1 metru. Svým celkovým vzezřením hodně připomínají pokojové azalky. Keříky jsou stálezelené nebo poloopadavé, listy jsou menší až drobné. Rané odrůdy kvetou v dubnu, hlavní období kvetení pak nastupuje v květnu. Velkokvěté a drobnokvěté typy vynikají sytostí i barevnou škálou květů. Jsou velmi oblíbené, takže množství nových odrůd stále narůstá.
Japonské azalky nevyžadují zvláštní péči. Základní podmínkou úspěchu je vhodná zemina. Jako všechny rododendrony a azalky potřebují kyselý substrát a nesnášejí vápno. Také zálivková voda nesmí být tvrdá. Přihnojují se hnojivy pro rododendrony a vřesovištní rostliny. Nejlepším stanovištěm je východní strana anebo mírně přistíněné místo, protože japonské azalky nesnášejí přímý úpal. Dobře však odolávají zimě. Rostliny koření mělce pod povrchem, není potřeba je obrývat ani okopávat, stačí velmi opatrně kypřit. Přisypávejte k nim pravidelně kyselý substrát a mulč.
Zdroj: článek Azalka
Ve svém příspěvku PLÍSEŇ NA HROZNOVÉM VÍNĚ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jiří Dolínek.
Dobrý den,
mám druhý rok ve skleníku sazeničku bílého a modrého skleníkového hrozna.
Dnes jsem kontroloval skleník a zaléval zbývající saláty a objevil jsem na větvích hroz.vína nějakou bílou plíseň.
Prosím o radu čím postříkat.Skleník i v tomto ročním počasí dost větráme,je z akrylátu.
V loňském roce jsme nic podobného nepozorovali.
Děkuji za odpověď.
Jiří Dolínek
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel V. Žitek.
Na hroznu bílého vína ve skleníku se objevil šedivý povlak.Předpokládám, že se jedná o nějakou plíseň. Poradí mi někdo, čím bych měl hrozny ošetřit? Děkuji.
Zdroj: příběh Plíseň na hroznovém víně
Pokojová neboli hrnková azalka patří mezi nejkrásnější rostliny, jimiž často zdobíme své interiéry. Jedná se o druh pěnišníku, který pochází z východu Asie. V našich podmínkách není mrazuvzdorná, takže ji nelze zaměňovat s běžně pěstovanými azalkami v našich zahrádkách. Na trhu jsou k dostání azalky kvetoucí v různých odstínech červené, fialové nebo bílé, květy bývají často žíhané nebo na koncích kadeřavé. Klasickým tvarem je keřík, velmi atraktivní jsou azalky na kmínku, exoticky zase působí ty, které rostou do pyramidy. Hlavním obdobím kvetení pokojových azalek je konec podzimu až začátek jara. Azalka vám při správné péči vydrží kvést šest až osm týdnů.
Zdroj: článek Azalka
V naší poradně s názvem POPÍNAVÁ ROSTLINA NA PLOT se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ilona.
Prosím o radu
Rostlina je jednoletá rychle rostoucí popínavá po plotě.Stonky jsou zelené dužnaté ne dřevnaté.Květy jsou žluté trochu ve tvaru jako kopr místamy stočené do spírál jako u vína.Plody jsou zelené šištíce s bodáky ve tvaru jako kiwi.Na podzim šištice uschne a spodní část se rozevře a vypadnou z ní 4 ploché hnědé pecky .Tvar jako dýňové semínko s rozdílem celé hladké.Mockrát děkuji za odpověď
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Posílám vám odkaz na stránku, kde jsou vidět nejznámější popínavé druhy a jejich obrázky: https://www.theguardian.com…
Podle obrázků najděte tu svojí rostlinu a hned vedle se dozvíte její latinský název. Podle něho již dohledáte český název.
Zdroj: příběh Popínavá rostlina na plot
Venkovním azalkám vyhovuje obvykle polostín a mírně vlhká půda. Je tedy vhodné sázet je k severní straně domu nebo do blízkosti stromů, nejlépe jehličnanů, jejichž stín je ochrání před slunečním úpalem. Venkovní azalky a rododendrony nejlépe rostou ve středních a vyšších polohách, kde je vyšší vzdušná vlhkost, půdní vláha a v zimě dostatek sněhu, který je rovněž chrání. Mrazové kotliny určitě nejsou vhodné.
Venkovní azalky vyžadují půdu kyselou (pH 4,1–5,4), velmi humózní a lehkou. Vysazujte je do větších jam, které vyplníte kyselým substrátem – na trhu jsou k dostání speciální substráty pro rododendrony a azalky. Kyselou zeminu si sami můžete namíchat ze surové dubové a borové hrabanky, rašeliny a drcené borky. V blízkosti azalek by se neměly nacházet žádné vápenaté stavební materiály, ani třeba opadaná omítka.
Sazenici zakoupenou v kontejneru lze vysazovat po celou vegetační dobu. Vybírejte vždy takovou, která má alespoň tři výhony, listy beze skvrn a dalšího poškození a kompaktní kořenový bal. Rostlinu i s kontejnerem několik hodin před výsadbou ponořte do vody. Za sucha zalévejte nejlépe dešťovou vodou, v průběhu vegetace přihnojujte azalky kyselými hnojivy. Řez se nedoporučuje, výjimečně jej proveďte při bujnějším růstu. Pak raději odřízněte celou větev až u hlavního kmínku v době krátce po odkvětu. Po odkvětu nezapomeňte vylamovat květenství, aby se rostliny zbytečně nevysilovaly tvorbou semen. Mělce kořenící azalky neokopávejte, raději na slehlý substrát nasypte rašelinu nebo lesní hrabanku. Tato vrstva vám pak spolu se spadaným listím pomůže v zimě chránit kořeny před mrazem.
Zdroj: článek Azalka
V naší poradně s názvem FÍKUSY DRUHY A PĚSTOVÁNÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Alena.
Dobry den. Mam uz pomerne vysoky fikus a nevim , zda je mozne fikus ustrihnout .Dekuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Fikus snese tvarování. Klidně ho sestříhejte jak potřebujete. Lepší je to dělat na jaře.
Zdroj: příběh Fíkusy druhy a pěstování
Během vegetačního období by se azalkové bonsaje měly hnojit speciálním hnojivem pro azalky nebo rododendrony. Existují tekutá hnojiva na azalky, která se používají jednou týdně, a organické produkty, které se rozsypávají na povrch půdy v delších intervalech. Během kvetení s hnojením přestaňte nebo používejte pouze poloviční dávku.
Zdroj: článek Japonská azalka
Japonská azalka je oblíbená a známá pro své nádherné květy, které se otevírají s příchodem jara a vyskytují se v mnoha různých barvách, tvarech, velikostech a vzorech. V Japonsku se v době kvetení azalek pořádají speciální festivaly bonsají. Aby azalka bohatě kvetla, je třeba dobře načasovat prořezávání a hnojení.
Listy azalky bonsaje jsou tmavě zelené a liší se velikostí a tvarem v závislosti na kultivaru. Azalky Satsuki a Kurume jsou stálezelené, malé keře, které jsou velmi vhodné pro bonsaje a měly by být pěstovány venku.
Azalka má jemné větve, které vytvářejí krásnou rozvětvenou strukturu větví. Větve azalky jsou však křehké, zejména když strom doroste, proto buďte při zapojování drátu opatrní.
Zdroj: článek Japonská azalka
Mexické fazole mohou dětem pálit, pokud se pálivost řeší až na konci nebo „od oka“. Pálivost není problém suroviny, ale načasování.
Z vlastní zkušenosti platí, že pokud odeberu dětskou porci ještě před přidáním chilli, děti je bez problémů snědí. Jakmile se pálivý základ provaří s celým hrncem, pálivost už oddělit nejde a jídlo zůstane nedojedené.
Ano, mexické fazole se dají zamrazit, ale jen pokud fazole drží strukturu. Rozvařené fazole mražení zhorší.
Zamrazoval jsem porce po 24 hodinách od uvaření. Chuť zůstala dobrá, ale textura byla po rozmrazení měkčí. Pokud byly fazole vařené „na hraně“, výsledek byl ještě použitelný. Pokud už byly rozpadlé, po rozmrazení už to nebylo ono.
Kyselost mexických fazolí vzniká téměř vždy špatným načasováním rajčat, ne jejich množstvím.
Rajčata přidaná příliš brzy a dlouho vařená vytvoří kyselý základ, který už nejde úplně spravit. Tuk nebo cukr mohou kyselost jen částečně zakulatit, ale chuť už zůstane narušená. Ověřeno několikrát v praxi.
Ano, mexické fazole se dají jíst studené, ale ne v každé fázi.
Čerstvě uvařené studené nechutnaly dobře. Po 24 hodinách v lednici ale fungovaly překvapivě dobře jako studená příloha nebo náplň do tortilly. Po 48 hodinách už byly chuťově těžší a studené jsem je nevyhledával.
Bez římského kmínu mexické fazole uvařit jde, ale chuť nebude typická.
Zkoušel jsem náhrady běžným kmínem i koriandrem. Výsledek byl jedlý, ale plochý. Římský kmín dělá základní chuťový profil. Pokud chybí, je lepší ubrat očekávání než přidávat další koření a jídlo přebít.
Ano, mexické fazole fungují jako hlavní jídlo bez masa, pokud mají dostatek tuku a správně dochucený základ.
V praxi se ukázalo, že bez masa jsou syté hlavně druhý den. Pokud jsem šetřil tukem nebo kořením, jídlo působilo prázdně. Správný základ rozhoduje víc než přidání masa.
Mexické fazole lze zahustit bez mouky pomocí rozmačkané části fazolí nebo redukcí.
Nejlépe se mi osvědčilo odebrat malou část fazolí, rozmačkat je a vrátit zpět do hrnce. Mouka nebo škrob změnily chuť a udělaly jídlo těžké. Přirozené zahuštění funguje lépe.
Mexické fazole vydrží v lednici běžně 2–3 dny, pokud jsou správně uložené.
Nejlépe chutnaly druhý den. Třetí den už byly chuťově těžší a fazole měkčí. Pokud jsem věděl, že je nesníme do dvou dnů, raději jsem je zamrazil.
Na jednu oso
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Mexické fazole Kluci v akci: fungují doma i druhý den?
Při nákupu orchideje věnujte pozornost několika faktorům:
Pro začínající pěstitele orchidejí, amatéry, se doporučují například tyto druhy: Paphiopedilum (střevíčník), jehož některé variety lze pěstovat v pokoji; dále Pleione, která roste jako pozemní orchidej, vyskytuje se však i jako epifyt; Odontoglossum, kterému se říká vonoklas a je k dostání v mnoha květinářstvích. Také druhy Bifrenaria, Cattleya, Lycaste a Cymbidium by měly i začátečníkům přinést radost z květů i snadného pěstování.
Snad nejznámější a nejodolnější je Phalaenopsis, nádherně kvetoucí orchidej, která vydrží za okny bytů i několik let. V celoročně vytápěných bytech se bude na okenním parapetu dařit i druhu Vanda a některým zástupcům rodu Dendrobium. Tyto orchideje se cítí nejlépe při stálé teplotě kolem 20 °C, která na noc poklesne jen velmi mírně. Ani v jejich domovině se totiž teplota příliš nemění. Snesou samozřejmě i vyšší teplotu, ale jejich tropický původ rozhodně neznamená, že by jim svědčila výheň, protože rostou a kvetou ve stínu tropických pralesů, chráněné před spalujícím sluncem a při vyšší vzdušné vlhkosti. Potřebují sice dostatek světla, ale ne přímé slunce. Podle toho vybírejte jejich stanoviště. Nebude jim svědčit ani průvan u netěsnícího okna.
Phalaenopsis, Vanda a Dendrobium patří mezi druhy epifytické, to znamená, že v přírodě rostou na větvích stromů a živiny i vláhu přijímají vzdušnými kořeny, které volně splývají v prostoru. Takže jestli máte dostatek prostoru, můžete je i epifyticky pěstovat. Nejvhodnějším místem je terárium, do něhož položíte orchidej na větvi. Rostlina se přichytne jednoduchým způsobem pomocí neviditelného silonu ke kůře obalené mechem. Pak už jen stačí orchideji dopřát trochu času a sami uvidíte, že se pevně přivine. Důležitá je dostatečná vlhkost, nic tedy nezkazíte, když rostlinu budete alespoň dvakrát denně rosit rozprašovačem. Typ Vanda se ani jiným způsobem pěstovat nedá. Phalaenopsis můžete pěstovat v klasickém květináči.
Druhy pocházející z míst, kde jsou větší teplotní výkyvy (blíže k subtropickému pásu či ve vyš
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Pěstování orchidejí podle Jany
Skalníky patří již řadu let k významným a vyhledávaným okrasným keřům, oblíbeným jak u našich zahrádkářů, tak i v zahradní architektuře. Pěstují se pro skutečně mnohostranné upotřebení, dále pro zvláštní půvab plodů v podzimním období, pro zajímavý tvar větví, charakter rozvětvení i ornamentální rozvětvení listů a někdy i dekorativní květenství. Květy jsou sice u většiny forem více nápadné, s výjimkou například skalníku mnohokvětého s převislými větvemi, který dorůstá výše až 3,5 m a připomíná v době květu záplavou bílých kvítků známý tavolník. Na podzim pak přináší spousty šarlatově červených a poměrně velkých plodů. Velmi dobře se hodí k výsadbě do trávníku jako solitéra nebo do širších kvetoucích živých plotů.
Skalníky patří k medonosným rostlinám a všechny druhy jsou v době květu bohatě navštěvovány včelami. Mnohé skalníky se vyznačují stálezeleným olistěním, další, opadavé druhy vynikají nádherným podzimním zbarvením listů. Plody skalníků jsou vítanou potravou hladovějícímu ptactvu v pozdním podzimu a v zimě. Většina z nich nabízí jasně červené bobule, jen několik málo žluté anebo i černé plody.
Skalníkům se daří v každé dobré zahradní zemi s obsahem vápna, spíše sušší, a to i takové, která se nám zdá vysloveně chudá. Líbí se jim na plném slunci, avšak spokojí se i s místem zastíněným, nebo v průvanu. Jsou mezi nimi výtečné solitéry, které se hodí i do živých plotů, dokonce i stříhaných, například Cotoneaster simonsii, ale též jako větrolamy, nebo do skupin keřů pro podzimní zbarvení, k oživení suchých svahů na slunci. Méně vzrůstné typy patří k vítaným dřevinám našich skalek nebo jejich nejbližšího okolí. Téměř všechny odrůdy se vyznačují velmi dobrým vzrůstem, a to i v městském ovzduší. Skalníky se vysazují na podzim i na jaře, a jestliže jsou předpěstovány v květináčích, tak po celý vegetační rok. Řez většinou není nutný, pokud jej však chceme z určitých důvodů provést, tedy nejlépe v zimě.
Množíme je výsevem, semena je nutno stratifikovat ihned po sklizni (po uzrání). Zjara je vyséváme buď pod sklo, nebo do volné půdy. Od počátku léta je můžeme množit i vegetativně, řízkováním a druhy s listy neopadavými řízkujeme o něco později.
Díky své nenáročnosti, krásným plodům a malebným růstovým formám se skalník dostal i do základního sortimentu přenosných a balkonových rostlin. V nádobách dobře roste například skalník vrbolistý (Cotoneaster salicifolius „Floccosus“) s převislými větvemi, poléhavý skalník Dammerův (Cotoneaster dammeri), skalník vodorovný (Cotoneaster horizontalis), skalník raný (Cotoneaster praecox) a elegantní skalník Watererův (Coton
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Skalník v truhlíku
Na pěstování nejsou pivoňky náročné, především bylinné druhy patří k nejsnáze pěstovatelným okrasným zahradním rostlinám. Nejsou také příliš náchylné na choroby či napadení škůdci.
Většině bylinných i dřevitých druhů vyhovuje slunné nebo jen po část dne mírně zastíněné stanoviště, pouze některé východoasijské lesní druhy dávají přednost polostínu až stínu.
Starší rostliny nevyžadují zvláštní péči: zjara po odkvětu je můžete přihnojit dobře rozleželým kompostem nebo minerálním hnojivem – vhodná jsou hnojiva určená růžím. Chybí-li na jaře vláha, pak pivoňky zálivku přivítají, v létě po odkvětu vydrží i krátkodobá sucha.
Odstraňování semeníků by mělo být pravidlem u bylinných i dřevitých pivoněk, zimní přikrývka u bylinných pivoněk stačí jen první rok po výsadbě, jinak jsou zcela mrazuvzdorné.
Plnokvěté odrůdy můžete podepřít nebo vyvázat, protože těžké květy vítr často poláme, po dešti se pak ohýbají vlastní vahou až k zemi.
Pivoňky vyniknou nejlépe jako samostatné keře nebo v malých jednodruhových skupinách. Mezi sebou se kombinují dost obtížně z důvodu přílišné rozmanitosti tvarů a barev květů. Dobře vypadají ve společenství okrasných trav, zjara vyniknou jejich červené výhony vedle narcisů, modřenců a tulipánů. Při podzimním vybarvení pivoněk do bronzova zjistíte, že si opravdu vystačí bez velké společnosti.
V době vegetace jsou pivoňky náročné na živiny a nesnášejí dlouhodobé zamokření substrátu. Vyžadují proto výživnou a zároveň dobře propustnou hlinitopísčitou zeminu.
Většina asijských bylinných druhů vyžaduje neutrální až mírně kyselou zeminu. Bylinné druhy nesázíme hluboko, pupeny by měly být jen asi 4–6 cm pod povrchem. Hlouběji zasazené rostliny mívají menší násadu květů.
Dřevité pivoňky a evropské bylinné druhy preferují půdu neutrální až mírně zásaditou. Sazenice dřevitých druhů naopak můžeme zapustit při výsadbě 10 cm hlouběji, než byly původně. Z kmínků a větviček zapustí další kořeny a mají pak rychlejší a bohatší přírůstky.
Nejvhodnější doba pro sázení je přibližně od konce srpna do začátku listopadu, sazenice v nádobách s dostatečným kořenovým balem můžeme samozřejmě sázet po celou dobu vegetace. Při výsadbě je dobré do substrátu přimíchat univerzální, pomalu rozpustné hnojivo.
Rostliny potřebují dostatek prostoru. Pro výsadbu jednotlivých trsů či keřů proto připravíme jámy o průměru přibližně 50 cm a okolo 50–70 cm hloubky. Je-li podloží špatně propustné, nasypeme na dno asi 10–15 cm vrstvu drenáže (drobný štěrk, hrubý písek).
Dřevité pivoňky v případě potřeby zaléváme po celou dobu vegetace. Pokud jsou rostliny na místě vysazeny déle než 2–3 roky, bývá již půda vyčerpaná a je nutné rost
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Pivoňka
Túje neboli zeravy jsou stálezelené jehličnaté dřeviny z čeledi Cupressaceae (cypřišovité), které jsou u nás nepůvodní, ale velmi často se pěstují v parcích a zahradách. Jde o stromy či keře se šupinovitými listy, v juvenilním stadiu mohou mít i listy jehlicovité. Jednotlivé druhy se liší zvláště tvarem listů a šišek. Stejně jako další druhy čeledi Cupressaceae i zeravy obsahují velké množství silice.
V ČR se běžně pěstují 2 druhy rodu Thuja – Thuja occidentalis a Thuja plicata. Dále se zde pěstují i druhy Platycladus orientalis a Thujopsis dolabrata, které byly dříve také řazeny do rodu Thuja.
Thuja occidentalis (zerav západní) patří k nejčastěji pěstovaným druhům. Jsou to keře či stromy vysoké až 20 m, pocházející z východní části Severní Ameriky. V Evropě se pěstují již od 16. století.
Thuja plicata (zerav obrovský, zerav řasnatý) je podobná předchozímu druhu, jsou to stromy vysoké až 60 m. Pocházejí z tichomořského pobřeží Severní Ameriky. V Evropě se pěstují od 19. století, první exemplář byl vysazen v Praze.
Platycladus orientalis (zeravec východní), uváděný také pod jménem Thuja orientalis či Biota orientalis, je dřevina keřovitého či stromovitého vzrůstu, pocházející z Číny a Koreje. V Evropě se pěstuje od 18. století.
Thujopsis dolabrata syn. Thuja dolabrata (zeravinec japonský) se v Evropě pěstuje od 19. století. Jde o velmi dekorativní dřeviny s výraznou kresbou na spodní straně listů, pochází z Japonska.
Z hlediska obsahových látek jsou nejlépe prozkoumány druhy Thuja occidentalis a Platycladus orientalis. Rostliny obsahují 0,4–1 % silice, podle jiných zdrojů 1,4–4 %. Hlavní složkou je monoterpen thujon (směs stereoizomerů alfa-thujonu a beta-thujonu), který tvoří až 65 % silice. Kromě terpenických látek rostliny obsahují kumariny, flavonoidy a třísloviny.
Terpeny: alfa-pinen, borneol, kamfen, fenchon, limonen, myricen, terpin, terpinolen, thujon (85 % alfa-thujonu a 15 % beta-thujonu), thujylalkohol.
Kumariny: p-kumarová kyselina, umbelliferon.
Flavonoidy: katechin, gallokatechin, kemferol, kemferol-rhamnosid, mearnsitrin, myricetin, myricitrin, procyanidin, prodelfinidin, kvercetin, kvercitrin, isokvercitrin.
Rostliny jsou jedovaté – aplikace silice na pokožku vede k podráždění a alergické reakci. Otrava po požití se projevuje mydriázou (rozšíření zornice), poruchami vidění, zvracením, průjmem, tachykardií, hypertenzí a křečemi. Může také dojít k poškození jater a ledvin. LD50 thujonu pro potkana je při intravenózním podání 500 mg/kg. Dlouhodobý příjem thujonu, který je obsažen také v rostlinách čeledi Asteraceae, například v pelyňku
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Kdy sázet túje
Nejčastější příčinou světlého guláše je málo cibule nebo její nedostatečné restování.
Cibule je hlavním zdrojem barvy i chuti. Pokud ji jen zesklovatíte, guláš zůstane světlý a chuťově plochý. Správná cibule musí být tmavě zlatá až lehce hnědá, než přidáte papriku. Barvu nelze dohnat paprikou ani protlakem, vznikne jen umělý dojem.
Hořkost v guláši téměř vždy způsobí spálená mletá paprika.
Paprika nesmí přijít na příliš horký tuk a nikdy se nesmí smažit dlouho. Jakmile zhořkne, nejde to opravit. Přidávání cukru nebo smetany jen maskuje chybu. Správný postup je paprika → rychlé promíchání → okamžité přidání masa nebo tekutiny.
Základní poměr je cibule = maso, tedy zhruba 1 : 1.
Tento poměr zajistí správnou hustotu bez mouky a plnou chuť. Méně cibule znamená vodový guláš, více cibule vede k nasládlosti. Cibule musí být krájená najemno, aby se během vaření rozpadla a vytvořila omáčku.
Paprika se přidává až ve chvíli, kdy je cibule hotová a teplota tuku není extrémní.
Ideální je stáhnout hrnec z plotny nebo výrazně snížit výkon. Paprika se jen krátce rozvoní v tuku a ihned se přidává maso. Jakékoli zdržení znamená riziko hořkosti a zničení chuti.
Nejlepší volbou je vepřové plecko, případně kombinace plecka a kýty.
Plecko obsahuje tuk a kolagen, který se při dlouhém vaření rozpadne a zajistí šťavnaté, měkké maso. Čistá kýta je příliš libová a často zůstává suchá. Guláš není dietní jídlo a tuk je jeho součástí.
Tvrdé maso znamená jediné: nedostalo dost času.
Guláš se nedá uspěchat. Pokud maso po hodině není měkké, není to chyba, ale normální stav. Přidávání vody nepomůže. Pomůže jen další pomalé dušení při nízké teplotě, dokud se kolagen nerozpadne.
Ne, pokud je správně připravený, guláš se moukou nezahušťuje.
Hustotu zajišťuje cibule a redukce. Mouka je nouzové řešení, které zakalí chuť a zhorší ohřívání. Guláš zahuštěný cibulí má čistší chuť a lepší strukturu, zejména druhý den.
Tekutina má maso jen lehce zakrýt, nikdy ho neutopit.
Guláš se dusí, ne vaří. Voda se přidává postupně a po malých dávkách. Pokud přidáte příliš tekutiny najednou, ztratíte kontrolu nad chutí a konzistencí. Správný guláš se tvoří postupnou redukcí.
Druhý den je chuť guláše vyrovnanější a hlubší.
Během chladnutí a opětovného ohřevu se chutě propojí, tuk se stabilizuje a paprika s
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Vepřový guláš podle Pohlreicha
Těstovinový salát podle Pohlreicha stojí na jednoduchosti, výrazné chuti a rychlé spotřebě, zatímco běžný domácí salát se často připravuje dopředu a musí vydržet.
V praxi to znamená, že Pohlreichův styl počítá s jiným načasováním dochucení a s větším důrazem na okamžitý chuťový efekt. Doma je ale nutné upravit poměry tuku a kyseliny, jinak salát ztěžkne a druhý den ztratí rovnováhu.
Druhý den chutná těstovinový salát jinak, protože těstoviny dál nasávají tuk, sůl i kyselinu a mění se jejich struktura.
Pokud byl salát dochucen „na doraz“ už první den, nemá žádnou rezervu. Správný postup počítá s tím, že se salát dochutí znovu, zejména kyselinou a solí, jinak působí mdlým a těžkým dojmem.
Nejlépe fungují krátké, pevnější těstoviny, které udrží strukturu a nerozpadnou se.
Vyhýbám se tenkým nebo velmi hladkým tvarům, protože rychle změknou. Ideální jsou těstoviny, které zvládnou opětovné dochucení a nezmění se v kaši ani po několika hodinách v lednici.
Většina lidí dává do salátu příliš mnoho oleje hned na začátku, což je hlavní důvod těžké chuti.
Správné množství se dává ve dvou fázích. Nejprve jen tolik, aby se těstoviny nelepily, a zbytek až po vychladnutí. Díky tomu zůstane salát lehčí a lépe se reguluje chuť.
Kyselina patří do salátu částečně hned po uvaření těstovin a částečně až před podáváním.
První dávka pomůže nastartovat chuť a zabrání mastnému dojmu, druhá slouží k doladění. Pokud se kyselina přidá jen na konci, salát bývá chuťově plochý a rychle těžkne.
Ano, ve většině případů se dá mastný těstovinový salát ještě zachránit.
Nejlépe funguje přidání malé dávky kyseliny a soli, případně trochy čerstvé zeleniny. Nikdy už nepřidávám olej. Cílem je obnovit rovnováhu, ne salát dál zatížit.
Správně připravený těstovinový salát vydrží 24 až 36 hodin, pokud je skladovaný v chladu.
Po této době už se mění struktura těstovin i zeleniny. Salát je stále jedlý, ale chuťově slabší. Pokud vím, že ho budu jíst druhý den, nechávám si část dochucení stranou.
Ano, ale ne ke každému masu. Těstovinový salát se hodí ke grilované zelenině nebo lehčím masům.
K tě
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Těstovinový salát podle Pohlreicha: co opravdu funguje doma a proč