Při nákupu orchideje věnujte pozornost několika faktorům:
název orchideje – pokud není uveden, měli byste se zeptat, o jaký druh se jedná
stav listů – zkontrolujte, aby listy nebyly poškozené, zvadlé, případně zda nejsou nemocné i kořeny
mokrý substrát – nekupujte rostlinu s přemokřeným substrátem, mohla by již začít zahnívat
umístění orchideje v obchodě – pokud si všimnete, že orchidej stojí v průvanu, raději ji nekupujte, mohou jí začít opadávat poupata
zvážit dobu nákupu – orchideje by se neměly nakupovat v extrémních teplotách, ať už ve velkých mrazech, nebo ve velkých vedrech
Pro začínající pěstitele orchidejí, amatéry, se doporučují například tyto druhy: Paphiopedilum (střevíčník), jehož některé variety lze pěstovat v pokoji; dále Pleione, která roste jako pozemní orchidej, vyskytuje se však i jako epifyt; Odontoglossum, kterému se říká vonoklas a je k dostání v mnoha květinářstvích. Také druhy Bifrenaria, Cattleya, Lycaste a Cymbidium by měly i začátečníkům přinést radost z květů i snadného pěstování.
Snad nejznámější a nejodolnější je Phalaenopsis, nádherně kvetoucí orchidej, která vydrží za okny bytů i několik let. V celoročně vytápěných bytech se bude na okenním parapetu dařit i druhu Vanda a některým zástupcům rodu Dendrobium. Tyto orchideje se cítí nejlépe při stálé teplotě kolem 20 °C, která na noc poklesne jen velmi mírně. Ani v jejich domovině se totiž teplota příliš nemění. Snesou samozřejmě i vyšší teplotu, ale jejich tropický původ rozhodně neznamená, že by jim svědčila výheň, protože rostou a kvetou ve stínu tropických pralesů, chráněné před spalujícím sluncem a při vyšší vzdušné vlhkosti. Potřebují sice dostatek světla, ale ne přímé slunce. Podle toho vybírejte jejich stanoviště. Nebude jim svědčit ani průvan u netěsnícího okna.
Phalaenopsis, Vanda a Dendrobium patří mezi druhy epifytické, to znamená, že v přírodě rostou na větvích stromů a živiny i vláhu přijímají vzdušnými kořeny, které volně splývají v prostoru. Takže jestli máte dostatek prostoru, můžete je i epifyticky pěstovat. Nejvhodnějším místem je terárium, do něhož položíte orchidej na větvi. Rostlina se přichytne jednoduchým způsobem pomocí neviditelného silonu ke kůře obalené mechem. Pak už jen stačí orchideji dopřát trochu času a sami uvidíte, že se pevně přivine. Důležitá je dostatečná vlhkost, nic tedy nezkazíte, když rostlinu budete a
Ve svém příspěvku ČESNEK MEDVĚDÍ - V ČR POUZE JEDEN DRUH! se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Karel Pokorný.
Pletete si druhy a poddruhy. Česnek medvědí je na celém území pouze jeden druh s dvěma poddruhy - česnek medvědí ukrajinský roste na Moravě, česnek medvědí pravý v Čechách. Mezi poddruhy jsou jen velmi malé rozdíly, zatímco mezi druhy dost velké..
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Skalníky patří již řadu let k významným a vyhledávaným okrasným keřům, oblíbeným jak u našich zahrádkářů, tak i v zahradní architektuře. Pěstují se pro skutečně mnohostranné upotřebení, dále pro zvláštní půvab plodů v podzimním období, pro zajímavý tvar větví, charakter rozvětvení i ornamentální rozvětvení listů a někdy i dekorativní květenství. Květy jsou sice u většiny forem více nápadné, s výjimkou například skalníku mnohokvětého s převislými větvemi, který dorůstá výše až 3,5 m a připomíná v době květu záplavou bílých kvítků známý tavolník. Na podzim pak přináší spousty šarlatově červených a poměrně velkých plodů. Velmi dobře se hodí k výsadbě do trávníku jako solitéra nebo do širších kvetoucích živých plotů.
Skalníky patří k medonosným rostlinám a všechny druhy jsou v době květu bohatě navštěvovány včelami. Mnohé skalníky se vyznačují stálezeleným olistěním, další, opadavé druhy vynikají nádherným podzimním zbarvením listů. Plody skalníků jsou vítanou potravou hladovějícímu ptactvu v pozdním podzimu a v zimě. Většina z nich nabízí jasně červené bobule, jen několik málo žluté anebo i černé plody.
Skalníkům se daří v každé dobré zahradní zemi s obsahem vápna, spíše sušší, a to i takové, která se nám zdá vysloveně chudá. Líbí se jim na plném slunci, avšak spokojí se i s místem zastíněným, nebo v průvanu. Jsou mezi nimi výtečné solitéry, které se hodí i do živých plotů, dokonce i stříhaných, například Cotoneaster simonsii, ale též jako větrolamy, nebo do skupin keřů pro podzimní zbarvení, k oživení suchých svahů na slunci. Méně vzrůstné typy patří k vítaným dřevinám našich skalek nebo jejich nejbližšího okolí. Téměř všechny odrůdy se vyznačují velmi dobrým vzrůstem, a to i v městském ovzduší. Skalníky se vysazují na podzim i na jaře, a jestliže jsou předpěstovány v květináčích, tak po celý vegetační rok. Řez většinou není nutný, pokud jej však chceme z určitých důvodů provést, tedy nejlépe v zimě.
Množíme je výsevem, semena je nutno stratifikovat ihned po sklizni (po uzrání). Zjara je vyséváme buď pod sklo, nebo do volné půdy. Od počátku léta je můžeme množit i vegetativně, řízkováním a druhy s listy neopadavými řízkujeme o něco později.
Díky své nenáročnosti, krásným plodům a malebným růstovým formám se skalník dostal i do základního sortimentu přenosných a balk
V naší poradně s názvem ODBORNÁ POMOC se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jakub.
Dobrý den, dostal jsem úkol pořídit dva druhy ozdobných keřů do truhlíku na slunné místo. Výška 150-200cm a jeden by měl kvést žlutě a druhý modře a pokud možno současně. Prosím poraďte. Děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Jarní květový vodopád ve skladbě modrá/žlutá se skládá z modrého šeříku a žluté zákuly japonské. Do truhlíku bych to pořídil tak, aby šeřík tvořil background od rohů do středu a uprostřed bych umístil zákulu. Oba keře kvetou bohatě a současně.
Na pěstování nejsou pivoňky náročné, především bylinné druhy patří k nejsnáze pěstovatelným okrasným zahradním rostlinám. Nejsou také příliš náchylné na choroby či napadení škůdci.
Většině bylinných i dřevitých druhů vyhovuje slunné nebo jen po část dne mírně zastíněné stanoviště, pouze některé východoasijské lesní druhy dávají přednost polostínu až stínu.
Starší rostliny nevyžadují zvláštní péči: zjara po odkvětu je můžete přihnojit dobře rozleželým kompostem nebo minerálním hnojivem – vhodná jsou hnojiva určená růžím. Chybí-li na jaře vláha, pak pivoňky zálivku přivítají, v létě po odkvětu vydrží i krátkodobá sucha.
Odstraňování semeníků by mělo být pravidlem u bylinných i dřevitých pivoněk, zimní přikrývka u bylinných pivoněk stačí jen první rok po výsadbě, jinak jsou zcela mrazuvzdorné.
Plnokvěté odrůdy můžete podepřít nebo vyvázat, protože těžké květy vítr často poláme, po dešti se pak ohýbají vlastní vahou až k zemi.
Pivoňky vyniknou nejlépe jako samostatné keře nebo v malých jednodruhových skupinách. Mezi sebou se kombinují dost obtížně z důvodu přílišné rozmanitosti tvarů a barev květů. Dobře vypadají ve společenství okrasných trav, zjara vyniknou jejich červené výhony vedle narcisů, modřenců a tulipánů. Při podzimním vybarvení pivoněk do bronzova zjistíte, že si opravdu vystačí bez velké společnosti.
V době vegetace jsou pivoňky náročné na živiny a nesnášejí dlouhodobé zamokření substrátu. Vyžadují proto výživnou a zároveň dobře propustnou hlinitopísčitou zeminu.
Většina asijských bylinných druhů vyžaduje neutrální až mírně kyselou zeminu. Bylinné druhy nesázíme hluboko, pupeny by měly být jen asi 4–6 cm pod povrchem. Hlouběji zasazené rostliny mívají menší násadu květů.
Dřevité pivoňky a evropské bylinné druhy preferují půdu neutrální až mírně zásaditou. Sazenice dřevitých druhů naopak můžeme zapustit při výsadbě 10 cm hlouběji, než byly původně. Z kmínků a větviček zapustí další kořeny a mají pak rychlejší a bohatší přírůstky.
Nejvhodnější doba pro sázení je přibližně od konce srpna do začátku listopadu, sazenice v nádobách s dostatečným kořenovým balem můžeme samozřejmě sázet po celou dobu vegetace. Při výsadbě je dobré do substrátu přimíchat univerzální, pomalu rozpustné hnojivo.
Rostliny potřebují dostatek prostoru. Pro výsadbu jednotlivých trsů či keřů proto připravíme jámy o průměru přibližně 50 cm a okolo 50–70 cm h
Ve svém příspěvku ČEVABČIČI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Janak.
Chtěla bych pravý recept , ten je bez česneku a cibule , tyhle recepty jsou na karbanátky , a obaluje se to v mouce .
to nejní přesný
děkuju
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jurko.
Ano, naprostá pravda. Tady se , nejenom tyto stránky, kašle na pravý recept. Tady si každý dělá co chce, ale propůjčuje si název jídla. Dle ČSN (15418) patří do čevabčiči směs hovězího a vepřového masa 500g - 500g umletého s 150g cibule osoleného, přidána mletá paprika 5g, pepř 1g. Vše smícháme a vytvoříme 30 dílků masa které rozválíme na tenké válečky a ty pak v sádle opečeme do zlatova. Podáváme s najemno nakrájenou cibulkou a hořčicí. K tomu chléb, nebo brambor. Toť vše.
PS. je mi líto, že se na základní jídla nepoužívají normy. Pak si člověk někde dá něco a přinesou mu úplně něco jiného než čekal. Ještě že Svíčkovou musí vařit alespoň přibližně. Protože třeba guláš pod určitým názvem je všude jiný
Pěkný den
Túje neboli zeravy jsou stálezelené jehličnaté dřeviny z čeledi Cupressaceae (cypřišovité), které jsou u nás nepůvodní, ale velmi často se pěstují v parcích a zahradách. Jde o stromy či keře se šupinovitými listy, v juvenilním stadiu mohou mít i listy jehlicovité. Jednotlivé druhy se liší zvláště tvarem listů a šišek. Stejně jako další druhy čeledi Cupressaceae i zeravy obsahují velké množství silice.
V ČR se běžně pěstují 2 druhy rodu Thuja – Thuja occidentalis a Thuja plicata. Dále se zde pěstují i druhy Platycladus orientalis a Thujopsis dolabrata, které byly dříve také řazeny do rodu Thuja.
Thuja occidentalis (zerav západní) patří k nejčastěji pěstovaným druhům. Jsou to keře či stromy vysoké až 20 m, pocházející z východní části Severní Ameriky. V Evropě se pěstují již od 16. století.
Thuja plicata (zerav obrovský, zerav řasnatý) je podobná předchozímu druhu, jsou to stromy vysoké až 60 m. Pocházejí z tichomořského pobřeží Severní Ameriky. V Evropě se pěstují od 19. století, první exemplář byl vysazen v Praze.
Platycladus orientalis (zeravec východní), uváděný také pod jménem Thuja orientalis či Biota orientalis, je dřevina keřovitého či stromovitého vzrůstu, pocházející z Číny a Koreje. V Evropě se pěstuje od 18. století.
Thujopsis dolabrata syn. Thuja dolabrata (zeravinec japonský) se v Evropě pěstuje od 19. století. Jde o velmi dekorativní dřeviny s výraznou kresbou na spodní straně listů, pochází z Japonska.
Z hlediska obsahových látek jsou nejlépe prozkoumány druhy Thuja occidentalis a Platycladus orientalis. Rostliny obsahují 0,4–1 % silice, podle jiných zdrojů 1,4–4 %. Hlavní složkou je monoterpen thujon (směs stereoizomerů alfa-thujonu a beta-thujonu), který tvoří až 65 % silice. Kromě terpenických látek rostliny obsahují kumariny, flavonoidy a třísloviny.
Rostliny jsou jedovaté – aplikace silice na pokožku vede k podráždění a alergické reakci. Otrava po požití se projevuje mydriázou (rozšíření zornice), poruchami vidění, zvracením, průjmem, tachykardií, hypertenzí a křečemi. Může také dojít k poškození jater a l
V naší poradně s názvem KANADSKÉ BORŮVKY MNOŽENÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Evelína.
Dobrý den, měla bych dotaz, zda je možno vysadit pouze jednu sazenici amerických borůvek, nebo musí být samičí a samčí, jak mi sdělila sousedka. Jeden keřík jsem si zakoupila a nevím jak poznám, který to vlastně mám a který mám přikoupit. Děkuji za odpověď.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča.
Kanadské borůvky jsou oboupohlavné, takže u nich nejsou samci ani samice. Důležité je vědět jaký druh máte, protože některé druhy jsou samosprašné nebo jen částečně samosprašné, popřípadě i cizosprašné. Podle druhu borůvek teprve poznáte, jestli je třeba přikoupit ještě další rostlinu. Pokud má kanadské borůvky sousedka, tak stačí i ta její rostlina, není-li na kilometry daleko.
Dýně můžeme rozdělit do dvou skupin, a to na jedlé druhy a okrasné druhy.
Jedlé druhy dýní
Baby Boo:Tato dýně má krásnou bílou barvu se žebrováním, velmi se hodí na vaření, je však chutná i v syrovém stavu.
Dýně obecná: V našich podmínkách je nejčastěji pěstovaným druhem dýně. Její vyzrálé plody dosahují hmotnosti až několika desítek kilogramů. Vhodná je k vaření i kompotování.
Dýně Hokaido: Pochází z japonského ostrova Hokaido. Má sladkou chuť, jež se podobá bramborám nebo pečeným kaštanům, a řadí se k nejmenším pěstovaným dýním vůbec, dosahuje totiž hmotnosti přibližně jen 0,7 až 2,5 kilogramu. Barvu mívá od žluté až po sytě oranžovou. Dužinu má oranžovou. Dýně Hokaido je známá především díky svým pozitivním účinkům na lidské zdraví.
Dýně máslová: Je nejsladší ze všech. Navíc je po uvaření krásně krémová. Má tvar hrušky, světle béžovou oranžovou slupku a uvnitř je sytě oranžová. Je vhodnější ji oloupat, hodí se na polévky, na pečení nebo jako příloha například k rýži nebo kuřecímu masu.
Festival dýně: Patří mezi žaludové dýně. Vzhledem ke svému tvaru a žluto-bílo-zelenému zabarvení na povrchu je velmi vhodná k dekorativním účelům, je ji však možné využít také v kuchyni. Je totiž velice lahodná i v syrovém stavu.
Chameleon: Je dýně žaludového tvaru, kterou je díky jejím krásným barvám možné použít jako dekoraci. Velmi vhodná je však také na vaření, má totiž jemnou oříškovou chuť, je možné ji i déle skladovat. Díky tomu, že roste jako keř, není ani její pěstování náročné na prostor.
Iron Cup: Tato dýně je na povrchu zelená a uprostřed světle oranžová. Je vhodná pro jakoukoli kuchyňskou úpravu, především pak na polévky. Díky její konzistenci je možné ji skladovat nezvykle dlouho, zhruba až jeden rok.
Kamo Kamo: Dýně výborně se hodící pro svou sladkou chuť k přípravě sladkých dipů. Má oranžovo-zelený žebrovaný povrch, a tak může sloužit i jako decentní dekorace.
Korunní princ: Dýně své jméno získala podle korunky, která na plodu vyrůstá. Tento druh je na povrchu bílý, ale dužinu má sytě oranžovou.
Marina di Chioggia: Tento druh dýně má kvalitní dužinu, která má tmavou nebo šedozelenou barvu. Výborná je pečená anebo dušená ve vlastní slupce.
Muškátová dýně: Dýně je na povrchu žebrovaná a zelená, uvnitř je sytě oranžová. Má poměrně hutnou dužinu. Tento druh dýně je výborný i v syrovém stavu.
V naší poradně s názvem BEZTRNÝ OSTRUŽINÍK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jan Parýzek, ing..
Prosím o radu. Kdy je nejvhodnější doba ke hřížení šlahounů. Hřížím matiční šlahouny, nové rostliny mi vzejdou, ale nechám si poradit. Jestli matiční šlahouny už letos nebo až druhý rok, kdy už budou mít plody.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník .
Nejvhodnější doba pro hřížení ostružin je na jaře a na podzim. Výsledky jarního hřížení můžeme oddělit ten samý rok na podzim. Ty podzimní až následující rok na jaře. K hřížení se používají jednoleté výhony.
K vegetativnímu množení ostružin můžete také použít i další postupy, které jsou vhodnější. Je to například množení kořenovými řízky. Vhodné části kořenů získáváme na podzim. U matečné rostliny odkryjeme z jedné strany kořeny, aby je bylo dobře vidět a ostrým nožem je od rostliny oddělíme. Řízky mají být dlouhé 8-10 cm a v průměru 8-10 mm. Horní konec seřízneme kolmo na osu řízku, spodní část mírně šikmo. Pracovat musíme pozorně. Řízek vysazený obráceně neroste. Řízky zakládáme přes zimu v mrazuprosté místnosti do písku s rašelinou. V dubnu je vysazujeme na záhony s lehčí kompostní zeminou. Na záhoně vyhloubíme rýžku asi 10 cm hlubokou, která má jednu stěnu kolmou. Na tuto stěnu stavíme řízky asi 10 cm od sebe, zasypeme zeminou a navršíme 3 cm vysoký hrůbek. Po výsadbě zalijeme, kypříme, odstraňujeme plevele a přihnojujeme. Řízky je nezbytné ošetřit stimulátorem růstu.
Na našem trhu jsou k dostání různé druhy vodních filtrů, ze kterých si můžete při pořizování domácího vodního filtru vybírat. Výrobci těchto typů přístrojů používají k filtraci různé technologie, s velkou oblibou je vzájemně kombinují a střídají tak, aby bylo dosaženo co nejoptimálnějšího efektu při odstraňování jakýchkoli nečistot z pitné vody.
V tomto článku se podíváme na nejrozšířenější a neznámější typy filtrů. Podle statistik jsou těmi nejprodávanější typy domácích vodních filtrů ty, které jsou postaveny na schopnosti filtrovat vodu díky vlastnostem lisovaných uhlíkových bloků. Dalo by se říci, že se jedná o novou technologii, protože se používá maximálně 25 let. Je zajímavá právě lisovanými uhlíkovými bloky, které mají schopnost odstraňovat z vody široké spektrum různých nečistot, zejména mechanické nečistoty jako rez, prach, písek. Další výhodou tohoto typu je, že dokáže z vody odstranit potencionálně se vyskytující chemikálie, ať už z kategorie organických, či anorganických sloučenin, dokonce odstraňují různé druhy mikroorganismů do určité velikosti. Velkou výhodou lisovaných uhlíkových bloků je schopnost propouštět zdraví prospěšné minerály. Tyto bloky neovlivňují tvrdost vody.
Lisované uhlíkové bloky se vyrábějí z organického materiálu. Nejčastěji se používají skořápky kokosu spálené na prach, který se při relativně vysoké teplotě lisuje do desek. Při těchto fyzikálních jevech dochází k porušení struktury hmoty a vzniká poměrně zajímavý, složitý a spletitý systém různých puklin, prasklin a mikropórů, přes které pak pod určitým tlakem dochází k filtraci vody. Filtr má tendenci zachytávat mechanické nečistoty nebo různé formy částic do určité velikosti. V tuto chvíli dochází k rozdílům kvality různých typů domácích vodních filtrů, které používají technologii lisovaného uhlíkového bloku.
Pokud si tedy chcete koupit takovýto filtr, je vhodné se zeptat výrobce nebo prodejce, jak velká je prostupnost bloků, protože různé druhy přístrojů mají tendenci se výrazně lišit. Takovým standardem v rámci schopnosti filtrovat částice o určité velikosti bývá parametr jednoho mikrometru. Kvalitnější bloky mají samozřejmě schopnost vyšší.
Dalo by se říci, že žádný typ vodních filtrů nedokáže odstranit veškeré nečistoty z vody. Výrobci vodních filtrů s velkou oblibou kombinují lisované uhlíkové bloky s jinými druhy filtrů. Nejčastěji se jedná o mechanické předřazené filtry. Tyto filtry odstraňují největší nečistoty z vody, a pak teprve dochází k další filtraci přes lisovaná uhlíková vlákna, která by měla odstranit zbylé nečistoty ve vodě.
Další účinnou domácí filtrací vody jsou ultrafialové lampy. Ty za jistých podmínek vyzařují určité spektrum ultrafialového záření. Toto světlo má tendenci likvidovat téměř jakékoli spektrum mikroorganismů, ať už jsou to viry, bakterie, prvoci. Toto záření nelikviduje tyto mikroorganismy, ale jen je inaktivuje, neboli likviduje jejich genetický materiál. Tyto mikroorganismy pak ztrácí schopnost vlastního rozmnožování, díky čemuž uživateli, tedy člověku, neublíží.
Ve svém příspěvku PLÍSEŇ NA HROZNOVÉM VÍNĚ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jiří Dolínek.
Dobrý den,
mám druhý rok ve skleníku sazeničku bílého a modrého skleníkového hrozna.
Dnes jsem kontroloval skleník a zaléval zbývající saláty a objevil jsem na větvích hroz.vína nějakou bílou plíseň.
Prosím o radu čím postříkat.Skleník i v tomto ročním počasí dost větráme,je z akrylátu.
V loňském roce jsme nic podobného nepozorovali.
Děkuji za odpověď.
Jiří Dolínek
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel V. Žitek.
Na hroznu bílého vína ve skleníku se objevil šedivý povlak.Předpokládám, že se jedná o nějakou plíseň. Poradí mi někdo, čím bych měl hrozny ošetřit? Děkuji.
Rejnoci (Batoidea) jsou nadřád příčnoústých paryb, zahrnující přes 500 druhů zařazených ve 13 čeledích. Jako rejnoci se také označují zástupci řádu Rajiformes, tedy praví rejnoci. Všichni jsou blízce příbuzní žralokům.
Rozdíly
Rejnoci mají kosočtverečné zploštělé tělo, což jim umožňuje splynout se dnem, číhat na kořist a ukrýt se před dravci. Některé druhy (parejnok elektrický, rejnok ostnatý) jsou schopny vydávat silné elektrické výboje – jejich elektroplaxy fungují jako fyziologický elektrický zdroj. Jiné druhy jsou vybaveny jedovým ostnem. Jejich párové ploutve srůstají a tvoří lem těla, hřbetní ocasní ploutve zakrňují. Zašpičatělý okraj prsních ploutví tvoří „křídla“, ocas některých druhů je protažen v bičíkovitý výběžek. Na spodní straně těla je 5 žaberních štěrbin, čichové jamky a ústa. Na rozdíl od platýse je oplození u rejnoka vnitřní, naprostá většina rejnoků je ovoviviparní, výjimku tvoří čeleď rejnokovití, kteří snášejí hranatá kožnatá vejce. Pohyb rejnoka je podobný letu ptáka. Většina rejnoků žije na mořském dně jako platýs, existují ale i sladkovodní druhy. Žijí v pobřežních vodách po celém světě, některé druhy jsou hlubinné, manty žijí na otevřeném moři. Trnuchy, které mají na kořeni ocasu tvrdý trn (v ohrožení jím mohou způsobit nepříjemné zranění, nebo i zabít), žijí v povodí Amazonky. Rejnoci jsou dobří plavci, mnoho z nich je ale přizpůsobeno životu na dně. Jsou to noční živočichové, den tráví zahrabaní v písku. Potravu si hledají u dna. Na rozdíl od platýse se rejnok žijící na volném moři živí planktonem.
Červci (Pseudococcidae) mohou způsobit zkázu na řadě okrasných rostlin. Ale s pomocí vhodných způsobů ochrany je možné proti jejich koloniím úspěšně zasahovat. Tento hmyz je nazýván červci pro stavbu svého těla. Saje rostlinné šťávy a jde o obtížného škůdce plodin, které se pěstují v uzavřených prostorách, a rovněž okrasných rostlin. Činnost červců může vážně oslabovat a znetvořovat rostliny a jejich plody. Jejich výskyt je špatnou zprávou pro pěstitele, protože likvidace kolonií tohoto hmyzu může být velmi obtížná. Ale naštěstí existuje řada metod ochrany.
Tito škůdci se vyskytují na listech, plodech a kořenech a mohou přelézat z rostliny na rostlinu. Existují tři hlavní skupiny červců postihující komerční pěstitele. Skleníkoví červci (rody Pseudococcus, Planococcus a Nipaecoccus) většinou pocházejí z tropů a například ve Velké Británii přežívají pouze ve chráněném prostředí. Obzvlášť zranitelné jsou kaktusy a jiné sukulenty, africké fialky, kapradiny, orchideje, palmy, citrusy a réva. Dospělí červci se nacházejí ve shlucích mezi listovými žilkami, na spodní straně listů a skrývají se v místech spojení listů a stonků.
Kořenoví červci tvoří husté kolonie v půdě. Lezou mezi nádobami drenážními otvory a mohou také cestovat v zavlažovací vodě. Prospívají, když je prostředí pro zálivku suché, proto druhy, které jsou jimi zranitelné, jsou mnohé a rozmanité. Napadení je často přehlédnuto, neboť časový interval mezi napadením půdy a vnějším projevem na rostlinách, skvrnitostí, může být dlouhý až šest měsíců. Druhy červců rodů Phormium a Cordyline jsou na rozdíl od jiných druhů červců schopny přežívat za nízkých zimních teplot.
Červci získávají bílkoviny a cukry ze šťáv floému. Příležitostně se objevují napadení vegetativních vrcholových výhonků, kde je obtížné je zjistit. Nejproblematičtější jsou spojení stonků a listů, ale tito škůdci se mohou živit také na listech, čímž způsobují chlorózu. Jejich výkaly – medovice – padají na nižší listy, půdu a podlahu a lákají mravence. Na medovici vzniká antraknóza, která špiní listy a může postihovat také kořeny. Rostliny se znetvořují nebo vadnou, žloutnou a případně odumírají.
Kořenoví červci rodu Rhizoecus se živí na kořenech, čímž způsobují oslabení vitality rostlin. Zabraňují příjmu vody a živin do rostlin, které mohou vadnout nebo krnět, zvláště jsou-li pěstovány v kontejnerech.
Čilimníky (Cytisusy) jsou stálezelené i opadavé keře. Ve volné přírodě rostou ve Středomoří, ve střední a západní Evropě a na Kanárských ostrovech. Botanických druhů známe kolem 70, v zahradách se však spíše setkáváme s různými pestrokvětými kříženci, kterých se vyšlechtilo několik set.
Čilimníky dosahují výšky od cca 20 cm (poléhavé druhy) do více než 250 cm, záleží na druhu keře. Kmínky mají krátké a tenké, bohatě obrostlé úzkými, hustě olistěnými, metlovitými a u většiny druhů hranatými větvemi. U nízkých poléhavých druhů jsou větve mírně převislé, až téměř vodorovně rostoucí. Květy jsou asi 1 cm velké a mají bílou, žlutou, krémovou, růžovou, oranžovou, červenou či tmavě purpurovou barvu, často můžeme vidět dokonce kombinaci více barev. Většina druhů silně voní. Keře kvetou nejčastěji od května do začátku července, některé druhy až do konce srpna. Plody jsou několik centimetrů dlouhé lusky.
Čilimníky milují slunce a sušší stanoviště, proto jim vyhovuje území orientované na jih či západ. Vyžadují dobře prosychající, nejlépe hlinitopísčitou půdu s dobrou drenáží. Na přemokření jsou citlivé, zvláště ve spojení s nízkými teplotami. Janovce jsou sice mrazuvzdorné, ale kombinace nízkých teplot a vlhka, která bývá v zimě v našich podmínkách dosti častá, je může zahubit. Sucho naopak snášejí poměrně dobře. Vzrostlé čilimníky, jež se plně ujaly, se zalévají pouze v době květu nebo při déletrvajícím suchu. Rostliny nesnášejí častější přesazování, protože jejich kořenový systém je málo větvený (to jest bez výraznějšího kořenového vlášení), a při přesazování se tudíž snadno poškodí. Na výživu nejsou náročné, hnojit se nemusí.
Čilimníky vyniknou na zahradě jako solitérní keře, které bohatě kvetou a které v zimě zaujmou zajímavým vzhledem. Ojíněné keře totiž vypadají jako skleněné fontány. Čilimníky se rovněž velmi dobře kombinují s jinými rostlinami, například s jalovci či nízkými formami tmavých jehličnanů. Ve společnosti bříz pak působí velice vzdušně a hezky doplňují také vřesovištní výsadby.
V dobrých podmínkách roste čilimník opravdu rychle, a koupíte-li keř s kořenovým balem, bez problémů se i ujme. Existuje několik druhů tohoto keře, které se od sebe liší vzrůstem a konečnou velikostí, a to dost podstatně. Vybrat si můžete keře rostoucí vzpřímeně či kulovitě, některé čilimníky mají převislé větve, jiné jsou nízké a
Kromě našich plžů se na škodách na zahradních i polních kulturách začíná podílet i plzák španělský. V některých oblastech České republiky se v důsledku vlhkého počasí v průběhu několika minulých let objevil silný výskyt slimáků, kteří způsobují výrazné škody v porostech ozimé řepky, lokálně bylo zaznamenáváno i poškození vzcházejících porostů ozimých obilnin a cukrovky i máku. Příčiny tohoto rozšíření se dávají do souvislosti s mírnými zimami a chladnými a vlhkými jary a rovněž se zjednodušením osevních postupů a změnou agrotechniky – s bezorebními technologiemi zpracování půdy a uváděním půdy do klidu. Podle názoru některých odborníků se na něm podílí i nevhodné používání neselektivních insekticidů, které hubí střevlíky a další přirozené nepřátele slimáků.
Na polích škodí převážně slimáčci rodu Deroceras (s dýchacím otvorem v zadní části pláště), délka jejich těla nepřesahuje 6 cm. Většinou se jedná o 2 druhy slimáků, a to o slimáčka síťkovaného (Deroceras reticulatum) a slimáčka polního (Deroceras agreste), ale zejména na okrajích pozemků se mohou vyskytovat i další druhy, jako například slimáček hladký (Deroceras leave) z rodu Arion (s dýchacím otvorem v přední části pláště), plzák zahradní, lesní a žíhaný, a v poslední době v ozimé řepce též plzák španělský (Arion lusitanicus).
Plzák španělský (Arion lusitanicus), nazývaný také portugalský, lusitanský, případně rezavý, patří do čeledi plzákovitých (Arionidae) a dostal se do České republiky z jižní Evropy. Původně se vyskytoval na Pyrenejském poloostrově, v západní Francii a Anglii. Přibližně před 50 lety se začal šířit za hranice svého původního výskytu. V Česku byl poprvé spolehlivě pozorován na začátku 90. let minulého století. V celé Evropě se jedná o historicky nejvýznamnějšího a nejproblematičtějšího škůdce mezi plži vůbec.
Plzák španělský dorůstá v dospělosti délky 8–12 cm, a je tak druhým největším plzákem z osmi našich druhů čeledi Arionidae. Tělo má zavalité, schopné se polokulovitě stahovat. Zadní konec nohy je zaoblený. V dospělosti má jeho zbarvení různé odstíny v oranžovohnědé škále. Díky barevné kombinaci působí zbarvení plzáka španělského jakýmsi špinavým dojmem. Právě svou velikostí a barvou se může v dospělosti často velmi podobat našemu původnímu plzáku lesnímu (Arion rufus). Ten však dorůstá větš
Turan nádherný (Erigeron speciosus) je mrazuvzdorná trvalka, která se velice snadno pěstuje, proto je také na našich zahradách tolik oblíbená. Je velice podobná kopretině, oproti ní však má větší počet jazykovitých květů a kvete dříve. A roste v chocholech. Květy mohou být jednoduché nebo poloplné, v bílé, růžové nebo fialové barvě. Středový terč je vždy žlutý. Kvete od června do srpna. Listy jsou kopinaté, dlouhé, v barvě zelené.
Výška rostliny je 30 až 60 cm. Turan není náročný na pěstování, výborně se hodí k řezu. Daří se mu na přímém slunci, snese však i mírný polostín. V době růstu rostlina vyžaduje bohatou zálivku, ale nemá ráda přemokření.
Vysoké druhy, trvalky, se pěstují v trvalkových záhonech, nízké druhy se výborně hodí do skalek. Po odkvětu se letničky ze záhonu likvidují, vytrvalé druhy u země seřezáváme. Často po seříznutí v sezóně vykvétají ještě jednou.
Turan nádherný pochází ze Severní Ameriky. Vytrvalé druhy vydrží na záhoně řadu let. Letničky po odkvětu likvidujeme. Zemina by měla být dobře propustná.
Slávky žijí na celém světě na mořských březích a v ústí řek, jednotlivé druhy jsou obvykle specifikované pro určitou oblast. Nejznámějším druhem je slávka jedlá. Slávka jedlá (Mytilus edulis) je středně velký jedlý mořský mlž z čeledi slávkovitých. Slávky jedlé se nacházejí na severoatlantickém pobřeží Severní Ameriky, Evropy a v dalších mírných i polárních vodách po celém světě. Žijí v příbřežních oblastech na skalách a dalších pevných podkladech přichyceny byssovými vlákny, které jsou vylučovány byssovými žlázami umístěnými ve spodní části slávek. Jedná se o hladké mušle s jemnými soustřednými rýhami v linii růstu. Barva mušle je purpurová, modrá nebo někdy až hnědá. Může být dlouhá až 12 cm. Slávky jedlé jsou kořistí hvězdic, například Asterias vulgaris. Malé slávky jsou také požírány plži Nucella lapillus.
Slávky jedlé neboli mušle jsou mořští mlži, jejichž maso se pojídá buď syrové, nebo částečně i tepelně upravované. Výlov slávek začíná v srpnu a končí v březnu. Lastury slávek mají klínovitě oválný tvar, na povrchu jsou tmavé do fialova a uvnitř perleťově bílé, lesklé. Dospělé, tedy k požívání nejvhodnější, jsou tehdy, když délka lastur měří 55 mm. Kratší se vyřazují, protože nemají tržní hodnotu. S přijímáním potravy a vdechováním vody se dostává do slávek také písek a mořský kal. Obojí se z nich musí odstranit, a proto se před dopravou do vnitrozemí alespoň na 24 hodin slávky ponoří do čisté mořské vody, aby se vyčistily. Jestliže se se slávkami po výlovu dobře a šetrně zachází, vydrží v zimě až 6 dnů po výlovu naživu. Nesmí však před touto dobou nebo během ní přijít do styku se sladkou vodou. Nesnášejí také velké teplo ani mráz. Jen pevně uzavřené, to znamená živé a čerstvé slávky, mají maso vhodné k pojídání. U pootevřených slávek je maso v rozkladu, čímž se stává prudce jedovatým. Podezřelé jsou také slávky s tenkými průsvitnými lasturami, které nejsou na povrchu stejnoměrně zabarvené, anebo slávky, které nasládle páchnou. Maso slávek se jí buď syrové, nebo různě připravované a je dost výživné, avšak hůř stravitelné než maso ústřic.
Někdy jsou slávky zaměňovány s ústřicemi. Ústřice (Ostrea) je rod z čeledi ústřicovitých (Ostreidae). Nejznámějším druhem je ústřice jedlá (Ostrea edulis). Ústřice jsou mořští mlži s lamelózními nebo sklípkovitými lasturami bez vláknité (sloupkovité) vrst
Bylinková zahrádka by měla být vždy v blízkosti domu a zejména kuchyně. Ideální je, můžeme-li při vaření prostě jen vyběhnout na zahradu a utrhnout si čerstvé lístky koření, které právě potřebujeme při přípravě pokrmu. V zahrádce by měla být cestička, nebo alespoň kameny, po nichž lze šlapat – budeme tam přeci jen chodit častěji než do běžného záhonu.
Mezi tradiční české bylinky patří:
Šalvěj lékařská se používala již ve staročeské kuchyni jako koření k masu. Je velmi aromatická a v léčitelství pomáhá při žaludečních potížích. Můžeme ji také přidat do osvěžující koupele.
Pelyněk pravý je velmi hořký a používá se zejména jako přísada do nápojů, jako je tonic, vermut nebo absint. V kuchyni pelyňkem dochutíme tučná masa nebo pečeni. V lékařství působí při nechutenství nebo žaludečních problémech, při vyšších dávkách však působí poruchy vnímání a bolest hlavy.
Dobromysl obecná pochází ze Středomoří, ovšem v Čechách zdomácněla již ve středověku a stala se oblíbeným kořením. Oregano užijeme při přípravě pizzy i při nakládání sýrů. Je rovněž součástí provensálského koření. V lékařství působí protizánětlivě a usnadňuje vylučování žluči. Je také významnou medonosnou rostlinou.
Libeček lékařský je mohutná celerovitá rostlina dosahující až dvoumetrové výšky. Své uplatnění najde zejména v kuchyni – listy patří do salátů, omáček nebo na pečeni a bez libečku si také nelze představit pořádnou bramboračku. V léčitelství se používá jako močopudná rostlina.
Dále je vhodný rozmarýn, saturejka, meduňka, tymián, celerová nať, pažitka, máta, bazalka, majoránka, cibule, petržel.
Na záhony, kde pěstujete léčivé nebo kuchyňské bylinky, nikdy nepoužívejte chemické postřiky na likvidaci plevelů! Mohou způsobit vážné zdravotní potíže. Zvykněte si jednou nebo dvakrát týdně na zelené fitcentrum: s motyčkou v ruce půdu okolo bylinek nakypřete a přitom zlikvidujte klíčící plevel. Nikde nenechte plevel odkvést a vysemenit! Některé druhy bylinek jsou pokryvné, jejich hustý polštář omezí růst plevele, například některé mateřídoušky, jiné mají mohutný růst a široké listy, takže si plevel „nepustí k tělu“, například divizna, oman, rebarbora. Mařinku vonnou po jarním přehození drceným listem nebo rašelinou podpoříte k bujnému růstu, při němž vypouští do půdy látky omezující klíčení jiných rostlin. U některých bylinek můžete p
Dýně dělíme podle užití do dvou skupin – na zeleninové a okrasné. Plody obou druhů dýní jsou tvarově i barevně velmi rozmanité. Jasně oranžové zabarvení dužniny je častější u zeleninových druhů a vzniká díky luteinu.
Dýně mají různé tvary, mohou být kulaté, zploštělé, vejcovité a podobně. Zbarvení jejich kůry bývá oranžové, žluté, zelené, bílé, černé nebo fialové. Dužina je buď oranžová, nebo žlutá, uprostřed je plná semínek.
Dýně mají vysoký obsah vody, obsahují velké množství vlákniny, draslíku, sodíku a betakarotenu. Semena jsou bohatá na zinek. Je vhodné je konzumovat při redukční dietě a po cvičení.
Všechny druhy dýní se podílejí na snižování krevního tlaku a mají diuretické, laxativní a protirakovinné účinky.
Jelikož dýně obsahuje velmi málo sodíku a hodně draslíku, pomáhá snižovat krevní tlak a brání tvorbě krevních sraženin v arteriích. Lidé s hypertenzí mohou dýni jíst každý den v jakékoliv formě, ale neměli by ji solit, protože by tím snížili její účinky. Rovněž se doporučuje celý jeden den jíst pouze rozmixovanou dýni.
Lidé, kteří trpí ischemickou chorobou srdeční (angina pectoris nebo infarkt myokardu), by dýni měli jíst nejméně třikrát týdně. Dýně působí v ledvinách jako slabé diuretikum, podporuje tvorbu moči a vylučování tekutin z těla.
Díky bohatému obsahu alkalizujících minerálních solí neutralizuje dužina dýně nadbytek žaludeční kyseliny a na sliznici žaludku (výstelku) má změkčující a ochranný účinek. Konzumace dýně, zejména mixované s kravským nebo sójovým mlékem, se předepisuje při nadbytku žaludeční kyseliny, při dyspepsii (porucha trávení), pyróze (pálení žáhy) a v případech žaludečních a dvanácterníkových vředů.
Dýně má regenerační a omlazující účinky, působí příznivě na funkci trávicí soustavy, slinivky, ledvin i na činnost srdce. Detoxikuje organismus, snižuje hladinu krevních tuků, posiluje imunitu a uklidňuje nervy, a přesto je dýně na našich talířích velmi opomíjenou zeleninou. A je to škoda, protože její příprava je nenáročná a dužina dýně s vysokým obsahem zdraví prospěšných látek zasytí i náročnějšího jedlíka. Zralou dýni poznáte podle stopky. Ta by měla být zdřevnatělá s prasklinkami, slupka by měla být nepoškozená, tvrdá a matná. Plod by měl být těžší, lehčí je plný semínek. Dýní jsou desítky druhů. Pro vaření jsou ale nejvhodnější druhy hokaido, populární je i muškátová či máslová dýně.
Při správném uskladnění vám dýně vydrží až čtyři měsíce. Potřebuje jen suché a chladné místo s teplotou okolo 10 °C.
Dýni lze přidávat do pomazánek, polévek, nádivek, zapékaných jídel, koktejlů, marmelád nebo třeba buchet.
Prunus laurocerasus Rotundifolia je pohledný stálezelený druh bobkovišně. Jak vypadá se můžete podívat tady: bobkovišeň Rotundifolia obrázky živých plotů. Jeho velké stálezelené listy tvoří hustý, atraktivní dlouhověký větrolam nebo zástěnu. Bobkovišeň Rotundifolia se vyznačuje těmito vlastnostmi:
Tvarovací řez se provádí dvakrát do roka.
Nenáročná údržba a péče.
Zimní odolnost.
Rychlost růstu je 40 až 60 cm za rok.
Snese stín, částečný stín i plné slunce.
Rychlost růstu 40 až 60 cm za rok je typická pro tyto druhy bobkovišňí:
bobkovišeň Caucasica,
bobkovišeň Novita,
bobkovišeň Rotundifolia.
Tyto tři druhy jsou nejrychleji rostoucí bobkovišně a díky tomu potřebují výchovný střih dvakrát do roka. Pokud by to pro vás byl problém a moc starostí, můžete použít pomaleji rostoucí druhy jako je:
bobkovišeň Genolia - rychlost růstu 30 až 50 cm za rok;
bobkovišeň Herbergii - rychlost růstu 30 až 50 cm za rok;
bobkovišeň portugalská - rychlost růstu 30 až 50 cm za rok;
bobkovišeň Etna - rychlost růstu 20 až 30 cm za rok;
bobkovišeň Otto Luyken - rychlost růstu 10 až 20 cm za rok;
Tyto pomalu rostoucí druhy bobkovišně potřebují výchovný udržovací řez jednou ročně.
Jak daleko se sází rostliny bobkovišně do živého lotu z varianty Prunus laurocerasus Rotundifolia a dalších rychle a středně rychle rostoucích:
Živý plot vysoký 60 až 80 cm: 3 rostliny na metr.
Živý plot vysoký 80 až 125 cm: 2,5 rostliny na metr.
Živý plot vysoký 125 až 200 cm: 2 rostliny na metr.
Pomalu rostoucí odrůdy jako je Otto Luyken se vysazují do živého plotu v tomto počtu na metr:
Jaká je nejlepší vzdálenost pro výsadbu uvnitř živého plotu z bobkovišně? Mnozí hobby zahrádkáři jsou netrpěliví a chtějí rychle hustý živý plot a jednotlivé keře vysazují příliš hustě. I když se živý plot hned po výsadbě zdá trochu prořídlý, měli byste stále dodržovat minimální vzdálenost mezi rostlinami. Samotná vzdálenost se liší odrůda od odrůdy a závisí na výšce rostlin, které zasadíte do země. Nejlepší vzdálenost výsadby, kterou by odrůda měla mít, lze nalézt také na produktových stránkách příslušných odrůd bobkovišně.
Rozestup mezi jednotlivými rostlinami je důležitá a aby mohly v budoucnu tvořit hustý a neprůhledný živý plot, je třeba vysadit 2 až 3 rostliny na běžný metr. Rozestupy určuje rychlost růstu a požadovaná výška živého plotu.
Rychlost růstu 40 až 60 cm za rok je typická pro tyto druhy bobkovišňí:
bobkovišeň Caucasica,
bobkovišeň Novita.
Tyto dva druhy jsou nejrychleji rostoucí bobkovišně a na živý plot jich budete potřebovat:
na živý plot vysoký 60 až 80 cm: 3 rostliny na metr;
na živý plot vysoký 80 až 125 cm: 2,5 rostliny na metr;
na živý plot vysoký 125 až 200 cm: 2 rostliny na metr.
Středně rychle rostoucí druhy jsou:
bobkovišeň Rotundifolia - rychlost růstu 30 až 60 cm za rok;
bobkovišeň Genolia - rychlost růstu 30 až 50 cm za rok;
bobkovišeň Herbergii - rychlost růstu 30 až 50 cm za rok;
bobkovišeň portugalská - rychlost růstu 30 až 50 cm za rok;
bobkovišeň Etna - rychlost růstu 20 až 30 cm za rok.
Tyto středně rychle rostoucí druhy bobkovišně potřebují mít četnost rostlin ve výsadbě na jeden běžný metr shodnou jako u rychle rostoucích druhů.
Pouze u pomalu rostoucí odrůdy jako je bobkovišeň Otto Luyken, u které je rychlost růstu 10 až 20 cm za rok, se rostliny vysazují do živého plotu v tomto počtu na metr:
Živý plot vysoký 20 až 40 cm: 4 rostliny na metr.
Živý plot vysoký 40 a vyšší: 3 rostliny na metr.
Rychle rostoucí bobkovišně mohou dorůst až tří metrů a rostou velmi hustě a i zdánlivě vzdálené rozestupy rychle zarostou. Pokud jsou rostliny zasazeny příliš blízko u sebe, kořeny mohou mezi sebou soutěžit a bránit růstu.
Měli byste také myslet na vzdálenost před a za živým plotem z bobkovišně. Pokud jste si zakoupili rostliny bobkovišně, které chcete nechat dorůst do výšky jednoho metru, je vhodné dodržet vzdálenost 40 cm od hranice pozemku a nebo případných konstrukcí, jako je plot, zeď nebo zeď domu. U rostlin bobkovišně, které jsou vyšší než jeden metr, byste měli dodržet vzdálenost minimálně 60 cm.
