Rychlá odpověď: Ryngle stříhejte hlavně na jaře po začátku vegetace nebo v létě po sklizni, ne v zimním klidu. Peckoviny se po řezu lépe hojí, když už proudí míza a strom aktivně roste. Největší chybou je hluboký zimní řez, odstranění plodného obrostu nebo výsadba cizosprašné odrůdy bez opylovače.
Ryngle jsou krásné v tom, že dokáží dát voňavou, sladkou a velmi chutnou domácí úrodu, ale zároveň umí zahrádkáře potrápit. Jednou nekvetou, podruhé mají plno květů a skoro žádné plody, jindy narostou tak hustě, že se do koruny nedostanete ani s košíkem.
V tomto článku beru ryngle prakticky: jako strom na české zahradě, ne jako botanickou položku. Projdeme řez, pěstování, odrůdy, opylování, rozdíl mezi rynglí a blumou i zpracování úrody tak, aby vám ovoce neleželo tři dny v bedně a pak neskončilo na kompostu.
FAQ – ryngle, řez, pěstování a zpracování
Kdy se stříhají ryngle?
Ryngle se stříhají nejlépe na jaře po začátku vegetace nebo v létě po sklizni, ne hluboko v zimě.
U peckovin je důležité, aby se rány po řezu dobře hojily. Proto je řez rynglí bezpečnější v době, kdy strom aktivně roste. V zimě hrozí horší zacelení ran, klejotok a vyšší citlivost k infekcím. Mladé stromky řežte mírně, staré zmlazujte postupně a větší zásahy si rozložte do více sezon.
Jak stříhat ryngle, aby plodily?
Jak stříhat ryngle: prosvětlete korunu, odstraňte suché a křížící se větve, ale neničte mladý plodný obrost.
Nejčastější chyba je řezat ryngli stejně tvrdě jako přerostlou jabloň. U rynglí je lepší vybírat jednotlivé větve, které zahušťují střed koruny nebo rostou kolmo vzhůru. Plodnost ryngle podpoří světlo, vzduch a rovnováha mezi růstem a plodným obrostem. Pokud po řezu vyrazí mnoho vlků, byl zásah pravděpodobně příliš silný.
Proč ryngle nekvete?
Ryngle nekvete nejčastěji kvůli mladému věku, stínu, špatnému řezu, přehnojení dusíkem nebo namrznutí pupenů.
Než strom začnete zachraňovat hnojivem, zkontrolujte základní podmínky. Má dost slunce? Nebyl řez příliš hluboký? Neroste v trávníku bez vody? Nekvetoucí ryngle často potřebuje hlavně čas, světlo a mírnější péči. Pokud má dlouhé bujné přírůstky a žádné květy, omezte dusíkaté hnojení a zaměřte se na prosvětlení koruny.
Proč ryngle kvete, ale nemá plody?
Když ryngle kvete, ale neplodí, bývá problém v opylení, počasí při květu nebo poškození květů mrazem.
Mnoho renklód je cizosprašných, takže potřebují vhodnou odrůdu poblíž. Pokud v okolí není kompatibilní slivoň, strom může krásně kvést a přesto téměř neplodit. Další příčinou je studené, deštivé nebo větrné počasí, kdy nelétají opylovači. U osamoceného stromu má smysl dosadit opylovač nebo naroubovat jinou odrůdu do koruny.
Jaký je rozdíl mezi rynglí a blumou?
Ryngle a blumy se v běžné řeči často pletou; ryngle bývají kulatější, blumy mohou být větší nebo protáhlejší.
Pro zahrádkáře je přesný název méně důležitý než růst stromu, doba zrání a kvalita plodů. V kuchyni se blumy i ryngle používají podobně na kompot, džem, koláče a knedlíky. Pro řez platí podobné zásady jako u slivoní: neřezat tvrdě v zimě, prosvětlovat korunu a zachovat plodný obrost.
Jaké jsou nejlepší odrůdy rynglí?
Mezi oblíbené odrůdy rynglí patří Oullinská, Althanova renklóda a zelená renklóda, každá s jinými nároky.
Oullinská bývá ceněná pro spolehlivost a použití jako opylovač. Althanova renklóda má velké chutné plody, ale vyžaduje vhodné opylení. Zelená renklóda má výbornou chuť, ale potřebuje dobré stanoviště.
Ve svém příspěvku ČESNEK MEDVĚDÍ - V ČR POUZE JEDEN DRUH! se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Karel Pokorný.
Pletete si druhy a poddruhy. Česnek medvědí je na celém území pouze jeden druh s dvěma poddruhy - česnek medvědí ukrajinský roste na Moravě, česnek medvědí pravý v Čechách. Mezi poddruhy jsou jen velmi malé rozdíly, zatímco mezi druhy dost velké..
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Rozsah řezu rynglí se liší podle odrůdy. Odrůdy slivoní druhu slivoň švestka (Prunus domestica) přirozeně vytvářejí dobré koruny, postačí jen malé prořezávání, aby se odstranila suchá větev nebo aby se vrchol koruny prosvětlil, když příliš zhoustne. Mnohé ryngle tvoří stromy s křivými kmeny, nepravidelné a nevzhledné, nebo mají husté, trnité koruny, které tvoří sběr plodů velmi obtížným. Tyto chyby v růstu pak musí být opraveny řezem. Nicméně mnoho pěstitelů je toho názoru, že původní druhy rynglí by neměly být řezány tak silně jako jabloně. Jiní pěstitelé naopak zmlazování doporučují, protože ryngle mají tendenci dělat dlouhé výhony každý rok. Je velmi důležité mít na paměti, že pěstitelé, kteří jednou začnou silně prořezávat, musí v tomto způsobu údržby pokračovat pravidelně.
U rynglí jsou běžné dvě metody zahradnických úprav. První je, aby korunu tvořil terminál se čtyřmi nebo pěti kosterními větvemi z něj vycházejícími. Terminální výhon je kontrolován řezem po dosažení určité výšky. Tato metoda je často používána pro druh Prunus domestica i odrůdy Prunus insititia. Druhý způsob, který je často používán pro odrůdy Prunus triflora, je vytvoření vějířovité koruny odstraněním terminálního výhonu a vytvořením koruny ze čtyř kosterních větví. Takto tvoří dřevina tvar vázy nebo obráceného deštníku. Větve by měly být na kmeni 4–6 palců od sebe, aby se zabránilo vylomení. Stromy mají obvykle korunu asi 2 metry od země. Následný řez se skládá z odstranění větví, které překračují vhodnou délku.
Mladé stromky řežeme nejdříve po narašení, starší i později, pokud rostou dostatečně silně. Nevýhodou řezu za zelena může být oslabení růstu. Peckoviny snáší hlubší řez podstatně hůře, ani u starých stromů bychom raději neměli řezat větev o průměru větším než šest centimetrů.
V prvních letech se u rynglí provádí takzvaný výchovný řez. Nesmí se dopustit, aby větve byly pod příliš ostrým úhlem k terminálnímu výhonu (později se může za větru odlomit pod váhou úrody). V dalších letech se zkracují příliš dlouhé větve. Pokud jsou přírůstky za rok kolem půl metru, je to dobré a korunu stačí prosvětlovat. Když jsou přírůstky krátké, musíte strom zmladit, tedy říznout hlouběji.
Ryngle se řežou koncem března nebo až v době květu (i mladé slivoně na počátku plodnosti). Prořezávat lze až do začátku září. Vysadíte-li ryngli na podzim, řežte ji až na jaře. Vysadíte-li ji na jaře, můžete řezat ihned.
Také u renklód se provádí výchovný řez, a to v době vegetace, nikdy ne v zimě, to je v období vegetačního klidu. Ryngle jsou totiž citlivé k infekcím, před kterými se nedokážou mimo vegetační období bránit. Renklódy je třeba řezat hlouběji než švestky a takzvaný výchovný řez se uplatňuje do pátého roku života.
V naší poradně s názvem ODBORNÁ POMOC se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jakub.
Dobrý den, dostal jsem úkol pořídit dva druhy ozdobných keřů do truhlíku na slunné místo. Výška 150-200cm a jeden by měl kvést žlutě a druhý modře a pokud možno současně. Prosím poraďte. Děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Jarní květový vodopád ve skladbě modrá/žlutá se skládá z modrého šeříku a žluté zákuly japonské. Do truhlíku bych to pořídil tak, aby šeřík tvořil background od rohů do středu a uprostřed bych umístil zákulu. Oba keře kvetou bohatě a současně.
Výchovný řez – v prvních letech po vysazení u švestek, slív, renklód i mirabelek, stejně jako u ostatních ovocných druhů, používáme výchovný řez, abychom zapěstovali správný základ koruny. Výhony prvního patra musí být vždy seříznuty do jedné roviny, aby rostly stejnoměrně a zůstaly podřízeny střednímu výhonu (terminálu). Kdybychom výhony sestřihli nestejnoměrně, ty silně zakrácené by rostly jen slabě, a naopak výhony slabě zakrácené by rostly silně. Při založení prvního patra ponecháváme na kmínku tři až čtyři kosterní větve v dostatečném odstupu od sebe. Další větve vyrůstající od prvního patra zakládáme střídavě na vzdálenost. Dbáme rovněž na to, aby kosterní větve nevyrůstaly v ostrém úhlu nasazení – při větší násadě plodů by se mohly vylomit nejen větve, ale mohl by se „rozčísnout“ i celý strom. V dalších letech zkracujeme už jen výhony delší než 60 cm, bez řezu by se totiž dolní pupeny změnily na spící, nebo by se z nich vyvinuly slabé trnovité výhony s krátkou životností.
Udržovací řez – nejvhodnějším tvarem stromů peckovin pro malé zahrady je čtvrtkmen nebo zákrsek s pyramidálně dutou korunou bez středního výhonu (terminálu). Hlavní větev vyřízneme při založení druhého patra, čímž udržíme stromek ve výšce přijatelné pro snadnější sklizeň i ošetřování. Protože se však málovzrůstné kultivary slivoní s nadměrnou plodností brzy vyčerpají, doporučuje se na jaře udržovací řez, který má zmlazující účinky. Pokud roční přírůstky nejsou menší než 40 cm, můžeme řez omezit jen na průklest.
Zmlazovací řez – ten posílí plodnost. U stromů, které mají menší přírůstky, se výrazně snižuje plodnost, a proto musíme provést zmlazovací řez koruny, kdy zkracujeme hlavní větve o 50–100 cm, což je dvou- až tříleté dřevo. Nejlepší doba pro tento řez je na počátku kvetení slivoní, tehdy se také řezné rány nejlépe zacelují za předpokladu, že jsou ošetřeny ochranným nátěrem (štěpařský vosk, stromový balzám nebo latex). Při hlubokém zmlazovacím řezu dodržujeme zásady Zahnova řezu (viz níže). Řezy vždy zatíráme štěpařským voskem nebo nátěrem. Takto ošetřujeme rány stromu větší než 1 cm. V září a říjnu neřežte větve o průměru větším než 3 cm.
V naší poradně s názvem KANADSKÉ BORŮVKY MNOŽENÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Evelína.
Dobrý den, měla bych dotaz, zda je možno vysadit pouze jednu sazenici amerických borůvek, nebo musí být samičí a samčí, jak mi sdělila sousedka. Jeden keřík jsem si zakoupila a nevím jak poznám, který to vlastně mám a který mám přikoupit. Děkuji za odpověď.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča.
Kanadské borůvky jsou oboupohlavné, takže u nich nejsou samci ani samice. Důležité je vědět jaký druh máte, protože některé druhy jsou samosprašné nebo jen částečně samosprašné, popřípadě i cizosprašné. Podle druhu borůvek teprve poznáte, jestli je třeba přikoupit ještě další rostlinu. Pokud má kanadské borůvky sousedka, tak stačí i ta její rostlina, není-li na kilometry daleko.
U chorob ryngle je video užitečné hlavně tam, kde se rozhoduje podle vzhledu stromu, termínu zásahu nebo práce s korunou. Vybral jsem videa, která se vizuálně dotýkají ochrany peckovin, slivoní, řezu, moniliózy, klejotoku a červivosti plodů. U stopáží berte popis jako praktickou navigaci, které části videa si při sledování všímat nejvíc.
Jak ošetřovat peckoviny v průběhu roku
Toto video se hodí jako celoroční rámec pro ochranu peckovin. Všímejte si hlavně pasáží od začátku do zhruba 6:00, kde se řeší termíny zásahů, rašení a první jarní ošetření. Přibližně kolem 6:00 až 12:00 je pro článek důležité pochopení, že choroby peckovin se neřeší až při sklizni, ale podle fáze stromu. Pro ryngli je to cenné, protože stejné chyby se opakují u švestek, slivoní i renklód.
Jak správně a kdy ošetřit slivoně
Video je tematicky nejbližší ryngli, protože pracuje přímo se slivoněmi. Sledujte hlavně úvodní část zhruba do 5:00, kde se vysvětluje načasování ochrany, a střed videa přibližně kolem 5:00 až 14:00, kde se propojuje postřik, stav stromu a praktická péče. Pro čtenáře je důležité vidět, že slivoň se musí hodnotit jako celek: pupeny, listy, plody i kondice koruny.
Monilióza zničí úrodu peckovin a části stromů
Toto video je vhodné pro pochopení moniliózy, protože ukazuje, proč nejde jen o shnilé ovoce. Všímejte si zejména prvních minut, kde se vysvětluje dopad moniliózy na peckoviny, a části kolem praktického odstraňování napadených míst. U ryngle je zásadní pasáž, která připomíná, že napadené plody a větvičky nemají zůstávat na stromě jako zdroj další infekce.
Klejotok, infekce a praskliny u peckovin
Video se sice zaměřuje na meruňky a další peckoviny, ale pro ryngli je velmi užitečné, protože klejotok funguje jako varovný signál napříč peckovinami. Sledujte úvodní část, kde je vidět klejotok a praskliny, a pasáže přibližně kolem 4:00 až 10:00, kde se řeší příčiny a práce s poškozeným stromem. Přesně to pomáhá odlišit malou ranku od vážného problému kůry a dřeva.
Zastavte červivost švestek a třešní bez chemie
Toto video se hodí k části o obaleči, pilatkách a červivosti plodů. Všímejte si zejména úvodu, kde se řeší praktický problém červivého ovoce, a dalších pasáží věnovaných netoxickým metodám, lepovým deskám, hygieně a práci se stromem. Pro domácí zahradu je cenné hlavně to, že ochrana proti červivosti není jen jeden postřik, ale kombinace sledování, mechanických opatření a včasného zásahu.
V naší poradně s názvem BEZTRNÝ OSTRUŽINÍK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jan Parýzek, ing..
Prosím o radu. Kdy je nejvhodnější doba ke hřížení šlahounů. Hřížím matiční šlahouny, nové rostliny mi vzejdou, ale nechám si poradit. Jestli matiční šlahouny už letos nebo až druhý rok, kdy už budou mít plody.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník .
Nejvhodnější doba pro hřížení ostružin je na jaře a na podzim. Výsledky jarního hřížení můžeme oddělit ten samý rok na podzim. Ty podzimní až následující rok na jaře. K hřížení se používají jednoleté výhony.
K vegetativnímu množení ostružin můžete také použít i další postupy, které jsou vhodnější. Je to například množení kořenovými řízky. Vhodné části kořenů získáváme na podzim. U matečné rostliny odkryjeme z jedné strany kořeny, aby je bylo dobře vidět a ostrým nožem je od rostliny oddělíme. Řízky mají být dlouhé 8-10 cm a v průměru 8-10 mm. Horní konec seřízneme kolmo na osu řízku, spodní část mírně šikmo. Pracovat musíme pozorně. Řízek vysazený obráceně neroste. Řízky zakládáme přes zimu v mrazuprosté místnosti do písku s rašelinou. V dubnu je vysazujeme na záhony s lehčí kompostní zeminou. Na záhoně vyhloubíme rýžku asi 10 cm hlubokou, která má jednu stěnu kolmou. Na tuto stěnu stavíme řízky asi 10 cm od sebe, zasypeme zeminou a navršíme 3 cm vysoký hrůbek. Po výsadbě zalijeme, kypříme, odstraňujeme plevele a přihnojujeme. Řízky je nezbytné ošetřit stimulátorem růstu.
FAQ – ptačí budky, rozměry, plánky a praktické chyby
Jaké rozměry má mít ptačí budka pro sýkorky?
Ptačí budka pro sýkorky má mít dno přibližně 12 × 12 až 14 × 14 cm a menší vletový otvor.
U sýkorek je nejdůležitější sladit vnitřní prostor a velikost otvoru. Pro menší sýkory se používá menší otvor, pro koňadru o něco větší. Příliš malá dutina znamená tísnění mláďat, přehřívání a horší vývoj peří. Příliš velký otvor zase pustí dovnitř větší druhy nebo usnadní útok predátorů. V praxi bych raději udělal pevnou jednoduchou budku než ozdobný domeček.
Jaký má být vletový otvor pro sýkorky?
Vletový otvor pro sýkorky bývá nejčastěji kolem 28 až 34 mm podle toho, na jaký druh cílíte.
Menší otvor se hodí pro drobnější sýkory, větší pro koňadru a podobné druhy. Chyba je udělat otvor „pro jistotu“ velký, protože tím se budka stane méně bezpečnou. Pokud chcete podpořit hlavně malé pěvce, držte se menšího otvoru a nedávejte před něj bidýlko. Bidýlko ptáci nepotřebují, ale kočka, kuna nebo strakapoud ho mohou využít.
Jak vyrobit budku pro kosa?
Budka pro kosa není klasická uzavřená budka s kulatým otvorem, ale spíš otevřená polobudka.
Kos černý běžně nehnízdí jako sýkorka v hluboké dutině. Pokud mu chcete pomoci, dává větší smysl polobudka pro kosa s otevřenější přední částí, umístěná klidněji a níže v zeleni. U kosa je důležité krytí, nerušené okolí a dostupnost potravy. Samotná budka nestačí, pokud je zahrada úplně sterilní, bez keřů, listí, vlhčích míst a přirozeného hmyzu.
Je lepší ptačí budku koupit, nebo vyrobit?
Ptačí budku můžete koupit i vyrobit; důležitější než cena je správný rozměr, čištění a bezpečné zavěšení.
Levná koupená budka může fungovat, pokud má správný otvor, silnější stěny, přesah střechy, bezpečný závěs a dá se otevřít. Domácí výroba má výhodu, že si rozměry pohlídáte sami. Já bych nekupoval budku jen podle vzhledu. Vždy bych zkontroloval vnitřní rozměr dna, průměr otvoru, absenci bidýlka a to, jestli do ní nebude zatékat.
Kdy je nejlepší vyvěsit ptačí budku?
Ptačí budky je nejlepší vyvěsit už na podzim nebo v zimě, nejpozději před začátkem hnízdění.
Ptáci si vhodná místa často prohlížejí dříve, než člověk začne na jaře řešit zahradu. Podzimní vyvěšení má výhodu v tom, že budka na místě přirozeně „zestárne“, ztratí pach novoty a ptáci ji mohou využít i jako úkryt. Když budku pověsíte až v plném jaru, pořád může pomoci, ale šance na obsazení v dané sezoně bývá menší. Nejlepší je předstih.
Jak vysoko pověsit ptačí budku?
Ptačí budka se obvykle věší několik metrů nad zem, ale výška závisí na druhu ptáka a místě.
Pro běžné sýkorníky se v zahradách často volí výška, kam nedosáhne člověk ani kočka bez šplhání.
Ve svém příspěvku PLÍSEŇ NA HROZNOVÉM VÍNĚ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jiří Dolínek.
Dobrý den,
mám druhý rok ve skleníku sazeničku bílého a modrého skleníkového hrozna.
Dnes jsem kontroloval skleník a zaléval zbývající saláty a objevil jsem na větvích hroz.vína nějakou bílou plíseň.
Prosím o radu čím postříkat.Skleník i v tomto ročním počasí dost větráme,je z akrylátu.
V loňském roce jsme nic podobného nepozorovali.
Děkuji za odpověď.
Jiří Dolínek
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel V. Žitek.
Na hroznu bílého vína ve skleníku se objevil šedivý povlak.Předpokládám, že se jedná o nějakou plíseň. Poradí mi někdo, čím bych měl hrozny ošetřit? Děkuji.
Mexické fazole mohou dětem pálit, pokud se pálivost řeší až na konci nebo „od oka“. Pálivost není problém suroviny, ale načasování.
Z vlastní zkušenosti platí, že pokud odeberu dětskou porci ještě před přidáním chilli, děti je bez problémů snědí. Jakmile se pálivý základ provaří s celým hrncem, pálivost už oddělit nejde a jídlo zůstane nedojedené.
Dají se mexické fazole zamrazit?
Ano, mexické fazole se dají zamrazit, ale jen pokud fazole drží strukturu. Rozvařené fazole mražení zhorší.
Zamrazoval jsem porce po 24 hodinách od uvaření. Chuť zůstala dobrá, ale textura byla po rozmrazení měkčí. Pokud byly fazole vařené „na hraně“, výsledek byl ještě použitelný. Pokud už byly rozpadlé, po rozmrazení už to nebylo ono.
Proč jsou mexické fazole kyselé?
Kyselost mexických fazolí vzniká téměř vždy špatným načasováním rajčat, ne jejich množstvím.
Rajčata přidaná příliš brzy a dlouho vařená vytvoří kyselý základ, který už nejde úplně spravit. Tuk nebo cukr mohou kyselost jen částečně zakulatit, ale chuť už zůstane narušená. Ověřeno několikrát v praxi.
Dají se mexické fazole jíst studené?
Ano, mexické fazole se dají jíst studené, ale ne v každé fázi.
Čerstvě uvařené studené nechutnaly dobře. Po 24 hodinách v lednici ale fungovaly překvapivě dobře jako studená příloha nebo náplň do tortilly. Po 48 hodinách už byly chuťově těžší a studené jsem je nevyhledával.
Co když nemám římský kmín?
Bez římského kmínu mexické fazole uvařit jde, ale chuť nebude typická.
Zkoušel jsem náhrady běžným kmínem i koriandrem. Výsledek byl jedlý, ale plochý. Římský kmín dělá základní chuťový profil. Pokud chybí, je lepší ubrat očekávání než přidávat další koření a jídlo přebít.
Jsou mexické fazole vhodné jako hlavní jídlo bez masa?
Ano, mexické fazole fungují jako hlavní jídlo bez masa, pokud mají dostatek tuku a správně dochucený základ.
V praxi se ukázalo, že bez masa jsou syté hlavně druhý den. Pokud jsem šetřil tukem nebo kořením, jídlo působilo prázdně. Správný základ rozhoduje víc než přidání masa.
Jak zahustit mexické fazole bez mouky?
Mexické fazole lze zahustit bez mouky pomocí rozmačkané části fazolí nebo redukcí.
Nejlépe se mi osvědčilo odebrat malou část fazolí, rozmačkat je a vrátit zpět do hrnce. Mouka nebo škrob změnily chuť a udělaly jídlo těžké. Přirozené zahuštění funguje lépe.
Jak dlouho vydrží mexické fazole v lednici?
Mexické fazole vydrží v lednici běžně 2–3 dny, pokud jsou správně uložené.
Nejlépe chutnaly druhý den. Třetí den už byly chuťově těžší a fazole měkčí. Pokud jsem věděl, že je nesníme do dvou dnů, raději jsem je zamrazil.
V naší poradně s názvem POPÍNAVÁ ROSTLINA NA PLOT se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ilona.
Prosím o radu
Rostlina je jednoletá rychle rostoucí popínavá po plotě.Stonky jsou zelené dužnaté ne dřevnaté.Květy jsou žluté trochu ve tvaru jako kopr místamy stočené do spírál jako u vína.Plody jsou zelené šištíce s bodáky ve tvaru jako kiwi.Na podzim šištice uschne a spodní část se rozevře a vypadnou z ní 4 ploché hnědé pecky .Tvar jako dýňové semínko s rozdílem celé hladké.Mockrát děkuji za odpověď
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Posílám vám odkaz na stránku, kde jsou vidět nejznámější popínavé druhy a jejich obrázky: https://www.theguardian.com…
Podle obrázků najděte tu svojí rostlinu a hned vedle se dozvíte její latinský název. Podle něho již dohledáte český název.
Při nákupu orchideje věnujte pozornost několika faktorům:
název orchideje – pokud není uveden, měli byste se zeptat, o jaký druh se jedná
stav listů – zkontrolujte, aby listy nebyly poškozené, zvadlé, případně zda nejsou nemocné i kořeny
mokrý substrát – nekupujte rostlinu s přemokřeným substrátem, mohla by již začít zahnívat
umístění orchideje v obchodě – pokud si všimnete, že orchidej stojí v průvanu, raději ji nekupujte, mohou jí začít opadávat poupata
zvážit dobu nákupu – orchideje by se neměly nakupovat v extrémních teplotách, ať už ve velkých mrazech, nebo ve velkých vedrech
Pro začínající pěstitele orchidejí, amatéry, se doporučují například tyto druhy: Paphiopedilum (střevíčník), jehož některé variety lze pěstovat v pokoji; dále Pleione, která roste jako pozemní orchidej, vyskytuje se však i jako epifyt; Odontoglossum, kterému se říká vonoklas a je k dostání v mnoha květinářstvích. Také druhy Bifrenaria, Cattleya, Lycaste a Cymbidium by měly i začátečníkům přinést radost z květů i snadného pěstování.
Snad nejznámější a nejodolnější je Phalaenopsis, nádherně kvetoucí orchidej, která vydrží za okny bytů i několik let. V celoročně vytápěných bytech se bude na okenním parapetu dařit i druhu Vanda a některým zástupcům rodu Dendrobium. Tyto orchideje se cítí nejlépe při stálé teplotě kolem 20 °C, která na noc poklesne jen velmi mírně. Ani v jejich domovině se totiž teplota příliš nemění. Snesou samozřejmě i vyšší teplotu, ale jejich tropický původ rozhodně neznamená, že by jim svědčila výheň, protože rostou a kvetou ve stínu tropických pralesů, chráněné před spalujícím sluncem a při vyšší vzdušné vlhkosti. Potřebují sice dostatek světla, ale ne přímé slunce. Podle toho vybírejte jejich stanoviště. Nebude jim svědčit ani průvan u netěsnícího okna.
Phalaenopsis, Vanda a Dendrobium patří mezi druhy epifytické, to znamená, že v přírodě rostou na větvích stromů a živiny i vláhu přijímají vzdušnými kořeny, které volně splývají v prostoru. Takže jestli máte dostatek prostoru, můžete je i epifyticky pěstovat. Nejvhodnějším místem je terárium, do něhož položíte orchidej na větvi. Rostlina se přichytne jednoduchým způsobem pomocí neviditelného silonu ke kůře obalené mechem. Pak už jen stačí orchideji dopřát trochu času a sami uvidíte, že se pevně přivine. Důležitá je dostatečná vlhkost, nic tedy nezkazíte, když rostlinu budete alespoň dvakrát denně rosit rozprašovačem. Typ Vanda se ani jiným způsobem pěstovat nedá. Phalaenopsis můžete pěstovat v klasickém květináči.
Skalníky patří již řadu let k významným a vyhledávaným okrasným keřům, oblíbeným jak u našich zahrádkářů, tak i v zahradní architektuře. Pěstují se pro skutečně mnohostranné upotřebení, dále pro zvláštní půvab plodů v podzimním období, pro zajímavý tvar větví, charakter rozvětvení i ornamentální rozvětvení listů a někdy i dekorativní květenství. Květy jsou sice u většiny forem více nápadné, s výjimkou například skalníku mnohokvětého s převislými větvemi, který dorůstá výše až 3,5 m a připomíná v době květu záplavou bílých kvítků známý tavolník. Na podzim pak přináší spousty šarlatově červených a poměrně velkých plodů. Velmi dobře se hodí k výsadbě do trávníku jako solitéra nebo do širších kvetoucích živých plotů.
Skalníky patří k medonosným rostlinám a všechny druhy jsou v době květu bohatě navštěvovány včelami. Mnohé skalníky se vyznačují stálezeleným olistěním, další, opadavé druhy vynikají nádherným podzimním zbarvením listů. Plody skalníků jsou vítanou potravou hladovějícímu ptactvu v pozdním podzimu a v zimě. Většina z nich nabízí jasně červené bobule, jen několik málo žluté anebo i černé plody.
Skalníkům se daří v každé dobré zahradní zemi s obsahem vápna, spíše sušší, a to i takové, která se nám zdá vysloveně chudá. Líbí se jim na plném slunci, avšak spokojí se i s místem zastíněným, nebo v průvanu. Jsou mezi nimi výtečné solitéry, které se hodí i do živých plotů, dokonce i stříhaných, například Cotoneaster simonsii, ale též jako větrolamy, nebo do skupin keřů pro podzimní zbarvení, k oživení suchých svahů na slunci. Méně vzrůstné typy patří k vítaným dřevinám našich skalek nebo jejich nejbližšího okolí. Téměř všechny odrůdy se vyznačují velmi dobrým vzrůstem, a to i v městském ovzduší. Skalníky se vysazují na podzim i na jaře, a jestliže jsou předpěstovány v květináčích, tak po celý vegetační rok. Řez většinou není nutný, pokud jej však chceme z určitých důvodů provést, tedy nejlépe v zimě.
Množíme je výsevem, semena je nutno stratifikovat ihned po sklizni (po uzrání). Zjara je vyséváme buď pod sklo, nebo do volné půdy. Od počátku léta je můžeme množit i vegetativně, řízkováním a druhy s listy neopadavými řízkujeme o něco později.
Díky své nenáročnosti, krásným plodům a malebným růstovým formám se skalník dostal i do základního sortimentu přenosných a balkonových rostlin.
Na pěstování nejsou pivoňky náročné, především bylinné druhy patří k nejsnáze pěstovatelným okrasným zahradním rostlinám. Nejsou také příliš náchylné na choroby či napadení škůdci.
Většině bylinných i dřevitých druhů vyhovuje slunné nebo jen po část dne mírně zastíněné stanoviště, pouze některé východoasijské lesní druhy dávají přednost polostínu až stínu.
Starší rostliny nevyžadují zvláštní péči: zjara po odkvětu je můžete přihnojit dobře rozleželým kompostem nebo minerálním hnojivem – vhodná jsou hnojiva určená růžím. Chybí-li na jaře vláha, pak pivoňky zálivku přivítají, v létě po odkvětu vydrží i krátkodobá sucha.
Odstraňování semeníků by mělo být pravidlem u bylinných i dřevitých pivoněk, zimní přikrývka u bylinných pivoněk stačí jen první rok po výsadbě, jinak jsou zcela mrazuvzdorné.
Plnokvěté odrůdy můžete podepřít nebo vyvázat, protože těžké květy vítr často poláme, po dešti se pak ohýbají vlastní vahou až k zemi.
Pivoňky vyniknou nejlépe jako samostatné keře nebo v malých jednodruhových skupinách. Mezi sebou se kombinují dost obtížně z důvodu přílišné rozmanitosti tvarů a barev květů. Dobře vypadají ve společenství okrasných trav, zjara vyniknou jejich červené výhony vedle narcisů, modřenců a tulipánů. Při podzimním vybarvení pivoněk do bronzova zjistíte, že si opravdu vystačí bez velké společnosti.
V době vegetace jsou pivoňky náročné na živiny a nesnášejí dlouhodobé zamokření substrátu. Vyžadují proto výživnou a zároveň dobře propustnou hlinitopísčitou zeminu.
Většina asijských bylinných druhů vyžaduje neutrální až mírně kyselou zeminu. Bylinné druhy nesázíme hluboko, pupeny by měly být jen asi 4–6 cm pod povrchem. Hlouběji zasazené rostliny mívají menší násadu květů.
Dřevité pivoňky a evropské bylinné druhy preferují půdu neutrální až mírně zásaditou. Sazenice dřevitých druhů naopak můžeme zapustit při výsadbě 10 cm hlouběji, než byly původně. Z kmínků a větviček zapustí další kořeny a mají pak rychlejší a bohatší přírůstky.
Nejvhodnější doba pro sázení je přibližně od konce srpna do začátku listopadu, sazenice v nádobách s dostatečným kořenovým balem můžeme samozřejmě sázet po celou dobu vegetace. Při výsadbě je dobré do substrátu přimíchat univerzální, pomalu rozpustné hnojivo.
Rostliny potřebují dostatek prostoru. Pro výsadbu jednotlivých trsů či keřů proto připravíme jámy o průměru přibližně 50 cm a okolo 50–70 cm hloubky. Je-li podloží špatně propustné, nasypeme na dno asi 10–15 cm vrstvu drenáže (drobný štěrk, hrubý písek).
Dřevité pivoňky v případě potřeby zaléváme po celou dobu vegetace.
Túje neboli zeravy jsou stálezelené jehličnaté dřeviny z čeledi Cupressaceae (cypřišovité), které jsou u nás nepůvodní, ale velmi často se pěstují v parcích a zahradách. Jde o stromy či keře se šupinovitými listy, v juvenilním stadiu mohou mít i listy jehlicovité. Jednotlivé druhy se liší zvláště tvarem listů a šišek. Stejně jako další druhy čeledi Cupressaceae i zeravy obsahují velké množství silice.
V ČR se běžně pěstují 2 druhy rodu Thuja – Thuja occidentalis a Thuja plicata. Dále se zde pěstují i druhy Platycladus orientalis a Thujopsis dolabrata, které byly dříve také řazeny do rodu Thuja.
Thuja occidentalis (zerav západní) patří k nejčastěji pěstovaným druhům. Jsou to keře či stromy vysoké až 20 m, pocházející z východní části Severní Ameriky. V Evropě se pěstují již od 16. století.
Thuja plicata (zerav obrovský, zerav řasnatý) je podobná předchozímu druhu, jsou to stromy vysoké až 60 m. Pocházejí z tichomořského pobřeží Severní Ameriky. V Evropě se pěstují od 19. století, první exemplář byl vysazen v Praze.
Platycladus orientalis (zeravec východní), uváděný také pod jménem Thuja orientalis či Biota orientalis, je dřevina keřovitého či stromovitého vzrůstu, pocházející z Číny a Koreje. V Evropě se pěstuje od 18. století.
Thujopsis dolabrata syn. Thuja dolabrata (zeravinec japonský) se v Evropě pěstuje od 19. století. Jde o velmi dekorativní dřeviny s výraznou kresbou na spodní straně listů, pochází z Japonska.
Z hlediska obsahových látek jsou nejlépe prozkoumány druhy Thuja occidentalis a Platycladus orientalis. Rostliny obsahují 0,4–1 % silice, podle jiných zdrojů 1,4–4 %. Hlavní složkou je monoterpen thujon (směs stereoizomerů alfa-thujonu a beta-thujonu), který tvoří až 65 % silice. Kromě terpenických látek rostliny obsahují kumariny, flavonoidy a třísloviny.
Rostliny jsou jedovaté – aplikace silice na pokožku vede k podráždění a alergické reakci. Otrava po požití se projevuje mydriázou (rozšíření zornice), poruchami vidění, zvracením, průjmem, tachykardií, hypertenzí a křečemi. Může také dojít k poškození jater a ledvin. LD50 thujonu pro potkana je při intravenózním podání 500 mg/kg.
Nejčastější příčinou světlého guláše je málo cibule nebo její nedostatečné restování.
Cibule je hlavním zdrojem barvy i chuti. Pokud ji jen zesklovatíte, guláš zůstane světlý a chuťově plochý. Správná cibule musí být tmavě zlatá až lehce hnědá, než přidáte papriku. Barvu nelze dohnat paprikou ani protlakem, vznikne jen umělý dojem.
Proč je guláš hořký?
Hořkost v guláši téměř vždy způsobí spálená mletá paprika.
Paprika nesmí přijít na příliš horký tuk a nikdy se nesmí smažit dlouho. Jakmile zhořkne, nejde to opravit. Přidávání cukru nebo smetany jen maskuje chybu. Správný postup je paprika → rychlé promíchání → okamžité přidání masa nebo tekutiny.
Kolik cibule patří do vepřového guláše?
Základní poměr je cibule = maso, tedy zhruba 1 : 1.
Tento poměr zajistí správnou hustotu bez mouky a plnou chuť. Méně cibule znamená vodový guláš, více cibule vede k nasládlosti. Cibule musí být krájená najemno, aby se během vaření rozpadla a vytvořila omáčku.
Kdy přesně přidat papriku do guláše?
Paprika se přidává až ve chvíli, kdy je cibule hotová a teplota tuku není extrémní.
Ideální je stáhnout hrnec z plotny nebo výrazně snížit výkon. Paprika se jen krátce rozvoní v tuku a ihned se přidává maso. Jakékoli zdržení znamená riziko hořkosti a zničení chuti.
Jaké maso je nejlepší na vepřový guláš?
Nejlepší volbou je vepřové plecko, případně kombinace plecka a kýty.
Plecko obsahuje tuk a kolagen, který se při dlouhém vaření rozpadne a zajistí šťavnaté, měkké maso. Čistá kýta je příliš libová a často zůstává suchá. Guláš není dietní jídlo a tuk je jeho součástí.
Proč je maso v guláši tvrdé?
Tvrdé maso znamená jediné: nedostalo dost času.
Guláš se nedá uspěchat. Pokud maso po hodině není měkké, není to chyba, ale normální stav. Přidávání vody nepomůže. Pomůže jen další pomalé dušení při nízké teplotě, dokud se kolagen nerozpadne.
Má se guláš zahušťovat moukou?
Ne, pokud je správně připravený, guláš se moukou nezahušťuje.
Hustotu zajišťuje cibule a redukce. Mouka je nouzové řešení, které zakalí chuť a zhorší ohřívání. Guláš zahuštěný cibulí má čistší chuť a lepší strukturu, zejména druhý den.
Kolik vody nebo vývaru patří do guláše?
Tekutina má maso jen lehce zakrýt, nikdy ho neutopit.
Guláš se dusí, ne vaří. Voda se přidává postupně a po malých dávkách. Pokud přidáte příliš tekutiny najednou, ztratíte kontrolu nad chutí a konzistencí. Správný guláš se tvoří postupnou redukcí.
Jaký je hlavní rozdíl mezi těstovinovým salátem podle Pohlreicha a běžným domácím salátem?
Těstovinový salát podle Pohlreicha stojí na jednoduchosti, výrazné chuti a rychlé spotřebě, zatímco běžný domácí salát se často připravuje dopředu a musí vydržet.
V praxi to znamená, že Pohlreichův styl počítá s jiným načasováním dochucení a s větším důrazem na okamžitý chuťový efekt. Doma je ale nutné upravit poměry tuku a kyseliny, jinak salát ztěžkne a druhý den ztratí rovnováhu.
Proč je těstovinový salát druhý den skoro vždycky horší?
Druhý den chutná těstovinový salát jinak, protože těstoviny dál nasávají tuk, sůl i kyselinu a mění se jejich struktura.
Pokud byl salát dochucen „na doraz“ už první den, nemá žádnou rezervu. Správný postup počítá s tím, že se salát dochutí znovu, zejména kyselinou a solí, jinak působí mdlým a těžkým dojmem.
Jaké těstoviny jsou do těstovinového salátu podle Pohlreicha nejlepší?
Nejlépe fungují krátké, pevnější těstoviny, které udrží strukturu a nerozpadnou se.
Vyhýbám se tenkým nebo velmi hladkým tvarům, protože rychle změknou. Ideální jsou těstoviny, které zvládnou opětovné dochucení a nezmění se v kaši ani po několika hodinách v lednici.
Kolik oleje je do těstovinového salátu opravdu potřeba?
Většina lidí dává do salátu příliš mnoho oleje hned na začátku, což je hlavní důvod těžké chuti.
Správné množství se dává ve dvou fázích. Nejprve jen tolik, aby se těstoviny nelepily, a zbytek až po vychladnutí. Díky tomu zůstane salát lehčí a lépe se reguluje chuť.
Je lepší přidat kyselinu hned, nebo až na konec?
Kyselina patří do salátu částečně hned po uvaření těstovin a částečně až před podáváním.
První dávka pomůže nastartovat chuť a zabrání mastnému dojmu, druhá slouží k doladění. Pokud se kyselina přidá jen na konci, salát bývá chuťově plochý a rychle těžkne.
Dá se těstovinový salát zachránit, když je mastný?
Ano, ve většině případů se dá mastný těstovinový salát ještě zachránit.
Nejlépe funguje přidání malé dávky kyseliny a soli, případně trochy čerstvé zeleniny. Nikdy už nepřidávám olej. Cílem je obnovit rovnováhu, ne salát dál zatížit.
Jak dlouho může těstovinový salát vydržet v lednici?
Správně připravený těstovinový salát vydrží 24 až 36 hodin, pokud je skladovaný v chladu.
Po této době už se mění struktura těstovin i zeleniny. Salát je stále jedlý, ale chuťově slabší. Pokud vím, že ho budu jíst druhý den, nechávám si část dochucení stranou.
Hodí se těstovinový salát podle Pohlreicha ke grilování?
Ano, ale ne ke každému masu. Těstovinový salát se hodí ke grilované zelenině nebo lehčím masům.
Guláš je typické jídlo, které druhý den chutná lépe. U krůtího jsem si ale všiml jednoho rozdílu. Pokud byl první den na hraně vysušení, druhý den už nebylo co zachraňovat. Maso ještě víc zatuhlo.
Naopak dobře udělaný krůtí guláš ze stehna byl druhý den pevnější, ale stále šťavnatý. Omáčka zhoustla přirozeně díky cibuli. To je důležité pro každého, kdo vaří dopředu nebo si jídlo bere do práce.
První den – šťáva řídká, ale plná chuti.
Druhý den – hustší konzistence, výraznější chuť.
Třetí den – maso stále měkké, pokud nebylo převařené.
Poučení: nepřehánět čas hned první den s tím, že „zítra se to srovná“.
Dýně můžeme rozdělit do dvou skupin, a to na jedlé druhy a okrasné druhy.
Jedlé druhy dýní
Baby Boo:Tato dýně má krásnou bílou barvu se žebrováním, velmi se hodí na vaření, je však chutná i v syrovém stavu.
Dýně obecná: V našich podmínkách je nejčastěji pěstovaným druhem dýně. Její vyzrálé plody dosahují hmotnosti až několika desítek kilogramů. Vhodná je k vaření i kompotování.
Dýně Hokaido: Pochází z japonského ostrova Hokaido. Má sladkou chuť, jež se podobá bramborám nebo pečeným kaštanům, a řadí se k nejmenším pěstovaným dýním vůbec, dosahuje totiž hmotnosti přibližně jen 0,7 až 2,5 kilogramu. Barvu mívá od žluté až po sytě oranžovou. Dužinu má oranžovou. Dýně Hokaido je známá především díky svým pozitivním účinkům na lidské zdraví.
Dýně máslová: Je nejsladší ze všech. Navíc je po uvaření krásně krémová. Má tvar hrušky, světle béžovou oranžovou slupku a uvnitř je sytě oranžová. Je vhodnější ji oloupat, hodí se na polévky, na pečení nebo jako příloha například k rýži nebo kuřecímu masu.
Festival dýně: Patří mezi žaludové dýně. Vzhledem ke svému tvaru a žluto-bílo-zelenému zabarvení na povrchu je velmi vhodná k dekorativním účelům, je ji však možné využít také v kuchyni. Je totiž velice lahodná i v syrovém stavu.
Chameleon: Je dýně žaludového tvaru, kterou je díky jejím krásným barvám možné použít jako dekoraci. Velmi vhodná je však také na vaření, má totiž jemnou oříškovou chuť, je možné ji i déle skladovat. Díky tomu, že roste jako keř, není ani její pěstování náročné na prostor.
Iron Cup: Tato dýně je na povrchu zelená a uprostřed světle oranžová. Je vhodná pro jakoukoli kuchyňskou úpravu, především pak na polévky. Díky její konzistenci je možné ji skladovat nezvykle dlouho, zhruba až jeden rok.
Kamo Kamo: Dýně výborně se hodící pro svou sladkou chuť k přípravě sladkých dipů. Má oranžovo-zelený žebrovaný povrch, a tak může sloužit i jako decentní dekorace.
Korunní princ: Dýně své jméno získala podle korunky, která na plodu vyrůstá. Tento druh je na povrchu bílý, ale dužinu má sytě oranžovou.
Marina di Chioggia: Tento druh dýně má kvalitní dužinu, která má tmavou nebo šedozelenou barvu. Výborná je pečená anebo dušená ve vlastní slupce.
Muškátová dýně: Dýně je na povrchu žebrovaná a zelená, uvnitř je sytě oranžová. Má poměrně hutnou dužinu. Tento druh dýně je výborný i v syrovém stavu.
Německá centýřová dýně: Tato dýně je vhodná na kompotování. V našem mírném klimatu se jí velice daří a její pěstování vůbec není složité ani náročné.
Olejová dýně: Je vyhledávaná pro svá vynikající semínka, která je však nejdříve potřeba řádně usušit. Nachází se v nich celá řada vitaminů a minerálů.
Na našem trhu jsou k dostání různé druhy vodních filtrů, ze kterých si můžete při pořizování domácího vodního filtru vybírat. Výrobci těchto typů přístrojů používají k filtraci různé technologie, s velkou oblibou je vzájemně kombinují a střídají tak, aby bylo dosaženo co nejoptimálnějšího efektu při odstraňování jakýchkoli nečistot z pitné vody.
V tomto článku se podíváme na nejrozšířenější a neznámější typy filtrů. Podle statistik jsou těmi nejprodávanější typy domácích vodních filtrů ty, které jsou postaveny na schopnosti filtrovat vodu díky vlastnostem lisovaných uhlíkových bloků. Dalo by se říci, že se jedná o novou technologii, protože se používá maximálně 25 let. Je zajímavá právě lisovanými uhlíkovými bloky, které mají schopnost odstraňovat z vody široké spektrum různých nečistot, zejména mechanické nečistoty jako rez, prach, písek. Další výhodou tohoto typu je, že dokáže z vody odstranit potencionálně se vyskytující chemikálie, ať už z kategorie organických, či anorganických sloučenin, dokonce odstraňují různé druhy mikroorganismů do určité velikosti. Velkou výhodou lisovaných uhlíkových bloků je schopnost propouštět zdraví prospěšné minerály. Tyto bloky neovlivňují tvrdost vody.
Lisované uhlíkové bloky se vyrábějí z organického materiálu. Nejčastěji se používají skořápky kokosu spálené na prach, který se při relativně vysoké teplotě lisuje do desek. Při těchto fyzikálních jevech dochází k porušení struktury hmoty a vzniká poměrně zajímavý, složitý a spletitý systém různých puklin, prasklin a mikropórů, přes které pak pod určitým tlakem dochází k filtraci vody. Filtr má tendenci zachytávat mechanické nečistoty nebo různé formy částic do určité velikosti. V tuto chvíli dochází k rozdílům kvality různých typů domácích vodních filtrů, které používají technologii lisovaného uhlíkového bloku.
Pokud si tedy chcete koupit takovýto filtr, je vhodné se zeptat výrobce nebo prodejce, jak velká je prostupnost bloků, protože různé druhy přístrojů mají tendenci se výrazně lišit. Takovým standardem v rámci schopnosti filtrovat částice o určité velikosti bývá parametr jednoho mikrometru. Kvalitnější bloky mají samozřejmě schopnost vyšší.
Dalo by se říci, že žádný typ vodních filtrů nedokáže odstranit veškeré nečistoty z vody. Výrobci vodních filtrů s velkou oblibou kombinují lisované uhlíkové bloky s jinými druhy filtrů. Nejčastěji se jedná o mechanické předřazené filtry. Tyto filtry odstraňují největší nečistoty z vody, a pak teprve dochází k další filtraci přes lisovaná uhlíková vlákna, která by měla odstranit zbylé nečistoty ve vodě.
Další účinnou domácí filtrací vody jsou ultrafialové lampy. Ty za jistých podmínek vyzařují určité spektrum ultrafialového záření. Toto světlo má tendenci likvidovat téměř jakékoli spektrum mikroorganismů, ať už jsou to viry, bakterie, prvoci. Toto záření nelikviduje tyto mikroorganismy, ale jen je inaktivuje, neboli likviduje jejich genetický materiál. Tyto mikroorganismy pak ztrácí schopnost vlastního rozmnožování, díky čemuž uživateli, tedy člověku, neublíží.
Rejnoci (Batoidea) jsou nadřád příčnoústých paryb, zahrnující přes 500 druhů zařazených ve 13 čeledích. Jako rejnoci se také označují zástupci řádu Rajiformes, tedy praví rejnoci. Všichni jsou blízce příbuzní žralokům.
Rozdíly
Rejnoci mají kosočtverečné zploštělé tělo, což jim umožňuje splynout se dnem, číhat na kořist a ukrýt se před dravci. Některé druhy (parejnok elektrický, rejnok ostnatý) jsou schopny vydávat silné elektrické výboje – jejich elektroplaxy fungují jako fyziologický elektrický zdroj. Jiné druhy jsou vybaveny jedovým ostnem. Jejich párové ploutve srůstají a tvoří lem těla, hřbetní ocasní ploutve zakrňují. Zašpičatělý okraj prsních ploutví tvoří „křídla“, ocas některých druhů je protažen v bičíkovitý výběžek. Na spodní straně těla je 5 žaberních štěrbin, čichové jamky a ústa. Na rozdíl od platýse je oplození u rejnoka vnitřní, naprostá většina rejnoků je ovoviviparní, výjimku tvoří čeleď rejnokovití, kteří snášejí hranatá kožnatá vejce. Pohyb rejnoka je podobný letu ptáka. Většina rejnoků žije na mořském dně jako platýs, existují ale i sladkovodní druhy. Žijí v pobřežních vodách po celém světě, některé druhy jsou hlubinné, manty žijí na otevřeném moři. Trnuchy, které mají na kořeni ocasu tvrdý trn (v ohrožení jím mohou způsobit nepříjemné zranění, nebo i zabít), žijí v povodí Amazonky. Rejnoci jsou dobří plavci, mnoho z nich je ale přizpůsobeno životu na dně. Jsou to noční živočichové, den tráví zahrabaní v písku. Potravu si hledají u dna. Na rozdíl od platýse se rejnok žijící na volném moři živí planktonem.
