FÍLODENDRON JE JEDOVATÝ PRO KOČKY je jedno z témat, které se týká tohoto článku. Filodendron (Philodendron scandens) původně pochází z tropického pralesa. V Česku se velmi rychle rozšířil a stal se oblíbenou pokojovou rostlinou. Jeho pěstování je jednoduché, jedná se o nenáročnou rostlinu krásného vzhledu. Když je rostlina starší, mění se tvar a barva listů.
Druhy filodendronů
U nás se nejvíce pěstují popínavé liánovité druhy, ale z celkového počtu asi 900 různých druhů filodendronů je mnoho těch, jejichž velké laločnaté listy vyrůstají ze samonosného nebo stonek vytvářejícího kmene a jsou tak buď stromovitého, nebo keřovitého vzrůstu. Dokonce i u nás mohou v příznivých podmínkách vytvářet vzrostlé rostliny velkolistých druhů filodendronů nádherné exotické květy. Velké palicovité květenství je obklopeno krémově bílým nebo purpurově červeným závojem z květního toulce. Tato krása bohužel vydrží jenom pár dní, květy velmi rychle odkvétají.
V našich podmínkách se nejčastěji pěstuje Philodendron scandens, který je pnoucí. Mezi stromovité a keřovité druhy patří Philodendron wendlandii, Philodendron eichleri a Philodendron bipinnatifidum.
Filodendron scandes
Jedná se o filodendron vystoupavý, který má temné popínavé stonky. Listy tmavozeleně srdčité. Je to převislá nebo pnoucí rostlina. Použít ji můžeme do závěsných nádob anebo k popínání.
Filodendron se dá koupit v některých květinářstvích, zahradnictvích nebo na internetu. Cena rostlin je odvislá od velikosti a stáří rostliny.
Filodendron erubescens
Jedná se o filodendron císařský, někdy též zelený. Má šplhavý popínavý vzrůst, silnější kmínek a mnoho vzdušných kořenů. Listy jsou větší, až dvaceticentimetrové, mají šípovitý tvar. Barva listu je na lícové straně zelená a z rubu je fialová. Tato odrůda potřebuje oporu a můžeme ji použít do hydroponie.
Tento filodendron se dá koupit v některých květinářstvích, zahradnictvích nebo na internetu.
Filodendron xanadu
Filodendron xanadu je nejčastěji pěstovaný druh našich domácností. Listy má mnohem menší, ale kompaktnější a hustší. Jedná se o vzpřímenou odrůdu. Barva listů je zelená.
Tento filodendron lze zakoupit v některých květinářstvích, zahradnictvích nebo na internetu.
Filodendron selloum
Filodendron selloum je nápadný svými širokými listy, které jsou zbarveny zeleně. Jedná se o pnoucí rostlinu, vyžaduje tudíž oporu. Někdy se též nazývá jako domácí topení, a to z toho důvodu, že v době květu potřebuje kolem sebe rostlina teplotu kolem 38 °C, aby mohla být opylena. Květenství tak nedocílíme v běžném domácím prostředí. Listy tohoto druhu se využívají ke zdobení řezaných květin.
Tento filodendron se dá koupit v některých květinářstvích, zahradnictvích nebo na internetu.
Rostlina patří do čeledi áronovité. Pochází z tropických a subtropických oblastí Afriky a Asie. Je to rostlina okrasná listem a v našich podmínkách květy nevytváří. Řadíme ji mezi liánovité rostliny, které mají velké množství vzdušných kořenů. Ke svému růstu tedy potřebují oporu, okolo které se obtáčí, nebo je můžeme použít do závěsných nádob. Tvar listů bývá srdčitý anebo šípovitý.
Filodendron patří mezi pokojové rostliny, které mají rady teplo celoročně, takže i přes zimu mu musíme dopřát příjemnou teplotu, která by neměla klesnout pod 18 °C. Rostlina potřebuje dostatek světla, ale v létě na ni nesmí dopadat přímé sluneční paprsky, ty by mohly rostlinu spálit. Zálivka by měla být pravidelná a půda stále vlhká, ale nesnáší přemokření a také vysychání. Filodendron je dobré rosit, u velkých rostlin je vhodné otírat listy vlhkým hadrem. Každý rok by měla být rostlina zjara přesazena, podpoříme tím růst. K rostlině dodáváme oporu a podle potřeby ji můžeme i seříznout, jestliže ji nepodepřeme, stonek se svěsí.
Listy filodendronů mohou být krásně třpytivé nebo matné, temně zelené nebo načervenalé, mohou být i stříbrné, na vrcholku dlouze zaostřené, středních rozměrů, dlouhé 8 až 14 cm a široké 5 až 9 cm. V uzlech odrůstají vzduchové kořeny. Nedoporučuje se obřezávat vzdušné kořeny či je vracet do země.
Rostlina potřebuje středně těžkou humózní zeminu. Dospodu květináče je nutná drenáž, která zabrání přemokření. Přihnojování provádíme během vegetace, a to dvakrát za měsíc od jara do podzimu.
Optimální způsob jak rozmnožit filodendron je řízkování. Řízky mohou být vrcholové nebo ostní (stonkové). Řízky odebíráme s 3 až 5 listy, seřízneme čistým, mírně šikmým řezem a namočíme do stimulátoru. Takto připravené řízky napícháme přímo do květináče po několika kusech. Přibližně za 4–6 týdnů nám zakoření.
Filodendron nejčastěji napadají mšice, molice a puklice. Když zjistíme, že je rostlina napadená, dáme ji do karantény a použijeme organofosfátové insekticidy nebo biologické prostředky na bázi oleje. Poté postřik po několika dnech opakujeme, dokud se škůdců zcela nezbavíme. Z chorob se u filodendronu můžeme setkat s opadem listí a hnilobou kořenových krčků, způsobenou přelitím rostliny.
V naší poradně s názvem CHOROBA JABLONÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Marie čiháková.
dobrý den,na jabloních na větvích je bílý povlak,něco jako mech,ale hrubější,proti mechu okraje roztřepeně,prosím,poradte co s tím,jaký postřik,děkuji. Marie
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Bílý povlak na větvích jabloní je zamoření mšicemi. Zbavíte se jich postřikem, který mšice zahubí. Existuje moderní postup, který není jedovatý a přesto spolehlivě mšice zlikviduje. Koupit ho můžete pod názvem Rock Effect, zde je vidět jak vypadá a kolik stojí https://www.zbozi.cz/dum-by…
Jde o přírodní nejedovatý olej, který mšice pokryje a zalepí jim dýchací otvory a tím je usmrtí. Postřik je potřeba udělat dvakrát po sobě s odstupem 7 dní. Postřik se aplikuje na celé rostliny, ale je-li strom velký, tak jen na postižená místa.
Filodendron ve svých pletivech obsahuje nerozpustné krystaly šťavelanu vápenatého ve tvaru jehliček (rafid), které při pozření mechanicky dráždí sliznice dutiny ústní a trávicího traktu. Nejčastějšími příznaky je svědění, otoky rtů, jazyka, patra a hltanu, což vede ke ztíženému dýchání a polykání. V některých případech se otrava může projevit dávením, zvracením a průjmem. Filodendron dráždí i pokožku, která je zarudlá a svědí. Při práci s filodendronem tedy musíme být velmi opatrní, aby se nám nedostal do úst, očí a nosu.
V naší poradně s názvem PŘÍSAVNÍK TŘÍPRSTÝ JEDOVATÝ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel ANNA SUCHA.
Mohl by mě někdo odpovědět jestli je přísavník tříprstý jedovatý,aby se něco nestalo dětem.Moc děkuji.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Na přísavníku jsou jedovaté jeho plody. Jed účinkuje jen na savce, takže ptáci ani domácí drůbež nejsou ohroženi. Jedovatost bobulí je jen slabá a k otravě ohrožující život dětí by bylo zapotřebí sníst velkou hrst těchto plodů. Jejich chuť je však silně hořská a díky tomu je prakticky nemožné spolknout větší množství bobulí. Takže otravy dětí se přímo bát nemusíte.
Mezi áronovitými můžete vybírat například z těchto pokojových rostlin: monstera, diefenbachie, filododendron či spatiphyllum.
Monstera (Monstera)
Tato ovíjivá křovina s širokými listy a dlouhými řapíky patří mezi větší pokojové rostliny. Dospělé rostliny mívají listy hluboce laločnaté a proděravěné, o čemž se mimo jiné můžete přesvědčit třeba na těchto fotografiích: monstera foto.
Monsteru pěstujte v polostínu, vyhovuje jí normální pokojová teplota, v zimě minimálně 15 stupňů Celsia. Zalévejte mírně, v době vegetace přihnojujte dvakrát měsíčně standardním tekutým hnojivem. Také monstera dává přednost zvýšené vzdušné vlhkosti, proto ji postavte na vlhké oblázky a často mlžte. Veškeré dlouhé vzdušné kořeny zastrkávejte do zeminy, aby z ní mohly brát výživu. Monsteru je dobré vyvázat k silné opoře.
Filodendron (Philodendron)
Filodendron je liánovitá rostlina s velkým množstvím vzdušných kořenů. Potřebuje oporu, okolo které se obtáčí, nebo jej můžete zasadit do závěsných nádob. Tvar listů je srdčitý nebo šípovitý. Rostlina může dorůst až do výšky 150 cm. V našich podmínkách nevytváří květy.
Filodendron pěstujte při vyšších teplotách, v zimě postačí teplota nad 12 stupňů Celsia, nesnáší přímé slunce. Zalévejte jen mírně a ve vegetační sezoně aplikujte jednou za dva týdny standardní tekuté hnojivo. Během zimních měsíců zalévejte slabě. Rostlina vyžaduje vysokou vlhkost vzduchu, postavte ji tedy na vlhké kamínky a často roste.
Spathiphyllum má krásný střízlivý vzhled, nejlépe vynikne jako solitér. Temně zelené listy této rostliny poskytují krásné pozadí čistě bílým toulcům. O půvabu této pokojové rostliny se můžete přesvědčit zde: lopatkovec foto.
Lopatkovec vyžaduje polostín, ale miluje teplo; přezimuje při teplotě 12 stupňů Celsia. Od časného jara do poloviny podzimu jej zalévejte jen mírně a přihnojujte jednou za dva týdny standardním tekutým hnojivem. V zimním klidovém období zalévejte slabě. Rovněž spathiphyllum potřebuje vysokou vzdušnou vlhkost. Květináč postavte na vlhké kamínky a rostlinu pravidelně mlžte. Toulce neroste, mohly by začít hnít.
V naší poradně s názvem PIERIS JAPONICA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jarmila Balašová.
Dobrý den ,
chtěla jsem se zeptat jestli je rostlina pieris japonica ( mountain fire )
jedovatý pro domácí zvířata a v jakém množství .Je možné že způsobí uhynutí malých koziček ?
Děkuji za odpověď , Balašová
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Japonský pieris je jedovatý. Je jedovatý úplně stejně, jako rododendron. Obě rostliny totiž obsahují šedé toxiny, tak zvané polyhydroxylované diterpeny. Toxická dávka zelené rostliny u skotu a koz je 0,2-0,6% tělesné hmotnosti zvířete, takže když malá kozička váží 15 kg, tak je pro ni smrtelná dávka 30 až 90 gramů této rostliny.
Mezi hlavní příznaky patří:
- nadměrné slinění, zvracení a bolest břicha, které se obvykle projeví 6-8 hodin po konzumaci rostliny;
- svalová slabost a neobvyklý klid;
- zrychlený srdeční tep s komorovou tachykardií, arytmie;
- zrychlená dýchací frekvence;
- u těžce otrávených zvířat dochází ke křečím.
Léčba
Neexistuje žádná specifická léčba otravy polyhydroxylovanými diterpeny. Pokud nedojde k aspirační pneumonii, tak se zvířata obvykle sama zotaví. Aspirační pneumonie je typ plicní infekce, která je způsobena vdechnutím obsahu žaludku. Při otravě může pomoci aktivní uhlí a projímadlo.
Pokud kyzy dlouhodobě spásají japonský pieris, tak pak začnou rodit mrtvá kůzlata, projeví se u nich tak zvaná mumifikace plodu.
Nic nevyvolává takový pocit idyly jako domácnost obrostlá popínavými rostlinami. Je v tom kouzlo, romantika, starobylost, pohoda.
Voskovka
Má latinský název Hoya a je to ideální rostlina pro pěstování v závěsném košíku či na okrasné mřížce. Voskový povrch listů předurčil název této rostliny. Kožovité listy voskovky mají schopnost zadržovat vodu. Spíše ji zahubíme přeléváním než nedostatkem vody. Masité listy jsou přibližně 2,5 cm široké a 5 cm dlouhé. Hvězdicovité květy jsou soustředěny ve svazcích asi po dvanácti až patnácti kusech. Voskovka kvete na jaře a v létě, její květy krásně voní. Důležité je neodstraňovat stopky odumřelých květů, protože se na nich vytvářejí další. S rostlinou by se nemělo hýbat, aby poupata neopadala. V létě ji lze rosit, ale pozor na květy, těm by se voda měla vyhnout. V dospělosti voskovka často vytváří bezlisté šlahouny, které později obrůstají listy. Teplota, ve které se jí daří, se pohybuje od 10 do 21 °C. Má ráda hodně slunečního světla, má-li kvést, potřebuje přímé slunce. Nejvhodnější je umístění na okně, které je orientované na východ nebo na západ, polední úpal na jižním okně je pro ni příliš silný. Ve vegetačním období vyžaduje bohatou zálivku. V zimě se doporučuje omezení zálivky, stačí ji zalévat jednou za 14 dní. Od jara do podzimu můžete voskovku jednou za dva měsíce přihnojit.
Filodendron
Má latinský název Philodendron. Popínavých filodendronů je mnohem více než keříčkovitých druhů a jsou také jako pokojové rostliny mnohem víc oblíbené. Potřebují oporu například mechových tyčí, aby se po nich mohly dobře pnout a aby se na nich mohly zachytit svými vzdušnými kořeny. Ze všech filodendronů je nejznámější Philodendron scandens. Roste velmi rychle, můžeme ho pěstovat na bambusové tyči nebo v závěsném košíku, má menší listy ve tvaru srdíčka. Jejich řapíky jsou červené. Pokud budete filodendron pěstovat při nižší intenzitě světla, bude červená barva na spodní straně listů mnohem světlejší. Vzdušné kořeny by se neměly odstraňovat, ale nasměrovat do zeminy v květináči.
Mučenka
Má latinský název Passiflora caerulea. Jde o nenáročnou rostlinu, která velmi rychle roste. Má krásné květy, které se objevují pouze na mladých výhoncích, proto potřebuje každý rok, a to většinou zjara, ořezat. Vyžaduje přímé sluneční světlo a hojné zalévání. Dobře roste v teple, ale i v chladu. V zimě je pro ni důležité období klidu při teplotě kolem 10 °C. Častěji ostřikujte. V příliš teplé místnosti listy žloutnou a schnou, tvoří se málo poupat a květů a rostlina rychle ztrácí na dekorativnosti. Mučenka vyžaduje přímé světlo. Vhodné je východní či
Filodendrony existují v mnoha typech — převislé, popínavé i vzpřímené. Všechny jsou nenáročné a rychle rostou. Jsou ideální volbou pro začátečníky a milovníky moderního interiéru.
Starší listy časem žloutnou či opadávají — jde o přirozený proces.
I když není známo, že by jícnovka obsahovala toxiny škodlivé pro lidi nebo zvířata, jakákoliv rostlina představuje potenciální riziko, například když kousek rostliny uvízne v krku člověka nebo zvířete nebo pokud má člověk nebo zvíře na rostlinu alergii. Pokud máte podezření, že vaše dítě požilo část rostliny jícnovky, okamžitě kontaktujte svého dětského lékaře a požádejte o radu. Pokud máte podezření, že váš mazlíček snědl část rostliny, kontaktujte svého veterináře. Pokud některý z lékařů požádá o schůzku, vezměte si s sebou kousek rostliny, abyste lékaři pomohli stanovit diagnózu a v případě potřeby naplánovat léčbu.
Je eustoma jedovatá pro kočky?
Všechny části jícnovky jsou pro kočky bezpečné. Proto požití malého množství této rostliny nezpůsobí žádné problémy týkající se zdraví vaší kočky. Přesto by si majitelé koček měli být vědomi toho, že konzumace těchto květin ve velkém množství může u domácích zvířat vést k mírným žaludečním nevolnostem. Nezapomeňte tedy sledovat chování své kočky kolem těchto jinak netoxických květin.
Jak udržet moji kočku mimo vázy?
Je zajímavé, jak jsou kočky touto rostlinou fascinovány. Některé si z kytic cíleně vytahují právě jícnovky a pak se o ně otírají, dokud květy nejsou úplně placaté. Jiné je zase žvýkají, protože mají nasládlou chuť. Přestože je tato rostlina netoxická, je lepší, když si vaše kočka nezvykne žvýkat vaše květiny, aby neskončila s průjmem, zvracením nebo jinými problémy s trávicím systémem.
Jak tedy můžete zabránit tomu, aby vaše kočka žvýkala tyto neodolatelné květy?
Můžete své kytice umístit na vyšších policích nebo někde mimo dosah vaší kočky. Ale jak známe kočky, tak s jejich aktivitou se dostanou úplně všude i za cenu, že tu vázu shodí. Takže to nemusí být vždy dobré řešení.
Proto můžete místo toho zvážit použití chilli. Jednoduše nasypte trochu chilli na listy. Vaše malá kočičí kamarádka brzy udělá vše pro to, aby se vašim květinám obloukem vyhýbala.
Někteří lidé také doporučují pro tento účel používat citronovou nebo pomerančovou kůru, protože kočky nejsou fanoušky vůně citrusů. Rozložte tyto slupky do květináčů svých rostlin, aby se k nim vaše kočky nedostaly. Listy můžete také postříkat zředěnou citronovou šťávou nebo pomerančovým olejem.
Ve svém příspěvku ŠPEKÁČKY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ivana.
Dobrý den, naložila jsem špekáčky, asi po týdnu jsme ochutnali a přidali cibuli.
Teď jsou naložené asi čtyři týdny a obsah se trochu zakalil a objevily se bublinky.
Máte s tím někdo zkušenost? Děkuji za odpověď.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Fr.persin.
někde jste chybovali. lák se musí převařit a cibule , česnek, křen případně jiné
indegrience zaléváte třeba i teplým lákem pro urychlení a to vše najednou i s proloženou cibulí. Vaš výrobek doporučuji nejíst! a vhodně zlikvidovat! Může vzniknout prudce jedovatý mrtvolný jed.
Skalník je považován za jedovatý. Zejména bobule mohou při požití u lidí a zvířat způsobit mírné až středně těžké gastrointestinální potíže. Toxicita pramení z kyanogenních glykosidů, které mohou v těle uvolňovat kyanid. I když malé množství bobulí nemusí být nebezpečné, je nejlepší se jejich konzumaci vyhnout, zejména u dětí a domácích mazlíčků.
Nejčastěji uváděnou toxickou částí rostliny skalník jsou jeho bobule, ale i jiné části, jako jsou listy a stonky, mohou obsahovat kyanogenní glykosidy.
Příznaky otravy
Požití může vést k nevolnosti, zvracení a bolestem břicha. Ve vzácných případech se mohou objevit závažnější reakce, jako je průjem a potíže s dýcháním.
Za všechno můžou kyanogenní glykosidy
Tyto sloučeniny se při požití rozkládají na kyanid. I když jsou hladiny v skalníku obvykle nízké, stále představují potenciální nebezpečí.
Riziko pro zvířata
Psi, kočky, koně a další hospodářská zvířata jsou také náchylní k otravě skalníkem. Koně jsou obzvláště citliví na otravu kyanidem.
Prevence
Nejlepší je vyhnout se konzumaci skalníku a držet děti a domácí zvířata mimo dosah rostlin.
Pavouci jsou osminozí členovci. Jejich tělo je rozčleněno na hlavohruď a zadeček, vzájemně propojené tenkou stopkou. Zadeček není článkovaný a na jeho konci jsou umístěny snovací bradavky. Pavouci společně s dalšími řády patří do třídy pavoukovců. Třída pavoukovců pak společně s třídami hmyzu, stonožek, korýšů a mnoha dalšími patří k nejbohatšímu ze všech živočišných kmenů – členovcům.
Oteplování klimatu zapříčinilo kromě nestálosti počasí i přiliv množství živočišných a rostlinných druhů, jinak typických pro daleko vzdálenější a především jižněji položené oblasti naší planety. Tím nejméně vítaným živočišným druhem jsou pavouci, kteří vyvolávají panickou hrůzu u každého druhého Středoevropana.
Noční můra v podobě jedovatého teplomilného členovce se tak stala realitou i pro jinak relativně chladnou Českou republiku. Nejvíce pak pro její nejteplejší část, tedy Jižní Moravu, která svým podnebím asi nejvíce připomíná středomořské oblasti.
V České republice jsou téměř všichni pavouci jedovatí. Výjimku tvoří pouze zástupci čeledi pakřižákovití (Uloboridae), kteří postrádají jedovou žlázu. Jedovatí jsou téměř všichni pavouci, se kterými se u nás běžně setkáte. Výjimkou není tedy ani zápřednice jedovatá. Většina pavouků má však tak malé rozměry, respektive krátké chelicery, že nedokážou propíchnout lidskou kůži. Jsou samozřejmě druhy, které to dovedou, ale jejich kousnutí může být nanejvýš bolestivé. Mohou to být například běžnější druhy pavouků, jako například pokoutníci, cedivky, některé šestiočky a podobně. Ze vzácnějších druhů mohou člověka kousnout stepníci, nedávno na Moravě potvrzený slíďák tatarský nebo vodouch stříbřitý. Zápřednice jedovatá je poměrně velký pavouk, který má navíc velmi dlouhé chelicery, které poměrně snadno kůži prokousnou. Kvůli délce chelicer je kousnutí samozřejmě bolestivější.
Migrace do našich končin přinesla již několik nových druhů pavoukovců, mezi nimiž je asi nejnápadnější křižák pruhovaný (Argiope bruennichi), který děsí především svým exotickým vzhledem, který je již na první pohled podezřelý – žlutočerné pruhy protkané tenkými bílými proužky a velikost maximálně 15 mm u samičky (je o mnoho větší než sameček i její zbarvení je oproti druhému pohlaví o mnoho výraznější). Tento pavouk byl ještě před půlstoletím ve střední Evropě velkou raritou, s postupným oteplováním se však později přesunul do oblastí u Severního moře. Na našem území se poprvé objevil na konci devadesátých let a jeho populace je dobře pozorovatelná od roku 1991, kdy se postupně z jižní Moravy dostal i do zbytku republiky. Tento pavouk sice používá relativně silný jed k usmrcení své kořisti, avšak lidem by ublížit neměl, jelikož jeho kusadla neproniknou lidskou kůží
Prakticky každý pavouk je jedovatý, a to kvůli svému trávení potravy mimo své tělo. V ČR žije několik druhů jedovatých pavouků, mezi něž patří zápřednice jedovatá, křižák pruhovaný, vodouch stříbřitý, pokoutník stájový, šestiočka ryšavá.
Zápřednice jedovatá žije ve vysokých travách, kde si v květenstvích splétá kokony, zámotky sloužící pro odchov mláďat. Do těch v pozdním létě či na podzim, kdy se rozmnožuje, naklade vajíčka, z nichž se líhnou mláďata. Právě tehdy může být agresivnější, protože si svoje potomstvo pečlivě hlídá a chrání. Ještě před zimou pak dospělý pavouk umírá, zatímco mláďata se rozprchnou a ukryjí v půdě, kde přezimují. Případné kousnutí se většinou projeví lokálním zarudnutím či otokem a svěděním, které může přetrvávat i několik dní. Horší průběh spojený s horkostí či lokálním ochrnutím může výjimečně nastat u alergiků nebo malých dětí.
Vodouch stříbřitý je také jedovatý. Jedná se o pavouka, který tráví převážnou část svého života pod vodou. V našich podmínkách na něj narazíte velmi ojediněle, neboť ke svému životu potřebuje stojaté a zároveň velmi čisté vody. Zadeček má pokrytý speciálními chloupky, na kterých ulpí vzduch, když se pavouk vynoří nad hladinu a potopí zpět. V omezené míře dokáže vodouch i plavat. Ve vodních rostlinách pod hladinou si staví hnízda v podobě zvonů se vzduchovou kapsou (vzduch si do hnízda nanosí), poté do nich klade vajíčka, ze kterých se líhnou mláďata. Vodouch se specializuje i na vodní hmyz, do jeho potravy patří larvy bezobratlých. Sameček je větší než samička.
Křižák pruhovaný si staví zámotky sloužící pro odchov mláďat v květenství travin. Do kokonů v pozdním létě či na podzim, kdy se rozmnožuje, naklade vajíčka, ze kterých se líhnou mláďata. V travinách rovněž rozprostírá své velké kruhovité sítě, do kterých chytá třeba sarančata. U tohoto pavouka se dá sledovat jev zvaný aposematismus, kdy zvíře svým varovným zbarvením napodobuje druh jiný (například vosy – černožlutým pruhováním). Kousnutí tohoto pavouka není pro člověka smrtelné, může ale přivodit nevolnost.
Pokoutník stájový je pavouk, na kterého lze narazit nejen ve stodolách, ale i ve venkovských staveních. Jeho větším příbuzným je pokoutník tmavý, jehož samci mohou dosahovat rozpětí nohou až 10 centimetrů. Kousnutí tohoto pavouka je velmi ojedinělé, pro člověka není životu nebezpečné.
Šestiočka ryšavá je rezavý pavouk se světlejším zadečkem, žije v zahradách, narazit na něj můžete i ve sklepě, kde je vlhko. Také šestiočka kousnout umí, a bolestivě, ale pro člověka není životu nebezpečná.
Ve svém příspěvku LÉČENÍ PRAŠIVINY U KRÁLÍKŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Anežka.
Kokcidiosa je nakažlivé onemocnění, které působí králíkářům největší ztráty. Stejnou metlou, jako je pro lidstvo tuberkulosa, je pro králíky kokcidiosa. Nemoc je vyvolávána choroboplodnými zárodky tak zvanými kokcidiemi a sice druhem kokcidium oviforme, dnes zvaným Eimeria Stiedae. Zárodky tyto se nacházejí ve žlučovodech a ve sliznici střevní člověka a hlavně králíků. Nakažení děje se obyčejně potravou (zelenou pící, trávou atd.), v níž nalézají se tyto choroboplodné zárodky. Nemocní králíci jsou s počátku smutní, téměř ničeho nežerou, mají vysokou horečku, dech jejich stává se rychlým a krátkým, slábnou, hubnou, až konečně v poměrně krátké době hynou. Někdy se při tom nadýmají, silně slintají, aneb dostávají průjmy. Léčení bývá málokdy úspěšným, protože nemoc se úžasně rychle šíří a téměř celý chov vymírá. Zvláště zhoubně řádí choroba mezi králíky mladými; když některý z nich nemoc přečká, zdá se býti zdravým a bývá obyčejně v chovu používán dále. Uzdravení takového zvířete bývá však toliko zdánlivé, neboť stává se vlastně trvalým nositelem a rozšiřovatelem této nákazy. Při pitvě mrtvého králíka nalézáme dosti často na játrech bílé nebo nažloutlé uzlíky v různém množství a v různých velikostech. Jindy pouhým okem nenalezneme vůbec žádných změn a v těch případech doporučoval bych odbornou prohlídku zvěrolékařem, který mikroskopickým rozborem králičího trusu stanoví přesnou diagnosu. Nákaza šíří se velmi rychle po celém okolí, králíkárna bývá pak choroboplodnými zárodky tak zamořena, že v ní bez nebezpečí není možno dále králíky chovati. Jediným bezpečným prostředkem k zabránění nového vypuknutí nákazy je spálení mrtvých králíků, steliva a celé králíkárny. Pouze tam, kde choroba netrvala dlouho, kde králíkárna je kusem vyšší hodnoty, je možno ohroženou králíkárnu úzkostlivou desinfekcí zachrániti. Z léků, které jak jsem podotkl nemají valného úspěchu, užívá se nejčastěji slabého roztoku kreolinu (každý druhý den vnitřně podati jednu kávovou lžičku), glycerinu, chininu, směsi sirného květu a kalomelu (jednu lžičku denně).
Nadmutí vyskytuje se nejvíce u králíků mladých, ale i starších a bývá příčinou častého uhynutí. Onemocnění pozná se snadno dle toho, že břicho králíka je nápadně nafouklé a králík se sotva pohybuje. Tvrdívalo se, že příčinou nadmutí je krmení čerstvé zelené píce, hlavně jetele, dnes však víme, že není to pouze jetel, nebo zelená píce, ale že to bývá mnohem častěji zatuchlá nebo plesnivá sláma, namrzlé nebo nahnilé brambory, změněné obilniny, zvadlá a kvasící potrava atd. Následkem chybného kvašení vytváří se v žalludku a ve střevech veliké množství plynů, které silně stěny jejich napínají, takže může dojíti k prasknutí jich a náhlé smrti. Léčení: jakmile zpozorujeme nadmuté břicho u králíka, musíme ihned břicho králíka tříti, volně vypustiti na dvůr a přinutit k pohybu. Vnitřně podáváme mu vodu s několika kapkami čpavkového lihu, heřmánkový odvar, vápennou vodu (jednu lžičku), aloe na slabou špičku nože.
Slintavka objevuje
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Některé pokojové rostliny jsou jedovaté a mohou způsobit značné potíže, ne-li smrt. Přitom jsou to běžné kytičky, které má většina z nás pro radost v kanceláři či domácnosti. Neznamená to, že bychom teď měli přijít domů a – pokud máme malé děti – jít od rostliny k rostlině a vyhazovat. Pravděpodobnost, že se malé děti zakousnou do hlízy bramboříku, je docela nízká, pokud hlízy zrovna nebudete mít vyndané někde na parapetu. Ale pozor u amarylisu nebo klívie, kde je jedovatá celá rostlina – a ta už je lehce dostupná. Uškubnout si kousínek listu není vůbec žádný problém. Zkrátka a dobře, je důležité o tomhle nebezpečí vědět. Když například odstraňujete list tchynina jazyku, může vám skápnout trocha tekutiny z rostliny na prst. A běžíte si hned umýt ruce?
Diefenbachie skvrnitá
Latinský název Dieffenbachia maculata ukrývá statnou, až 2,5 m vysokou rostlinu s dřevnatým, přímo rostoucím kmínkem. Listy má velké, řapíkaté, střídavé, široce eliptické, výrazně žilnaté, skvrnité nebo pruhované. Květy drobné, žluté, uspořádané v palici (v kultuře se však objevují jen ojediněle). Plodem je červená až oranžovo-červená bobule.
Diefenbachie se řadí mezi středně jedovaté rostliny. Zejména stonek, ale i jiné části rostliny obsahují krystaly šťavelanu vápenatého, který dráždí pokožku, oči i sliznice. Po požití rostliny se objevuje slinění, zvracení, křeče, záněty a otoky zejména v ústech, v krku a na rtech, v těžších případech se mohou vyskytnout i dýchací potíže. Postiženému je třeba podávat dostatek tekutin a je nezbytné přivolat lékařskou pomoc. Na kůži vyvolává šťáva z rostliny místní podráždění, pálení, svědění, někdy i puchýře, dostane-li se do oka, může způsobit jeho poškození nebo i dočasnou slepotu. Z těchto důvodů by se diefenbachie neměla pěstovat v bytech, kde se volně pohybují buď velmi malé děti, nebo domácí zvířata.
Pěstuje se v řadě odrůd, které se liší zejména kresbou na listech. V létě potřebují vyšší teplotu, ale ne přes 30 °C, v zimě je nejvhodnější teplota 18 až 20 °C. V létě je nezbytné chránit diefenbachie před přímým sluncem, naopak v zimě jim vyhovuje jasně osvětlené místo. Nesnáší průvan. Na jaře a v létě je důležitá častá zálivka, v zimě je dobré přísun vody poněkud omezit. K zálivce by měla být použita měkká (dešťová) voda pokojové teploty. Rostlině prospívá vyšší vzdušná vlhkost (70 až 80 %), při nižší vlhkosti je nutné rosit. Množí se vrcholovými řízky nebo řízky z kmínku o délce asi 5 cm. Vrcholové řízky zakořeňují v rašelinném substrátu při teplotách 22 až 24 °C za 4 až 6 týdnů. Po práci s řízky si nezapomeňte důkla
Ve svém příspěvku JAK VYPADÁ KOUSNUTÍ OD PAVOUKA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Synek Michal.
Dobrý den, chci se zeptat je možné, že by mě mohl kousnout pavouk ??? V noci při spánku mě něco dvakrát kouslo do ruky. Relativně jsem reagoval poprvé tak ze mě něco bodlo do ruky a mírně probralo. Na což jsem cukl rukou. Po nějaké době to bylo znovu kdy jsem už v procitnutí něco rozmačkal neboť mě znovu něco kouslo do prstu téže ruky. Na horní straně ruky kde bylo první kousnutí to začalo svědet. A nateklo a cca 4-5 dnů bylo nateklé. Prst byl o něco horší. Tam se mi udělala malá ranka která chvílemi i krvácela. Ale relativně bolelo to méně než první kousnutí. Na ruce mí zůstal dva vpichy vedle sebe s rozpětím cca 3,8mm od sebe. A na prstu také, ale díky tomu že to byla "otevřena" ranka, která se léčila cca týden není to už tak zřejmě vidět. Celou dobu uvažuji vlastně co mě to potkalo ??? Tak se chci zeptat zda fakt to mohl být u nás na Severní Moravě pavouk .... ????
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Miluše HÁlová.
Pravděpodobně mně v noci kousl pavouk do špičky prstu Celá špička bolela hrozně cukalo to v prstu hrozně cukalo a celý prst byl červení a necítila jsem jako kdyby byl umrtven pomalu dva dni co mám příště dělat mám zavolat lékaře jaký pavouk asi byl děkuji Hálová
Stepník moravský (Eresus moravicus) je jedovatý pavouk žijící na jižní Moravě. Přestože stepníci patří mezi nejnápadnější pavouky Evropy, stepník moravský byl objeven a vědecky popsán teprve v roce 2008.
Je patrně také nejvýrazněji zbarveným nejjedovatějším pavoukem na území Česka. Stepníci jsou pozoruhodní tím, že mláďatům slouží jako první potrava jejich matka. V populaci je vždy více samců než samic, a tak samci tvrdě soupeří o to stát se otci. Svým partnerkám po kopulaci zalepují pohlavní orgán, aby tak zamezili jejich promiskuitě.
Samice dosahuje velikosti 13 až 16 mm, samec 5 až 9 mm. Samci mají výstražné bílo-černo-červené zbarvení připomínající zbarvení slunéčka, které je chrání před predátory orientujícími se zrakem, jakými jsou například ptáci. Samice jsou celé černé, pouze na hlavě mají velkou, svítivě oranžovou skvrnu. Právě tato skvrna je jedním ze znaků odlišujících stepníka moravského od ostatních středoevropských druhů stepníků. Žijí velice skrytě v přibližně 10 cm hlubokých svislých norách vystlaných pavučinou, jejichž ústí je svrchu chráněno pavučinovou stříškou. Do té pavouci zapřádají kousky prsti, a tak noru dokonale maskují.
Otrava stepníkem moravským dosud nebyla zaznamenána. Není tedy potřeba mít z otravy tímto pavoukem strach, protože pravděpodobnost kousnutí je mizivá. Tento druh nebývá agresivní.
Stanovištěm stepníka moravského jsou zachovalé skalní nebo písčité stepi, pro které jsou charakteristické stepní trávy kavyly.
Stepník moravský si jako velice pozoruhodný a památný druh zasluhuje druhovou ochranu, která by měla být argumentem pro územní ochranu jeho lokalit. Stepník moravský je v České republice zařazen na červený seznam v kategorii kriticky ohrožený.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Vaše kalanchoe se latinsky jmenuje Kalanchoe blossfeldiana. Kalanchoe není pro lidi jedovatá. Větší problém ovšem kalanchoe představuje pro zvířata. Obsahuje totiž srdeční glykosidy, které jsou toxické pro mnoho zvířat. V některých částech světa, kde kalanchoe rostou divoce ve volné přírodě, jsou často hlášeny otravy hospodářských zvířat, přičemž jejich smrt je obecně kvůli vlivu glykosidů na jejich srdce. Květy kalanchoe obsahují mnohem více glykosidů, než kterékoliv jiné části rostlin, takže většina hospodářských zvířat se otraví, když je rostlina v plném květu. V našich podmínkách je kalanchoe pěstována v zahradách nebo v květináčích, spíše než na pastvinách, takže rostlina nepředstavuje významné riziko pro hospodářská zvířata. Domácí zvířata jsou však v ohrožení.
Vzhledem k tomu, že kalanchoe je běžná pokojová rostlina, je třeba chránit domácí zvířata před otravou. Toho se nejlépe dosáhne, když jsou rostliny nepřístupné pro psy, kočky a ptáky, protože dokonce i jen trochu květů může poškodit vašeho domácího mazlíčka. Je prokázáno, že tele zemře po snědení 7 gramů květů na 1 kg tělesné hmotnosti, ale smrtelná dávka pro menší zvířata není přesně známa. Během několika hodin po požití rostliny se u zvířete může spustit slintání průjem a bolesti žaludku. V případě, že zvíře pozřelo značné množství kalanchoe, tak tyto příznaky doplní i zmíněné srdeční účinky. V takovém případě je nejlepším řešením, co nejdříve dostat zvíře k veterináři. Existuje lék na tyto stavy, a veterinář zároveň může poskytnout symptomatickou a podpůrnou pomoc.
Zimostráz neboli buxus je jedovatý nejen pro člověka, ale i pro koně, skot, psy a vepře, rostlina totiž obsahuje alkaloid buxin, který po požití způsobuje otravu zvířat i lidí. Požití některé rostlinné části způsobuje průjem, silné křeče, poruchy dýchání a centrální nervové soustavy, někdy až se smrtelnými následky. Při užití většího množství může nastat smrt už po 12–24 hodinách. Kůra i listy obsahují malé množství silice a alkaloidy (buxin, parabuxin, buxinidin a další). V minulosti se používaly k výrobě tinktury užívané jako laxativum, antirevmatikum a antipyretikum. Rozdrcené dřevo se užívalo k léčbě dny, kožních nemocí, revmatismu, také jako náhražka chininu při střídavé zimnici. Pro nepříznivé vedlejší účinky se však od léčení zimostrázem upustilo.
Ve svém příspěvku JE ROSTLINA ZAMIOCULCAS JEDOVATÁ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Kocka kocici.
Kytka je jedovatá a nebezpečná pro kočky. Kocour ji pozil a nasledovaly nenapadne projevy zvraceni az po tezky kolaps a dehydrataci. Zprvu se to tvarilo jako nachlazeni pak selhani ledvin. Nastesti se z toho dostal, ale narocnou lekarskou peci. Proto pozor vsem co ji maji doma.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Fialovočerné bobule ptačího zobu jsou pro člověka jedovaté, především pro děti. Jejich organismus je mnohem zranitelnější než u dospělých, a to díky nižší váze. Ale pro ptactvo jedovatý není, ptáci ho vyloženě zbožňují. Hojně ho využívají v zimním období jako potravu.
V naší poradně s názvem CUPHEA HYSSOPIFOLIA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Hana.
Dobrý den, je tato rostlina jedovatá? Mám kočky a nerada bych je vystavila nebezpečí otravy.
Děkuji za informace a rady
Hana
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Cuphea hyssopifolia je odolná rostlina, která může podle své rozmanitosti vzkvétat po celý rok. Je to velmi robustní rostlina, která nepotřebuje příliš bohatou půdu, aby prosperovala. Při požití kočkou, může způsobit zažívací a neurologické problémy.
Tento druh je hojně rozšířený v celé Evropě kromě nejsevernější a nejjižnější části a západní Sibiře. U nás je pryskyřník častý na celém území od nížin až po podhorský stupeň. V horách se vyskytuje zřetelně vzácněji. Má rád vlhčí travinné porosty, jako jsou louky, pastviny, okraje cest, bez ohledu na podklad.
Ranunculus acris je vytrvalá bylina, vysoká 20–100 cm, s velmi krátkým, do 1 cm dlouhým oddenkem. Lodyha je přímá, lysá nebo v dolní polovině přitiskle řídce až hustě chlupatá. Přízemní listy dlouze řapíkaté, čepel dlanitě 3–7klanná, listové úkrojky cca do 2/3 nebo až k bázi zastřihované, čárkovitě kopinaté, 0,3–0,8 mm široké; lodyžní listy jsou podobné přízemním. Květní stopky vcelku oblé, přitiskle chlupaté. Korunní lístky jsou žluté a lesklé, kališní lístky poměrně přitisklé ke koruně, krátce až dlouze chlupaté; nitky tyčinek jsou lysé. Nažky mají okrouhle vejcovitý tvar, jsou lysé s hákovitě zahnutým zobánkem. Kvete od května do srpna.
Na našem území se mohou objevit dva další poddruhy pryskyřníku prudkého, lišící se širšími úkrojky listů a oddenky až 10 cm dlouhými. Západoevropský pryskyřník prudký Friesův (R. acris subsp. friesianus (Jordan) Rouy et Fouc.) občas zplaňuje v parcích a zahradách, má listy měkké, na rubu hustě přitiskle chlupaté, na okrajích úkrojků s četnými hustými zuby. V Bílých Karpatech se vyskytují rostliny velmi blízké poddruhu R. acris subsp. strigulosus (Schur) Hyl. (pryskyřník prudký hřebílkatý), který má listy tuhé, řídce štětinaté, na okrajích úkrojků jen s řídkými zuby, a nitky tyčinek řídce pýřité; vyskytuje se ve východní a jihovýchodní Evropě. Oba poddruhy nejsou příliš vyhraněné, existuje mnoho přechodných typů k nominátnímu poddruhu.
Druh je jedovatý, obsahuje toxický protoanemonin, který má silně dráždivé účinky a u citlivých jedinců může vyvolávat na pokožce puchýře. Jméno pryskyřník je odvozeno ze staročeského slova pryskýř – puchýř. Tato látka způsobuje rovněž odpornou palčivou chuť, kvůli níž dobytek rostlinu nežere. Sušením se jedovatost ztrácí. Zde můžete vidět, jak vypadá tento jedovatý druh, který běžně naleznete na našem území.
Křižák zelený (Araniella cucurbitina) je pavouk z čeledi křižákovití. Samice dorůstá délky maximálně 7 mm, samec 5 mm. Hlavohruď je žlutohnědá, zadeček nápadně žlutozelený až zelený a na jeho hřbetní straně je možné ve většině případů vidět čtyři malé černé tečky. Pod snovacími bradavkami je malá, světle červená skvrna. U samce jsou po stranách hlavohrudi černé pruhy lemované světlým okrajem. Nohy i hlavohruď jsou červenohnědé. Napolo vzrostlý pavouk je před obdobím přezimování zbarven červeně.
Tento křižák žije na různých otevřených i lesních biotopech, zejména v listnatých lesích a na jejich okrajích (zvláště v doubravách), lesostepích, křovinách, ale i na loukách, v parcích, zahradách a podobně. Žije na větvích stromů a keřů (s oblibou na mladých dubech), kde si staví poměrně malé kolové sítě na listech a mezi větvemi. Číhá v blízkosti sítě na kořist. Samci žijí se samicí v síti nebo v její blízkosti několik dní. Žlutohnědé kokony připřádá samice obvykle na spodní stranu listu. S dospělci se setkáme od května do srpna.
