Fosfor je pro rostliny klíčovým prvkem, zejména pro správnou tvorbu jejich reproduktivních orgánů. Fosforečná hnojiva poskytují rostlinám výživu ihned, nebo se v půdě postupně uvolňují. Historicky lze používání fosforečných hnojiv datovat do konce osmnáctého století. Na počátku tohoto typu hnojiv stála kostní moučka získaná mletím kostí a také popelem z kostí. Průmyslová produkce fosforečných hnojiv sahá do devatenáctého století. Hlavními surovinami pro jejich výrobu byla již zmíněná kostní moučka a také koprolit. Koprolit jsou zkamenělé výkaly živočichů. Později byly tyto suroviny nahrazení fosfority a apatity. Apatit je zvláštní druh fosfátu. Zdrojem fosforu jsou železné rudy, ze kterých se fosfor spolu s vápníkem odstraňuje. Fosforečná hnojiva můžeme rozdělit na rozpustná ve vodě, rozpustná v citranu amonném, rozpustná v kyselině citrónové nebo silných minerálních kyselinách. Komerčně asi nejznámějším fosforečným hnojivem je takzvaná Thomasova moučka. Thomasova moučka patří mezi fosforečná hnojiva, která vznikají při zpracování rudy. Častou volbou při hnojení fosforem jsou rudy magmatického původu neboli apatity. Nejpoužívanějším apatitem je fluorapatit. Při hnojení fosforem je třeba dbát na takové faktory, jako je samotná forma fosforu (rozpustnost), jaké jsou půdní vlastnosti (vlhkost, reakce, teplota) a jaká je příjmová kapacita hnojené plodiny.
V naší poradně s názvem PROČ MI VŮBEC NEKVETOU KANADSKÉ BORŮVKY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Věra F..
Dobrý den. Mám na zahradě kanadské borůvky a již třetí rok mi vůbec nekvetou.
Keř je vysoký asi 180 cm a na pohled zdravý. Má spoustu větví velmi bohatě olistěných.
Prosím o radu co s tím. Děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Zkuste změnit hnojivo. Omezte dusík a posilněte fosfor a draslík. Když má rostlina mnoho dusíku, tak bohatě roste, ale nekvete.
Tamarillu se také říká stromové nebo francouzské rajče a pochází z peruánských And. Jedná se o keř kvetoucí v noci a vyrůstající do výšky dvou až pěti metrů. K současným producentům tamarilla patří hlavně Kolumbie, Brazílie, Nový Zéland, Keňa, Kalifornie, Indie, Srí Lanka a Jižní Afrika.
Tamarillo (rajčenka) má oválný tvar a měří průměrně 7 až 8 centimetrů. Slupka plodu je hladká, naduřelá a lesklá, ale má jistou hořkou příchuť. Ovoce dozrává teprve po sklizni a sklízí se se stopkou. Barva se pohybuje od červené až po karmínovou, existují i druhy s naoranžovělými tóny, které mají sladší chuť a obsahují malé měkké pecičky.
Dužina tamarilla má tmavě oranžovou barvu, rosolovitou konsistenci a uvnitř má mnoho semínek, které mají plochý tvar a nejsou moc tvrdá. Mohou se lehce strávit.
Lehce hořkou příchuť lze odstranit povařením nebo přidáním cukru. Tamarillo se jí hlavně ve šťávách, ve sladkých jídlech, marmeládách, džemech, kompotech, ale také syrové, kdy se lžičkou vydlabe dužina.
V zemích, kde se pěstuje, se jí k pálivým přísadám nebo jako obloha ke studeným pokrmům, společně se sýrem, pepřem a na opečeném chlebu. Doporučuje se jíst ho loupané, protože slupka je hořká. Lze i dusit jako rajská jablíčka.
Tamarillo obsahuje minerály jako vápník, železo a fosfor. Je bohaté na vitamín A, C, B1, B2, B3. Má malý obsah tuků, a proto je ideální pro diety a k zeštíhlovacím programům. Tamarillo dále obsahuje minerály jako vápník, železo a fosfor, a vlákninu. Patří k důležitým zdrojům pektinů, účinným pro zrak a obranný systém (stejně jako rajče funguje coby antioxidant).
Pro svou chuť, vzhled a schopnost kombinace s ostatními plodinami je rajčenka vyhledávána nejen dospělými, ale i dětmi, sportovci, kojícími a těhotnými ženami nebo staršími lidmi. Nezpůsobuje problémy ani lidem, jimž nedělají dobře citrusy, papriky či jiná zelenina.
Doporučuje se i pacientům s problémy s kostmi a padáním vlasů. Redukuje cholesterol, posiluje mozek, paměť a je užitečné při vysokém krevním tlaku. V Kolumbii a Ekvádoru se tyto plody či listy – předem zahřáté nebo osmahnuté – užívají jako obklady k léčení chřipky, na podrážděný krk, při zánětu mandlí a při angíně.
Již existuje mnoho druhů těchto plodů, které se od sebe liší barvou slupky, a stále se zkouší vypěstovat nové a nové odrůdy, které by měly lepší chuť a méně semínek.
Jedná se o produkt rostlinného původu. Medem se rozumí potravina přírodního sacharidového charakteru, složená převážně z glukózy, fruktózy, organických kyselin, enzymů a pevných částic zachycených při sběru sladkých šťáv květů rostlin (nektar), výměšků hmyzu na povrchu rostlin (medovice) nebo na živých částech rostlin včelami, které je sbírají, přetvářejí, kombinují se svými specifickými látkami, uskladňují a nechávají dehydrovat a zrát v plástech. Rozlišujeme dva zdroje medu, a to nektar a medovici.
Nektar je sladká šťáva tvořící se v květních nebo mimokvětních nektariích hmyzosnubných rostlin. Čerstvý nektar obsahuje vodu, cukry (sacharóza, fruktóza, glukóza a jiné), malé množství dusíkatých látek, minerálních látek, organických kyselin, dále pryskyřičnaté látky, inverzní enzymy z buněk nektarií, silice, terpeny, flavony, v některém nektaru se nachází i vitamín C. Nektar obsahuje rovněž pylová zrna či buňky rostlinných pletiv.
Medovice je hustá sladká šťáva, kterou vylučuje stejnokřídlý hmyz – červci, mšice nebo mery (medovnice jedlová, medovnice černoskvrnná, puklice dubová a jiné), které označujeme jako producenty medovice. Tito producenti cizopasí na listech, pupenech nebo větvích listnatých i jehličnatých stromů a keřů, jejichž sítkovicemi proudí míza, která slouží producentům medovice jako potrava, zvlášť v období rozmnožování. Míza je z rostlinných sítkovic nasávána ústním ústrojím producentů a prochází jejich trávicí soustavou, jejíž součástí je filtrační komora s tenkou blanitou stěnou, která hraje důležitou roli při filtraci bílkovin, cukrů, vody a dalších látek. Právě proteiny s menším množstvím cukrů a vody jsou zachyceny ve filtrační komoře a ve formě koncentrátu přecházejí dále do žaludku producentů. Naopak jednoduché cukry, minerální ionty a přebytečná voda proniknou přes filtrační komoru, respektive přes její propustnou blánu, a přecházejí do výkalového vaku. Tento filtrát (medovice) je pak vystřikován ve formě kapek na větve, listy nebo jehlice, odkud je sbírán včelami jako zdroj medovicového medu. Medovice obsahuje vodu, cukry (sacharóza, glukóza, fruktóza, maltóza, melecitóza, rafinóza a polysacharidy), aminokyseliny rostlinného původu, minerální látky, vitamíny a barviva.
Vznik medu je velmi složitý proces, který je závislý na včelstvu jako celku. Zdroj nektaru má na starost jen několik včel létavek (pátraček), které vyhledávají zdroje sladkých šťáv (sladinu) a ve chvíli, kdy takový zdroj najdou, se vrátí do úlu s plným medným váčkem, dají ochutnat ostatním včelám v úle a zároveň jim specifickou formou komunikace, označovanou jako včelí tanečky, předají informace o směru a vzdálenosti potravy, přičemž se řídí i polohou slunce na obloze
Tvrdíte, že se to nemá přehánět s hnojením. Jak tedy správně hnojit?
Nejprve si musíme objasnit, k čemu révové keře jednotlivé živiny potřebují, a jak vypadají, když některá živina schází nebo přebývá. A také je třeba vědět, jak jednotlivé živiny v rostlinách na sebe vzájemně působí - že mezi nimi mohou být i antagonistické (=„nepřátelské“) vztahy. Pokud nejsou jejich vzájemné poměry správně vyrovnané, rostliny pak některé z živin nedokážou přijímat.
Takový dusík je součástí řady nezbytných organických látek, které se nacházejí v každé buňce. Dusík si také réva ukládá jako zásobní látky, nejčastěji v kořenech a ve starém dřevě. Nedostatek dusíku se projevuje slabým růstem, bledými listy s načervenalými řapíky. Důsledkem je slabě probíhající fotosyntéza a horší procesy vyzrávání. Ale ani nadbytek není révě ku prospěchu. Keře sice mají silný vzrůst, listy jsou sytě zelené, bobule velké, avšak při přehnojení dusíkem může být větší sklon ke sprchávání a hrozny husté, ale také se zvyšuje riziko onemocnění houbovými chorobami. Pletiva obsahují velké buňky, mající v sobě mnoho vody, takže v zimním období snadněji pomrzají. Zde jsou vidět příznaky nedostatku dusíku:
Fosfor je prvek, který se „angažuje“ v řadě biochemických procesů. Především je to fotosyntéza, přeměna jednoduchých cukrů na škrob (potřeba pro zdárné přezimování) a také se uplatňuje při procesu dýchání. Působí i na tvorbu pylu, semen a plodů. Naštěstí ho v našich půdách bývá dostatek a s příznaky jeho nedostatku se proto můžeme setkávat jen ojediněle. Ty se projevuje tmavými listy, na jejichž okrajích se mohou objevovat nahnědlé skvrny. Květy po opylení opadávají a na podzim špatně vyzrává dřevo. Nadbytek fosforu je úplnou výjimkou, proto jeho projevy můžeme vynechat.
Další významnou živinou je draslík. Je důležitý pro zdárný průběh fotosyntézy, pro tvorbu různých enzymů (chovajících se jako velitelé biochemických procesů) a ovlivňuje ukládání zásobních látek. Jeho nejdůležitější role je při vyzrávání letorostů; dobře vyzrálé letorosty lépe přezimují a odolávají mrazům. Nedostatek draslíku se projevuje na dolních listech nejprve zasycháním okrajů listů, které se mohou stáčet nahoru. Starší listy s postupujícím časem mohou nabývat hnědého až hnědofialového nádechu. Zde jsou vidět příznaky nedostatku draslíku:
A co ty „nepřátelské“ vztahy mezi živinami?
Uvedu příklady: je-li réva přehnojena dusíkem, špatně přijímá draslík, a v důsledku toho dusíkem přehnojené vinice snadněji pomrzají. Dalším příkladem je poměr mezi draslíkem a hořčíkem. Při nadbytku draslíku bývá omezený příjem hořčíku. A také se nadbytek draslíku jako nedostatek hořčíku projevuje: na spodních listech
Plody ačokča obsahují důležité látky pro náš organismus, jako například beta-karoten, vitamíny B1, B2, C, uhlohydráty, rostlinné bílkoviny, soli a minerály, vápník, hořčík, fosfor, selen, železo a zinek.
Chemické hnojení trávníku je doporučováno několikrát za rok. Při hnojení nesmí být trávník nikdy suchý. První jarní hnojení by mělo proběhnout hned po vegetačním klidu, kdy trávník začíná po zimě růst, zpravidla to bývá období března až dubna. K tomuto hnojení bychom měli použít čistě dusíkaté hnojivo nebo kombinované hnojivo s převahou dusíku. U mladých trávníků má velký význam dostatek fosforu, neboť podporuje růst kořenového systému. Vlhkost půdy v tomto období bývá většinou dostatečná.
Další hnojení chemickými hnojivy by mělo přijít po deseti až dvanácti týdnech po jarním hnojení, kdy jsou živiny z trávníku již vyplaveny. V tomto období je potřebné dostatečné zalévání trávníku.
Poslední hnojení by mělo proběhnout na podzim, hnojivo by mělo obsahovat co nejvíce draslíku, který posiluje buňky trav a podporuje odolnost vůči chorobám.
Nikdy nepoužívejte hnojiva pro zemědělství, protože podporují rychlý růst rostlin.
Hlavní složky hnojiv
dusík – potřebný pro růst a tvorbu chlorofylu a proces fotosyntézy;
fosfor – potřebný pro růst kořenů;
draslík – zvyšuje odolnost vůči suchu, teplu a mrazu;
hořčík – pomáhá proti vysychání, je hlavním stavebním prvkem pro chlorofyl.
Kdy hnojit trávníky organickými hnojivy
U organického hnojiva je doporučováno hnojit trávník jednou ročně, a to na podzim. Na trávník naneste rovnoměrnou, asi půlcentimetrovou vrstvu kompostu nebo jiného vámi zvoleného hnojiva. Rovnoměrného rozložení docílíte hráběmi nebo lopatou. Pokud nemáte možnost organická hnojiva získat z vlastních zdrojů, určitě je seženete v zahradnictvích.
Hnojení je nezbytné pro udržení zdravé a krásné rostliny, proto byste ho neměli vynechávat. Na rozdíl od venkovní zahrádky si pokojové rostliny nemohou čerpat živiny například z deště a jiných povětrnostních vlivů, proto u nich nesmíme na hnojení zapomínat.
Hnojit rostliny byste měli asi jednou za dva měsíce, to je doba, za kterou je rostlina schopna vyčerpat dosažené živiny. Ne vždy se ale můžete striktně řídit tímto údajem, je zapotřebí si přečíst, co uvádí výrobce. Příliš mnoho hnojiva může rostlinu zabít či spálit listy.
Typy hnojiv
Hnojivo seženete v mnoha různých variantách, může být kapalné, v tyčinkách, granulích či tabletách. V interiéru se nejlépe hodí používání kapalných a pomalu uvolňujících hnojiv. Tyčinky a prášky se mohou zdát pohodlné, ale neumí dobře distribuovat živiny půdou a tím, že je vložíte do květináče, ztrácíte přehled o jejich uvolňování do půdy. Granulovaná hnojiva bývají většinou určena pro venkovní použití.
Tekutá hnojiva
Přidávají se přímo do zalévací nádoby. Četnost hnojení je vždy uvedena na obalu výrobku. Na trhu jich seženete spoustu. Jejich velkou výhodou je stálý přísun živin, který řídíte vy.
Pomalu uvolňující hnojiva
Tyto výrobky jsou oblíbené mnoha zahrádkáři a profesionálními pěstiteli pro vnitřní i venkovní použití. Pomalu uvolňující hnojiva pozvolna uvolňují živiny do půdy a jednou dávkou můžete živit své rostliny až devět měsíců. Jejich hlavní nevýhodou je jejich cena, ale protože vydrží dlouho, tak se tato cena téměř vyrovná běžným typům hnojiv.
Všechny univerzální hnojiva obsahují látky potřebné k růstu rostlin včetně dusíku, fosforu a uhličitanu draselného, přičemž každý prvek má svou funkci. Dusík podporuje zdravý růst zeleně, fosfor podporuje růst kořenů a draslík zdravější květy.
Další speciální hnojiva obsahují určité stopové prvky, jako je například bór, hořčík a mangan, které podporují zdravější růst.
Dýňová semena jsou ceněna jako zdroj minerálů a zinku. Světová zdravotnická organizace doporučuje jejich konzumaci jako dobrý způsob, jak získat potřebné minerály pro organismus. Nejčastěji se semena používají jako nejlepší zdroj přírodního zinku potřebného pro stavbu kostí a vůbec všech tkání v těle. Pravidelná konzumace se doporučuje zejména při onemocnění prostaty a kůže a při nemocech žaludku a střev. Dýňová semena obsahují asi 10 mg zinku, pražená dýňová semínka ho obsahují asi 7–8 mg. Přestože dýňová semena nejsou velmi bohatým zdrojem vitaminu E ve formě alfa-tokoferolu, nedávné studie prokázaly, že nám poskytují vitamín E v široké rozmanitosti forem.
Tipy pro přípravu pražených dýňových semen doma: nepražte déle než 15–20 minut. Toto doporučení podpořila nová studie, která označila 20 minut, jako mezní čas pro změnu tuků v dýňových semenech. V této nedávné studii byla dýňová semínka pečená v troubě po různě dlouhou dobu a zaznamenané změny potvrdily jako optimální čas 20 minut. Semena by po opražení měla šustit.
Zdravotní výhody dýňových semínek: antioxidant, minerální zdroj (fosfor, hořčík, mangan, měď, zinek a železo), prevence diabetu, prevence rakoviny, prevence benigní hyperplazie prostaty.
Semena pražte následujícím způsobem: odstraňte semínka z vnitřní dutiny dýně a otřete je papírovým ručníkem, v případě potřeby odstraňte přebytečnou vlákninu, která může být přilepená na semenech. Rozložte je rovnoměrně na papírový sáček a nechte vyschnout přes noc. Druhý den pražte v troubě při teplotě 90 °C po dobu 20 minut. Pražená semena se dají koupit i v obchodě.
Tipy na konzumaci dýňových semen: dýňová semínka s restovanou zeleninou. Nasypte dýňová semena na vrch zelených salátů. Nebo promíchejte dýňová semena s čerstvým česnekem, petrželkou a koriandrovými listy se zálivkou z olivového oleje a citronové šťávy. Přidejte nakrájená dýňová semínka ke svým oblíbeným teplým nebo studeným cereáliím. Zamíchejte je do ovesných vloček s rozinkami. Dýňová semínka můžete také přidat do mletého masa.
Hnojiva se používají ke zlepšení růstu rostlin. Neustálým pěstováním hospodářských plodin na omezeném prostoru dochází velmi rychle k vyčerpání živin z půdy a ke snížení její úrodnosti, proto se stalo téměř nutností dodávat do půdy živiny pomocí různých hnojiv. Hnojiv existuje celá řada od jednoduchých, obsahujících pouze jeden prvek, přes dvojitá až po trojitá, nazývána také plná hnojiva. Plná hnojiva jsou kombinací všech tří základních prvků potřebných k růstu – dusíku (N), fosforu (P) a draslíku (K). Z latinských názvů těchto tří prvků vzniklo i často používané označení pro plná hnojiva – NPK.
Hnojiva NPK kombinují dusík, fosfor a draslík, tedy základní prvky podporující zdravý růst rostlin. Hnojiva NPK se používají k základnímu hnojení půdy na začátku vegetace, to znamená ještě před výsadbou rostlin. Některé rostliny jsou velmi náročné na spotřebu těchto tří základních látek, proto jim mohou být dodány pomocí hnojiva NPK také v průběhu sezóny. Během sezóny se těmito přípravky často hnojí i rostliny s krátkou vegetační dobou. Pro podzimní hnojení jsou určeny speciální druhy hnojiva NPK. Předem připravená kombinace dusíku, fosforu a draslíku v těchto hnojivech je pro použití v jednotlivých ročních obdobích nesmírnou výhodou. Zahrádkářům tak odpadá starost s hledáním vhodného poměru těchto látek i se složitým mícháním. Zcela jednoduchá je i aplikace hnojiv NPK – připravené granule se zapraví do půdy.
Cererit je kombinované bezchloridové granulované hnojivo se stopovými prvky určené k výživě ovoce, zeleniny, chmele a okrasných rostlin. Obsahuje základní živiny (dusík, fosfor, draslík), dále hořčík a stopové prvky (bór, molybden, zinek, měď). Svým složením patří Cererit ke komplexním hnojivům zajišťujícím rostlinám všechny důležité živiny potřebné pro jejich vývoj a růst. Z celého sortimentu průmyslových hnojiv je Cererit nejpoužívanější hnojivo mezi zahrádkáři a pěstiteli. Aplikuje se rozmetáním a zapracováním do půdy při její přípravě k setí nebo sázení a přihnojování během vegetace. Doporučuje se rozdělit dávku hnojiva v poměru 2/3 dávky před výsadbou (základní hnojení) a 1/3 dávky k přihnojení během vegetace. Po rozpuštění je vhodný k hnojení zálivkou.
Velmi účinné je toto hnojivo při hnojení košťálovin, kořenové zeleniny, plodové zeleniny, brambor a okrasných rostlin. U ovoce je vhodné pro jádroviny, peckoviny, drobné ovoce a chmel.
Pokud chováte slepice a nebo máte přístup ke slepičímu trusu a řešíte z čeho vyrobit domácí hnojivo na květiny, tak zde přinášíme recept, jak vyrobit tekuté hnojivo z jejich kuřinců. Do velkého sudu dáme 5 dílů kuřinců a k nim přidáme 15 dílů vody. Směs důkladně promícháme a necháme ustát dva týdny při občasném promíchání. Sud je dobré umístiti na slunné místo, aby ho mohlo prohřívat slunce. Teplo je velmi důležité pro vznik kvalitního hnojiva z kuřinců. Po uplynutí doby přepustíme tekutou část do jiné nádoby a oddělíme tím sedlinu. Získanou tekutinu ze slepiřinců pak přidáváme do zálivky v poměru 1 díl hnojiva na dva díly vody. Tekuté hnojivo ze slepičinců je bohaté na dusík a fosfor a proto je vhodné pro rostliny v období květu a zrání.
Tyto okrasné keře, které nejsou náročné na údržbu, kvetou většinou velmi bohatě od konce dubna do konce května. Listy mají drobné, oválné, mírně lesklé a středně zelené.
Překrásná stálezelená dřevina kulovitého tvaru s nepřehlédnutelnými květy, které každé jaro ohromují svou nádhernou barvou, stavbou květu a velikostí. Listy jsou neopadavé, tmavě zelené. Rododendron kvete od května do června a jeho květy mají různé bravy podle druhu. Výška keře je 1,8 až 2,5 m, šířka 1,8 až 2,5 m. Vyžaduje mírně kyselou a živnou půdu. Dobře snáší zastínění, potřebuje alespoň polostín (nejlépe dopolední z východní strany). V zimě je citlivý především na dopolední slunce, jež může silně popálit jeho listy. Nemají-li tedy zvláště mladé keře přirozený dopolední stín, je třeba je chránit (například chvojím). Rododendron má široké spektrum využití: jako nepřehlédnutelná solitéra, do skupinové výsadby či na vřesoviště.
Azalka japonská
Tyto na údržbu nenáročné keře kvetou většinou velmi bohatě od konce dubna až do konce května a jejich květy mají oranžovou barvu. Listy jsou drobné, oválné, mírně lesklé a mají středně zelenou barvu. Výška keře je 30 až 60 cm, šířka 1,8 až 2,5 m. V polostínu a stínu téměř neopadávají, naproti tomu na slunných plochách může více než polovina listů přes zimu opadat. Na jejich místě pak na jaře po odkvětu vyrostou listy nové. Azalka potřebuje lehkou, kyselou, velmi propustnou a nejlépe neustále vlhkou půdu bohatou na železo a fosfor. Ideální je do skupinové výsadby a na vřesoviště.
Azalka japonská zakrslá
Jedná se o plnokvětou odrůdu. Keř má sněhově bílé květy a kvete většinou velmi bohatě od konce dubna do konce května. Ostatní vlastnosti a potřeby jsou stejné jako u azalky japonské (viz výše).
Dřín obecný
Dřín je opadavý, široce rozložitý a vzdušný keř se sytě zeleným olistěním. Drobné žluté kvítky vykvétají ještě na holých větvích již v březnu. V srpnu dozrávají plody, které mají červenou barvu a jsou velmi chutné a zdravé (obsahují velké množství vitaminu C). Keř může dorůst až do výšky 5 m. Na půdu a umístění je dřín naprosto nenáročný. Dříny se hodí do skupin nebo se z nich může vytvořit stříhaný či volně rostoucí živý plot.
Kdoulovec lahvicovitý
Rozložitý až vystoupavý opadavý keř, jehož výška je až 1,6 m. Před olistěním se na něm objevuje záplava tmavě růžových květů. Po odkvětu pak kdoulovec zdobí velké žlutavé nebo žlutozelené jablkovité plody, a to až do pozdního podzimu, mnohdy dokonce až do jara. Plody jsou jedlé, ale kvůli poněkud kyselé a svíravé chuti se obvykle ne
Pastiňák je lidový název pro pastinák setý (Pastinaca sativa), vytrvalou bylinu, která patří do čeledi miříkovitých (Apiaceae), stejně jako mrkev, petržel, celer, kmín, fenykl a další. Pochází z Kavkazu, Blízkého Východu a Střední Asie, postupně zdomácněla v Evropě a loděmi byla převezena a následně pěstována i v Americe a Austrálii. Pěstuje se pro svůj zdužnatělý aromatický kořen, jenž je na povrchu lehce zahnědlý a uvnitř se skrývá bílá dužina. Rostlina může dosahovat výšky 30–100 cm, ve druhém roce života kvete žlutými až žlutozelenými květy, a to v období července a srpna, případně i počátkem září.
Pastinák obsahuje až 80 % vody a je bohatý na sacharidy. Kořen pastináku je bohatým zdrojem vitamínů, zejména pak vitamínu C. Z minerálních látek v něm můžete najít draslík, fosfor, síru a chlór. Obsahuje také hodně vlákniny. Pokud vás zajímá jeho energetická hodnota, pak vězte, že 100 g pastináku má přibližně 55 kalorií, což je asi 230 kilojoulů. Zajímavou látkou je alkaloid pastinacin, díky němuž má kořen pastináku močopudné účinky a působí proti nadýmání. Římané věřili, že kořeny pastináku působí jako afrodiziakum.
Pokud máte zahrádku, můžete si pastinák vypěstovat sami. Jde o nenáročnou plodinu. Semena pastináku vysévejte na začátku jara, nejlépe v březnu, a to 3–4 semena přibližně 35 cm od sebe a do hloubky 2–3 cm. Aby pastinák prospíval, potřebuje úrodnou, poměrně lehkou půdu a dostatek slunečních paprsků, vybírejte tedy světlá stanoviště. Rostlinu nezapomeňte pravidelně okopávat a zalévat. Kořeny se sbírají po odkvětu rostliny, kdy se vyjmou ze země a přezimují ve vlhčím písku či v pařeništi. Pokud nemáte tu možnost, uložte pastinák do utěrky či papírového sáčku a vložte do lednice. Plody se sbírají po dozrání a suší se. Pozor – sbírání holýma rukama může u citlivých jedinců vyvolat alergickou reakci nebo podráždění kůže.
Mrkev zřejmě patří mezi nejstarší zeleninu v Evropě, Římané ji dokonce nazývali královnou. Představuje totiž jakousi zásobárnu cenných bio látek. K těm nejvíce ceněným náleží určitě beta-karoten, který je startérem životně důležitého vitamínu A. Zázračná mrkev má také nezvykle vysoký obsah selenu, který je nejdůležitějším stopovým prvkem v imunitním systému, dále obsahuje vitamíny řady D, E a K, éterické oleje, vlákninu, sacharidy v podobě lehce stravitelné glukózy, lecitin, draslík, vápník, železo, měď, fosfor, jód a kobalt.
Překvapivě je pro naše tělo důležitější mrkev vařená (dušená) než syrová. Z vařené mrkve totiž tělo lépe vstřebá všechny látky, protože syrová má tuhé buněčné stěny, které se vařením naruší. Před použitím je dobré mrkev oškrábat a odkrojit vrchní část, která může obsahovat jedovaté látky z postřiků. Slupku nemusíte jen škrábat, můžete ji i celou oloupat. Slupka se snadněji stáhne, když mrkev přelijete horkou vodou. Mrkev nikdy nekrájejte a nestrouhejte dlouho dopředu, ale až těsně před samotným použitím. Vždy ji vařte a duste pouze v malém množství vody a vždy zakrytou. Aby se beta-karoten dobře přeměnil ve vitamín A, přidávejte do mrkve kapku oleje. Mladou a křehkou zelenou nať nevyhazujte, pokud je z vaší zahrádky nebo z biofarmy, můžete ji bez obav použít jako bylinku do jídla.
Plodem hrachu setého je lusk, který může být rovný či mírně prohnutý. Uvnitř těchto lusků jsou ukryta chutná semena – hrášky, které obsahují velké množství vitamínů a živin podporujících obranyschopnost lidského organismu. Jako každá luštěnina i hrách obsahuje nejen bílkoviny, ale i cukry, které jsou pro naše tělo zdrojem okamžitě využitelné energie. Důležitá je také přítomnost vlákniny, která čistí zažívací trakt od toxických usazenin a napomáhá odstraňování škodlivého krevního cholesterolu. Svým obsahem bílkovin se hrách vyrovná masu, takže snadno vyvolá pocit sytosti. Odmítání jeho konzumace je způsobeno zřejmě tím, že může vyvolávat nadýmání, to způsobují přítomné oligosacharidy, které mizí při klíčení. Z hlediska aminokyselinové skladby je hrách, stejně jako ostatní luštěniny, bohatý na lysin, ale má nedostatek methioninu, což je situace úplně opačná než u obilovin. V jídelníčku se proto doporučuje vzájemně kombinovat luštěniny a obiloviny.
Hrášek je v naší stravě důležitý, protože kromě bílkovin, vlákniny a cukrů obsahuje vitaminy řady B (B1, B2, B3), vitamin C, fosfor (P), vápník (Ca), hořčík (Mg), měď (Cu), molybden (Mo), síru (S), nezralá semena pak i draslík (K). Zejména mladý a čerstvý hrášek je bohatým zdrojem vitaminu C, jednoho z nejvíce účinných antioxidantů. Karoteny obsažené v hrachu chrání zrak a stimulují obnovu sliznic. Nukleové kyseliny pak působí regeneračně a doslova omlazují celý organismus.
Zařazení hrachu do jídelníčku je zejména vhodné pro osoby s krevní skupinou A.
Ke konzumaci byly vyšlechtěny tři základní druhy kultivarů: hrách obecný (Pisum sativa), hrách dřeňový (Pisum sativa L., medulare) a hrách cukrový (Pisum sativa L., sacharatum).
Semena hrachu (lidově hrášky) jsou významným zdrojem bílkovin pro lidskou výživu i pro krmné směsi. Obsahují mnoho bílkovin a cukrů, jejichž obsah stoupá na úkor obsahu vody se stoupající zralostí. Z vitaminů jsou nejvýznamnější vitaminy A, C, B1, B2 a E, nezanedbatelné je také množství minerálů, pro příklad můžeme uvést fosfor, draslík, vápník nebo hořčík.
Semena sklizená za zelena se dají konzumovat bez jakékoli úpravy. U cukrových odrůd lze přímo konzumovat celé lusky. Pokud se zrna nechají dozrát, mohou se nakládat do slaného nálevu a takto upravená se dají později kulinářsky zpracovávat. Plně vyzrálá semena se suší nebo mrazí, takže jsou dobře skladovatelná a používají se dále jako základ mnoha polévek, omáček, salátů a jiných pokrmů.
Na našem trhu jsou pro pěstování na zahrádkách nejčastěji nabízena semena těchto odrůd:
Ambrosiana – středně raná odrůda cukrového hrachu, který postrádá pergamenovou vrstvičku uvnitř. Odrůda je vhodná ke konzumaci celých lusků za syrova nebo k jejich nakládání.
Alderman – pozdní, velmi vzrůstná (až 1,5 m vysoká) odrůda hrachu. Může se vysazovat k opoře, ale nevyžaduje to. Lusky jsou 12 cm dlouhé a mají světle zelenou barvu.
Gloriosa – velmi raná odrůda, která tak dobou sklizně může uniknout padlí. Lusk je asi 7 cm dlouhý, tmavě zelený. Je vhodná spíše pro průmyslové zpracování.
Oskar – charakterově se podobá předešlé, ale je vhodnější pro zahrádkáře. Rovněž se jedná o ranou odrůdu, její lusky jsou dlouhé.
Vladan – raná odrůda s lusky dlouhými 7 cm a s velkými zrny. Rostlina má tmavě zelenou barvu.
