FRANCIE je téma, které bylo inspirací k napsání tohoto článku. Slivoň renklóda, jinak také slivoň italská nebo renklóda (Prunus italica), je ovocný strom z čeledi růžovitých. Český název renklóda (někdy také renglóda) pochází z francouzského názvu Reine Claude (ovoce dostalo svůj název po francouzské královně Klaudii Francouzské). Odrůdy a variety s kulatými plody bývají nazývány ryngle, vejcovité a protáhlé pak blumy.
Co jsou to ryngle
Renklódy, respektive jejich předchůdkyně, pocházejí z Malé Asie, odkud byly do Evropy dovezeny Římany. Později vymizely a opakovaně se do Evropy a poté i na území České republiky dostaly roku 1725.
Ryngle plodí například zelená renklóda (Prunus domestica Italica). Jde o kultivar výše zmiňovaného druhu slivoň renklóda. Odrůda je známa ze středověké Francie, ale její prapůvod není znám. Tento kultivar je cizosprašný. Plody jsou střední velikosti (20–30 g), jsou chutné a šťavnaté, mají zelenou, v úplné zralosti pak zelenožlutou slupku. Tato stará odrůda je i v současnosti poměrně rozšířená, většinou se pěstuje v zahradách.
Oullinská (Prunus domestica 'Oullinská') je kultivar druhu slivoň renklóda z čeledi růžovitých. Je dobrý opylovač, plodí velmi brzy a hojně. Roste bujně, později slabě. Tvoří široce kulovitou korunu. Plody jsou aromatické, chutné, drobné, určeny na zpracování a konzumaci. Pochází z Francie, kde byla nalezena panem Massotem v kraji Oullin u Lyonu.
Je poměrně odolná proti mrazu. Aby pravidelně rodila chutné plody, vyžaduje živné propustné půdy zásobené vodou a osluněnou polohu, ale snáší i nevhodné půdy a polohy. Plody zrají od poloviny srpna do začátku září. Jsou větší, téměř kulovité, zdánlivě prodloužené. Slupka je žlutá, na neosluněné straně až nazelenalá, má nakyslou chuť a mírně voní. Dužina je nažloutlá, sladká šťavnatá, aromatická. Plod je velmi chutný, pouze v případě nadměrné úrody nebo v nevhodných podmínkách horší. Odrůda je tolerantní vůči šarce.
Zde se můžete podívat na fotografie, které zachycují odrůdu ryngle oullinská.
Tymián je tradičním kořením Španělska, Francie, Itálie a Řecka. V současnosti se jeho obliba vrací i do našich kuchyní. Známý je jako součást takzvaného Provensálského koření. V gastronomii se nejčastěji používá tymián obecný nebo tymián citrónový. Větší aromatizující účinek mají kupodivu listy sušené než čerstvé. Tymián pomáhá při zažívání, je tedy vhodný ke skopovému či vepřovému masu nebo ke zvěřině. Zvýrazňuje chuť marinovaného masa, s oblibou se přidává do svíčkové omáčky. Pár lístků ochutí i pokrmy z ryb, luštěnin a rýže. Často se jím dochucují zeleninové pokrmy, omáčky a saláty, ve směsi s oreganem, bazalkou nebo rozmarýnou se často používá na pizzu, vodný je i na těstoviny
Listy k přímé spotřebě sklízíme kdykoliv. Při kořenění lístky rostliny sdrhujeme a v dlaních rozemneme. Čerstvé větvičky můžete vložit do oleje nebo octa a tento přípravek pak používat k dochucování mnoha pokrmů.
Zkuste některý z níže uvedených receptů a ochutnejte specifickou příchuť tymiánu.
Kalanchoe obvykle známe jako drobné a skromné sukulentní rostliny. Řadí se do čeledi tlusticovitých (Crassulaceae) a pocházejí ze severního Madagaskaru. Také původní rostlina rostoucí ve volné přírodě je půvabná. Od 20. let minulého století, kdy byla přivezena z Afriky do Francie, je znovu a znovu šlechtěna. Šlechtitelé, zejména v Dánsku a Nizozemsku, dodávají na trh stále nové kultivary odrůd snad ve všech barvách a odstínech květů od žlutých a oranžových přes růžové a červené až po fialové. Je jen na vás, kterou si vyberete!
Slávky jedlé (Mytilus edulis) se vyskytují ve všech mořích, přičemž preferují poloslanou vodu na mělčinách v blízkosti ústí řek. Ještě ve stadiu larvy se přichytí ke kamenům, kůlům, pilířům, skalám nebo skořápkám větších mušlí vlasovým vláknem z proteinu a železa. V mělkých vodách vytvářejí kolonie čítající několik tisíc druhů. Středně velká slávka přefiltruje za hodinu více než 1 l vody, tedy až 25 l vody denně. Přitom z vody žábrami odebírá kyslík a miniaturní části potravy.
Robustní mlž má lesklou modročernou schránku připomínající kapku a oranžové maso. Vnitřní strana mušle složené ze dvou částí má perleťovou barvu, povrch je lehce rýhovaný. Dorůstá do délky 5–10 cm.
Přizpůsobivost těchto měkkýšů a snadné rozmnožování je přímo předurčuje k farmovému chovu přirozenou cestou. Nejvíce chovaných slávek pochází z Číny, dalšími producenty jsou země Severní Ameriky, v Evropě zejména Španělsko, Itálie, Francie, Nizozemsko, Irsko, Německo a Dánsko.
Slávky jedlé jsou kořistí hvězdic, malé slávky jsou také požírány plži.
Slávky vynikají mořskou vůní a jemnou, minerálně slanou chutí. Jejich pružné, pevné a netučné maso s vysokým obsahem bílkovin, vitamínů a minerálních látek je předurčuje k množství kulinárních úprav. Lze je konzumovat syrové, ale jsou mírně hořké, proto se zpravidla podávají vařené. Před přípravou se musejí několikrát pečlivě vypláchnout ve studené vodě, případně okartáčovat. Vaří se živé. Je-li skořápka zavřená nebo lehce pootevřená a po doteku prstem se zavře, je to známka života. Po uvaření se znaky poživatelnosti obrátí: mušle musejí být doširoka otevřené, zavřené jsou mrtvé a patří spolu s rozbitými do odpadu. Tento bezpečnostní filtr se nesmí nikdy vynechat, konzumace byť jediné mrtvé mušle může způsobit nevolnost, zvracení, průjem a bolest hlavy, čemuž nezabrání ani skutečnost, že maso přešlo varem. Klasikou jsou slávky vařené bez skořápek ve vývaru s bílým vínem a kořenovou zeleninou. Lze je také péct, gratinovat nebo přidat jako ingredienci do polévek.
Slávky lze koupit jak živé, tak mražené, nebo konzervované. V případech, kdy kupujeme mražené nebo konzervované, je třeba je skladovat při teplotě -18 °C a před použitím ještě mírně rozmrazit v chladničce. Pro koupi živých slávek je dobré si pamatovat, že živé nesmíme nikdy zmrazovat. Po jejich zakoupení je nutné je co nejdříve zpracovat do pokrmu. Protože podléhají zkáze, potřebují správné uchování, a to v chladničce při teplotě pod 4 °C. Neuskladňujeme je v uzavřených nádobách, necháváme je odložené ponořené v čerstvé vodě nebo přímo na ledu z čerstvé vody.
Slávky jsou velmi zdravé. Obsahují železo, zinek, mangan, draslík, vitamíny skupiny B a minerální soli.
Pavouci jsou osminozí členovci. Jejich tělo je rozčleněno na hlavohruď a zadeček, vzájemně propojené tenkou stopkou. Zadeček není článkovaný a na jeho konci jsou umístěny snovací bradavky. Pavouci společně s dalšími řády patří do třídy pavoukovců. Třída pavoukovců pak společně s třídami hmyzu, stonožek, korýšů a mnoha dalšími patří k nejbohatšímu ze všech živočišných kmenů – členovcům.
Oteplování klimatu zapříčinilo kromě nestálosti počasí i přiliv množství živočišných a rostlinných druhů, jinak typických pro daleko vzdálenější a především jižněji položené oblasti naší planety. Tím nejméně vítaným živočišným druhem jsou pavouci, kteří vyvolávají panickou hrůzu u každého druhého Středoevropana.
Noční můra v podobě jedovatého teplomilného členovce se tak stala realitou i pro jinak relativně chladnou Českou republiku. Nejvíce pak pro její nejteplejší část, tedy Jižní Moravu, která svým podnebím asi nejvíce připomíná středomořské oblasti.
V České republice jsou téměř všichni pavouci jedovatí. Výjimku tvoří pouze zástupci čeledi pakřižákovití (Uloboridae), kteří postrádají jedovou žlázu. Jedovatí jsou téměř všichni pavouci, se kterými se u nás běžně setkáte. Výjimkou není tedy ani zápřednice jedovatá. Většina pavouků má však tak malé rozměry, respektive krátké chelicery, že nedokážou propíchnout lidskou kůži. Jsou samozřejmě druhy, které to dovedou, ale jejich kousnutí může být nanejvýš bolestivé. Mohou to být například běžnější druhy pavouků, jako například pokoutníci, cedivky, některé šestiočky a podobně. Ze vzácnějších druhů mohou člověka kousnout stepníci, nedávno na Moravě potvrzený slíďák tatarský nebo vodouch stříbřitý. Zápřednice jedovatá je poměrně velký pavouk, který má navíc velmi dlouhé chelicery, které poměrně snadno kůži prokousnou. Kvůli délce chelicer je kousnutí samozřejmě bolestivější.
Migrace do našich končin přinesla již několik nových druhů pavoukovců, mezi nimiž je asi nejnápadnější křižák pruhovaný (Argiope bruennichi), který děsí především svým exotickým vzhledem, který je již na první pohled podezřelý – žlutočerné pruhy protkané tenkými bílými proužky a velikost maximálně 15 mm u samičky (je o mnoho větší než sameček i její zbarvení je oproti druhému pohlaví o mnoho výraznější). Tento pavouk byl ještě před půlstoletím ve střední Evropě velkou raritou, s postupným oteplováním se však později přesunul do oblastí u Severního moře. Na našem území se poprvé objevil na konci devadesátých let a jeho populace je dobře pozorovatelná od roku 1991, kdy se postupně z jižní Moravy dostal i do zbytku republiky. Tento pavouk sice používá relativně silný jed k usmrcení své kořisti, avšak lidem by ublížit neměl, jelikož jeho kusadla neproniknou lidskou kůží
A proč konzumovat květák? Květák je velmi oblíbená košťálová zelenina, která byla vyšlechtěna podobně jako kedluben nebo kapusta z brukve zelné. Květák je považovaný za nejvíce chutnou a také stravitelnou košťálovou zeleninu, i když u některých lidí způsobuje nadýmání. Je součástí mnoha kuchyní na celém světě, a to evropské, asijské, arabské i americké. Květák pravděpodobně pochází z Kypru, kde se vyvinul z divoce rostoucí brukve zelné. Nejstarší záznamy o něm jsou ze 6. století před naším letopočtem. O téměř tisíc let později, kdy na Kypru stále ještě rostl bez zásahu lidí, se objevují v Anglii záznamy o květáku nazývaném „kyperský salát“. Ve 12. století popsal maurský učenec ve Španělsku tři odrůdy květáku dovezené ze Sýrie, kde je Arabové šlechtili a pěstovali už nejméně 500 let, podle některých tvrzení dokonce i tisíc let. Koncem 18. století se květák rozšířil po celé Evropě a stal se velmi žádanou a konzumovanou zeleninou.
Kvalitní květák sklizený v ideální době má pevnou uzavřenou hlávku bílé barvy. Pokud se sklizeň jen o několik dnů opozdí, začnou se vytvářet stopky květenství, které v podobě hrbolků vystupují na povrch. Květák má většinou bílou barvu, jsou ale i odrůdy s barvou zelenou, žlutozelenou a fialovou – bílé jsou ale ceněné nejvíce. Bílé barvy se docílí tak, že se zelené velké zákrovní listy nad hlávkou zalomí nebo svážou, čímž se zabrání přístupu světla. U mnoha nových vyšlechtěných odrůd už se listy nad hlávkou uzavírají samy. Ve Francii a v Itálii se pěstuje také pestrý květák, který se úmyslně vystavuje slunečnímu svitu. V Itálii se pěstuje zelená, případně zelenožlutá odrůda Romanesco, která má výrazně zašpičatělou hlávku a také mnohem vyšší obsah vitamínu C, bílkovin a minerálních látek. Na jihu Itálie se také s oblibou pěstuje květák s hlávkou načervenalé až tmavě fialové barvy. Minikvětáky jsou specialitou z Francie. Jsou velmi dekorativní a drahé, pěstují se především pro potřeby luxusní gastronomie. Stejně jako velké květáky mají bílou, zelenou, žlutozelenou nebo fialovou barvu hlávky.
