HISTORIE BABOVKY, nejen o tom se dočtete v tomto článku. Piškotové těsto je vhodné na dorty a rolády, ale i na klasické bábovky. Jeho příprava není složitá ani náročná, vždy je však potřeba dodržet v recepturách uvedené druhy i množství surovin, a samozřejmě také postup. Níže se můžete inspirovat vybranými recepty.
Výjimečnosti piškotové bábovky
Piškotové těsto, ze kterého se připravuje bábovka, je lehké, na jeho přípravu se nepoužívá žádný tuk ani máslo, ale jen vajíčka, mouka a cukr. Nejčastěji se z něj pečou rolády a dortové korpusy a klasické bábovky. Příprava je jednoduchá, pečení netrvá dlouho. Piškotové těsto je možné ochutit, suroviny se vždy přidávají do žloutkové pěny s první částí sněhu z bílků.
Dobrá rada: Vajíčka před přípravou těsta vyjmeme na potřebnou dobu z chladničky, aby měla pokojovou teplotu. Část mouky je možné nahradit škrobovou moučkou, těsto pak bude jemnější.
Ingredience: 180 g másla, 330 g pískového cukru, 4 vejce, 330 g polohrubé mouky, 125 ml mléka, tuk a hrubá mouka na přípravu formy, 1 lžíce kakaového prášku
Postup: Nepřilnavý vnitřní povrch bábovkové formy vymažte zhruba jednou lžící oleje a vysypte třemi až čtyřmi lžícemi hrubé mouky. Zbytek mouky, který se nenalepí na vymaštěné stěny, vysypte. Dejte si při vymazávání záležet zejména ve všech temnějších zákoutích a na středovém kolíku, právě tam se bábovka při vyklápění často zákeřně přilepí. Troubu předehřejte na 160 stupňů, horkovzdušnou pouze na 140. Máslo třete za pomoci vařečky, ručního šlehacího mixéru nebo třecího nástavce kuchyňského robotu tak dlouho, až přestane klást původní odpor a změkne, zhruba jednu až dvě minuty. Přidejte od oka stanovené dvě třetiny cukru a ještě 10 minut třete (ručně třete ještě déle). Máslo musí zřetelně zesvětlat a nenápadně nabýt na objemu. Oddělte žloutky od bílků. Žloutky jeden po druhém zašlehejte do máslové pěny, další vždy až poté, co předchozí beze stopy zmizí.
Mouku prosejte. Ve třech dávkách pak postupně, tentokrát už jen vařečkou, zapracujte vždy třetinu mouky a třetinu mléka. Chovejte se ke vznikajícímu těstu jemně, abyste se zbytečně nepřipravili o vzduchové bublinky, které jste do něj předtím pracně vetřeli. Nemíchejte těsto déle, než je nezbytně nutné ke vstřebání surovin. Z bílků a jedné malé špetky zbývajícího cukru ušlehejte ruční nebo elektrickou metličkou měkký a řídký sníh. Pak po lžících zašlehejte zbytek cukru a pokračujte dál ve šlehání, dokud nebude sníh lesklý a nezhoustne – při nadzvednutí metličky se na něm vytvoří špičky, které se jen pozvolna ohnou dolů. Teprve takto cukrem ztužený sníh opatrně vyklopte z misky k téměř hotovému těstu. Můžete ho šetrně vložit velkou lžící, zaboříte ji v polovině mísy skrz sníh a těsto až ke dnu, vše podeberete směrem k sobě a dolní část obsahu mísy vyzdvihnete nahoru. Pak mísu otočíte o devadesát stupňů proti směru hodinových ručiček a akci se stěrkou zopakujete. Pak znovu otočíte a znovu zaboříte, a znovu a znovu, až se těsto se sněhem rovnoměrně promíchá. Přestaňte co možná nejdříve.
Oddělte jednu třetinu těsta a prosejte na ni kakaový prášek. Vložte ho do těsta stejným způsobem jako sníh, až se těsto rovnoměrně obarví dohněda. Do bábovkové formy opatrně nalijte jednu třetinu světlého těsta. Při této akci budete muset formou otáčet (nejspíš svojí třetí rukou), aby se těsto rovnoměrně rozlilo dokola. Pokračujte první polovinou hnědého těsta, poté totéž zopakujte s druhou třetinou světlého, zbývající polovinou tmavého a na závěr se zbytkem světlého těsta. Ve formě tedy n
Všechny ingredience nasypte do pekárny, opět v pořadí nejdříve tekutiny, nakonec sypké směsi včetně prášku do pečiva. Nastavte si program příprava nekynutého těsta, každá pekárna to má trochu jinak nazvané, tento program trvá kolem 15 minut a pekárna při něm nevyužívá program ohřívání. Když je těsto zamíchané, program se vypne. Teď je na vás, zda si těsto přelijete do vymazané a vysypané formy na bábovku a budete péct standardním způsobem v troubě, anebo oželíte tvar bábovky a spokojíte se spíše se sladkým chlebíčkem, v tom případě je potřeba vyndat hnětače a zapnout pekárnu na formu pečení. Doba pečení by měla být nastavena kolem jedné hodiny a intenzita opečení kůrky střední, po hodině zkontrolujte těsto pomocí špejle, pokud se nelepí, můžete vyklápět, pokud ano, je potřeba ještě znovu zapnout pečení a průběžně kontrolovat.
Rajčata se dostala do Evropy v 16. století. Jejich semena byla přivezena do Španělska kolem roku 1525 nebo o něco později, když Hernando Cortez dobyl říši Aztéků a podrobil si území pozdějšího Mexika. Historie pěstování rajčat je na evropském kontinentu relativně krátká, rajčata se do Evropy dostala společně s bramborami až po objevení Ameriky a dovezení semen a sazenic pokolumbovskými výpravami. Zpočátku se rajčata pěstovala v Itálii a Portugalsku, a to paradoxně pro okrasu, teprve později se začala používat jako plodová zelenina.
Oblibu získala rajčata především pro svoji výraznou chuť, krásnou barvu a velmi snadný způsob pěstování. Samotná rostlina rajčete (Lycopersicon esculentum) je jednoletá a velmi silně plodící, pokud ji nezaštipujeme, hravě překoná výšku 2 metry. Potřebuje velmi světlé a teplé stanoviště, dostatek místa kolem sebe a pravidelnou zálivku i přihnojení. Díky svému snadnému pěstování ze semen si rajče našlo širokou skupinu pěstitelů z řad zahrádkářů či majitelů zahrad, oblíbené je i pěstovaní rajčat v nádobách – jako balkónová rajčata. Díky své relativní nenáročnosti na pěstování jsou rajčata velmi oblíbeným druhem zeleniny a patří určitě do každé zahrady, zahrádky, nebo do květináče či truhlíku na balkón nebo terasu.
Pokus o pěstování „biorajčat“ bohužel nedopadl dobře. Pěstování rajčat bez jakékoli formy chemického postřiku se bohužel ukázalo jako ne zrovna ideální řešení, a ještě předtím než majitel zahrádky stihl sklidit úrodu, sklidila jej obvykle za něj plíseň.
Známe salátová rajčata i taková, co mají hodně šťávy a málo dužiny a naopak – hodně dužiny a málo šťávy. Známá jsou žlutá i červená rajčata nejrůznějších odstínů a také tvarů. V poslední době byly vyšlechtěny odrůdy ve tvaru krychle, aby se daly snáze balit a zasílat.
Historie knedlíku sahá v podstatě až do středověku. V této době ale knedlík znamenal něco jiného, nazývala se tak malá kulička nebo šištička smíchaná z masa, máčené housky a případně i jiných přísad (bylinek, koření) a oproti dnešku se tyto „knédle“ smažily na ohni. Mouka se do nich začala přidávat teprve v 17. století. Tehdy se knedlíky podobaly spíše buchtám, zadělávaly se z mouky, vajec, kvasnic, soli a pekly se. Hostům se polévaly máslem nebo se v rozpuštěném másle máčely. Kdy se začaly knedlíky vařit ve vodě nebo kdy se do nich začalo přidávat ztvrdlé pečivo, není přesně známo.
Knedlíky se těšily stále větší oblibě a s rozvojem obchodu se začaly z rakouských a bavorských zemí šířit také do českých zemí. Název knedlík se u nás uchytil v dobách národního obrození v 19. století, kdy byl odvozen z německého slova „knödel“, které označovalo pokrm připravující se z krájené housky, vajec a bílé mouky.
V 19. století byly knedlíky hlavním pokrmem, ne přílohou jako dnes. A asi proto, aby gurmánům nezevšedněly, objevila se tehdy spousta zajímavých variant. Postupně tak vznikly knedlíky tvarohové, špekové, žemličkové, krupicové se smetanou a jiné. K přípravě knedlíků se mimo jiné mohla používat i rýže. Také dnešní česká kuchyně se může pyšnit mnoha druhy kyprých knedlíků. Variací na nejrozšířenější houskový knedlík je například knedlík karlovarský, jehož chuť zvýrazňují bylinky a zároveň je zjemněn vaječným sněhem. Mezi časté přílohy patří i knedlík bramborový, oblíbený je také knedlík chlupatý, kdy se s moukou mísí nastrouhané syrové brambory. Zapomenout nemůžeme ani na knedlíky plněné, ať už slané či sladké. Slané se obvykle plní špekem, slaninou nebo uzeným masem. Sladké knedlíky se plní ovocem, marmeládou, tvarohem či mákem.
Historie tatarského bifteku, pochoutky ze syrového masa, sahá daleko. Do doby, kdy Attila zvaný Bič boží, král spojených (mongolsko-tureckých) kmenů Hunů, žijících ve třetím století před naším letopočtem na území dnešního Mongolska, vtrhl se svými hordami do Středomoří a západní Evropy. Attilovi muži rychlými nájezdy pokořovali obyvatelstvo dobytých území a vytvořili rozsáhlou říši se střediskem v dnešním Maďarsku. Válečníci ale potřebovali doplnit energii, kterou vydávali během své zběsilé celodenní jízdy v sedle koní. Nezbývalo než přizpůsobit tomu i jídelníček. Jedli tak hlavně syrové libové hovězí maso, které nakrájené na sousta uložili vždy ráno pod sedla. Maso pak bylo během dlouhé celodenní jízdy dobře naklepáno, aromatizováno a nasoleno potem koní. V době jídla k němu stačilo přidat už jenom trochu koření a bylo to. Právě při tatarských nájezdech do Evropy se recept dostal až k nám. Samotné slovo tatar, nebo původní „tartar“, má údajně kořeny v ustrašeném oznamování příchodu těchto životu nebezpečných nájezdníků. Jejich vpádu totiž vždy předcházel daleko slyšitelný a zřetelný zvuk podobný „trrrr trrrr“, který vydávaly nárazy četných koňských kopyt o zem. Brzy se tento zvuk stal varovným slovem, vyslovovaným už jako „tar-tar“.
Původ plísňových sýrů je zřejmě v povídce o selce, která zapomněla sýr ve sklepě. Když ho po čase našla, na jeho povrchu již byla bílá plíseň. Selka ho chtěla nejdříve vyhodit, ale nakonec ho ochutnala. Překvapila ji skvělá a zajímavá chuť. Tento příběh se stal ve francouzské vesnici Camembert – a jméno tohoto města dalo název lahodnému sýru. Camembert se ve Francii vyrábí už od roku 1791.
Náš český Hermelín dostal jméno podle podoby bílé plísně s kožešinou hermelínového pláště z kůže hranostaje. Historie českého Hermelínu sahá do 1. poloviny 20. století.
Dělení plísňových sýrů:
s plísní na povrchu: Camembert, Brie, Hermelín;
s plísní uvnitř: Niva, Gorgonzola, Rokfór.
Hermelín má kulovitý tvar (vypadá jako puk) a má jemnou ušlechtilou plíseň na povrchu. Sýr se uvnitř mění, dokonce zraje i poté, co si jej přivezete domů z nákupu. Čím déle máte Hermelín uložený v lednici, tím je měkčí a pikantnější. Zralý sýr uchovávejte v lednici při teplotě 4–8 stupňů Celsia.
Sýr Niva je sýr s modrou plísní uvnitř hmoty. Tento kravský sýr je obdobou francouzského ovčího sýra Roquefortu. Zrají spolu s ušlechtilou plísní Penicillium Rogueforti, která se přidává do mletého nebo sýřeninového sýra. Další verzí je italská Gorgonzola.
Výroba sýru Niva spočívá v odstředění syrového plnotučného kravského mléka; následuje homogenizace; pasterizace; sýření probíhá ve výrobníku. Sýřenina se zpracovává na zrno. Vzniklá směs syrovátky a zrna se pouští na pás, kde syrovátka odtéká a probíhá solení zrna koncentrovaným solným roztokem a plnění do forem, které se v pravidelných intervalech obracejí. Hmota je poté vyklápěna na nerezové palety a putuje do solných lázní. Obrovské kádě jsou napouštěny solným roztokem s danou koncentrací, kyselostí a teplotou. Po vyjmutí se bochníky nechají den okapat a ručně se solí. Propichování slouží k tomu, aby se vytvořily průduchy nezbytné pro růst plísně. Je třeba udělat asi 35 vpichů z každé strany bochníku, aby se vytvořilo dostatek vzduchových bublin s dvojím významem – umožnit přístup vzduchu, který plíseň potřebuje, a nechat zplodiny vznikající štěpením bílkovin a tuků ze sýra uniknout. Plísňové kultury se dnes pěstují na povrchu vysterilizovaných krup a do sýrové hmoty se splachují vodou. Zrání ve sklepích při stálé teplotě (8–10 °C) a vlhkosti (95 %) probíhá 5 týdnů. Nakonec se provede takzvané ošetření – z bochníků se ručně seškrabují nežádoucí plísně.
Žehlení je jedna z domácích prací, která se netěší příliš velké oblibě. Těžko říct, proč tomu tak je, ale každý z nás si umí jistě představit zábavnější činnosti, než jsou domácí práce obecně. Žehlení prádla je od nepaměti součástí procesu jeho očisty a má široké využití. Historie žehlení prádla sahá až do dob faraónů ve starém Egyptě, kde se k jeho žehlení zastudena používala různá dřevěná či kostěná hladítka a následně i rozpálené kovové plochy. V 16. století se objevila první osobní žehlička a mandlovací válečky, které udělaly péči o prádlo pohodlnější. Klíčové pak bylo 18. století, kdy byl vynalezen mandl. Ten a jeho nástupce, pásový žehlič, umožnily pohodlné a rychlé žehlení velkých objemů prádla.
Žehlení prádla je v podstatě vyhlazování tkaniny pomocí vysoké teploty a tlaku. Žehlení tedy působí tak, že se vlivem teploty uvolňují vazby v molekulách polymerů tvořících vlákna tkaniny. Horká vlákna se pod tlakem žehličky narovnávají a po ochlazení si uchovávají svůj tvar. Některé typy látek (jako například bavlna) musí být pro proces rovnání vláken vlhké.
Okurka (Cucumis sativus) pochází ze severozápadní Indie, kde se pěstuje více než 3000 let, ovšem divocí předci okurek jsou součástí lidské stravy téměř od počátku člověka. Vykopávky poblíž Thajska odhalily, že okurky byly konzumovány již v roce 9750 před naším letopočtem. Také nakládání okurek bylo vynalezeno brzy. V době faraonů jedli Egypťané slané okurky téměř při každém jídle. Izraelci v poušti si v Bibli stěžovali Mojžíšovi, že jim chybí okurky, na kterých si pochutnávali v Egyptě.
Do Evropy se okurky dostaly hned na začátku její historie. Staří Řekové a Římané si je velmi cenili. Podle Plinia požadoval císař Tiberius denně na svém jídelním stole čerstvé okurky. Dokumenty zaznamenávají, že Columbus přivezl okurky do Nového světa a že byly oblíbené u raných osadníků Ameriky. V 18. století se okurky již běžně pěstovaly po celém světě.
Ingredience: 250 g tvarohu, 2 celá vejce, 100 g slunečnicového oleje, 1/3 hrnku třtinového cukru, 1 hrnek polohrubé mouky, 1 hrnek celozrnné pšeničné mouky, 1 sáček prášku do pečiva, špetka soli, případně mléko, na posypání moučkový cukr
Na vymazání formy: máslo/olej, vysypat moukou nebo strouhankou
Dle chuti můžete část těsta obarvit kakaem, také lze přidat sušené rozinky nebo brusinky.
Postup: Ve větší míse rozšleháme dohladka tvaroh, vejce, cukr, olej a špetku soli. Poté vmícháme obě mouky a prášek do pečiva. Těsto musí být před přelitím do formy husté, ale zároveň lehce tekuté, proto je možné přilít trochu mléka. Pokud chceme bábovku dvoubarevnou, část těsta obarvíme kakaem. Těsto přelijeme do řádně vymaštěné a vysypané formy. Pečeme v předem vyhřáté troubě na 200 °C, zhruba po 15 minutách je dobré si formu přikrýt alobalem, aby nebyl „spodek” bábovky spálený a vrch nedopečený. Zda je bábovka upečená, nejlépe poznáme, když do ní zabodneme dřevěnou špejli a vytáhneme ji neobalenou těstem. Po vychladnutí lze bábovku lehce posypat moučkovým cukrem.
Podle stejných surovin, ale odlišného množství rozlišujeme základní druhy kynutého těsta.
Lité kynuté těsto: Tento druh kynutého těsta je vhodný na bábovku nebo na lité buchty. Je možné připravit těsto jednoduché anebo těsto jemné. Rozdíl mezi těsty je v množství cukru, tuku, droždí vajec či pouze žloutku. Pro přípravu jemného těsta vždy použijeme těchto surovin více a místo celého vejce jen žloutky. Správně vypracované těsto na litou buchtu je opravdu možné z mísy na plech nebo do formy „nalít“ a teprve tam nechat vykynout. Dbáme vždy na to, aby těsto nepřekynulo. Pak vložíme do vyhřáté trouby, zapečeme a zvolna dopékáme. Celková doba pečení je asi ¾ hodiny.
Polotuhé kynuté těsto: Těsto polotuhé je vhodné opět na bábovky, buchty, jidáše, ale také na různé koláče, vdolky, rohlíky a záviny. Opět rozlišujeme těsto na obvyklé a jemné. Oproti litému těstu zde použijeme poloviční dávku cukru a mléka. Tím získáme těsto tužší konzistence. Po vypracování hladkého, vláčného a měkkého těsta je necháme v teple vykynout, až pak je zpracujeme do požadovaných tvarů.
Tuhé kynuté těsto: Tuhé těsto se dobře hodí pro pečení vánoček a bochánků, které se po vykynutí potírají vejcem a po zaschnutí se na povrchu naříznou nebo nastřihnou nožem či nůžkami. Dále se hodí pro výrobu tyčinek nebo briošků. Briošky jsou malé bochánky ve velikosti housek, které také nastřihneme nebo vytáhneme „ouška“. Pro tuhé těsto existují tři možné rozpisy surovin – pro těsto úsporné, dobré a jemné. Liší se opět množstvím použitého cukru, tuku, droždí a žloutků (bez bílků pro všechny tři typy receptů). Připravené tvary se nechají na plechu dokynout. Pečeme o něco déle než předchozí těsta, tedy přibližně asi 1 hodinu.
Překládané kynuté těsto – plundrové: Plundrové těsto je vhodné na přípravu hřebenů, závinů, preclíků nebo šátečkových koláčů. S tímto těstem se oproti předchozím těstům pracuje poněkud složitěji. Nejprve se z části mouky a tuku vypracuje bochánek, který se nechá v chladu odpočinout. Z ostatních surovin se připraví těsto a nechá se hodinu kynout. Pak se rozválí na plát, do jehož středu se dá odpočinutý zpracovaný tuk. Okraje plátu se přeloží, válečkem se těsto lehce rozválí na pruh, který se poté složí na tři díly na šířku a pak i na délku. Opět se dá těsto na hodinu odpočívat. Po odpočinutí se těsto převálí a po krátkém odpočinku se rozválí na plát. Z něj se pak vykrajují požadované tvary.
Plundrové těsto uměly naše prababičky. Je sice trochu pracnější, ale výsledek je famózní. Těsto v sobě spojuje dobré vlastnosti těsta listového a kynutého. Je vláčné, až hebké, ale přitom
Ingredience: 140 g hrubé mouky, 140 g hladké mouky, 270 g cukru krupice, 160 g tuku (máslo nebo margarín), 110 g vlašských mletých ořechů, 125 ml vlažného mléka, 4 vejce, 1 prášek do pečiva, 1 vanilkový cukr, nastrouhaná kůra z 1/2 citrónu, forma na bábovku, cukr moučka na pocukrování, tuk na vymazání formy
Postup: Oddělíme bílky od žloutků. V míse vyšleháme žloutky, tuk, cukr krupici a vanilkový cukr. Promícháme obě mouky s práškem do pečiva, přidáme ořechy, citrónovou kůru. Do směsi žloutků postupně zašleháme směs z mouky a mléko. Z bílků ušleháme tuhý sníh, který pozvolna zapracujeme do vzniklé hmoty. Těsto nalijeme do tukem vymazané a hrubou moukou vysypané formy. V předem předehřáté troubě pozvolna pečeme při teplotě 160–170 °C cca 45 minut. Upečenou bábovku necháme zchladnout, je dobré dno propíchat špejlí, aby rychle uteklo teplo, ještě vlažnou ji vyklopíme na talíř. Po úplném vychladnutí pocukrujeme. Že máme bábovku dokonale propečenou, zjistíme při pečení, když do bábovky zapíchneme špejli, ta musí zůstat po vytažení čistá.
Recept na tuhle hrnkovou bábovku je přesně do jedné bábovkové formy nebo na jeden aluminiový pekáček 30x25cm. Při nalití se bude zdát, že je toho málo, ale těsto během pečení zdvojnásobí svůj objem a vyplní celou formu. Navrch bábovky je skvělá čokoládová poleva v prášku, kde není žádný palmový tuk. Vidět je tady: čokoládová poleva dr. Oetker. Na přípravu budete potřebovat pár běžných ingrediencí a dokonalý postup. K odměřování použijete hrnek 250 ml.
Ingredience:
1 hrnek mletých vlašských ořechů
1 hrnek hladké mouky
1/2 hrnku mléka
1/2 hrnku cukru
1 balení kandované pomerančové kůry
1/2 hrnku oleje
1 sáček prášku do pečiva
1 ks vejce
2 čokoládové polevy v prášku dr. OETKER a ořechy na ozdobu
tuk na vymazánín formy/pekáčku
mouka na vysypání
Postup:
Nejprve si připravte mouku, do které rovnoměrně vmíchejte prášek do pečiva. Ve větší míse pomocí metličkového mixéru smíchejte vejce (bílek i žloutek) s moučkovým cukrem. Až vám vznikne žlutý krém, tak za stálého míchání přidejte olej, vlažné mléko, kandovanou pomrančovou kůru, ořechy a nakonec mouku s práškem dopečiva. Důkladně prošlehejte a směs nalijte do formy nebo do pekáčku, který jste před tím vymazali olejem a vysypali hladkou moukou, aby se váš moučník při pečení nepřipekl. Pečte v troube vyhřáté na 175 °C po dobu 25 minut. Před dopečením zkontrolujte zapíchnutím špejle až na dno, přičemž po vytáhnutí musí být hladká a čistá. Moučník nechte vychladnout a potom ho přelijte čokoládovou polevou.
Nedá mi to, abych nezmínila možnost využití těchto mladých lístků v kuchyni. Například Řekové vinné listy plní rýží. Ale to si každý zájemce může dohledat jinde. A taky si musí pohlídat, aby na listech nebyla rezidua z pesticidů. Vraťme se z kuchyně na vinici, kterou jsme mírně odlistili. Zajímá nás, zda tyto zásahy pomohou předejít houbovým chorobám?
Chemickému ošetřování keřů proti chorobám a škůdcům se úplně nevyhneme, ale těmito opatřeními můžeme četnost aplikace chemických prostředků snížit. Rozhodně je potřebné, zejména při vyšším výskytu srážek, kontrolovat keře, zda se neobjevují příznaky výskytu plísně révy nebo padlí révového. Olejových skvrn si všimneme při druhém osečkování, kdy zakracujeme především vrcholy zálistků. V srpnu už tato plíseň tak nebezpečná není, protože se na keřích ze zóny hroznů „odstěhovala“ mnohem výš. Většina profesionálů už proti plísni révy v této době nezasahuje. Drobní pěstitelé, kteří pěstují révu na zahrádkách, mají výhodu, že na podzim shrabují listí a zbaví se tak zdrojů infekce plísně révy pro příští rok. Jak víme, u této houbové choroby zimní spóry přezimují právě ve spadaném listí, které je snadno odstranitelné. Ve vinicích s výměrami v desítkách hektarů se listí pochopitelně neodstraňuje.
S padlím je tomu poněkud jinak. Jak jsme se v květnu podrobněji seznámili s životním cyklem tohoto houbového onemocnění, u padlí přezimují všechna stádia, včetně kleitotécií, na keři. Vždycky některé stádium přežije zimu, a tak nás to padlí v následujícím roce může zase velmi potrápit. Proto je potřebné v tomto měsíci ještě nějaký ten ochranný postřik provést, například přípravkem Discus, nebo Zato 50 WG při silnějších výskytech padlí. V případech, že toho roku padlí bylo méně, je možné použít přípravky s obsahem síry, jako je Kumulus WG či Topas 100 EC.
Černé skvrny padlí na letorostech:
Budeme hlídat jen tato dvě onemocnění?
Bohužel ne - v době, kdy už nebude tolik sluníčka a tepla, začnou se šířit choroby, kterým vyhovuje hlavně vlhko. Nepřítelem č. 1 se teď stane plíseň šedá. A je velmi záhodno začít s ní bojovat už nyní, pokud jste už tento zápas nezačali dřív. Plíseň šedá je houbové onemocnění, kterému k vývoji stačí jen srážky (potřebu vyšších teplot nemá), a nenápadně se začíná rozšiřovat tam, kde voda zůstává nejdéle, a kde vysušení sluníčkem či odpaření trvá dlouhou dobu. Tedy v nitru hroznů. Právě tam se jí daří nejlépe. A my proti ní musíme razantně zakročit už teď, nežli se hrozny uzavřou. Pěstitel, toužící po kvalitních hroznech, právě v té době aplikuje přípravek proti plísní šedé. Další boj pak nastane, až bobulky začnou zaměkat. Vhodnými přípravky jsou např.
Kamélie pochází z jihovýchodní Asie, především Číny a Japonska. Dodnes je v těchto zemích květinou, která často zdobí chrámy a kláštery. Nejstarší rostliny v těchto prostorách dosahují stáří až šesti set let. Do Evropy se dostala v osmnáctém století, a to díky úsilí dovážet do evropských zemí kvalitní, vzácné čajovníky. Od té doby se kamélie stala v celé Evropě velmi populární zahradní rostlinou, ale také dlouhověkou ozdobou chladných prostor.
Kvetoucí rostliny byly tradičně rozděleny do dvou hlavních skupin nebo tříd:
Jednoděložné rostliny (Liliopsida)
Dvouděložné rostliny (Magnoliopsida)
Pro většinu lidí je rozdělení do dvou tříd již samozřejmostí, učili se ho ve škole, je jasně srozumitelné, ale odborníky na botaniku není vždy toto dělení jednoznačně uznávané.
Jako první s dělením rostlin přišel cca 370 let před naším letopočtem Theoparastus. Toto dělení spočívalo v dělení rostlin na základě formy jejich růstu, tedy na stromy, byliny a vinné révy, tato klasifikace trvala až do roku 1600.
V roce 1682 John Ray publikoval dělení rostlin na jednoděložné a dvouděložné rostliny v podobě formálního taxonomického postavení. Tento systém byl propracován botanikem Antoinem Laurentem de Jussieu v roce 1789.
