Zajímá vás téma HLOUBKA SETÍ HRACHU? Tak právě pro vás je určen tento článek. Bojlery jsou zásobníkové ohřívače vody. Mají podobu tlakové nádoby uložené většinou nastojato (vertikálně), ale někdy i naležato (horizontálně). Zdroj tepla může být rozličný, například elektřina, plyn, pára, teplá voda a podobně. Podstatou je akumulace ohřáté vody. Bojler musí být vybaven zabezpečovacím zařízením, zejména pojistným ventilem sloužícím k odvedení přetlaku při případné poruše či nevypnutí topného tělesa. Často bývá doplněn také čidlem, podle jehož údajů se automaticky zapíná či vypíná ohřev vody.
Bojlery 50 l
Mezi tyto bojlery patří níže uvedené produkty.
DRAŽICE OKCE 50
Jedná se o elektrický akumulační ohřívač určený pro zavěšení na zeď. OKCE se prodávají o objemech 50–200 litrů. Vodorovné rozteče kotevních šroubů (450 mm) výrobce zachovává po celou dobu historie výroby kvůli snadné výměně vysloužilých ohřívačů. Lze také dokoupit závěs na rozteč kotevních šroubů 350 mm. Ohřev zajišťuje keramické topné těleso ovládané provozním termostatem a jištěné bezpečnostním termostatem (tepelnou pojistkou). Teplotní rozsah: 5–74 °C. Připojovací napětí: 1-PE–N/AC 230 V/50 Hz. Elektrické krytí IP 45 umožňuje umístění ohřívače do zóny 1 dle ČSN 33 2000–7–701.
Hlavní využití: příprava TUV v objektech s možností využití nízkého tarifu elektrické energie (noční proud)
Příslušenství: pojistný ventil
Technické parametry ohřívačů:
objem (l): 51
maximální provozní tlak nádoby (MPa): 0,6
napětí (V): 230
příkon (W): 2 000
elektrické krytí: IP 45
výška ohřívače (mm): 561
průměr ohřívače (mm): 524
maximální hmotnost ohřívače bez vody (kg): 30
doba ohřevu elektrickou energií z 10 °C na 60 °C (h): 1,5
VELIS EVO je plochý elektrický zásobníkový ohřívač vody s povrchem v elegantní bílé barvě a s detaily v barvě stříbrného kovu. Díky hloubce pouhých 27 cm a možnosti zvolit svislou nebo vodorovnou instalaci šetří ohřívač VELIS EVO místo a dobře zapadne do každé koupelny.
Výhody:
funkce ECO EVO – úspora energie až 259 kWh ročně
ekologická polyuretanová izolace
snadné ovládání – chytrý displej pro snadné ovládání teploty, se signalizací připravené sprchy
nový vylepšený elektronický termostat CoreTECH – mimořádně tichý ohřev vody
úspora času – díky funkci velmi rychlého ohřevu pro první sprchu (za 50 minut) a inovativní konstrukci s dvojitou nádrží, která zaručuje, že se při odběru vody ze zásobníku smíchává přitékající studená voda s již ohřátou mnohem pomaleji a jen ve spodní části ohřívače
dlouhá životnost – dvojitá ocelová nádrž s titanovým smaltováním, chytré samočisticí topné těleso s titanovým smaltováním, vysoká kvalita provedení
prodloužená sedmiletá záruka na prorezivění nádrže
bezpečný provoz – ohřívač ARISTON VELIS EVO PLUS je vybaven bezpečnostním systémem ABS 2.0 pro případy přerušení dodávek elektřiny neb
Na zahradě můžeme mít nejrůznější druhy jezírek (výjimkou nejsou ani jejich kombinace, například může být koupací jezírko spojené s okrasným či chovným atd.)
a) Koupací jezírka
Tato jezírka jsou přírodní (a výrazně hezčí) variantou bazénů. Výhodou tohoto typu jezírka je, že nejen ovlivňuje a zvlhčuje vzduch v zahradě, ale hlavně není pro jeho provoz potřebná žádná chemie. Navíc na rozdíl od bazénů, které jsou určeny jen ke koupání, tyto jezírka mají i relaxační účinek a estetickou funkci. Koupací jezírka by měla mít plochu nejméně 30 m2 (místy by měla být hloubka minimálně 1,2 m). Tato jezírka by neměla být nijak chemicky čištěna (voda v bazénu je tedy čistější, ale voda v koupacím jezírku zas pomáhá tělu zvýšit jeho obranyschopnost). I voda v jezírku je ale čistá, jen ne chemicky. K čištění mohou být použití filtry, čerpadla. Velký vliv na čistotu této vodní plochy mají také rostliny, ale ty nedokážou vše, a tak jim právě pomáhají již zmíněná čerpadla a filtry. Nevýhodou koupacího jezírka opět na rozdíl od bazénu je, že péče o něj vyžaduje specifické znalosti, navíc by se v něm neměli koupat lidé namazaní opalovacími krémy (nebo ošetřeni jinými kosmetickými přípravky), došlo by tak ke znečištění vody.
b) Jezírka určená k chovu ryb
Při stavbě tohoto specifického jezírka je důležité si hned na začátku promyslet, kolik a jaké ryby budeme v rybníčku chovat. To se totiž odráží na typu, hloubce a velikosti jezírka. Hloubka jezírka musí mít minimálně 1,2 m (nejvhodnější je hloubka 1,8 m). Tato hloubka by měla rybám zajistit, že teplota v jezírku přes zimu bude alespoň 4 °C, a tím jim zajistí šanci k přežití. Nevýhodou tohoto jezírka je, že ryby způsobují, že v jezírku je více živin, a tím pádem musí být lepší filtrace jezírka. Kvůli rybám je potřeba hodně řešit umístění fontán, vodopádů a dalších vodních her, aby ryby nijak neomezovaly a nedej bože jim nějak neublížily. Správně zvolit se musí i jezerní rostlinky.
c) KOI jezírka
Jedná se o jeden z velmi oblíbených typů jezírek určených k chovu ryb. Koi kapříci jsou původem z Japonska a dožívají se dokonce až 30 let věku (výjimkou není ale ani vyšší věk). Průměrná délka této ryby je kolem 30 – 70 cm. Pro KOI kapry je potřeba jezírka s rozlohou minimálně kolem 15 – 20 m2 s proměnlivou hloubkou (ta by měla místy být až 2 m). Na krajích jezírka se doporučuje menší hloubka třeba kolem 80 cm. U těchto jezírek mohou být zasázeny rostlinky, ale KOI kapři k nim nesmí mít přístup, protože jinak by je ničily a rozrývaly kvůli nim i dno. Filtrace u tohoto typu jezírka by měla mít mechanický předfiltr (odlučuje nečistoty z vody, zachycuje výka
V naší poradně s názvem ODPOVĚDI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Blanka30.
Dostala jsem kalu.Má krásné bílo-zelené květy.Hledala jsem jak ji pěstovat. Našla jsem otázky,ale ač je nadpis odpovědi, nevztahují se k otázkám. Takže mám pocit, že nadále nebudu tušit,kdy ji prosadit do většího květináče. Má 6 květů.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Je to jednoduché. Když chcete zachovat současnou velikost rostliny, tak nepřesazujte. Když chcete mít rostlinu rozlehlejší, tak ji můžete každý rok v době zimy přesadit do většího květináče. Hloubka květináče není důležitá naopak šířka ano. Kala postupně zaplní všechen produktivní prostor. Když ji nebudete přesazovat, tak musíte přihnojovat. Hnojivo volte do zálivky s nízkým obsahem dusíku a občas rostlinu zalijte ve vodě rozmixovanými skořápkami od vajec. Co kala nezbytně potřebuje, je voda. Kala nesmí nikdy vyschnout.
Odrůdy hrachu lze rozdělit na dvě základní skupiny:
polní hrách – vhodný pro velkovýrobu – má malé lusky, jeho nezralá semena jsou natrpklá, pěstuje se jako pícnina ke krmení zvířat v luskovinoobilných směskách nebo jako zelené hnojení. Jako krmivo se využívají semena, která mají obdobné živinové složení jako hrách setý, ale obsahují také hořké látky, které zhoršují jeho chutnost.
zahradní hrách – má tři formy:
obecný – hrách vhodný k vylupování semen. Kvete bílými květy. Nezralá semena jsou sladká a kulatá, zralá mají žlutou nebo zelenou barvu, lusky uvnitř tuhé. Sklízí se po dozrání a zaschnutí. Plody jsou v této době žluté nebo zelené a jsou již tvrdé, to ale nevadí, protože tento druh hrachu je určen zejména pro vaření.
dřeňový – pěstuje se pro nezralé lusky, které se konzumují celé nebo se vylupují jen zrna. Tento hrášek se jí čerstvý či tepelně upravený, lze ho nakládat, sušit nebo mrazit. Využívá se také pro výrobu škrobu. Po dozrání ztrácí semena vodu, čímž se svrašťují a stávají se nevhodnými k požívání. I po uvaření zůstávají zrna tohoto druhu hrachu tuhé.
cukrový – jeho květy jsou bílé nebo bělorůžové, mladé lusky jsou sladké, dužnaté, křehké a neobsahují vnitřní tuhou slupku, lze je tedy jíst celé. Semena jsou kulatá a velmi sladká, málo svraštělá. Mají vyšší obsah cukrů, proto jsou vhodné k přímé konzumaci v syrovém stavu. U nás se tato varianta pěstuje poměrně zřídka, je vhodnější spíše pro pěstování v teplejších oblastech.
Kromě hrachu setého pěstovaného na zahrádkách existuje také polní varianta hrachu, a to hrách rolní (Pisum sativum var. Arvense), známý také pod názvem peluška. Tato odrůda hrachu má fialovobílé květy, malé lusky, její nezralá semena mají natrpklou chuť. Je využívána v zemědělské výrobě jako pícnina ke krmení nebo jako zelené hnojení.
Jako krmivo se využívají semena, která mají obdobné živinové složení jako hrách setý, ale obsahují navíc hořké látky, které tedy zhoršují její chutnost.
Peluška se od hrachu setého odlišuje hlavně červenofialovým zabarvením květu, lodyha je bohatě olistěná, méně poléhavá, další rozdíl je rovněž v úžlabí palistů, kde je patrná antokyanová skvrna. Semena této odrůdy jsou barevná a mají kulovitý tvar.
Hospodářské využití pelušky spočívá především v jejím pícninářském využití. Na semeno se peluška pěstuje pouze pro produkci osiva. Nutno je ještě poznamenat, že tato rostlina má své uplatnění jako meziplodina.
V naší poradně s názvem MAGNÓLIE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Cardová Dana.
Dobrý den, mám asi 2metrovou magnolii a potřebovala bych jí přeladit na jiné místo.Nechci ale o ní přijít a tak prosím o radu jak to udělat. Děkuji Cardová Dana
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Přesazení magnólie není jednoduché. Přesazuje se na podzim, ale aby to rostlina přežila, tak je zapotřebí začít již na jaře, kdy se vykope kolem rostliny hluboká rýha. Vzdálenost rýhy je 12 cm na každý jeden centimetr průměru kmínku. Máte-li kmínek magnólie tlustý 5 cm, bude vzdálenost rýhy 60 cm kolem dokola. Hloubka rýhy je shodná, také 60 cm. V této době až do přesazení musíte vydatně a často zalévat! Rostlina si během léta vytvoří zátky na přeťatých kořenech a snáze tak snese přemístění. V nové lokalitě umístěte rostlinu stejně, to znamená co bylo na jih, musí být na jih i v novém místě. Na novém místě obložte kořeny organickým kompostem, ne čerstvým hnojem! A přihnojujte až za rok od přesazení. Stále i po přesazení vydatně zalévejte. Rostlina se bude zapamatovávat dlouho a nejspíše rok nepokvete.
Schodiště je vertikální komunikace mezi různými výškovými úrovněmi. Podle umístění jsou schodiště buď uvnitř budovy (schodiště vnitřní), nebo jsou vně budovy a přímo s ní souvisejí (schodiště vnější), popřípadě jsou samostatné v terénu, kde překonávají výškové rozdíly (schodiště terénní).
Schodiště je výrazný prvek staveb, na který je kladen důraz jak z hlediska funkčnosti, tak z hlediska estetiky. A to jsou v mnoha případech požadavky vesměs protichůdné. Zvláště když k nim přičteme i požadavek ekonomický, na co nejnižší náklady na bydlení. Ve většině případů chceme, aby schodiště bylo pevné, odolné vůči mechanickému namáhání a pohodlné, ale zároveň estetické, nezabíralo mnoho cenného prostoru stavby a pokud možno nestálo mnoho peněz. První skupině požadavků odpovídají schodiště betonová s mohutnou nosnou, většinou železobetonovou konstrukcí, popřípadě konstrukcí svařovanou na místě. Druhé skupině požadavků lépe vyhovují lehké konstrukce, často v nezvyklých kombinacích materiálů, tvořená jednotlivými prvky montovanými na místě. Je na každém stavebníkovi, jakou cestou se vydá a kterou kombinaci zvolí.
Při navrhování schodišť se vychází především z funkčních požadavků. Většina rozměrů je ovlivněná typem budovy, provozem, ale i architektonickými požadavky. U novostaveb bývá návrh schodiště mnohem jednodušší než u rekonstrukcí, kde rozhodujícím (limitujícím) prvkem je schodišťový prostor.
Prvním předpokladem pro správný návrh schodiště je promyšlení a nakreslení jeho tvaru.
Optimální výška schodu je od 15 do 18 cm. Pamatujte, že pro dospělého zdravého člověka není problém vysoký schod, ale pro děti a starší nebo hendikepované to již problém může být. Šířka stupňů bývá kolem 30 cm. Běžný sklon schodišťového ramene se pohybuje v rozmezí od 25° do 35° (odpovídá výšce stupně od 15 do 18 cm). Šířka ramene je u rodinných domů minimálně 90 cm, ale vhodnější je 100 cm.
Rozeznáváme několik druhů schodišť: jednoramenné, dvouramenné, točité, lomené, zavěšené, mlynářské. Typů je hodně, ale mezi nejčastější patří dvouramenná schodiště, protože jsou velmi jednoduchá.
Schodiště se vyrábí z různých materiálů: železobeton, vyztužený pórobeton, dřevo, nebo v dřívějších dobách i plné cihly. Povrch schodiště může být například z keramiky, ze dřeva nebo z teraca.
Podle schodišťových ramen rozeznáváme schodiště:
rampové – sklon 10° až 20° s výškou stupňů 80 až 130 mm;
mírné – sklon 20° až 25° s výškou stupňů 130 až 150 mm;
běžné – sklon 25°až 35° s výškou stupňů 150 až 180 mm;
strmé – sklon 35° až 45° s výškou stupňů 180 až 200 mm;
OKHE ONE 120 je elektrický plochý ohřívač vhodný k instalaci v omezených prostorách (kuchyňské linky), umožňuje rychlý ohřev vody díky konceptu dvou nádob. Keramické topné těleso umístěné v suché jímce slouží k rychlejšímu ohřevu teplé vody a vede k výraznému prodloužení životnosti ohřívače. Vnitřní antikorozní vrstva ohřívače nepodléhá důlkové korozi při chlorované nebo tvrdé vodě. Vysoce kvalitní izolace Covestro zajistí nízké tepelné ztráty a tím výrazně šetří provozní náklady. Tento ohřívač nabízí možnost připojení k využití nízkého tarifu elektrické energie (noční proud).
Výhody:
provedení: závěsný, svislý
vnitřní nádoba: smaltovaná ocel
nominální výkon: 2 000 W
objem: 98 litrů
připojovací napětí: 230 V
Ostatní technické parametry – rozměry:
elektrické krytí: IP 44
hmotnost bez vody: 62 kg
doba ohřevu el. energie z 10 na 60 °C (h) – těleso 1 100 W: 3 h
výška: 1 552 mm
šířka: 523 mm
hloubka bez závěsu: 318 mm
jmenovitý přetlak: 0,6 MPa
maximální provozní teplota: 90 °C
rozteč vstupu – výstupu vody: 387 mm
závit hrdla: 3/4" vnější
rozteč k zavěšení: 180 mm
možnost dokoupit závěsnou konzolu 102000703
energetická třída: C
záruka: 5 let na vnitřní nádobu ohřívače a víko příruby, 2 roky na elektroinstalaci, topné těleso a ostatní + možnost prodloužení záruky
Spotřebič musí být instalován v souladu s návodem k obsluze vydaným výrobcem tohoto spotřebiče. Uvedení do provozu musí provést osoba vlastnící patřičná oprávnění! V záručním listě musí být potvrzena odborná montáž elektrozařízení.
AEG EWH 120 UNIVERSAL EL
Nádrž ohřívačů je vyrobena z ocelového plechu smaltovaného při teplotě 850 °C. Spolu s anodovou ochranou je tak zajištěna vysoká odolnost proti korozi. Zbytkový smalt je využit pro vnější antikorozní ochranu nádrže. Tento patentovaný způsob výroby nese ochrannou známku CoPro. O vynikající kvalitě vnitřního smaltového povrchu svědčí i získání značky kvality Evropského svazu výrobců smaltů (EEA). Nejmodernější technologie sváření vnitřních nádob a povrchová smaltová úprava zabezpečují hygienickou nezávadnost přípravy teplé užitkové vody. Zapouzdřené keramické topné těleso ve dvouokruhovém provedení umožňuje základní ohřev příkonem 2 kW (1,3 kW u 30litrové varianty) a jednorázový rychloohřev zvýšeným příkonem 3 kW (2,6 kW u 30litrové varianty). Díky velké teplosměnné ploše je řada AEG EWH Universal vhodná pro použití v oblastech s tvrdou vodou. Tento systém podstatně redukuje zanášení ohřívače vody vodním kame
Plodem hrachu setého je lusk, který může být rovný či mírně prohnutý. Uvnitř těchto lusků jsou ukryta chutná semena – hrášky, které obsahují velké množství vitamínů a živin podporujících obranyschopnost lidského organismu. Jako každá luštěnina i hrách obsahuje nejen bílkoviny, ale i cukry, které jsou pro naše tělo zdrojem okamžitě využitelné energie. Důležitá je také přítomnost vlákniny, která čistí zažívací trakt od toxických usazenin a napomáhá odstraňování škodlivého krevního cholesterolu. Svým obsahem bílkovin se hrách vyrovná masu, takže snadno vyvolá pocit sytosti. Odmítání jeho konzumace je způsobeno zřejmě tím, že může vyvolávat nadýmání, to způsobují přítomné oligosacharidy, které mizí při klíčení. Z hlediska aminokyselinové skladby je hrách, stejně jako ostatní luštěniny, bohatý na lysin, ale má nedostatek methioninu, což je situace úplně opačná než u obilovin. V jídelníčku se proto doporučuje vzájemně kombinovat luštěniny a obiloviny.
Hrášek je v naší stravě důležitý, protože kromě bílkovin, vlákniny a cukrů obsahuje vitaminy řady B (B1, B2, B3), vitamin C, fosfor (P), vápník (Ca), hořčík (Mg), měď (Cu), molybden (Mo), síru (S), nezralá semena pak i draslík (K). Zejména mladý a čerstvý hrášek je bohatým zdrojem vitaminu C, jednoho z nejvíce účinných antioxidantů. Karoteny obsažené v hrachu chrání zrak a stimulují obnovu sliznic. Nukleové kyseliny pak působí regeneračně a doslova omlazují celý organismus.
Zařazení hrachu do jídelníčku je zejména vhodné pro osoby s krevní skupinou A.
Ke konzumaci byly vyšlechtěny tři základní druhy kultivarů: hrách obecný (Pisum sativa), hrách dřeňový (Pisum sativa L., medulare) a hrách cukrový (Pisum sativa L., sacharatum).
Semena hrachu (lidově hrášky) jsou významným zdrojem bílkovin pro lidskou výživu i pro krmné směsi. Obsahují mnoho bílkovin a cukrů, jejichž obsah stoupá na úkor obsahu vody se stoupající zralostí. Z vitaminů jsou nejvýznamnější vitaminy A, C, B1, B2 a E, nezanedbatelné je také množství minerálů, pro příklad můžeme uvést fosfor, draslík, vápník nebo hořčík.
Semena sklizená za zelena se dají konzumovat bez jakékoli úpravy. U cukrových odrůd lze přímo konzumovat celé lusky. Pokud se zrna nechají dozrát, mohou se nakládat do slaného nálevu a takto upravená se dají později kulinářsky zpracovávat. Plně vyzrálá semena se suší nebo mrazí, takže jsou dobře skladovatelná a používají se dále jako základ mnoha polévek, omáček, salátů a jiných pokrmů.
Na našem trhu jsou pro pěstování na zahrádkách nejčastěji nabízena semena těchto odrůd:
Ambrosiana – středně raná odrůda cukrového hrachu, který postrádá pergamenovou vrstvičku uvnitř. Odrůda je vhodná ke konzumaci celých lusků za syrova nebo k jejich nakládání.
Alderman – pozdní, velmi vzrůstná (až 1,5 m vysoká) odrůda hrachu. Může se vysazovat k opoře, ale nevyžaduje to. Lusky jsou 12 cm dlouhé a mají světle zelenou barvu.
Gloriosa – velmi raná odrůda, která tak dobou sklizně může uniknout padlí. Lusk je asi 7 cm dlouhý, tmavě zelený. Je vhodná spíše pro průmyslové zpracování.
Oskar – charakterově se podobá předešlé, ale je vhodnější pro zahrádkáře. Rovněž se jedná o ranou odrůdu, její lusky jsou dlouhé.
Vladan – raná odrůda s lusky dlouhými 7 cm a s velkými zrny. Rostlina má tmavě zelenou barvu.
K přípravě hrachové kaše je možné použít hrách setý, žlutý, dřeňový a hrách zahradní. Dále můžeme využít hrách sušený i čerstvý.
Hrách je plodina nenáročná na půdu, nejlépe se mu daří v lehkých hlinitých půdách. Půdu přihnojujeme podle potřeby fosforečnými a draselnými hnojivy. Výsev hrachu provádíme brzy na jaře, nejlépe v druhé polovině března až začátkem dubna. Vyséváme na připravený pozemek do řádků vzdálených 15–30 cm, po jednotlivých zrnech 4–6 cm od sebe. Spotřeba osiva je 200–250 gramů na 10 m2. Sejeme do hloubky 5–7 cm. Po vzejití udržujeme porost v bezplevelném stavu. Ze škůdců hrachu je nejvýznamnější mšice.
Sklizeň zeleného hrášku probíhá zhruba od poloviny června až do poloviny července podle ranosti vysetých odrůd. Abychom dosáhli prodloužení sklizně, je vhodné vysévat několik odrůd s odlišnou vegetační dobou. Zvlášť vhodné je využít velmi rané velkozrnné odrůdy JUNOS, OSKAR v kombinaci s ranými odrůdami HAVEL, VLADAN a pozdní velkozrnnou odrůdou RADIM. Tím si prodloužíme sklizeň až na 4 týdny.
Máme-li k dispozici pouze jednu odrůdu, můžeme použít postupný výsev v termínech přibližně po 1 až 2 týdnech.
Ingredience: 10 g špeku, 500 g půleného žlutého hrachu, 1 cibule, lžíce hladké mouky, 50 g tuku, mléko, sůl, mletý pepř
Technologický postup: Hrách připravíme podle návodu na obalu. Uvařený hrách prolisujeme nebo rozmixujeme. Jemně nakrájenou cibuli rozdělíme na dvě půlky. Jednu zpěníme na tuku, přidáme mouku a poté rozředíme mlékem. Vmícháme prolisovaný hrách, povaříme a dochutíme solí a pepřem. Je-li kaše příliš hustá, zředíme ji mlékem. Druhou polovinu cibule osmažíme s nadrobno pokrájeným špekem. Hrachovou kaši ze žlutého hrachu rozdělíme na talíře a přelijeme špekem s cibulí. Ke kaši podáváme uzené maso, ale může být i opečený levný salám či párek. Kyselá okurka je ke hrachové kaši taky výborná. Bez špeku a masa je pokrm vhodný pro vegetariány.
Existují 3 základní parametry, podle nichž můžeme orbu dělit:
1) doba orby
letní neboli strnisková, která se provádí po včas sklizených plodinách, jako jsou ozimé směsky, rané brambory, a před setím meziplodin;
podzimní, která slouží pro jarní plodiny, okopaniny, zvyšuje zásoby půdní vláhy, je zpracovaná mrazem, ničí plevel;
zimní, která se provádí výjimečně, a to jen tehdy, když nemůžeme provést podzimní orbu, její nevýhodou je, že ochuzuje půdu o vláhu, zvyšuje zaplevelení, opožďuje termín setí (sázení), půda je po ní nerovnoměrně slehlá; výhodou jedině to, že ji lze použít na mělkých půdách a svažitých pozemcích;
2) hloubka orby
ovlivňuje všechny vlastnosti půdy a dělíme ji na:
mělkou – do 18 cm, vhodná pro štěrkovité půdy;
středně hlubokou – do 24 cm, vhodná ke všem plodinám;
hlubokou – 24–30 cm, vhodná k okopaninám na těžších půdách;
velmi hluboká – nad 30 cm, používá se na velmi utužených půdách, střídá se hloubka orby;
3) způsob orby
závisí na tvaru a velikosti pozemku, na jeho svažitosti, jak je mokrý, dále na termínu orby a použité technice – dle těchto parametrů se pak volí mezi těmito dvěma základními typy:
záhonová orba – používá se na pravidelné pozemky, kdy se pozemek rozdělí na záhony, na nichž se pak provádí orba, a to buď do skladu nebo do rozoru:
do skladu – orba začíná od středu a končí u krajů obdělávaného pozemku, spočívá v tom, že se uprostřed pozemku začne takzvaným rozpichem a další jízdy přikládají půdu směrem ke středu pozemku, takže vzniknou jakési „sklady“;
do rozoru – začíná se orat od okraje obdělávaného pozemku a postupuje se do středu, kde vzniká takzvaný rozor;
orba do roviny – provádí se takzvanými pracáky, tedy pluhy obracecími (pomocí hydrauliky), pojezd je člunkový; orbu začínáme z kraje pozemku a končíme opět u kraje, ale protějšího, tato orba má spoustu pozitiv:
Jako optimální termín pro setí je uváděn v našich klimatických podmínkách přelom dubna a května a pak konec srpna a začátek září, protože v tomto období bývá větší množství srážek, ale při zajištění pravidelné závlahy lze sít trávník během celé doby vegetace. V posledních letech se díky teplým zimám osvědčily i zimní výsevy. Ty mají výhodu v lepším odnožování trav přes zimu a menším riziku zaplevelení. Výsev provádíme většinou ručně rozhozem osiva, u větších pozemků je vhodné jeho rozdělení na menší části s oddělením potřebného osiva – může se snadno stát, že se nám ho v závěru bude nedostávat. Výsevní množství se pohybuje od 12–25 g/m2, jen pro rychlejší zapojení porostu se doporučuje dávka vyšší. V každém případě je výsevné množství závislé na travních druzích obsažených v použité směsi. Měli bychom se přidržet doporučení výrobce osiva. Při rozdělení množství osiva počítejte s přídavkem na okraje trávníkové plochy, aby hned z počátku byly hustší. Pro rovnoměrný výsev lze použít i vysévací nádobu (s otvory ve dně), ta nám slouží zároveň jako odměrka pro správné osetí stanovené plochy. Vyseté osivo je nutné zapravit do půdy nejvýše do hloubky 1–2 cm. Nejčastěji sekavým pohybem pomocí hrábí nebo opatrným přehrabáním povrchové vrstvy, na větších plochách ježkovými válci. Po zapravení je nutné povrch utužit těžším válcem nebo nášlapnými prkénky připevněnými na obuv, jinak osivo pomalu a nepravidelně klíčí a snadněji jej vyzobou ptáci. U sestavovaných směsí můžeme využít dvoufázového setí, kdy sejeme nejprve hrubosemenné trávy, které zapravíme do půdy a pak na povrch dosejeme jemnosemenné trávy, ty již nezapravujeme, a povrch utužíme. Po výsevu by, pokud je to technicky možné, měla následovat zálivka, ta dokončí utužení povrchové vrstvy a značně urychlí klíčení. Zálivka nesmí být příliš intenzivní, aby se osivo nesplavilo, vzniknou tak snadno lysé a naopak příliš husté ostrůvky porostu. Vyschne-li povrchová vrstva půdy v průběhu klíčení, dojde zpravidla k úplnému zničení porostu a je nutné sít znovu. Pro rychlejší klíčení a udržení vlhkosti můžeme na menších plochách povrch pokrýt porofólií, jež chrání i před ptactvem.
Technologický postup: Hrách namočíme a necháme přes noc nabobtnat. Před vařením přidáme nakrájenou cibuli a rozetřený česnek a vodu osolíme. Uvaříme doměkka (až rozvařena), slijeme vodu, část jí tam můžeme nechat. V hrnci rozmixujeme do hladka, vodu přidáme podle potřeby a podle toho, jakou chceme mít konzistenci kaše. Pro zjemnění přidáme trochu másla. Pokud použijeme neloupaný hrách, musíme počítat s tím, že nám zůstanou v kaši slupičky.
Technologický postup: Vyloupaný zelený hrách nasypeme do vody bez soli a vaříme doměkka. Scedíme, necháme trochu vychladnout. Na masovém mlýnku všechen hrášek nameleme. Na pánev kápneme olej, orestujeme nastrouhaný česnek, přisypeme hladkou mouku a připravíme zápražku, trochu opražíme a rozmícháme ji dohladka s mlékem. Hned jak začne houstnout, přidáme rozemletý hrášek, promícháme, dochutíme solí, pepřem. Krátce povaříme a podáváme. Kaši servírujeme s orestovanou cibulkou.
Horní frézka má různý příkon, vždy záleží na daném modelu. Elektrická horní fréza se používá k odpracování dřeva, plastu, kovu nebo podobného materiálu.
Otáčky horní frézy se pohybují v rozmezí 11 000–30 000 za minutu. Maximální hloubka řezu se pohybuje kolem 55 mm. Opět záleží na konkrétním modelu.
Elektrická fréza se využívá pro domácí, hobby a profi účely.
Fréza má tyto základní součásti: rukojeť, měřítko, omezovač hloubky řezu, regulátor otáček, přívodní kabel, vypínač, spodní kryt hřídele, pojistný šroub rovnoměrného vodítka, základna frézky, upínací matice nástroje, rovnoběžné vodítko, nástavec k odsávání prachu, pojistný šroub omezovače hloubky frézování, zajišťovací páka, omezovač, speciální pouzdro, krycí šroub, tlačítko zarážky hřídele, zajišťovací tlačítko.
Horizontální frézky slouží pro rovinné opracování. Můžete opracovávat buď pomocí šablon, vodítek, nebo přímo od ruky. Zkvalitnění opracovávání napomáhá hliníková základna a nástavce na odsávání prachu.
Srdcem všech typů horních frézek (kompaktních i dvoudílných) je pohonná jednotka s vysokootáčkovým elektromotorem s příkonem od 500 do 1 600 W. Hřídel rotující dvanácti až třiceti tisíci otáček za minutu je zakončena kleštinou. Do ní se upínají malé stopkové frézy nebo brusná tělíska, jimž se dříve říkalo „cigárka“ nebo tyblíky, nejnověji však diamantové „bity“, které si poradí i s nejtvrdšími materiály.
S pohonnou jednotkou dvoudílných frézek vybavenou držadly lze pracovat v jakékoliv poloze ručně, obvykle je ale upnuta do vodicích saní. Saně klouzáním po povrchu opracovávaného materiálu umožňují přesnější vyřezávání vnitřních pravoúhlých i obloukových a kruhových výřezů, nebo profilování okrajů desek z nejrůznějších materiálů.
Mnohem přesnější truhlářské práce zvládnou zatím nejrozšířenější kompaktní horní frézky, jejichž pohonná jednotka (říká se jí „frézovací koš“) je vedena kluznými ocelovými nebo hliníkovými saněmi. K nim je fréza připojena párem vodicích sloupků, které zajišťují její přesné výškové nastavení vůči opracovávanému materiálu. Po nastavení a zafixování výšky (obvykle s přesností lepší jednoho milimetru) lze pak vést frézku oběma rukama mírným přítlakem do řezu podle rysky, nebo s pomocí paralelního vodítka, u kruhových řezů a výřezů pomocí kružidlového ramene. Frézovací koš je vytlačován pružinami na sloupcích na doraz nahoru, tlakem proti pružinám se nastavuje hloubka záběru, která se pohybuje kolem 50 mm u hobby nářadí. Výkonnější profesionální horní frézky zvládnou hloubku až 80 mm.
Vzhledem k vysokým otáčkám se do kleštinového pouzdra nesmí upínat nástroje s průměrem nad 40 mm. Kleštiny dovolují upnout nástroje o průměru stopky 6, 6,4, 8, 10 nebo 12 mm obvykle použitím jediného klíče, vřeteno lze přitom jednoduše aretovat stisknutím aretačního knoflíku či páčky. Optimální řezná rychlost se volí podle průměru frézy a opracovávaného druhu materiálu, kterým nemusí být vždy jen dřevo.
Kromě dřeva lze odpovídajícími stopkovými nástroji (frézami, rašplemi) opracovávat fóliované nábytkové desky MDF, lehké a barevné kovy, plasty, akrylátové a sádrokartonové desky.
Po získáních všech povolení a informací potřebných k vybudování studny se pak přistupuje k samotné stavbě. U studny jsou dva možné technologické postupy, a to kopání a vrtání. Studny kopané jsou vyztuženy pláštěm ze skruží nebo zdiva. Minimální předepsaný vnitřní průměr je u těchto studní 2,8 m.
Studna vrtaná je hloubená buď rotačním, nebo nárazovým způsobem speciálním vrtným zařízením. Tato studna je zpravidla vyztužená zárubnicemi. Nejčastější profil je mezi 169 – 225 mm.
Nedá se říct, který typ studny je lepší, závisí na hloubce hladiny vody pod úrovní terénu, pokud je hladina vody lehce pod terénem, bývá lepší studna kopaná, jestliže je hladina ve větší hloubce nebo ve skále, doporučuje se spíše vrtaná studna. Závisí také na propustnosti zvodnělé vrstvy. Jestliže je propustnost vysoká (například písky, štěrky, pískovce) je vhodnější studna kopaná. Není tedy jasně dané, která studna je lepší, i proto je lepší nechat rozhodnutí na hydrogeologovi, jehož rozhodnutí je nezávislé na firmě.
Cenově výhodnější jsou vrtané studny, jsou i navíc méně pracné.
Vrtaná studna je hlubší, a tak je v ní podzemní voda, která není přímo závislá na atmosférických srážkách (díky tou bývá hladina ve studni poměrně stabilní). Voda ve vrtané studni je o něco kvalitnější než v té kopané. Vrtání studny není ani časově náročné, trvá zhruba dva dny, navíc náklady na tento typ studny jsou nižší.
Nevýhodou kopané studny je, že je příliš blízko povrchu, a tak se do ní při srážkách dostávají i biologické nečistoty.
Kopané studny
Vybudovat kopanou studnu se dá na půdě se soudržnou zeminou, nebo alespoň částečně nesoudržnou, nebo na rozpukané skalní hornině. Kopat studnu se dá maximálně do 15 metrů, ale tato hloubka je pak velmi finančně nákladná. Ke kopaným studním patří skruže, ty se mohou vkládat dvěma způsoby. Jedním ze způsobu je osázení skruží odzdola do předem vykopané jámy, nebo zapuštění skruží svrchu průběžně během kopání. První skruž by měla mít spodní stranu osázenou ostrým břitem. Tento způsob je vhodný hlavně pro studny kopané v naplaveninách a nepevných jílopískových horninách.
V případě kopané studny je opravdu důležité zjistit, jaké podloží se na daném místě nachází, protože pokud jsou podloží příliš pohyblivá, tak se stavba kopané studny nevyplatí, má totiž nízkou trvanlivost a velmi rychle dohází k opotřebení čerpací techniky. Kopané studny se obvykle budují do maximální hloubky 10 metrů, pokud jsou podmínky příznivé, je možné kopat i do 30 metrů. Takový případ je ale výrazně nákladnější, protože každý metr znamená další vyzdvižení zeminy, spouštění osob, zařízení, a výkopové práce. Není to&nb
