Prkna na výrobu ptačí budky pro sýkory by měla být kolem 2 cm silná, aby byla budka pevná, v létě se nepřehřívala a za jarních nocí neprochladla. Vnější strana budky by měla být do hladka opracovaná a ošetřená nátěrem v přírodních barvách, aby déle vydržela. Vnitřek hladký (ani nabarvený) být nesmí, pouze po přirozeně drsných stěnách se dostanou odrostlá mláďata na svou první cestu do světa. Řešením je neopracovaná strana prken nebo dodatečně vytvořené příčné zářezy. Dno by mělo být schované mezi stěnami budky, jinak by sem vzniklou spárou zatékalo. Střecha musí stěny přesahovat tak, aby do budky nezatékalo, zešikmení napomůže odtoku vody. Dno by mělo být o rozměrech nejméně 14 x 14 cm, výška 20–25 cm, svislý oválný vletový otvor o rozměrech 3 x 4,5 cm. Oválný tvar není podmínkou, ale je pro ptáky komfortnější.
Zde můžete vidět, jak vypadají různá krmítka pro sýkory: budka pro sýkory.
Než se pustíte do práce nebo jen zvolíte koupi budky, ujasněte si, pro který druh má být budka určena – podle toho potom vyberete její rozměry, velikost dutiny a vletového otvoru. Budka by měla mít dobré izolační schopnosti, vyplývající z kvalitních materiálů, a nezávadný vnější nátěr, který prodlouží její životnost.
U každé budky jsou nejdůležitějšími parametry velikost a tvar vletového otvoru a vnitřní rozměry hnízdní dutiny, rozměry dna a hloubka dutiny. Nejčastější je používání budek s vletovým otvorem o průměru 28, 34 a 45 mm, ale pro větší druhy ptáků se používají i otvory 65, 85 i 120 mm. Chceme-li, aby došlo ke zdárnému vyvedení mláďat, musí být hnízdní dutina (to je vnitřní rozměry budky) dostatečně prostorná, a to i pro dospívající mláďata. Jako minimum se například pro běžné druhy sýkor uvádí 12 x 12 cm, optimum je však o něco větší – 13 x 14 cm. V málo prostorné dutině se mláďata vzájemně utiskují, za horkých dnů se dusí a hynou. Naopak za deštivého počasí seskakují promáčení rodiče v úzkém prostoru na stěsnaná mláďata, místo na okraj hnízda, a mláďata pak provlhnou, prokřehnou a uhynou. Dostatečně velký prostor je důležitý i pro správný vývin peří, zejména letek, což je důležitý faktor pro přežívání mláďat po opuštění hnízda.
Ptačí budka pro kosa musí mít šířku otvoru přes celou šířku přední stěny, to je 8 x 25 cm, šířka budky by měla mít 25 cm, vnitřní výška budky i s otvorem 21 cm, výška zavěšení nad zemí by měla být 1–2 m.
Ptačí budky a další způsoby zvyšování hnízdních možností ptáků
Ptáků v krajině ubývá. Co může být příjemnějšího než probouzení se do ptačího zpěvu, pokřikování hladových mláďat vykukujících z budky nebo poskakování ptáčků na krmítku. Na trhu najdete dřevěné výrobky z masivního FSC dřeva s dlouhou životností i budky ze speciální ekologické směsi cementu, dřevěných pilin a pojiv, o kterých se dá s nadsázkou říct, že je pověsíte jednou provždy. Výrobky na našem trhu mají mnoho atestů předních evropských ornitologických organizací včetně České ornitologické společnosti. Samozřejmě si můžete vyrobit vlastní budku.
Hnízdníbudky slouží těm druhům ptáků, kteří nestaví vlastní hnízda, ale k hnízdění využívají obvykle dutiny, polodutiny nebo štěrbiny. Ty mohou vzniknout ve stromech přirozenou cestou, například odlomem větví, nebo je do kmenů vytesaly jiné ptačí druhy, v našich podmínkách obvykle strakapoud velký nebo datel černý. Může se však jednat i o různé polodutiny či štěrbiny, které se na stromech, ale i ve skalách vyskytují obvykle v hojné míře.
Nedostatek přirozených dutin může být poměrně snadno kompenzován vyvěšováním ptačích budek. Při jejich aplikaci však musíme mít vždy na paměti, že jde o řešení pouze náhradní, hlavním cílem by měla být ochrana starých stromů. Hnízdní budka musí splňovat řadu požadavků. Mezi nejdůležitější patří její kompaktnost, ochrana hnízdících ptáků před nepřízní počasí, zejména deštěm a kolísáním teploty, i před útoky nejrůznějších predátorů. Nesmí také ptáky nijak ohrožovat, ať už svým technickým stavem nebo způsobem zavěšení. V neposlední řadě musí vyhovovat svými rozměry a konstrukcí druhům, o jejichž usídlení máme zájem. Budka musí ptákům nabízet výhodné a bezpečné místo pro vyhnízdění a vyvedení mláďat. Takové budky potom ptáci vyhledávají a často i upřednostňují před přirozenými dutinami. Naopak pokud má budka konstrukční nebo jiné vady či je snadno dostupná predátorům, může se stát pro ptáky spíše pastí než pomocí.
Dno ptačí budky pro vrabce by mělo mít rozměry 12 x 12 cm, výšku 25 cm, kulatý vletový otvor o průměru 28 mm. Malý vletový otvor zabrání větším ptákům, aby menší vyhnali a budku obsadili sami.
V diskuzi ČERNÁNÍ JEŠTĚ ZELENÉ SLUPKY OŘEŠÁKU ČERNÁNÍ SLUPKY NA JEŠTĚ NEDOZRÁLÝCH OŘEŠÍCH VLAŠSKÝCH OŘECHŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Malinová.
pod černající slupkou jsou malí červíci,co je toho příčinou?Jaká je ochrana?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Alfred Gruss.
Již v loni nám zčernal ořech, letos byly ořech pěkně zelené a až nyní se začíná černat a vidim že ořechy ozobávaji sýkorky co to je .Děkuji za odpověď.
Dno ptačí budky pro špačka by mělo mít rozměry nejméně 15 x 15 cm, výšku nejméně 30 cm, oválný vletový otvor o rozměrech 4,5 x 5 cm. V budce se mohou ubytovat i menší ptáci, jako jsou brhlíci, sýkory, rehci a také strakapoudi a žluny, pokud nemají v čem tesat vlastní dutiny.
Každá ptačí budka musí odpovídat způsobu života a zvyklostem opeřenců, jinak zůstane neobydlena.
Materiál: pilka, vrtačka, vrtáky, tužka, metr, hoblík nebo smirkový papír, prkno 15 x 2 cm o délce 85 cm, prkno 15 x 2 cm o délce 100 cm, barva, štětec, vruty do dřeva
Postup: Prkna z vnější strany ohoblujeme. Na vnitřní straně mohou zůstat hrubá. Pokud nemáme k dispozici hoblík, očistíme důkladně venkovní stranu smirkovým papírem. Připravíme si 2 prkna o šířce 15 a 19 cm, na které si narýsujeme rozměry jednotlivých dílů. Na prkno široké 15 cm vyznačíme zadní stěnu o délce 30 cm, dno o délce 15 cm a přední stěnu o délce 35 cm. Na prkno široké 19 cm vyznačíme střechu budky o délce 30 cm a dva lichoběžníky tvořící boční stěny (delší strana 35 cm, kratší 30 cm). Šikmou horní plochu děláme kvůli lepšímu odvodu vody ze stříšky. Vletový otvor pro ptáky na čelní straně vyřízneme 17 cm od horního okraje. K vyříznutí je ideální takzvaná děrovací pila, která se nasazuje do sklíčidla elektrické vrtačky. Je velmi důležité, jaký průměr otvoru zvolíme. Rozměry naší budky vyhovují strakapoudům, krutihlavům, sýkorám a špačkům, proto jsme zvolili průměr vletového otvoru 4,8 cm. Bidýlka před vletovým otvorem jsou nevhodná, usnadňují zásah škodné do budky. K sešroubování jednotlivých dílu použijeme vruty do dřeva o délce 40 mm. Máme-li budku sešroubovanou, připevníme k její zadní stěně závěsnou lištu. Lišta zhotovená z laťky 8 x 50 cm slouží k přichycení budky na strom. Budku opatříme vhodným ochranným nátěrem. Natřeme ji nenápadnou hnědou nebo zelenou barvou, výraznějších barev se totiž ptáci bojí. Pokud však nemáme k dispozici žádnou vhodnou barvu, nic se neděje. Budku můžeme nechat klidně i nenatřenou.
V diskuzi VÝROBA BUDKY PRO ČMELÁKY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Vysloužil Zdeněk.
Prosím o zaslání plánku na výrobu budky pro čmeláky.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Karel Rabens.
Rád bych si budku pro čmeláky vyrobil.To by pro mne nebyl problém!Zatím jsem se ale nikde nedočetl kde se dává přikrmování.Před vchodem do včelína,nebo dovnitř?
Díky K.R.
A pokud bych během týdne včelín umístil,je ještě naděje že ho obsadí?
Díky K.R.
Že nemáte zahradu? Nevadí, budku nebo krmítko si můžete pořídit i na malinký balkon nebo je pověsit za okno. Doby, kdy si lidé vyráběli krmítka či budky výhradně podomácku, jsou pryč. Dnes se jim věnují nejen truhláři se svými originály, ale také hobby markety s masovou výrobou. Výběr v materiálech i tvarech je velice pestrý. Krmítka však bývají výhradně určená k tomu, abychom ptáčkům hlavně v zimě „přilepšili“ zrním či semínky, případně i kouskem jablka či lojem a podobně. Je vhodné, aby byla vybavena odtokovým kanálkem, aby se v nich nedržela voda nebo tající sníh.
Postup: Kokosový ořech na špičce navrtáme a kokosové mléko vylijeme do skleničky a vypijeme. Do kokosového ořechu vyřízneme asi v polovině podélně klín tak, že ořech nařízneme šikmo cca do poloviny a 6–8 cm nad řezem vedeme druhý řez tak, aby se oba řezy v polovině setkaly. Dužinu opatrně vydlabeme a sníme. Provrtaným otvorem ve špici protáhneme provázek, na jeho konec, který bude uvnitř, uvážeme kus špejle jako závlačku a druhý kus provazu přivážeme třeba k větvi stromu. Krmítko naplníme směsí semen.
Na výrobu tohoto jednoduchého krmítka nebudete potřebovat žádné speciální nářadí ani vrtačku. Postačí obyčejná pilka na dřevo a hřebíky.
Potřebujete: Nejprve si nařežte 2 cm silné prkénko na jednotlivé díly podle návodu. Dno tohoto krmítka pro ptáky bude mít čtvercový tvar a rozměry 18 x 18 centimetrů. Čtyři boční stěny, které v dalším kroku přitlučete ke dnu, mají 18 cm na délku a budou vysoké 4 cm.
Postup: Nejprve si vyrobte dno a boční stěny. Ke dnu přitlučte všechny čtyři stěny podél každé hrany. Zvolili jsme 2cm tloušťku prkénka, abychom mohli díly přitlouct snadno hřebíky. Tenčí by nám mohlo dělat potíže.
Dalším komponentem bude hranolek a závěsný háček. Pokud má závěsný háček špičku a spirálu, stačí tlakem ruky zatlačit na dřevo a otáčet háčkem pohyby doprava. Háček se pěkně navrtá do hranolku, na háček pak můžete později věšet potravu pro ptáky.
K hranolku s háčkem nyní přitlučte stěny stříšky. Střecha krmítka pro ptáky bude mít délku 26 cm, ptačí krmení tak lépe uchováte před vnějšími vlivy, jako je například vítr nebo mokrý sníh, ocení to jistě i ptáčci, kteří budou více v suchu.
Uprostřed stříšky navrtejte očko pro pověšení krmítka. Můžeme použít i dvě očka pro lepší stabilitu, záleží na vás. Vyrobené krmítko umístěte do volného prostranství na klidné a přehledné místo, minimálně 1,5 m nad zemí a alespoň 2 m od nejbližšího stromu. Na strom krmítko zavěste jedině pomocí drátu, aby se na něj nedostala kočka.
Ke dnu zevnitř natlučte boční stěny ptačího krmítka. Dbejte na to, aby vám nikde netrčely konce hřebíků ze dřeva, ptáci by se mohli o hřebíky poranit.
Čmeláci ve střední a severní Evropě žijí v jednoletých společenstvích. Hnízda si budují buď na povrchu v suchém listí, suché trávě nebo nahromaděném mechu, v kouskách materiálu držícího teplo v senících, v úžlabích trámů, nebo pod zemí. Milují opuštěné díry myší a dalších drobných savců. Občas můžeme narazit na čmeláčí hnízdo i ve stelivu prázdné ptačí budky nebo veverčím hnízdě, které už veverka nepoužívá.
Každý podzim vymřou všechny staré matky-královny, dělnice a samečci-trubci. Mladé čmeláčí matky jsou předtím trubci oplozeny a před příchodem zimy se zavrtají do země. Zahrabané v zemi nebo v hromadě listí přečkají zimu. Tu přečká jen asi 10–20 % na podzim vylíhlých mladých matek-královen. Na jaře mladé královny vylézají ze země (podle druhu březen–květen) a hledají útočiště pro založení rodu.
V této době létá královna nízko při zemi nebo při zdech domů a jiných stavebních konstrukcí a hledá vhodné chráněné místo s dostatkem izolačního materiálu, do kterého by mohla uložit první plodové buňky. Samička je v tuto chvíli na všechno sama. Musí najít vhodné místo ke hnízdění, postavit buňky, přinášet a shromažďovat potravu a odchovat první dělnice. Hnízdní materiál ve vybraném hnízdě si matka upraví pro svou potřebu, ale bohužel není schopna si takový materiál obstarat a nanosit do hnízda. Mnohá královna proto vhodný útulek pro hnízdo vůbec nenajde. Pokud najde špatné místo, které třeba promokne, hnízdo po pohromě opustí, a buď zahyne, nebo se pokusí vniknout do již založeného hnízda jiné královny, kde však jedna z nich bývá vyhnána nebo zabita. Totéž se stane, když plod matce zmrzne. Bohužel matka není schopna ve svém nebo cizím hnízdě znovu vytvořit opakované úvodní buňky k založení rodu, a proto je její prvotní výběr a dostatek hnízdních možností kriticky důležitý.
Když si královna vybere hnízdo, první den často vyletuje a seznamuje se s okolím. V dalších několika dnech vypocuje z těla vosk pro stavbu svého zásobovacího kalíšku a první plodové buňky. Přitom vylétá za potravou pro sebe jen několikrát denně na 10–40 minut. Do plodové buňky naklade 6–10 vajíček, která vlastním tělem trvale zahřívá na nutnou teplotu 29–30 °C. Přibližně za 4 dny se z vajíček vylíhnou larvičky, stále se zdržující v buňce, které matka krmí přinášeným a nashromážděným nektarem a pylem. Když larvičky dorostou, upředou si samostatné voskové kokony, v nichž dochází už bez krmení královnou k přeměně larev v čmeláky – zprvu pouze dělnice, a to velmi malé. K zrození dělnic od nakladení vajíček dochází podle okolností za 3–4 týdny. Dělnice hned několik dnů po narození pomáhají královně s dalším rozvojem čmeláčího společenství a hlavně okamžitě přinášejí nektar a pyl z přírody. Královna pak brzy přestane úl opouštět. Postupně se líhne víc dělnic. S přibýváním dělnic v hnízdě roste i přísun potravy. Každá další generace larev má tedy potravy více, a tak jsou i dělnice větší a zdatnější. Na vrcholu vývoje společenstva bývá podle druhu čmeláků v hnízdě několik desítek až stovek dělnic. Rovněž podle druhu čmeláků se od června do září začínají objevovat pohlavně dokonalí jedinci – krásné mladé samičky a samečci-trubci. Samečci se rodí nejen z matčiných vajíček, ale i z vajíček dělnic.
Vztah mladých samiček, kterých bývá v hnízdě i několik desítek, k matce je přátelský. Jsou zaznamenány případy, kdy dokonce matce pomáhají s péčí o plod a s potravou. Přesto však po oplození a vykrmení nektarem a pylem mladé samičky hnízdo postupně opouštějí a ukryjí se v zemi, kde přezimují v malé komůrce, kterou si vyhrabou. Stejně tak trubci a dělnice postupně opouštějí úl a během podzimu zemřou stářím v přírodě. Některé dělnice spolu se starou královnou zahynou v úlu. Stará královna podle přírodních zákonů nemůže přežít do jara. Na jaře začne celý cyklus díky přeživším mladým královnám znovu.
Chovat veverku obecnou není nic složitého. Přesto je nutné podotknout, že to není zdaleka vhodný domácí mazlíček. V první řadě je nutné opatřit si velikou voliéru, minimálně o rozměrech 2 x 2 x 1 m, ve které budou k dispozici alespoň dvě budky vystlané senem a zapřené velké větve na prolézání. Na chov přímo v bytě není veverka vhodná. Veverky jsou totiž hodně agresivní a nesnášenlivá zvířata, i když na to nevypadají. Je ideální je chovat v páru, protože kdyby jich bylo více, mohlo by docházet k šarvátkám. Veverku je možné si ochočit, ale musíte si ji pořídit jako mládě, aby si na vás zvykla. Dospělou veverku už neochočíte, je hodně plachá a nedůvěřivá k člověku. Veverka není moc čistotná, neodkládá moč ani trus na jedno místo, proto je nutné pravidelné čištění voliéry.
Krmivo
Veverka je hlavně býložravec. Doma ji můžete krmit například vlašskými ořechy, jedlými kaštany, pšenicí, slunečnicí, kukuřicí, ovocem (jablky, broskvemi, hruškami) a zeleninou (mrkví). „Zdravou stravu“ jí můžete zpestřit třeba piškotem nebo vařeným vejcem. Veverka potřebuje co nejpestřejší stravu. Pro dobrý vývin je dobré podávat rovněž nějaký z vitamínů pro savce, například Roboran. V přírodě se tento druh živí převážně semeny šišek – smrkových, borových a modřínových. Spotřebuje jich až 170 ks. Dále si pochutnává na žaludech, bukvicích, šípcích, stromové kůře, nepohrdne ani houbami a na jaře pupeny stromů. Veverky si s přehledem poradí i s lískovými oříšky, které jim velice chutnají. K rozlousknutí oříšků používají spodní hlodavé zuby, kterými si vykoušou otvor. Oříšky si i doma rády schovávají a dělají si zásoby na zimní období, na což jsou zvyklé z přírody.
Rozmnožování
Rozmnožování veverek probíhá od jarních měsíců do podzimu. Po 38 dnech březosti se narodí mláďátka, obvykle jich bývá 3 až 7, jsou holá a slepá, velká asi 8 cm. Začínají vidět nejdříve po třech týdnech a to jsou již zcela osrstěná. Zhruba po dvou měsících jsou samostatná. Samice dokáže během jednoho roku odchovat 2 až 3 pokolení. Kříženci veverek bývají zřídka.
Nutrie můžeme chovat v párech, kdy máme v ubikaci samce spolu se samicí. Tady ovšem může vzniknout samcův nezájem o samici. Při tomto způsobu nedáváme k sobě temperamentní jednice, protože by docházelo k ostrým střetům. Další možností je oddělený chov samců a samic, kdy chováme skupinku samiček a k samci je připustíme až v době říje. Výhodou je jasná evidence páření. Chov ve skupinách znamená polygamní chov velkého počtu samic s několika samci. Zde je nutná pravidelná kontrola březosti samic. Samice ve vyšším stupni březosti je lépe oddělit a ke skupině je vrátit až po čtvrtém týdnu, tedy po odstavu mláďat. Dalším způsobem je chov harémový, kdy se spolu chová maximálně osm samic a jeden samec. Prostorové podmínky obecně musí být dostatečné, jelikož hrozí vzájemné střety.
Nutrie se chovají zpravidla v drátěných klecích s velikostí ok 3 x 3 cm. Klec má být dlouhá 2,5–3,5 m, široká 1,5 m a vysoká 80 cm. Jednotlivé klece oddělujeme neprůhlednými mezistěnami, aby se nutrie vzájemně neznepokojovaly. Podlahu stavíme buď cihlovou, nebo betonovou se spádem k betonové nádrži, která má mít rozměr 1,5 x 1,5 m a hloubku 50 cm. Nádrž musí být snadno přístupná, s dostatkem čisté vody, protože nutrie je původem vodní hlodavec. Výhodné je situovat chov v blízkosti vodního zdroje. Nesmíme však zapomenout na vybudování odpadní strouhy, protože v nádržích musíme vodu často měnit. Důležité je, aby nutrie měla ve vodě dostatek prostoru. Klec nebo výběh vybavíme dřevěnou budkou, nejlépe s předsíňkou a prostorem pro hnízdo. Budka by se měla denně vystlat novou slámou. Vchod do budky opatříme kulatými otvory, připomínajícími noru. Otvory upravíme na velikost 20 x 24 cm a překryjeme pytlovinou.
Do plemenitby zařazujeme samičky v šesti až sedmi měsících, kdy dosahují hmotnosti 3,5 až 4 kg, zatímco samce v šesti až osmi měsících, při hmotnosti 4 až 4,5 kg. Říje se u nutrie projevuje neklidem, běháním po výběhu a častým močením, trvá 1 až 3 dny a opakuje se každých 28 dní. Samice mívají dva vrhy do roka. Nutrie mívá 3 až 7 mláďat, která se rodí osrstěná a po narození hned vidí a slyší. Kojena jsou 2 až 3,5 týdne, poté je matka přirozeně odstaví. Samice se v chovu nechávají do 4 let, samci do 6 let. Pokud má matka málo mléka, pak přikrmujeme mláďata vařenicí z ovesných vloček a mléka. U nutrií je výhodou, že bezprostředně nereagují na příbuzenskou plemenitbu, přesto déle trvající nebo častější příbuzenská plemenitba může být příčinou poklesu plodnosti. Dospělé nutrie krmíme nejlépe dvakrát denně, přičemž větší část by měly dostat večer.
Při začínajícím chovu dochází k poměrně velkým úhynům, a to i za předpokladu, že jsou dodrženy základní podmínky chovu.
Zimu přežívá ve své noře (zimní spánek), do níž si přes léto nastřádá dostatek potravy, aby přežil celou zimu. Krtek je k životu v temném podzemí dokonale přizpůsoben. Je mistr v hrabání dlouhých tunelů. Jejich síť se rozprostírá pod listnatými lesy, poli, pastvinami, ruderálními plochami i zahradami. Nevyhovuje mu velmi písčitá půda, kde se tunely rychle zasypávají. Zato v hlinité a jílovité půdě vytváří síť trvanlivých tunelů, které mohou být až 150 metrů dlouhé a nacházejí se v rozličných hloubkách. Řada z nich vede blízko pod povrchem, kde je nejvíce potravy. Ale při nízkých teplotách, kdy svrchní vrstvy půdy chladnou až promrzají, se krtci zanořují hlouběji – zrovna tak jako jejich potrava. V síti tunelů se nacházejí větší kulovité komůrky, které slouží k odpočinku, spánku i výchově mladých. Krtci kromě písčité a příliš kamenité půdy pochopitelně nemají rádi ani plochy podmáčené. Dovedou si však poradit. V případě nutnosti si zde budují vyvýšené pevnosti, takzvané krtčí hrady. Vypadají jako obří, jeden i více metrů velké krtiny. Uvnitř se v labyrintu víceúrovňových chodeb skrývá hnízdní komůrka. Napojená je i na tunely či další komůrky zapuštěné lehce pod zemí. Zajímavé je, že od sebe můžeme odlišit tunely samčí a samičí. Zatímco samci si razí dlouhé, rovné chodby, samičky budují nepravidelnou, klikatější síť.
Čtyři hodiny spánku a odpočinku střídají čtyři hodiny hledání potravy. Krtci se živí nejrůznějšími bezobratlými. Tunely na ně fungují jako past a krtek jednoduše projde svůj revír a posbírá spadané červy a larvy. Někdy se odváží i nad povrch půdy, aby potravu hledal tam. Kromě žížal slupne jakýkoli v půdě žijící hmyz, vajíčka, larvy, kukly i dospělce. Dokonce může likvidovat i hraboše či hryzce, především jejich mláďata.
Na zimu si krtek často dělá zásoby, potravu ukládá do vyhloubené komůrky. Aby se mu nezkazila, skladuje ji živou, ovšem žížalám a larvám zkušeným kousnutím do hlavové části způsobí ochrnutí, takže neutečou. Ve spižírně takto může skladovat až stovky žížal (denně spotřebuje množství potravy, jeho metabolismus je náročný). Pokud všechny žížaly do jara nespořádá, jejich nervové centrum může zregenerovat a ony odlezou.
Časně zjara zatouží samotářští krtci po společnosti. Samci se vydají na pouť za samičkami. Padnou hranice teritorií a všichni se vydají za vábením jara. Samci jdou patrně po vůni, kterou vylučují pachové žlázky samiček. Urazí tak třeba 10 km dlouhou cestu. Volí již vyhloubené tunely, ale pokud žádné vhodné nenacházejí, milostná touha je donutí vyvrtat nové. Krtci mají jeden, nejvýše dva vrhy ročně. Mláďata se rodí obvykle v druhé polovině dubna. Samička rodí od dvou do sedmi holých a slepých mláďat po měsíční březosti a další měsíc je kojí. Stále je opečovává a hlídá, pouze na dvě hodiny denně se vydává za potravou. Pokud ji s mláďaty na hnízdě cokoli vyruší, obvykle je odnese do jiného. Odstavená mláďata pomalu opouštějí hnízdo, ale ještě týden až tři se zdržují v jeho blízkosti. Pak se rozprchnou do širého světa, hledat svůj vlastní podzemní domov. V této době často zabrousí nad zemský povrch a jsou snadnou kořistí dravců.
