Zlatá tečka na závěr, zdobení, na které se určitě těšíte od samotného začátku, máte-li odvahu, můžete přizvat na pomoc děti. Teď už záleží jen na vaší fantazii. Můžete na střeše nakreslit tašky, kolem střechy, oken a dveří udělat rampouchy. Stromy a sněhuláka pokrýt jakoby vrstvou sněhu a poté vše zaprášit moučkovým cukrem, by chaloupka i její okolí působily jako čerstvě zapadané sněhem. Nebo můžete využít zmiňovaných plátků mandlí, se kterými si dáte práci a vyskládáte je na střechu, stejně tak můžete použít lentilky nebo cokoliv. Nezdobte jen chaloupku, ale i jen okolí. Chcete-li, aby to vypadalo, jako že se z chaloupky kouří, vložte do komínu kousek vaty.
Pokud se vám celé dílo dařilo tvořit podle postupu, je pořád celá chaloupka – až na pomocné pásky – jedlá, takže až se budete chtít s vánoční atmosférou rozloučit, může se celá rodina do chaloupky s chutí pustit, určitě i to bude pro děti zajímavý zážitek.
Možná uvažujete o tom, že zůstane chaloupka jen okrasným prvkem, pak můžete zvážit, zda chaloupku nechcete osvětlit svíčkou, tu můžete vložit buď přímo do chaloupky, nebo vedle chaloupky, ale to opravdu jen tehdy, nechcete-li chaloupku ochutnávat. Ještě jedna věc, na kterou v tomto případě musíte zapomenout: chcete-li umísťovat svíčku do chaloupky, nedávejte vatu do komína, nemuselo by to dobře dopadnout, v lepším případě by zůstalo jen u nepříjemného zápachu.
Tak a je hotovo, doufám, že vás článek na výrobu chaloupky z perníku dostatečně navnadil a naladil, že se už na celý výrobní proces těšíte, že se svým dílem budete maximálně spokojená a že vám bude dělat radost nejen po celý adventní čas.
V diskuzi OTÁZKA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Zdeněk Lébl.
Dobrý den.
Chci se vás zeptat jakou včelu medonosnou - plemeno vaše skupina PSNV
upřednostňujete či chováte.
Kdysi jsem se na nějaké přednášce dozvěděl, že chováte i včelu tmavou,
naší původní včelu a usilujete o její navrácení na naše území místo včely kraňské.
Děkuji za odpověď.
S přáním hezkého dne Lébl Zdeněk.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Včelí žihadlo obsahuje jed, který působí bolestivě. Pro včelu je použití žihadla téměř vždy smrtelné, proto jej použije jen v nezbytném případě. Žihadlo po vbodnutí zůstává živým orgánem, který dále pracuje. Každé žihadlo se skládá z několika bodel, která asi ještě minutu zavrtávají žihadlo stále hlouběji do rány, které pomocí vratizoubků stále pevněji drží v pokožce. Přitom se jed z jedového váčku postupně přečerpává do rány. Čím déle je žihadlo v ráně, tím větší jsou následky. Proto je velmi důležité žihadlo z rány rychle odstranit. Pokud žihadlo zůstane v ráně, ihned je odstraňte vyškrábnutím nehtem, obráceným nožem, pinzetou. Včelí jed, který se dostane při vpichu žihadla do těla, způsobí popraskání buněčných membrán, stimuluje syntézu prostaglandinů a vyvolá v místě vpichu zánětlivý proces. Všechny složky včelího jedu se synergizují, tedy vzájemně působí tak, že celkový účinek jedu je vyšší, než by odpovídalo izolovanému účinku jednotlivých složek. Následky bodnutí jsou především lokální slabá až intenzivní bolest, pocit napětí v místě a okolí bodnutí, otok, zarudnutí a svědění.
Když dostanete žihadlo, tak ho co nejdříve odstraňte, na ránu přiložte rozříznutou cibuli nebo potřete octem a místo, kde vznikl otok, chlaďte vodou nebo ledem (zmírníte otok), pokud je vám nevolno nebo jste alergičtí, vyhledejte lékaře.
Máme připravený úlek, je polovina dubna, tedy období, kdy u nás mladé samičky čmeláků v největším počtu hledají místo k založení hnízda. Některou z těchto samiček je zapotřebí do úlu umístit.
Můžeme samičce úl „nastrčit“ do míst, kde jsme vypozorovali, že čmeláci na jaře místo k založení hnízda s oblibou hledají, a doufat, že jej sama nalezne a usadí se v něm. Takový způsob má kromě jiných tu nevýhodu, že je poměrně málo úspěšný. Pravděpodobnost usazení jen zřídkakdy překročí 10 %. Účinnějším způsobem je samičku v přírodě odchytit, do úlu ji vpustit a na krátkou dobu úl uzavřít. K tomu je zapotřebí síťka na hmyz a několika skleněných lékovek. Pokud síťku nevlastníte, lze ji snadno vyrobit z tyče, kusu drátu a staré záclony.
Zde je na místě důležité upozornění – chytejte pouze samičky hledající hnízdo. Poznáte je snadno, poměrně pomalu poletují nad zemí, prolézají všechny skuliny, obletují zdi, hromady organického materiálu a evidentně „něco hledají“. Z biologie vyplývá, že čmeláci, které můžete v tomto období zahlédnout, jsou výhradně mladé matky.
Je nepřípustné sbírat čmeláky z květů či kdekoli jinde nebo snad přemisťovat do úlů už založené kolonie. Mějte na paměti, že čmeláci jsou u nás zákonem chráněný druh. Hledající samičku je tedy zapotřebí co nejšetrněji odchytit a vpustit vletovým otvorem do úlu (někdy to chvíli trvá). Jakmile samička do úlu vleze, utěsněte vletový otvor kouskem hadříku a nechejte jej hodinu zavřený. Poté česno uvolněte a pozorujte, jak se samička při opouštění úlu (což většinou opět chvíli trvá) chová. Samičku z úlu nikdy žádným způsobem nevypuzujte. Pokud záhy uletí (což se též stává často), usazení se nezdařilo. Pokud delší dobu setrvá na letáku a potom se začne ve stále se zvětšujících půlkruzích, obrácena hlavou k česnu, vzdalovat, je slušná pravděpodobnost, že se do úlu vrátí (někdy za hodinu, jindy za den). Zjistíte to položením drobného předmětu, například kousku suchého stébla, do prostoru česna.
Pokud se usazení nezdaří, pokus opakujte, až se nějaká samička usadí. Mezi nenáročné druhy patří čmelák polní (Megabombus pacsuorum) a čmelák rokytový (Pyrobombus hypnorum) – oba svým vzhledem připomínají velkou samotářskou včelu, čmelák rokytový ovšem v terénních chovech poměrně „důrazně“ brání hnízdo. Mezi snáze usaditelné druhy patří také čmelák zahradní (Bombus hortorum), asi 3 cm velký čmelák s bílým zadečkem a třemi žlutými proužky na těle, či čmelák skalní (Pyrobombus lapidarius), stejně velký, černý čmelák s rudými chloupky na posledních článcích zadečku. Náročnější na usazení jsou ostatní druhy, například poměrně atraktivní čmelák zemní (Bombus terrestris) či hájový (B. lucorum), oba jsou podobní čmeláku zahradnímu, jen jim „schází“ žlutý proužek na spodní části hrudi. Zkušenosti různých chovatelů se však také v tomto ohledu liší.
Jedná se o produkt rostlinného původu. Pyl neboli pylová zrna jsou samčí pohlavní buňky vyšších kvetoucích rostlin vznikající v prašnících, které po dozrání prasknou a uvolní tak pylová zrna do okolí. Aby se pylová zrna dostala na bliznu květu stejného botanického druhu, je pyl rozšiřován větrem, vodou nebo živočichy, z nichž nejvýznamnějším je právě včela. Pro každou rostlinu je typické, že se její pylová zrna liší od pylu jiných rostlinných druhů, a to velikostí, tvarem, barvou a povrchovou strukturou. Pro včelu má pyl velký význam – je to výživa. Ačkoliv největší a nejdůležitější význam včely v přírodě spočívá v opylování rostlin, pyl je pro samotné včely zdrojem potravy bohaté na bílkoviny, minerály a vitamíny.
Při sběru pylu létá včela z květu na květ a sbírá pyl, který formuje do tvaru hrudek označovaných jako pylové rousky (4–10 mg), které odnáší do úlu na posledním páru nohou. Po příletu do úlu uloží létavky rousky pomocí chitinových trnů na druhém páru nohou do buňky a úlové včely pyl v buňce udusají hlavičkami. Ve chvíli, kdy včely naplní buňku ze 2/3, zalijí ji medem a v buňce proběhnou anaerobní konzervační procesy za vzniku organických kyselin, které s oxidem uhličitým zajistí dlouhou trvanlivost pylu až na jeden rok. Na průběhu biochemických procesů v buňce se podílí metabolismus a enzymy pylového zrna, výměšky včelích žláz a mikroorganismy (kvasinky, bakterie). Výše zmíněnými procesy se z květového pylu v podobě rousky stává pyl plástový, který tvoří základní výživu včelího plodu, je tmavší barvy, pastovité konzistence, příjemné vůně a nakyslé chuti.
Složení pylu se dá rozdělit podle obsahu výživných látek do tří skupin a to:
dobré pyly z vrby, ovocných stromů, kaštanů, břečťanu, hořčice, máku, jetele a řepky;
střední pyly z lísky, topolu, olše, javoru, chrpy a jiných květin;
špatné pyly z jehličnatých stromů.
Využívat se dají pylové rousky i plástový pyl v čerstvém nebo sušeném stavu. Můžeme je smíchat s medem, marmeládou, tvarohem, rozpustit v mléce nebo ovocných šťávách. Pyl působí při zánětech horních cest dýchacích, nachlazení, senné rýmě, má antimikrobiální účinky, užívá se při arterioskleróze, zvyšuje tvorbu hemoglobinu, působí na chudokrevnost, ovlivňuje mírnou formu vysokého krevního tlaku, působí při hyperplazii prostaty, zánětech močových cest, podporuje plodnost, ovlivňuje potenci, podporuje růst vlasů a nehtů, léčí ekzémy a vyrážky, zlepšuje zrak, působí pozitivně při onemocnění nervů, endokrinních chorobách, při rekonvalescenci po mozkové příhodě, při chorobách žaludku, dvanáctníku, jaterních potížích a chorobách, upravuje činnost střev, ovlivňuje chronické zácpy a chronické průjmy. Pyl můžeme užívat i při únavě a vyčerpanosti, nechutenství, depresi, ovlivňuje psychiku, doplňuje energii, obnovuje tkáně, zmírňuje bolesti hlavy.
Pyl není vhodné užívat, pokud trpíme alergií na pyl. Také se nedoporučuje konzumace při onemocněním ledvin, kde je snaha snížit množství bílkovin, dále v těhotenství nebo při zhoubných i nezhoubných nádorových onemocněních.
Nákup pylu lze uskutečnit prostřednictvím internetových obchodů, pro inspiraci se můžete podívat zde. Mezi včelaři není prodej pylu moc rozšířený, a proto je těžké si ho tímto způsob opatřit.
Včela medonosná (latinsky Apis mellifera) žije ve velkých společenstvech, která jsou tvořena mnoha tisíci jedinců. V hnízdě žijí vždy tři kasty, jimiž jsou plodná samička (matka), samečci (trubci) a dělnice. Životní cyklus včely medonosné začíná vždy, když královna naklade do každé buňky po jednom vajíčku. Z oplozených vajíček se pak vylíhnou dělnice a matky, z neoplozených trubci. Po třech dnech se z vajíček vylíhnou malé larvičky, které jsou po první čtyři dny krmeny výživnou mateří kašičkou, v pozdější době pylem a nektarem. Během následujícího týdne larvy rychle rostou, několikrát se svlékají, a když téměř vyplní celou buňku, včely ji zavíčkují voskem. Larva se zakuklí a později se přemění v dospělou včelu. Po vylíhnutí se činnost včely medonosné mění vždy po několika dnech. Nejdříve čistí hnízdo, pak krmí larvy. Po jedenáctém dnu začínají včele žlázy na zadečku vylučovat šupinky vosku, takže může stavět v hnízdě plásty. Od šestnáctého do dvacátého dne života včela přijímá od létajících včel nektar a pyl, který ukládá do zásob v podobě medu. Přibližně dvacátý den včela konečně opouští úl a zdržuje se nějaký čas před jeho vchodem, kde se učí orientovat a zároveň úl hlídá. Od jedenadvacátého dne života již létá po okolí, přináší pyl, nektar, vodu a předává je mladším včelám v hnízdě.
Včely medonosné vyhledávají pro svá hnízda dutiny ve stromech, vchody do jeskyň či místa pod skalními převisy. V současnosti většina včelstev sídlí v umělých úlech. V době květu na jaře a v létě vyletují včely za teplých dní z úlů a sbírají v okolí vodu, pyl, nektar, sladké šťávy z poraněných stromů nebo medovici.
Včela medonosná saje nektar sosákem dlouhým šest milimetrů a pak si jej ukládá do váčku (medný váček), který je od žaludku oddělen česlem, to znamená že nasátý nektar nepřijde do trávícího systému včely medonosné. Pyl včela stírá z květů svým ochmýřeným tělem a poté jej předníma nohama zkartáčuje do prohlubní na holeních zadního páru nohou.
Včely produkují mimo med i sladkou hmotu. Tu zpracovávají z nektaru nebo medovice tím, že ji obohacují látkami vlastního těla, uskladňují v plástech, zahušťují, přikrývají voskovými víčky a nechávají dozrát. Včely produkují ještě další látky, které lze využít především v medicíně a kosmetice. Jedná se především o včelí vosk, mateří kašičku a propolis. Vosk vzniká ve voskotvorných žlázách včel. Jedná se o přestavbu cukrů a pylu v trávicím a voskotvorném ústrojí. Vosk je stavební materiál pro výrobu včelích plástev se známými šestihrannými buňkami, ve kterých se vyvíjí nová generace včelstva nebo je zde uložen med. Tato surovina je člověkem využívána zejména v kosmetice a farmacii. Mateří kašička se dá svojí funkcí přirovnat mateřskému mléku u savců. Jedná se o výměšek žláz mladých včel starajících se o vyvíjející se novou generaci včel. Mateří kašičkou jsou krmeny pouze budoucí královny. Mateří kašička je tekutina bílé až nažloutlé barvy, typické slabě kořeněné vůně. Díky obsahu mnoha látek, které patří k základním látkám potřebným pro správnou funkci organismu, se používá ve farmacii. Propolis je včelí tmel. Jedná se o látku pryskyřičné povahy, kterou včely získávají z rostlinných zdrojů a používají ji k dezinfekci, výztuhám a utěsnění úlu. Tato pryskyřičná substance žlutohnědé, červenohnědé nebo zelenohnědé barvy obsahuje vosk, balzámy a éterické oleje, pyl a další. Má aromatickou vůni, která vytváří charakteristickou atmosféru úlu. Díky svým dezinfekčním vlastnostem je účinný při různých onemocněních kůže, které jsou bakteriálního či virového původu (například bradavice).
