Při dopravě kalů a suspenzí, které obsahují vláknité příměsi (zbytky textilií), se v rotujících kanálech čerpadel tvoří provazce, které mohou způsobit i jejich ucpání. K čerpání těchto suspenzí a kalů se nejčastěji používají oběžná kola jednokanálová nebo dvoukanálová. Oběžná kola také mohou být osazena řezacím plátkem, který rozsekává různé vláknité materiály. Také se může použít řezací zařízení, které je umístěno na sání kalového čerpadla, to však zhoršuje sací schopnost čerpadla. Do septiků by mělo být zvoleno čerpadlo kovové s mobilní instalací, zde ale záleží na tom, kolik chcete do čerpadla investovat a jak často ho budete používat. Kalové čerpadlo může být vybaveno plovákem, který spustí čerpadlo při ponoření, nebo manuálním ovládáním.
V diskuzi KALA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jana.
Dobrý den co mám dělat s květem kdys začne odkvetat urezat až dole nebo jak prosím máme velkou kalu do zahrady diky Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Večeřova Bohuslava.
Dobrý den ve Vašem přízpěvku se zmiňujete o venkovní KALE ,nebyla by možnost zakoupení nějakého oddenku ??? Marně hledám někoho kde by tato možnostzakoupení byla .. Děkuji za ochotu Večeřova.
Jedná se o malé ponorné čerpadlo, které je určeno k čerpání znečištěných odpadních vod, například fekálií, kalů s obsahem drobných kusovitých částic do průměru 10 mm. Čerpadlo je vybaveno mělnícím zařízením k rozmělnění částic obsažených v čerpaném médiu. Výtlak čerpadla je 10,3 m s průtokem 3,5 l/s, je vyrobeno z litiny – nerezu, hmotnost je 12 kg. Vyrábí Sigma pumpy Hranice s.r.o.
V diskuzi POKOJOVÁ KALA PĚSTOVÁNÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Hana Nekvindová.
Dostala jsem kalu po 3týdnech listy a květy uhnívají,zalévala jsem opatrně.Co je špatně?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Marketa Kobzova.
Dobrý den
Koupila jsem si Kalu , přesadila jí a do dvou mi začaly žloutnout listy . Zalila jsem ji jen po přesazení a pak už raději ne . Co mám dělat ....děkuji za odpověď ....
Její pěstování v bytě není zas tak náročné, i když její růstový rytmus vypadá na první pohled složitě. A přitom tato rostlina přežije i nedostatečnou péči. Jedno si však při pěstování musíte uvědomit. Rostlina chce mít svůj klid, takže ji nedoporučujeme při vegetačním růstu přenášet z místa na místo nebo květináčem otáčet. Jako pokojové rostliny se pěstují dva druhy, a to Kala aethiopica var. gigantea Hort., která je mohutného vzrůstu, a Kala aethiopica hybr. Perla ze Stutgartu, jejíž vzrůst je nízký a je celkově drobnější. Na jaře, po odkvětu, necháme rostlinu zatáhnout. Nejpozdější termín by měl být konec května. Většina listů v té době zežloutne a uschne a zůstane jen zelené srdíčko rostliny, tedy jeden dva malé zelené listy. Rostlinu v této době můžeme umístit i do venkovního prostředí. V době odpočinku kalu zaléváme velmi mírně a jen občas. Delší doba sucha jí nevadí, naopak. Koncem srpna pak rostlinu přeneseme na stabilní stanoviště. V této době můžeme také kalu přesazovat a můžeme rozdělit i mohutné trsy na více rostlin. Přesazujeme do směsi jílu a listovky s příměsí rašeliny a písku. Do zeminy pro kaly se přidává i mletá rohovina. V době vegetačního růstu vyžaduje kala hojnost vody, a pokud možno i často rosíme. Odpovídá to tak nejvíce jejím podmínkám v přírodě. Až do období květů jednou týdně kalu přihnojujeme slabými tekutými hnojivy. Zimní stanoviště by kala měla mít kolem 10 °C a chráníme ji proti intenzivnímu slunečnímu svitu. Zantedeschia aethiopica se velmi dobře hodí i pro hydroponické pěstování, ale i zde musíme zachovávat její růstový rytmus. Ze škůdců ji v nevětraných suchých místnostech s oblibou napadají mšice. Mnozí majitelé kaly se ptají, proč jim kala nekvete. Ve většině případů je to proto, že nezachovávají její růstový rytmus. Zalévají ji po celý rok naprosto stejně a neumožní rostlině prodělat dobu vegetačního klidu. A právě v tom ve většině případů spočívá příčina neúspěchu. Musíte si uvědomit, že každá rostlina, nejenom kala, je uzpůsobená i přes mnohaleté pěstování podmínkám ve své původní vlasti a tyto podmínky je nutno co nejvíce zachovávat i při pokojovém pěstování. Proto je dobře si o každé doma pěstované rostlině toho prostudovat co nejvíce, abychom pěstování doma přizpůsobili podmínkám v její domovině. Dodržíte li tedy její růstový rytmus, odmění se vám rostlina svými květy.
V diskuzi KALA VENKOVNÍ JEJÍ PĚSTOVÁNÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Alena.
Nikde nenachazim, zda chce venkovni kala na slunicko, nebo do stinu, kam nejlepe zasadit. Domaci kaly pestuji již léta, siroke okoli jsem podelila rozmnozenymi, ktere celou zimu krasne kvetou a na léto je necham pod stromem odpočinout. Jak ale s venkovni nevim?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Olga Čermáková.
Prosím vás můžete mi poradit jak a kdy množit venkovní kalu?Jestli na podzim když se ukláda nebo na jaře než se sázi do půdy.DĚKUJI MOC ZA RADU.s POZDRAVEM čERMÁKOVÁ
Koncentrovaná kyselina fosforečná se ředí vodou. Při směšování s vodou se musí dbát na to, aby příliš nevzrůstala teplota roztoku. Kyselina se vždy pomalu a za stálého míchání přidává do vody, nikdy ne naopak! Produkt se vstřebává všemi cestami expozice. Dráždí dýchací orgány, je žíravý, způsobuje vážné popáleniny a těžce se hojící rány. Vnikne-li do očí, hrozí poškození až ztráta zraku (oční dráždivost: králík 119 mg – silně dráždivý (SEV); kožní dráždivost: králík 595 mg/24 hod – silně dráždivý (SEV)).
Vypouštění vod obsahujících produkt do kanalizace a vodotečí je přípustné až po neutralizaci a za podmínek stanovených vodohospodářskými orgány. Eliminace fosforu v odpadních vodách se provádí srážením solemi trojmocného železa či hliníku. Vzniklá nerozpustná suspenze se absorbuje v aktivním kalu.
Vhodný materiál k zředění nebo neutralizaci: zředěný roztok hydroxidu sodného, hašené vápno, mletý vápenec, soda.
Při likvidaci zbytků produktu a jeho obalů je nutno postupovat v souladu se zákonem o odpadech, ve znění všech prováděcích předpisů (vyhláška, kterou se stanoví Katalog odpadů; vyhláška o podrobnostech nakládání s odpady). Jestliže se tento přípravek a jeho obal stanou odpadem, musí konečný uživatel přidělit odpovídající kód odpadu podle Katalogu odpadů. Zatřídění podle Katalogu odpadů je možno provádět na základě vlastností odpadu v době jeho vzniku.
V naší poradně s názvem POKOJOVÁ KALA PĚSTOVÁNÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Sylvie Milotová.
Dostala jsem červenou kalu k svátku,ale uhnívají jí kořeny,ať jí zalévám,nebo ne .Bojím se,že mi dlouho nevydrží a přijdu o ní.Prosím o radu
Děkuji Sylvie
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
To je úplně normální. Kala miluje vodu a musí být stále vlhká. Toto prostředí prospívá různým patogenům, jako jsou plísně a bakterie a ty potom ničí rostlinu rozkladem. Stačí, když rostlina během své prodejní cesty byla jedinkrát postavena do kontaminované misky. Infekce se pomalu rozroste a v brzké době rostlinu zničí, obvykle až po prodeji. Obrana proti tomu je těžká, protože na každý patogen působí jiné prostředky a zjištění, které patogeny jsou přítomny v substrátu, vyžaduje laboratorní vyšetření. Navíc, když už jsou viditelné projevy nákazy, tak je zpravidla na nějaké léčebné zásahy pozdě.
Po zákroku přetrvává působení lokální anestezie po několik hodin. Po jejím odeznění může nastoupit citlivost až bolestivost rány přetrvávající po další 2 až 3 dny. Tato bolest je zvládnutelná běžně dostupnými léky proti bolesti. Aby se snížilo riziko komplikací při hojení (například zánětu), poskytne lékař po ošetření dostatečné informace o tom, jak o ránu pečovat. Při nekomplikovaném průběhu hojení je pacient bez obtíží zpravidla během jednoho týdne.
V diskuzi KALA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Marie Novotná.
Dobrý den, dnes jsem si koupila v květináči kvetoucí kalu. Protože je v malém květináči a je tam hodně rostlinek, můžu ji nyní přesadit a rozmnožit? Děkuji za odpověď.
Marie Novotná
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Odstředivá kalová čerpadla využívají síly, která se tvoří v rotujícím oběžném kole, a předávají ji čerpanému médiu stejným způsobem, jako je tomu u čerpadel pro čisté tekutiny. Nicméně tím podobnost de facto končí. Kalové čerpadlo se skládá z:
Oběžná kola
Jsou hlavní rotační součástí, která předává energii dopravované kapalině pomocí lopatek. Lopatky oběžného kola kalového čerpadla musí být silnější než lopatky klasického vodního čerpadla. Kvůli této tloušťce musí být na kole méně lopatek, jinak by byl průchod pro čerpané látky příliš úzký, a to by mělo negativní vliv na výkon a průchodnost čerpadla. Tento fakt vede ke snížení čerpací výšky a účinnosti. Zřídkakdy jsou oběžná kola z kovových slitin opracována na vnějších plochách. Tato práce navíc se nevyplatí, jelikož oběžná kola (stejně tak i vložky skříní) mají omezenou životnost, a to i přesto, že jsou vyrobena z odolných materiálů. Po opotřebení, kdy klesá výkon čerpadla, se musí vyměnit. Oběžná kola mají obvykle rovné nebo Francisovy lopatky. Pro některé typy kalů mají lopatky typu Francis vyšší účinnost, lepší sací výkon a mírnější opotřebení, jelikož úhel lopatky je shodný s úhlem nátoku tekutiny, jde o takzvaný bezrámový nátok. Rovné lopatky oběžného kola vykazují mírnější opotřebení ve velmi hrubých kalových aplikacích nebo tam, kde forma na lití vylučuje Francisovy lopatky a je nutné použití elastomerové oběžné kolo. Počet lopatek oběžného kola se obvykle pohybuje mezi třemi a šesti v závislosti na velikost částic v suspenzi a velikosti kalového čerpadla. Oběžná kola jsou buď uzavřená, nebo otevřená. Uzavřený typ oběžných kol (s krycím diskem) je běžnější než otevřený typ (bez krycího disku), který se někdy používá pro speciální aplikace. Oběžná kola jsou obvykle uzavřena z důvodu vyšší účinnosti a menší náchylnosti k opotřebení v přední části. Otevřená kola se používají nejčastěji v menších čerpadlech a tam, kde čerpané částice mohou způsobit ucpání. Dalším rysem oběžných kol kalových čerpadel je použití vyrovnávacích lopatek na zadní straně nosného disku. Tyto lopatky mají dvojí funkci. Redukují (vyrovnávají) tlak a udržují pevné částice mimo mezery mezi oběžným kolem a spirálou pomocí odstředivé síly. Příklady použití standardních oběžných kol: jednokanálové uzavřené kolo se využívá na čerpání vláknitých kalů; dvoukanálové uzavřené kolo se využívá na čerpání strusky s menšími částicemi; kolo pro dopravu kašovitých směsí se využívá k čerpání septiků, kolo s ejektorovými kanály se využívá k čerpání kašovité, silně proplyněné kapaliny (papírovinu).
Spirály čerpadel
Jedná se o část čerpadla, která uzavírá oběžné kolo. Rychlost proudění ve spirále je ve srovnání s čerpadly na čistou vodu většinou nižší, a to zejména kvůli snížení opotřebení. Tvar spirály je zpravidla zpola souosý, nebo souosý s velkým podbroušením na nosu spirály. Rozeznáváme spirály s výměnnými vnitřními vložkami a spirály bez vložek. Podle potřeby se vyrábějí spirály s obložením gumovým nebo kovovým, vždy záleží, na co bude čerpadlo využíváno.
Ucpávky
Jsou jedním z nejdůležitějších mechanických prvků v každém odstředivém kalovém čerpadle. Brání průniku kapaliny mimo oblast pracovní části čerpadla. Důležité je pečlivě zvolit správný typ těsnění tak, aby vyhovoval individuálnímu čerpacímu systému. Volba druhu hřídelové ucpávky závisí na vlastnostech kapaliny a na mechanických, chemických a tepelných vlivech, které budou na ucpávku působit. Tři nejčastěji používané typy ucpávek pro dopravu znečištěných kapalin a kalů jsou dynamické, měkké a mechanické ucpávky.
Kalová čerpadla lze umístit v suché jímce (provozní oblast je prostorově oddělena od sběrné šachty, přívod média je zajištěn pomocí sacího potrubí, čerpadlo může být v horizontální nebo vertikální poloze), v mokré jímce (čerpadlo je zaplaveno čerpaným médiem, je ke stávajícímu potrubnímu systému připojeno pomocí pevně instalovaného spouštěcího zařízení, pomocí příslušného spouštěcího systému může být kdykoliv vyzdviženo i z plné šachty, respektive být do ní spuštěno), případně je možná mobilní instalace (čerpadlo je vybaveno podstavcem a může být využíváno flexibilně, běžně jsou tyto agregáty v provedení s kabelovou vidlicí anebo spínacím přístrojem. Možné jsou však i varianty s volným koncem kabelu).
Na podzim nakoupené sazenice je vhodné ponechat přes zimu v květináčích a vysadit je do půdy až zjara. Sazenice se vysazují ve vzdálenosti 100 až 120 cm podél dlouhých stěn. U každé rostliny se nechá růst jeden výhon vzhůru, přičemž se připevní k vodorovně napnutým drátům ve vzdálenosti 20–25 cm od zdi. Z vrcholu má vyrůst jediný silný výhon. Postranní výhony zkracujte až na dva listy. Vzhůru rostoucí výhon zaštípněte ve výšce kolem 2 m. Pak vyberte silný výhon vyrostlý pod vrcholem jako vedoucí výhon a opět ho veďte vzhůru. Ostatní postranní výhony nechte růst do poloviny září a poté je zaštípněte.
V diskuzi POKOJOVÁ KALA PĚSTOVÁNÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Hana Nekvindová.
Dostala jsem kalu po 3týdnech listy a květy uhnívají,zalévala jsem opatrně.Co je špatně?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Karolína.
Dobrý den, koupila jsem kalu na začátku podzimu, je v kanceláři a zdá se, že jí to svědčí. Dočetla jsem se ale nyní, že by měla být zazimovaná, přitom ta moje má stále květy a zelené listy. Je nutné ji zazimovat nebo ji můžu nechat? Děkuji
Máta vyniká svou rozmanitostí jak do barvy, tak množstvím odrůd a druhů a má příjemnou výraznou vůni. Kvete červenofialově od července do září a její výška se pohybuje kolem 30–60 cm a šířka je kolem 0,5 m. Má ráda polostinné až slunné stanoviště a její trs je vzpřímený a bujně rostoucí. Musí se pravidelně zalévat, ale nesmí být přemokřena. Průběžně se sklízí mladé listy na čaj, na podzim je nutné sestříhat ji celou. Lze ji pěstovat v květináčích. Nejvhodnější je propustný, hlinitopísčitý substrát. Pravidelně ji zalévejte odstátou vodou do misky a přihnojujte ji. Je nenáročná, až se rozroste, téměř o ni nemusíte pečovat. Čerstvé listy máty lze sklízet celé léto. Nať se doporučuje stříhat těsně před květem a v odpoledních hodinách, to obsahuje nejvíce silic. Množí se buď částmi rostlin, rozdělením kořenů či ze semen. Nejpříhodnější doba pro vysazení je na jaře (březen, duben) či na podzim (září). Na zimu ji umístěte na světlé místo, kde bude minimálně 10 °C, a omezte zálivku.
V naší poradně s názvem KALA HNOJENÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Eva Ťoupalová.
Dobrý den, jak mám hnojit pokojovou kalu? mám jí krásnou, přes zimu měla odpočinek, nyní má nádherné listy ale zatím nekvete. Děkuji za odpověď.
S pozdravem
Eva Ťoupalová
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Krásné listy a žádné květy znamená mnoho dusíku v substrátu. Hnojte hnojivem s nízkým obsahem dusíku a občas zalévejte ve vodě rozmixovanými skořápkami.
Roztoči jsou tak malincí, že není možné je vidět pouhým okem. Proto je nutné všímat si několika věcí okolo a důkladně pečovat zvláště o svou postel. I když se každý den umyjete od hlavy až k patě a uleháte s pocitem absolutní čistoty, může vás časem překvapit nepříjemná vyrážka. Pokud se dokonale nestaráte také o své lůžko, na vině jsou roztoči, kterých máte nejspíš plnou postel (štípance z postele).
Celá postel je při nedostatečné péči doslova smetištěm biologického odpadu, které denně zásobujeme slušnou dávkou odumřelé kůže, lupů, potu, mazu, slin, chlupů a vlasů, ale i zbytkem krémů. Na takovémto místě často nespíte sami. Pro roztoče je to ideální hostina, a tak s vámi lože v hojném počtu sdílí. Povlečení by se mělo dle odborníků měnit alespoň jednou týdně, ale v letních dnech, nebo pokud se v noci hodně potíte, je ideální obměňovat ho každé tři dny.
Víte, že podle některých průzkumů tvoří desetinu váhy používaného polštáře nejen zbytky odumřelé kůže, ale také kolonie roztočů a jejich trus? Polštář byste měli alespoň jednou za tři měsíce vyprat na 60 °C, při kterých roztoči umírají, a potah na něj měnit dvakrát týdně. Vždyť na polštáři ulpívá nejvíce nečistot – kožní maz, pot, sliny, nebo zbytky kosmetických přípravků, které po čase mohou žluknout. Nejen tedy roztoči, ale i vaše vlastní biologické skvrny nebo kosmetické přípravky mohou být důvodem vašich nemizících kožních problémů a akné. Také byste měli pečovat o svou peřinu. Nejen povlečení je nutné vyprat. Většina potu a dalších zbytků kůže se totiž hromadí právě tady. Všimli jste si někdy, jak jsou peřiny zažloutlé? To je přesně ono. Společně se zbytky kůže se v peřině nachází také obrovské množství jak živých, tak mrtvých roztočů. Peřiny perte alespoň čtyřikrát ročně.
Udělejte si test na přítomnost roztočů:
Máte vyrážku?
Objevily se u vás svědivé pupínky?
Měníte povlečení jednou měsíčně?
Polštáře a peřiny neperete, nebo je perete jednou ročně?
O matraci se nijak zvlášť nestaráte?
Pokud jste alespoň třikrát odpověděli, že ano, s největší pravděpodobností máte ve své posteli roztočové nocležníky!
O vinné révě (Vitis vinifera) platí, že pokud ji pěstujeme, musí mít svou „hlavu“ obrácenou ke slunci a své „nohy“ v teple. Proto ji vysazujeme na slunné místo chráněné před větrem a do „teplé“ půdy. Pokud je na jaře chladněji, klidně vyčkáme s výsadbou až do konce května, jinak můžeme vysazovat už v dubnu, pokud je tento měsíc v daném roce teplejší.
V průběhu růstu se používá zelené hnojení. Štěrkovité půdy s příměsí jílu není nutné příliš zalévat, ale pokud jíl chybí, je nutné pořídit k rostlinám závlahu. V takovéto zemině se daří především modrým odrůdám. Kamenité půdy jsou pro révu asi nejideálnější. Kameny totiž ohřívají povrch a dokážou teplotu udržet i v noci, kdy klesá rapidně dolů, a také zabraňují vysychání půdy. Je-li taková půda zároveň bohatá na jíl, pak se v ní daří téměř všem odrůdám vinné révy. Pouze pro některé odrůdy jsou vhodné půdy písčité. Daří se v nich odrůdám pro červená vína, jako je Frankovka nebo Modrý Portugal, z bílých vín je to Rulandské šedé. A hodí se i pro odrůdy stolní, tedy odrůdy určené k přímé konzumaci – jejich plody jsou krásně zbarvené a nepodléhají hnilobě.
V naší poradně s názvem KALA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Marie Svobodová.
Koupila jsem si kalu,kvetla krásně bíle a tedˇmá zelené květy.
Nevím čím to je nebo zda se má nějak zvláště hnojit.
Děkuji za odpovědˇ.
Svobodová
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Život kaly je mnoholetý a rostlina pravidelně vstupuje do období spánku. To způsobuje, že květy s dlouhou životností mění barvu, často na zelenou a pak hnědou. Kala se zelenými květy je normální součástí životního cyklu zdravých rostlin. Rostlina začne soustředit energii na listy, které shromažďují energii, aby podpořily rozkvět příští sezóny. Když jsou květy plné a zelené, odřízněte je tak, aby rostlina mohla využít veškeré své zdroje na zásobování oddenků.
Zelené květy rovněž mohou být následkem přebytku dusíku. Zvolte hnojivo, které má méně dusíku a více fosforu.
A jako poslední možná příčina zelených květů je nedostatek denního světla. Krátké zimní dny a zamračeno nestačí rostlině, aby mohla vybarvit květy do bíla.
Kde můžeme najít prvopočátky pěstování vinné révy?
Pravděpodobně v Asii, a to konkrétně v oblasti okolo Kaspického moře, někde na území dnešní Gruzie, Arménie či Ázerbájdžánu. Nejstarší nálezy svědčící o zpracování hroznů na víno pocházejí z Turecka, Libanonu a Sýrie. Stáří jejich vzniku je odhadováno na dobu asi před 7 000 až 10 000 lety. Révu také běžně pěstovali Sumerové, Asyřané, Babyloňané, Egypťané. Často bylo její pěstování pod patronací některého z bohů, například v Egyptě bylo zasvěceno bohu Osirisovi.
Jistě už většina z nás slyšela o bakchanáliích, tedy antických slavnostech Řeků, kterými oslavovali boha Dionýsa čili Bakcha, syna nejvyššího boha Dia. Byly to bouřlivé slavnosti, plné všeobecného hýření, sexuální nevázanosti a bohatýrského popíjení vína; to vše pochopitelně k uctívání onoho boha. Řekové víno popíjeli, ale byli také zkušenými pěstiteli révy a výrobci vín. Kromě běžných vín uměli vyrábět i speciality, jako vína kořeněná, ochucovaná bylinami či medem. Zkušenostmi se dopracovali k vědomostem, které bychom mohli označit jako „vinařskou chemii“. Pro sedimentaci kalů, tedy vyčistění vín od kvasnic a pro zrání vína používali amfory, kde se v úzké dolní části kaly dobře usazovaly a zůstávaly zde zhutnělé gravitací i při vylévání vína. Úzké hrdlo na vrcholu amfory zase zabraňovalo přístupu vzduchu, o kterém se už tehdy vědělo, že vínům škodí. Proto se také amfory uzavíraly korkem či dřevěnými kolíky, které se ještě zalévaly smolou nebo sádrou, aby vína byla chráněna před oxidací a také aby nevysychala. Pro převážení vín po jednotlivých řeckých ostrovech bylo potřebné vína konzervovat – k tomu se používala mořská voda. Bylo tedy tehdy běžné, že tato vína byla slaná.
Pěstování révy a pití vína převzali od Řeků Římané, kteří víno zasvětili svému bohu Jupiterovi. Římané se také brzy stali zkušenými pěstiteli i dobrými výrobci vín. A co víc, nevycházeli jen ze zkušenosti, některé pěstitelské zásady byly přímo nařizovány. Byl například vydán zákaz sázet ve vinohradech zastiňující rostliny, jako lísky, olivy aj. (Uvědomili si totiž, že réva je světlomilná, jak jsme si řekli na začátku našeho besedování o révě a vínech.) Narůstající výhony se vyvazovaly k oporám (první opěrné konstrukce, často ve tvaru pergol). Vinice se oplocovaly a byly ustanoveny přísné tresty za krádeže.
Římané, stejně jako Řekové, vína ředili – pití neředěného vína bylo považováno za barbarství. Pití vín byla společenská záležitost; vína se pila na hostinách, požádaných bohatými, společensky vysoce postavenými osobnostmi v jejich palácích. Je zajímavé, že v té době sice existovaly hospody a putyky, ale ty byly určené pouze pro pocestné. Své cti dbající Říman by do takovéhoto zařízení běžně nešel, protože by to bylo proti tehdejším dobrým mravům. Hostiny nepředstavovaly jen bohapusté popíjení, jak bychom si mohli dnes představovat; byly příležitostí, jak bychom dnes řekli, ke kulturnímu setkávání. Často se na nich přednášely čerstvě napsané básně, pěvci zpívali oslavné písně, řečníci se předbíhali v kvalitě svých projevů, vedly se filozofické rozpravy. Pololežící Římané, jak bylo tehdy na hostinách zvykem, se nechávali od otroků a otrokyň obsluhovat, a dávali si nalévat ta ředěná vína. Jak moc se vína ředila, rozhodoval vždy na začátku hostiny zvolený „rex“ (král), který celou hostinu řídil. Býval to většinou hostitel. Části, kdy se popíjela vína, se říkalo symposion. Zpočátku se popíjelo z malých nádobek, ale ke konci pití se používaly nádoby značně velké.
Římských hostin se nesměly účastnit ženy, těm bylo požívání alkoholu přísně zakázáno. Z této doby pochází zvyk, kdy manžel líbal ženu při svém příchodu domů. Kontroloval tak, zda žena za jeho nepřítomnosti nepopíjela alkohol. Muž měl tehdy dokonce právo svou ženu zabít, když ji přistihl opilou. Později byla tato přísnost zmírněna a také ženy mohly pít víno.
Tříselná kýla po operaci může mít tedy různou dobu rekonvalescence, jak již z předcházejícího odstavce vyplývá, záleží to na metodě operace. Všeobecně ale platí, že ještě několik dní po operaci mohou přetrvávat bolesti v oblasti kýly, obzvláště při snaze si sednout, lehnout či vstát. Pokud je bolest nesnesitelná, lékaři na ni mohou předepsat léky.
O jizvu / jizvy v místě kýly je třeba také po operaci řádně pečovat, důležité je udržovat toto místo čisté (sprcha), po sprchování ho osušit a nepoužívat žádná parfémovaná mýdla, sprchové gely a tělová mléka.
Pacient by se také měl snažit vyvarovat po dobu rekonvalescence namáhání břišní dutiny (fyzická aktivita, ale i kašel, zácpa). Jizvy je třeba hlídat, aby nedošlo k žádnému zánětu či otoku, v takovém případě je vždy nutné vyhledat lékaře a nesnažit se ránu vyléčit sám.
Během rekonvalescence by pacient neměl jíst žádné potraviny, které by mu mohly způsobit zácpu, která by napínala břišní svaly. Také je důležitý dostatečný příjem tekutin.
Během rekonvalescence není nutné, aby se pacient vyhýbal fyzické aktivitě, ale je třeba, aby byla přiměřená, rozhodně není vhodné žádné zvedání těžkých předmětů.
Návrat do práce závisí nejen na typu operace, ale i na zaměstnání, které pacient vykonává, pokud je jeho zaměstnání sedavé (kancelářská práce), tak se samozřejmě může vrátit do práce dříve, než pacient, který vykonává těžkou manuální práci.
Petúnie umístěte na místo, kde se jim bude nejvíce dařit, a to na slunném a teplém místě, ideální volba je jižní či jihozápadní strana. Nemusíte je za každou cenu pěstovat jen v truhlících a okrasných květináčích, můžete ji najít místo v okrasném záhoně, ale nikdy nevynikne tolik jako právě v závěsných systémech, kde se vám o ni bude i lépe pečovat. Zkuste, aby tyto rostliny byli co nejvíce chráněny před silným větrem a deštěm, předejdete tak tomu, abyste museli poničené květy odstraňovat. Petúnii déšť nezničí definitivně, jen dočasně poničí květy, které pokud odstraníte, tak brzy vykvetou nové, velký vítr může pár stonků polámat, ale i ty budou brzy doplněny novými, takže žádná velká tragédie to vlastně nebude. Odstraňování suchých květů a květů poničených deštěm je doporučováno také proto, aby se zbytečně nešířily choroby a plísně.
Petúnie vysazujte do dobře propustného substrátu s obsahem hořčíku a vápníku. Vhodný substrát je ideální zakoupit již namíchaný specielně pro petúnie a prodávají ho v jakémkoliv větším zahradnictví nebo hobby marketu. Chcete-li si substrát namíchat sami, pak znovu smíchejte zeminu, kompost a písek, to vše v poměru 2:1:1. Ideálně zvolenou nádobou pro Petúnie je samozavlažovací truhlík, do jednoho truhlíku o délce 50 až 60 cm zasaďte 3 rostliny, moc hezky bude vypadat, pokud do jednoho truhlíku nakombinujete více barev, květináč pak bude krásně pestrý a zářivý.
Levandule je trvalka. Koupit ji můžete jako vzrostlou rostlinku nebo si ji můžete vypěstovat od semínka. Pěstování levandule ze semínka je poněkud náročnější a na první květy si počkáte déle. Semínka levandule se zasévají do misky nebo truhlíku v průběhu února a března. Nádoba musí být v místnosti s pokojovou teplotou kolem 20 stupňů. Rostlinky vyklíčí za 3–4 týdny. Malé rostlinky rozsadíme do malých květináčů nebo sadbovačů. Takto rozdělené rostlinky můžeme po skončení mrazů dávat ven. Zpočátku je umisťujeme do stínu, aby si zvykly na slunce. Vzrostlejší rostlinky sázíme do země v průběhu srpna a září, tak aby stihly před prvními mrazy dostatečně zakořenit.
Druhým způsobem, který je podstatně snazší, je koupě již rostlinky vypěstované. Rostlinku můžeme ponechat v květináči či ji přesadit přímo do záhonu. Tady je to jen na vás, pouze je třeba dbát na období prvních a posledních mrazíků, aby rostlinky napěstované v prostředí skleníku nezahynuly. Mrazuvzdornost rostlin závisí na druhu levandule.
O levanduli zasazenou na zahradě nemusíme speciálně pečovat. Ze své domoviny je zvyklá na mírnou zálivku, takže když ji zapomenete zalít, nic se jí nestane. Levandule je trvalka, která úspěšně v našich podmínkách přezimuje. Roste do větších rozměrů, keříky je tedy vhodné venku sázet alespoň s 60cm rozestupy. Levandule nemá žádné speciální nároky, upřednostňuje však suchou a dobře propustnou půdu. Pokud si nejste jisti s výběrem zeminy, pomohou vám odborníci v zahradnictví.
Základem je opatřit si alespoň dva keříky rozdílných odrůd kvůli vzájemnému opylování. Začněte s pěstováním na jaře a ještě tentýž rok můžete sklidit první úrodu. Minimálně do dvou větších nádob vysaďte po keříku. Při výběru mezi jednotlivými odrůdami nemusíte příliš váhat, není to tak podstatné. Nejdůležitější je, aby se jednalo o šlechtěnou odrůdu, což by mělo být označeno na cedulce při koupi. Aby se kanadská borůvka dobře ujala, doporučuje se kombinovat v květináči víc odrůd naráz, minimálně dvě. Zkuste například odrůdu Patriot či sladkou ‚Duke‘, anebo ‚Blue Crop‘. Pokud chcete co největší plody, ty rostou u odrůdy ‚Torro‘. Pro výběr sazenic borůvek platí, že nikdy nesmí jít o semenáče, to byste na plody čekali několik let a ještě bez záruky, co se kvality, velikosti a chuti plodů týká. Vyberte si rostlinu vypěstovanou z řízku šlechtěné odrůdy, ideálně v kontejneru a už s nasazenými květy. Kvůli opylování pěstujte blízko sebe alespoň dva keříky různých odrůd. Pěstitelé přinášejí na trh stále nové a nové odrůdy. Pro představu: mezi rané patří například ‚Goldtraube‘, ‚Record‘, ‚Rancocas‘ či ‚Earliblue‘, středně rané jsou odrůdy ‚Bluecrop‘, ‚Blueray‘, ‚Berkeley‘, ‚Pemberton‘, ‚Spartan‘ nebo ‚Zuckertraube‘. ‚Herbert, ‚Jersey‘, ‚Darrow‘ jsou pozdní, plodí tedy až ke konci sezóny.
Na pěstování si pořiďte velký květináč, ideálně alespoň velikosti vědra, kvalitní zeminu a rašelinu nebo částečně zetlelou lesní hrabanku. Do kvalitní zahradní zeminy je vhodné přidat kyselý komponent, tedy rašelinu či částečně zetlelou hrabanku, což je lesní půda s listím, jehličím a drobnými větvičkami. Co se týče hnojení, borůvky nesnáší vápenec a chlor, proto se vyvarujte hnojiv s touto příměsí.
Při pěstování nesmíte zapomínat na dostatečnou zálivku, protože rašelina rychle vysychá. U nádob, které umístíte na přímé slunce, to platí dvojnásob. Abyste ale na druhou stranu rostliny „neutopili“, můžete při sázení přidat na dno květináče trochu drenáže v podobě drobných kamínků.
První roky keříky nepotřebují stříhat, řez stačí provést až po dvou třech letech a zhruba v tříletém intervalu. Odstraňte při něm vždy nejstarší větvičky s malými přírůstky zcela u země, podpoříte tak růst výmladků. Budete-li o borůvky dobře pečovat, můžete stále stejné rostliny takto pěstovat i desítky let a sladká odměna vás každoročně nemine.
Petúnie je rovněž velmi oblíbená balkonová rostlina. Je dekorativní, rychle roste a tvoří bohaté trsy, jež stále kvetou. Vybrat si můžete z velkého množství druhů: existují petúnie převislé a vzpřímené; jednobarevné, dvoubarevné či vícebarevné, přičemž škála barev je opravdu široká; dále pruhované a s bílými okraji; petúnie velkokvěté (mají méně květů, ale ty jsou plné a velké) nebo mnohokvěté (květy jsou menší, zato v hojném množství). Tvar květů petúnie je trumpetový.
Petúniím se bude nejvíce dařit na slunném a teplém místě (ideální je jižní či jihozápadní strana). Kromě truhlíků a květináčů je můžete zasadit i do okrasného záhonu, více však vyniknou právě v závěsných systémech, kde o ně budete moci i lépe pečovat. Petúnie se snažte chránit před silným větrem a deštěm, předejdete tak jejich poničení. Jestliže k tomu přesto dojde, bude to pouze dočasné: když poničené květy a polámané stonky odstraníte, brzy vykvetou nové květy a vyrostou nové stonky. Odstraňování suchých květů a květů poničených deštěm se doporučuje také proto, aby se nešířily choroby a plísně.
Petúnie vysazujte do dobře propustného substrátu s obsahem hořčíku a vápníku. Ideální je zakoupit substrát připravený přímo pro petúnie, který najdete ve větším zahradnictví nebo hobby marketu. Nejvhodnější nádobu pro petúnie pak představuje samozavlažovací truhlík. Do jednoho truhlíku o délce 50 až 60 cm zasaďte 3 rostliny. Pakliže do jednoho truhlíku zasadíte petúnie různých barev, bude krásně pestrý a zářivý.
Zálivka a hnojení
Také petúnie potřebují vydatné a časté zalévání, což za vás vyřeší samozavlažovací truhlíky. Hnojit by se měly pravidelně jedenkrát týdně, a to hnojivem určeným pro petúnie.
Přezimování
Petúnie se poměrně složitě připravují na přezimování. Nejjednodušší je rostliny na podzim zlikvidovat a na jaře pořídit nové. Jestliže se přece jen rozhodnete pěstovat rostlinu i přes zimu, seřízněte petúnii na 20 cm, odstraňte všechny suché či poškozené listy a umístěte ji do místnosti, kde bude světlo a teploty se budou pohybovat kolem 10 °C. Ani během zimy nesmíte zapomenout na zálivku, oproti letním měsícům ji však musíte hodně omezit: postačí tak jednou za 3 až 4 týdny (substrát nesmí úplně vyschnout).
Na jaře petúnii vyjměte z truhlíku, odstraňte starou zeminu, dejte nový substrát a rostlinu zaštípněte, aby vyhnala nové postranní výhonky. Truhlík nedávejte ven dříve než po ledových mužích, tedy po polovině května.
