Informace od profesionálů
 |
MENU
CHOROBY
PĚSTOVÁNÍ
ŠKŮDCI
RECEPTY
Ostružina beztrnná „Navaho“ je první z kultivarů se vzpřímeným vzrůstem (vyšlechtěno v Arkansasu, USA, 1988), oproti jiným kultivarům není bujně rostoucí, je rezistentní k septorióze. Zraje středně pozdně (polovina srpna až polovina září), plody má velmi sladké a aromatické, s pevnou dužninou a dobrou skladovatelností. Řez se provádí v jarních měsících, za vegetace se porost prosvětluje a provzdušňuje.
Zdroj: Pěstování ostružin
V naší poradně s názvem OSTRUŽINA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Lidmila Bártová.
Dobrý den, měla jsem krásné, velké plody, ale chodily na ně mouchy a vosy. Než jsem je stačila obrat, byly úplně sežrané. Prosím o radu, jak letos ostružiny ochránit, abych si pochutnala taky já.
Děkuji a přeji úspěch v pěstování-
Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Použijte nějakou záclonu, přes kterou mouchy ani vosy neprolezou. Až budou plody zrát, tak šlahouny obalte zaclonou.
Zdroj: diskuze Ostružina
Jasmín nahokvětý se rozmnožuje řízkováním nebo hřížením. Větvičky, které leží na zemi, snadno zakořeňují, takže je pouze odstřihneme od mateční rostliny. Rostlina se využívá v teplejších oblastech na popínání stěn, sloupků či na svahy.
Zdroj: Jasmín nahokvětý
Fíkus benjamín se nejlépe rozmnožuje řízkováním v létě, a to při teplotě 24 až 29 °C. Z jednoho výhonku lze získat hned několik řízků. V podstatě jich může být tolik, kolik je na něm listů. Je potřeba mít list i s očkem na stonku. Po odřezání dejte do teplé vody, aby se zastavil tok mléčné šťávy.
Zdroj: Fíkus
V naší poradně s názvem POUŽITÍ VÝHONKŮ ODSTŘIHNUTÝCH V ÚNORU NA VÝSADBU? se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Zdeněk Vanduch.
Dobrý den. Jsem úplný začátečník v pěstování révy a navíc z Valašska, kde lidé znali úplně jiné ovoce. Ale
dostal jsem od kamaráda 30ti centimetrové větvičky révy, které vystřihoval v březnu na zasazení. Kupodivu se všechny chytly. Je to nějaká modrá odrůda, ale moc se k nám do n.m.v. 690 m nehodí. Když je teplý rok, je i trochu nasládlá. Zajímalo by mně však, jestli se tímto způsobem rozmnožuje vinná réva. Všude čtu o sazeničkách, kontejnerovém způsobu atd. Děkuji za odpověď. Zdeněk z Valašska.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Pokud vás zajímá jakým způsobem se rozmnožuje vinná réva, tak si můžete přečíst náš článek o množení vinné révy řízkováním, kde se dozvíte, jak se to dělá: www.ceskenapady.cz/m…
Dáváte-li přednost shlédnutí názorného návodu na množení vinné révy, tak se můžete podívat na toto video, kde je to ukázáno, krok po kroku: www.youtube.com/watc…
Zdroj: diskuze Použití výhonků odstřihnutých v únoru na výsadbu?
Scindapsus pictus argyraeus má rád rozptýlené světlo, mírnou zálivku a vyšší vlhkost při pokojové teplotě. Pro rosení používejte odstátou vodu. Na substrát stačí zemina ze zahrádky doplněná trochou rašeliny. Můžete hnojit přes léto 1x za 14 dní, v zimě stačí 1x měsíčně. Rozmnožuje se řízkováním s předklíčením ve vodě.
Zde můžete vidět, jak vypadá Scindapsus pictus argyraeus.
Zdroj: Scindapsus
Jak si namnožit své oblíbené ostružiny se 100% úspěšností? Zakořenění ostružin je opravdu snadné a ostružiny této své výhody využívají i ve volné přírodě ke svému rozšiřování. Rychlé zakořenění, rychlý růst a dobrá úroda, to jsou charakteristické rysy zahradních ostružin.
Ostružiny se nejlépe množím vegetativně, dělením. Během léta vyberete silný ohebný šlahoun, který ohnete a jeho špičku umístíte do prázdného čistého květináče. Ten pak i se šlahounem zasypete zahradnickým substrátem. Konec šlahounu bude v zemině ponořen špičkou dolů. Zeminu v květináči dobře prolijte a zalévejte podle potřeby, aby zůstala stále vlhká. Ostružina si během měsíce pustí kořeny a bude možné ji odstřihnout od mateční rostliny. Na to, jak správně provést množení ostružin, se můžete podívat v tomto videu: množení ostružin video.
Zdroj: Množení ostružin řízky
Rostlině vyhovuje polostín, přímé slunce poškozuje listy. Má ráda vyšší vzdušnou vlhkost. Teplota by neměla přesáhnout 25 °C. A co je důležité, nikdy by neměla klesnout pod 15 °C. Průvan rostlině škodí. Pro pěstovaní se používají široké květináče, spíše mísy. Přesazuje se každoročně na jaře. Zemina musí mít mírně kyselou reakci, pH = 5,5-6,5. Doporučená směs zeminy: 2 díly listovky, 1 díl rašeliny, 1 díl říčního písku, mech a kousky dřevěného uhlí. Můžete použít i směs Fialka a jí podobné zeminy. Nutná je dobrá drenáž a dobrý odvod vody. Episcie se rozmnožuje semeny, listovými řízky, dceřinými růžicemi. Rostlina vyžaduje vysokou vlhkost vzduchu. Proto je vhodné umístění květináčů na vlhký keramzit. Pravidelně roste.
Zdroj: Episcie
Venkovní pěstování rozmarýnu na zahradě s sebou nese riziko vymrznutí. Mírné zimy sice pod důkladnou přikrývkou rostlina přežít může, ale zaručit její mnohaleté prospívání nelze. Lepší je proto pěstovat rozmarýn v nádobách, ve kterých vypadá velmi pěkně, a v zimě jej přechovávat na světlém (je stálezelený), ale bezmrazém místě.
V létě je tedy pro rozmarýn ideální pobyt venku, na slunném, závětrném stanovišti, v zimě pak odpočinek při teplotě mezi 5–15 °C. Prospívá i celoročně v bytě, pokud mu zajistíme vyšší vzdušnou vlhkost například rosením. Rostlině svědčí velmi propustná půda, raději neutrální či mírně zásaditá. Nesnáší přelévání, ale nesmí ani zaschnout. Snadno se rozmnožuje vrcholovými řízky.
Zdroj: Rozmarýn
Plodem durmanu je tobolka s nápadnými ostny, obsahující černá semena. Plodem je vejcovitá až obvejcovitá ostnitá zelená tobolka, až 5 cm dlouhá, pukající čtyřmi chlopněmi. Uvnitř plodu se může vyskytovat téměř 400 semen, která jsou tmavě hnědá až černá, oválná až ledvinovitá, zploštělá, 3,5 mm velká. Na jedné rostlině může dozrát až několik tisíc semen. Durman se rozmnožuje semeny, která mají po uzrání poměrně dobrou klíčivost, zvyšující se ještě po přezimování. Semena klíčí až při vyšších teplotách později na jaře, avšak poté začíná velmi rychlý růst. Klíčivost si semena udržují v půdě několik let, klíčí i z 5cm hloubky. Šíří se do okolí mateřské rostliny, na ornou půdu osivem, chlévským hnojem, kompostem, balíčkovanou sadbou.
Zdroj: Durman alias trumpety
Tento druh zvonku je hojně rozšířen ve střední a západní Evropě. V Česku se ve volné přírodě vyskytuje od nížin až po podhůří do výšky 800 m n. m. Roste nejčastěji na okrajích lesů a cest, na křovinatých a kamenitých stáních. Je nenáročný na pěstování v zahradách. Vyhovují mu kypré, mírně vlhké až vysychavé půdy. Nesnáší přemokření. Zvonek klubkatý je vytrvalá bylina s přímou, nevětvenou lodyhou. Ta může být chlupatá nebo lysá a její výška se pohybuje v rozmezí 30 – 60 cm. Listy jsou tuhé, chlupaté a po okrajích jemně vroubkované. Mohou být dlouhé až 10 cm a široké 3 cm. Květy tohoto zvonku jsou převážně sytě fialové (velmi ojediněle mohou být i bílé). Vyrůstají na vrcholu lodyhy, kde jsou seskupeny do květenství zvaného strboul. Objevují se obvykle od června do konce září. Rostlina se rozmnožuje buď rozrůstáním oddenků (na daném stanovišti) nebo semeny, která jsou ve volné přírodě přenášena větrem i na delší vzdálenosti. V ČR jsou známé dva poddruhy, a to zvonek klubkatý pravý a zvonek klubkatý pomoučený.
Zdroj: Campanula
Prakticky každý pavouk je jedovatý, a to kvůli svému trávení potravy mimo své tělo. V ČR žije několik druhů jedovatých pavouků, mezi něž patří zápřednice jedovatá, křižák pruhovaný, vodouch stříbřitý, pokoutník stájový, šestiočka ryšavá.
Zápřednice jedovatá žije ve vysokých travách, kde si v květenstvích splétá kokony, zámotky sloužící pro odchov mláďat. Do těch v pozdním létě či na podzim, kdy se rozmnožuje, naklade vajíčka, z nichž se líhnou mláďata. Právě tehdy může být agresivnější, protože si svoje potomstvo pečlivě hlídá a chrání. Ještě před zimou pak dospělý pavouk umírá, zatímco mláďata se rozprchnou a ukryjí v půdě, kde přezimují. Případné kousnutí se většinou projeví lokálním zarudnutím či otokem a svěděním, které může přetrvávat i několik dní. Horší průběh spojený s horkostí či lokálním ochrnutím může výjimečně nastat u alergiků nebo malých dětí.
Vodouch stříbřitý je také jedovatý. Jedná se o pavouka, který tráví převážnou část svého života pod vodou. V našich podmínkách na něj narazíte velmi ojediněle, neboť ke svému životu potřebuje stojaté a zároveň velmi čisté vody. Zadeček má pokrytý speciálními chloupky, na kterých ulpí vzduch, když se pavouk vynoří nad hladinu a potopí zpět. V omezené míře dokáže vodouch i plavat. Ve vodních rostlinách pod hladinou si staví hnízda v podobě zvonů se vzduchovou kapsou (vzduch si do hnízda nanosí), poté do nich klade vajíčka, ze kterých se líhnou mláďata. Vodouch se specializuje i na vodní hmyz, do jeho potravy patří larvy bezobratlých. Sameček je větší než samička.
Křižák pruhovaný si staví zámotky sloužící pro odchov mláďat v květenství travin. Do kokonů v pozdním létě či na podzim, kdy se rozmnožuje, naklade vajíčka, ze kterých se líhnou mláďata. V travinách rovněž rozprostírá své velké kruhovité sítě, do kterých chytá třeba sarančata. U tohoto pavouka se dá sledovat jev zvaný aposematismus, kdy zvíře svým varovným zbarvením napodobuje druh jiný (například vosy – černožlutým pruhováním). Kousnutí tohoto pavouka není pro člověka smrtelné, může ale přivodit nevolnost.
Pokoutník stájový je pavouk, na kterého lze narazit nejen ve stodolách, ale i ve venkovských staveních. Jeho větším příbuzným je pokoutník tmavý, jehož samci mohou dosahovat rozpětí nohou až 10 centimetrů. Kousnutí tohoto pavouka je velmi ojedinělé, pro člověka není životu nebezpečné.
Šestiočka ryšavá je rezavý pavouk se světlejším zadečkem, žije v zahradách, narazit na něj můžete i ve sklepě, kde je vlhko. Také šestiočka kousnout umí, a bolestivě, ale pro člověka není životu nebezpečná.
Zdroj: Pavouci
Episcie je travnatá rostlina. Nejrozšířenější jsou tyto druhy:
Tato vytrvalá rostlina pochází z Kolumbie. Listy jsou obvykle kulaté, drobné, smaragdově zelené, sbíhají se do růžic rozmístěných po stonku. Květy jsou celkem velké (4,5 cm do délky, v průměru 3,5 cm), bílé, se zvětšenou trubičkou. Okraje kroužku (ohybu) připomínají čínský karafiát. Na rostlině vykvétá najednou 5-7 kvítků. Episcie kvete v létě, při správné péči může zdobit i interiér bytu, potřebuje však přiměřené osvětlení a rovnoměrnou, pravidelnou zálivku. V létě je potřeba zalévat více, vhodné je i přihnojování kompletním hnojivem. Půdní směs se připravuje z listové hlíny, humusu, rašeliny a písku, a to v poměru (3 : 1 : 1 : 0,5). Její tučnolisté listy opadávají v průvanu a vzácněji při změnách teploty. Episcia se rozmnožuje nejlépe růžicemi listů, seříznutými opatrně od stonků. Vysazuje se do písku, kde rychle zakoření.
Zdroj: Episcie
Lysimachia punctata neboli vrbina tečkovaná je až 60 cm vysoká, vytrvalá, žlutě kvetoucí bylina, je zástupcem jednoho z mnoha druhů bohatého rodu vrbina. Vytrvalá trsnatá rostlina se čtyřhrannou, žláznatými chlupy porostlou přímou lodyhou, dorůstá do výšky 60 cm. Ze štíhlých oddenků vyrůstá lodyha, která je porostlá kopinatými listy rostoucími vstřícně nebo v tří- až pětičetných přeslenech. Listy mívají řapík dlouhý 5 až 12 mm, jejich vejčitě kopinaté celokrajné čepele s ostrým vrcholem dosahující délky 6 až 7 cm a šířky 2,5 až 3,5 cm mají po okrajích oranžové tečky a jsou zpeřeně žilnaté. Pětičetné oboupohlavné květy s dlouhými stopkami vyrůstají v úžlabí přeslenovitých listů seřazených nad sebou a vytvářejí hrozen. Kališní lístky dlouhé 5 až 8 mm jsou úzce trojúhelníkovité s drobnými žláznatými chlupy. Citronově žlutá nebo zlatožlutá, nálevkovitě zvonkovitá koruna s krátkou trubkou je dlouhá 12 až 20 mm, zašpičatělé lístky má po okrajích žláznatě chlupaté a temnožlutě kropenaté, spodní ústí trubky bývá zbarveno červenohnědě. Pět tyčinek (kratších než koruna) s tečkovanými nitkami srostlými do poloviny kryje semeník posetý žlutočervenými tečkami. Rostlina vykvétá v červnu až červenci. Plody jsou vypouklé pětidílné červeně tečkované tobolky o velikosti 4 až 5,5 mm, které se otvírají pěti chlopněmi. Při pěstování v mírném pásmu roste na slunci i v polostínu. Nejlépe jí vyhovuje propustná, humózní půda, dobře zásobená vodou a živinami; vcelku se jedná o nenáročnou rostlinu. Rostlina se rozmnožuje do větších vzdáleností semeny a po okolí snadno podzemními výběžky, v zahradnické praxi se množí dělením trsů. Vrbiny tečkované se často – mimo místa svého původního výskytu – vysazují jako na péči nenáročné ozdobné trvalky ve větších zahradách a parcích, odkud se pak nezřídka dostávají do volné přírody a tam se nekontrolovaně šíří. Je to efektní trvalka ve volně rostoucích skupinách nepravidelných zahradních úprav a na trvalkových záhonech.
Zde můžete vidět, jak vypadá Lysimachia punctata.
Zdroj: Vrbina a její druhy
Kurkuma vyžaduje světlé teplé stanoviště s vyšší vzdušnou vlhkostí. Upřednostňuje písčitohlinitou zeminu s drenážní vrstvou na dně květináče. Střídá vegetační období s obdobím klidu. V době růstu a květu vyžaduje bohaté zavlažování a každé dva týdny přihnojit. Vzdušnou vlhkost jí zajistíme častým rosením. Vykvétá od července do října, květy vydrží na rostlině až 3 měsíce. K nasazení na květ však potřebuje teploty kolem 25 až 30 °C. Po odkvětu, tedy zhruba v listopadu, se hlíza zatáhne a rostlina ztratí listy podobně jako hvězdník. Rostlinu poté přemístíme do chladné místnosti, nejlépe o teplotě kolem 7 °C. Občas ji zavlažíme, aby hlíza nevyschla. Koncem března až začátkem dubna hlízu zasadíme do nového substrátu a zaléváme. Kurkuma se rozmnožuje dělením kořenů. V listopadu, kdy se rostlina zatáhne zpět do kořenů, ji můžete vyjmout ze zeminy a kořeny rozdělit. Část využijte a část zasaďte do čerstvé zeminy a přesuňte do chladných prostor s teplotou okolo 7 °C, kde s mírnou zálivkou dopřejte kurkumě odpočinek až do dubna. S takovou péčí můžete pěstovat svou vlastní kurkumu nekonečně dlouho. Na nemoci ani parazity náchylná není.
V běžném prostředí našich parapetů se tomuto exotickému druhu zázvoru dařit nebude. Miluje totiž vysokou vzdušnou vlhkost, ale umístíte-li poblíž pokojovou fontánku, samotný květináč postavíte na kamínky nebo keramzit a alespoň 3x týdně celou rostlinu porosíte, pěstování vám zaručeně půjde jedna radost. Hnojte od jara do odkvětu každých 14 dní standardním tekutým hnojivem. I když se jedná o trvalou rostlinu, v našich podmínkách se pěstuje v nádobách a spíše jako pokojová rostlina, která se na podzim zatahuje. Zimu u nás přečká nejlépe ve skleníku nebo v zimní zahradě, ideálně při teplotě do 10 °C.
Nejčastěji se s kurkumou setkáváme v podobě lila fialových květů. Může mít však i květy bílé. Domů si ji pořizujeme častěji spíše jako řezanou než hrnkovou rostlinu. Není vhodná pro pěstování v panelových bytech ani jinde, kde jí nemůžeme dopřát v průběhu zimy odpočinek a stálou nízkou teplotu (v bezmrazém prostředí).
Kurkuma obsahuje antioxidanty, které mají významné schopnosti v boji s rakovinou. Běžně napomáhá trávení díky zvyšování produkce trávicích šťáv. Preventivně působí proti mozkové mrtvici, zevně slouží k výrobě obkladů na artrotické klouby a má celkově velmi výrazné protizánětlivé a antibiotikální účinky.
Zdroj: Kurkuma - pěstování
Tělo lišky obecné je štíhlé s dlouhým huňatým ocasem a špičatýma ušima. Je podobná menšímu psovi. Délka těla dosahuje až 90 cm. Ocas je dlouhý zhruba půl metru a vyniká zejména v zimě. Celková délka těla je tedy asi 140 cm. V kohoutku je liška vysoká 30–40 cm. Její hmotnost se pohybuje v rozmezí 8–13 kg. Liška má rezavou barvu srsti na většině těla. Dolní část obličeje, konec ocasu a břicho má žlutobílé. Černá barva se vyskytuje jen na nohách a konečcích uší. Liška obecná existuje samozřejmě i v jiných barvách, jako je stříbrná a černá, ale to opravdu jen málokdy. V tlamičce skrývá 42 zubů. Lišku obecnou si je možné splést se šakalem obecným, ale rozeznáme je podle délky nohou, které má šakal delší než liška.
Liška se dokáže pohybovat jako pes, to znamená rychlostí 40 km/h. Svůj revír si značkuje trusem s pachem žláz.
Liščí nora je obydlí, které slouží lišce jako úkryt a k ochraně mláďat. Vyhrabává si ji nejčastěji ve svahu kopce, strouhách, propadlinách a také v opuštěných lidských stavbách. Do nory se skrývá za špatného počasí, jinak se zdržuje převážně venku v hustých křovinách. Lišky nory používají i několik desetiletí, ale pokud se zde vyskytne svrab neboli prašivina, okamžitě ji opouštějí, pravděpodobně aby zabránili jejímu šíření. Nora se skládá z několika chodeb a na konci je komůrka, která může být 0,5–2,5 m pod zemí. Chodba může měřit až 17 m, ale nejčastěji se vyskytují o délce 5–7 m.
Liška obecná se rozmnožuje v období jara. Tak zvané kaňkování, to je liščí říje, probíhá během ledna až března. Lišky se projevují typickým voláním, protáhlým chraptivým štěkotem a lišáci je hledají podle charakteristického pachu krve, kterou lišky zanechávají na cestě. Páření probíhá uvnitř nory. Než se narodí liščata, trvá to 52–53 dní. Rodí se jich průměrně 4 na vrh, někdy i více. Liščátka jsou 12–15 dní slepá, porostlá šedou srstí, která je chrání před predátory. Mezitím se lišák stará o potravu pro lišku a ta zase zaopatřuje mláďata mlékem, a když jim zpevní chrup, což je tak ve 4. měsíci, tak i masitou potravou. V tomto období také nejvíce škodí na domácí drůbeži a mladé zvěři. V květnu už liščata skotačí před norou, hrají si na slunci a zdokonalují se v loveckých hrách. Pokud liška zjistí nebo usoudí, že byla nora odhalena člověkem, přenese liščata do jiné nory. V zimním období už nepoznáte mladé lišky od rodičů.
Zdroj: Šelma liška obecná
Všechny kultivary bez rozdílu jsou pěstebně nenáročné. Rostliny jsou odolné i vůči velmi silným mrazům (minus 30 stupňů) a plody dozrávají časně, proto je možné je pěstovat i ve vyšších a podhorských oblastech. Keře jsou navíc samosprašné, takže pokud chcete na zkoušku vysadit jedinou rostlinu, nemusíte se bát neúrody. U některých druhů se doporučuje pro vyšší procento opylení květů pořídit keře dva (muchovník kanadský). Další předností muchovníku je jeho odolnost vůči chorobám a škůdcům. Má tuhé a lesklé listy, spodní strana je u některých druhů plstnatá. Na podzim se krásně vybarvují. Keř neroste příliš agresivně a vytváří vzdušnou korunu, není proto náročný na řez. Pokud pod ním budete chtít udržovat trávník, můžete si jej dotvarovat do nízkého stromku.
Pro muchovník vyberte na zahradě slunné místo, aby vám dobře vyzrály plody. Pokud při výsadbě přidáte trochu kompostu do sazební jámy, pomůžete lepšímu zakořenění keře. Po výsadbě určitě nezapomeňte v suchých obdobích na zálivku. Při dobrém zakořenění pak keř snese i dlouhá období sucha lépe než jiné ovocné druhy. Keř nastupuje do plodnosti už ve druhém, nejpozději třetím roce od výsadby (záleží také na tom, jak starý jej pořídíte) a plodnost si je schopen udržet po desítky let. Vzhledem k dlouhověkosti muchovníků je už od počátku zmlazujte do přiměřené výšky kolem tří metrů, jsou pak schopny plodit po celé délce prutu, takže je snáze očešete.
Všechny muchovníky potřebují podobné podmínky. Pokud mají dobře růst, vyžadují zejména dobré osvětlení, ale všechny snášejí i polostín. Důležitá je dobrá drenáž a proudění vzduchu (jinak trpí listovými chorobami). Snášejí zakouřené ovzduší. Většina druhů je v ČR mrazuvzdorná. Muchovník olšolistý snáší mrazy až –40 °C. Vhodná je vláha během suchého období, ale snášejí dobře i sucho. Na zvláštní péči tedy náročné nejsou, můžeme je přihnojovat běžnými průmyslovými hnojivy, jejich vegetativní růst není po dosažení asi metrové výšky i s přihnojováním nijak silný. Přijatelné půdní podmínky pro muchovníky jsou téměř všude mimo vlhká místa. Dřevo je hnědé, pevné a těžké. Vnitřní část je načervenale hnědá a dřevo je světlejší barvy. Může být použito pro rybářské pruty.
Rozmnožuje se výsevem na jaře, dělením a štěpováním. Muchovník se štěpuje snadno, roubování na další druhy, jako jsou hloh (Crataegus) a jeřabiny či jeřáb (Sorbus), jsou často úspěšné. Po naroubování pozorujeme po určité době slábnutí růstu.
Zdroj: Muchovník indiánská borůvka
Japonská myrta nemá s pravou myrtou nic společného – ani čeleď, ani rod. Správný název v češtině je kufea růžová (Cuphea hyssopifolia). Jde o nízký stálezelený keříček s lesklým listem, kvetoucí drobnými fialovými kvítky. V létě rostlinu můžete pěstovat v mísách nebo truhlících, v zimních měsících při teplotě 12–15 °C v místnosti. Jako pokojová rostlina je trvalka (čím starší, tím dřevnatější má stonek), při venkovním pěstování poslouží pouze jako letnička.
Různé druhy tvoří různě vysoké keříčky (spíše nižší), které jsou vhodné pro použití v balkónových truhlících, v letních květinových záhonech a obrubách.
Bohužel tyto vytrvalé rostliny z čeledi kyprejovitých (Lythraceae) nejsou mrazuvzdorné. Pocházejí totiž z Mexika a Guatemaly (někdy se jim také přezdívá mexický vřes). Stanoviště volte světlé, v bytě však v létě nevystavujte rostlinu silnému slunečnímu záření.
Pokud se chystáte myrtu japonskou pěstovat na zahradě, vysazujte ji ven do výživné půdy až v druhé polovině května. Rostliny, které hodláte přezimovat, vyryjte a přesaďte v polovině září do květináčů, hlouběji je seřízněte a umístěte do chladné místnosti.
Pokud hodláte kufeu pěstovat jako pokojovou rostlinu, pravidelně ji zalévejte, nejlépe dešťovou vodou. V průběhu růstu zalévejte rostlinu obzvlášť vydatně. Zemina pod japonskou myrtou nesmí nikdy vyschnout, protože na to rostlina reaguje rychle opadem listů; od dubna do konce srpna ji každý druhý týden přihnojujte 0,15–0,2% tekutým plným hnojivem pro pokojové květiny s mírným obsahem dusíku. V průběhu kvetení očišťujte myrtu od již odkvetlých květů. Jakmile rostlina odkvete, sestřihněte ji na poloviční velikost (stejně jako levanduli) a pak nechte při teplotě 10 až 12 °C přezimovat. Na jaře rostlinu přemístěte do teplejšího prostoru, a pokud je to nutné, přesaďte je.
Japonská myrta se rozmnožuje nejlépe řízkováním, a to nejlépe na jaře (na přelomu února a března). Připravte si vrcholové řízky o velikosti 3–5 cm. Aby vám rostlina zakořenila, potřebuje k tomu teplo 18–20 °C. Po dobu 3–4 týdnů ji proto pěstujte pod mikroténovou fólií, kde vám dobře zakoření. Vypěstované rostlinky japonské myrty sázejte do květináčů o průměru 9 až 10 cm po 3–5 kusech. Dařit se jim bude v mírně hnojené, dobře propustné zemině o pH 5,5–6 (rašelina anebo směs kůry a rašeliny). Zatímco mladší rostliny si budou libovat v lehčí zemině, starším vyhovuje těžší a více jílovitá.
Cuphea hyssopifolia (japonská myrta) již v březnu ukáže své první květy. Nejsou sice tak ohnivě červené, spíše růžové. Na rozdíl od běžné myrty můžete z japonské postupným tvarováním vypěstovat bonsaj. Myrta japonská kvete od března do září.
Zdroj: Cuphea hyssopifolia
Autoři obsahu |
Copyright © 2012 - 2024 NetConsulting Praha s.r.o.