Máte balkon, na který svítí plné slunce, a líbí se vám, když ho zdobí krásné květiny plné života, a ne ty, jež uvadají, opadávají a nerostou? Pak je potřeba se o kytičky správně starat a hlavně vybrat ty, které mají slunce rády. A věřte, že jich na výběr nemáte málo.
Vějířovka
Vějířovka je rostlina s krásnými vějířkovitými modrofialovými květy s exotickým nádechem. Pro svou atypičnost se často kombinuje s jinými letními květinami. Pokud se o vějířovku budete správně starat, pokvete vám tak, že pod jejími květy nebudou listy skoro ani vidět.
Vějířovka není náročná na pěstování. Rychle se rozrůstá a její výhony bývají i více než 1 m dlouhé, proto je dobré ji pěstovat v závěsných systémech. Vějířovka vyžaduje dobře propustnou půdu bohatou na živiny. Do truhlíku o délce 50 cm stačí zasadit 3 rostlinky, neboť se opravdu hodně rozrostou (v případě, že byste jich tam dali více, by si braly živiny navzájem a neměly by kam růst). Vějířovku umístěte na slunné místo. Odkvetlé květy nemusíte oštipovat, samy odpadnou, čímž rostlinu očistí.
Zálivka a hnojení
Vějířovka nemá ráda přemokřenou půdu, vyžaduje půdu spíše vlhkou a neuškodí jí ani vysušení balu, umí totiž čerpat tekutinu z tuhých dužnatých listů.
Přihnojovat můžete jednou týdně.
Přezimování
Vějířovka je jednoletá rostlina: na podzim ji zlikvidujte a na jaře pořiďte novou rostlinu.
Patří k nejprodávanějším truhlíkovým rostlinám v Americe a v posledních letech už i u nás. Původem je z Austrálie.
Najdeme ji v širokém sortimentu barev od bílé přes lila, světle až tmavě modrou po temně fialkovou. Je to velmi kompaktní převislá rostlina, obzvláště vhodná pro pěstování v nádobách a truhlících. Kouzelně působí v závěsech, kde je možné vysadit více rostlin stejného druhu pohromadě.
Minimální teplota, při níž je rostlina schopna vegetovat, je 18 °C v noci a kolem 22 a více stupňů přes den. Má ráda slunce anebo polostín. K raným odrůdám patří odrůda Briliant s fialovými květy. Vějířovka je velmi oblíbená právě pro pěstování v závěsných košících.
Vějířovky při správné péči dorůstají v závěsech do délky mezi 20 až 40 cm a na šířku se mohou rozrůst až do 50 cm. Pokud jimi osazujete 50centimetrový truhlík, postačí vám 4 rostliny.
Rostlinky pravidelně zaštipujte, a to od chvíle, kdy jim vyrostou lístky. Budou se tak lépe rozvětvovat a jejich závěsy budou v truhlících krásně husté. V květnu po zmrzlých můžete vějířovku přemístit ven na okna nebo balkon.
Vějířovku zalévejte měkkou vodou tak, aby půda byla stále mírně vlhká. Přemokření nesnáší. Nepotřebuje ani odstraňovat odkvetlé květy. Jednotlivá květenství totiž neodkvétají, ale postupně odrůstají, takže se na nich objevují stále nové a nové vějířky. V paždí listů se objevují další kvetoucí výhony, rostlina se postupně zahušťuje. Vysokou hladinu živin i bujný růst a bohaté kvetení pak nejlépe zajistíme použitím dlouhodobě působícího hnojiva a pravidelným přihnojováním.
Rostlinám se nejlépe daří v dobře propustném substrátu bohatém na živiny. Ten si můžete koupit již předem připravený v každém větším zahradnictví. Substrát si můžete namíchat také sami ze zeminy, kompostu a písku v poměru 2 : 1 : 1. Scaevole se nejlépe daří v podlouhlých keramických (cihlových) truhlících. Pokud pěstujete rostlinu v klasických plastových truhlících, nezapomeňte na dno nádoby umístit cihlové střepy a vyvrtat otvor pro dobré odtékání přebytečné vody. Rostlinám se tak bude lépe dařit a porostou rychleji.
Vějířovka má dužnaté listy, které jí umožňují přežít krátkodobé vyschnutí kořenového balu, kvete od dubna do října.
Kvete od poloviny května do mrazu. Jedná se o nenáročnou, bujně kvetoucí rostlinu. Je vhodná do smíšených truhlíků, neboť nekonkuruje ostatním rostlinám. Dobře snáší větrné a slunné stanoviště. Hnojíme zásobně do půdy i zálivkou. Rozeznáváme několik barevných druhů.
Růžová
Tyto nové šlechtěné odrůdy se vyznačují kompaktním růstem a nápadně velkými květy růžové barvy. Nádherná květinová paráda vám bude činit radost nejen po celé léto, ale i na podzim. Až 60 cm dlouhé výhonky vějířovky krásně přepadávají z nádoby nebo květináče. Tato nenáročná samočisticí rostlina upřednostňuje slunečné stanoviště, ale odolává i silnému větru a nepřízni počasí. Do skutečné krásy dorůstá, pokud ji pravidelně přihnojujete.
Modrá
Kvete modrofialovými květy až na 25cm hroznu. Plodem je svraštělá bobule dlouhá do 0,5 cm. Kulturní formy se vyznačují především růstem do šířky (až 1 m), zatímco výška je pouze 10–20 cm. Existují i vnitrodruhové taxony, a to 'Alba' s bílými květy; 'Blue Wonder' s modrými květy a 'Blue Fan' s lila květy.
V našich podmínkách patří vějířovka mezi jednoletky. Vyhovuje jí plné slunce nebo polostín. Hnojí se 1x týdně tekutými hnojivy, z čehož je zřejmé, že potřebuje půdu bohatou na živiny. Množí se v létě řízkováním.
V naší poradně s názvem POUŽITÍ VÝHONKŮ ODSTŘIHNUTÝCH V ÚNORU NA VÝSADBU? se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Zdeněk Vanduch.
Dobrý den. Jsem úplný začátečník v pěstování révy a navíc z Valašska, kde lidé znali úplně jiné ovoce. Ale
dostal jsem od kamaráda 30ti centimetrové větvičky révy, které vystřihoval v březnu na zasazení. Kupodivu se všechny chytly. Je to nějaká modrá odrůda, ale moc se k nám do n.m.v. 690 m nehodí. Když je teplý rok, je i trochu nasládlá. Zajímalo by mně však, jestli se tímto způsobem rozmnožuje vinná réva. Všude čtu o sazeničkách, kontejnerovém způsobu atd. Děkuji za odpověď. Zdeněk z Valašska.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Pokud vás zajímá jakým způsobem se rozmnožuje vinná réva, tak si můžete přečíst náš článek o množení vinné révy řízkováním, kde se dozvíte, jak se to dělá: https://www.ceskenapady.cz/…
Dáváte-li přednost shlédnutí názorného návodu na množení vinné révy, tak se můžete podívat na toto video, kde je to ukázáno, krok po kroku: https://www.youtube.com/wat…
Vějířovka jako vypěstovaná rostlina se dá koupit v internetových obchodech nebo v zahradnictví, rostliny se prodávají v různých velikostech, od čehož se také odvíjí cena. Průměrně se částka pohybuje kolem 50 korun za rostlinu. Vhodným obdobím ke koupi je duben nebo květen, zpočátku byste měli vějířovku chránit před chladnými nocemi. Když kupujete rostlinu, tak byste si měli vybrat zdravou a svěží rostlinu, v obchodech si dejte pozor na polámané rostliny, ty určitě nekupujte.
K pěstování můžete zakoupit i semena, ty kupujte počátkem ledna a ihned vysaďte, dlouho jim trvá, než začnou klíčit. Takto vypěstovanou rostlinu pak v květnu umístěte do venkovních prostor.
Množit vějířovku lze dvěma způsoby – řízkováním anebo výsevem semen. Vhodnějším způsobem je řízkování, které není tak časově náročné jako výsev semen a následná péče o ně.
S výsevem semen můžete začít už v lednu. V květnu po zmrzlých je přemístěte ven na okna nebo balkon.
Řízkování vějířovky je velmi hojně používaným způsobem jejich rozmnožování. Postačí, když z matečné rostliny, která musí být zdravá a silná, uříznete (můžete i ulomit) řízek dlouhý okolo 10–12 centimetrů. Řezná rána nemusí být přesná, na spodní části nového řízku mohou zůstat také listy. Takto připravený řízek namočte do stimulátoru, poté jej můžete zapíchnout do květináče nebo speciálních množárenských záhonů. Vhodným pěstebním substrátem je směs zeminy, kompostu a písku v poměru 2 : 1 : 1/2. Pěstební teplota by se měla pohybovat okolo 25 °C.
V naší poradně s názvem AMELANCHIER LAMARCKII se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Soukup Jindřich.
Mám asi 10 sazenic muchovníku - nevím jaký druh. Dá se množit řízkováním? Kdy se mají řízky odřezat a pak zasadit ?
Děěkuji za zprávu,
Jindřich Soukup.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Muchovník se rozmnožuje výsevem na jaře, dělením a nebo štěpováním. Muchovník se štěpuje snadno. Roubování se s úspěchem provádí na další rostlinné druhy, jako jsou hloh (Crataegus) a jeřáb (Sorbus). Ve vašem případě si můžete obstarat některou z těchto rostlin, která je již zakořeněná a na ni po posledních mrazech naroubovat odstřižený muchovník. Nebo můžete sazenice rozpůlit v jejich kořenovém balu.
Někomu se podaří rostlinu přezimovat a na jaře nařízkovat a tak ji rozmnožit. Spíše je však třeba počítat s tím, že na jaře si budete muset pořídit rostliny nové.
Rostliny přezimují ve světlé a chladné místnosti s teplotou okolo 5–10 °C. Během období zimního spánku je zalévejte velmi zřídka. Na jaře rostliny vyjměte, hluboce seřízněte a přesaďte do truhlíků s novou zeminou.
Je zástupcem jednoho z mnoha druhů palem. Tato palma je bezkonkurenční v odstraňování amoniaku z okolního prostředí.
Botanický název – Rhapis excelsa
Lady Palma je vysoká pokojová rostlina, která je nenáročná na pěstování. Jde o keřovitou palmovou odrůdu, jejím charakteristickým rysem jsou hrudkovité listy ve tvaru dlaně, které ji dodávají na atraktivnosti. Tato rostlina se rozmnožuje pomocí podzemních oddenků. Ve volné přírodě roste v keřích, které vytvářejí příjemný stín. Tato odrůda byla kultivována tak dlouho, že její přesný původ je neznámý. Lady Palma je nejčastěji pěstovaným druhem palem v interiéru, vyžaduje polostín až stín a jedná se o elegantní pokojovou rostlinu, která tvoří vynikající ochranu pro svého uživatele. Listy rostliny jsou 30 cm dlouhé a 2,5 cm široké. Palma dorůstá do výšky cca 90 cm.
Rostlina potřebuje místo, které je světlé, ale není vystaveno přímému světlu. Palma roste jako shluk dřevin. Spodní listy opadají a vytváří na kmeni atraktivní bambusový vzhled. Rostlina se přesazuje každé 3–4 roky, má ráda menší obal a výrazně omezenou zálivku. Může být také pěstována i v misce pro bonsaje.
Pochází z jihovýchodní Číny.
Výška činí 3 metry ve venkovním prostředí, v interiéru dorůstá do výšky 90 cm.
Potřebuje jasné nepřímé světlo, příliš světla může rostlině způsobit žloutnutí listů.
Půdu udržujte rovnoměrně vlhkou po celé roční období. Palmy jsou velmi citlivé na chemické látky ve vodě, což se projevuje zhnědnutím hrotů listů.
Vyžaduje střední až vysokou vlhkost.
Vhodné jsou průměrné teploty 16–24 °C v místnosti.
Půda: rašelina a mech v podobě substrátu pro pokojové palmy.
Hnojivo: běžně dostupné hnojivo pro pokojové rostliny; přihnojování jedenkrát za měsíc.
Rozmnožování: rozdělením nebo semeny.
Zde je několik fotografií, kde je pěkně vidět Lady Palma.
Rubber Plant – Fíkus
Jedná se o rostlinu, která je známá spíše pod názvem fíkus. Její předností je odstraňování toxinů, především formaldehydu, ze znečištěného ovzduší.
Botanický název – Ficus elastica
Fíkus je tropická rostlina patřící do skupiny Meraceae, která se vyznačuje velkými, podlouhlými, lesklými, kožovitými listy a v zakrslé podobě je populární pokojovou rostlinou. Tyto rostliny se také nazývají „gumovníkové rostliny“. Ve volné přírodě dosahuje vzrůstu velkého stromu. Jedná se o populární pokojovou rostlinu s 20 cm dlouhými listy. Fíkus je velmi náchylný na plísně, které se vyskytují na listech rostliny, ale lze je jednoduše odstranit otřením napadených listů roztokem vody a mýdla.
Gepard štíhlý (latinský název Acinonyx jubatus) je jediným druhem svého rodu. Tento druh čítá šest poddruhů (z toho 2 asijské). Gepard neumí řvát, pouze přede jako kočka. Jak již bylo řečeno, má polozatažitelné drápy, proto neleze po stromech. Jeho tělo je stavěné především na mimořádně rychlý běh. Mnozí lidé si pletou kresbu na srsti geparda s kresbou levharta nebo jaguára, ve skutečnosti je však značně rozdílná: gepard má na těle menší skvrny, které jsou vždy plné. Tělo má dlouhé 110 až 150 cm, jeho ocas měří 70 až 90 cm a jeho výška je 70 až 90 cm. Gepardi váží cca 40 kg.
Gepard žije spíše samotářsky, což znamená, že vytváří skupiny zahrnující 2–5 jedinců. Samice se vyhýbají sobě navzájem, ve skupině žijí jen tehdy, když mají mláďata. Obývají rozsáhlá teritoria, která se překrývají s teritorii dalších samic (většinou matek, dcer, sester). Teritorium samců je velké od 37 do 160 km2 a překrývá se s teritorii několika samic. Značkují si ho močí, na čemž se podílí celá skupina. Ze svého území se snaží vyhnat všechny vetřelce, při soubojích často dochází ke zranění nebo zabití. V místech, kde nežijí jiné velké šelmy, se gepardi občas sdružují i do větších smíšených skupin (až o 20 jedincích).
Pohlavní dospělost nastává u samců okolo 1. roku života, u samic o rok později. Pářit se začínají většinou až ve třech letech. Samice je březí 90 až 98 dní. Obvykle se rodí 1 až 3 mláďata, v některých případech jich může být až 5. Mláďata se nezřídka stávají kořistí jiných predátorů, proto je kočka často přenáší z místa na místo. Mláďata sají asi 4 měsíce a do 1,5 roku věku zůstávají s matkou. Pokud samice přijde o 2 ze 3 koťat, obvykle se přestane starat i o to poslední (kvůli velkému výdeji energie). Mláďata mají delší světlou hřívu.
Velkým problémem gepardů je příbuzenská plemenitba (rozmnožování). Gepardi v minulosti podlehli efektu hrdla láhve: náhle rapidně poklesl jejich stav a přeživším jedincům nezbylo než se množit s příbuznými. Tím došlo k výraznému poklesu oplozovací schopnosti spermií. Gepardí samci jich mají jen velmi malé množství (asi 10 % z počtu spermií u lva) a i z toho mála je až 75 % spermií defektních (jsou deformované, mají dva i více bičíků, nebo naopak žádný). Dnes jsou údajně všichni gepardi do značné míry vzájemně geneticky příbuzní.
Potravu geparda tvoří hlavně menší kopytníci (gazely, menší druhy antilop, mláďata zeber a pakoní), občas i perličky a zajíci. Gepard loví kořist štvaním.
Tento oblíbený opadavý keř dorůstá do výšky 0,5 až 3 m a kvete podle odrůdy od května do srpna v bílé, růžové nebo červené barvě. Růžově kvetou kultivary ´Purpurea´, ´Piccolo´, ´Eva Supreme´ (k nim viz níže). Vajgélie v době květu dobře vyniknou jako dominantní solitér uprostřed travnaté plochy, vhodné jsou i do živých plotů, dobře vypadají rovněž vysazené ve skupinách. Oválné listy jsou dlouhé 5 až 10 centimetrů a u některých odrůd mají i okrasný význam (odrůdy s dvoubarevnými listy, které jsou dekorativní i v době, kdy nekvetou). V současnosti se pěstuje mnoho kříženců souhrnně označovaných jako Weigela hybrida.
Pěstování
Vajgélie potřebuje přiměřeně výživnou půdu a plné slunce, případně jen slabé zastínění. Je vhodná i do nižších poloh, neboť se považuje za mrazuvzdornou. V tuhých zimách sice může namrznout, ale po řezu dobře regeneruje. Na jaře přihnojujte kompostem. Na vhodném stanovišti jsou vajgélie dlouhověké a vypadají nádherně i déle než padesát let. Doporučuje se kombinovat je s tavolníkem, pustorylem či trojpukem. Keř se rozmnožuje bylinnými řízky, dřevité špatně rostou. Každý rok proveďte řez starších větví, aby si keř zachoval mohutnost a krásně kvetl. Staré rostliny s neuspořádaným růstem seřízněte úplně, zdokonalíte tím jejich habitus, ale jednu sezonu nepokvetou.
Přesazení vajgélie
Pro přesazování keře vajgélie vyberte nové místo s dobře propustnou půdou a dostatkem slunečního světla. Vykopejte jámu dvakrát širší a hlubší než kořenový bal. Připravte nové místo přidáním kompostu a kypré půdy. Opatrně vyjměte vajgélii z původního místa a zachovejte kořenový bal neporušený. Umístěte ji do nové jámy a ujistěte se, že horní část kořenového balu je v úrovni okolní půdy. Zasypte zeminou, důkladně zalijte a zamulčujte, aby se udržela vlhkost.
Načasování
Nejlepší doba k přesazení vajgélie je buď brzy na jaře, než vyraší nové porosty, nebo brzy na podzim po letních vedrech.
Vyhněte se přesazení v nejteplejší části léta.
Vyberte správné místo
Vajgélie preferuje plné slunce před částečným stínem a dobře propustnou půdu.
Prohlédněte rostlinu
Před vykopáním zkontrolujte vajgélii, zda nemá poškozené nebo nemocné větve, a prořezejte je.
Příprava nové jámy
Vykopejte jámu, která je dvakrát tak široká a hluboká jako kořenový bal vykopané vajgélie.
Připravte půdu
Na dno jámy přidejte trochu dobře shnilého kompostu nebo jiné organické hmoty pro zlepšení odvodnění a úrodnosti půdy.
Vykopání vajgélie
Kolem vajgélie vykopejte brázdu a ujistěte se, že z kořenového balu získáte co nejvíce.
Houbové choroby si ještě chvíli počkají na větší teplo, ale někteří škůdci již záškodnictví zahajují, ale objektivně řečeno, jde o přirozené projevy jejich života. Tito nepřátelé révy jsou tak malí, že je téměř nevidíme. Patří do řádu roztočů a jedním z nich je hálčivec révový (Calepitrimerus vitis), který způsobuje na listech změny, a my pak mluvíme o kadeřavosti. Roztoči nabodnou listovou plochu a sají. V nabodnutém místě dojde k nekrotizaci napadených buněk, což poznáme při prohlížení listů proti světlu, kdy jsou rozpoznatelné černé tečky – místa vpichů. Tato mnohočetná poškození mají za následek deformaci listů, které vypadají jako roztrhané – proto označení kadeřavost. Protože je hálčivec tak malý, musí přezimovat tak, aby to měl blízko ke zdroji potravy – na borce v okolí pupenů či pod jejich šupinami. A protože pouze saje, neumí si ukousnout, nejlépe mu vyhovují měkká, mlaďounká potrava, tedy listy na vrcholu vyrůstajícího letorostu. Pokud se více rozmnoží, může způsobit zpomalení nebo dokonce zastavení růstu. Tím se omezí listová plocha a v ní probíhající fotosyntéza, a slabé keře dokonce mohou odumřít. Zde je vidět poškození listu hálčivcem révovým:
Do téže skupiny patří další škůdce, zvaný vlnovník révový (Colomerus vitis), který na listech svým sáním způsobuje tzv. plstnatost, což vypadá ještě hůře než kadeřavost. Vystouplé hrbolky na lícové straně listů mohou být zpočátku zbarvené do žluta nebo do červena (podle toho, zda jde o bílou či modrou odrůdu). Ze spodní strany je k vidění zvláštní plstnatý porost, který by někdo mohl považovat za plíseň. Jde však o vychlípeniny pokožkových buněk, zvané erineum, kterými buňky listů reagují na dráždivé sání tohoto roztoče. V erineu se vlnovník dále rozmnožuje, a pokud je jeho výskyt silný, listy se mohou úplně svinout, a tím pochopitelně přestávají plnit svou funkci. Na rozdíl od škůdce předchozího se tento většinou vyskytuje sporadicky. Dobrou zprávou je, že oběma škůdcům jejich vitalita dlouho nevydrží a už v srpnu zalézají k zimnímu spánku. Zde je vidět poškození vlnovníkem révovým na lícové straně listu:
A zde je vidět poškození vlnovníkem révovým na rubu listu:
Třetím záškodníkem z této skupiny na jaře se vyskytujících škůdců jsou svilušky, přesněji sviluška ovocná (Panonychus ulmi), případně sviluška chmelová (Tetranychus urticae). Svilušky, jak jinak, také sají na listech. (Ty pak bývají načervenalé, miskovitě se svinují nahoru, a zoubky na listech černají. Později celé listy žloutnou a usychají.
Lysimachia punctata neboli vrbina tečkovaná je až 60 cm vysoká, vytrvalá, žlutě kvetoucí bylina, je zástupcem jednoho z mnoha druhů bohatého rodu vrbina. Vytrvalá trsnatá rostlina se čtyřhrannou, žláznatými chlupy porostlou přímou lodyhou, dorůstá do výšky 60 cm. Ze štíhlých oddenků vyrůstá lodyha, která je porostlá kopinatými listy rostoucími vstřícně nebo v tří- až pětičetných přeslenech. Listy mívají řapík dlouhý 5 až 12 mm, jejich vejčitě kopinaté celokrajné čepele s ostrým vrcholem dosahující délky 6 až 7 cm a šířky 2,5 až 3,5 cm mají po okrajích oranžové tečky a jsou zpeřeně žilnaté. Pětičetné oboupohlavné květy s dlouhými stopkami vyrůstají v úžlabí přeslenovitých listů seřazených nad sebou a vytvářejí hrozen. Kališní lístky dlouhé 5 až 8 mm jsou úzce trojúhelníkovité s drobnými žláznatými chlupy. Citronově žlutá nebo zlatožlutá, nálevkovitě zvonkovitá koruna s krátkou trubkou je dlouhá 12 až 20 mm, zašpičatělé lístky má po okrajích žláznatě chlupaté a temnožlutě kropenaté, spodní ústí trubky bývá zbarveno červenohnědě. Pět tyčinek (kratších než koruna) s tečkovanými nitkami srostlými do poloviny kryje semeník posetý žlutočervenými tečkami. Rostlina vykvétá v červnu až červenci. Plody jsou vypouklé pětidílné červeně tečkované tobolky o velikosti 4 až 5,5 mm, které se otvírají pěti chlopněmi. Při pěstování v mírném pásmu roste na slunci i v polostínu. Nejlépe jí vyhovuje propustná, humózní půda, dobře zásobená vodou a živinami; vcelku se jedná o nenáročnou rostlinu. Rostlina se rozmnožuje do větších vzdáleností semeny a po okolí snadno podzemními výběžky, v zahradnické praxi se množí dělením trsů. Vrbiny tečkované se často – mimo místa svého původního výskytu – vysazují jako na péči nenáročné ozdobné trvalky ve větších zahradách a parcích, odkud se pak nezřídka dostávají do volné přírody a tam se nekontrolovaně šíří. Je to efektní trvalka ve volně rostoucích skupinách nepravidelných zahradních úprav a na trvalkových záhonech.
Všechny kultivary bez rozdílu jsou pěstebně nenáročné. Rostliny jsou odolné i vůči velmi silným mrazům (minus 30 stupňů) a plody dozrávají časně, proto je možné je pěstovat i ve vyšších a podhorských oblastech. Keře jsou navíc samosprašné, takže pokud chcete na zkoušku vysadit jedinou rostlinu, nemusíte se bát neúrody. U některých druhů se doporučuje pro vyšší procento opylení květů pořídit keře dva (muchovník kanadský). Další předností muchovníku je jeho odolnost vůči chorobám a škůdcům. Má tuhé a lesklé listy, spodní strana je u některých druhů plstnatá. Na podzim se krásně vybarvují. Keř neroste příliš agresivně a vytváří vzdušnou korunu, není proto náročný na řez. Pokud pod ním budete chtít udržovat trávník, můžete si jej dotvarovat do nízkého stromku.
Pro muchovník vyberte na zahradě slunné místo, aby vám dobře vyzrály plody. Pokud při výsadbě přidáte trochu kompostu do sazební jámy, pomůžete lepšímu zakořenění keře. Po výsadbě určitě nezapomeňte v suchých obdobích na zálivku. Při dobrém zakořenění pak keř snese i dlouhá období sucha lépe než jiné ovocné druhy. Keř nastupuje do plodnosti už ve druhém, nejpozději třetím roce od výsadby (záleží také na tom, jak starý jej pořídíte) a plodnost si je schopen udržet po desítky let. Vzhledem k dlouhověkosti muchovníků je už od počátku zmlazujte do přiměřené výšky kolem tří metrů, jsou pak schopny plodit po celé délce prutu, takže je snáze očešete.
Všechny muchovníky potřebují podobné podmínky. Pokud mají dobře růst, vyžadují zejména dobré osvětlení, ale všechny snášejí i polostín. Důležitá je dobrá drenáž a proudění vzduchu (jinak trpí listovými chorobami). Snášejí zakouřené ovzduší. Většina druhů je v ČR mrazuvzdorná. Muchovník olšolistý snáší mrazy až –40 °C. Vhodná je vláha během suchého období, ale snášejí dobře i sucho. Na zvláštní péči tedy náročné nejsou, můžeme je přihnojovat běžnými průmyslovými hnojivy, jejich vegetativní růst není po dosažení asi metrové výšky i s přihnojováním nijak silný. Přijatelné půdní podmínky pro muchovníky jsou téměř všude mimo vlhká místa. Dřevo je hnědé, pevné a těžké. Vnitřní část je načervenale hnědá a dřevo je světlejší barvy. Může být použito pro rybářské pruty.
Rozmnožuje se výsevem na jaře, dělením a štěpováním. Muchovník se štěpuje snadno, roubování na další druhy, jako jsou hloh (Crataegus) a jeřabiny či jeřáb (Sorbus), jsou často úspěšné. Po naroubování pozorujeme po určité době slábnutí růstu.
Scindapsus pictus argyraeus má rád rozptýlené světlo, mírnou zálivku a vyšší vlhkost při pokojové teplotě. Pro rosení používejte odstátou vodu. Na substrát stačí zemina ze zahrádky doplněná trochou rašeliny. Můžete hnojit přes léto 1x za 14 dní, v zimě stačí 1x měsíčně. Rozmnožuje se řízkováním s předklíčením ve vodě.
Červci (Pseudococcidae) mohou způsobit zkázu na řadě okrasných rostlin. Ale s pomocí vhodných způsobů ochrany je možné proti jejich koloniím úspěšně zasahovat. Tento hmyz je nazýván červci pro stavbu svého těla. Saje rostlinné šťávy a jde o obtížného škůdce plodin, které se pěstují v uzavřených prostorách, a rovněž okrasných rostlin. Činnost červců může vážně oslabovat a znetvořovat rostliny a jejich plody. Jejich výskyt je špatnou zprávou pro pěstitele, protože likvidace kolonií tohoto hmyzu může být velmi obtížná. Ale naštěstí existuje řada metod ochrany.
Tito škůdci se vyskytují na listech, plodech a kořenech a mohou přelézat z rostliny na rostlinu. Existují tři hlavní skupiny červců postihující komerční pěstitele. Skleníkoví červci (rody Pseudococcus, Planococcus a Nipaecoccus) většinou pocházejí z tropů a například ve Velké Británii přežívají pouze ve chráněném prostředí. Obzvlášť zranitelné jsou kaktusy a jiné sukulenty, africké fialky, kapradiny, orchideje, palmy, citrusy a réva. Dospělí červci se nacházejí ve shlucích mezi listovými žilkami, na spodní straně listů a skrývají se v místech spojení listů a stonků.
Kořenoví červci tvoří husté kolonie v půdě. Lezou mezi nádobami drenážními otvory a mohou také cestovat v zavlažovací vodě. Prospívají, když je prostředí pro zálivku suché, proto druhy, které jsou jimi zranitelné, jsou mnohé a rozmanité. Napadení je často přehlédnuto, neboť časový interval mezi napadením půdy a vnějším projevem na rostlinách, skvrnitostí, může být dlouhý až šest měsíců. Druhy červců rodů Phormium a Cordyline jsou na rozdíl od jiných druhů červců schopny přežívat za nízkých zimních teplot.
Červci získávají bílkoviny a cukry ze šťáv floému. Příležitostně se objevují napadení vegetativních vrcholových výhonků, kde je obtížné je zjistit. Nejproblematičtější jsou spojení stonků a listů, ale tito škůdci se mohou živit také na listech, čímž způsobují chlorózu. Jejich výkaly – medovice – padají na nižší listy, půdu a podlahu a lákají mravence. Na medovici vzniká antraknóza, která špiní listy a může postihovat také kořeny. Rostliny se znetvořují nebo vadnou, žloutnou a případně odumírají.
Kořenoví červci rodu Rhizoecus se živí na kořenech, čímž způsobují oslabení vitality rostlin. Zabraňují příjmu vody a živin do rostlin, které mohou vadnout nebo krnět, zvláště jsou-li pěstovány v kontejnerech.
Červci patřící do rodů Pseudococcidae a Eriococcidae mají tělo pokryto sekretovaným práškem, podobným vosku. Samičky puklic mají těla dlouhá až 5 mm. Jsou pokryta pevným vyklenutým a většinou okrouhlým štítkem, který je v dospělosti pevně srostlý s měkkým tělem. Barvu mají růžovošedou.
Tělo lišky obecné je štíhlé s dlouhým huňatým ocasem a špičatýma ušima. Je podobná menšímu psovi. Délka těla dosahuje až 90 cm. Ocas je dlouhý zhruba půl metru a vyniká zejména v zimě. Celková délka těla je tedy asi 140 cm. V kohoutku je liška vysoká 30–40 cm. Její hmotnost se pohybuje v rozmezí 8–13 kg. Liška má rezavou barvu srsti na většině těla. Dolní část obličeje, konec ocasu a břicho má žlutobílé. Černá barva se vyskytuje jen na nohách a konečcích uší. Liška obecná existuje samozřejmě i v jiných barvách, jako je stříbrná a černá, ale to opravdu jen málokdy. V tlamičce skrývá 42 zubů. Lišku obecnou si je možné splést se šakalem obecným, ale rozeznáme je podle délky nohou, které má šakal delší než liška.
Chování
Liška se dokáže pohybovat jako pes, to znamená rychlostí 40 km/h. Svůj revír si značkuje trusem s pachem žláz.
Liščí nory
Liščí nora je obydlí, které slouží lišce jako úkryt a k ochraně mláďat. Vyhrabává si ji nejčastěji ve svahu kopce, strouhách, propadlinách a také v opuštěných lidských stavbách. Do nory se skrývá za špatného počasí, jinak se zdržuje převážně venku v hustých křovinách. Lišky nory používají i několik desetiletí, ale pokud se zde vyskytne svrab neboli prašivina, okamžitě ji opouštějí, pravděpodobně aby zabránili jejímu šíření. Nora se skládá z několika chodeb a na konci je komůrka, která může být 0,5–2,5 m pod zemí. Chodba může měřit až 17 m, ale nejčastěji se vyskytují o délce 5–7 m.
Rozmnožování
Liška obecná se rozmnožuje v období jara. Tak zvané kaňkování, to je liščí říje, probíhá během ledna až března. Lišky se projevují typickým voláním, protáhlým chraptivým štěkotem a lišáci je hledají podle charakteristického pachu krve, kterou lišky zanechávají na cestě. Páření probíhá uvnitř nory. Než se narodí liščata, trvá to 52–53 dní. Rodí se jich průměrně 4 na vrh, někdy i více. Liščátka jsou 12–15 dní slepá, porostlá šedou srstí, která je chrání před predátory. Mezitím se lišák stará o potravu pro lišku a ta zase zaopatřuje mláďata mlékem, a když jim zpevní chrup, což je tak ve 4. měsíci, tak i masitou potravou. V tomto období také nejvíce škodí na domácí drůbeži a mladé zvěři. V květnu už liščata skotačí před norou, hrají si na slunci a zdokonalují se v loveckých hrách. Pokud liška zjistí nebo usoudí, že byla nora odhalena člověkem, přenese liščata do jiné nory. V zimním období už nepoznáte mladé lišky od rodičů.
Episcie je travnatá rostlina. Nejrozšířenější jsou tyto druhy:
Episcia dianthiflora - travnatá rostlina mající dva typy výhonků, a to krátká stébla s blízko posazenými listy a dlouhé vousy s dceřinými růžicemi vyrůstajícími v uzlech. Listy jsou malé, do 4cm délky, podlouhlého tvaru se zubatým okrajem. Povrch listu je plastický, žilkovaný, barva je tmavě zelená. Květy jsou trubkovité, bílé s purpurovou kresbou. Zvonek má v průměru velikost do 4 cm.
Episcia cupreata - mohutná travnatá rostlina s tlustými stébly. Listy jsou 10 cm dlouhé, mají elipsovitý tvar se zubatým okrajem. Povrch listu je vrásčitý, barva měděně zelená. Květy jsou trubkovité, v průměru do 3 cm, rostou jednotlivě nebo na stonku po dvou, mají červenooranžovou barvu. Je mnoho variet odlišujících se barvou listů.
Tato vytrvalá rostlina pochází z Kolumbie. Listy jsou obvykle kulaté, drobné, smaragdově zelené, sbíhají se do růžic rozmístěných po stonku. Květy jsou celkem velké (4,5 cm do délky, v průměru 3,5 cm), bílé, se zvětšenou trubičkou. Okraje kroužku (ohybu) připomínají čínský karafiát. Na rostlině vykvétá najednou 5-7 kvítků. Episcie kvete v létě, při správné péči může zdobit i interiér bytu, potřebuje však přiměřené osvětlení a rovnoměrnou, pravidelnou zálivku. V létě je potřeba zalévat více, vhodné je i přihnojování kompletním hnojivem. Půdní směs se připravuje z listové hlíny, humusu, rašeliny a písku, a to v poměru (3 : 1 : 1 : 0,5). Její tučnolisté listy opadávají v průvanu a vzácněji při změnách teploty. Episcia se rozmnožuje nejlépe růžicemi listů, seříznutými opatrně od stonků. Vysazuje se do písku, kde rychle zakoření.
