Pohodlné schodiště by mělo mít sklon 25–35°. Projektanti a architekti mají s touto činností bohatou zkušenost, schodiště je jedna ze základních věcí v dispozici domu a musí se spočítat velmi přesně. Dodatečné korekce jsou v případě schodiště velice komplikované.
Základní výpočet schodiště
Prostor pro schodiště – v případě návrhu nového domu je výhodou možná změna dispozice tak, aby schodiště bylo ideální i ve vztahu k ostatním místnostem. V rekonstrukcích se někdy dostáváme k hodnotám na hraně pohodlnosti či použitelnosti dle dostupného prostoru.
Určíme si konstrukční výšku – je to výška, kterou musí schodiště překonat od čisté podlahy nástupního podlaží k čisté podlaze výstupního podlaží (zkratka KV).
Prostým matematickým dělením zjistíme, kolik je nutno mít stupňů k překonání výšky (zkratka N) a jak tento stupeň bude vysoký (zkratka V). Všechny stupně na schodišti musí mít stejnou výšku.
Šířka stupně (zkratka Š) se dopočítá ze vztahu Š = 630 – 2 x V mm (možno snížit až na 600, odvozeno od délky lidského kroku) a spočítáme i sklon schodiště.
Délku ramene (zkratka D) vypočítáme (například 8 výšek znamená 7 šířek).
Vzorce pro výpočty schodů:
1) Počet stupňů N = KV : V
2) Výška stupně V = KV : N
3) Šířka stupně Š = 630 – 2 x V
4) Délka schodišťového ramene – jednoramenné L = Š x (N – 1)
5) Délka schodišťového ramene – dvouramenné L = Š x (N : 2 – 1)
6) Sklon schodištěa = arctg V : Š
7) Délka ramene D = Š x N
8) Podchodná výška ramene Hp = 1 500 + (750 : cos a)
9) Průchodná výška ramene Hpr = 750 + (1 500 x cos a) (hodnota musí být vyšší než 1 900 mm)
V diskuzi VÝPOČET SCHODŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel FRANTIŠEK ROZMANIT.
Jak spočítám počet a výšku schodů.Stavební výška je 138 cm a délka je 418 cm.Jedná se o venkovní schodiště.Děkuji F.Rozmanit.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Honza.
Ještě k tomu výpočtu schodů. Na délku schodiště 418cm vychází na 9 schodů délka nášlapu cca 46cm, což je moc. Toto je potřeba řešit nahoře schodiště podestou. Měla by být dlouhá cca 1,5m, potom délka nášlapu bude vycházet kolem 30cm, což je už přijatelné. Toto je opět z důvodu pohodlnější chůze po schodech.
S pozdravem Honza.
Točité schodiště (stejně tak vřetenové schodiště) patří mezi takzvaná křivočará schodiště, která obvykle zabírají velmi málo místa oproti ostatním typům schodů. Působí velmi elegantně, vzdušně a bývají ozdobou obytných či reprezentativních prostor. Pro svou nenáročnost na prostor se točité schody používají i jako vedlejší či úniková komunikační cesta. Vhodnou kombinací materiálů lze vytvořit jak luxusní schodiště s ambicemi na designový prvek, tak i funkční venkovní bezúdržbový komunikační prostor.
Uvedené schodiště patří mezi oblouková schodiště a podle půdorysného tvaru se jim všeobecně říká křivočará schodiště. Do této skupiny patří točité, kruhové, spirálové nebo vřetenové schody. Rozdíly mezi nimi nejsou příliš velké, někdy se jedná pouze o synonyma. Například vřetenové schody jsou charakteristické tím, že vždy vycházejí ze středového sloupu. Prvky středového sloupu mohou mít rozličný tvar, není nutno se omezit pouze na rotační trubku. Některá oblouková schodiště žádný středový sloup mít nemusí.
Délka kroků ve spirále schodiště by neměla být menší než 80 cm. Šířka stupně ve střední části by neměla být menší než 20–25 cm a v nejširší části ne více než 40 cm.
Pro výpočet schodiště je nutné znát tyto základní údaje: výška schodiště, vnější průměr, vnitřní průměr (těleso, do kterého se budou stupně zapouštět), počet schodů, tloušťka stupnice, úhel natočení.
Pro tento typ schodiště je typický středový sloup, ke kterému jsou připevněny, případně na něj mohou být navlečeny, jednotlivé schodišťové stupně. Jedná se o samonosné, tedy nepodporované schodiště, jehož schodnice obvykle nejsou z vnější strany kryty schodnicí.
Obloukové (točité) schodiště
Vyznačuje se tím, že nemá výše zmiňovaný středový sloup, naopak má z obou stran bočnici. Jak už název napovídá, jeho tvar je obloukový, obvykle půdorys tvoří půlkruh, respektive písmeno „C“. Nicméně může mít i tvar kruhu (kruhové schodiště).
Spirálové schodiště
Jedná se v podstatě o další variaci na křivočaré schody. Svůj název dostalo podle tvaru, tedy spirály. Obvykle je takto nazýváno schodiště, které se kolem své osy obtočí o více než 360 stupňů, nicméně není to pravidlem. Za spirálové schody bývají označovány jak vřetenové schody, tak obloukové schody.
V diskuzi SUCHÝ BETON se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jiří Dratnal.
Dobrý den,
mám na Vás prosbu - zda bych mohl dostat radu - potřebuji osadit cca 50 obrubníků a rozhoduji se zda si připravit směs sám, nebo koupit již hotovou směs - nedokáži ale spočítat kolik bych potřeboval přibližně pytlované směsi ( m3 ) nebo stěrku+písku+cementu.
Jestli můžete a budete ochotni mi sdělit Váš názor , budu moc rád.
S pozdravem Jiří Dratnal
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Podesta neboli odpočívadlo je vodorovný mezistupeň, který odděluje ramena schodiště. Schody jsou tedy rozdělené na dvě části a chůze po nich je tak mnohem pohodlnější, funkčnější a bezpečnější.
Tento typ schodů se převážně používá v bytech s velkým půdorysem a v mezipodlažích, která mají okna a dveře do dalších místností. Podesta se dá využívat i jako odpočívadlo tam, kde je velké převýšení mezi podlažími.
V naší poradně s názvem KAMÉLIE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Marie Čejková.
Pořídila jsem si minulou zimu na výstavě první malou kamélii. Přes celé léto byla venku na zahradě ve stínu a výborně prospívala. Na zimu před příchodem mrazů jsem ji dala na nevytápěné schodiště. Nasadila 5 poupat, když první začalo rozkvétat, najednou opadaly všechny listy a připadá mi, že i květ se již dále nerozvíjí. Zalévám stále stejně dešťovou vodou, přihnojuji Krystalonem na borůvky. Co jsem, prosím, udělala špatně?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Příčin může být několik. První z nich je hnojení v době krátkých dnů a slabého světla. Když je krátký den, tak rostlina nestačí spotřebovat všechny látky, které dostává v zálivce a ty se pak hromadí v substrátu a mění jeho vlastnosti, které rostlina neustojí. Další běžnou příčinou, která se projevuje u letněných rostlin, jsou škůdci, kteří během léta nalezou do subsrátu, zakuklí se zde a pak v příhodných podmínkách se probudí a začnou rostlině užírat kořeny nebo listy. Proto doporučuji všechny letněné rostliny několik dní před zazimováním opatřit postřikem přípravkem Actara. Actara je jed, který "naleze" do všech částí rostliny a zůstává v ní po dobu dvou měsíců. Když si pak některý škůdce kousne do takové rostliny, tak hned umírá. Ale nevěšte hlavu, kupte si novou kamélii a tešte se z ní.
Ráno po probuzení a večer před usnutím zvedneme nohy do výšky tak, že naše tělo tvoří pravý úhel. Pokud nám to činí potíže, můžeme nohy přidržovat rukama. V kotnících děláme malé kroužky. (Můžeme měnit směr, jak potřebujeme.) Je to docela jednoduché, jde jen o to udělat jich opravdu čtyřicet. Zpočátku to může být náročné, ale je třeba vytrvat. Když pak nohy položíme zpět na podložku, máme pocit, jako by se žíly propláchly teplou vodou. Cítíme příjemné teplo. Když to budeme dělat opravdu pravidelně, asi tak po měsíci ucítíme rapidní rozdíl.
A když ještě k tomu upravíme jídelníček, ušetříme si spoustu komplikací, jako jsou třeba bércové vředy. O tom zas někdy příště.
Hanka Synková, poradkyně zdravého životního stylu
autorka 5 knih o výživě, např. „Všechno je dobré“.
Třešně nesnášejí příliš hluboký řez a přísné tvarování. Tvarují se proto jen v nejnutnější míře, kdy se odstraňují konkurenční výhony, zakracují se kosterní větve do jedné roviny, vystříhávají se přebytečné výhony a v době vegetace letorosty zahušťující korunu. Správně zapěstovaná koruna třešně má mít tři až čtyři základní větve a terminál, který může být v pozdějších letech sesazen na některou vhodnou postranní větev. Větve mají vyrůstat od hlavní osy pod úhlem alespoň 45°. Ostrý úhel nasazení větví podporuje výskyt klejotoku a vylamování větví. I udržovací řez je nutné omezit jen na nejnutnější míru, přírůstky se tedy zkracují, jen pokud jsou delší než 60 cm. Třešně s nápadně vyvinutým středním kmenem lze snížit asi o třetinu, aby se strom udržel v požadované výšce. Nejvhodnější doba pro sesazení vrcholové části koruny je v době počátku rozkvětu stromu. Pro zlepšení zdravotního stavu třešní je možné použít takzvaný Zahnův řez. Řez ovocných stromů po výsadbě není nutný.
První rok je nutné s příchodem jara provést řez švestek ihned po objevení prvních pupenů. K prořezání švestky používejte kvalitní a především ostré zahradnické nůžky. Jednoroční sazenice mají pouze kmen (v tomto případě terminál) bez větví. Ten je potřeba zkrátit přibližně o jednu třetinu, abyste vytvořili metr vysoký kmen pro budoucí korunu.
Následující jaro se ve stejnou dobu pokuste vytvořit základ pro korunu, a to tak, že necháte pouze 3–4 nejsilnější větve, které zkrátíte minimálně o polovinu délky (v závislosti na jejich tloušťce). Slabší větvičky zkraťte o něco víc, silnější naopak o něco méně. Uvedené 3–4 větve vyberte tak, aby vznikla do všech stran co nejvyrovnanější koruna.
Od třetího roku už rostlinu jen korigujte. Během řezu švestky uplatňujte několik osvědčených pravidel. Pokud chcete větev zkrátit, zkracujte ji jen o třetinu. Všechny větve směřující kolmo do nebes, takzvané vlky, odstraňujte úplně. Zcela stříhejte nebo řežte také větve konkurující hlavní větvi. Tím se mimo jiné zbavíte větví rostoucích pod ostrým úhlem, které by se téměř s jistotou stejně jednoho dne vylomily. Pokud větev nevytváří příliš ostrý úhel a chcete ji zachovat, můžete ji vytvarovat prostým zavěšením závaží. Jakmile se větev dostane mimo nebezpečný úhel i po odejmutí závaží, závaží odstraňte.
Řez švestek se doporučuje provádět hned zjara po vykouknutí prvních pupenů. Řez totiž v tuto dobu nekomplikují listy a je lépe vidět, co by se mělo prostříhat. Je však možné nahradit jaro druhou polovinou června nebo dobou po sklizni. Výrazně lépe švestka zvládá řez v průběhu vegetace. Během zimy jsou jakékoliv úpravy nevhodné.
Vinná réva je vhodná i k pěstování na pergole. Řez začněte tím, že odstraníte přebytečné výhony. Výhony odplozené, na kterých chcete vypěstovat letošní plodné výhony, zkraťte na několik oček – podle počtu požadovaných výhonů. Stříhejte vždy ve vzdálenosti několika centimetrů za pupenem, aby pupen neodumřel. Počet výhonů, které chceme pěstovat, ovlivňuje právě způsob pěstování. Záleží jednak na tom, po čem révu vedeme, a také na tom, jak vysoký je kmínek, a celkově, kolik starého dřeva má rostlina k dispozici. Nejbohatěji necháme růst révu pěstovanou na pergole nebo ve skleníku, nejvíce seřízneme révu vedenou vertikálně nebo po tažných drátech (zde se rozhodujeme mezi jedním nebo dvěma výhony).
Úhel řezu záleží na postavení výhonu. Vedeme ho vždy tak, aby dešťová voda mohla z rány rychle odtéct. Tím zabráníme jejímu zahnívání a umožníme co nejrychlejší zhojení.
Pokud zapěstováváte révu pro pergolu, kmínek (výhon) musíte nechat růst více let, než dosáhne výšky pergoly. Obvykle se u pergoly pěstuje více rostlin, aby došlo k jejímu pokrytí a abychom zároveň měli kvalitní úrodu. Na jaře dalšího roku se rozhodněte, jak vysoký chcete kmínek. Od požadované výšky kmínku napočítejte cca 5 oček (můžeme i více) a v tom místě (dále od očka) ustřihněte. Tu část, která již nebude kmínkem, vyvažte (nejčastěji a nejjednodušeji vodorovně).
Schodiště je vertikální komunikace mezi různými výškovými úrovněmi. Podle umístění jsou schodiště buď uvnitř budovy (schodiště vnitřní), nebo jsou vně budovy a přímo s ní souvisejí (schodiště vnější), popřípadě jsou samostatné v terénu, kde překonávají výškové rozdíly (schodiště terénní).
Schodiště je výrazný prvek staveb, na který je kladen důraz jak z hlediska funkčnosti, tak z hlediska estetiky. A to jsou v mnoha případech požadavky vesměs protichůdné. Zvláště když k nim přičteme i požadavek ekonomický, na co nejnižší náklady na bydlení. Ve většině případů chceme, aby schodiště bylo pevné, odolné vůči mechanickému namáhání a pohodlné, ale zároveň estetické, nezabíralo mnoho cenného prostoru stavby a pokud možno nestálo mnoho peněz. První skupině požadavků odpovídají schodiště betonová s mohutnou nosnou, většinou železobetonovou konstrukcí, popřípadě konstrukcí svařovanou na místě. Druhé skupině požadavků lépe vyhovují lehké konstrukce, často v nezvyklých kombinacích materiálů, tvořená jednotlivými prvky montovanými na místě. Je na každém stavebníkovi, jakou cestou se vydá a kterou kombinaci zvolí.
Při navrhování schodišť se vychází především z funkčních požadavků. Většina rozměrů je ovlivněná typem budovy, provozem, ale i architektonickými požadavky. U novostaveb bývá návrh schodiště mnohem jednodušší než u rekonstrukcí, kde rozhodujícím (limitujícím) prvkem je schodišťový prostor.
Prvním předpokladem pro správný návrh schodiště je promyšlení a nakreslení jeho tvaru.
Optimální výška schodu je od 15 do 18 cm. Pamatujte, že pro dospělého zdravého člověka není problém vysoký schod, ale pro děti a starší nebo hendikepované to již problém může být. Šířka stupňů bývá kolem 30 cm. Běžný sklon schodišťového ramene se pohybuje v rozmezí od 25° do 35° (odpovídá výšce stupně od 15 do 18 cm). Šířka ramene je u rodinných domů minimálně 90 cm, ale vhodnější je 100 cm.
Rozeznáváme několik druhů schodišť: jednoramenné, dvouramenné, točité, lomené, zavěšené, mlynářské. Typů je hodně, ale mezi nejčastější patří dvouramenná schodiště, protože jsou velmi jednoduchá.
Schodiště se vyrábí z různých materiálů: železobeton, vyztužený pórobeton, dřevo, nebo v dřívějších dobách i plné cihly. Povrch schodiště může být například z keramiky, ze dřeva nebo z teraca.
Podle schodišťových ramen rozeznáváme schodiště:
rampové – sklon 10° až 20° s výškou stupňů 80 až 130 mm;
mírné – sklon 20° až 25° s výškou stupňů 130 až 150 mm;
běžné – sklon 25°až 35° s výškou stupňů 150 až 180 mm;
strmé – sklon 35° až 45° s výškou stupňů 180 až 200 mm;
žebříkové – sklon 45° až 58° s výškou stupňů 200 až 250 mm.
Schodišťová ramena a podesty musí mít na volných stranách zábradlí (tato podmínka neplatí třeba u schodišť do 5 stupňů a u sklonu do 25 stupňů). Přímá schodišťová ramena s šířkou do 1 050 mm musí mít madlo na jedné straně, ramena širší musí mít madlo po obou stranách. Rameno širší než 2 750 mm se doporučuje rozdělit mezilehlým zábradlím s madlem.
Osazení zábradlí může být shora nebo z boku a do průchodné šířky může zasahovat maximálně 50 mm, madla maximálně 100 mm. Madlo musí mít průřez vhodný pro uchopení rukou shora, konce dutých madel musí být uzavřeny. Mezery v zábradlí mezi tyčemi, tabulovými prvky a podobně nesmějí být větší než 120 mm, s volným přístupem dětí pak minimálně 80 mm.
Nejmenší výška zábradlí by měla být u rodinných domů 900 mm (tzn. snížená výška, pokud je hloubka volného prostoru nejvýše 3 m), 1 000 mm u bytových domů (pokud je hloubka volného prostoru nejvýše 12 m), 1 100 mm (pokud je hloubka volného prostoru nejvýše 30 m), 1 200 mm – zvláštní výška – u výškových budov, rozhleden (hloubka volného prostoru více než 30 m).
Názvy jednotlivých konstrukčních částí schodů
Schodiště – konstrukce sloužící k vertikálnímu komunikačnímu spojení, skládá se ze schodišťových ramen a z podest.
Schodišťový prostor – komunikační prostor vymezený schodištěm.
Schodišťové rameno – konstrukce s nejméně třemi schodišťovými stupni, která spojuje dvě různé výškové úrovně (nástupní rameno a výstupní rameno).
Schodnice – nosná konstrukce schodišťového ramene, která podporuje nebo do které jsou vetknuty schodišťové stupně.
Schodišťová zeď – stěna ohraničující schodiště, u visutých schodišť tvoří nosnou konstrukci schodišťových ramen.
Vřetenová zeď – nosná stěna, která podporuje nebo do níž jsou vetknuta přiléhající schodišťová ramena.
Vřeteno – nosná konstrukce uprostřed schodišťového prostoru točitých schodišť, která podporuje nebo do níž jsou vetknuta schodišťová ramena.
Schodišťové zrcadlo – volný prostor ohraničený schodišťovými rameny a podestami téhož schodiště.
Hlavní odpočívadlo neboli podesta – plošná vodorovná konstrukce mezi schodišťovými rameny v úrovni podlaží.
Vedlejší odpočívadlo neboli mezipodesta – plošná konstrukce mezi schodišťovými rameny. Součástí konstrukcí podest jsou nejen podestové desky, ale i podestové nosníky, které podpírají konstrukce podest, popřípadě i schodišťová ramena.
Schodišťový stupeň (schod) – prvek sloužící ke stupňovitému překonávání dvou různých výškových úrovní.
Stupnice – horní plocha schodišťového stupně, na kterou se našlapuje.
Podstupnice – přední stěna stupně (u deskového schodiště jsou stupně bez podstupnice).
Čelo stupně – boční stěna stupně.
Nástupní stupeň – první dolní stupeň ve schodišťovém rameni, na úrovni podesty.
Výstupní stupeň – poslední horní stupeň ve schodišťovém rameni se stupnicí v úrovni horní podesty (může mít jinou šířku než ostatní stupně).
Jalový stupeň – stupeň se stupnicí v úrovni dolní podesty, jímž se nepřekonává výškový rozdíl.
Běžný stupeň – stupeň ve schodišťovém rameni mezi stupněm jalovým, popřípadě nástupním a stupněm výstupním.
Výstupní čára – myšlená čára schodiště, na níž mají všechny stupně téhož ramene stejnou šířku, u schodišť s přímými rameny leží v ose ramene, u schodišť se zakřivenými rameny tvoří křivku ležící ve vzdálenosti 300 až 400 mm (podle šířky ramene) od vnějšího okraje ramene.
Požadavky na schodiště
Konstrukce ohraničující schodišťový prostor (včetně zastropení) musí být z nehořlavého materiálu, pokud příslušné projektové normy objektů nestanoví jinak. Schodišťový prostor musí být od půdního a sklepního prostoru oddělen. Schodišťový prostor musí mít větrání a má mít přímé denní osvětlení.
V témže schodišťovém rameni nesmějí schodišťové stupně měnit svoje výšky ani šířky. Průřezové rozměry stupňů na výstupní čáře musí být stejné, nemají se měnit ani v jednotlivých podlažích téže budovy. Rozdílné výšky se vyrovnávají změnou počtu stupňů v ramenech.
V jednom rameni je maximální povolený počet stupňů 16, u pomocných schodišť, schodišť, schodišť v rodinných domcích a schodišť uvnitř bytů 18.
Průchodná výška nesmí být menší než 1 900 mm kromě schodišť do podkroví, kde je 1 900 mm hodnotou doporučenou.
Povrch podest vnitřních schodišť musí být vodorovný beze sklonu v příčném i podélném směru. Povrchová úprava podest má být z materiálů stejných mechanických vlastností jako povrch stupňů. Povrch stupnice při okraji schodišťového stupně bývá skosen a stupnice je na okraji upravena povrchovou úpravou proti skluzu (karborundové pásky u kamenných obkladů).
Bobkovišeň lze snadno množit řízkováním nebo výsevem. Množení řízkováním je však mnohem rychlejší. Řízky si můžete připravit ve velkém množství při každoročním prořezávání těchto bujně rostoucích rostlin obvykle na přelomu června a července. Použít můžete jak zelené výhonky tak i odřezky z loňského dřeva. Chcete-li vypěstovat bobkovišeň ze semínek, odstraňte semena ze zralých plodů na podzim a nechte je uschnout. S klíčením začněte v únoru. Semínka totiž potřebují bobtnat několik týdnů v chladu při teplotě kolem čtyř stupňů Celsia. Poté se umístí do květináče pro semenáče se směsi písku a zahradní zeminy při trvale nízkých teplotách. Ideálním prostředím pro bobtnání je lednička nebo nevytápěné schodiště. Po vyklíčení se rostliny mohou přesunout na chladné, ale světlé místo. Když sazenice dosáhnou velikosti několika centimetrů, umístí se do normální zeminy a později do vlastních malých květináčů. Na podzim pak můžete dát bobkoišeň na zahradu.
Až vysajete celý dům a vyperete všechny tkaniny, můžete si vyrobit účinný přírodní roztok. Smíchejte 4 litry vody, 2 litry jablečného octa, 500 ml citronové šťávy a cca 200 g lísky lékařské a tuto směs nalijte do kbelíku. Potom ji dejte do rozprašovače a nastříkejte ji do všech částí domu – na koberce, na dřevěné podlahy, do rohů a koutů, na parapety oken a na veškerý nábytek. Tento krok budete muset opakovat 2–7 dní v kuse (podle toho, kolik blech doma máte). Pokud se snažíte pouze předejít bleší infestaci, můžete tento roztok používat preventivně jednou měsíčně. Nechejte sprej uschnout a potom vraťte předměty na místo.
Také je na trhu produkt myFleaTrap. Jde o bezpečné, bezdrátové a vysoce efektivní zařízení určené k rychlému a účinnému čištění domácností od blech. Přístroj myFleaTrap neobsahuje žádné chemikálie a je šetrný k životnímu prostředí.
Popis:
bezdrátové zařízení, lehké a přenosné;
speciální konstrukce umožňuje zachycení nejen blech, ale i jejich larev;
světlo vyzařované zařízením přitahuje blechy v okruhu více než 12 metrů;
přístroj je schopen vyčistit místnost od blech během jedné noci.
Princip
Přístroj myFleaTrap pracuje na základě metody chráněné patentem Kansas State University (č. 5231790). Intenzita a barevné schéma světla, jeho zapínání a vypínání láká hmyz a znehybní ho na přenosném listu potaženém speciálním lepidlem.
Umístění zařízení
Přístroj je určen pro použití v uzavřených nebo částečně uzavřených místnostech. Past přitahuje blechy do místnosti, ve které je zařízení umístěno a funguje nejlépe v tmavých místech. Přístroj myFleaTrap funguje efektivně, pokud je umístěn u zdi nebo v rohu a čelem od interiéru v místnosti. Efektivní úhel světla láká hmyz v rozsahu 160 stupňů.
Napájení
Přístroj je napájen pomocí 4x AA baterií. Lze dokoupit i napájecí adaptér.
Jedná se o pavouka z čeledi křižákovití. Nápadně zbarvené samičky připomínají svým zbarvením vosu a číhají ve svých sítích na kořist. Jejich zadeček je nepravidelně žluto-černo-bíle příčně pruhovaný, obdobně pruhované jsou i končetiny. Hlavohruď je porostlá hustými stříbřitými chloupky. Samička není žádný drobeček, může dorůst až velikosti dvou centimetrů a do své sítě loví kromě jiného hmyzu především kobylky, které nejsou v trávě schopny na bezpečnou vzdálenost pavučinu při svém skoku zaregistrovat. Sameček je podstatně menší, v průměru dorůstá jen půl centimetru a je nenápadně zbarvený. Rozdíl velikostí obou pohlaví tohoto druhu pavouka je dokonce největší v rámci celé naší arachnofauny.
Páření je pro samečka velmi nebezpečné a téměř vždy končí jeho smrtí. Před vlastní kopulací můžeme oba pavouky vidět na jedné pavučině, a to do doby, než samička svolí k páření. Kopulace proběhne rychle a někdy už během ní samička samečka chytne, usmrtí a vysaje. Od srpna do září pak samice upřede tři až pět kokonů, které připevní na vegetaci a naklade do nich vajíčka. Jeden kokon obsahuje až čtyři sta vajíček a samička je hlídá. Prvním rokem se v kokonu vylíhnou nymfy, které zde zůstávají celou zimu, po přezimování se z nich vyvinou malí křižáci. Samice v zimě uhyne. Koncem jara se malí pavouci začnou pomocí pavučinového vlákna, které vypouští ze svých snovacích žláz, rozptylovat do okolí.
Křižáka pruhovaného můžeme nejčastěji potkat na slunných místech v porostech trav nebo na zamokřených loukách. Jeho síť je tak charakteristická, že ji velice snadno poznáme. Typicky kolová síť je totiž vybavena klikatým svislým pruhem husté pavučiny probíhající přes její střed (stabilimentem). Mladí pavouci staví pavučinu bez nebo s méně zřetelným stabilimentem. Účelem tohoto pruhu je, že odráží ultrafialové světlo, které může sloužit jako lákadlo pro létající hmyz nebo jako mechanické zpevnění sítě.
Pokud se cítí pavouk ohrožen, může se po pavučinovém vlákně spustit pod síť, kde nehybně vyčká, než nebezpečí pomine. Aby pavouk v nebezpečí snadněji unikl, není pavučina upředena přesně svisle, ale se zemí svírá zhruba 45° úhel.
Křižák pruhovaný je podobně jako další křižáci jedovatý, ale jeho chelicery jsou i přes jeho velikost malé a neschopné prokousnout lidskou kůži. Jeho jedu se tedy nemusíme bát. O složení jedu zatím nic nevíme, ale pro člověka nebude příliš nebezpečný. Dokáže však velmi účinně paralyzovat a usmrtit hmyz.
Ingredience: 2 vyzrálé roštěnky vysoké 2 cm (každá kolem 230 g), sůl, čerstvě mletý pepř, 1 lžíce rostlinného oleje
Postup: Z masa odřežte vnější blány, má-li nějaké. Tence po obou stranách potřete olejem, osolte a opepřete. Odložte bokem na talíř, třeba až na půl hodiny. Maso se tak trochu vzpamatuje po pobytu v lednici, což mu výrazně prospěje. Osolené maso lépe zlátne a dělá lepší, křupavější a chutnější kůrku. Sůl se snoubí s masem a vytvoří při opékání novou chuť, zatímco maso osolené až po opékání už zůstane pouze masem bez přidané hodnoty. Uvádí se, že sůl vyhání šťávu z masa a biftek je pak méně šťavnatý nebo zbytečně tvrdý, je to úhel pohledu.
Troubu rozehřejte na 180 °C. Pánev, pokud možno se silným dnem a rozhodně ne teflonovou, zahřejte zprudka a nasucho. Zmírněte žár plotýnky na středně silný, digestoř spusťte na plný výkon a vložte do pánve maso. Mělo by začít prudce syčet, prskat a krásně vonět. Pokud ucítíte hořce spálené a uvidíte divný šedý kouř vycházející zpod masa, pánev i s masem chvíli odstavte a nechte trochu vychladnout, než ji vrátíte na plotýnku. Znamená to příliš rozehřátou pánev.
Maso opékejte 2–3 minuty z každé strany, po uvedené době by se mělo celkem snadno odlepit z pánve a být na spodní straně krásně zbarvené do živě hnědé, zlatavé barvy. Nyní je biftek propečený někde kolem stupně rare. Jestliže vám to tak stačí, přeskočte následující bod receptu.
Maso přendejte do malého pekáčku a vložte do trouby. Medium dosáhnete zhruba za 5–8 minut, well done za 12–15 minut. Nebojte se troubu otevírat a šťouchat do masa a nebojte se ani toho, že se napoprvé úplně netrefíte s propečením. Pokud si jste hodně nejistí, obětujte jeden plátek, vyndejte ho na prkénko a zhruba centimetr odkrojte – tak hned uvidíte, na jakém stupni propečenosti maso je. Nedopečené, i když nakrojené maso klidně vraťte do trouby na dokončení.
Opečené a upečené maso musí ještě chvíli odpočívat, než ho rozkrojíte a naservírujete. Dopřejte mu 5–10 minut v teple pod alobalem – prostě jen zakryjte pekáček a nechte stát bez další pozornosti na prkénku. V mezičase dokončete omáčky a přílohy.
Odpočaté maso můžete ostrým nožem nakrájet na několik kousků, nebo dokonce na tenké plátky, to aby vynikla vnitřní barva a kontrast s opečením. Stejně tak ho ale můžete nechat vcelku, aby první zakrojení patřilo vašim strávníkům – v takovém případě jim zároveň dopřejte steakové nože, které jsou ostřejší, zubatější a lépe se jimi tento typ masa krájí. Ihned podávejte, přelité omáčkou a v doprovodu přílohy a zeleniny dle vaší volby.
TIP: Dochucení není jen o černém pepři, zajímavá je směs sečuánského pepře, kardamomu a koriandru. Anebo drcených chilli papriček a červeného pepře. Vyhněte se hotovým steakovým nebo grilovacím směsím, které obsahují zvýrazňovač chuti typu glutamátu.
Podle materiálu, z něhož je postavená zeď, použijte vhodný přístroj. Platí základní pravidlo: čím silnější motor, tím větší rozsah použití. Na lehčí práce stačí akumulátorový šroubovák, třeba při vrtání do sádrokartonu a pórobetonu. U klasického zdiva si sice s akupřístrojem poradíte taky, ale vhodnější je zvolit výkonnější příklepové vrtačky.
Nejprve je potřeba zvolit správný vrták, a to podle toho, do kterého materiálu budete vrtat. Vždy se snažte vybrat vrták určený do materiálu, který chcete vrtat. Problém nastane u plastů, gumy. Žádné vrtáky na plasty se nevyrábí, proto se k jejich vrtání používají vrtáky do dřeva, na vrtačce se ale sníží otáčky motoru, aby se netavily okraje díry. Při vrtání hlubších děr do plastů je dobré dělat kratší přestávky, aby díra vychladla a vrtání bylo plynulé, bez otřepů na okrajích.
Nejčastěji se vrtají díry kolmo k vrtané ploše. To znamená, že se vrtačka musí držet pokud možno svisle. Na menších součástkách nebo na prknech a deskách toho lze dosáhnout pomocí stojanu na vrtačku. To je velice užitečná pomůcka, kterou je určitě dobré si pořídit. Lze na ní nastavit i hloubku díry, takže vám odpadá její zdlouhavé přeměřování. Když stojan nemáte nebo když vrtáte do zdi, musíte vrtačku držet kolmo od oka. Chce to trochu cviku, ale zas tak těžké to není. Když jste na vrtání dva, tak jeden může vrtat a druhý kontrolovat kolmost. Místo pro vrtání si označte křížkem. Aby vrták do zdi nepronikl našikmo, vždy nasaďte špičku vrtáku kolmo k povrchu a pak spusťte přístroj. Teprve až se vrták pevně opře, začněte na přístroj tlačit. Když potřebujete otvor s větším průměrem, vytvořte díru nejprve menším vrtákem, poté nasaďte větší a otvor rozšiřte a prohlubte.
Při vrtání pod úhlem je práce složitější. Například si zkuste položit vedle vrtačky dřevěný špalík seříznutý na požadovaný úhel a řídit sklon podle něj, nebo to prostě musíte odhadnout.
Vrtačkou v žádném případě v díře neklepejte ze strany na stranu ani na vrtačku netlačte. Vrtání tím jednak příliš neurychlíte a ještě zničíte vrták. Jedinou výjimkou je vrtání do zdi příklepem, ale to se používá spíše jako záchranná brzda, protože když nepřitlačíte, tak příklep nefunguje.
Hloubku děr můžete přeměřovat několika způsoby. Když máte stojan, tak si ji můžete přímo nastavit, dále se prodávají různé prstence, které se šroubují na vrták, nebo mají vrtačky v příslušenství měrné tyče, které se uchycují přímo na tělo vrtačky. Pokud ale nic z toho nemáte, můžete si pomoci šuplérou nebo dřevěnou špejlí a pravítkem.
Během vrtání používejte ochranné brýle a rukavice. Pro příklepové vrtačky existuje jako příslušenství speciální odsávací zařízení, které zachycuje prach už během vrtání. Jako alternativu můžete pod otvor přilepit sáček nebo přeložený arch papíru se zahnutými růžky. Kromě toho byste měli podlahu pod otvorem zakrýt lepenkou či fólií. Můžete také poprosit pomocníka, aby pod otvorem přidržel hadici zapnutého vysavače, raději ale ne domácího, na stavební prach jsou speciální průmyslové.
Nyní je čas pro rostliny najít vhodné místo. Můžete si vybrat, jestli se chcete na rostliny během zimy dívat a nebo ne.
Tmavé a chladné místo
Například sklep, je ideální pro uchování rostlin přes zimu. Zde bude pelargónie chráněna před přímým slunečním světlem. Tím se zabrání tomu, aby rostliny začaly znovu rašit příliš brzy a trpěly nedostatkem vody. Tento způsob přezimování pelargoniím prospívá nejvíce. Máte-li dostatek místa ve sklepě, můžete si ušetřit výsadbu a muškáty přezimovat rovnou v květináči nebo v balkónovém truhlíku. Na jaře stačí nasypat čerstvou zeminu s kuličkovým hnojivem.
Chladnička
Ano chladnička je také možným místem na přezimování muškátů. Muškáty lze zabalit do novin a uložit je na chladném místě, například v zásuvce na zeleninu v lednici.
Světlé místo
Místo s dostatkem světla a s teplotou 5 až 10 °C, což by mohla být například zimní zahrada nebo světlé schodiště. Pelargonie dobře přezimují na světlém ale chladném místě. Přes zimu udržujte kořeny mírně vlhké.
Obývací pokoj
Vyhřátý obývák je další možností kde je možné přezimovat muškáty. Ideálně na vytápěných místech, jako je okenní parapet v obývacím pokoji. V tomto příjemném teple muškát znovu vyraší. Pokud je výhonků příliš mnoho, tak se jednoduše odříznou. Díky tomu se tvoří více bočních výhonů a rostlina pak v příštím roce roste košatěji a kompaktněji. Navíc je tím podporována tvorba poupat. Některé druhy pelargónie, zejména hybridy pelargonie velkokvěté, však potřebují ke kvetení chladné období v délce alespoň šest týdnů.
Přes zimu se pelargónie udržuje spíše v suchu a zalévá se jen když je to nutné. Nehnojí se.
Shrnutí pro umístění a péči:
optimální umístění: tma a chlad (například ve sklepě);
Obratel L5 je pátý obratel bederní části páteře (počítáno od hlavy je dvacátý čtvrtý). Obratel L5 ovlivňuje orgány spodní části nohou (lýtka, holeně, kotníky, chodidla).
Obratel L5 zdravotní problémy:
nateklé (nejen) kotníky
chladné nohy (špatné prokrvování spodní části nohou)
křeče v nohách
vředy na holeních
Obratel L5 psychické projevy:
zlost, neschopnost přijímat radost
nenávist sám k sobě s pocitem viny
problémy se sexualitou
člověku chybí zázemí (typicky: finanční nejistota)
dlouho trvá, než něco zpracuje (i fyzicky)
strach z budoucnosti
Pravidelné cviky na obratel L5:
otáčení dolních končetin v kyčelním kloubu
pohyb stehen směrem ven
ohýbání a následné narovnání dolních končetin v kolenním kloubu
otáčení nohou
Fyzické příčiny obratle L5:
sedavé zaměstnání
SI skloubení
Sakroiliakální kloub označuje přechod mezi kostí křížovou (os sacrum) a kostí kyčelní (os ileum) a do češtiny je překládán jako křížokyčelní kloub. Často se také můžete setkat s názvem SI, hovorově „esíčko“. Jedná se o kloub tuhý, ve kterém jsou vykonávány pohyby malého rozsahu, které jsou ovšem důležité pro postavení pánve.
Projevy:
bolest hýždí a zadní strany stehen
bolest se přenáší do oblasti třísel či stydké spony
omezení v běžných činnostech, jako je chůze do schodů či vystupování z auta
Cviky
Na břiše: Leh na břiše, ruce složené pod čelem. Začneme přitahovat levou nohu do plazení, ale přitom si hlídáme levý bok. V okamžiku, kdy máme pocit, že se levý bok začíná odlepovat od podložky, zastavíme pohyb levou nohou. V této pozici je výdrž s tlakem boků a levého kolena do podložky. Pak povolíme a provedeme na druhou stranu.
Na boku: Leh na pravém boku. Pravou ruku dáme pod hlavu, pravou nohu skrčíme v koleni, máme levou v koleni nataženou, v kotníku děláme „fajku“. Levou nohu zatlačíme vnitřním kotníkem do podložky a vytáhneme do dálky. Výdrž. Totéž na druhém boku.
Pejsek: Vzpor klečmo, zvedneme střídavě pokrčenou pravou a levou nohu do boku (na pejska). Boky přitom zpevníme a nepřetáčíme. Důležité je hlídat si, že koleno zdvižené nohy musí být minimálně tak vysoko jako její kotník. Účinnost cviku závisí na uvedených podmínkách, nikoli jen na tom, jak vysoko je kotník.
Sunutí kolena: Vzpor klečmo, naznačíme sunutí pravého kolena po podložce směrem k levé ruce. Pánev držíme pevně na místě. Po chvíli výdrže se vrátíme zpět a zopakujeme na druhou stranu.
Cvik na kraji lehátka: Vzpor klečmo na kraji lehátka, pokrčíme lokty a opřeme se o předloktí, vnitřní noha je u kraje lehátka, vnější visí mimo lehátko a je zavěšená nártem o lýtko druhé nohy. Provádíme mírný tah volně visícího kolene nahoru dolů, maximálně 2 cm pod okraj lehátka (noha je stále ve svislé poloze). Lokty a kolena svírají s lehátkem pravý úhel, nesedáme si na paty, nepřetáčíme tělo. Pak totéž na druhou stranu.
Zanožení: Vzpor klečmo, poté sed na patách, protáhneme ruce dopředu, následně se přesuneme do vzporu a zároveň zanožíme jednu nohu. Nepřetáčíme pánev, boky jsou pevné. Posadíme se zpět na paty, pak nahoru do vzporu a zopakujeme totéž pro druhou nohu.
POZOR! Když cvičení bolesti zhoršuje nebo ani po týdnu nepřinese úlevu, je třeba lékařské vyšetření.
