Jedná se o směs sádry a vody mezi dvěma speciálně upravenými kartony. Tyto desky se používají ve stavebnictví k tvorbě podhledů, stropů a zdí.
Sádrokartonové desky
Sádrokartony lze rozdělit na dva základní druhy, a to na sádrokartonovou desku (SDK) a sádrovláknitou desku (SVD).
Sádrokarton je lehký, pevný, dobře opracovatelný, nehořlavý, propouští vodní páru a vyniká dlouhou životností.
Výhody sádrokartonu jsou: tvarovatelnost, pevnost, snadné řezání, dlouhá životnost, dobré izolační vlastnosti, snadná manipulace a instalace.
Nevýhody sádrokartonu jsou: zvýšená prašnost při finálním přebroušení, větší spotřeba barvy při malování, sádrokarton se musí před malováním opatřit nátěrem penetrace, malá nosnost.
Sádrovláknitá deska
Sádrovláknité desky jsou tvořeny sádrou vyztuženou dřevěnými vlákny, což bývají velmi často vlákna rozmělněného novinového papíru.
Výhodou těchto desek je to, že stejně jako sádrokartonové desky neobsahují formaldehyd a jsou zdravotně nezávadné. Vyšší tuhost a vysoká tvrdost povrchu sádrovláknitých desek umožňuje jejich použití jako materiálu, který působí v konstrukci staticky (ztužuje dřevostavbu ve vodorovném směru). Sádrovláknité desky mají také lepší akustické parametry oproti sádrokartonovým deskám a mají vysokou únosnost zavěšených předmětů. Co se týče odolnost proti vlhkosti, sádrovláknité desky mají parametry na úrovni impregnovaného sádrokartonu GKBI.
Nevýhodou pak je obtížnější opracovatelnost těchto desek a vyšší cena. U sádrovláknitých desek se také používá jiná spárovací technika než u sádrokartonu.
Sádrovláknité desky poskytují projektantovi a uživateli domu na bázi dřeva mnoho dalších výhod. Desky jsou díky své homogenní sádrovláknité struktuře stabilní a vysoce zatížitelné a stejně tak odolné proti mechanickému zatížení. Pro statické vyztužení budov jsou dány stejné únosnosti jako u desek na bázi dřeva. K dispozici jsou jednoduché návrhové tabulky a příklady pro smykové namáhání stěnových panelů dle nové ČSN 73 1702. Desky poskytují vynikající zvukovou izolaci a jsou vhodné i pro prostory s měnící se vlhkostí vzduchu (například koupelny). S hodnotou lambda λR=0,32 W/mK se vyznačují dobrou tepelnou vodivostí. Součinitel difúzního odporu je μ=13, desky jsou difúzně otevřené. Sádrovláknité desky jsou vzduchotěsné, takže jsou ekonomicky vhodné i pro konstrukce nízkoenergetických a energeticky pasivních domů.
Sádrovláknitá deska má objemovou hmotnost 1 150 kg/m3. Nejčastější rozměr sádrovláknité desky je 12,5 x 1 250 x 2 000 mm.
Druhy sádrokartonových desek
Sádrokartonové desky jsou snadno opracovatelné a neobsahují formaldehyd, jsou tedy zdravotně nezávadné.
Ve svém příspěvku PROSBA O RADU VINNÉ RÉVY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Eva.
Prosím o radu.
Co mám udělat s vinnou révou,která by měla pěkný výnos,ale na hroznu mezi dobrými kuličkami jsou kuličky špatné-hnědé do šeda(viz foto) .Hlavy jsou 2 u zdi k jižní straně.Myslím si,že je to asi nějaká plíseň.......
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Joef.
Podle obrázku se nejedná o plíseń, ale o padlí. Je nutné toto postříkat jak na plíseň, tak i na padlí a to na počátku vegetace před rozkvětem a po odkvětu v červnu ještě proti plísni. Tak věřím tomu, že budete mít zdravou ůrodu.
Společnost Knauf patří k předním výrobcům komponentů pro suchou stavbu. Jejich nabídka je opravdu široká.
Základem suché výstavby jsou sádrokartonové desky, které jsou určeny pro montáž příček, stropních podhledů suchých omítek a předsazených stěn na ocelové profily, popřípadě dřevěné latě. Stavební systémy založené na sádrokartonových deskách Knauf najdou široké uplatnění v interiérech, a to jak v novostavbách, tak při rekonstrukcích a opravách všech typů budov.
Výhodou stavebních systémů Knauf je lehká zpracovatelnost, nízká hmotnost (malé statické zatížení objektů), malá dopravní a energetická náročnost, rychlost a komplexnost montáže, minimální technologické prostoje, suchý proces (s praktickým vyloučením vody ze stavby), ověřený stavebnicový systém bez potřeby znalostí a zkušeností z oblastí klasických zednických postupů a v neposlední řadě i souběžná montáž rozvodů a široké možnosti povrchových úprav.
Se sádrokartony od společnosti Knauf se dobře pracuje. Velmi kvalitní jsou také jejich sádrovací hmoty pro konečnou úpravu spojů.
Glejové – prodávají se ve formě prášku a jsou rozpustné ve vodě, méně kvalitní, ale vzdušné.
Vápenné – vhodné zejména do vlhkého prostředí s nebezpečím vzniku plísní, například v případě nedokonale izolovaných staveb nebo rekreačních chalup; používají se pouze na nové omítky nebo na předchozí vápenné nátěry.
Hliníkové – s vysokou prodyšností a relativně nízkou cenou; tyto nátěry neodolávají vodě, nejsou odolné při otírání za sucha a lze je snadno odstranit před dalším malováním.
Disperzní – kvalitní barvy s vysokou krycí schopností, prodávají se jako odolné proti otěru za sucha, respektive za mokra, jsou omyvatelné, ale na úkor nižší prodyšnosti.
Latexové – jsou odolné, lesklé, omyvatelné, s nízkou prodyšností.
Bio barvy – vyrábějí se na bázi přírodní pryskyřice, používají se pro nátěry v interiéru, například na omítku, beton, zdivo, sádrokarton nebo i na tapety; jsou propustné pro páry, což umožňuje podkladu dobře dýchat, protože povrch se po namazání neuzavře.
Univerzální – obsahují ještě vyšší obsah pojiva než předchozí nátěrové hmoty a vyrábí se v lesklém nebo matném provedení, používají se na povrchovou úpravu prostor s trvalou vlhkostí.
Speciální – jsou určené zejména na určitý druh podkladu, například na sádrokarton; neznamená to však, že je lze použít jen na daný materiál.
Plnotónové a koncentráty – jsou vysoce koncentrovanými stínovacími barvami s obsahem velkého množství barevných pigmentů, používají se k dosažení odstínu bílých glejových, latexových a disperzních barev.
Do skupiny výrobků dodávaných pro takzvané systémy suché vnitřní výstavby patří sádrokartonové desky, sádrovláknité desky Rigidur, konstrukční profily, sádrové tmely a samozřejmě všechno další příslušenství.
Na kompletní sortiment společnosti Rigips se můžete podívat zde.
Výrobky společnosti Rigips jsou cenově dostupné a kvalitní. Společnost poskytuje i dobře propracované pracovní návody.
Na začátku montáže sádrokartonu je potřeba navrhnout a rozměřit budoucí příčky včetně umístění případných dveří. Vodováhou rozměřte kolmost stěn a narýsujte ji na stávající zeď. Konstrukci příčky tvoří sádrokartonové desky připevňované na nosný rošt z ocelových tenkostěnných pozinkovaných profilů nebo na rošt dřevěný, vyplněný deskami z minerálních vláken. Provázkem či pravítkem vyměřte stopu příčky na podlaze a pomocí olovnice a vodováhy přeneste linii na stěny a strop.
Abyste docílili optimální zvukové izolace, nalepte na ocelový U profil těsnicí pásku a podle vyznačené rysky na podlaze jej připevněte zatloukacími hmoždinkami (cca 80 cm od sebe). Profily poté přivrtejte pomocí natloukacích hmoždinek příslušné délky dle povahy zdiva. Hmoždinky se kotví do každého připraveného otvoru v profilu.
Nyní postavte CW profily do UW profilu v rozteči 62,5 cm a zafixujte je samořeznými šroubky (LB 3,5 x 9,5 mm) tak, jak je to popsáno v návodu na montáž sádrokartonu.
Po kontrole stability nosného roštu příčky můžete začít s osazováním sádrokartonových desek. Na nosnou konstrukci připevněte desky pomocí šroubů (přibližně po 25 cm). Sádrokartonové desky musí k sobě těsně doléhat. Nezapomeňte na potřebné výřezy pro zásuvky a vypínače a připravenými otvory v CW profilech protahejte kabely pro elektroinstalaci.
Sádrokartonovou desku můžete řezat buď pilkou s jemnými zuby, nebo v místě dělení naříznout ostrým nožem až do hloubky 2–3 mm. Po podložení hranolem ji jemně ohněte a deska se v naříznuté hraně zlomí. Hrany desek pak přebruste brusným papírem. Další možný postup je, že se k provádění rovných řezů nařízne povrch desky podél nějaké podložky (ocelová lišta) nožem a pak se opatrně odlomí. Kartonová vrstva na zadní straně se následně oddělí nožem. Hrany řezu lze uhladit hoblíkem na hrany. Řezání desek lze provádět také pilkou ocaskou nebo děrovkou. K dosažení rovných řezů používejte vodicí lištu.
Nyní můžete vyplnit příčku izolačním akustickým materiálem a opláštit druhou stranu příčky sádrokartonovými deskami stejně jako první stranu. V místě styku příčky se stropem nebo stěnami použijte papírovou nebo skelnou pásku.
Spáry mezi deskami, poškozená místa a hlavičky šroubů musíte důkladně zatmelit a po vytvrdnutí tmelicí sádrové hmoty přebrousit. Po vytvrdnutí tmelu přebruste spáry brusnou mřížkou a přetmelte finálním tmelem. Po následném vytvrzení znovu lehce přebruste. Přechod mezi příčkou a zdivem zatmelte akrylovým přetíratelným tmelem. V tuto chvíli, pokud jste postupovali podle návodu na montáž (ten dodává každý výrobce sádrokartonových desek), je vaše příčka hotova a můžete stěnu tapetovat, obkládat, natírat či malovat. Je zakázáno používat jakékoliv prvky obsahující vápno, vodní sklo a silikáty, nevhodné jsou také disperzní silikátové barvy.
Květákové placičky se rozpadají nejčastěji kvůli příliš mokrému květáku, nedostatku pojiva nebo nedostatečně rozpálené pánvi.
Květák obsahuje velké množství vody a po uvaření ji ve své struktuře drží ještě více. Pokud se tato voda před přípravou směsi neodstraní, začne se při smažení uvolňovat. Směs se rozvolní a placičky ztratí tvar. Proto je zásadní květák důkladně vymačkat. Pomáhá také použít vejce jako pojivo a smažit placičky na opravdu rozpálené pánvi, aby se rychle vytvořila křupavá kůrka.
Jak udělat křupavé květákové placičky
Křupavé květákové placičky vzniknou díky dobře vymačkanému květáku, správné teplotě oleje a menší velikosti placiček.
Křupavost vzniká ve chvíli, kdy se povrch placičky rychle zatáhne v horkém oleji. Pokud je pánev málo rozpálená, směs začne spíš pomalu nasávat tuk. Placičky pak zůstávají měkké. Důležité je také dělat menší placičky, které se rychleji prohřejí. Když je květák dobře vymačkaný a směs není vodnatá, vznikne na povrchu přirozeně zlatavá křupavá kůrka.
Kolik mouky do květákových placiček
Do květákových placiček obvykle stačí přibližně dvě lžíce mouky na jeden střední květák.
Mouka by měla fungovat pouze jako lehké pojivo. Pokud jí přidáte příliš, směs začne připomínat těsto a placičky budou těžké a moučné. Klíčem není více mouky, ale správně připravený květák. Pokud je květák důkladně vymačkaný, drží směs pohromadě i s minimem mouky. Přidání většího množství mouky většinou jen maskuje problém s vodou v zelenině.
Jak poznat správnou konzistenci směsi na květákové placičky
Správná směs na květákové placičky by měla být měkká, ale zároveň držet tvar při tvarování v ruce.
Pokud směs teče nebo se rozpadá ještě před smažením, znamená to, že obsahuje příliš vody. Naopak velmi tuhá směs signalizuje příliš mouky. Ideální konzistence je taková, kdy lze ze směsi snadno vytvořit placičku, která drží tvar. Když ji položíte na pánev, měla by zůstat kompaktní a nezačít se okamžitě rozpadat. Správná konzistence směsi je jeden z nejdůležitějších faktorů úspěchu.
Co dělat, když je směs na květákové placičky moc řídká
Pokud je směs na květákové placičky příliš řídká, je potřeba odstranit přebytečnou vodu nebo přidat malé množství pojiva.
Nejlepší řešení je vrátit se o krok zpět a květák znovu vymačkat. Často totiž zůstane voda uvnitř směsi. Pomoci může také přidání trochy strouhanky nebo mouky, ale jen v malém množství. Příliš mnoho mouky by změnilo chuť i strukturu placiček. Ideální postup je nejprve odstranit vodu a teprve poté případně lehce upravit konzistenci směsi.
Jak udělat tvarohový krém, aby držel tvar na dortu?
Tvarohový krém do dortu musí být z hustého tvarohu a správně vyšlehaný, aby držel tvar. Jak udělat pevný tvarohový krém závisí hlavně na surovinách.
Pokud použijete řídký tvaroh, krém nebude nikdy stabilní. Důležité je také nepřešlehat směs, aby se nesrazila. Správný tvarohový krém vzniká kombinací hustého základu a lehkého šlehání. Pevnost krému můžete zvýšit mascarpone nebo vyšším podílem tuku.
Proč se tvarohový krém srazí?
Tvarohový krém se srazí při přešlehání nebo špatné teplotě surovin. Proč se krém srazí je častý problém.
Studené a teplé suroviny se špatně spojí a vytvoří hrudky. Také dlouhé šlehání naruší strukturu krému. Sražený tvarohový krém už většinou nejde zachránit. Správný postup je míchat krátce a používat suroviny stejné teploty.
Jak zahustit tvarohový krém, když je řídký?
Řídký tvarohový krém zahustíte mascarpone nebo hustším tvarohem. Jak zahustit tvarohový krém má jednoduché řešení.
Přidání pudinku nebo želatiny není vždy nutné. Často stačí upravit poměr surovin. Hustý tvarohový krém vzniká z kvalitního základu. Nejlepší řešení je použít tučný tvaroh a méně tekutin.
Jaký tvaroh je nejlepší na krém do dortu?
Nejlepší je plnotučný tvaroh ve vaničce, který je jemný a krémový. Jaký tvaroh na krém výrazně ovlivňuje výsledek.
Tvaroh v kostce bývá sušší a hůř se zpracovává. Vaničkový tvaroh má lepší strukturu. Kvalitní tvaroh je základ dobrého krému. Výběr suroviny rozhoduje o chuti i konzistenci.
Můžu udělat tvarohový krém bez mascarpone?
Ano, tvarohový krém lze udělat i bez mascarpone, ale bude méně pevný. Tvarohový krém bez mascarpone je lehčí.
Mascarpone dodává krému stabilitu a krémovost. Bez něj je potřeba pracovat s hustším tvarohem. Lehký tvarohový krém chutná svěže, ale hůř drží. Stabilitu lze podpořit správným poměrem surovin.
Jak dlouho vydrží tvarohový krém v lednici?
Tvarohový krém vydrží v lednici 2–3 dny, pokud je správně uložený. Trvanlivost krému je omezená.
Obsahuje čerstvé mléčné výrobky, které rychle podléhají zkáze. Krém do dortu je nejlepší použít co nejdříve. Správné skladování prodlouží jeho kvalitu, ale ne výrazně.
Jak udělat nadýchaný tvarohový krém?
Nadýchaný tvarohový krém vznikne přidáním vyšlehané smetany. Jak udělat nadýchaný krém je jednoduché.
Smetana dodá lehkost a objem. Důležité je ji vmíchat opatrně. Lehký krém je ideální do dortů. Nadýchaná textura zlepší chuť i vzhled.
Proč krém teče z dortu?
Tvarohový krém teče kvůli řídkému základu nebo špatnému poměru. Proč krém teče je častá chyba.
Málo tuku nebo moc tekutin způsobí nestabilitu. Řídký krém nedrží tvar a rozpadá se.
Při vrtání do zdiva je nejdůležitější rozhodnout se, budete-li vrtat s příklepem nebo bez příklepu. Do betonu a kamene je potřeba vrtat s příklepem, absolutně nejvhodnější jsou k tomu proto vrtací kladiva. Do cihly se vrtá také s příklepem a je jedno, použijete-li kladivo nebo vrtačku. Problém s příklepem a tvrdostí materiálu pak nastává u porothermu, sádrokartonu, obkladaček a dlaždic, které jsou podobné cihle, ale tažené nebo dírkaté. Je nutné zdůraznit, že vrtačka je opravdu nevhodná pro vrtání betonu. Sice kroutí vrtákem velmi rychle, ale nemá tak silný a pro beton potřebný příklep jako vrtací kladivo. Navíc nepříjemně „mlátí“ s obsluhou. Vrtací kladivo, patent společnosti Bosch, oproti tomu využívá díky pístu uvnitř mechanismu takzvaného aktivního příklepu (vrtačka má pasivní příklep – tlak se generuje díky síle vrtajícího). Kladivo s velkým výkonem a mnohem silnějším úderem než vrtačka tluče do materiálu samo bez námahy toho, kdo ho drží. Kladivo je navíc vybaveno momentovou spojkou, která odpojí vrták od motoru v okamžiku, kdy se zasekne v materiálu.
Vrtáky do zdiva, které mají tvrdokovový břit, se liší kvalitou zpracování a typem stopky, kterou jsou uchyceny ve vrtačce či kladivu. Je tedy důležité zvolit správný vrták podle stavebního materiálu, do kterého budeme vrtat – armovaný beton, beton a kámen, cihlová zeď. Pro vrtačky s klasickým sklíčidlem mají vrtáky válcovou nebo ve výjimečných případech šestihrannou stopku. Do vrtacích kladiv se upínají rychloupínacími sklíčidly SDS-plus, do těžkých kladiv pak SDS-max, do strojů SDS-quick. Tyto vrtáky mají podélné drážky pro vedení a pojištění vrtáku.
Vrtáky do betonu a cihly mají napájenou tvrdokovovou špičku se střechovitě broušeným hrotem. Tento typ vrtáku vrtá tím, že hrotem drtí vrtané zdivo a otáčky jsou pak potřeba jen na odvádění drtě z otvoru. Problémem pro kvalitní vrtáky není ani občasné navrtání armovacích želez. Profesionálové pro vrtání armovaného betonu používají čtyřbřité vrtáky, které jsou sice pomalejší, ale minimalizují riziko zaseknutí v materiálu.
Pro vrtání bez příklepu stavebních hmot, jako je porotherm, sádrokarton nebo obkladačky se používají extrémně tvrdé „multiconstruction“ vrtáky. Vrták má také tvrdokovovou destičku, ale jiný tvar břitu než vrták do betonu. Není určen k příklepovému vrtání s velkým úderem, ale k postupnému odškrabávání materiálu. Při větším výkonu a v tvrdších materiálech se může přehřát a otupit, je proto dobré namáčet břity do nádobky s olejem. „Multiconstruction“ vrták provrtá cokoliv, ideální je také na rámy plastových oken, které se skládají z mnoha různě tvrdých materiálů.
Před montáží sádrokartonových stropů je potřeba prověřit půdorysné rozmístění instalací a vzduchotechniky v dutině podhledu s ohledem na možnost kotvení podhledu. Dále zkontrolovat umístění vývodů elektroinstalace v ploše podhledu a elektroinstalačních skříněk v dutině podhledu a v obvodových stěnách. Zhotovit výškové vytyčení podhledu pomocí laseru nebo značkovací šňůry. Stanovit úroveň konstrukce, přičemž se musí zohlednit tloušťka opláštění. Musí se prověřit podmínky pro požární odolnost některých podhledů, nebo zda nebude odporovat výška uvažovaných svítidel s výškou dutiny v místě, kde se budou svítidla nacházet. Je nutné zkontrolovat i výšku a polohu zabudovaných konstrukcí v dutině podhledu a členění navazujících obvodových konstrukcí (výška nadpraží oken a dveří, nadsvětlíky, výustky vzduchotechniky a podobně). Vytyčit a označit polohu případných revizních dvířek nebo revizních vstupů. V neposlední řadě rozměřit místa na upevnění nosných závěsů podhledů s ohledem na povahu nosné konstrukce stropu a dovolené rozestupy závěsů a nosných profilů podhledu.
Na UD profily se před osazením aplikují samolepicí napojovací těsnění. Potom se připevní k následným vertikálním konstrukcím pomocí plastových natloukacích hmoždinek nebo jiných vhodných připevňovacích prostředků dle druhu obvodových konstrukcí. V případě, že je obvodovou konstrukcí sádrokartonová příčka, lze na ni připevnit UD profil rychlošrouby TN, ale pouze v místech, kde pod sádrokartonem probíhají uchytávací CW profily příčky. K příčkám opláštěným sádrokartonovými nebo sádrovláknitými deskami se dá připevnit UD profil pomocí šroubů do opláštění příčky, nezávisle na poloze CW profilů příčky. V případě potřeby dilatační či úplné nezávislosti podhledu od okolních svislých konstrukcí se UD profily na obvodové stěny podhledu nemontují. Závěsy do nosného stropu je třeba ukotvit vhodnými upevňovacími prostředky. Do betonových nosných stropů se používají ocelové hmoždinky. Na nosné kotvení podhledů k nosnému stropu nesmějí být použity plastové hmoždinky. Na kotvení podhledů do dřevěných trámů lze použít šrouby do svislých závěsů s plochou hlavou (FN).
Montážní CD profily (tedy profily, ke kterým se montují desky opláštění) jsou připevněny k nosnému stropu prostřednictvím přímých závěsů nebo stavebních třmenů. Spoj profil – závěs je upevněn dvojicí šroubů do plechu. Spoj závěs – nosný strop lze zhotovit buď jednou ocelovou hmoždinkou do betonového nosného stropu, nebo dvěma šrouby typu FN do dřevěných nosných prvků stropu.
Kovy a plasty se vrtají třískovým obráběním, což znamená, že vrták odřezává z vrtaného materiálu malé třísky, špony. Je potřeba se proto více zamyslet nad vhodným broušením vrtáku. Rychlořezné vrtáky do kovu se vyrábějí z oceli legované chromem, wolframem, molybdenem, vanadem anebo kobaltem. Pro všechny typy je důležité jejich pravidelné mazání v průběhu vrtání. K tomu se používají mazné spreje nebo oleje (v nouzi postačí i kuchyňský). Pro vrtání nerezových materiálů je také důležité dbát na to, abyste měli vždy čistý vrták, se kterým jste předtím nevrtali do obyčejného železa. Nerezový materiál byste tím kontaminovali, což by i u něj vedlo ke korozi.
Standardní levný typ představuje černý vrták HSS-R. Má válcovanou, párou popouštěnou šroubovici, a proto je pružný. Při navrtávání může být nepřesný, protože nemá na hrotu špičku, ale plošku, která tak z vrtaného materiálu ujíždí. Proto je obvyklou praxí předznačit si navrtávané místo důlčíkem. S tímto nedostatkem se vyrovnává dražší typ HSS-G, který má složitěji broušenou špičku se samostředicím hrotem. Jeho variantu pak tvoří vrták HSS-Co legovaný 5 % kobaltu. Od předchozích se odlišuje na první pohled výrazným leskem a zabarvením (medové). Domácí kutilové po něm touží, často s ním však neumějí správně zacházet a brzo ho zničí, protože je velmi křehký. Až šestinásobnou životnost proti klasickým vrtákům vykazují vrtáky HSS-TiN s mimořádně tenkou vrstvičkou titannitridu. Liší se od sebe nazlátlou barvou povrchu a umožňují až dvojnásobné zvýšení řezné rychlosti při nízkém tření. Hladký povrch spirálových drážek dobře odvádí třísky, takže povrch otvoru je čistší a bez otřepů. Proto se doporučuje i k vrtání plexiskla, naopak nevhodný je pro vrtání hliníku.
Na tenké plechy, do kterých může být skutečně problém udělat hezký kulatý otvor, se používají stupňovité nebo kuželovité vrtáky. Jejich velkou předností je to, že jedním vrtákem uděláte díry o různých průměrech. Pro vrtání nepravidelných otvorů se používají také takzvané frézovací vrtáky (Wood Devil/Bosch) určené k vrtání a následnému frézování do boku. Jsou vykované přímo ze stopky a mají předřezávací hrot.
Když máme naměřenou díru, je dobré si udělat průbojníkem důlek uprostřed křížku, aby se vrták dobře chytil a neposkakoval po materiálu. Vrtaný předmět je nejprve nutné velice dobře upnout, protože vrták má často tendenci se „kousnout“ (hlavně na konci vrtu) a rukou jej nemáte šanci udržet.
Když máte díru naměřenou a předmět upnutý, můžete přistoupit k vlastnímu vrtání.
Podle druhu pojiva lze stěrky rozdělit na dva základní druhy. Jedním z nich jsou epoxidové a polyuretanové stěrky (pojivem jsou polyuretanové a epoxidové pryskyřice), druhým pak stěrky cementové (pojivem je cement). Současný trh nabízí několik směsí a systémů od různých výrobců, díky nimž lze vytvářet co do vlastností i vzhledu různé povrchy.
Mluvíme-li o výše zmíněných stěrkách v koupelně, bavíme se o finálním povrchu. Dávejte si pozor a nezaměňujte je se stěrkami, které se používají například jako podkladní vyrovnávací vrstva podlahy nebo jako vrstva hydroizolační. Stěrkové, potažmo lité podlahy se vylívají v tenkých vrstvách (několik milimetrů) na připravený pevný, rovný a suchý, nejčastěji betonový nebo anhydritový podklad, kde se samy rozlijí do dokonalé roviny (jsou samonivelační). Na stěny (na omítky, sádrokarton, beton) se stěrka natahuje nebo natírá i v několika vrstvách. Následně se obvykle uhlazuje a nechává pořádně vyschnout. Vzhledem k náročnosti provedení je nutné realizaci svěřit odborné firmě s dostatečnými zkušenostmi. Správně provedené a navržené povrchy jsou nenáročné na údržbu a jsou velmi vhodné pro podlahy s podlahovým vytápěním. Každý z výrobců má svá doporučení pro úpravu podkladu, údržbu i případnou dilataci.
U všech druhů stěrek můžete vybírat ze široké škály barev. Podlaha nemusí být jen jednobarevná. Lze na ní vytvářet ornamenty, vzory, nápisy. Ačkoliv jde o povrch jednolitý, bezespárý mají i tyto materiály své meze a musí se tedy po určitých celcích dilatovat. Předejde se tak jejich prasknutí vlivem tepelné roztažnosti. V rámci běžné velikosti koupelny se dilatace většinou neprojeví. Počítejte ale s tím, že pokud bude podlaha pokračovat do dalších místností, budou se dilatační spáry objevovat například v místech dveří.
Životnost všech druhů stěrek odpovídá životnosti celé stavby. Stejně jako u všech materiálů je ale třeba počítat s přirozeným stárnutím a opotřebováním. Údržba je v případě epoxidových a polyuretanových povrchů (včetně cementových stěrek uzavřených laky) jednoduchá. Lze je čistit běžnými prostředky. V případě olejovaného nebo voskovaného povrchu se musí tato vrstva čas od času obnovovat. Takový povrch také není odolný vůči agresivním chemickým prostředkům.
Díky dobré tepelné vodivosti jsou stěrky primárně vhodným materiálem pro podlahové topení. Záleží však na složení a způsobu aplikace konkrétního výrobku. Vždy se proto o vhodnosti použití poraďte s dodavatelem. Díky své pružnosti by neměla mít s podlahovým vytápěním žádný problém stěrka polyuretanová.
Používá se na lepení keramických obkladů a mozaiky, lepení polystyrenových podhledů a ukončovacích lišt, včetně ozdobných dekorů, lepení na podklady, jako je cihelné zdivo, omítky, beton, dřevo, sádrokarton a především stará umakartová jádra panelových domů a ubytoven. Dosahuje excelentní přídržnosti oproti většině cementových lepidel.
Jeho výhody se nejvíce projeví v moderním suchém stavebnictví, tedy na sádrokartonových a sádrovláknitých deskách, dřevěných podkladech, jako jsou například OSB desky používané při stavbě montovaných domů. V našich krajích, kde se běžně lepí obklady na umakartová jádra panelových domů, je pak použití disperzních lepidel díky jejich vysoké pružnosti téměř nutností. Obkládaný povrch musí být samozřejmě dostatečně pevný a soudržný, ale oproti běžným cementovým lepidlům se podklad nepenetruje ani se nepoužívá kontaktní (adhezní) můstek na zdrsnění povrchu, a to ani na starých obkladech, malbách, nebo již zmiňovaném umakartu.
Vlastní práce s disperzními lepidly je velmi jednoduchá a také výrazně rychlejší než s běžným práškovým lepidlem. Další podstatnou výhodou je malá spotřeba materiálu, která se na běžných omítkách pohybuje kolem 2 kg na metr čtvereční. Na rovných a hladkých površích, jako jsou sádrokartonové desky, pak spotřebujete pouze cca 1,5 kg/m2. To je zhruba polovina spotřeby běžných cementových lepidel. Mezi oblíbené vlastnosti lepidel u profesionálních obkladačů patří pevné a stabilní uchycení obkladu ihned po jeho přiložení, takzvaný protiskluzný efekt. Tím se také odlišují nekvalitní disperzní lepidla od lepidel kvalitních, která dokážou udržet bez pohybu i poměrně těžké obklady. Při práci s takovým lepidlem již nemusíte podepírat čerstvě nalepené obklady latí nebo je vymezovat křížky. Lze tak dosáhnout vyšší produktivity práce a vyšší kvality prováděného díla.
Před předehřátím trouby posuňte jeden rošt tak, aby seděl na dně trouby. Nastavte teplotu trouby na 140 °C. U této techniky budete mít dobu uzení 3 hodiny.
Namočte litr dřevěných štěpků na hodinu do vody. Vypusťte vodu a uchovejte 1/4 hrnku vody. Poté vložte vlhké kousky dřeva na dno pekáče s uchovanou vodou na namáčení. Ale ne příliš mnoho vody, nechcete, aby štěpka plavala.
Do pekáče se dřevem vložte rošt na pečení a položte žebra na rošt. Nakonec pekáč utěsněte alobalem. Ujistěte se, že je fólie napnutá tak, aby byl dostatečný prostor pro cirkulaci kouře.
Obecně platí, že ložnice (ložnicová místnost) pro dvě osoby by měla mít minimálně 12 metrů čtverečních, což může být ovšem pro mnohé nemalý problém. Zařízení lze vyřešit elegantně, a dokonce i vzdušně, ale musíte počítat s tím, že se mohou vyskytnout menší komplikace, kam uložit všechny věci (sezónní oblečení, ložní prádlo a podobně). Jako náhradní prostorová rezerva se zde nabízí místo pod postelí a nad ní.
Skvělý způsob, jak získat úložný prostor, je postel zvednout. Můžete si pod ni vložit krabice se sezónním oblečením či botami nebo si nechat udělat šuplíky. Pokud máte dostatečně vysoké stropy, klidně postel umístěte do výšky a pod ní si udělejte pracovní kout, skříně nebo třeba kosmetický stolek. Spánek bude o něco dobrodružnější, protože se do postele musíte vyšplhat, ale získáte hodně prostoru pro další aktivity či oblečení. Jen pamatujte, že prostor přímo nad hlavou by měl zůstat vzdušnější, aby se vám lépe usínalo. Někdo špatně snáší, když nad ním visí police s těžkými knihami. Nábytek pak směřujte spíše do boční části čela postele.
Řešením jsou také sklápěcí a vyklápěcí systémy – ráno vstanete, lůžkoviny upevníte bezpečnostními popruhy a postel prostě jednoduše vyklopíte nahoru, třeba do schránky, která vypadá jako skříň. Večer pak celý postup zopakujete naopak, otevřete případné dveře a postel sklopíte dolů. Tak vypadá jedno z nejpopulárnějších řešení. Nicméně pozor na to, že celý sklápěcí mechanismus musí být kvalitní, bezpečný a snadno ovladatelný.
Zajímavou možností je i zasouvací dvojpostel. Tady sice neušetříte celou plochu „manželské“ postele, ale jen její polovinu, nicméně i to je celkem příjemná úspora. Takovouto postel si můžete nechat vyrobit na míru, a to dokonce i ve variantě, kdy se pomocí speciálního kování zasunutá spodní „nižší“ postel zvedne na výšku postele první.
Asi nejméně vhodné řešení představuje rozkládací pohovka, zvláště pokud vsadíte na některý z levnějších kusů, který rozhodně nenabízí optimální komfort pro pravidelný spánek. O levné rozkládací pohovce uvažujte jen v případě, že jde o přechodnou variantu. Jinak volte dražší a sofistikovanější kousky, které nabízejí kvalitní rošt a matraci.
Nedávejte k posteli za každou cenu robustní a velký noční stolek. Ideální je takový, který se zavěsí na zeď. Ještě více vzdušnosti místnosti dodáte, když vám na knihu postačí jen zavěšená malá polička. Lampičku na čtení také raději připevněte na stěnu. Je pěkné mít originální stojací kus, ale na ten už musíte mít větší noční stolek, který je do malé ložnice zbytečným luxusem.
Pokud opravdu máte ložnici v nejmenší místnosti bytu, využijte i čelo postele.
Vysoká cukernatost je příjemná a současně praktická pro uchovávání vína, ale co spotřebitel, to jiné chutě, někdo preferuje kyselinky, tak je asi dobře, že limity jsou dost dobře splnitelné.
Kdo určitě uvítá sladkou chuť, jsou děti, takže od moštových odrůd pro výrobu alkoholických nápojů přejděme k odrůdám stolním.
Ano, jak název napovídá, stolní odrůdy se konzumují jako ovoce; vína se z nich většinou nevyrábějí, i když bychom to klidně udělat mohli. Takováto vína by určitě neměla vysokou kvalitu, protože ta není ani v hroznech, ale byla by lehká a pitelná. Hodila by se na rychlou konzumaci.
Stolní odrůdy mají od moštových odrůd odlišné parametry. Hrozen má být atraktivní, velký, ne příliš hustý, aby se bobule příliš nedotýkaly, a často mívá rozvětvenou třapinu. Bobule jsou také velké, při zralosti všechny dobře vybarvené. Jejich dužnina, na rozdíl od tekuté dužniny u odrůd moštových má být masitá, chruplavá, s malým počtem semen. Kdo stolní hrozny, pochopitelně z dovozu, častěji kupuje, jistě si všiml, že některé odrůdy jsou bezsemenné, zatím tedy jen odrůdy zahraniční. Chuť stolních odrůd má být jemná, příjemně aromatická. U stolních odrůd nikdy nebývá dosaženo tak vysokých cukernatostí, jako u odrůd moštových.
Nejprve projděme odrůdy, zapsané ve Státní odrůdové knize, to znamená, že byly prozkoušeny v Ústředním zkušebním ústavu zemědělském; není jich mnoho, protože, jak jsme si právě řekli, kritéria k jejich povolení jsou přísná. Nejstaršími u nás pěstovanými povolenými odrůdami jsou dvě, které jsou si velmi blízké, proto se zmíním o obou najednou. Jde o odrůdy Chrupka bílá a Chrupka červená.
Chrupka bílá:
Chrupka červená:
Obě jsou součástí velké rodiny Chrupek (syn. Chassellas nebo Gutedel), která je známa již několik tisíciletí. Pěstovaly se již v Egyptě, na území dnešního Jordánska, v Malé Asii a prostřednictvím Féničanů se přes Řecko a Řím rozšířily do mnoha oblastí Evropy, kde se révě mohlo dařit. Z doby, kdy se zaváděla první moderní evidence odrůd u nás, v roce 1941, bylo známo okolo čtyřiceti druhů různých Chrupek, i když samozřejmě byly zaevidovány jen ty nejvýznamnější. Musíme vzít v úvahu, že se tehdy vycházelo z pouhých popisů, a protože dnes používaná genetická kontrola dosud neexistovala, je možné, že v řadě případů mohlo jít o synonyma téže odrůdy. Tyto dvě jmenované odrůdy, jakožto odrůdy stolní, jsou v dnešní době již dávno překonané, protože výše uvedené požadavky, co se týká parametrů hroznů a bobulí, jsou dnes již několikanásobně překonané. Například při srovnávání velikosti bobulí jsou v pořadí dnes povolených odrůd na posledním místě.
