Podle materiálu, z něhož je postavená zeď, použijte vhodný přístroj. Platí základní pravidlo: čím silnější motor, tím větší rozsah použití. Na lehčí práce stačí akumulátorový šroubovák, třeba při vrtání do sádrokartonu a pórobetonu. U klasického zdiva si sice s akupřístrojem poradíte taky, ale vhodnější je zvolit výkonnější příklepové vrtačky.
Nejprve je potřeba zvolit správný vrták, a to podle toho, do kterého materiálu budete vrtat. Vždy se snažte vybrat vrták určený do materiálu, který chcete vrtat. Problém nastane u plastů, gumy. Žádné vrtáky na plasty se nevyrábí, proto se k jejich vrtání používají vrtáky do dřeva, na vrtačce se ale sníží otáčky motoru, aby se netavily okraje díry. Při vrtání hlubších děr do plastů je dobré dělat kratší přestávky, aby díra vychladla a vrtání bylo plynulé, bez otřepů na okrajích.
Nejčastěji se vrtají díry kolmo k vrtané ploše. To znamená, že se vrtačka musí držet pokud možno svisle. Na menších součástkách nebo na prknech a deskách toho lze dosáhnout pomocí stojanu na vrtačku. To je velice užitečná pomůcka, kterou je určitě dobré si pořídit. Lze na ní nastavit i hloubku díry, takže vám odpadá její zdlouhavé přeměřování. Když stojan nemáte nebo když vrtáte do zdi, musíte vrtačku držet kolmo od oka. Chce to trochu cviku, ale zas tak těžké to není. Když jste na vrtání dva, tak jeden může vrtat a druhý kontrolovat kolmost. Místo pro vrtání si označte křížkem. Aby vrták do zdi nepronikl našikmo, vždy nasaďte špičku vrtáku kolmo k povrchu a pak spusťte přístroj. Teprve až se vrták pevně opře, začněte na přístroj tlačit. Když potřebujete otvor s větším průměrem, vytvořte díru nejprve menším vrtákem, poté nasaďte větší a otvor rozšiřte a prohlubte.
Při vrtání pod úhlem je práce složitější. Například si zkuste položit vedle vrtačky dřevěný špalík seříznutý na požadovaný úhel a řídit sklon podle něj, nebo to prostě musíte odhadnout.
Vrtačkou v žádném případě v díře neklepejte ze strany na stranu ani na vrtačku netlačte. Vrtání tím jednak příliš neurychlíte a ještě zničíte vrták. Jedinou výjimkou je vrtání do zdi příklepem, ale to se používá spíše jako záchranná brzda, protože když nepřitlačíte, tak příklep nefunguje.
Hloubku děr můžete přeměřovat několika způsoby. Když máte stojan, tak si ji můžete přímo nastavit, dále se prodávají různé prstence, které se šroubují na vrták, nebo mají vrtačky v příslušenství měrné tyče, které se uchycují přímo na tělo vrtačky. Pokud ale nic z toho nemáte, můžete si pomoci šuplérou nebo dřevěnou špejlí a pravítkem.
Během vrtání používejte ochranné brýle a rukavice. Pro příklepové vrtačky existuje jako příslušenství speciální odsávací zařízení, které zachycuje prach už během vrtání. Jako alternativu můžete pod otvor přilepit sáček nebo přeložený arch papíru se zahnutými růžky. Kromě toho byste měli podlahu pod otvorem zakrýt lepenkou či fólií. Můžete také poprosit pomocníka, aby pod otvorem přidržel hadici zapnutého vysavače, raději ale ne domácího, na stavební prach jsou speciální průmyslové.
V naší poradně s názvem BEZTRNÝ OSTRUŽINÍK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jan Parýzek, ing..
Prosím o radu. Kdy je nejvhodnější doba ke hřížení šlahounů. Hřížím matiční šlahouny, nové rostliny mi vzejdou, ale nechám si poradit. Jestli matiční šlahouny už letos nebo až druhý rok, kdy už budou mít plody.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník .
Nejvhodnější doba pro hřížení ostružin je na jaře a na podzim. Výsledky jarního hřížení můžeme oddělit ten samý rok na podzim. Ty podzimní až následující rok na jaře. K hřížení se používají jednoleté výhony.
K vegetativnímu množení ostružin můžete také použít i další postupy, které jsou vhodnější. Je to například množení kořenovými řízky. Vhodné části kořenů získáváme na podzim. U matečné rostliny odkryjeme z jedné strany kořeny, aby je bylo dobře vidět a ostrým nožem je od rostliny oddělíme. Řízky mají být dlouhé 8-10 cm a v průměru 8-10 mm. Horní konec seřízneme kolmo na osu řízku, spodní část mírně šikmo. Pracovat musíme pozorně. Řízek vysazený obráceně neroste. Řízky zakládáme přes zimu v mrazuprosté místnosti do písku s rašelinou. V dubnu je vysazujeme na záhony s lehčí kompostní zeminou. Na záhoně vyhloubíme rýžku asi 10 cm hlubokou, která má jednu stěnu kolmou. Na tuto stěnu stavíme řízky asi 10 cm od sebe, zasypeme zeminou a navršíme 3 cm vysoký hrůbek. Po výsadbě zalijeme, kypříme, odstraňujeme plevele a přihnojujeme. Řízky je nezbytné ošetřit stimulátorem růstu.
Duhový meloun připravíme tak, že rozpůlíme meloun a vydlabeme dužinu. Do vydlabaného melounu budeme lít libovolné barvy želatiny, kterou vždy vychladíme a následně přidáváme takto různé barvy podle libosti. Když máme meloun takto připravený, necháme ho zchladnout a poté můžeme krájet kolmo k rozpůlenému melounu.
Vrtání do spár mezi obkladačkami je sice jednodušší, ale ne vždy je toto řešení možné. Vrtáte-li proto přímo do obkladačky, vyznačte si místa pro otvory silnějším přitlačením vrtáku na místo, na kterém chcete vrtat. Vrtejte bez příklepu vrtákem s tvrdokovovou destičkou s břitem typu „multiconstruction“. Při vrtání obkladačky nejde o razanci úderu, který by ji mohl poškodit, ale o postupné a rychlé odškrabávání materiálu. Otvor byste měli udělat o něco větší, abyste jej pak při nešetrném pohybu nerozštípli. Obkladačky by se při vrtání neměly silněji zahřívat a neměly by se ani nadměrně chvět − vrtat tedy nemusíte na jeden zátah. Někdy je navíc pro jistotu dobré obkladačku přelepit samolepicí páskou, pomůže vám při navrtávání, aby se vrták po tvrdém povrchu nesmekl. Na slinuté dlaždice pak zvolte raději vrták na sklo či diamantový jádrový vrták chlazený vodou (Bosch Diamond for Hard Ceramics).
Když vyvrtáváte otvor do obkladačky, odstraňujte průběžně hromadící se prach z otvoru, aby se vrták nezahlcoval a nezahříval. Pro vyčištění a dobroušení vyvrtaného otvoru můžete využít příslušný nástavec na takzvanou přímou brusku.
Na obkladačce vyznačte místa pro otvory a ostrým kovovým hrotem narušte glazuru. Ale ne poklepáním na hřebík, spíš vezměte do ruky nastřelovací hřeb, který má tvrdší ocel, pilník s hrotem nebo větší vrták s vystouplou špicí a kroutivým pohybem vytvořte důlek.
V žádném případě nevrtejte s příklepem. Dlaždice je velmi tenká a velice křehká, proto by při vrtání s příklepem praskla během pár okamžiků. Volte nižší otáčky vrtačky, aby se diamantový hrot nespekl a nepřestal fungovat. Pokud vrtáte do glazované dlaždice, volte ještě nižší než nízké otáčky (kolem 600 za minutu). Je to proto, že glazura by při vyšších otáčkách popraskala a vytvořila nepěkné mapy směrem od díry. Jakmile budete mít glazuru provrtanou, můžete otáčky zase zvýšit.
Postup: Papriky seřízneme a připravíme si náplň z olivového oleje, vajec, balkánského sýru, česneku, zakysané smetany, soli, pepře a na másle opražené strouhanky. Směsí naplníme papriky a poskládáme je kolmo do dortové formy vystlané pečicím papírem. Nasadíme odříznuté vršky paprik, pokapeme olivovým olejem a pečeme na 180 °C asi 40 minut.
Vrtáky z rychlořezné oceli (označené HSS-R) používejte pro vrtání měkčích kovů, jako jsou hliník, měď nebo zinek; vrtáky z rychlořezné oceli s výbrusem (HSS-G) nebo ocelové vrtáky legované kobaltem (HSS-Co) používejte pro vrtání do tvrdých kovů; velmi účinné pro všechny kovy jsou vrtáky s povlakem nitridu titanu (HSS-TiN) a vrtáky s tvrzenými plátky (HM).
Na tenké plechy použijte vrtáky s ostrým centrovacím hrotem; vrtejte při nižších otáčkách.
Životnost vrtáků na kov prodloužíte, pokud je při vrtání příliš nezahříváte. Před dalším vrtáním je nechte vychladnout nebo na ně kápněte olej.
Pro vrtání do dřeva lze použít i vrtáky určené na kov, ale není to příliš vhodné, protože spíš než vrtat mohou otvor pálit. Opatřete si raději speciální vrtáky na dřevo, které mají středicí hrot a závit točený tak, aby odváděl hobliny.
Při vrtání otvorů s většími průměry, zejména pokud vrtáte do tvrdého dřeva nebo do dřevotřísky, dejte před vykružovacími pilami přednost korunkovým vrtákům do dřeva nebo takzvaným frézkám – sukovníkům. Jsou totiž bezpečnější. Vykružovací pily se mohou odlomit a zranit vás. Pokud sukovníkem vrtáte silnější dřevo, nedělejte to na jeden zátah, ale čas od času z otvoru vysypte hobliny. Méně tak zatížíte zejména akuvrtačku.
Tvrzené vidiové vrtáky nasaďte při vrtání do betonu a použijte při tom příklepovou vrtačku. Dbejte však na to, aby byl vrták určený pro příklepové vrtání. Pokud ne, mohl by se hrot ulomit a zůstat v otvoru.
Měkčí zdivo provrtají i vrtáky s karbidovým hrotem. Duté cihly raději vrtejte bez příklepu, abyste je nerozštípli.
Kovy a plasty se vrtají třískovým obráběním, což znamená, že vrták odřezává z vrtaného materiálu malé třísky, špony. Je potřeba se proto více zamyslet nad vhodným broušením vrtáku. Rychlořezné vrtáky do kovu se vyrábějí z oceli legované chromem, wolframem, molybdenem, vanadem anebo kobaltem. Pro všechny typy je důležité jejich pravidelné mazání v průběhu vrtání. K tomu se používají mazné spreje nebo oleje (v nouzi postačí i kuchyňský). Pro vrtání nerezových materiálů je také důležité dbát na to, abyste měli vždy čistý vrták, se kterým jste předtím nevrtali do obyčejného železa. Nerezový materiál byste tím kontaminovali, což by i u něj vedlo ke korozi.
Standardní levný typ představuje černý vrták HSS-R. Má válcovanou, párou popouštěnou šroubovici, a proto je pružný. Při navrtávání může být nepřesný, protože nemá na hrotu špičku, ale plošku, která tak z vrtaného materiálu ujíždí. Proto je obvyklou praxí předznačit si navrtávané místo důlčíkem. S tímto nedostatkem se vyrovnává dražší typ HSS-G, který má složitěji broušenou špičku se samostředicím hrotem. Jeho variantu pak tvoří vrták HSS-Co legovaný 5 % kobaltu. Od předchozích se odlišuje na první pohled výrazným leskem a zabarvením (medové). Domácí kutilové po něm touží, často s ním však neumějí správně zacházet a brzo ho zničí, protože je velmi křehký. Až šestinásobnou životnost proti klasickým vrtákům vykazují vrtáky HSS-TiN s mimořádně tenkou vrstvičkou titannitridu. Liší se od sebe nazlátlou barvou povrchu a umožňují až dvojnásobné zvýšení řezné rychlosti při nízkém tření. Hladký povrch spirálových drážek dobře odvádí třísky, takže povrch otvoru je čistší a bez otřepů. Proto se doporučuje i k vrtání plexiskla, naopak nevhodný je pro vrtání hliníku.
Na tenké plechy, do kterých může být skutečně problém udělat hezký kulatý otvor, se používají stupňovité nebo kuželovité vrtáky. Jejich velkou předností je to, že jedním vrtákem uděláte díry o různých průměrech. Pro vrtání nepravidelných otvorů se používají také takzvané frézovací vrtáky (Wood Devil/Bosch) určené k vrtání a následnému frézování do boku. Jsou vykované přímo ze stopky a mají předřezávací hrot.
Když máme naměřenou díru, je dobré si udělat průbojníkem důlek uprostřed křížku, aby se vrták dobře chytil a neposkakoval po materiálu. Vrtaný předmět je nejprve nutné velice dobře upnout, protože vrták má často tendenci se „kousnout“ (hlavně na konci vrtu) a rukou jej nemáte šanci udržet.
Když máte díru naměřenou a předmět upnutý, můžete přistoupit k vlastnímu vrtání. Vrtejte kolmo (vrtat se sklonem se nedoporučuje, vrtačku nemáte šanci pod úhlem udržet) a dělejte častější přestávky na chlazení vrtáku a materiálu. Tyto přestávky nemusí být nijak dlouhé, stačí pár vteřin, ale vždy je dobré nechat při nich vrtačku běžet, vrták se potom rychleji ochladí.
Vyvrtanou díru je dobré ještě upravit, protože na jejích okrajích jsou velice ostré otřepy. To můžete udělat buď ručně kulatým pilníkem (a strávíte tím spoustu času), nebo si upnete do vrtačky vrták o větším průměru a díru lehce rozšíříte. Pokud bude v díře šroub se zápustnou hlavou, můžete trochu přitlačit a udělat výběh.
Při vrtání větších průměrů je dobré nejprve začínat s menšími vrtáky (například vrták číslo 4) a postupně díru rozšiřovat na požadovaný průměr.
Vrtat lze téměř jakoukoliv ocel kromě vysoce kvalitních nástrojových ocelí a některých nerezových. Vrtáky na ocel jsou označeny většinou „metal“, nebo německy „hartmetall“. Nerezové a nástrojové oceli jsou velice obtížně vrtatelné, protože vrtáky se vyrábí právě z nástrojové oceli a mají stejnou tvrdost. Vrtání těchto materiálů je tak velice zdlouhavé a dochází při něm k nenávratnému poškození vrtáků. Obecně lze tyto materiály vrtat pouze do tloušťky 2 mm.
Měkké kovy, jako například cín, mosaz a olovo, je dobré vrtat s častými delšími přestávkami, protože okraje děr se velice intenzivně taví, materiál se namotává na vrták a tím jej znehodnocuje. Takovýto vrták s cínovým obalem se téměř nedá vyčistit, proto tento postup v zájmu vašeho vrtáku dodržujte. Ze stejného důvodu volte také nižší otáčky než při vrtání oceli.
Elektrická přípojka je zařízení, které začíná odbočením mimo elektrickou stanici od vedení distribuční soustavy nebo přenosové soustavy, případně odbočením od spínacích prvků nebo přípojnic v elektrické stanici.
Ochranné pásmo podzemního vedení tvoří souvislý prostor vymezený dvěma svislými rovinami vedenými po obou stranách podzemního vedení ve vodorovné vzdálenosti. Vodorovná vzdálenost se měří kolmo na podzemní vedení. Do 110 kV je ochranné pásmo 1 m a nad 110 kV je ochranné pásmo 3 m.
V ochranném pásmu podzemního vedení nelze přejíždět mechanismy o celkové hmotnosti větší než 6 tun. Dále v něm není možné vysazovat trvalé porosty.
U tohoto řezu jsou vždy větve stříhány podobně jako u řezu po výsadbě. Dodržujeme pravidlo, aby se nové větve nekřížily, nebyly napadeny chorobami či škůdci, nebo byly dokonce suché.
Výchovný řez spočívá v založení dalšího patra řezem. Stejně jako u spodního patra se větve budou řezat tak, aby se mohly rozvětvit do dvou směrů.
Větve by neměly růst ani příliš vodorovně, ani příliš kolmo vzhůru. Ideální sklon je kolem 30 až 45°. Příliš vodorovné větve se po násadě plodů mohou ohýbat k zemi, naopak příliš kolmé větve zase nemívají mnoho plodů, neboť na kolmých větvích se spíše tvoří pupeny listové.
Při vrtání do zdiva je nejdůležitější rozhodnout se, budete-li vrtat s příklepem nebo bez příklepu. Do betonu a kamene je potřeba vrtat s příklepem, absolutně nejvhodnější jsou k tomu proto vrtací kladiva. Do cihly se vrtá také s příklepem a je jedno, použijete-li kladivo nebo vrtačku. Problém s příklepem a tvrdostí materiálu pak nastává u porothermu, sádrokartonu, obkladaček a dlaždic, které jsou podobné cihle, ale tažené nebo dírkaté. Je nutné zdůraznit, že vrtačka je opravdu nevhodná pro vrtání betonu. Sice kroutí vrtákem velmi rychle, ale nemá tak silný a pro beton potřebný příklep jako vrtací kladivo. Navíc nepříjemně „mlátí“ s obsluhou. Vrtací kladivo, patent společnosti Bosch, oproti tomu využívá díky pístu uvnitř mechanismu takzvaného aktivního příklepu (vrtačka má pasivní příklep – tlak se generuje díky síle vrtajícího). Kladivo s velkým výkonem a mnohem silnějším úderem než vrtačka tluče do materiálu samo bez námahy toho, kdo ho drží. Kladivo je navíc vybaveno momentovou spojkou, která odpojí vrták od motoru v okamžiku, kdy se zasekne v materiálu.
Vrtáky do zdiva, které mají tvrdokovový břit, se liší kvalitou zpracování a typem stopky, kterou jsou uchyceny ve vrtačce či kladivu. Je tedy důležité zvolit správný vrták podle stavebního materiálu, do kterého budeme vrtat – armovaný beton, beton a kámen, cihlová zeď. Pro vrtačky s klasickým sklíčidlem mají vrtáky válcovou nebo ve výjimečných případech šestihrannou stopku. Do vrtacích kladiv se upínají rychloupínacími sklíčidly SDS-plus, do těžkých kladiv pak SDS-max, do strojů SDS-quick. Tyto vrtáky mají podélné drážky pro vedení a pojištění vrtáku.
Vrtáky do betonu a cihly mají napájenou tvrdokovovou špičku se střechovitě broušeným hrotem. Tento typ vrtáku vrtá tím, že hrotem drtí vrtané zdivo a otáčky jsou pak potřeba jen na odvádění drtě z otvoru. Problémem pro kvalitní vrtáky není ani občasné navrtání armovacích želez. Profesionálové pro vrtání armovaného betonu používají čtyřbřité vrtáky, které jsou sice pomalejší, ale minimalizují riziko zaseknutí v materiálu.
Pro vrtání bez příklepu stavebních hmot, jako je porotherm, sádrokarton nebo obkladačky se používají extrémně tvrdé „multiconstruction“ vrtáky. Vrták má také tvrdokovovou destičku, ale jiný tvar břitu než vrták do betonu. Není určen k příklepovému vrtání s velkým úderem, ale k postupnému odškrabávání materiálu. Při větším výkonu a v tvrdších materiálech se může přehřát a otupit, je proto dobré namáčet břity do nádobky s olejem. „Multiconstruction“ vrták provrtá cokoliv, ideální je také na rámy plastových oken, které se skládají z mnoha různě tvrdých materiálů.
Otvory do zdi pro hmoždinku nejdříve předvrtejte vidiovým vrtákem o průměru 3 mm a pak je rozšiřte pomocí vrtáků s větším průměrem, tedy 5 a poté 9 – podle potřeby. Tenčí vrtáky totiž kladou menší odpor, proto je zvládne i méně výkonná vrtačka.
Na vrtání do panelů, nebo obecně betonových součástí, se používají vrtáky s vloženou destičkou slinutého karbidu v hrotu. Označené jsou většinou Masonry drill a lze je použít i na vrtání jiných typů zdí, a to jak kamenných, tak cihlových. Dají se použít také vrtáky s wolframovým násypem, s těmi jde vrtání podstatně rychleji, ale také jejich cena je vyšší. Stejně jako u kovu a dřeva je nutné si nejprve vyznačit díru. Do středu křížku udělejte pomocí průbojníku a kladiva důlek, aby vrták netancoval po zdi a nezničil okolní omítku. Dejte si pozor, jestli nevrtáte do nějakého kabelu nebo trubky, a můžete začít. U vrtání do betonu nemá cenu nejprve zkoušet vrtat bez příklepu. Zapněte tedy příklep a vrtačku na nejvyšší otáčky. Jenom poznámka na okraj: Příklep dělá podle měřičů hluků větší rámus než startující letadlo, nevrtejte proto pozdě večer nebo brzy ráno. Vrtejte kolmo do zdi, vrtákem nijak neklepejte ze strany na stranu. Vrtání do betonu jde velice pomalu, proto buďte trpěliví a nesnažte se ho nijak urychlit. Zejména výpady vrtačkou proti zdi, kdy vrták otáčející se ve vysokých otáčkách narazí zprudka do panelu, jsou spíše hazardem se zdravím než způsobem, jak urychlit vyvrtání díry. Dělejte také menší přestávky – vrták z díry občas vytáhněte a zase zasuňte zpět, nejenže tím ochladíte vrták, ale také vysypete vyvrtané zdivo, které by jinak bránilo dalšímu postupu.
Pro vrtání do zdi používejte vrtáky stejné jako do betonu. To znamená spirálové vrtáky označené Masonry drill s karbidovou ploškou v hrotu. Můžete si také pořídit drahé, ale kvalitní vrtáky s wolframovým posypem, ale není to vůbec potřeba. Před vrtáním se musíte ujistit, jestli pod omítkou, kde chcete vrtat, není náhodou elektrické vedení nebo nějaká trubka. Zvláště ve starých domech je toto namístě, protože dříve se elektřina nevedla podle norem, ale jen jak to zrovna vyšlo. Navrtáním nějakého kabelu vznikne obrovská škoda, a to nejenom na vašem zdraví. Kabel se totiž musí celý ze zdi vytrhnout a nahradit, což není levná záležitost.
Proto se raději třikrát ujistěte a teprve potom začněte s vrtáním. Je dobré pro jistotu přeci jenom vypnout proud v místnosti a elektřinu k vrtačce přivést odjinud.
Po naměření díry je vhodné udělat do omítky důlek, aby se vrták lépe chytl a „necestoval“ po omítce sem a tam. Mohl by ji poškrábat a vy byste museli nově vymalovat. Vrtejte kolmo na zeď a stejně jako při jakémkoliv jiném vrtání vrtákem neklepejte ze strany na stranu, a to ani v případě, že chcete díru rozšířit. Občas během vrtání povytáhněte vrták z díry, abyste jej ochladili a vyklepali z díry přebytečné zdivo. Pokud jste natrefili zrovna na spáru mezi dvěma cihlami, máte na výběr ze tří možností. Pokud to okolnosti dovolují, můžete provést ještě jeden vrt o kousek vedle. Nebo musíme díru o něco rozšířit a hmoždinku nebo kolíček do ní zasádrovat. Jestliže na hmoždinku nejsou žádné zvláštní nároky na nosnost (při věšení obrazů), je možné do díry hmoždinku normálně vložit, ona se pak vrutem trochu roztáhne a držet bude.
U plynovodů a plynárenských zařízení se ochranným pásmem rozumí prostor ve vodorovné vzdálenosti od půdorysu plynárenského zařízení, měřeno kolmo na jeho obrys.
Nízkotlaké plynovody do 5 kPa (0,005 MPa). Středotlaké plynovody od 0,005 MPa do 400 MPa.
U plynovodů a přípojek:
nad průměr 500 mm je ochranné pásmo 12 m;
od průměru 200 mm do 500 mm je ochranné pásmo 8 m;
do průměru 200 mm včetně je ochranné pásmo 4 m;
nízkotlakých rozvodů v zastavěném území obce je ochranné pásmo 1 m;
středotlakých rozvodů v zastavěném území obce je ochranné pásmo 1 m;
u technologických objektů je ochranné pásmo 4 m;
u vysokotlakých a velmi vysokotlakých plynovodů v lesních průsecích musí být udržován volný pruh pozemků o šířce 2 m na obě strany od osy plynovodu a nesmí se zde vysazovat porosty kořenící do větší hloubky než 20 cm nad povrch plynovodu.
Pro plynová zařízení jsou vymezována kromě ochranných pásem také bezpečnostní pásma, která energetický zákon v příloze odstupňovává podle povahy a velikosti zařízení v rozmezí 10 až 300 m.
Nejprve je samozřejmě nutné si díru pečlivě vyměřit. Vyměřte ji raději z obou stran skla (křížky se musí při pohledu shora zakrývat). Díru měřte alespoň 13 mm od hrany skla, aby sklo při pozdější montáži neprasklo. U těžkých skel (olověných) je to minimálně 25 mm. Tuto vzdálenost se snažte dodržovat.
Na vrtání použijte vrtačku s velmi nízkými otáčkami nebo ruční vrtačku. V každém případě by otáčky neměly překročit 350 otáček za minutu. Také dobře poslouží bateriový akušroubovák.
Sklo je nutné vrtat speciálními vrtáky. Vzhledem k tomu, že je tvrdost skla vyšší než tvrdost ocelových vrtáků (jakkoliv kalených), není je možné těmito vrtáky provrtat.
Málokomu se vyplatí zakoupení sady speciálních tříhranných rychlořezných vrtáků k vrtání do skla, nejčastěji se proto používají „multiconstruction“ vrtáky. Aby vrták „neujížděl“, je potřeba střed otvoru vyznačit křížovým vrypem, a to diamantem na řezání skla. Kolem něho utvořte kruhový val ze sklenářského tmelu nebo dětské plastelíny, který naplňte lžičkou petroleje nebo terpentýnu. Tím se sklo chladí a usnadňuje se drcení jeho krystalů. Používejte výhradně vrtačku upnutou do stojanu, u níž nastavte nejvyšší možné otáčky a vrták tlačte do řezu co nejmenší silou. K předvrtání můžete použít hrot tříhranného jehlového pilníku, který upnete do sklíčidla. Větší otvory lze vyvrtat pomocí měděné trubky, nahrazující vrták. Prostor valu se pak místo petrolejem vyplní kašovitou brusnou pastou. Při vrtání trubku zdvihejte co chvíli ze záběru pákou vrtačkového stojanu, aby se do probrušovaného otvoru dostalo co nejvíce pasty.
Před každým vrtáním myslete na bezpečnost práce! Na rozdíl od vrtání dřeva, betonu či kovu je vrtání skla velice nebezpečná záležitost. Při postupu dochází k odletování miniaturních střípků. Proto nevrtejte na koberci a při práci vždy používejte ochranné brýle.
Tabulku skla položte na rovnou a nepohyblivou podložku. Menší kusy je nutné k této podložce upnout. Použijte obyčejné truhlářské svorky, jenom jejich plochy obalte kusem hadru. Křížek vyznačené díry je dobré v samém jeho středu obtáhnout diamantovým řezným kotoučkem. Ve vhodné vzdálenosti okolo díry udělejte ohrádku ze sklenářského tmelu (nebo úplně postačí dětská modelína) a dovnitř nalijte ocet. Ocet vám bude chladit vrták a také částečné zamezí vylétávání střípků. Vrtejte pomalu a pod malým tlakem nejprve z jedné strany. Dříve než vrták pronikne sklem, pootočte tabulku a dovrtejte otvor z druhé strany (zamezíte tak vyštípnutí jeho okrajů). Otvor následně dočistěte velmi jemným brusným papírem. Můžete jej ještě dohladit brusnou pastou nebo obyčejnou zubní pastou na kousku hadříku.
Tchýnin jazyk (Sansevieria, nebo také tenura) má svůj původ v západní Africe. V současnosti je známo přes šedesát jeho druhů, několik z nich se pěstuje jako pokojové rostliny. Tchýnin jazyk má krásné dekorativní listy s nepravidelnými pruhy světle zelené barvy nebo žlutým lemováním. Listy jsou velké, dužnaté, mečovité, vyrůstají v trsech po 6 až 8 a mohou dorůst téměř do výšky jednoho metru, přičemž stojí takřka kolmo. Při správné péči se na klasovitých stoncích objevují zelenobílé květy, které se po odkvětu odřezávají. Tenury často vytvářejí silné podzemní oddenky s bočními výhony, čímž vznikají husté trsovité porosty. Kořeny jsou nevětvené, svazčité. Jde o nenáročnou rostlinu, která kromě přemokření snese snad jakékoli zacházení. Je proto vhodná i pro začínající pěstitele. Pokládá se téměř za nezničitelnou rostlinu, asi proto se Sansivieře lidově říká „tchýnin jazyk“.
Ingredience na těsto: 3 vejce, 150 g cukru krupice, 1 lžíce vody, 1 vanilkový cukr, 150 ml oleje, 250 g polohrubé mouky, 1 prášek do pečiva, 100 ml mléka
Ingredience na náplň: 500 g měkkého tvarohu, 180 g moučkového cukru, 1 vanilkový cukr, 1 vejce, 3 lžíce kakaa
Postup: Nejdříve připravíme náplň, a to důkladným promícháním všech surovin, a připravíme si cukrářský sáček a zdobicí špičku. Do misky dáme žloutky, vodu a oba cukry a elektrickým šlehačem ušleháme světlou pěnu. Pak do ní za stálého šlehání pomalým pramínkem naléváme olej a znovu pořádně vyšleháme. Vznikne dost hustá hmota. Do ní nasypeme mouku smíchanou s práškem do pečiva, nalijeme mléko a promícháme. Nakonec zlehka vmícháme tuhý sníh z bílků. Těsto nalijeme na plech (30 x 40 cm) vyložený papírem na pečení. Tvaroh dáme do sáčku a úhlopříčně nastříkáme proužky po celé ploše těsta a pak další proužky kolmo k prvním. Vložíme do vyhřáté trouby a pečeme asi 20 minut při 190 °C.
Gladioly vykvétají po sedmdesáti až sto dnech, záleží na tom, jak raná je odrůda. Květy se otvírají postupně a vydrží dvojnásobně déle než nevoskové květy. Řezané mečíky mají velkou spotřebu vody, nedávejte je proto do úzkých váz. Chcete-li prodloužit životnost květů, zkracujte trochu každé čtyři dny květní stonky. K řezu se odebírají při rozvíjení druhého vybarveného spodního květu. V okamžiku, kdy se objeví první květy, řežeme gladioly do vázy, v níž nám, pokud budeme vodu měnit obden, vykvetou do posledního poupěte. Při řezu klasů necháme do ukončení vegetace vždy na rostlině alespoň čtyři listy. Klasy lze od listů bez výraznějšího poškození oddělit s poměrně dlouhým stonkem. Špičkou nože stonek mezi listy kolmo napíchneme, potom lehce zlomíme směrem od vpichu a druhou rukou vytáhneme z listů jako z pochvy. Nejlépe se řežou klasy přes den – brzy ráno jsou totiž rostliny až příliš křehké.
Jedná se o kontaktní insekticid ve formě koncentrátu, určený k hubení obtížného a škodlivého hmyzu, jako jsou například rus domácí, šváb obecný, cvrček domácí, pisivky, štěnice domácí, vosy, mouchy, mravenci, různí škodliví brouci, moli, zavíječi, komáři, blechy i rybenky. Působí okamžitě s dobou účinnosti tři i více měsíců. Přípravek je vhodný pro použití v bytech, obchodech, potravinářských provozovnách a výrobnách, v objektech živočišné výroby. Je bez zápachu a nezanechává viditelné stopy na ošetřených plochách a nepůsobí korozivně. Velice zajímavý je i dalším svým účinkem, a to je hubení klíšťat plošným postřikem (zejména pod stromy, keři a dalšími zastíněnými částmi trávníku). Při postřiku, který je aktuální v době od dubna do září, se na plochu aplikuje prostředek dvakrát, a to ve směrech na sebe kolmo navazujících.
Insekticid je možné zakoupit v některých drogériích nebo objednat v internetových obchodech. Chcete-li vědět přibližnou cenu, můžete se podívat zde.
Fraxiparine Forte je injekční roztok, který obsahuje nadroparinum calcicum 19 000 IU anti-Xa v 1 ml roztoku. Jedná se o čirý až slabě opalescentní, bezbarvý až slabě žlutý roztok.
Terapeutické indikace: Léčba tromboembolické choroby u dospělých pacientů.
Dávkování a způsob podání: Fraxiparine Forte se podává subkutánně 1x denně obvykle po dobu 10 dnů. Dávka se stanoví podle tělesné hmotnosti. Při léčbě tromboembolické choroby by měla být perorální antikoagulační terapie zahájena co nejdříve, pokud se neobjeví kontraindikace. Léčba přípravkem Fraxiparine Forte by neměla skončit dříve, než se prokáže, že perorální antikoagulační terapie je dostatečně účinná na základě vyšetření INR.
Přípravek není určen k intramuskulárnímu podání. V průběhu celé léčby přípravkem Fraxiparine Forte by měl být sledován počet krevních destiček.
Aplikace: Injekce se vpichuje do podkožní tkáně v anterolaterální oblasti břicha, střídavě vlevo a vpravo. Jehla musí vniknout v celé délce kolmo do kožní řasy vytvořené mezi palcem a ukazovákem podávajícího. Řasa musí být držena po celou dobu podávání injekce. Místo vpichu se nemá třít.
