Vrtání do spár mezi obkladačkami je sice jednodušší, ale ne vždy je toto řešení možné. Vrtáte-li proto přímo do obkladačky, vyznačte si místa pro otvory silnějším přitlačením vrtáku na místo, na kterém chcete vrtat. Vrtejte bez příklepu vrtákem s tvrdokovovou destičkou s břitem typu „multiconstruction“. Při vrtání obkladačky nejde o razanci úderu, který by ji mohl poškodit, ale o postupné a rychlé odškrabávání materiálu. Otvor byste měli udělat o něco větší, abyste jej pak při nešetrném pohybu nerozštípli. Obkladačky by se při vrtání neměly silněji zahřívat a neměly by se ani nadměrně chvět − vrtat tedy nemusíte na jeden zátah. Někdy je navíc pro jistotu dobré obkladačku přelepit samolepicí páskou, pomůže vám při navrtávání, aby se vrták po tvrdém povrchu nesmekl. Na slinuté dlaždice pak zvolte raději vrták na sklo či diamantový jádrový vrták chlazený vodou (Bosch Diamond for Hard Ceramics).
Když vyvrtáváte otvor do obkladačky, odstraňujte průběžně hromadící se prach z otvoru, aby se vrták nezahlcoval a nezahříval. Pro vyčištění a dobroušení vyvrtaného otvoru můžete využít příslušný nástavec na takzvanou přímou brusku.
Na obkladačce vyznačte místa pro otvory a ostrým kovovým hrotem narušte glazuru. Ale ne poklepáním na hřebík, spíš vezměte do ruky nastřelovací hřeb, který má tvrdší ocel, pilník s hrotem nebo větší vrták s vystouplou špicí a kroutivým pohybem vytvořte důlek.
V žádném případě nevrtejte s příklepem. Dlaždice je velmi tenká a velice křehká, proto by při vrtání s příklepem praskla během pár okamžiků. Volte nižší otáčky vrtačky, aby se diamantový hrot nespekl a nepřestal fungovat. Pokud vrtáte do glazované dlaždice, volte ještě nižší než nízké otáčky (kolem 600 za minutu). Je to proto, že glazura by při vyšších otáčkách popraskala a vytvořila nepěkné mapy směrem od díry. Jakmile budete mít glazuru provrtanou, můžete otáčky zase zvýšit.
Životnost povrchové úpravy po ošetření nanopěnou závisí na více faktorech, jako jsou účel použití, mechanické opotřebení a povětrnostní podmínky. Po dobu ochrany je povrch stále lesklý, případně lze lesk obnovit snadným otřením či vodou. Životnost pro mírné mechanické opotřebení a běžné středoevropské klimatické podmínky jsou následující: zrcadla 2 až 4 měsíce, okenní rámy 3 až 6 měsíců, chrom a nerez 4 až 6 měsíců, WC a koupelny 2 až 4 měsíce, stroje a přístroje 3 až 6 měsíců, hudební nástroje 6 až 9 měsíců, lakované povrchy 3 až 6 měsíců, auto-moto karoserie a ráfky cca 2 měsíce.
Po dobu prvních hodin až dvou týdnů ochrany je navíc ošetřený povrch extrémně hladký a kluzký. Poté, co tato na první dotek i pohled viditelná vlastnost odezní, dále působí ochrana povrchu s efektem snadného čištění jen vodou. Není třeba žádných dalších čisticích prostředků.
Vrtáky z rychlořezné oceli (označené HSS-R) používejte pro vrtání měkčích kovů, jako jsou hliník, měď nebo zinek; vrtáky z rychlořezné oceli s výbrusem (HSS-G) nebo ocelové vrtáky legované kobaltem (HSS-Co) používejte pro vrtání do tvrdých kovů; velmi účinné pro všechny kovy jsou vrtáky s povlakem nitridu titanu (HSS-TiN) a vrtáky s tvrzenými plátky (HM).
Na tenké plechy použijte vrtáky s ostrým centrovacím hrotem; vrtejte při nižších otáčkách.
Životnost vrtáků na kov prodloužíte, pokud je při vrtání příliš nezahříváte. Před dalším vrtáním je nechte vychladnout nebo na ně kápněte olej.
Pro vrtání do dřeva lze použít i vrtáky určené na kov, ale není to příliš vhodné, protože spíš než vrtat mohou otvor pálit. Opatřete si raději speciální vrtáky na dřevo, které mají středicí hrot a závit točený tak, aby odváděl hobliny.
Při vrtání otvorů s většími průměry, zejména pokud vrtáte do tvrdého dřeva nebo do dřevotřísky, dejte před vykružovacími pilami přednost korunkovým vrtákům do dřeva nebo takzvaným frézkám – sukovníkům. Jsou totiž bezpečnější. Vykružovací pily se mohou odlomit a zranit vás. Pokud sukovníkem vrtáte silnější dřevo, nedělejte to na jeden zátah, ale čas od času z otvoru vysypte hobliny. Méně tak zatížíte zejména akuvrtačku.
Tvrzené vidiové vrtáky nasaďte při vrtání do betonu a použijte při tom příklepovou vrtačku. Dbejte však na to, aby byl vrták určený pro příklepové vrtání. Pokud ne, mohl by se hrot ulomit a zůstat v otvoru.
Měkčí zdivo provrtají i vrtáky s karbidovým hrotem. Duté cihly raději vrtejte bez příklepu, abyste je nerozštípli.
Vrtané studny jsou dnes čím dál častější. Vrtat tuto stavbu se dá několik způsoby: nárazem, rotačně, drápkově, jádrově, nebo rotačně příklepově a je na firmě, aby zvolila nejvhodnější způsob (nejčastěji se užívá rotačně příklepový postup, který je také nejlevnější). Průměrná hloubka vrtaných studní je kolem 30 – 40 metrů (vrtané studně hluboké do 15 m nemají kvality vrtaných studní, jsou na úrovni těch kopaných). Průměr vrtání nesmí být menší než 200 mm (doporučovaný rozměr je mezi 205 – 254 mm). Použitá výstroj by měla být z PVC, či z PE (dražší variantou je antikorozní ocel). Průměr výstroj by se měl pohybovat kolem 160 mm. Prostor mezi stěnou vrtu a výstrojí je potřeba vyplnit štěrkopísčitým filtrem. Nesmí se zapomenout také utěsnit vrchní část vrtu tak, aby do něj neprosakovala srážková voda (stejně tak je potřeba utěsnit i další prostor, kterým by mohla prosakovat i voda nacházející se pod terénem.
Podle materiálu, z něhož je postavená zeď, použijte vhodný přístroj. Platí základní pravidlo: čím silnější motor, tím větší rozsah použití. Na lehčí práce stačí akumulátorový šroubovák, třeba při vrtání do sádrokartonu a pórobetonu. U klasického zdiva si sice s akupřístrojem poradíte taky, ale vhodnější je zvolit výkonnější příklepové vrtačky.
Nejprve je potřeba zvolit správný vrták, a to podle toho, do kterého materiálu budete vrtat. Vždy se snažte vybrat vrták určený do materiálu, který chcete vrtat. Problém nastane u plastů, gumy. Žádné vrtáky na plasty se nevyrábí, proto se k jejich vrtání používají vrtáky do dřeva, na vrtačce se ale sníží otáčky motoru, aby se netavily okraje díry. Při vrtání hlubších děr do plastů je dobré dělat kratší přestávky, aby díra vychladla a vrtání bylo plynulé, bez otřepů na okrajích.
Nejčastěji se vrtají díry kolmo k vrtané ploše. To znamená, že se vrtačka musí držet pokud možno svisle. Na menších součástkách nebo na prknech a deskách toho lze dosáhnout pomocí stojanu na vrtačku. To je velice užitečná pomůcka, kterou je určitě dobré si pořídit. Lze na ní nastavit i hloubku díry, takže vám odpadá její zdlouhavé přeměřování. Když stojan nemáte nebo když vrtáte do zdi, musíte vrtačku držet kolmo od oka. Chce to trochu cviku, ale zas tak těžké to není. Když jste na vrtání dva, tak jeden může vrtat a druhý kontrolovat kolmost. Místo pro vrtání si označte křížkem. Aby vrták do zdi nepronikl našikmo, vždy nasaďte špičku vrtáku kolmo k povrchu a pak spusťte přístroj. Teprve až se vrták pevně opře, začněte na přístroj tlačit. Když potřebujete otvor s větším průměrem, vytvořte díru nejprve menším vrtákem, poté nasaďte větší a otvor rozšiřte a prohlubte.
Při vrtání pod úhlem je práce složitější. Například si zkuste položit vedle vrtačky dřevěný špalík seříznutý na požadovaný úhel a řídit sklon podle něj, nebo to prostě musíte odhadnout.
Vrtačkou v žádném případě v díře neklepejte ze strany na stranu ani na vrtačku netlačte. Vrtání tím jednak příliš neurychlíte a ještě zničíte vrták. Jedinou výjimkou je vrtání do zdi příklepem, ale to se používá spíše jako záchranná brzda, protože když nepřitlačíte, tak příklep nefunguje.
Hloubku děr můžete přeměřovat několika způsoby. Když máte stojan, tak si ji můžete přímo nastavit, dále se prodávají různé prstence, které se šroubují na vrták, nebo mají vrtačky v příslušenství měrné tyče, které se uchycují přímo na tělo vrtačky. Pokud ale nic z toho nemáte, můžete si pomoci šuplérou nebo dřevěnou špejlí a pravítkem.
Během vrtání používejte ochranné brýle a rukavice. Pro příklepové vrtačky existuje jako příslušenství speciální odsávací zařízení, které zachycuje prach už během vrtání. Jako alternativu můžete pod otvor přilepit sáček nebo přeložený arch papíru se zahnutými růžky. Kromě toho byste měli podlahu pod otvorem zakrýt lepenkou či fólií. Můžete také poprosit pomocníka, aby pod otvorem přidržel hadici zapnutého vysavače, raději ale ne domácího, na stavební prach jsou speciální průmyslové.
Nejprve je samozřejmě nutné si díru pečlivě vyměřit. Vyměřte ji raději z obou stran skla (křížky se musí při pohledu shora zakrývat). Díru měřte alespoň 13 mm od hrany skla, aby sklo při pozdější montáži neprasklo. U těžkých skel (olověných) je to minimálně 25 mm. Tuto vzdálenost se snažte dodržovat.
Na vrtání použijte vrtačku s velmi nízkými otáčkami nebo ruční vrtačku. V každém případě by otáčky neměly překročit 350 otáček za minutu. Také dobře poslouží bateriový akušroubovák.
Sklo je nutné vrtat speciálními vrtáky. Vzhledem k tomu, že je tvrdost skla vyšší než tvrdost ocelových vrtáků (jakkoliv kalených), není je možné těmito vrtáky provrtat.
Málokomu se vyplatí zakoupení sady speciálních tříhranných rychlořezných vrtáků k vrtání do skla, nejčastěji se proto používají „multiconstruction“ vrtáky. Aby vrták „neujížděl“, je potřeba střed otvoru vyznačit křížovým vrypem, a to diamantem na řezání skla. Kolem něho utvořte kruhový val ze sklenářského tmelu nebo dětské plastelíny, který naplňte lžičkou petroleje nebo terpentýnu. Tím se sklo chladí a usnadňuje se drcení jeho krystalů. Používejte výhradně vrtačku upnutou do stojanu, u níž nastavte nejvyšší možné otáčky a vrták tlačte do řezu co nejmenší silou. K předvrtání můžete použít hrot tříhranného jehlového pilníku, který upnete do sklíčidla. Větší otvory lze vyvrtat pomocí měděné trubky, nahrazující vrták. Prostor valu se pak místo petrolejem vyplní kašovitou brusnou pastou. Při vrtání trubku zdvihejte co chvíli ze záběru pákou vrtačkového stojanu, aby se do probrušovaného otvoru dostalo co nejvíce pasty.
Před každým vrtáním myslete na bezpečnost práce! Na rozdíl od vrtání dřeva, betonu či kovu je vrtání skla velice nebezpečná záležitost. Při postupu dochází k odletování miniaturních střípků. Proto nevrtejte na koberci a při práci vždy používejte ochranné brýle.
Tabulku skla položte na rovnou a nepohyblivou podložku. Menší kusy je nutné k této podložce upnout. Použijte obyčejné truhlářské svorky, jenom jejich plochy obalte kusem hadru. Křížek vyznačené díry je dobré v samém jeho středu obtáhnout diamantovým řezným kotoučkem. Ve vhodné vzdálenosti okolo díry udělejte ohrádku ze sklenářského tmelu (nebo úplně postačí dětská modelína) a dovnitř nalijte ocet. Ocet vám bude chladit vrták a také částečné zamezí vylétávání střípků. Vrtejte pomalu a pod malým tlakem nejprve z jedné strany. Dříve než vrták pronikne sklem, pootočte tabulku a dovrtejte otvor z druhé strany (zamezíte tak vyštípnutí jeho okrajů). Otvor následně dočistěte velmi jemným brusným papírem. Můžete jej ještě dohladit brusnou pastou nebo obyčejnou zubní pastou na kousku hadříku.
Kovy a plasty se vrtají třískovým obráběním, což znamená, že vrták odřezává z vrtaného materiálu malé třísky, špony. Je potřeba se proto více zamyslet nad vhodným broušením vrtáku. Rychlořezné vrtáky do kovu se vyrábějí z oceli legované chromem, wolframem, molybdenem, vanadem anebo kobaltem. Pro všechny typy je důležité jejich pravidelné mazání v průběhu vrtání. K tomu se používají mazné spreje nebo oleje (v nouzi postačí i kuchyňský). Pro vrtání nerezových materiálů je také důležité dbát na to, abyste měli vždy čistý vrták, se kterým jste předtím nevrtali do obyčejného železa. Nerezový materiál byste tím kontaminovali, což by i u něj vedlo ke korozi.
Standardní levný typ představuje černý vrták HSS-R. Má válcovanou, párou popouštěnou šroubovici, a proto je pružný. Při navrtávání může být nepřesný, protože nemá na hrotu špičku, ale plošku, která tak z vrtaného materiálu ujíždí. Proto je obvyklou praxí předznačit si navrtávané místo důlčíkem. S tímto nedostatkem se vyrovnává dražší typ HSS-G, který má složitěji broušenou špičku se samostředicím hrotem. Jeho variantu pak tvoří vrták HSS-Co legovaný 5 % kobaltu. Od předchozích se odlišuje na první pohled výrazným leskem a zabarvením (medové). Domácí kutilové po něm touží, často s ním však neumějí správně zacházet a brzo ho zničí, protože je velmi křehký. Až šestinásobnou životnost proti klasickým vrtákům vykazují vrtáky HSS-TiN s mimořádně tenkou vrstvičkou titannitridu. Liší se od sebe nazlátlou barvou povrchu a umožňují až dvojnásobné zvýšení řezné rychlosti při nízkém tření. Hladký povrch spirálových drážek dobře odvádí třísky, takže povrch otvoru je čistší a bez otřepů. Proto se doporučuje i k vrtání plexiskla, naopak nevhodný je pro vrtání hliníku.
Na tenké plechy, do kterých může být skutečně problém udělat hezký kulatý otvor, se používají stupňovité nebo kuželovité vrtáky. Jejich velkou předností je to, že jedním vrtákem uděláte díry o různých průměrech. Pro vrtání nepravidelných otvorů se používají také takzvané frézovací vrtáky (Wood Devil/Bosch) určené k vrtání a následnému frézování do boku. Jsou vykované přímo ze stopky a mají předřezávací hrot.
Když máme naměřenou díru, je dobré si udělat průbojníkem důlek uprostřed křížku, aby se vrták dobře chytil a neposkakoval po materiálu. Vrtaný předmět je nejprve nutné velice dobře upnout, protože vrták má často tendenci se „kousnout“ (hlavně na konci vrtu) a rukou jej nemáte šanci udržet.
Když máte díru naměřenou a předmět upnutý, můžete přistoupit k vlastnímu vrtání. Vrtejte kolmo (vrtat se sklonem se nedoporučuje, vrtačku nemáte šanci pod úhlem udržet) a dělejte častější přestávky na chlazení vrtáku a materiálu. Tyto přestávky nemusí být nijak dlouhé, stačí pár vteřin, ale vždy je dobré nechat při nich vrtačku běžet, vrták se potom rychleji ochladí.
Vyvrtanou díru je dobré ještě upravit, protože na jejích okrajích jsou velice ostré otřepy. To můžete udělat buď ručně kulatým pilníkem (a strávíte tím spoustu času), nebo si upnete do vrtačky vrták o větším průměru a díru lehce rozšíříte. Pokud bude v díře šroub se zápustnou hlavou, můžete trochu přitlačit a udělat výběh.
Při vrtání větších průměrů je dobré nejprve začínat s menšími vrtáky (například vrták číslo 4) a postupně díru rozšiřovat na požadovaný průměr.
Vrtat lze téměř jakoukoliv ocel kromě vysoce kvalitních nástrojových ocelí a některých nerezových. Vrtáky na ocel jsou označeny většinou „metal“, nebo německy „hartmetall“. Nerezové a nástrojové oceli jsou velice obtížně vrtatelné, protože vrtáky se vyrábí právě z nástrojové oceli a mají stejnou tvrdost. Vrtání těchto materiálů je tak velice zdlouhavé a dochází při něm k nenávratnému poškození vrtáků. Obecně lze tyto materiály vrtat pouze do tloušťky 2 mm.
Měkké kovy, jako například cín, mosaz a olovo, je dobré vrtat s častými delšími přestávkami, protože okraje děr se velice intenzivně taví, materiál se namotává na vrták a tím jej znehodnocuje. Takovýto vrták s cínovým obalem se téměř nedá vyčistit, proto tento postup v zájmu vašeho vrtáku dodržujte. Ze stejného důvodu volte také nižší otáčky než při vrtání oceli.
Všechny formy včelího díla i různé odřezky jsou surovinou pro získání včelího vosku. Vosk vložený do úlu ve formě mezistěny a vyprodukovaný včelami přichází ve včelstvu do styku s medem, pylem, propolisem a kokony včelího plodu (košilkami). To vše na něj do určité míry působí, ovlivňuje jeho barvu nebo jeho výtěžnost ze suroviny. Vosk, který nepřišel do styku se žádnou z uvedených látek, je vosk panenský (čistý) a má bílou barvu. Včelař snadno rozpozná barevné odstíny vosku a pozná dílo takzvaně čistě panenské od díla včelami již dříve využitého. Veškerý ostatní vosk je zabarvený a čím vícekrát se v plástech vylíhl plod nebo souše/voští znečistily jiné látky (zplesnivěly, byly silně pokálené včelami a podobně), tím tmavší vosk získáme.
Pokud používáme klasické drátované rámky, musíme vyřešit otázku, jak z nich plást dostat. Je celkem jednoduché obříznout dřevěnou část rámku nožem, ale kolem drátků to jde hodně špatně. Plásty vyndané z rámků (a obecně každý dosud neroztavený plást) se nazývají voští.
Vosk by neměl přijít do styku se železem (tedy jiným, než je nerez). Pozor na oprýskané hrnce a neošetřené povrchy pařáků. Vosk pod vlivem železa šedne a ztrácí na kvalitě.
Odstranění vosku z plástů:
Plást z rámku vyřízneme nožem a tenké drátky prostě přeštípneme, nebo nám pod nožem samy povolí. Získáme tedy vosk i s drátky, které ale v dalším zpracování bez problému odstraníme. Horší je, že potom budeme muset všechny rámky znovu drátkovat.
Vložíme rámky do hrnce s vařící vodou. Stačí několik sekund, vosk povolí a z hrnce vytáhneme úplně čistý nadrátovaný rámek. Je to jednoduché a účinné, ale vyžaduje to dostatečně velký hrnec. Pokud ho máme, není důvod tento způsob nevyužít.
Vrtáky do dřeva se používají pro všechny druhy měkkého a tvrdého dřeva – smrku, dubu, buku, překližkové a dřevotřískové desky, ale třeba také lamina. Vrtáte-li do dřeva, potřebujete někdy udělat otvor, který bude vidět, tedy pěkný, souměrný a bez otřepených okrajů. Právě k tomu slouží u spirálového (šroubovitého) vrtáku do dřeva základní tvar obráceného „M“. Dva podpůrné hroty souměrně oříznou materiál. Mezi těmito hroty se nachází středicí hrot, který vrták vede v díře, aby neujížděl. Spirálový vrták z chrom-vanadiové oceli je nejčetnějším typem vrtáku do všech typů dřeva, je vhodný na otvory o malém průměru. Hodí se také k vyčištění vyvrtaných děr od třísek a nečistot a na předvrtání pro vruty.
Chcete-li udělat otvor o větším průměru či dlouhý, hodí se na to lépe plochý vrták, který je i poměrně levný. Někdy se s ním ale vrtá hůř, protože na něj musíte více přitlačit. Abyste se zbavili zbytečné námahy, je lepší použít samozatahovací plochý vrták se šroubovicí na středicím hrotu, která vrták vtahuje sama do vrtaného materiálu. Ploché vrtáky jsou k dostání i ve variantě s proměnlivou šířkou. Bosch je vyrábí na principu dvou vrtacích destiček spojených šroubkem, který dovoluje nastavit si průměr vrtaného otvoru (10 a 25 mm). Narex Bystřice je vyrábí tak, že si do vrtáku nasazujete přímo destičky různých šířek.
Dalším typem vrtáku do dřeva je hadovitý vrták, který je vhodný na dlouhé díry například v bednění či krovech nebo na otvory s velkým průměrem. Důležité u něj proto je, jak dobře odvádí z hluboké díry piliny. Může nebo nemusí mít samozaváděcí hrot. Dřevo vrtá napříč i podél vláken, je velmi přesný, ale na druhou stranu také poměrně drahý.
Pro truhláře jsou pak určeny ještě speciální vrtáky, které slouží k vrtání otvorů pro nábytkové panty. Pro vrtání v laminu či MDF jsou určeny vrtáky s tvrdokovovými břity. Pro vrtání ve dřevě stačí Förstnerův vrták s křížovým ostřím uprostřed a vyhlazovacím válcovým břitem na obvodu. Tyto vrtáky jdou použít i pro převrtání suků ve dřevě (práce pro takzvané sukovníky). Na výrobu součků můžete použít součkovač, kterým suky ve dřevě nahradíte. Tento postup můžete také s úspěchem použít pro zakrytí šroubovaných spojů ve dřevě na pohledových plochách.
Vrtání do dřeva není většinou nijak obtížné, protože se obvykle jedná o měkký materiál. Speciální vrtáky do dřeva poznáte podle špičatého středového hrotu. Ale k vrtání do dřeva můžete bez potíží použít i vrtáky do kovu, ale zde je obzvláště důležité snížení tlaku na vrták při výjezdu na druhé straně materiálu. Samozřejmě kvalita vyvrtaného otvoru je zde nižší než při vrtání vrtákem do dřeva. Větší otvory můžete předvrtat tenkým, 4mm vrtákem. Pokud to uděláte, zabráníte tím štěpení dřeva. A jestliže chcete šroubovat do tvrdého dřeva, měli byste vždy předvrtat otvor. Jinak se mohou vruty z nerezové oceli při utahování snadno zlomit.
Pozor, vrtáky větší délky, ale i ty krátké mohou proniknout na druhou stranu materiálu překvapivě rychle, a pokud je zde nějaký člověk nebo nějaká část těla, může dojít k vážnému zranění.
Při vrtání do zdiva je nejdůležitější rozhodnout se, budete-li vrtat s příklepem nebo bez příklepu. Do betonu a kamene je potřeba vrtat s příklepem, absolutně nejvhodnější jsou k tomu proto vrtací kladiva. Do cihly se vrtá také s příklepem a je jedno, použijete-li kladivo nebo vrtačku. Problém s příklepem a tvrdostí materiálu pak nastává u porothermu, sádrokartonu, obkladaček a dlaždic, které jsou podobné cihle, ale tažené nebo dírkaté. Je nutné zdůraznit, že vrtačka je opravdu nevhodná pro vrtání betonu. Sice kroutí vrtákem velmi rychle, ale nemá tak silný a pro beton potřebný příklep jako vrtací kladivo. Navíc nepříjemně „mlátí“ s obsluhou. Vrtací kladivo, patent společnosti Bosch, oproti tomu využívá díky pístu uvnitř mechanismu takzvaného aktivního příklepu (vrtačka má pasivní příklep – tlak se generuje díky síle vrtajícího). Kladivo s velkým výkonem a mnohem silnějším úderem než vrtačka tluče do materiálu samo bez námahy toho, kdo ho drží. Kladivo je navíc vybaveno momentovou spojkou, která odpojí vrták od motoru v okamžiku, kdy se zasekne v materiálu.
Vrtáky do zdiva, které mají tvrdokovový břit, se liší kvalitou zpracování a typem stopky, kterou jsou uchyceny ve vrtačce či kladivu. Je tedy důležité zvolit správný vrták podle stavebního materiálu, do kterého budeme vrtat – armovaný beton, beton a kámen, cihlová zeď. Pro vrtačky s klasickým sklíčidlem mají vrtáky válcovou nebo ve výjimečných případech šestihrannou stopku. Do vrtacích kladiv se upínají rychloupínacími sklíčidly SDS-plus, do těžkých kladiv pak SDS-max, do strojů SDS-quick. Tyto vrtáky mají podélné drážky pro vedení a pojištění vrtáku.
Vrtáky do betonu a cihly mají napájenou tvrdokovovou špičku se střechovitě broušeným hrotem. Tento typ vrtáku vrtá tím, že hrotem drtí vrtané zdivo a otáčky jsou pak potřeba jen na odvádění drtě z otvoru. Problémem pro kvalitní vrtáky není ani občasné navrtání armovacích želez. Profesionálové pro vrtání armovaného betonu používají čtyřbřité vrtáky, které jsou sice pomalejší, ale minimalizují riziko zaseknutí v materiálu.
Pro vrtání bez příklepu stavebních hmot, jako je porotherm, sádrokarton nebo obkladačky se používají extrémně tvrdé „multiconstruction“ vrtáky. Vrták má také tvrdokovovou destičku, ale jiný tvar břitu než vrták do betonu. Není určen k příklepovému vrtání s velkým úderem, ale k postupnému odškrabávání materiálu. Při větším výkonu a v tvrdších materiálech se může přehřát a otupit, je proto dobré namáčet břity do nádobky s olejem. „Multiconstruction“ vrták provrtá cokoliv, ideální je také na rámy plastových oken, které se skládají z mnoha různě tvrdých materiálů.
Otvory do zdi pro hmoždinku nejdříve předvrtejte vidiovým vrtákem o průměru 3 mm a pak je rozšiřte pomocí vrtáků s větším průměrem, tedy 5 a poté 9 – podle potřeby. Tenčí vrtáky totiž kladou menší odpor, proto je zvládne i méně výkonná vrtačka.
Na vrtání do panelů, nebo obecně betonových součástí, se používají vrtáky s vloženou destičkou slinutého karbidu v hrotu. Označené jsou většinou Masonry drill a lze je použít i na vrtání jiných typů zdí, a to jak kamenných, tak cihlových. Dají se použít také vrtáky s wolframovým násypem, s těmi jde vrtání podstatně rychleji, ale také jejich cena je vyšší. Stejně jako u kovu a dřeva je nutné si nejprve vyznačit díru. Do středu křížku udělejte pomocí průbojníku a kladiva důlek, aby vrták netancoval po zdi a nezničil okolní omítku. Dejte si pozor, jestli nevrtáte do nějakého kabelu nebo trubky, a můžete začít. U vrtání do betonu nemá cenu nejprve zkoušet vrtat bez příklepu. Zapněte tedy příklep a vrtačku na nejvyšší otáčky. Jenom poznámka na okraj: Příklep dělá podle měřičů hluků větší rámus než startující letadlo, nevrtejte proto pozdě večer nebo brzy ráno. Vrtejte kolmo do zdi, vrtákem nijak neklepejte ze strany na stranu. Vrtání do betonu jde velice pomalu, proto buďte trpěliví a nesnažte se ho nijak urychlit. Zejména výpady vrtačkou proti zdi, kdy vrták otáčející se ve vysokých otáčkách narazí zprudka do panelu, jsou spíše hazardem se zdravím než způsobem, jak urychlit vyvrtání díry. Dělejte také menší přestávky – vrták z díry občas vytáhněte a zase zasuňte zpět, nejenže tím ochladíte vrták, ale také vysypete vyvrtané zdivo, které by jinak bránilo dalšímu postupu.
Pro vrtání do zdi používejte vrtáky stejné jako do betonu. To znamená spirálové vrtáky označené Masonry drill s karbidovou ploškou v hrotu. Můžete si také pořídit drahé, ale kvalitní vrtáky s wolframovým posypem, ale není to vůbec potřeba. Před vrtáním se musíte ujistit, jestli pod omítkou, kde chcete vrtat, není náhodou elektrické vedení nebo nějaká trubka. Zvláště ve starých domech je toto namístě, protože dříve se elektřina nevedla podle norem, ale jen jak to zrovna vyšlo. Navrtáním nějakého kabelu vznikne obrovská škoda, a to nejenom na vašem zdraví. Kabel se totiž musí celý ze zdi vytrhnout a nahradit, což není levná záležitost.
Proto se raději třikrát ujistěte a teprve potom začněte s vrtáním. Je dobré pro jistotu přeci jenom vypnout proud v místnosti a elektřinu k vrtačce přivést odjinud.
Po naměření díry je vhodné udělat do omítky důlek, aby se vrták lépe chytl a „necestoval“ po omítce sem a tam. Mohl by ji poškrábat a vy byste museli nově vymalovat. Vrtejte kolmo na zeď a stejně jako při jakémkoliv jiném vrtání vrtákem neklepejte ze strany na stranu, a to ani v případě, že chcete díru rozšířit. Občas během vrtání povytáhněte vrták z díry, abyste jej ochladili a vyklepali z díry přebytečné zdivo. Pokud jste natrefili zrovna na spáru mezi dvěma cihlami, máte na výběr ze tří možností. Pokud to okolnosti dovolují, můžete provést ještě jeden vrt o kousek vedle. Nebo musíme díru o něco rozšířit a hmoždinku nebo kolíček do ní zasádrovat. Jestliže na hmoždinku nejsou žádné zvláštní nároky na nosnost (při věšení obrazů), je možné do díry hmoždinku normálně vložit, ona se pak vrutem trochu roztáhne a držet bude.
Nejčastějšími pergolami jsou pochopitelně pergoly dřevěné. Právě dřevo je ideálním materiálem na stavbu hned z několika důvodů. Jednak představuje ryze přírodní stavební materiál, jednak se s ním velmi dobře pracuje. Konstrukce pergoly ze dřeva se skládá z rámu, který je složen z několika trámů, jež jsou propleteny latěmi většinou o stejné délce. Právě rámy by měly být zkonstruovány jako první. Základem zahradní pergoly ze dřeva musí být betonové patky, na které budou upevněny nosné sloupy pergoly. Dřevo navíc patří mezi nejlevnější materiály. Nejméně vhodné je však dřevo smrkové, příliš se nehodí ani dřevo jedlové, které se při opracování štípe. Lepší je borovice, má však vyšší obsah smolných látek (roní pryskyřici až po opracování), modřín má dobrou odolnost proti povětrnostním vlivům, ale dřevo se často „trhá“. Z domácích listnáčů se na pergoly používá dřevo dubu nebo buku. V posledních letech přišlo do módy dřevo červeného (kanadského) cedru – má vysoký obsah pryskyřičných látek a nepotřebuje prakticky žádnou impregnaci proti hmyzu ani dřevokazným houbám a má dlouhou životnost. Montážní a spojovací prvky pergoly by měly být z nerez materiálu nebo povrchově dobře ošetřeného kovu. Jednotlivé prvky se vzájemně spojují vazbou, která musí být provedena přesně, aby do sebe prvky zapadaly a ve spárách se nedržela voda. Vazby jsou zpravidla doplněny i přibitím nebo přišroubováním prvku, a to nerezavějícími hřeby či vruty. V současné době se používají stále častěji kovové nerezavějící spojky.
Stavba pergoly klasickou cestou z cihel je mnohem náročnější, nicméně výsledek stojí rozhodně také zato. Samotné sloupky u těchto pergol je ideální obložit takzvanými zvonivkami. Jedná se o speciální pálené cihly, které jsou schopny odolat i mnohem silnějším povětrnostním vlivům. Jinak se také sloupky dají zhotovit z kamene, přičemž parametry sloupků z obou materiálů by měly být přibližně stejné. Zděné pergoly se velmi podobají menším zahradním domkům. Pokud je uzavřete, můžete do nich instalovat topení, které umožní zahradní posezení i za nepříznivého počasí. Zděné pergoly se střechou vás rovněž ochrání před deštěm.
Pergoly z kovu jsou spíše uměleckou záležitostí. Kov v upraveném stavu je sice k dostání, nicméně konstruování takovéto pergoly je spíše záležitostí architektů. Většinou je kovová pergola plná ornamentů a různých kovových ozdob. Nicméně stavba takovéto pergoly není nikterak levnou záležitostí. Hutní materiál je velmi drahý, obzvláště pokud se jedná o nějaký ušlechtilý kov.
Pokud si pořídíte kvalitní tyčový vysavač, mějte na zřeteli, že není bezúdržbový. Pravidelná péče o vysavač výrazně přispívá k udržení jeho účinnosti, ale také prodlužuje životnost a šetří vaši kapsu. Šetřit na údržbě, tedy především na výměně filtrů, se nevyplatí.
Nezapomeňte, že hlavním filtrem každého vysavače je prachový sáček, respektive prachová nádoba. Rychlost naplnění pochopitelně závisí na tom, co vysáváte. I když při běžném provozu výkon vysavače při postupném plnění sáčku či prachové nádoby příliš neklesá (až na výjimky), vysávání některých materiálů, zejména jemné a drobné stavební sutě, nedělá vysavačům pro domácnost příliš dobře. Pokud se chystáte například vrtat do zdi, je nejlepší použít pro vysávání prachu a drobnější suti již částečně naplněný prachový sáček a ten ihned poté vyhodit.
Plný vysavač donutí k výměně sáčku či vysypání prachové nádoby dříve či později každého. Mnoho uživatelů ovšem podceňuje údržbu a výměnu dalších filtrů. Filtry jsou přitom klíčové pro správný výkon a účinnost filtrace. Jenže sáčky nejsou nejlevnější a filtry teprve ne. Doporučujeme před nákupem vysavače srovnat si ceny (a dostupnost) náhradních sáčků i motorových a výfukových filtrů. Nákup levného vysavače, do kterého za půl roku neseženete sáčky, o filtrech nemluvě, jsou vyhozené peníze. Ceny filtrů je nutné posuzovat s ohledem na doporučenou dobu jejich používání a také na to, zda jsou či nejsou omyvatelné. Dražší HEPA filtry zpravidla omyvatelné jsou, ovšem je třeba je před opětovným používáním nechat důkladně vyschnout. Mytí pod vodou lze bez výrazného vlivu na účinnost filtru doporučit pouze jednou či dvakrát, i tak se jedná o výraznou úsporu; ceny HEPA filtrů se běžně pohybují okolo pěti set korun za kus bez ohledu na omyvatelnost.
Úsporným vysavačem lze ušetřit pár haléřů v peněžence, ale především snížit zbytečnou spotřebu elektrické energie, a tak přispívat k ochraně životního prostředí. Na to, aby vysavač dobře vysával, nemusí mít příkon 2 000 W, bohatě stačí polovina.
Prakticky ke každému vysavači dnes dostanete speciální hubici na vysávání tvrdých podlah. Tu můžete rovnou s klidem odložit do skříně, zpravidla s ní nepořídíte lépe než s univerzální hubicí po přepnutí na režim vysávání tvrdých podlah. V mnoha případech vysává speciální parketová hubice dokonce hůře. S univerzální hubicí v příslušném režimu běžnou podlahu nepoškrábete.
Pokud máte domácí zvířata, je pro vás důležité, aby právě v této zkoušce vysavač obstál. Výrobci nabízejí modely odkazující na zvláštní určení pro domácnosti se zvířaty, to ale neznamená, že si s chlupy neporadí i běžný vysavač.
Vyplatí se připomenout, že nemá smysl věnovat pozornost tomu, zda je vysavač deklarován jako vhodný pro alergiky. Vhodný není žádný. Při vysávání dochází k víření prachu pohybem hubice, těla vysavače, kroky obsluhy, odstrkováním nábytku i prouděním vzduchu z výfuku. Jemného polétavého prachu se prostě nezbavíte. Doporučuje se tedy mít při úklidu otevřená okna, aby vzduchové proudy část jemného prachu vynesly ven. Zcela nevhodné jsou vysavače používající prachovou nádobu místo sáčku. U sáčkových je vhodné, aby byl sáček uzavíratelný, jinak se s prachem z domácnosti setkáte chtě nechtě ještě jednou, a to v koncentrované podobě.
Nejlevnějším způsobem oplocení je bezesporu pletivo. Pokud tedy potřebujete ušetřit a plánujete drátěný plot, určitě zvolte typ potažený plastem. Máte jistotu, že se o něj nebudete muset starat. Kromě sloupků. Ty je potřeba povrchově upravit a toto obnovovat pokaždé, kdy dojde k narušení nátěru. Předejdete tím korozi sloupků a plot bude o to déle sloužit. V obchodech lze koupit několik různých výšek pletiva, k dostání jsou buď metráže, nebo přesné rozměry.
Sloupky lze do země zabetonovat nebo je možné zvolit méně pracný způsob – upevnění pomocí vrutů. Jestliže jste se rozhodli pro upevnění do betonového základu, myslete při pořizování samotných sloupků na tu část, která bude pod zemí, a kupte je dostatečně dlouhé. Abyste pak nebyli překvapeni, že sloupky končí v polovině pletiva. Také pamatujte na nezámrznou hloubku, v zimě by zmrzlá voda v půdě mohla betonový bal okolo sloupku nadzvedávat a nosnou konstrukci tím zcela zničit.
Při upevňování plotových sloupků pomocí zemních vrutů nepotřebujete ani kopat, ani betonovat, ani povolávat techniku. Postačí jeden či dva členové rodiny, nejlépe mužského rodu, vruty, metr a nějaká tyč, například ocelový prut Roksor. Případně si můžete u prodejce zemních vrutů půjčit zdarma ruční zavrtávací klíč.
Nejdříve si vyměříte délku budoucího plotu, rozpočítáte vzdálenost jednotlivých sloupků a pak už můžete začít vrtat. U drátěného plotu bude jen na vás, jakou vzdálenost zvolíte, stačí použít selský rozum. Jiné to je u hotových plotových dílů, zde platí nepsané pravidlo – naměřené a vyznačené údaje ještě jednou překontrolovat. Přesto by se až tak moc nestalo, pokud někde trochu „ujedete“. Nejde naštěstí o betonové základy, ale o vruty. Prostě je vyšroubujete a zavrtáte do správného místa.
Jakmile máte bod pro vrtání, můžete začít s našroubováním vrutu do země. Pokud stavíte plot v horkých letních dnech, pravděpodobně se setkáte s tím, že zem je tvrdá jako kámen, to pak musí přijít na řadu technika, respektive nástroj, která má každý kutil doma. Vrtačka a do ní velký vrták. Předvrtáte si otvor pro vrut, ten pak jednodušeji zašroubujete a nenadřete se u toho. Stačí si to napoprvé vyzkoušet a pak už to bude hračka.
Vrut necháte kus nad povrchem, aby šel vytáhnout zavrtávací Roksor. Při usazování sloupku použijte vodováhu. Sloupek vložíte do vrutu, vodováhou hlídáte jeho kolmost a upevníte ho ve vrutu obsypáním ostrohranného štěrku. Funguje to tak, že štěrk zapadne do štěrbiny mezi kónickým tělem vrutu a tělem sloupku a pevně se zakousne. Stabilita je pak stoprocentní.
Tímto způsobem upevníte všechny sloupky a máte základ pro natažení pletiva. Zde se může postup stavby lišit. Můžete nejprve natáhnout vodicí dráty, pečlivě je napnout a poté na ně navazovat pletivo. K napínání je vhodné použít napínací zámky. Na jedné straně drát omotáte kolem sloupku, na opačný konec umístíte napínák. Druhá možnost je, že nejprve natáhnete pletivo, vypnete ho a pak jím protáhnete vodicí dráty.
Zemní vruty mají ve srovnání s tradiční technologií celou řadu předností, jedná se především o rychlost a snadnost výstavby. Ukotvení předmětů do země se dá bez problémů zvládnout za jediný den. Není třeba čekat s montáží, protože základy postavené na vrutech jsou okamžitě zatížitelné. Montáž je navíc možná kdykoli během roku, tedy i v zimě. Zemní vrut při zašroubovaní do země zpevní a zhutní zeminu ve svém okolí a ve spojení s plochou závitu vytvoří velice pevný základ. A pokud se jednou rozhodnete pro změnu, vrut prostě vyšroubujete a použijete jinde.
