Gauota má atraktivní jasně červené plody, které mají přes 5 cm v průměru. Tužší dužnina krémové barvy je šťavnatá, příjemně sladká, velmi chutná. Tato velmi raná odrůda zraje v první polovině srpna. Zde můžete vidět, jak vypadáGauota.
Kuban Delight patří mezi odolné a spolehlivě plodící odrůdy blumy. Středně velké tmavě červené až fialové plody mají šťavnatou a pevnou žlutooranžovou dužninu s vynikající sladkou chutí. Sklízejí se od poloviny srpna a dají se skladovat až 1 měsíc. Zde můžete vidět, jak vypadáKuban Delight.
Black Diamond je raná odrůda blumy s velkými tmavě modrofialovými kulatými plody, které zrají od poloviny do konce srpna. Dužnina je načervenale žlutá, pevná, šťavnatá, poměrně sladká a velmi chutná. Zde můžete vidět, jak vypadáBlack Diamond.
Angeleno s velkými oválnými plody sytě modré až černé barvy má vynikající sladkou chuť. Žlutorůžová dužnina je poměrně šťavnatá. Plody dozrávají od poloviny září a lze je bez problémů skladovat až do konce listopadu. Zde můžete vidět, jak vypadáAngeleno.
Black Gigant má velmi atraktivní a trvanlivé velké plody tmavě modré až černé barvy a kulovitého tvaru s tuhou, slabě narůžovělou a velmi chutnou dužninou, které se sklízejí od poloviny září. Odrůda je velmi odolná a má značné výnosy. Zde můžete vidět, jak vypadáBlack Gigant.
Black Amber dozrává od poloviny září. Plody jsou větší, kulovité, tmavě fialové až černé. Žlutě narůžovělá šťavnatá dužnina má vyváženou sladkou chuť. Odrůda se hodí k přímé konzumaci, uskladněné plody vydrží 1 měsíc. Zde můžete vidět, jak vypadáBlack Amber.
Friar patří mezi odolnější odrůdy. Velké kulatější plody sytě modré barvy s tenkou slupkou mají oranžovou, velmi chutnou, středně sladkou dužninu, která se nesnadno odděluje od pecky. Sklízí se od konce října. Zde můžete vidět, jak vypadáFriar.
Superior je bluma, která byla vyšlechtěna pro pěstování v chladnějších podmínkách (snáší až −25 °C). Má středně velké kulaté plody červenozelené barvy s pevnou, zlatavě žlutou a sladkokyselou dužninou. Zde můžete vidět, jak vypadáSuperior.
V naší poradně s názvem VYVOJ SLIMÁKA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Eva nováková.
marně se snažim najit jak vypadá a kde je nejvic kladeno vajičko slimáka a jak vypadá když se z vajička vylihne.Je to štihli hbity červík?Ty totiž mivám pod špaliky dřeva kde slimáky sbirám.Vajička také nevím jak vypadaji,nikdy jsem žádne nenašla.Jsem z nich na mrtvici.Děkuji za odpověd
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Tady jsou vidět vajíčka slimáků https://www.google.com/sear…
Nejlépe na ně působí roztoči, kteří nalezou do jejich těla a tím je zahubí. Mrtvé slimáky sežerou ti živí i s roztoči a postupně tak vymřou všichni.
Hlíva olivová se od lišky odlišuje výrazně. Má zespoda klobouku vysoké, hustě uspořádané lupeny. Roste v trsech a v Česku se vyskytuje pouze vzácně. Je jedovatá.
Matka je v prvopočátku obyčejné oplozené vajíčko, jako jakékoli jiné, z kterého se později líhnou dělnice. Avšak díky stravě, kterou matka od dělnic při svém vývoji dostává, a také speciální buňce, ve které vyrůstá, dostanou její pohlavní orgány vše potřebné k tomu, aby se plně dovyvinuly. Tím pádem se stává včelou, která má umožněno pářit se s trubci a klást vajíčka. Té speciální stravě, kterou je včelí matka krmena, se říká „mateří kašička“. Zvláštní buňce, ve které vyrůstá, se říká „matečník“. Matku od ostatních včel poznáte podle vzhledu. Její hlava a hruď jsou přibližně stejně velké, zatímco zadeček je o značný kus protáhlý a na svém konci „zašpičatělý“. To je právě proto, že v něm jsou tisíce takzvaných semen (samčích a samičích spermií), které v průběhu svého života matka podle svého uvážení spojuje či nespojuje. Oplozené či neoplozené vajíčko matka umísťuje do buněk v plástvích, kde se později dokonalým vývojem „vajíčko – larva – kukla – dospělý jedinec“ vyvine nová včela. Jestliže matka použije neoplozené vajíčko, tak se z něj později vyvine trubec. Jestliže vajíčka oplodí spermiemi, tak vznikne dělnice.
Dělnici nebylo dáno vyrůstat v buňce takové velikosti a s takovou stravou, aby se jí dovyvinuly pohlavní orgány, a tak má pohlavní orgány zakrnělé. Má například orgán s názvem „hltanová žláza“, který u mladých včel slouží na výrobu mateří kašičky a u včel starších na přeměnu nektaru v med. Dále mají dělnice také orgán s názvem „voskotvorná žláza“, ta je na zadečku a za příhodných podmínek produkuje malé voskové šupiny – vosk. Dělnice oproti matkám mají i takzvané vonné Nossonovy žlázy, určené pro výrobu speciálního feromonu jedinečného pro celé včelstvo. Dělnice mají speciální tvar zadního páru nohou uzpůsobený pro sběr pylu, mají mohutnější kusadla a podobně. Posláním dělnic ve včelstvu je krmení a péče o matku, výchova a krmení potomstva, udržování čistoty, přinášení potravy, výroba plástů, ve kterých jsou včely vychovávány a do kterých jsou později ukládány zásoby, zajištění hygieny a zdravotní péče a jiné. Každá dělnice si v průběhu života vyzkouší skoro všechny úkoly. Po vyvinutí v dospělého jedince se stává čističkou (uklízečkou), poté krmičkou, kojičkou, stavařkou, strážkyní a nakonec vylétá z úlu – stává se létavkou. V té době je jí zpravidla přidělena již jen jedna činnost, kterou dělá až do konce svého života. Tou je nošení potravy (pylu a medu), nošení vody, nošení propolisu a podobně. Vývoj dělnice od vajíčka do dospělého jedince trvá 21 dní, poté pracuje přibližně 40 dní v úle. Pak vylétá z úlu a podle toho, jaká činnost jí je přidělena, se dožívá ještě 7–21 dn
Blecha kočičí (Ctenocephalides felis) je druh parazitického hmyzu patřící do řádu blechy. Je parazitem zejména koček a psů, ale byla nalezena i na ovcích, telatech, kozách, hlodavcích, králících a také na člověku (blecha kočičí na člověku). Je rozšířena po celém světě čili kosmopolitně.
Dospělá blecha je zbarvena červenohnědě, někdy černě, larva je bílá se zřetelnou hnědou hlavou. Dospělec je velký 1–3 mm a má silné zadní nohy, které slouží ke skákání a běhu; beznohá larva měří okolo 0,5 mm. Velké skoky umožňuje bleše mimo jiné látka resilin, avšak před dalším skokem musí blecha určitou dobu počkat, než se tato látka doplní. Dospělec žije 4–25 dní. Dříve než se larva promění v dospělce, musí projít stadiem kukly. Vlákno kokonu (zámotku) je lepkavé a lehce se na něj nalepují různé nečistoty, které chrání kuklu před vysycháním a slouží i jako maskování.
Od podobné blechy psí (Ctenocephalides canis) lze blechu kočičí odlišit mikroskopicky – v krajině čelního štítku má plošší hlavu a má delší první zub v lícním hřebenu.
Životní cyklus blechy kočičí patří k proměně dokonalé (vajíčko – larva – kukla – dospělý jedinec). Bleší samička denně snese 20–50 vajíček. Vajíčka jsou hladká, neudrží se na těle hostitele a spadnou někam, kde se z nich za jeden až deset dní vylíhnou larvy. Larvy se živí biologickým materiálem z okolního prostředí včetně výkalů dospělých blech, zakuklí se a z kukly se líhne dospělý jedinec. To, že většina vývojových stadií blechy (vajíčka, larvy, kukly) žije mimo hostitele, je jedním z problémů při boji proti blechám. Vajíčka, larvy i kukly jsou většinou odolné vůči nepříznivým podmínkám, přičemž larvy jsou méně odolné proti vyschnutí než vajíčka. Kokon (zámotek) slouží larvám jako ochrana před predátory (například mravenci). Dospělá blecha již parazituje na svém hostiteli, živí se krví, ale využije jen malou část – většinu krve vyloučí s výkaly, které jsou po rozmáčknutí typicky červené. Pouze dospělá blecha je schopná reprodukce a jen v tomto stadiu lze rozlišit samičku a samečka. Délka vývoje závisí na vnějších podmínkách, v létě vývoj trvá 4–5 týdnů, v zimě déle. Blecha kočičí na člověka také útočí.
Blecha kočičí je parazit, který může hostiteli způsobit více různých nepříjemností – může být přenašečem chorob, může hostitele celkově oslabit a podobně. Bleší sliny obsahují látky, které zabraňují srážení krve, díky tomu se může blecha dostatečně nasytit. Látky však vyvolávají alergickou reakci hostitele, hostitel má tendenci se škrábat a může si způsobit hnisání či ekzémy. Dále mohou blechy přenést na svého hostitele tasemnici psí. Vzhledem k tomu, že se blechy živí krví, mohou být nebezpečné pro malá nebo křehká zvířata – mohou způsobit chudokrevnost štěňat, koťat či dospělých zvířat malých plemen, která mohou následkem anémie i uhynout. Vzácněji blechy přenášejí tyfus a mor myší.
Vejce uvařená natvrdo mohou být používána jako příloha hlavních jídel. Mnoho kuchařů je například servíruje s koprovou omáčkou, vejce rozkrojené na půlky podáváme k čočce na kyselo. Také se vkládají do masových a sýrových rolád.
Samozřejmostí jsou takto upravená vejce jako ozdoba chlebíčků a studených obložených mís.
Připravíme hrnec odpovídající velikosti, aby nebyl zbytečně velký. Nalijeme přiměřené množství vody, aby pak vejce byla jen lehce potopená. Vejce na širším konci propíchneme tenkou jehlou, aby nepopraskala. Vodu v hrnci osolíme a přivedeme k varu. Do vroucí vody opatrně vložíme vejce a vaříme podle velikosti od 8 do 10 minut. Poté vejce vyjmeme a ochladíme. Pouze v případě, že je podáváme ke snídani, je neochlazujeme a servírujeme teplé. Vychladlá vejce důkladně oloupeme a můžeme podávat, případně využít do dalších receptů.
Nejlépe se v kuchyni pracuje s vejci staršími 5 dní. Pokud máte doma slepice a stane se vám, že tu a tam je skořápka jaksi znečištěná, otřete ji suchým hadříkem, nikdy ji nemyjte. Vejce by se do dvou dnů zkazila!
Aby vajíčko při vaření neprasklo, udělejte do něj nožem miniaturní dírku. Pomůže i ocet, který nalijete do vody. Ten totiž lehce skořápku zvláční. Vejce vkládejte do vroucí vody (pokud je dáte do studené, musíte sledovat vodu a vysledovat přesný okamžik, kdy se začíná vařit).
Vajíčko natvrdo jako jediné můžete začít vařit ve studené vodě. Jakmile voda začne vřít, stáhněte hrnec z plotýnky a nechte vejce 10 minut dojít v horké vodě. Vajíčko se uvaří natvrdo i tak, jen se nestihne vysušit zevnitř. Až zazvoní minutka, opět vajíčko zchlaďte jednu nebo dvě minuty ve studené lázni.
Dejte si také pozor, aby vejce nebyla studená z lednice – pak by stejně praskla. Po uvaření vejce namáčejte do ledové vody, aby šla pak dobře loupat.
Jak nejlépe, snadno a rychle uvařit vejce? Asi si řeknete, co je to za hloupost, ovšem to, jakým způsobem vejce uvaříte, může mít velký vliv na to, jak snadno nebo obtížně se vám pak vajíčka budou loupat. Vložte vejce do hrnce a zalijte je studenou vodou. Hladina by měla být asi 5 cm nad vajíčky. Přidejte do vody lžičku jedlé sody a vodu přiveďte k varu. Nechte bublat cca 12 minut. Přítomnost sody je důležitá, ta zvyšuje pH bílku, který se pak méně lepí na skořápku a tenkou blanku pod ní.
Po uvaření vylijte z hrnce horkou vodu a napusťte do něj studenou vodu tak, aby uvařená vajíčka byla ponořená. Můžete přidat i pár kostek ledu. Studená voda vajíčko uvnitř smrští, takže se vytvoří prostor mezi skořápkou a bílkem a bude snazší skořápku oloupat. Nechte vajíčka zchladnout a poté je vytáhněte z vody a osušte papírovou utěrkou. Vezměte jedno po druhém do ruky a pevně ťukněte každým koncem o tvrdou podložku, třeba o kuchyňskou linku. Nejdříve na jednom konci, pak na druhém. Na širším konci vajíčka se nachází vzduchová bublina. Až ji prorazíte, vajíčko už půjde oloupat snadno.
Vajíčka začněte loupat na širším konci, kde je vzduchová bublina. Pomáhejte si hranou bříška palce. Takto byste měli oloupat jak skořápku, tak tenkou bílou blánu pod ní a odhalit lesklé, hladké vajíčko. Pokud bylo vejce správně uvařeno a ochlazeno, loupání by vám mělo jít snadno.
Odrůda fastigiata je rychle rostoucí habr s kuželovitým, sloupovitým vzrůstem, který se časem větví. Dobře snáší zastřihování a tvarování. Listy habru fastigiata jsou ve tvaru srdce, dvojitě vroubkované a tmavě zelené, zatímco kůra je hladká a olivově zbarvená.
Vzhledem ke sloupovitému tvaru lze tuto odrůdu vysadit i v malých zahradách. Efektně vypadá, když je vysazena jednotlivě i v řadách.
Habr columnaris
Grab columnaris je pomalu rostoucí a u nás méně oblíbená odrůda. Jak vypadá columnaris grab? Na rozdíl od svého názvu tento habr netvoří sloupy, ale má kuželovitý tvar, který se postupem času stává kulovitým. Strom má tolik listů, že vypadá ostříhaný. Listy habru této odrůdy jsou vejčité a světle zelené.
Díky svému hustému a téměř geometrickému tvaru vypadá skvěle v zahradách ve francouzském stylu. Odrůda columnaris se používá jako jeden strom nebo se vysazuje v řadách. Skvěle se hodí do malých zahrad a k dekoraci teras , kde se dá vysadit do květináčů.
Habr je nenahraditelnou rostlinou v parcích a zahradách. Zvláštní výhodou je nízká cena sadby, protože se dá dobře množit řízkováním, dále mrazuvzdornost, odolnost vůči chorobám a nízké nároky na půdu a stanoviště. Vyplatí se zařadit habr obecný do vaší zahradní dekorace jako tvarovaný živý plot nebo jako atraktivně vypadající jednotlivý exemplář. Za zvážení stojí mít na své zahradě habr obecný carpinus betulus.
Jak oloupat čerstvé vajíčko? Pokud použijete čerstvá vejce, tím hůře jdou oloupat. Starší vejce mají na jednom konci větší vzduchovou kapsu, která rozpínání bílku usnadňuje. Pro loupání čerstvého vajíčka platí jediná rada: pokud je to možné, úplně čerstvá vajíčka raději natvrdo nevařte. Sáhněte po 3–5denních starých vejcích. A jak poznat, že se jedná o čerstvé vejce? Čerstvé vejce klesne ve vodě ke dnu. Čím je vajíčko starší, tím více vzduchu se do něho dostane. Zhruba týden stará vejce mívají tendenci vznášet se lehce ve vodě, hodně stará vejce vyloženě plavou, s těmi už opatrně.
Přítomnost blech v bytě je velmi problematická a jejich likvidace není ani jednoduchá, ani rychlá. Na vině je životní cyklus blech. Rozšířené jsou celosvětově a je jich více než 2 000 druhů. V Česku jich žije ale jen asi 90 druhů. Většina druhů blech žije skoro po celý život na svém hostiteli. Tyto blechy sice nepříliš rády hostitele mění, ale jsou toho schopny. Není tedy pravda, že na člověka nejdou. Další druhy blech prožijí většinu života mimo hostitele a chodí se jen napít jeho krve. Těmto druhům je pak úplně jedno, jestli se napijí ze psa, kočky, nebo člověka.
I když je fakt, že se blechám daří lépe ve zvířecím kožichu než na lidské kůži, tomu, aby nás kously, se většinou neubráníme. Zvlášť pokud jsme zanedbali blechy na psovi nebo kočce. Na nich se totiž blechy živí i množí a kladou vajíčka. Ta jsou veliká asi jen půl milimetru a ze zvířecí srsti jich velká část postupně opadá na podlahu nebo do zvířecích pelechů.
Blechy jsou drobný bezkřídlý hmyz velký cca 3,5 mm řádu Aphaniptera, který se živí krví teplomilných živočichů, tedy i člověka. Zvířata, která jsou blechami napadená, jich mohou mít na sobě až tisíce. Přestože se blechy živí výhradně krví, mohou být několik týdnů bez potravy mimo tělo hostitele. Jejich zploštělé tělo pokryté trny, které směřují dozadu, jim umožňuje výborný pohyb v srsti zvířat. Hostitele opouštějí tehdy, když se chystají naklást vajíčka do různých úkrytů – prasklin v podlaze, skulin a podobně. Vajíčka kladou i dále do srsti hostitele, kde se však neudrží a dostávají se dále do okolí. Obyčejně za dva týdny se z vajíček líhnou larvy (cca 0,5 cm). Jsou to bílí tvorové bez nohou, takže připomínají červi. Živí se organickým odpadem a krví v zaschlém trusu dospělých blech. Při normálních podmínkách trvá stadium larvy 2 až 4 týdny, výjimečně může trvat i několik měsíců. Následně se larva zapřede do hedvábného zámotku, který se pokryje prachem, takže najít jej není nic snadného. Stadium kukly trvá také přibližně 2 až 4 týdny.
Po kousnutí blecha vylučuje látku, která zabraňuje srážlivosti krve, proto také kousnutí od blechy svědí. Blecha je velmi obtížný parazit, ale kromě toho může přenášet i řadu nemocí, některé z nich jsou velmi závažné, například mor, endemický tyfus a lymskou boreliózu. Dále bývá blecha takzvaným mezičlánkem (přenašečem) tasemnice.
Není dobré proto výskyt blech – i když nám to může připadat jakkoliv banální – podcenit. Chytit blechu je téměř nadlidský úkon, dokáže skočit až na vzdálenost 30 cm a do výšky 20 cm, což je vzhledem k její velikosti úctyhodné. Když už se vám podaří blechu chytit (me
Blecha lidská navzdory svému názvu žije a saje nejenom na člověku, ale bez větších problémů cizopasí i na ostatních domácích zvířatech, zejména na psech, kočkách a vepřích. Příležitostně se může objevit i na jiných hostitelích. Blecha lidská byla nejhojněji rozmnožena v domácnostech od 14. do 19. století. Na přelomu 20. století ji vystřídala blecha psí, která převažovala až do 50. let, kdy začala být vytlačována blechou kočičí. Momentálně je blecha lidská zcela na ústupu. K jejímu potlačení přispěl vývoj a vliv hygienické úrovně obyvatelstva. Nicméně ještě i dnes je možné se s ní setkat. Od ostatních blech se velmi výrazně liší především absencí hřebenu na těle.
Člověk bývá blechami napaden pouze výjimečně, a to především v návaznosti na kontakt se zablešeným zvířetem. Lidská medicína pulicosis (latinský medicínský termín pro zablešení člověka) nepovažuje díky téměř neexistujícímu výskytu blech u lidí za velký problém. Lékařské repetitorium nemá ve svém obsáhlém rejstříku heslo pulicosis vůbec uvedeno. Nepříjemné je snad jen bleší kousnutí. Na kůži poštípaného člověka se objeví typický svědivý či pálivý zarudlý pupenec, který však za několik hodin samovolně mizí. Citlivější lidé mohou na bleší poštípání zareagovat bouřlivější alergickou reakcí kůže, podobně jako při kousnutí kterýmkoliv jiným bodavěsavým hmyzem. Nedisciplinovaní pacienti si další problém přivodí nadměrným škrábáním a následným infekčním zánětem kůže svědivého místa. Zde by měly pomoci časté koupele.
V únoru se pěstitelé věnovali správnému řezu révy, dnes jste zmínila některé tvary, jako například vertiko nebo jednoduchá záclona a minule při zastrkování výhonů nás zajímalo dvoudrátí. Ale ještě jsme nemluvili o drátěnkách jako takových.
To máte tedy pravdu. Vybudovat drátěnku je potřebné nejdéle v druhém roce po výsadbě, ale můžeme si o ní něco povědět už teď, i když založení vinice a vlastní výsadba nás teprve čeká. Na začátku našeho povídání jsem říkala, že réva je liána, proto potřebuje oporu. V šerém dávnověku, kdy révu ještě „nezotročoval“ člověk, protože réva je mnohem starší než lidstvo, si tato liána musela s oporou poradit sama. Vyřešila to tak, že „šplhala“ po kmenech až do korun stromů, kde bylo sluníčka dost a kde se jí líbilo. Dnes, kdy jsou vinice monokulturami, případně monokulturami s ozeleněním, révové keře nemají k dispozici žádné stromy, po kterých by mohly šplhat a na nichž by se mohly uchytit, a proto potřebují opěrné konstrukce. Několik století si naši předkové vystačili s tím, že na jaře ke každému keři zatloukli dřevěný kolík a k němu během vegetace vyvazovali ty výhony, které po vylámání na keři ponechali. Na podzim po sklizni a po opadu listí kolíky vytahali a uložili je na kraj vinice. Kdo nějaký kolík ukradl, aby si s ním zatopil, byl náležitě potrestán, jak se můžeme dočíst v tehdejších „legislativních“ předpisech, které pro vinice napsal císař a milovník vín Karel IV. Taková opěra keřům vedeným na hlavu stačila.
Dnes, když jsme postupně navrhli a začali využívat řadu způsobů vedení, už nám jen opěrné tyče nestačí, protože na keřích pěstujeme kmínky, na nich nařezáváme různými způsoby ramena s čípky a ve velkých výsadbách využíváme téměř výlučně jen tažně. Proto je potřeba, aby opěrné konstrukce byly složitější. Pro výsadby, ve kterých používáme traktory, je navíc nutné, abychom keře poněkud násilně formovali do víceméně „placatých tvarů“, aby se tam stroje s nářadím vešly. Proto dnešní drátěnky tvoří krajové a středové sloupky a mezi nimi jsou napjaté dráty. Samozřejmě, že počet a uspořádání systému drátů závisí na používaných pěstitelských tvarech, ale pro většinu tvarů se hodí kombinace dvou nebo jednoho spodního drátu, kterému či kterým se říká „vodící“ a dvou až tří dvoudrátí, do kterých se za vegetace zasunují přirůstající letorosty. Krajové sloupky nesou největší tíhu danou hmotností přibývající zelené hmoty, která často pronáší dráty. Ty se musejí čas od času napínat a tím by se časem mohly krajové sloupky zbortit, proto se ukotvují nebo musí být podepřeny vzpěrami. Středové sloupky se umísťují obvykle vždy mezi šestý až sedmý keř, případně mezi sedmý a&n
