Obsah jedovatých látek je v rostlině proměnlivý – závisí na stanovišti, ročním období, klimatu, sušení rostlin, ale i denní či noční době. Účinnost toxických látek na jedince je závislá zejména na jeho stáří a zdraví, jinak působí jed na dítě a jinak na dospělého člověka, jinak také na osoby více senzitivní. Toxické látky bývají obsaženy v celé rostlině, často však ve vyšších koncentracích zvláště v některých jejích částech. Toxické metabolity působí toxicky až v dávkách přesahujících určitou mez, poté se stávají rostlinnými jedy. Toxické metabolity jsou často vysoce účinné biologicky aktivní látky, které jsou v malých dávkách potenciálně využitelné jako rostlinná léčiva.
Protože se mezi léčivými rostlinami vyskytují také rostliny jedovaté, netrhejte v žádném případě rostliny a nejezte plody, které neznáte! Sbírejte jen ty rostliny, které bezpečně poznáte!
Běžně se za jed považuje škodlivá látka, která způsobuje poruchu normálních činností lidského nebo zvířecího organismu. Přesněji vyjádřeno, jedem je látka, která po vniknutí do těla v malém množství (nejvýše několik desítek gramů) vyvolá po vstřebání chorobné změny, jež mohou vést i k zániku organismu. Následkem působení jedu v organismu je otrava, nemoc s určitým původcem, inkubační dobou, příznaky a určitým průběhem. Vždy jde o výsledek vzájemného působení organismu a jedovaté látky.
Konkrétní nejmenší množství jedu vyvolávající otravu se označuje jako toxická dávka. Některé rostliny nebo jejich části jsou jedovaté v čerstvém stavu, zatímco sušením, vařením, pečením či smažením jejich jedovatost mizí nebo se snižuje v důsledku změn a rozpadu účinných látek. Většinou se však jedovaté účinky rostlin při těchto pochodech nemění. Rostlina může obsahovat buď jedinou jedovatou látku, nebo celou řadu různě složitých jedů. Složení některých rostlinných jedů není dodnes známo. Například známý alkaloid morfin byl v opiu máku izolován již začátkem 19. století a uběhlo téměř sto let, než bylo stanoveno jeho přesné složení a struktura. V opiu se během několika dalších desetiletí výzkumu zjistilo ještě asi 50 dalších alkaloidů a v podstatě dodnes není výzkum máku setého z tohoto hlediska uzavřen.
Jírovec maďal
Rostlina s latinským názvem Aesculus hippocastanum se někdy nazývá také koňský kaštan. Jde o opadavý, až 30 m vysoký strom s kmenem o průměru až 2 m. Borka je zpočátku hladká, šedohnědá, později až červenohnědá, odlupující se v malých šupinách. Pupeny velké, silně lepkavé, hnědé až červenohnědé. Listy vstřícné, dlouze řapíkaté, dlanitě složené, 5 až 7četné, lístky přisedlé, obvejčité, na okraji pilovité, prostřední lístek větší než ostatní. Květy se objevují v květnu a
V naší poradně s názvem CERERIT se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Hana Kaplanová.
Dobrý den,chtěla bych se zeptat,zda může celerit poškodit zažívání pejska,nebo kočičky...Náš pejsek měl problémy,zvracel a vnučka mi dávala za vinu,že jsem celerit nasypala také krůžičkám a nijak jsemho moc nezahrabala do hlíny...Děkuji za vaši radu,zdraví Hana Kaplanová.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Zatímco hnojivo Cererit může poskytnout výživu rostlinám, obsahuje škodlivé chemikálie, které jsou pro psy a kočky jedovaté. Pes nebo kočka mohou tyto chemikálie náhodně zkonzumovat, když jsou nasypány na záhonu třeba jen tím, že budou běhat a hrát si v těchto místech a pak při olizování svého těla zkonzumují jednotlivé kuličky hnojiva, které jim uvízly v tlapkách nebo v srsti. I malé množství může způsobit problémy, držte proto své mazlíčky daleko od hnojiv nebo použijte vhodné zábrany.
Příznaky, že pes pozřel hnojivo, zahrnují:
- Slintání.
- Nevolnost.
- Zvracení.
- Průjem.
- Obtížné dýchání.
- Třes a záchvaty.
Je třeba aktivně dohlížet na své psy, když jsou venku. Pokud váš mazlíček pozře na zahradě škodlivý toxin, vyhledejte okamžitou pohotovostní veterinární péči. Pokud víte, že snědli něco škodlivého, přineste s sebou i vzorek jedovaté látky.
Nejlepší je jít se psem ven. Čerstvý vzduch a pohyb jsou dobré pro vás i pro ně.
Sýry je možné připravovat jednak z tvarohu, jednak ze sýřeniny získané enzymatickým působením syřidla.
Varianta I
Ingredience: Na počátku cesty k sýru stojí mléko, musí jít o mléko čerstvé, ne nějaké vysoce trvanlivé, odtučněné a všeho zbavené. Dále potřebujete startovací kulturu, syřidlo, camembertskou kulturu, případně chlorid vápenatý (pro kupovaná homogenizovaná mléka). Dále budete potřebovat hrnec, ve kterém budete dělat sýr, několik lžic a lžiček, metličku, dlouhý nůž, naběračku, teploměr, kus plátna na odkapání sýřeniny.
Postup: Mléko zahřejte ve vodní lázni na 37 °C. Do zahřátého mléka vmíchejte startovací kulturu, třeba jogurt Hollandia, a to 3 lžíce. Nechte ho hodinu až dvě přiklopené bez míchání při 37 °C. Domácí mléko vytvoří vždy krásnou sýřeninu, u kupovaného mléka je lepší vmíchat před syřidlem pár kapek chloridu vápenatého, sýřenina bude pevnější. Syřidlo rozmíchejte v převařené vychladlé vodě. Na 2 litry mléka lžičku syřidla do panáka vody. Panáka nalijte do mléka za stálého míchání metličkou, po minutě začněte míchat v opačném směru, aby se mléko ustálilo, a přiklopte. Sýřenina by měla vzniknout do hodiny, lze počkat i dvě hodiny, déle už to nemá cenu, v případě stálé tekutosti musíte svůj pokus vzdát. Sýřenina se dlouhým nožem nakrájí na čtverečky kolmo a pak i v ostrém úhlu vůči dnu hrnce, aby vznikly zhruba stejné centimetrové kusy, nechá se chvíli ustát, aby vystoupila syrovátka. Sýrové zrno slijte přes lněné plátno, zavažte a nechte odkapat půl hodiny. Výsledkem je základní sýrová hmota, výchozí surovina k výrobě nejrůznějších sýrů.
Varianta II – bez syřidla
Ingredience: 1 kg tvarohu, 1 l mléka, 1 lžička jedlé sody, 1 lžíce másla, kmín, sterilovaná zelenina, čerstvá zelenina, hrášek, paprika, vejce natvrdo – vše dle chuti
Postup: Tvaroh vložíme do hrnce a zalijeme mlékem. Přivedeme téměř k varu, aby se tvaroh v mléce jemně natavil. Netrvá to příliš dlouho. Pak mléko i s tvarohem slijeme, tedy lépe řečeno syrovátku, protože mléko se srazí. V cedníku nám zbyde natavený tvaroh, který vložíme do hrnce, ve kterém již máme lžíci másla. Osolíme, můžeme přidat kmín nebo vlastní koření dle chuti a jedlou sodu. Hmotu v hrnci postupně zahříváme. Tvaroh se začne pomalu tavit. V tuto chvíli už je třeba mít připravenou formičku, nejlépe teflonovou na biskupský chlebíček, či srnčí hřbet, plastovou krabičku, hrníček, cokoli. Pokud chcete zkusit barevný sýr typu rolády, je třeba mít připravený hrášek, kukuřici, kapie na kousky, vejce natvrdo, vše hezky promíchat a přidat k sýru těsně před naléváním do formy. Vše je pak nutné nechat uležet do
Ve svém příspěvku PYRACANTHA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Stanislava Kosová.
Dobrý den, paní Vinšová, hledám info o jedlosti/jedovatosti plodů pyracanthy.
Vy píšete, že se plody mohou jíst po zpracování, i když je to uvedené jen u některých kultivarů.
Prosím, kde jste tyto informace našla? Nebo máte vlastní zkušenost? Všude se totiž opakuje jen, že plody nejsou jedovaté, ale jsou nejedlé. Spíš bych čekala, že když nejsou jedovaté, mohou být jedlé. Viz např. bezinky, jeřabiny a další.
Budu moc ráda, za vaše info, děkuji,
S.Kosová
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Nina Vinšová.
Dobrý den, doplnila jsem požadované informace do svého článku.
Škumpa vlasatá (Cotinus coggygria) je okrasný polokeř spadající do stejné skupiny jako škumpa orobincová. Její hlavní předností je však fakt, že se nejedná o invazivní druh a nezaplevelí nám celou zahradu. Pochází z jižní Evropy, Ruska a Číny a dorůstá maximálně 5 metrů. Svým vzhledem je však od škumpyorobincové odlišná, listy mají podobný tvar jako listy lísky, ale jsou tmavší a hladké. Květy mají až třicet centimetrů, podle odrůdy jsou bíložluté nebo načervenalé barvy. Rostlina je velmi nenáročná a roste téměř všude. Na podzim se také nádherně zbarvuje.
Škumpa vlasatá je poměrně odolná dřevina, která nemá zvláštní nároky na pěstování. Vysazujeme ji nejlépe na podzim do hlinitopísčité, dobře propustné a mírně vápnité zeminy. Je-li bohatá na živiny, nepotřebuje škumpa žádné přihnojování. Zálivkou šetříme, vhodnější je menší přísušek než zamokřená půda. Zimy u nás tato škumpa dobře přežívá, a pokud namrzne, poškozené výhony na jaře odřežeme a keř znovu obrazí. Prutovité větve mohou za sezonu dosáhnout až metrové délky. Protože však kvetou na dvouletém dřevě, není vhodné je každým rokem seřezávat. Chceme-li keř tvarovat, pak jen opatrně a po částech, abychom se nepřipravili právě o dekorativní vlasy, pro které škumpu pěstujeme. Jinak řez snáší dobře a obráží spolehlivě, díky čemuž si můžeme vytvarovat i pro menší zahrady přiměřeně velký keřík s kompaktní korunou.
Škumpa vlasatá je nejen vhodná jako dekorativní dřevina do zahrad, kde ji pěstujeme nejlépe jako solitéru, ale hodí se i k řezu – svými pestrobarevnými listy a „vlasy“ obohatí nejrůznější květinová aranžmá. Průmyslově se pěstuje k výrobě třísloviny, na kterou jsou její listy bohaté. Dřevo, které má žloutkově žlutou barvu, využívají řezbáři k tvorbě šperků, dekorací a k výrobě dýh pro intarzie.
Ve svém příspěvku LÉČENÍ PRAŠIVINY U KRÁLÍKŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Anežka.
Kokcidiosa je nakažlivé onemocnění, které působí králíkářům největší ztráty. Stejnou metlou, jako je pro lidstvo tuberkulosa, je pro králíky kokcidiosa. Nemoc je vyvolávána choroboplodnými zárodky tak zvanými kokcidiemi a sice druhem kokcidium oviforme, dnes zvaným Eimeria Stiedae. Zárodky tyto se nacházejí ve žlučovodech a ve sliznici střevní člověka a hlavně králíků. Nakažení děje se obyčejně potravou (zelenou pící, trávou atd.), v níž nalézají se tyto choroboplodné zárodky. Nemocní králíci jsou s počátku smutní, téměř ničeho nežerou, mají vysokou horečku, dech jejich stává se rychlým a krátkým, slábnou, hubnou, až konečně v poměrně krátké době hynou. Někdy se při tom nadýmají, silně slintají, aneb dostávají průjmy. Léčení bývá málokdy úspěšným, protože nemoc se úžasně rychle šíří a téměř celý chov vymírá. Zvláště zhoubně řádí choroba mezi králíky mladými; když některý z nich nemoc přečká, zdá se býti zdravým a bývá obyčejně v chovu používán dále. Uzdravení takového zvířete bývá však toliko zdánlivé, neboť stává se vlastně trvalým nositelem a rozšiřovatelem této nákazy. Při pitvě mrtvého králíka nalézáme dosti často na játrech bílé nebo nažloutlé uzlíky v různém množství a v různých velikostech. Jindy pouhým okem nenalezneme vůbec žádných změn a v těch případech doporučoval bych odbornou prohlídku zvěrolékařem, který mikroskopickým rozborem králičího trusu stanoví přesnou diagnosu. Nákaza šíří se velmi rychle po celém okolí, králíkárna bývá pak choroboplodnými zárodky tak zamořena, že v ní bez nebezpečí není možno dále králíky chovati. Jediným bezpečným prostředkem k zabránění nového vypuknutí nákazy je spálení mrtvých králíků, steliva a celé králíkárny. Pouze tam, kde choroba netrvala dlouho, kde králíkárna je kusem vyšší hodnoty, je možno ohroženou králíkárnu úzkostlivou desinfekcí zachrániti. Z léků, které jak jsem podotkl nemají valného úspěchu, užívá se nejčastěji slabého roztoku kreolinu (každý druhý den vnitřně podati jednu kávovou lžičku), glycerinu, chininu, směsi sirného květu a kalomelu (jednu lžičku denně).
Nadmutí vyskytuje se nejvíce u králíků mladých, ale i starších a bývá příčinou častého uhynutí. Onemocnění pozná se snadno dle toho, že břicho králíka je nápadně nafouklé a králík se sotva pohybuje. Tvrdívalo se, že příčinou nadmutí je krmení čerstvé zelené píce, hlavně jetele, dnes však víme, že není to pouze jetel, nebo zelená píce, ale že to bývá mnohem častěji zatuchlá nebo plesnivá sláma, namrzlé nebo nahnilé brambory, změněné obilniny, zvadlá a kvasící potrava atd. Následkem chybného kvašení vytváří se v žalludku a ve střevech veliké množství plynů, které silně stěny jejich napínají, takže může dojíti k prasknutí jich a náhlé smrti. Léčení: jakmile zpozorujeme nadmuté břicho u králíka, musíme ihned břicho králíka tříti, volně vypustiti na dvůr a přinutit k pohybu. Vnitřně podáváme mu vodu s několika kapkami čpavkového lihu, heřmánkový odvar, vápennou vodu (jednu lžičku), aloe na slabou špičku nože.
Slintavka objevuje
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Některé pokojové rostliny jsou jedovaté a mohou způsobit značné potíže, ne-li smrt. Přitom jsou to běžné kytičky, které má většina z nás pro radost v kanceláři či domácnosti. Neznamená to, že bychom teď měli přijít domů a – pokud máme malé děti – jít od rostliny k rostlině a vyhazovat. Pravděpodobnost, že se malé děti zakousnou do hlízy bramboříku, je docela nízká, pokud hlízy zrovna nebudete mít vyndané někde na parapetu. Ale pozor u amarylisu nebo klívie, kde je jedovatá celá rostlina – a ta už je lehce dostupná. Uškubnout si kousínek listu není vůbec žádný problém. Zkrátka a dobře, je důležité o tomhle nebezpečí vědět. Když například odstraňujete list tchynina jazyku, může vám skápnout trocha tekutiny z rostliny na prst. A běžíte si hned umýt ruce?
Diefenbachie skvrnitá
Latinský název Dieffenbachia maculata ukrývá statnou, až 2,5 m vysokou rostlinu s dřevnatým, přímo rostoucím kmínkem. Listy má velké, řapíkaté, střídavé, široce eliptické, výrazně žilnaté, skvrnité nebo pruhované. Květy drobné, žluté, uspořádané v palici (v kultuře se však objevují jen ojediněle). Plodem je červená až oranžovo-červená bobule.
Diefenbachie se řadí mezi středně jedovaté rostliny. Zejména stonek, ale i jiné části rostliny obsahují krystaly šťavelanu vápenatého, který dráždí pokožku, oči i sliznice. Po požití rostliny se objevuje slinění, zvracení, křeče, záněty a otoky zejména v ústech, v krku a na rtech, v těžších případech se mohou vyskytnout i dýchací potíže. Postiženému je třeba podávat dostatek tekutin a je nezbytné přivolat lékařskou pomoc. Na kůži vyvolává šťáva z rostliny místní podráždění, pálení, svědění, někdy i puchýře, dostane-li se do oka, může způsobit jeho poškození nebo i dočasnou slepotu. Z těchto důvodů by se diefenbachie neměla pěstovat v bytech, kde se volně pohybují buď velmi malé děti, nebo domácí zvířata.
Pěstuje se v řadě odrůd, které se liší zejména kresbou na listech. V létě potřebují vyšší teplotu, ale ne přes 30 °C, v zimě je nejvhodnější teplota 18 až 20 °C. V létě je nezbytné chránit diefenbachie před přímým sluncem, naopak v zimě jim vyhovuje jasně osvětlené místo. Nesnáší průvan. Na jaře a v létě je důležitá častá zálivka, v zimě je dobré přísun vody poněkud omezit. K zálivce by měla být použita měkká (dešťová) voda pokojové teploty. Rostlině prospívá vyšší vzdušná vlhkost (70 až 80 %), při nižší vlhkosti je nutné rosit. Množí se vrcholovými řízky nebo řízky z kmínku o délce asi 5 cm. Vrcholové řízky zakořeňují v rašelinném substrátu při teplotách 22 až 24 °C za 4 až 6 týdnů. Po práci s řízky si nezapomeňte důkla
V naší poradně s názvem ČERNÁNÍ JEŠTĚ ZELENÉ SLUPKY OŘEŠÁKU ČERNÁNÍ SLUPKY NA JEŠTĚ NEDOZRÁLÝCH OŘEŠÍCH VLAŠSKÝCH OŘECHŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Malinová.
pod černající slupkou jsou malí červíci,co je toho příčinou?Jaká je ochrana?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Tyto problémy způsobuje malá pestrobarevná muška Rhagoletis completa. Tady je vidět jak vypadá: https://www.google.cz/image…
Typickým znakem je žlutá skvrna těsně pod oblastí, kde vyrůstají křídla a tmavý trojúhelníkový pás na špičce křídel. Tím se dají rozpoznat od jiných mušek, které se běžně vyskytují v sadech.
Tyto mouchy mají jednu generaci ročně a přezimují jako kukly v půdě. Na povrch vystupují jako dospělé mouchy od konce června do začátku září. Nejvyšší vrchol je obvykle v polovině srpna. Samice klade vajíčka ve skupinách asi po 15 kusech pod povrch ořechového lusku poblíž stonku. Do pěti dnů se z vajec vylíhnou bílé červy. Starší červy jsou žluté s černými ústními částmi. Než dospějí krmí se 3 až 5 týdnů a potom vypadnou na zem a zahrabou se několik centimetrů do půdy, kde se z nich stanou kukly. Většina z nich se pak objeví jako dospělé mouchy v létě, ale některé zůstávají v půdě po dobu 2 let nebo déle.
Napadení v sezóně (pozdní červenec až polovina srpna) vede k děravění a černání plodů nebo může vyvolat růst plísní. Pozdní zamoření způsobuje jen malé škody na jádrech, ale někdy mohou poškodit i skořápky.
Ochrana je složitá. Existují různé jedy, které zabíjejí mušky i červy. Musí být několikrát nastříkány na celý strom. Jsou ale velmi jedovaté pro životní prostředí (pro ptáky, včely a podzemní vody). Aplikace na vzrostlé stromy je opravdu složitá a hrozí poškození zdraví člověka při aplikaci. Proto se v zahrádkách tento postup likvidace vůbec nedoporučuje. Co se dá dělat, je rozvěsit po stromě žluté lepové destičky, na které se tyto mouchy nalepí. Sice nezajistí úplnou ochranu, ale sníží počet samic, které by jinak nanesly nová vajíčka do plodů. Tady je vidět cena za žluté lepové desky: https://www.zbozi.cz/hledan…
Škumpa neboli Rhus patří do čeledi ledviníkovitých (Anacardiaceae) a své vědecké rodové pojmenování získala podle řeckého slova rhein, což znamená téct. Název je odvozen od skutečnosti, že kůra tohoto okrasného stromu roní bílou pryskyřičnou šťávu.
Škumpa je většinou malý strom nebo keř dorůstající do výšky 3 až 5 metrů, který má deštníkovitou korunu. Již na první pohled zaujme svými hustě ochmýřenými výhony, větvičky jsou zkrátka „chlupaté“. Lichozpeřené listy dorůstají délky až 40 cm a vyrůstají z nich ostře pilovité lístky. Jde o dvoudomou rostlinu, která kvete v červnu a červenci. Samčí květenství je žlutavě zelené a roste v koncových palicovitých latách, zatímco samičí je tmavě červené a kompaktní.
Škumpa původně pochází ze Severní Ameriky, ale díky své nenáročnosti je to dnes kosmopolitní až invazivní rostlina, kterou najdete v subtropech a mírném pásmu obou polokoulí. Na světě roste asi 150 druhů rostlin čeledi ledviníkovitých, naše české podmínky však snáší jen asi 15 druhů. I z těchto 15 druhů se jich převážná většina pěstuje pouze v botanických zahradách a arboretech, do našich zahrad nejčastěji zavítá škumpa orobincová, nazývaná také ocetná.
Lidový název ocetná pochází od dřívějšího přidávání plodů škumpy do octa pro zvýraznění chuti. Tříslovin ze škumpy se využívalo i v koželužství k vydělávání kůží. Škumpa se k nám dostala teprve v polovině 19. století.
Škumpu vysazujeme jako okrasný strom v zahradě, ale často je vidět i v parcích. Její předností je, že roste i tam, kde jiné dřeviny hynou. Je krásná zvláště na podzim svým červeným listím i plody. Semeny se v zimě živí někteří ptáci. I když škumpa nemá žádné zvláštní požadavky na pěstování, je nenáročná, vitální a snese téměř jakékoliv stanoviště, přesto si ji mnoho zahrádkářů nechce pustit na pozemek. Je to totiž poměrně invazivní rostlina, která se rychle šíří kořenovými výmladky, a to i do vzdáleného okolí. Mnozí ji proto označují za plevel stejně jako bolševník. Navíc její kořeny mají obrovskou sílu a dokážou se provrtat téměř všude, překážkou pro ně nejsou ani betonové či dlážděné chodníky. Proto si vždy dobře rozmyslete, kam ji zasadíte!
Pokud jste se rozhodli, že chcete mít škumpu na zahradě, rozhodně se vyhněte její výsadbě k plotu. Zemí by zanedlouho prolezla k sousedům a ti by z její návštěvy rozhodně nemuseli mít takovou radost. Také ji nevysazujte v blízkosti zapuštěných bazénů, protože i do nich se dokáže probourat. Prostor jejích kořenů je dobré vymezit plastovým nebo plechovým límcem, který by měl být alespoň 80 cm hluboký.
Na půdu není škumpa nijak náročná, vybírejte pro ni slunné stanoviště – nemá totiž pří
V naší poradně s názvem VLAŠSKÉ OŘECHY CHOROBY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Petr Litvák.
V letošní sklizni vlašských ořechů jsem zjistil u spousta plodů "jakoby vyžrané" díry ve skořápce, zjištěno min. na 50 % úrody. Tento jev jsem zaznamenal poprvé. Můžete mi poradit o co se jedná a jak tomu předcházet? Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Obaleč jablečný (Cydia pomonella) dělá tyto díry do ořechů. Je to škůdce, který přezimuje jako larva v kůře stromu v hedváných chomáčcích. Vývoj začíná brzy na jaře a dospělí se objevují v době kvetení. Dospělí jsou aktivní pouze za soumraku a za úsvitu a kladou vajíčka na listy, případně na plody. Larvy vystupují z vajíček a hledají ořechy, aby se začaly krmit. Chemické postřiky se obvykle používají k likvidaci vajec a mladých larev předtím, než vstoupí do plodu. Larvy mohou vlést do středu vyvíjejících se ořechů, aby se krmili jádrem. Když dospívají, vytlačují ze vstupní díry své výkaly. Po třech až čtyřech týdnech larvy opustí ořech a hledají na stromě chráněné místo, aby se obalily kokony. Larvy ve svém kokonu mohou přezimovat, nebo se mohou objevit ve dvou až třech týdnech jako nová generace dospělých. Tito dospělí jsou aktivní v červenci a srpnu. V teplých oblastech může být i třetí generace.
Ochrana je postřikem celého stromu. To je při vzrostlém ořechu velmi komplikované, protože se používají kontaktní jedy, které jsou jedovaté pro všechno živé. Nejméně toxický je postřik neemovým olejem (olej ze stromu nimba). Existuje ale jedna nechemická vychytávka, která omezí populaci těchto potvor. Je to papírová vlnitá lepenka, která se omotá kolem kmene a větví. Larvy do ní velmi rády nalezou, aby se zakuklily. Pravidelným vyměňováním a likvidací lepenky zamezíte vývoji nových generací.
Tofu se vyrábí podobně jako sýr, jen se jako výchozí surovina vezme sójové mléko, respektive sójový nápoj získaný ze sójových bobů, který se vysráží různými syřidly (pomocí mořské soli Nigari nebo sádry), a sójová bílkovina se nechá srazit. Tofu je tedy ryze rostlinného původu, a proto je tolik vyhledáváno především lidmi, kteří maso či živočišnou stravu nejí, anebo lidmi, kteří se chtějí stravovat zdravě.
Návod na domácí výrobu cca 500–800 g tofu:
Sója – kvalita sóji je pro výrobu tofu velmi důležitá. Naneštěstí sója, která je běžně k dostání, je nevalné kvality a pro výrobu tofu nevhodná (má malé procento bílkovin a tuku). Zpravidla na pultech najdeme sóju, která má poměrně malá, našedlá zrna, často rozpůlená nebo svraštěná. Když už si můžeme vybrat, tak hledáme sóju, která má velká celistvá zrna (to znamená nerozdělená), jasné béžovo-žlutavé barvy, s hladce vypnutou nepopraskanou ani ne nakrabacenou slupkou.
Propírání – do nádoby navážíme půl kila sóji a zalijeme vodou. Promícháváme a sledujeme zabarvení vody. V ideálním případě by měla zůstat téměř čistá. Jestli se nám kalí, je to důkaz špatných podmínek při sklizni sóji. Vodu slijeme a propírání opakujeme, dokud voda nezůstane čistá.
Namáčení – propranou sóju v nádobě zalijeme přebytkem studené vody (to znamená, aby vrstva vody nad sójou byla alespoň tak vysoká jako byla vrstva samotné sóji v nádobě). Nádobu necháme stát při pokojové teplotě (21 °C) zhruba 12–14 hodin. Dobře namočená sója se pozná, když ji rozpůlíme podle toho, že celá ploška zrna má stejnou, bílou barvu.
Drcení – dobře nabobtnalou sóju rozmixujeme mixérem na co nejjemnější kaši, čím déle mixujeme, tím lépe. K husté kaši přidáme vodu tak, aby kaše po nabrání na lžíci snadno stekla, například jako kefír.
Vaření – kaši za neustálého míchání přivedeme těsně pod bod varu. Lepší by bylo vařit, ale při tom vzniká velké množství pěny, kterou bychom museli pracně odebírat. I při nižší teplotě vzniká pěna, ale podstatně menší množství, které lze ještě omezit tím, že na hladinu nalejeme vrstvičku oleje. Potom už nesmíme míchat, aby se olej nedostal do kaše, a to vyžaduje kvalitní hrnec, který kaši nepřipálí. Proto výrobci tofu vaří v páře v tlakovém hrnci. To má ještě jednu výhodu, při vyšší teplotě se začíná ztrácet typická luštěninová chuť sóji a mléko i tofu jsou prosté této pachutě, která některým lidem vadí. Na bodu varu kaši necháme cca 10 minut. Pokud nám kaše během vaření zhoustla, přidáme vodu, aby byla řídká jako na začátku, a necháme prohřát k bodu varu.
Pasírování – cílem je oddělit od sebe mléko a pevnou složku, která se nazývá okara. Můžeme použít jemné sít
V naší poradně s názvem ŽLUTĚ KVETOUCÍ KEŘ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Miloš Sibera.
Prosím o určení žlutě kvetoucího opadavého keříku, který jsem vypěstoval z loňskýchn řízků. Květy jsou úzké zvonečky asi 20 mm dlouhé, nyní má plody v průměru 10 mm. Prohledal jsem spoustu literatury bez jakéhokoliv výsledku. Děkuji za případnou odpověď.
Miloš Sibera Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Povedlo se vám vypěstovat rostlinu Zimolez zákrovečný (Lonicera involucrata). Lonicera involucrata je druh zimolezu pocházející ze severní a západní části Severní Ameriky. Roste v nadmořských výškách od hladiny moře do 2,900 m.
Je často používán jako okrasná rostlina. Je odolný proti znečištěnému ovzduší a může být pěstován ve velké zahradě. Plody můžou být jedovaté.
Pod latinským názvem Euonymus europaeus se ukrývá opadavý, 1 až 7 m vysoký keř. Mladé větve mívá zelené až zelenohnědé, převážně oblé, starší větve jsou okrouhle 4hranné, s korkovými lištami, šedohnědé, červenohnědé až téměř černé. Listy řapíkaté, jednoduché, podlouhle eliptické až podlouhle kopinaté, na vrcholu zašpičatělé, na bázi klínovité, na okraji drobně pilovité, lysé, pouze na spodní straně na žilkách kratičce chlupaté. Květy vyrůstají v úžlabních vidlanech, jsou drobné, 4četné, korunní lístky úzce vejčité až čárkovité, na okraji často podvinuté a brvité, žluté až žlutozelené, tyčinky 4, květní lůžko se širokým diskem. Plodem je 4pouzdrá, růžová až karmínově červená tobolka. Brslen kvete v květnu až červenci.
V ČR se vyskytuje dosti hojně od nížin po podhorské oblasti. Celkově roste téměř v celé Evropě, na severu po Irsko, Skotsko, Dánsko a jižní Švédsko, na východě po Volhu, Krym a Kavkaz, na jihu po sever Španělska, Francii, Itálii, Korsiku, Sicílii a Řecko. Dále roste v Malé Asii.
Brslen obsahuje mimo jiné jedovatý glykosid evonymin, kterého je nejvíce přítomno v kůře, plodech a větvích. Chemicky patří evonymin do skupiny náprstníkových glykosidů, jeho srdeční účinek je však nepatrný. Otravy brslenem se projevují podrážděním zažívacího ústrojí, zvracením, studeným potem a průjmem. Byly pozorovány zejména u dětí a u zvěře.
Pěstuje se zejména pro své ozdobné plody a pro podzimní zbarvení listů, v současnosti je vyšlechtěna celá řada kultivarů lišících se barvou plodů (červené, bílé, žluté), listů nebo vzrůstem (zakrslé, převislé). Brslen je odolný vůči mrazu i suchu, vyžaduje ale světlé stanoviště. Dobře snáší zastřihování, takže se hodí i do živých plotů.
Bolševník obecný
Latinský název Heracleum sphondylium patří dvouleté nebo i víceleté bylině, která po rozemnutí nepříjemně páchne. Přímá lodyha je dlouhá 50 až 150, někdy i 200 cm, je dutá, rýhovaná, chlupatá, na kolénkách s oblastí nápadných chlupů, v horní části rozvětvená. Přízemní listy obrovské, až 60 cm dlouhé, dlouze řapíkaté, 3–5četné. Lodyžní listy 5 až 20 cm dlouhé. Okolíky jsou na lodyze i na větvích, mají 10 až 25 cm v průměru, jsou ploché, s okolíčky v počtu zpravidla 10 až 25. Květy takřka všechny oboupohlavné, jen některé pouze samčí, korunní lístky obsrdčité, vykrojené, bílé, nazelenalé, výjimečně růžové, na okraji větší a hlouběji dvoulaločné. Bolševník kvete v červnu až říjnu.
V ČR hojný na většině území, celkově v mírném pásmu Evropy a západní Sibiře, na jihu po Pyrenejský, Apeninský a Balkánský poloostrov a po Kavkaz. Roste na loukách (zejména dobře hnojené), vlhkých pastvinác
V naší poradně s názvem PŘÍSAVNÍK TŘÍPRSTÝ JEDOVATÝ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel ANNA SUCHA.
Mohl by mě někdo odpovědět jestli je přísavník tříprstý jedovatý,aby se něco nestalo dětem.Moc děkuji.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Na přísavníku jsou jedovaté jeho plody. Jed účinkuje jen na savce, takže ptáci ani domácí drůbež nejsou ohroženi. Jedovatost bobulí je jen slabá a k otravě ohrožující život dětí by bylo zapotřebí sníst velkou hrst těchto plodů. Jejich chuť je však silně hořská a díky tomu je prakticky nemožné spolknout větší množství bobulí. Takže otravy dětí se přímo bát nemusíte.
Přestože je lze snadno rozpoznat podle česnekového zápachu, který vzniká při tření listů, nezkušení sběratelé si stále pletou medvědí česnek s konvalinkou, listy podzimního krokusu, který raší na jaře, nebo většinou neposkvrněnými listy mladších rostlin áronu skvrnitého. Tyto tři rostliny jsou extrémně jedovaté a otrava se objevuje znovu a znovu, někdy s fatálním koncem.
Kromě vůně je spodní strana listu dalším způsobem, jak odlišit medvědí česnek od jedovaté konvalinky a podzimního krokusu. Spodní strana listů je u medvědího česneku vždy matná a u konvalinky a podzimního krokusu lesklá. Charakteristickým znakem pro rozlišení medvědího česneku a áronu skvrnitého je rozdílná žilnatost listů obou rostlin. Listy medvědího česneku mají paralelní žilnatost, listy áronu skvrnitého mají síťované nervy.
V naší poradně s názvem JE ROSTLINA ZAMIOCULCAS JEDOVATÁ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jindra Valentová.
Dorý den,mám podezření,že by můj malý pejsek /5,5 kg/ včera v odpoledních hodinách mohl sežvýkat kousek / asi 15 % /z jednoho upadlého lístku zamiokulasu,pokoj.rostl.Protože vím,že rostlina je jedovatá,obávám se o jeho zdraví.Zatím nemá žádné problémy, večer normálně jedl.Děkuji za vaši odpověď.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Rostlina zamiokulkas je jedovatá. Její jedovatost se na psech projevuje podobně jako alergie včetně průjmu a zvracení. Když psi žvýkají listy těchto rostlin, příznaky, které můžete očekávat, jsou: orální podráždění, intenzivní pálení a podráždění úst, pysků, jazyka, nadměrné slintání, zvracení, potíže s polykáním. Občas také můžete vidět nějaké zvracení. Očekává se, že se příznaky rozvinou krátce po expozici a trvají 8 až 12 hodin. Během této doby můžete psa povzbudit (ale nenutit), aby pil vodu nebo trochu mléka, což může pomoci kompenzovat jedovaté účinky. Váš pejsek nyní v klidu žere, tak to vypadá, že ho jedy z rostliny nijak neovlivňují, přesto pokud by se příznaky objevily a zhoršily se, kontaktujte svého rodinného veterináře, který vám poskytne potřebnou péči. Většinou se nejedná o život ohrožující záležitost, jen to velmi podráždí jejich ústní dutinu.
Řada zakysaných nápojů obsahuje probiotické kultury, které jsou důležité pro správnou činnost střev a podporují imunitní systém. Jsou bohaté na vápník, který je zásadní pro prevenci osteoporózy. Jejich pití vám prospěje, pokud užíváte antibiotika, máte problémy s pletí, býváte vystaveni často stresu anebo držíte dietu.
Základem kysaných mléčných výrobků je pasterované mléko, do kterého se přidávají bakterie mléčného kvašení. Liší se druhem použitých mikroorganismů, konzistencí a tučností. Kysané mléko je lépe stravitelné než mléko sladké, obsahuje totiž méně laktózy (mléčného cukru). Je tak vhodnou alternativou pro jedince, kteří trpí alergií na mléko. Obsah vápníku je stejný jako v normálním mléce, ale kyselé prostředí napomáhá jeho lepšímu vstřebávání.
Kyška je nápoj hodně podobný zákysu. Je to druh zakysaného mléčného výrobku vznikajícího pomocí smetanové kultury.
Kefír je kvašený nápoj vznikající z mléka a kefírových zrn. Kefírová zrna obsahují kombinaci specifických mléčných bakterií a kvasinek, které žijí ve vzájemné symbióze. Během prokysávání dochází v malé míře k alkoholovému kvašení a tvorbě vitamínu B. Kefír má svěží a pikantní, lehce nahořklou chuť. Působí příznivě na trávení, podporuje chuť k jídlu a je lehce stravitelný. Skutečnost, že kefír pění, je dána přítomností oxidu uhličitého, proto také lehce perlí. Kefírové mléko se liší tím, že obsahuje méně kvasinek než kefír.
Acidofilní mléko je nápoj, k jehož výrobě se používá kultura Lactobacillus acidophilus. Jedná se o bakterie mléčného kvašení, které výrazně ovlivňují správné složení střevní mikroflóry. Acidofilní mléko rovněž obsahuje vitamín B12. Jeho chuť je výrazně kyselejší. Má podobné účinky jako kefír a vyrábí se s ovocnými příchutěmi.
Zákys vzniká kysáním mléka a smetanové kultury. Má probiotické účinky, čímž pozitivně působí na střevní mikroflóru a zvyšuje obranyschopnost organismu. Pravidelné pití zakysaných mléčných výrobků zlepšuje stav střevní sliznice a celkově upravuje trávení. Vyrábí se bez příchuti, ale i v mnoha ochucených ovocných variantách. Kyška je termín víceméně ekvivalentní zákysu. Je to druh zakysaného mléčného výrobku vznikajícího pomocí smetanové kultury.
Podmáslí je vedlejším produktem vznikajícím při výrobě másla. To se dělá ze sladké nebo zakysané smetany. U nás se téměř veškeré máslo vyrábí ze sladké smetany. Pokud nepochází ze zakysané smetany, musí se do podmáslí zákys přidat. Hrubým složením se podmáslí podobá mléku. V porovnání s mlékem má podmáslí nižší podíl sušiny a vyšší podíl lecitinu. Má mírně nakyslou chuť. Je vhodné i pro lidi s poruchami jater, kvůli nízkému obsahu tuku (maximálně do 1,5 %) se hodí také pro redukční diety.
V naší poradně s názvem PUKLICE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jana.
Mohu přípravek Mospilan - na puklice použít i v obytném prostoru - obýváku ?
Mám je na fíkusu benjamínku - vzrostlý stromek a na postřik venku je nyní zima.
Předem děkuji za odpověď.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Mospilan můžete použít i v domácím prostředí jako zálivku a postřik. Vyvarujte se otěru účinné jedovaté látky z listů na kůži člověka po dobu tří dnů.
Zakysané mléčné výrobky skýtají mnoho dalších pozitiv než jen lepší snášenlivost. Pokud chcete žít zdravě, je vhodné je zařadit do každodenního jídelníčku.
Zakysané mléčné výrobky, jako je kefírové mléko, acidofilní mléko, jogurtové mléko, ABT mléko, podmáslí a další, jsou také skvělými pomocníky při hubnutí, přičemž je můžete využít coby skvělou alternativu svačiny nebo třeba jako doplněk ke snídani.
Je však potřeba volit výrobky nízkotučné, nebo nanejvýš polotučné, abyste dodrželi limitovaný energetický příjem během dne.
Také je nutné si uvědomit, že každý z výše uvedených produktů je připravován jiným způsobem – zkvašován jinou kulturou přínosných bakterií. Ne každému tak budou vyhovovat stejné produkty, je dobré si to vyzkoušet na vlastní kůži a zajisté poznáte, který ze zakysaných mléčných výrobků vám vyhovuje nejvíce.
Záleží totiž na vašem původním osídlení střeva bakteriemi, dále na tom, zda užíváte nějaké léky, ale i na formě, jakou je probiotická kultura podávána.
Probiotika (bakterie mléčného kvašení) obsažená v zakysaných mléčných výrobcích vám dopomohou ke zdravému osídlení střeva, podpoří prevenci i léčbu různých zánětlivých stavů, posílí vaši imunitu.
Díky probiotikům obsaženým v těchto výrobcích můžete předcházet i takovým gynekologickým obtížím, jako jsou kvasinkové infekce.
Konzumace zakysaných mléčných výrobků je tedy vhodná nejenom tehdy, když se snažíte hubnout, ale i jako prevence před všemožnými zdravotními komplikacemi. Takže pokud zařadíte zakysané mléčné výrobky v redukčním režimu, prospějete tak nejenom své linii, ale i střevní mikroflóře.
Navíc tyto produkty obsahují ve své nízkotučné a polotučné variantě velmi malé množství kalorií (kolem 250 kJ na 100 g), proto se hodí například jako ideální svačina mezi jednotlivými hlavními jídly.
Pro zvýšení účinnosti probiotik je dobré konzumovat dostatek vlákniny, která je v podstatě zdrojem živin pro tyto bakterie mléčného kvašení. Nezapomeňte ale, že pro účinnost zakysaného preparátu je nezbytné, aby obsahoval minimálně sto milionů živých bakterií.
Ve svém příspěvku PYRACANTHA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel S.Kosová.
Děkuji Vám za doplnění.
Ale stále nevím, jestli to znamená, že po zpracování lze použít pouze Golden Charmer a Red Column a další dvě nelze?
Mohu požádat znovu o zdroj, kde je uvedena možnost plody z těchto dvou odrůd po zpracování jíst?
Děkuji, S.Kosová
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Nina Vinšová.
Mám osobní zkušenost jen s Golden Charmer a Red Column. Ale domnívám se, že se vařením neutralizují jedovaté kyanogenní glykosidy ve všech rostlinách, které je obsahují.
Škumpa koželužská (Rhus coriaria) je 2–5 m vysoký keř s rozkladitými větvemi, jejichž mladé letorosty jsou žlutobíle huňaté. Lichozpeřené listy se skládají z 11–15 vejčitých, pilovitých, na rubu huňatých lístků a mají hlavní řapík ke konci rozšířený v úzká křídla.
Drobné, zelenavé nebo špinavě bílé kvítky jsou směstnány do konečných hustých hroznů. Plody jsou suché peckovice a podobají se čočkovým zrnkům.
Škumpa koželužská má svůj domov v jižní Evropě, zejména ve Španělsku a Řecku, kde roste planě na skalách, ale také se zde pěstuje, protože její listy a mladé větve obsahují mnoho tříslovin. Mladé větvičky a listy se otrhávají a usušené přicházejí do obchodu buď celé, nebo rozdrcené, případně rozemleté na šedozelený prášek, který je výborný k vydělávání kůží. Nejvíce se spotřebuje ve Španělsku, kde takto vydělávají zvláště kůže kozí. Kromě toho škumpou barví také kůže na žluto. Nejlepší produkty ze škumpy se dovážejí ze Sicílie.
Vedle třísloviny poskytuje škumpa koželužská také kyselé plody (baccae sumachi), které se na Východě od dávných dob používaly proti průjmům a dávaly je místo koření do masitých jídel. Tmavě žluté, hedvábně lesklé dřevo ze škumpy používají umělečtí truhláři k vykládání nábytku.
Ve svém příspěvku TÚJE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Pavlina.
Prosim o radu. Mame kolem plotu vysazene krasne vvsoke tuje. Pul metru od tuji mame sklenik, kde pestujeme zeleninu. Od znameho jsem se dozvedela, ze tuje jsou jedovate. Ted se bojim, zda-li to nevadi zelenine. Neni to nebezpecne? Dekuji za odpoved. S pozdravem Pavlina
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Wolfova.
Pres zimu se mi pod tihou snehu osklive rozsklebily tuje. Muzu to jeste nejakym zpusobem napravit? Dekuji za rdu.
Vánoční hvězda (Euphorbia (Poinsettia) pulcherrima) je nepřehlédnutelná, pestrá a slavnostně vyhlížející rostlina, ačkoli jsou její květy drobné a nenápadné. Zrak však přitahují nádherně vybarvené listeny pod kvítky. Nejčastěji jsou jasně červené, což v kontrastu s tmavou zelení listů působí slavnostně. Ale vyšlechtěny jsou i odlišně vybarvené odrůdy. Něžněji působí varieta s růžovými, broskvovými či krémovými listy, krásné jsou i listeny sněhově bílé. Vyšlechtěny jsou dokonce i odrůdy pestrobarevné nebo mohou být listeny i různorodě tvarované.
Latinské rodové jméno je odvozeno od jména osobního lékaře numidského krále Judy II. Euphorba, který žil v 1. století před naším letopočtem a objevil některé vlastnosti afrických pryšců. České rodové jméno je odvozeno od staročeského slova prysky nebo pryskýře, což značí puchýře, neboť mléko obsažené v pryšcích způsobuje puchýře na pokožce. Další jméno Poinsettia pak získala po Joelu Poinsettovi, který byl prvním americkým velvyslancem v Mexiku a věnoval několik exemplářů této květiny botanické zahradě ve Filadelfii.
V Mexiku vznikla o krvavé barvě této rostliny legenda. Tuto květinu si velmi zamilovala královna z říše Aztéků. Když zjistila, že byla ve své lásce podvedena, puklo jí žalem srdce a kapky krve zbarvily do ruda květ, který měla tolik ráda.
Vánoční hvězdy se pěstují v různých velikostech. Můžete si vybrat i půvabnou miniaturní, i půl metru vysokou rostlinu. Raritou je hvězda zapěstovaná na kmínku.
Vánoční hvězda pochází z Mexika, proto jí vyhovuje jí stálá teplota nad 20°C. Květináč by neměl stát přímo na studeném parapetu, zvláště od okna táhne studený vzduch. Na citlivost vůči chladu myslete i při přenosu z květinářství – tuto teplomilnou rostlinu by vám rozhodně měli důkladně zabalit do papíru.
Potřebuje i dostatek světla, ale spíše rozptýleného, než přímé sluneční paprsky (podobně jako orchideje).
Zalévejte odstátou, nejlépe vlažnou vodou, která je měkká (ideální je dešťová). Substrát by měl být stále mírně vlhký. Hvězdu pravidelně roste a v její blízkosti umístěte odpařovače – vlhčí vzduch jí svědčí. Přihnojujte hnojivem pro kvetoucí pokojové rostliny.
Pokud nechcete rostlinu po odkvětu zlikvidovat, můžete se pokusit o její další pěstování. Po odkvětu začnou rostlině opadávat i listy. Hluboce ji seřízněte na 4–5 výhonků asi na deset centimetrů, mléčně bílou vytékající šťávu zastavte. Prýštící mléko lze zastavit ponořením řezné rány do teplé vody. Pozor, mléko je jedovaté a může vám popálit pokožku. Seříznutou vánoční hvězdu umístěte na světlé místo s teplotou kolem šestnácti stupňů a mírně omezte zálivku.
Po „zmrzlých“ ji můžete vynést ven a pěstovat ji až do&nbs
V naší poradně s názvem POSTUP PŘI POŽITÍ BOBULE MAHONU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Dagmar Jezdinská.
Potřebujeme radu, vnučka požila neznámé množství bobulí mahonu.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Není třeba se příliš obávat. Plody Mahónie cesmínolisté sice jsou ve větším množství jedovaté, ale až při počtu více jak 20 bobulí. Ovšem sníst takové množství letních bobulí z Mahónie není jednoduché, protože jsou velmi nechutné. Snesitelnou chuť získávají až po prvním přemrznutí, kdy rovněž ztrácí i svou jedovatost. V případě požití více než 20 bobulí Mahónie cesmínolisté se podává medicinální (živočišné) uhlí v jednorázovém množství 1 gram.
Některé druhy škumpy jsou prudce jedovaté, jiné vyvolávají alergické reakce. Jde zejména o východoasijskou škumpu fermežovou (Rhus verniciflua), na niž lidský organismus reaguje jako na bojovou látku yperit. Dalším nebezpečným druhem je severoamerická škumpa laková (Rhus vernix), na kterou stačí sáhnout a způsobíte si vyrážky a někdy i těžko hojitelné rány. Jedovatá je zejména mlékovitá šťáva obsahující polyfenolické látky, které jsou silnými alergeny. Když šťávou potřísníte pokožku, vytvoří se vám bolestivé puchýře, kterých se budete jen těžko zbavovat.
Škumpa vylučuje z poraněných míst mírně jedovatou šťávu s pryskyřičným olejem, tříslovinami a glykosidy (polyfenolické látky zvané urushioly). Na tuto tekutinu mohou citlivější osoby, zvláště děti, reagovat alergickým podrážděním kůže, puchýři, případě zánětem pokožky.
Ve svém příspěvku DOMÁCÍ VÝROBA SÝRA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Soňa Kroupová.
Dobrý den, doma jsem si často dělala "Lučinu" z kupovaných jogurtů. Poprvé jsem to zkusila z čerstvého kravího mléka. Počkala jsem do druhého dne, stáhla z vršku smetanu. Mléko jsem zahřála na 37°C a vmíchala jsem jihočeský smetanový jogurt. Zabalila do péřovky a nechala do druhého dne. Teď už je to asi 3 dny v chladu, ale jogurt je mazlavý, jakoby slizký. Nevím, kde jsem udělala chybu. Předem moc děkuji za odpověď
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Čestmír.
Dobrý den.
Chybu jste udělala v teplotě. Jogurt zraje při teplotě
42 - 45 stupňů celsia, Výroba trvá při této teplotě 6 hodin.
Já používám jogurtovač Bravo (cca 500 Kč). Studené mléko
jakékoliv i z krabice se smíchá se čtvrt kilem jogurtu,
naleje do skleniček a nechá v jogurtovači hodin. Pak se dá do
lednice vychladit. Můžete použít i termosku, do peřin nebo
domácí pekárnu, která má funkci kvašení. Důležité je dodržet
teplotu, delší čas nevadí.
Základem je pasterizované mléko s vlastnostmi vhodnými pro výrobu sýra. Používá se nejen kravské mléko, ale také ovčí, kozí či buvolí. Jak tučné je mléko, tak tučný je výsledný sýr. Obsah tuku u mléka se upravuje odebráním nebo přidáním smetany.
Sýr tvoří pevné látky z mléka, které se oddělují pomocí srážení. Vlastnosti jako vzhled, chuť a vůně, oka v sýru nebo povrchovou či vnitřní plíseň ovlivňují kultury mikroorganismů a ušlechtilých plísní, které se přidávají ještě před srážením.
Rozlišuje se takzvané kyselé a sladké srážení. Kyselé srážení se děje pomocí bakterií mléčného kysání. Ty přetvoří laktózu na kyselinu mléčnou, díky níž se vysráží kasein. Touto metodou se dnes vyrábějí tvarohy a olomoucké tvarůžky.
Sladké srážení probíhá pomocí syřidla, což je enzym, který mléko srazí, aniž by se zvýšila kyselost. Dříve byl získáván ze žaludku telat, dnes je možné ho vyrobit synteticky i z rostlin.
Z vysráženého mléka vzniká sýřenina. Ta se míchá pomocí sýrařské harfy, zahřívá se na teplotu 50 až 60 stupňů a přitom odtéká syrovátka, dokud sýřenina nedosáhne požadované pevnosti. Dále se hmota lisuje do tvarů a mírně se osolí a může se prodávat. Takto například vznikají čerstvé sýry typu Lučina. Nebo se bochníky a jiné tvary vkládají do solného roztoku a nechají se dále zrát v podmínkách optimálních pro činnost bakterií. Oka v sýru způsobují plyny, které vznikají právě působením bakterií. Eidam zraje 2 měsíce, Ementál 6 měsíců, Parmazán 2 roky.
Tavené sýry se vyrábějí roztavením tvrdého sýra horkou párou a přidáním tavicích solí fosfátů a citrátů, které způsobují, že roztíratelná konzistence vydrží.
Recept na domácí sýr
Ingredience: 12 l mléka, 5 ml syřidla, sůl, voda, směs koření
Technologický postup: 10 až 12 l mléka (neupravené, domácí) zahřejte na 63 °C (provedete takzvanou termizaci, při níž by se podle pravidel měla vysoká teplota udržovat po dobu 30 minut) a po zchladnutí na 40 °C vmíchejte jeden kelímek dobré zakysané smetany. Po 20 minutách, kdy se v mléce namnoží naočkovaná mikrobiální kultura, důkladně vmíchejte 5 ml syřidla zředěného trochou vody. Důkladně vše promíchejte a opět zahřejte na 40 až 50 °C. Po 30 až 60 minutách vznikne takzvaná sýřenina, která má konzistenci pudinku. Sýřeninu promíchejte čistou rukou, dokud se nezačne na povrchu srážet syrovátka. Část jí slijte, abyste dál nezahřívali celý objem (některé postupy doporučují sýřeninu nakrájet nožem na kostky). Na dně kastrolu se musí usadit tuhá sraženina, kterou je třeba scedit. Přes cedník hmotu zároveň důkladně vymačkejte. Tento zákla
Některé druhy rostlin, mezi nimiž je celá řada významných plevelů, mohou být velmi nebezpečné obsahem osudných látek – jedů, které dokážou narušit, nebo dokonce ochromit centrální tělesné funkce, jako je dýchání, krevní oběh nebo trávicí trakt natolik, že dochází k trvalému poškození organismu nebo ke smrti. Toxická dávka je minimální množství jedu způsobující potíže, záleží na koncentraci jedu, stáří rostliny a citlivosti jedince. Při zvýšení toxické dávky na určitou hodnotu nastává smrt – toto množství se označuje jako smrtelné nebo letální dávka.
Jed může být zastoupen v rostlině jedinou látkou nebo celou skupinou látek. Nejvýznamnější toxicky účinné složky jsou alkaloidy, glykosidy saponidy, silice, organické kyseliny, terpeny a další látky dosud farmakologicky neprozkoumané nebo nedostatečně známé. V rostlinách jsou zastoupeny v různém poměru a množství, což závisí i na vnějších podmínkách prostředí (světlo, teplota, nadmořská výška, půda). Jedovatá rostlina obsahuje často toxiny ve všech svých částech, a to v čerstvém i suchém stavu. Množství toxinu často kolísá v rostlině během vegetačního období a není ve všech částech rostlin stejné. Některé rostliny obsahují tak silné jedy, že již požití malého množství může být smrtelné. Navzdory tomu se smrtelné otravy užitím bylin u člověka vyskytují zřídka. Dospělí se otráví spíše vzácně při sběru léčivých bylin, úmyslně pak při sebevražedných pokusech nebo při předávkování rostlinnými drogami. Nejohroženější skupinou jsou však děti od batolat do věku čtyř let, kdy otravy mají nejvážnější průběh, někdy dokonce i ohrožují život. Důvodem bývá především požití relativně vysoké dávky jedu v poměru k malé hmotnosti dítěte. Malé děti často dávají věci do úst, aby je tímto způsobem prozkoumaly, nebo chtějí něco neznámého, co se barvou a tvarem ovoci či zelenině podobá, vyzkoušet.
Tetlucha kozí pysk
Rostlina s latinským názvem Aethusa cynapium je jednoletá, v severních polohách i ozimá nebo dvouletá, 5 až 100 cm vysoká bylina. Lodyhu má od spodní třetiny větvenou, tupě hranatou nebo jemně rýhovanou, často ojíněnou, v uzlinách výrazně zprohýbanou. Listy řapíkaté, s krátkou pochvou, čepel nejčastěji 2x trojčetná, listové úkrojky peřenosečné, na vrcholu tupě špičaté a obvykle s malou načervenalou nebo bělavou špičkou. Okolíky jsou složeny z 6 až 10 okolíčků, na kterých vyrůstá 3 až 14 květů, obaly chybí, obalíčky tvoří 2 až 3 čárkovité, dolů svěšené a asymetricky umístěné (na vnější straně okolíčku) listeny. Květy jsou 5četné, bílé nebo uprostřed korunních lístků se zeleným pruhem a objevují se v červenci až září. Plodem jsou široce vejčité až téměř kulovité dvounažky.
Jediný druh, u kterého na území České republiky připadá v úvahu záměna s tisem červeným, je v našich parcích často vysazovaný příbuzný tis prostřední Taxus media. Tis prostřední je křížencem tisu červeného s tisem japonským. Jako rozlišovací znak nejlépe poslouží právě výše zmíněná kůra. Zatímco kůra tisu červeného postupně přechází na červenohnědou až šedočernou a odlupuje se v plátech, kůra tisu prostředního s postupem času tmavne a rýhovitě praská. Staré větve pak mají kůru více či méně černou (i u nich se však projevuje v různé míře rodičovský vliv tisu červeného). Druhy se ještě liší několika drobnostmi, například jiným zakončením jehlic, celkově je však tis prostřední jinak dost podobný svému rodičovskému druhu.
Fastigiata má přísně sloupovitý vzrůst a roste velmi pomalu, čímž se hodí i do menších zahrad. Až do úplné dospělosti bývá velmi subtilní a zřídkakdy přesáhne 1 m na šířku. Výška je velmi variabilní v závislosti na půdních podmínkách. Jehlice jsou tučné a temně zelené, raší zářivě zelené. Větvičky mají oranžovohnědou barvu. Většinou se jedná o samičí klony, které nesou jasně červené plody, které jsou jedovaté stejně jako celý keř.
Hicksii je odrůda tisu prostředního, což je výsledek úspěšného křížení odrůd Taxus baccata Fastigiata a Taxus cuspidata. Tvoří velice pěkný, široce sloupovitý, bohatý a kompaktní keř, který roste pomalu a hustě – v 15 letech dosahuje kolem 3 metrů do výšky a 1 metr do šířky, takže je vhodný i do malých zahrad. Větve rostou přísně vzhůru a jsou posety neopadavými, lesklými, sytě zelenými jehlicemi, které pokrývají celou rostlinu. Nevyholují spodní větve jako běžné tisy. Tvoří sytě červené nejedlé plody.
Semperaurea je atraktivní odrůda tisu červeného výrazně žluté barvy. Neopadavé jehlice tohoto tisu jsou až 2 cm dlouhé, ploché, vrchní strana na horních (osluněných) větvičkách keře je výrazně žlutá v sezóně až oranžově zlatavá v zimě, spodní a vnitřní jehličí je pak sytěji až tmavě zelené. Roste převážně vzpřímeně, vcelku hustě do široce vystoupavého keře o výšce 2–3 m a šířce kolem 2 m.
Summergold je jehličnan z čeledi tisovité a rodu tis, který dorůstá 2 metrů výšky a 3 metrů šířky. Je rozložitě až plazivě rostoucí. Na jaře jsou jeho nové jehlice žluté, později ztmavnou. Plody tvoří na podzim, jsou to červené dužnaté míšky. Je jedovatý. Vyhovují mu běžné, propustné půdy, střední vlhkostní režim a stanoviště slunné až polostinné. Hodí se do předzahrádek, na tvarování, do skupinových výsadeb.
Fastigiata Aurea má přísně sloupovitý vzrůst a roste velmi pomalu, čímž se hodí i do menších zahrad. Až do úplné dospělosti bývá velmi subtilní a zřídka
