Informace od profesionálů

HLAVNÍ STRÁNKA

  

CHOROBY

  

PĚSTOVÁNÍ

  

ŠKŮDCI

  

RECEPTY

  
Téma

JEDOVATOST

Jedovatost pro domácí zvířata

K otravě u domácích mazlíčků postačí menší množství, které zvíře požije. Samozřejmě zaleží na druhu a velikosti zvířete.

Rostlina zamioculcas obsahuje jehličkovité krystaly oxalátu, které po požití způsobují ošklivé záněty sliznic u domácích mazlíčku.

Zjistíte-li, že váš domácí mazlíček konzumoval tuto rostlinu, či objevíte výše popsané příznaky, vyhledejte veterinárního lékaře, který si s otravou poradí.

Zdroj: Je rostlina zamioculcas jedovatá

Diskuze: Re: Pastináková nať

Nať pstyňáku je možné použít jako nať petržele, takže i za syrova. Nať pastyňáku není tak aromatická jako je nať petrželová. Žádná jedovatost není známa.

Zdroj: diskuze Pastináková nať
Počet odpovědí: 1

Jedovatost

Pro savce je jedovatý, pro ptáky je jedlý. Bezpečný je loubinec krátkostopečný (Ampelopsis brevipedunculata).

Zdroj: Psí víno

Diskuze: Re: přísavník tříprstý jedovatý

Na přísavníku jsou jedovaté jeho plody. Jed účinkuje jen na savce, takže ptáci ani domácí drůbež nejsou ohroženi. Jedovatost bobulí je jen slabá a k otravě ohrožující život dětí by bylo zapotřebí sníst velkou hrst těchto plodů. Jejich chuť je však silně hořská a díky tomu je prakticky nemožné spolknout větší množství bobulí. Takže otravy dětí se přímo bát nemusíte.

Zdroj: diskuze Přísavník tříprstý jedovatý
Počet odpovědí: 1

Je zelenec jedovatý

Jedovatost zelence nebyla nikde popsána.

Zdroj: Zelenec

Diskuze: Re: postup při požití bobule mahonu

Není třeba se příliš obávat. Plody Mahónie cesmínolisté sice jsou ve větším množství jedovaté, ale až při počtu více jak 20 bobulí. Ovšem sníst takové množství letních bobulí z Mahónie není jednoduché, protože jsou velmi nechutné. Snesitelnou chuť získávají až po prvním přemrznutí, kdy rovněž ztrácí i svou jedovatost. V případě požití více než 20 bobulí Mahónie cesmínolisté se podává medicinální (živočišné) uhlí v jednorázovém množství 1 gram.

Zdraví Cempírek!

Zdroj: diskuze Postup při požití bobule mahonu
Počet odpovědí: 1

Jedovatost

Plody hlohyně nejsou jedlé, ale nejsou ani jedovaté.

Zdroj: Pyracantha

Diskuze: Re: Dotaz ohledně názvu květiny - viz foto

Na vašem obrázku bude asi pepřinec (Peperomia), respektive nějaký jeho druh. Tyto druhy mají tlusté mohutné stonky a masité listy. Je to tropická trvalka, která je pěstována pro její okrasné listy. Nejčastěji pochází z tropické Ameriky. Jsou kompaktní a obvykle nepřesahují výšku 30 cm. Jednotlivé druhy se značně liší ve vzhledu. Listy jsou hladké a masité a mohou být oválné nebo mohou mít tvar srdce. Drobné květy jsou nenápadné a rostou ve tvaru kordovitých hrotů.

Nároky na světlo
Peperomia je nenáročná pokojová rostlina a dobře roste na jasném nepřímém světle, které poskytuje západní nebo východní okno. Tyto rostliny dokonce rostou i pod fluorescenčními světly (umělé osvětlení). Nedostatečné světlo způsobuje, že pomalu rostoucí peperomie přestane růst. Přímé sluneční světlo naopak spálí její listy.

Nároky na vodu
Před každou zálivkou nechte půdu vyschnout. Přelití vede k hnilobě kořenů, je hlavní příčinou závažných problémů s těmito rostlinnými. Nejlepší je namočit květináč na 10 minut do vody a pak vyndat. Tato technika udržuje listy suché a pomáhá předcházet nemocem rostlin. Husté listy rostlin Peperomia drží vodu a umožňují rostlině odolávat dlouhým obdobím bez zálivky.

Hnojení
Tyto pokojové rostliny přihnojujte měsíčně od jara a v létě základním rostlinným rostlinným hnojivem ve výši 1/2 doporučené dávky. Během podzimu a zimy není nutné tuto rostlinku hnojit.

Nároky na teplotu
Teploty mezi 16 - 27 °C jsou nejlepší. Teploty pod 10 °C a studené průvany z oken a dveří poškozují listy.

Vlhkost vzduchu
Peperomia je původem z deštných pralesů Brazílie a proto milují teplé vlhké prostředí.

Květy
Květy peperomických rostlin jsou velmi malé a nevýrazné. Jsou to listy, které jsou na rostlině tak zajímavé.

Škůdci
Domácí škůdci jako vlnatka a mšice mohou být pro rostlinu problém.

Nemoci
Ringspot virus je skvrnitost listů, který se vyznačuje jako nevzhledné kulaté fleky a nejčastěji se objeví kvůli vysoké vlhkosti. Vzhledem k tomu, že pro tuto chorobu rostlin neexistuje žádné chemické ošetření, musí být poškozené listy a dokonce i celá infikovaná rostlina vyhozeny. Udržujte listy peperomie suché a zajistěte dobrou cirkulaci vzduchu, abyste zabránila tomuto onemocnění.

Půda
Použijte dobře provzdušněnou volnou půdu, která dobře vysychá.

Velikost květináče
Velikost květináče má toto rostlina ráda spíše menší než větší. Přesazujte, až když kořeny zcela naplní současnou nádobu. Pěstování peperomie v květináči, který je příliš velký, zabraňuje rychlému vysychání půdy a způsobuje hnilobu kořenů.

Řez
Peperomia může být seříznuta kdekoli na lodyze. Nový růst se pak vyvíjí z uzlů těsně pod řezem ve stonku.

Množení
Peperomia se snadno množí z listových výrůstků, odřezků výhonků a rozdělením rostlin. Dobré je nechat nařezané konce listů nebo stonků používané k množení nejdříve vysušit několik hodin nebo přes noc před jejich vysazením.

Jedovatost
Peperomie je jedovatá s úrovní toxicity 1.

Zdroj: diskuze Dotaz ohledně názvu květiny - viz foto
Počet odpovědí: 1

Jedovatost

I když je lopatkovec skutečně krásná květina, je bohužel jedovatý. Konkrétně listy jsou pro lidi i zvířata velmi toxické, a proto je držte dál od dětí i domácích mazlíčků.

Zdroj: Lopatkovec

Jedovatost diefenbachie

Diefenbachie se řadí mezi středně jedovaté rostliny. Zejména stonek, ale i jiné části rostliny obsahují krystaly šťavelanu vápenatého, který dráždí pokožku, oči i sliznice.

Po požití rostliny se objevuje slinění, zvracení, křeče, záněty a otoky zejména v ústech, krku a na rtech, v těžších případech se mohou objevit i dýchací potíže. Postiženému je třeba podávat dostatek tekutin a přivolat lékařskou pomoc.

Na kůži vyvolává šťáva z rostliny místní podráždění, pálení, svědění, někdy i puchýře, dostane-li se do oka, může způsobit jeho poškození nebo i dočasnou slepotu. Z těchto důvodů by se diefenbachie neměla pěstovat v bytech, kde se volně pohybují buď velmi malé děti, nebo domácí zvířata.

Zdroj: Difenbachie

Je oleandr jedovatý?

Oleandr je považován za jednu z nejjedovatějších zahradních rostlin, neboť k usmrcení dospělého člověka stačí obvykle požít jen dva listy, u dítěte list jeden. Člověk se může otrávit dokonce i medem, který včely vyrobily z květů oleandru. Jeho jedovatost je způsobena glykosidy oleandrinem a neriinem, které působí přímo na srdce a zvyšují tonus srdeční svaloviny. Projevy otravy jsou podobné jako u jiných jedovatých rostlin, a to zvracení, průjem, horečka, třesavka, závratě, křeče, srdeční arytmie. Jako protijed se používají přípravky vyráběné z ovčích digoxin-specifických Fab fragmentů imunoglobulinu (například Digibind či DigiFab). Základní účinnou látkou je cyklopentanperhydrofenatren. Ačkoliv se jedná primárně o protijed digitoxinu a digoxinu (srdeční glykosidy obsažené v náprstnících), lze jej v omezené míře použít také při otravách oleandrem, adéniem a dipladénií. Otravu oleandrem si můžete přivodit i požitím potravin grilovaných na této rostliny.

Zdroj: Kvetoucí pokojový keř oleandr

Jedovatost

Při manipulaci s oleandry nezapomeňte, že je celá rostlina jedovatá, šťáva z listů může dráždit pokožku. Oleandry obsahují různé glykosidy (například oleandrin, adinerin, folinerin a další). Tyto látky mají podobné účinky jako glykosidy známého náprstníku (Digitalis). Jedovaté jsou všechny části rostliny, včetně květů, ale největší koncentrace účinných látek je v listech. Mírná otrava se projeví nevolností, požití většího množství listů nebo květů může skončit smrtí! Při pěstování je třeba dávat pozor hlavně na děti.

Všechny části těla oleandru při poranění roní slizkou šťávu. Již od starověku se odvary z květů a listů používaly jako jed. Jsou známé i případy, že se lidé přiotrávili, když třeba opékali maso na prutech z oleandru (tak se údajně ve starém Římě otrávila téměř polovina vojenské jednotky na válečném tažení). Na opékání si proto pruty z oleandru rozhodně nepřipravujte! Jedy oleandru se však využívají i v medicíně, a to zejména k povzbuzení srdeční činnosti (podobně jako Digitalis), přidávají se i do močopudných prostředků.

Zdroj: Oleandr

Jedovatost pro člověka

Protože zamioculcas patří do čeledi áronovité, řadí se tato rostlina mezi jedovaté druhy. Pokud pěstujete zamioculcas v domácím prostředí, učiňte veškerá opatření, aby se k němu nedostalo ani vaše dítě, ani váš zvířecí mazlíček.

K otravě člověka (dítěte) postačí menší množství, které sní.

Některé druhy této čeledi totiž obsahují ve svých pletivech nerozpustné krystaly šťavelanu vápenatého, který při pozření mechanicky dráždí sliznice dutiny ústní a trávicího traktu. Výsledkem je pak svědění, zánět, otok rtů, jazyka, patra i hltanu, což následně vede ke ztíženému polykání a potížím při dýchání, v nejhorším případě by mohlo dojít až k udušení. Může se objevit také dávení, zvracení, průjem a hemoragická gastroenteritida, tedy zánět žaludku a střev. Některé druhy navíc obsahují i proteolytické enzymy, které zhoršují účinek oxalátových krystalů, anebo rozpustné šťavelany a kyselinu šťavelovou, které způsobují tetanii a mohou být příčinou selhání ledvin.

Pokud zjistíte, že dítě nebo dospělý jedinec požil rostlinu, bezprostředně vyvolejte zvracení. Každopádně je důležitá lékařská pomoc.

Zdroj: Je rostlina zamioculcas jedovatá

Vlastnosti modré skalice

Modrá skalice je určená pro doplňkovou výživu zemědělských plodin s vyššími nároky na uvedený prvek (pšenice, ječmen, oves, jetel a další). Měď příznivě působí na stabilitu chlorofylu a prodlužuje období aktivní fotosyntézy. Při nedostatku mědi se výrazně snižuje využití dusíku z hnojiv. Charakteristickým symptomem nedostatku mědi jsou bílé skvrny a bílé špičky listů, kterými trpí zejména luskoviny. Síran měďnatý je vhodný pro listovou (foliární) aplikaci, kterou se však nedoporučuje provádět na přímém slunci. Síran měďnatý se používá rovněž k potlačení mechů, lišejníků a chorob na rostlinách.

Při manipulaci pozor na jedovatost. Při požití dochází k silnému zvracení a vodnatým průjmům s příměsí krve. Postižený může s příznaky těžkého šoku zemřít během několika hodin. Jako protijed se podává mléko nebo jedna lžička ferrokyanidu draselného rozpuštěného v půl litru vody. Předtím je nutné vyvolat zvracení, maximálně však deset minut po intoxikaci. Při potřísnění kůže vodným roztokem CuSO4 omyjeme pokožku vodou a mýdlem. Přípravek je vysoce toxický pro vodní organismy s dlouhodobými účinky.

Zdroj: Postřik vína modrou skalicí

Ranunculus acris

Tento druh je hojně rozšířený v celé Evropě kromě nejsevernější a nejjižnější části a západní Sibiře. U nás je pryskyřník častý na celém území od nížin až po podhorský stupeň. V horách se vyskytuje zřetelně vzácněji. Má rád vlhčí travinné porosty, jako jsou louky, pastviny, okraje cest, bez ohledu na podklad.

Ranunculus acris je vytrvalá bylina, vysoká 20–100 cm, s velmi krátkým, do 1 cm dlouhým oddenkem. Lodyha je přímá, lysá nebo v dolní polovině přitiskle řídce až hustě chlupatá. Přízemní listy dlouze řapíkaté, čepel dlanitě 3–7klanná, listové úkrojky cca do 2/3 nebo až k bázi zastřihované, čárkovitě kopinaté, 0,3–0,8 mm široké; lodyžní listy jsou podobné přízemním. Květní stopky vcelku oblé, přitiskle chlupaté. Korunní lístky jsou žluté a lesklé, kališní lístky poměrně přitisklé ke koruně, krátce až dlouze chlupaté; nitky tyčinek jsou lysé. Nažky mají okrouhle vejcovitý tvar, jsou lysé s hákovitě zahnutým zobánkem. Kvete od května do srpna.

Na našem území se mohou objevit dva další poddruhy pryskyřníku prudkého, lišící se širšími úkrojky listů a oddenky až 10 cm dlouhými. Západoevropský pryskyřník prudký Friesův (R. acris subsp. friesianus (Jordan) Rouy et Fouc.) občas zplaňuje v parcích a zahradách, má listy měkké, na rubu hustě přitiskle chlupaté, na okrajích úkrojků s četnými hustými zuby. V Bílých Karpatech se vyskytují rostliny velmi blízké poddruhu R. acris subsp. strigulosus (Schur) Hyl. (pryskyřník prudký hřebílkatý), který má listy tuhé, řídce štětinaté, na okrajích úkrojků jen s řídkými zuby, a nitky tyčinek řídce pýřité; vyskytuje se ve východní a jihovýchodní Evropě. Oba poddruhy nejsou příliš vyhraněné, existuje mnoho přechodných typů k nominátnímu poddruhu.

Druh je jedovatý, obsahuje toxický protoanemonin, který má silně dráždivé účinky a u citlivých jedinců může vyvolávat na pokožce puchýře. Jméno pryskyřník je odvozeno ze staročeského slova pryskýř – puchýř. Tato látka způsobuje rovněž odpornou palčivou chuť, kvůli níž dobytek rostlinu nežere. Sušením se jedovatost ztrácí. Zde můžete vidět, jak vypadá tento jedovatý druh, který běžně naleznete na našem území.

Zdroj: Ranunculus

Kalina tušalaj

Opadavý, až 4 m vysoký keř. Borka šedohnědá, rozpraskaná, mladé větve a pupeny žlutošedě plstnaté. Listy vstřícné, krátce stopkaté, vejčité, eliptické až obvejčité, na okraji pilovitě zubaté, na horní straně svraskalé, na spodní straně a na řapíku šedě plstnaté. Květy uspořádány v hustém chocholíku, 5četné, přisedlé nebo jen krátce stopkaté, drobné, do 8 mm v průměru, bělavé nebo žlutavé, v poupěti často načervenalé, tyčinek 5, čnělka trojcípá. Plodem je peckovice, zpočátku zelená, později červená, po dozrání leskle černá. Kalina kvete v dubnu až květnu.

Roste ve světlých lesích a na jejich okrajích, na křovinatých stráních, na půdách čerstvě vlhkých až suchých, humózních, výživných, vápnitých. Poloha slunná a teplá.

V léčitelství se sbírají zejména plody (Fructus viburni opuli), a to v době zralosti, ale i kůra (Cortex viburni opuli) nebo kůra z kořenů, obojí sbírané na počátku jara. Kůra obsahuje kumariny (esculentin, scopoletin, saligenin), glykosid salicin, tanin, fytosterol, cukr, pryskyřici, organické kyseliny (například mravenčí, octovou, valerovou, kaprylovou), flavonoidy, třísloviny, steroly, arbutin, cyklický alkohol viburnitol, hořčinu viburnin a další látky. V plodech jsou přítomny saponiny, cukry, pektin, červené barvivo, třísloviny, vitamín C a rovněž hořčina viburnin.

Kalina tušalaj se užívá zejména při léčení ženských potíží, jako jsou menstruační bolesti či křeče nebo nepravidelná menstruace (droga tlumí pohyby dělohy). Plody se osvědčily i při léčbě žaludečních vředů, zevně se kalina užívá na léčbu ekzémů a vyrážek. Z kůry se nejčastěji připravuje odvar (jednotlivá dávka max. 3 g drogy, denní dávka max. 8 g) nebo tinktura (2x až 4x denně 1 čajová lžička). Z plodů se připravuje nálev (1/2 polévkové lžíce drcených plodů na sklenici vroucí vody, luhuje se 15 minut, užívají se 4x denně 2 polévkové lžíce). Kůra z kořenů se užívá obvykle ve směsi s mléčným cukrem (usušená kůra se dobře pomele, rozetře se s mléčným cukrem v poměru 1 : 10 a bere se v dávkách „na špičku malého nože“) jako prostředek proti potratům nebo jako poměrně spolehlivý prostředek utišující menstruační bolesti a křeče. Droga je při nadměrném nebo dlouhodobém užívání mírně toxická (může vyvolat nevolnost, zvracení, průjem a podobně). Zcela kontraindikována je pro těhotné a kojící ženy. Toxická je nejen kůra, ale i čerstvé plody, které svou jedovatost ztrácejí teprve po tepelném zpracování.

Plody kaliny jsou po uvaření jedlé a lze z nich připravovat například marmeládu. Kalina je vhodnou dřevinou pro zpevňování břehů (má mělký kořenový systém, z něhož vyrůstá množství odmladků). Z tvrdého, pevného a žlutavě zbarveného kalinového dřeva se vyrábějí drobné dřevěné výrobky (hračky a podobně).

Jde o nenáročný druh, který se poměrně často pěstuje v parcích, zahradách či na sídlištích. Vyžaduje slunnou a teplou polohu, půda by měla být spíše suchá, vápnitá a výživná.

Zdroj: Keře kvetoucí v dubnu

Prudce jedovaté rostliny

Obsah jedovatých látek je v rostlině proměnlivý – závisí na stanovišti, ročním období, klimatu, sušení rostlin, ale i denní či noční době. Účinnost toxických látek na jedince je závislá zejména na jeho stáří a zdraví, jinak působí jed na dítě a jinak na dospělého člověka, jinak také na osoby více senzitivní. Toxické látky bývají obsaženy v celé rostlině, často však ve vyšších koncentracích zvláště v některých jejích částech. Toxické metabolity působí toxicky až v dávkách přesahujících určitou mez, poté se stávají rostlinnými jedy. Toxické metabolity jsou často vysoce účinné biologicky aktivní látky, které jsou v malých dávkách potenciálně využitelné jako rostlinná léčiva.

Protože se mezi léčivými rostlinami vyskytují také rostliny jedovaté, netrhejte v žádném případě rostliny a nejezte plody, které neznáte! Sbírejte jen ty rostliny, které bezpečně poznáte!

Běžně se za jed považuje škodlivá látka, která způsobuje poruchu normálních činností lidského nebo zvířecího organismu. Přesněji vyjádřeno, jedem je látka, která po vniknutí do těla v malém množství (nejvýše několik desítek gramů) vyvolá po vstřebání chorobné změny, jež mohou vést i k zániku organismu. Následkem působení jedu v organismu je otrava, nemoc s určitým původcem, inkubační dobou, příznaky a určitým průběhem. Vždy jde o výsledek vzájemného působení organismu a jedovaté látky.

Konkrétní nejmenší množství jedu vyvolávající otravu se označuje jako toxická dávka. Některé rostliny nebo jejich části jsou jedovaté v čerstvém stavu, zatímco sušením, vařením, pečením či smažením jejich jedovatost mizí nebo se snižuje v důsledku změn a rozpadu účinných látek. Většinou se však jedovaté účinky rostlin při těchto pochodech nemění. Rostlina může obsahovat buď jedinou jedovatou látku, nebo celou řadu různě složitých jedů. Složení některých rostlinných jedů není dodnes známo. Například známý alkaloid morfin byl v opiu máku izolován již začátkem 19. století a uběhlo téměř sto let, než bylo stanoveno jeho přesné složení a struktura. V opiu se během několika dalších desetiletí výzkumu zjistilo ještě asi 50 dalších alkaloidů a v podstatě dodnes není výzkum máku setého z tohoto hlediska uzavřen.

Jírovec maďal

Rostlina s latinským názvem Aesculus hippocastanum se někdy nazývá také koňský kaštan. Jde o opadavý, až 30 m vysoký strom s kmenem o průměru až 2 m. Borka je zpočátku hladká, šedohnědá, později až červenohnědá, odlupující se v malých šupinách. Pupeny velké, silně lepkavé, hnědé až červenohnědé. Listy vstřícné, dlouze řapíkaté, dlanitě složené, 5 až 7četné, lístky přisedlé, obvejčité, na okraji pilovité, prostřední lístek větší než ostatní. Květy se objevují v květnu a rostou v latách dlouhých až 30 cm, nejčastěji jsou 5četné, zřídka 4četné, oboupohlavné nebo jednopohlavné, bílé, na bázi korunních lístků se žlutou, později červenou skvrnou. Plodem je až 6 cm velká, ostnitá tobolka s 1 až 3 semeny (kaštany).

U nás je jírovec převážně vysazován v parcích či alejích, ve své domovině roste zejména v horských a údolních lesích, na půdách výživných, humózních, hlubokých, svěžích a na stanovišti světlém až polostinném.

Celá rostlina (a nejvíce zřejmě semena) je jedovatá, hlavní toxickou látkou v jírovci je saponin escin. Při předávkování se mohou objevit křeče, ztráta koordinace, zvracení, průjem, ochrnutí, dle některých zdrojů může dojít i k poškození ledvin a jater, u dětí byly údajně zaznamenány i případy úmrtí.

Pěstuje se v několika kultivarech lišících se vzrůstem (zakrslé, převislé) nebo barvou či tvarem lístků. Jírovec vyžaduje humózní, výživnou a svěží půdu a světlé nebo jen slabě přistíněné místo. Množí se semeny, která se vysévají buď ihned po dozrání, nebo po zimní stratifikaci na jaře. Semena se dávají 6 až 8 cm hluboko pupkem dolů. Kultivary se množí očkováním nebo roubováním.

Vlaštovičník větší

Latinský název Chelidonium majus ukrývá vytrvalou, 30 až 100 cm vysokou bylinu s oranžovým mlékem. Lodyha větvená, chlupatá. Listy střídavé, řapíkaté, horní až přisedlé, lichozpeřené, lístky vejčité, vroubkované, konečný lístek 3laločný. Květy ve 2 až 6květých okolících, žluté, 4četné. Vlaštovičník kvete v květnu až září.

V ČR roste od nížin po pahorkatiny hojně, ve vyšších polohách vzácně. Celkově roste v Evropě na sever až po jih Skandinávie, v mírném a subarktickém pásmu Asie až po Japonsko a střední Čínu, druhotně v Severní Americe.

V mléce obsahuje okolo 20 různých alkaloidů, z nichž nejvýznamnější je chelidonin, jehož účinek se blíží účinku morfinu. Z dalších alkaloidů je přítomen homochelidonin, protopin, allokryptopin, sanguinarin, chelerythrin, methoxychelidonin, berberin, oxychelidonin, spartein a další. Celkem obsahuje mléko 1 až 4 % alkaloidů, v usušené nati je přítomno asi 0,4 % chelidoninu a dále kyselina chelidonová, jablečná, citronová a jantarová, trochu silice a kyseliny nikotinové. Dále jsou přítomny flavonoidy, aminy a enzymy. Hlavními toxickými látkami jsou chelidonin a homochelidonin, které působí tlumivě na centrální nervový systém, uvolňují křeče hladkého svalstva a působí mírně anesteticky. Sanguinarin působí zpočátku slabě narkoticky, později vyvolává křeče, dráždí střevní peristaltiku, zvyšuje sekreci slin, zevně vyvolává po přechodném pálení znecitlivění kůže. Berberin způsobuje zpočátku podráždění dechu, později jeho zástavu a smrt. Další alkaloidy se řadí mezi křečové jedy způsobující ve velkých dávkách centrální ochrnutí a zástavu dechu. Po požití vlaštovičníkového mléka se objevuje podráždění sliznic nebo pokožky, mohou se vytvořit puchýře, dále se otrava projevuje škrábáním v krku, zvracením, krvavým průjmem a močí.

Kapraď samec

Má latinský název Dryopteris filix-mas a jde o vytrvalou, výtrusnou bylinu. Listy jsou nepřezimující, nálevkovitě rozložené, až 140 cm dlouhé, v obrysu kopinaté, 1x až 2x zpeřené, s až 35 lístky na každé straně, ty jsou střídavé, přisedlé nebo jen kratičce řapíčkaté, kopinaté, členěné dále v úkrojky nebo lístečky, řapík tuhý, nelámavý, s hnědými, až 2 cm dlouhými a na vrcholu zašpičatělými plevinami. Výtrusnicové kupky se v počtu 3 až 6 objevují na každém lístečku (nebo úkrojku), ostěry ledvinovité nebo okrouhlé. Výtrusy jsou zralé v červenci až září.

V ČR roste kapraď od pahorkatin do horských oblastí hojně, v teplých oblastech roztroušeně, místy i chybí. Celkově roste téměř v celé Evropě, na Kavkaze, v západní Sibiři, Střední Asii, v Severní Americe, v jižním Grónsku a ojediněle i v dalších oblastech.

Obsahuje zejména látky, které se štěpením mění na kyselinu máselnou a floroglucinol (aspidinol, floraspin, albaspin, kyselina flavaspinová, filixová). Kromě toho jsou v oddenku přítomny i hořčiny, třísloviny, silice, pryskyřice, filicin, filmaron, fytosterol, olej, vosk, zelené barvivo (filixinigrin) a další látky. Výtažků z oddenku ve formě sirupového extraktu se v minulosti užívalo proti střevním parazitům, zejména proti tasemnicím, pro které jsou účinné látky obsažené v kapradi samci velmi jedovaté (rozkládají jejich pokožku a ochromují jim svalstvo, takže se pustí střevní stěny a mohou být poté pomocí projímadla vyplaveny z těla ven). V lehčích případech se objevují bolesti hlavy a závratě, v těžších případech se přidává zvracení, průjem, bolesti žaludku, někdy barevné vidění nebo přechodná slepota, v nejtěžších případech postižený blouzní, objevují se křeče, poruchy dechu, bezvědomí, či dokonce smrt jako důsledek zástavy dechu nebo srdce. Léčení těžkých otrav bývá velmi dlouhé, někdy i po překonání otravy samotné může dojít k trvalé slepotě v důsledku dlouhotrvajících křečí sítnicových cév.

Zdroj: Jedovaté rostliny v ČR

Autoři obsahu

Mgr. Světluše Vinšová

Mgr. Michal Vinš

Nina Vinšová


ČeskéNápady

O nás

Kontakt

Ochrana osobních údajů a cookies

SiteMAP

RSS

NABÍDKA OBCHODU