KAFR PRIRODNI VYROBA MASTI je jedno z témat, o kterém bychom vás rádi informovali v tomto článku. Kyselina sírová patří mezi nejdůležitější průmyslově vyráběné chemikálie. Její vzorec je H2SO4 a triviální název „vitriol“. Jde o velmi nebezpečnou žíravinu. Při kontaktu koncentrované kyseliny sírové s pokožkou dochází k závažnému poleptání, vdechnutí jejích výparů může způsobit poruchy dýchání a její požití může být až smrtelné.
Výroba
Koncentrovaná kyselina sírová (96–98%) je hustá olejnatá kapalina, 1,8krát těžší než voda. Je neomezeně mísitelná s vodou, při ředění se uvolňuje velké množství tepla. Má silné dehydratační účinky, zuhelnaťuje většinu organických látek. Je hygroskopická, pohlcuje vodní páry. Koncentrovaná kyselina sírová je velmi reaktivní a má oxidační účinky. Reaguje téměř se všemi kovy kromě železa (pasivuje jej), olova, zlata, platiny a wolframu. Zředěná kyselina sírová nemá oxidační schopnosti a reaguje s neušlechtilými kovy za vzniku vodíku a síranů, s ušlechtilými kovy nereaguje. Kyselina sírová je silná dvojsytná kyselina, která tvoří dva typy solí – sírany a hydrogensírany.
Kyselina sírová byla známá již od středověku, kdy byla připravována arabskými alchymisty suchou destilací (tepelným rozkladem) zelené skalice. Nebyl o ni příliš velký zájem, proto byla připravována pouze v malých množstvích v lékárnách. Teprve v 17. století se zvýšil zájem o její výrobu, což souviselo s jejím využitím při bělení tkanin a jako rozpouštědla při barvení oblíbeným modrým barvivem indigem. Nejprve se vyráběla ze zelené skalice stejným způsobem, jako ji vyráběli alchymisté, poté se vedle zpracování zelené skalice z důlních vod začaly uplatňovat další postupy, zejména výroba z vitriolových břidlic.
Zpracování vitriolových břidlic se stalo v 2. polovině 18. století základem pro výrobu české dýmavé kyseliny sírové – olea. Provozy, ve kterých tato výroba probíhala, byly nazývány „olejny“. Tuto výrobu ve velkém zavedl Jan Čížek v roce 1778 v chemickém závodě ve Velké Lukavici u Chrudimi a brzy poté následovaly další podniky, ve kterých se česká dýmavá kyselina sírová začala vyrábět. V první polovině 19. století se česká dýmavá kyselina sírová stala celosvětově známým pojmem a na její výrobě byl závislý německý i anglický textilní průmysl. V 70. letech 19. století u nás dosahovala roční produkce kyseliny sírové 6 000 tun. Na konci 19. století tato výroba zanikla.
Podstatou výroby bylo pálení (tepelný rozklad) síranu železitého, který se získával větráním a vyluhováním vitriolových a kyzových břidlic. Vznikající oxid sírový byl pohlcován ve vodě nebo kyselině sírové.
Jiným způsobem výroby kyseliny sírové byla komorová výroba, která byla spuštěna v Anglii v Oxfordu již v roce 1746. U nás byla výroba anglické kyseliny sírové z dovážených surovin (sicilské síry a chilského ledku) poprvé zavedena ve Velké Lukavici v roce 1807. Jednalo se o nitrózní způsob výroby, při němž se k oxidaci oxidu siřičitého používal oxid dusíku. Oxidace probíhala v uzavřených olověných komorách. Ztráty oxidu dusíku při výrobě kyseliny sírové podstatně snížil J. L. Gay-Lu
Výroba domácí šunky je poměrně jednoduchá záležitost, ke které se používá jako výchozí surovina vepřová kýta doplněná solí, cukrem a trochou vody, nebo různými směsmi koření, jako je směs chilli, sušené cibule, červené papriky, pepře a česneku. Poté, co se šunka provaří ve směsi koření, seřízne se přebytečný tuk včetně kůže a nechá se prohřát ve vodě teplé 40 až 50 stupňů Celsia. Když se maso prohřeje, zavěsí se na hole, nechá se okapat a vloží se do vyhřáté udírny. Šunka se udí do zlatohněda. Můžete použít i stojací přenosnou udírnu, kdy na rošt položíte okapanou šunku a udíte.
Výroba domácích šunek byla rozšířena zejména na venkově, kdy se zužitkovávalo vepřové maso z domácích zabíjaček. Dnes vede lidi k výrobě domácí šunky zejména kvalita průmyslově vyráběných šunek. Po vyuzení se servíruje teplá šunka s chlebem a kyselými okurkami.
První poznatky o pečení pocházejí z doby 10 000 let př. n. l. Kváskový chléb byl vynalezen až 6 000 let př. n. l. v Egyptě. Na proces kvašení přišli zřejmě náhodou, když zapomněli těsto delší dobu na slunci a ono jim vykynulo. Chlebu se pak po celá staletí dostávalo náležitých poct a platil za základní potravinu ve všech koutech světa. Bohatí Řekové ho namáčeli v medu a víně. Ve starém Římě měl dokonce politický význam – Caesar rozdával chléb lidu, aby si zajistil jeho přízeň. V českých zemích hrál důležitou roli při korunovaci králů a jeho význam se stavěl nad zlato.
Na našem území se našla nejstarší pec na pečení chleba v Bylanech u Olomouce a její stáří se odhaduje na 6600 až 6800 let. Pro naše předky byla starost o obilná pole a zajištění zásob mouky od nepaměti prioritní záležitostí, jelikož pouze jejich dostatek byl základní podmínkou přežití. Z obilí se pekly placky na rozžhavených kamenech, později po vynálezu pece, a tím pádem využití vysoké teploty a rovnoměrného propečení, vznikaly první bochníky chleba. Obilí z původních, zřejmě planých trav se postupně šlechtilo a pečení procházelo neustálým vývojem.
Slovo pečení, pec, pekárna v nás asociuje chleba. Chléb má pro nás Slovany historicky vžitou hodnotu, společně se solí je od dob starých Slovanů tradicí a symbolem vítání hostů. Obiloviny jsou základem a nezbytnou součástí našeho jídelníčku, těžko si naši kuchyni dokážeme bez chleba a dalšího pečiva představit. Vůni čerstvě upečeného chleba a pečiva miluje snad každý z nás, ovšem nad některými dnešními výtvory by se naše babičky zřejmě hodně podivovaly.
Až do středověku si lidé v Čechách pekli chléb doma a teprve potom přešel tento úkol zcela do rukou pekařů, kteří se stávali váženými měšťany. Ještě v 18. století podléhalo řemeslo přísným předpisům a v případě jejich nedodržení byl například v Praze pekař potápěn v pytli nebo ve velkém koši do Vltavy. V 19. století se pravidla uvolnila a pečení chleba a pečiva se díky postupujícímu technickému rozvoji začalo měnit ve výrobu průmyslového charakteru. Na začátku 20. století vznikaly ve velkoměstech velké moderní pekárny, zatímco na venkově přetrvávala tradiční výroba. Postupem času se otvíraly hlavně rodinné pekárny, které však byly v 50. letech bohužel postupně znárodňovány. V 70. letech bylo postaveno několik krajských a okresních kombinátů, po roce 1989 přichází privatizace, obnovuje se řemeslná výroba, aplikují se nové technologické postupy a sortiment se rychle rozšiřuje.
V současné době každodenní a dlouhodobá konzumace kupovaného
Neopadavý, dvoudomý, pomalu rostoucí, až 10 m vysoký keř nebo strom rozmanitého tvaru (kuželovitý, sloupcovitý, rozložitý, často s více kmeny). Borka šedá až hnědočervená, podélně brázditá, tenká, snadno se odlupující. Jehlice v 3četných přeslenech, 1 až 1,5 cm dlouhé, na povrchu žlábkovité, s bělavým proužkem, opadávají ve věku 3 až 4 roky. Samčí květy 4 až 5 mm velké, vejcovité, žluté, samičí cca 2 mm velké, zelené. Plody (jalovčinky) kulovité, velké 6 až 10 mm v průměru, zprvu zelené, později modré až černé a ojíněné, dozrávají po 2 letech, 3. rokem opadávají. Keř kvete v dubnu až květnu.
Jalovec obecný vyskytuje se na pastvinách, skaliscích, okrajích a světlinách borových, dubových nebo březových lesů, na vřesovišti, rašeliništi. Vyhovuje mu stanoviště slunné, roste na půdách suchých nebo střídavě vlhkých, písčitých, často málo výživných, obvykle nevápnitých.
V léčitelství se sbírají plody čili jalovčinky, a to v době plné zralosti, tedy na podzim 2. roku, když jsou zbarveny do modra. Suší se v tenkých vrstvách na suchém a vzdušném místě. Vedle plodů se v době od podzimu do zimy sbírá i dřevo, jehož účinek je však slabší než u plodů. Droga obsahuje asi 0,5 až 2 % silice (například pinen, terpinolen, kamfen, kafr, borneol, geraniol, sabinen a další), asi 30 % sacharidů (glukóza, fruktóza), asi 9 % pryskyřice, katechinové třísloviny, flavonoidy, hořčinu juniperin, leukoanthokyaniny, vitamín C, organické kyseliny, soli vápníku a draslíku, kaučuk, terpinol, prchavý olej a jiné.
Jalovec působí výrazně diureticky a zároveň antisepticky, takže bývá využíván při zánětlivých chorobách močových cest nebo při zadržení tekutin v těle (jalovcová silice zrychluje zpracování tekutin v ledvinách). Vedle toho při vnitřním použití zlepšuje trávení, povzbuzuje chuť k jídlu, působí proti nadýmání a pomáhá při revmatismu. Vnitřní užití jalovce je však poněkud problematické, neboť vedle příznivých účinků zároveň poněkud dráždí ledviny. Zevně se užívá na bolestivé klouby či při bolestech páteře (zvyšuje prokrvení pokožky a působí hojivě).
Vnitřně se podává buď ve formě nálevu z drcených jalovčinek (1 čajová lžička jalovčinek na šálek vody se přivede k varu a nechá se 10 až 20 minut luhovat, podává se 2x denně, nejdéle však po dobu 6 týdnů), nebo se podávají přímo syrové plody (při revmatismu se užívá první den 3x denně 1 jalovčinka, druhý den 3x denně 2 jalovčinky a tak dále až 21. den 3x denně 21 jalovčinek a pak se jde zpět tak, že se naopak každý den jedna jalovčinka ubírá, při poruchách trávení se vrací zpět 15. den, te
Chcete-li použít suchou Lippii sladkou (aztécký cukr), můžete sušené listy louhovat v horké vodě a připravit si tak přirozeně sladký čaj nebo jiné nápoje. Sušené listy můžete také jemně rozemlít a vytvořit tak sladidlo, které můžete sypat do nápojů, dezertů a ovocných pokrmů. Listy lze také použít v bylinných lécích proti kašli, bolesti v krku a zažívacím potížím.
Čaj z aztéckého cukru
Několik sušených listů louhujte v horké (ne vroucí) vodě a připravte si sladký čaj nebo jiné nálevy.
Sušené listy můžete také přidat do jiných bylinných čajů pro vylepšení jejich chuti.
Příprava sladidla
Sušené listy jemně rozemelte na prášek.
Tento prášek použijte jako přírodní sladidlo bez cukru do nápojů, dezertů nebo ovocných salátů.
Použití při vaření
Sušené listy přidejte do pokrmů, kam byste normálně použili cukr.
Tradiční a léčebné použití
Jako sladidlo: Listy obsahují hernandulcin, sloučeninu, která je intenzivně sladká a používá se k přírodnímu slazení jídel a nápojů.
Proti kašli a nachlazení: Rostlina se tradičně používá ve Střední Americe, Karibiku a Mexiku jako expektorans a lék na bronchitidu, astma a další respirační problémy.
Proti poruchám trávení: Lippia dulcis se také používá k zklidnění trávicích problémů.
Bezpečnost
I když se používá jako sladidlo, některé zdroje uvádějí, že Lippia sladká obsahuje kafr a velké dávky mohou mít nežádoucí účinky nebo vyvolat předčasný porod. Vždy ji používejte s mírou.
Dostupnost
Lippii sladkou najdete ve specializovaných školkách, bylinkářích a některých internetových obchodech, které prodávají aromatické a léčivé rostliny.
Tato rostlina se historicky používá jako přírodní sladidlo a léčivá bylina ve svém rodném Mexiku a částech Střední Ameriky. Používali ji Aztékové a Španělům byla představena po jejich příchodu.
Sladkou chuť způsobuje seskviterpenová sloučenina zvaná hernandulcin, která byla objevena v roce 1985 a pojmenována po Franciscu Hernándezovi, španělském lékaři, který rostlinu poprvé popsal v šestnáctém století. Používání aztéckého cukru se nerozšířilo, protože rostlina také obsahuje vysoké množství hořkých látek, zejména kafr.
