Zahradní kaly vysazujeme do země až koncem května, nakupujeme velké hlízy, protože kaly kvetou až ze vzrostlých hlíz. Lze je také předpěstovat nebo alespoň nechat narašit v domácích podmínkách, pak pokvetou mnohem dříve. Hlízy na předpěstování necháme v pokojové teplotě volně nebo mírně zasypané pískem. Každý den vlhčíme rozprašovačem. Během května narašené hlízy (dvoucentimetrové klíčky) zasadíme na zahradu do hloubky cca 5 cm pod zem do hnízd po 5–10 hlízách. Nepodceňujte substrát, měl by být propustný a dobře vyhnojený. Kaly musíte především v parném létě pravidelně zalévat, aby nedošlo k úplnému vyschnutí substrátu. Pokud je chcete okopat, musíte velmi opatrně, protože jsou hlízy i vlásečnicové kořínky velmi mělké. Okopávejte raději jen mezi řádky, jinak stačí vytahovat případné plevele. Během léta začnou kaly nakvétat, pak pravidelně přihnojujte tekutými hnojivy pro podporu květu i listu. Zahradní kaly jsou u nás, ale i v zahraničí pěstované v posledních 5–10 letech.
Ve svém příspěvku PĚSTOVÁNÍ KALY V KVĚTINÁČI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jaroslava Tománková.
dOBRÝ DEN MÁM PROSBU ,POTŘEBUJU PORADIT ,PĚSTUJU KALY V KVĚTINÁČÍCH CHTĚLA JSEM SE ZEPTAT , NA PODZIM JSEM LISTY OSTŘÍHALA A NECHALA V KVĚTINÁČI ,MÁM POČKAT AŽ LISTY USCHNOUT A PAK JE VYNDAT A ULOŽIT A NEBO JE MÁM UŽ TEĎ VYNDAT S KVĚTINÁČŮ A POČKAT A Ž SE LISTY SAMI ODDĚLÍ OD CIBULKY .dĚKUJU VÁM ZA RADU A PŘEJU HEZKÝ DEN TOMÁNKOVÁ
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Její pěstování v bytě není zas tak náročné, i když její růstový rytmus vypadá na první pohled složitě. A přitom tato rostlina přežije i nedostatečnou péči. Jedno si však při pěstování musíte uvědomit. Rostlina chce mít svůj klid, takže ji nedoporučujeme při vegetačním růstu přenášet z místa na místo nebo květináčem otáčet. Jako pokojové rostliny se pěstují dva druhy, a to Kala aethiopica var. gigantea Hort., která je mohutného vzrůstu, a Kala aethiopica hybr. Perla ze Stutgartu, jejíž vzrůst je nízký a je celkově drobnější. Na jaře, po odkvětu, necháme rostlinu zatáhnout. Nejpozdější termín by měl být konec května. Většina listů v té době zežloutne a uschne a zůstane jen zelené srdíčko rostliny, tedy jeden dva malé zelené listy. Rostlinu v této době můžeme umístit i do venkovního prostředí. V době odpočinku kalu zaléváme velmi mírně a jen občas. Delší doba sucha jí nevadí, naopak. Koncem srpna pak rostlinu přeneseme na stabilní stanoviště. V této době můžeme také kalu přesazovat a můžeme rozdělit i mohutné trsy na více rostlin. Přesazujeme do směsi jílu a listovky s příměsí rašeliny a písku. Do zeminy pro kaly se přidává i mletá rohovina. V době vegetačního růstu vyžaduje kala hojnost vody, a pokud možno i často rosíme. Odpovídá to tak nejvíce jejím podmínkám v přírodě. Až do období květů jednou týdně kalu přihnojujeme slabými tekutými hnojivy. Zimní stanoviště by kala měla mít kolem 10 °C a chráníme ji proti intenzivnímu slunečnímu svitu. Zantedeschia aethiopica se velmi dobře hodí i pro hydroponické pěstování, ale i zde musíme zachovávat její růstový rytmus. Ze škůdců ji v nevětraných suchých místnostech s oblibou napadají mšice. Mnozí majitelé kaly se ptají, proč jim kala nekvete. Ve většině případů je to proto, že nezachovávají její růstový rytmus. Zalévají ji po celý rok naprosto stejně a neumožní rostlině prodělat dobu vegetačního klidu. A právě v tom ve většině případů spočívá příčina neúspěchu. Musíte si uvědomit, že každá rostlina, nejenom kala, je uzpůsobená i přes mnohaleté pěstování podmínkám ve své původní vlasti a tyto podmínky je nutno co nejvíce zachovávat i při pokojovém pěstování. Proto je dobře si o každé doma pěstované rostlině toho prostudovat co nejvíce, abychom pěstování doma přizpůsobili podmínkám v její domovině. Dodržíte li tedy její růstový rytmus, odmění se vám rostlina svými květy.
Ve svém příspěvku KALA - NEMOCI KALY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ružena Hůlová.
Manžel pěstuje kaly léta, ale v malé míře už minulý rok a letos už hodně jsou nějaké nemocné - prostě uhnívají u země. Přitom dělá vše jako předtím již téměř 30 let. Věděl by někdo poradit? Moc děkuji m Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Velký efekt poskytnou kaly v květináčích na terase či na balkonu. Hlízy vysazujeme v březnu, nejpozději v dubnu. Kala špatně snáší těsnou nádobu. Z nenápadné hlízy vyrůstá celý trs půlmetrových listů. Pokud je květináč malý, je možné, že kala nevykvete. Jakmile se objeví zelené listy, začněte je rosit, jinak začnou jejich konečky osychat a rostlina bude nevzhledná. Může to zdržet i kvetení. Jakmile se objeví první listy, začněte přihnojovat minerálními hnojivy. Na začátku sezóny potřebuje kala hlavně dusíkatá a při kvetení fosfátová a draselná hnojiva. Doba kvetení kaly není dlouhá, asi jeden měsíc. Květ se zpravidla objeví pouze na jednom výhonku, při dobrém zacházení na dvou.
V naší poradně s názvem KALA VENKOVNÍ JEJÍ PĚSTOVÁNÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Alena.
Nikde nenachazim, zda chce venkovni kala na slunicko, nebo do stinu, kam nejlepe zasadit. Domaci kaly pestuji již léta, siroke okoli jsem podelila rozmnozenymi, ktere celou zimu krasne kvetou a na léto je necham pod stromem odpočinout. Jak ale s venkovni nevim?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča .
Kala je stínomilná rostlina, takže i venkovní kaly vysazujte na stinná nebo polostinná ovšem dobře prohřátá místa s dostatkem vláhy a rozptýleným svetlem. Ideální je stín tvořený jinou vzrostlou košatou rostlinou, například vysoký listnatý strom.
Rozmarýn lékařský pochází ze Středomoří, ale byl nejspíš známý již ve starém Egyptě. Je to bylinka mnoha možností – hezky voní a vypadá, lze ji tedy využít jako dekorativní rostlinku, ale zároveň má mnoho vlastností, které se uplatní v kuchyni, v bylinkářství i v kosmetice.
Význam rozmarýnu v provensálském koření je, že má dezinfekční a antiseptické účinky, povzbuzuje oběhový systém, zlepšuje prokrvení všech částí těla včetně mozku, čímž posiluje paměť a soustředění, uklidňuje a mírní nervové vyčerpání.
Bazalka
Bazalka pravá je jednoletá bylina, která patří do čeledi hluchavkovitých (Lamiaceae), přičemž existuje asi 60 druhů. Původně pochází z tropů Afriky a Asie. Dorůstá do výšky 15 až 60 cm, sklízí se v období dubna až října, ale nejlepší je listy sklízet před rozkvětem, neboť po odkvětu jsou listy tuhé a trpké. Kvete v období července až září. Bazalka je velmi aromatická jednoletá bylina, která je díky svému všestrannému použití velmi oblíbená. Můžete ji používat v kuchyni, léčitelství anebo jen tak na okrasu.
Význam bazalky v provensálském koření je ten, že podporuje chuť k jídlu, má zklidňující účinky, snižuje hladinu glykémie. Kromě výborné chuti obsahuje bazalka také vitamíny, minerální látky a ostatní bioaktivní látky.
Tymián
Tymián patří mezi rostliny z čeledi hluchavkovité. Jeho název pochází z řeckého slova thymos, což znamená odvaha, síla, mužnost, případně kouřová oběť, kouření, či lidská duše. Starověcí Egypťané používali silici tymiánu k balzamování svých zesnulých. V Aténách ho pěstovali Řekové, kteří tvrdili, že tymián jim dodává sílu a osvěžení. Zároveň tymián využívali jako obětní bylinu do kadidel, která nepřetržitě hořela na oltářích chrámů. Římští vojáci si z něj připravovali koupel proto, aby získali odvahu a získali sílu. Významný římský básník Vergilius píše o tymiánu jako „o prostředku prodlužující trvanlivost masa“. Ve středověku se připravovali z tymiánu velmi lahodné omáčky, do jednotlivých pokrmů se přidával podrcený spolu se solí. Zároveň ho v tomto období považovali lidé za magickou rostlinu, a tak ji přidávali do kadidel a připravovali z ní posilující a povzbuzující nápoje. Dokonce věřili, že zažene noční můry a pomůže lidem spatřit a poznat skřítky. V tomto období nosili tymián na svých svršcích vysoce postavené ženy, které jím obdarovávali rytíře odcházející na křižácké výpravy.
Význam tymiánu v provensálském koření je ten, že je přírodním antibiotikem.
Majoránka
Majoránka zahradní je vytrvalá keřovitá rostlina až 20 cm vysoká, která kvete od července do září. Vyžaduje lehčí záhřevnou a vápnitou půdu, dostatek ž
Kdy se rozhodnout pro sklizeň už tedy víme. Řeknete nám něco ke sklizni samotné?
Mluvit o možných způsobech sklizně má význam především pro velké pěstitele. Malovinař to má mnohem jednodušší. Nicméně některé obecné zásady by měl znát také. Ještě se k nim vrátím. Nejprve tedy ke sklizni na zahrádkách. Tam mají pěstitelé několik keřů či několik desítek keřů. Do zahrádek většinou vybíráme stolní odrůdy, které budeme používat coby ovoce. V takovémto případě budeme sklízet probírkou, tedy sklidíme jen to, co v nejkratší době spotřebujeme. Když hrozny někomu nabídneme a některé bobule na nich ještě nebudou dostatečně vyzrálé, pokazíme si tím renomé vinařského pěstitele. Budeme tedy pečlivě vybírat hrozny nejvyzrálejší. Tím, že odebereme ty nejzralejší hrozny, dáváme šanci hroznům zbývajícím na keři, aby ještě nějakou dobu mohly dozrávat. Takže se stolními odrůdami asi nebude problém.
Pokud jsme si vysadili na zahrádce odrůdy moštové, problém při určení termínu sklizně nastat může. Například proto, že jsme zvolili příliš velké zatížení při řezu. (To znamená počet oček, které jsme nechali po řezu na keři, což určuje míru pravděpodobné budoucí sklizně.) Pokud tedy na keři ponecháme příliš mnoho hroznů, cukernatost neroste podle našich představ, a hlavně se nebudou přirozeně odbourávat kyseliny. Každému, kdo chce sázet révu, předem doporučuji, aby si rozmyslel, co s vypěstovanými hrozny moštových odrůd hodlá dělat, pokud z nich nechce vyrábět víno. Hrozny se samozřejmě dají prodat, avšak těmto obchodům se daří jen ve vinařských oblastech, kde sídlí také výrobci vín. Samozřejmě, že dobře vyzrálé hrozny moštových odrůd se také dají konzumovat. Ale takový hrozen už na stole tak dobře nevypadá. Také je možné dělat z hroznů kompoty, ale opět se zde lépe uplatní odrůdy stolní. Jednak takový kompot lépe vypadá, je-li vyroben z větších bobulí, a jednak stolní odrůdy mají dužninu chruplavější, mohli bychom říci „masitější“ (kdysi tento výraz používali pěstitelé třešní), a tak lépe snáší teploty při sterilizaci. Mimochodem, na pohled velmi dobře vypadají tzv. melanž kompoty – jsou z více odrůd či dokonce kombinované s jiným ovocem. Je však potřeba ohlídat, aby šlo o velmi šetrnou sterilizaci.
Na co hlavně by měli dbát ti, kteří pěstují hrozny výhradně pro výrobu vína?
Zásadně se nesklízí za deště. Není to pouze z ohleduplnosti vůči sběračům neboli česačům, ale především proto, aby dešťová voda nenatekla do sběrných nádob, protože by tak nařeďovala mošt a tím bychom si snižovali cukernatost. Při sklizni je dobré s hrozny zacházet asi jako při sklizni jablek – ta se také musí opatrně ukládat, jinak by se mohla pomačka
Možná vás překvapí, že jíme stále méně brambor. Zatímco v roce 1850 připadlo na jednoho člověka ročně 170 kg, dnes už je to jen 77 kg. Mohou za to určitě i brambory z velkovýroby, často poškozené a nevalné chuti. Kdo pěstuje vlastní, ví, že není brambor jako brambor! Jaká sadba je tedy ta nejvhodnější? A jak na pěstování?
Brambory z velkých lánů a vlastní brambůrky ze záhonu – obrovský rozdíl v chuti a kvalitě zná každý, kdo okusil. Brambory z velkovýroby se navíc prodávají v době, kdy už pro konzumaci nejsou vůbec vhodné, odrůdy určené pro letní a podzimní spotřebu jsou nabízeny i po Vánocích. Důvodem jsou přebytky. Jenže vodnaté brambory kuchaře ani strávníky nepotěší.
Vlastní brambory naštěstí nepěstujeme pro co nejvyšší produkci, ale proto, abychom si pochutnali.
Na záhoně získáme nejlepší brambory ekologickým pěstováním. Žádná minerální hnojiva, pouze chlévský hnůj a zelené hnojení. Vhodné jsou odrůdy méně citlivé na plíseň bramborovou, což je pro zdravé pěstování bez přemíry chemie důležité. Mandelinku bramborovou snadno vysbíráte ručně.
Kromě skvělé chuti budou vlastní brambory výrazně zdravější než ty z velkovýroby, které prošly postřiky proti plevelům před i po vzejití sadby, mořením, nejméně třemi postřiky proti plísni, následují postřiky proti mandelince a mšicím či chemická likvidace porostu před sklizní.
Rozhodnutí, jakou odrůdu brambor budete na své zahrádce pěstovat, již dnes není snadnou záležitostí. K ranosti, barvy dužniny, barvy slupky, rezistence vůči háďátku přibyl v posledních letech další podstatný parametr, a to varný typ. Navíc počet odrůd je stále větší.
Varný typ udává vlastnosti hlíz po uvaření a tím i konzumní použitelnost brambor.
Rozlišujeme tři základní varné typy:
Varný typ A: pevné lojovité brambory, které jsou nerozvářivé, příjemně vlhké, velmi slabě až slabě moučnaté, vhodné pro přípravu bramborového salátu i ke konzumu jako vařené.
Varný typ B: polopevné, polomoučné brambory s jemnou až hrubší strukturou, příjemně vlhké až sušší, vhodné jako příloha k jídlu.
Varný typ C: měkké, moučnaté brambory s jemnou až středně hrubou strukturou, středně vlhké až suché, vhodné k přípravě kaší a těst.
Varný typ D: není pro zahrádkáře významný – jde o odrůdy pro průmyslové zpracování.
Některé odrůdy jsou přechodem mezi uvedenými varnými typy. Například u označení AB, BA či BC vždy první písmeno značí převahu k varnému typu.
Pro zahrádkáře mají význam odrůdy velmi rané, rané, méně už polorané. Polopozdní až pozdní odrůdy, které se sklízejí až v polovině září, se na zahrádce nevyplatí. A pozor na to, že velmi rané odrůdy bychom měli zkonzumovat co nejdříve, nejdél
Ve svém příspěvku KALA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Martina.
děkuji za odpověd,mohl byste mě poradit jak poznám při nákupu zda je kala v pořádku nebo nějak narušená?kala se mi hrozně líbí a chtěla bych je doma pěstovat.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Iveta.
Dobrý den, dostala jsem od manžela k svátku Valentýna fialovou kalu a chtěla bych se optat až mi odkvete jak se mám o ní starat, aby mi vydržela co nejdéle a zase kvetla pěstuji ji doma na okně.
Děkuji za odpověď
Iveta
Dřív by mi bylo stydno, kdybychom měli na zahrádce kopřivy. Dnes si někde v rohu rozhodně nějakou nechám. Kopřiva dvoudomá latinský název Urtica dioica je výborná zásobárna křemíku a jiných důležitých látek. Dokonce ji někteří označují za český ženšen.
Mladé kopřivy nebo vrchní lístky i těch starších exemplářů se dají výborně schovat do pokrmu, takže nikdo nemá námitky a jídlo získá více výživných látek. Do špenátu, ale i do nočků.
V naší poradně s názvem KALA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Marie Svobodová.
Koupila jsem si kalu,kvetla krásně bíle a tedˇmá zelené květy.
Nevím čím to je nebo zda se má nějak zvláště hnojit.
Děkuji za odpovědˇ.
Svobodová
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Život kaly je mnoholetý a rostlina pravidelně vstupuje do období spánku. To způsobuje, že květy s dlouhou životností mění barvu, často na zelenou a pak hnědou. Kala se zelenými květy je normální součástí životního cyklu zdravých rostlin. Rostlina začne soustředit energii na listy, které shromažďují energii, aby podpořily rozkvět příští sezóny. Když jsou květy plné a zelené, odřízněte je tak, aby rostlina mohla využít veškeré své zdroje na zásobování oddenků.
Zelené květy rovněž mohou být následkem přebytku dusíku. Zvolte hnojivo, které má méně dusíku a více fosforu.
A jako poslední možná příčina zelených květů je nedostatek denního světla. Krátké zimní dny a zamračeno nestačí rostlině, aby mohla vybarvit květy do bíla.
Kde můžeme najít prvopočátky pěstování vinné révy?
Pravděpodobně v Asii, a to konkrétně v oblasti okolo Kaspického moře, někde na území dnešní Gruzie, Arménie či Ázerbájdžánu. Nejstarší nálezy svědčící o zpracování hroznů na víno pocházejí z Turecka, Libanonu a Sýrie. Stáří jejich vzniku je odhadováno na dobu asi před 7 000 až 10 000 lety. Révu také běžně pěstovali Sumerové, Asyřané, Babyloňané, Egypťané. Často bylo její pěstování pod patronací některého z bohů, například v Egyptě bylo zasvěceno bohu Osirisovi.
Jistě už většina z nás slyšela o bakchanáliích, tedy antických slavnostech Řeků, kterými oslavovali boha Dionýsa čili Bakcha, syna nejvyššího boha Dia. Byly to bouřlivé slavnosti, plné všeobecného hýření, sexuální nevázanosti a bohatýrského popíjení vína; to vše pochopitelně k uctívání onoho boha. Řekové víno popíjeli, ale byli také zkušenými pěstiteli révy a výrobci vín. Kromě běžných vín uměli vyrábět i speciality, jako vína kořeněná, ochucovaná bylinami či medem. Zkušenostmi se dopracovali k vědomostem, které bychom mohli označit jako „vinařskou chemii“. Pro sedimentaci kalů, tedy vyčistění vín od kvasnic a pro zrání vína používali amfory, kde se v úzké dolní části kaly dobře usazovaly a zůstávaly zde zhutnělé gravitací i při vylévání vína. Úzké hrdlo na vrcholu amfory zase zabraňovalo přístupu vzduchu, o kterém se už tehdy vědělo, že vínům škodí. Proto se také amfory uzavíraly korkem či dřevěnými kolíky, které se ještě zalévaly smolou nebo sádrou, aby vína byla chráněna před oxidací a také aby nevysychala. Pro převážení vín po jednotlivých řeckých ostrovech bylo potřebné vína konzervovat – k tomu se používala mořská voda. Bylo tedy tehdy běžné, že tato vína byla slaná.
Pěstování révy a pití vína převzali od Řeků Římané, kteří víno zasvětili svému bohu Jupiterovi. Římané se také brzy stali zkušenými pěstiteli i dobrými výrobci vín. A co víc, nevycházeli jen ze zkušenosti, některé pěstitelské zásady byly přímo nařizovány. Byl například vydán zákaz sázet ve vinohradech zastiňující rostliny, jako lísky, olivy aj. (Uvědomili si totiž, že réva je světlomilná, jak jsme si řekli na začátku našeho besedování o révě a vínech.) Narůstající výhony se vyvazovaly k oporám (první opěrné konstrukce, často ve tvaru pergol). Vinice se oplocovaly a byly ustanoveny přísné tresty za krádeže.
Římané, stejně jako Řekové, vína ředili – pití neředěného vína bylo považováno za barbarství. Pití vín byla společenská záležitost; vína se pila na hostinách, požádaných bohatými, společensky vysoce postavenými osobnostmi v jejich palácích. Je zajímavé, že v té době sice existovaly hospody a putyky, a
V naší poradně s názvem VENKOVNÍ KALA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Navrátilová.
Dobrý den,můžete mě prosím poradit jak sázet kaly na záhon.mají se cibulky nějak
od sebe oddělit,nebo je nechat tak jak jsem je na podzim vyryla.Děkuji.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča.
Když cibule rozdělíte budete mít více hubených kal třeba na různých místech. Když je necháte u sebe, vyroste vám krásný hustý trs silných kal. Je to jen vás.
S květy monstery a následnými plody se setkáme v našich podmínkách především v botanických zahradách, v běžné domácnosti velmi vzácně. Květy se objevují na koncích výhonů, jsou chráněné bílým až krémovitým toulcem, uprostřed pak vzniká plod. Podobají se květu kaly. Asi po 12 ti měsících po odkvětu dozrávají plody, které jsou cca 30 cm dlouhé a 4 cm silné. Jsou jedlé a velice chutné, musejí být ale dokonale zralé. Zralost poznáte podle opadajících spodních šupin (případně odpadne sám celý plod) a charakteristické vůně, která je jakousi kombinací mezi ananasem a banánem. Takto plody také chutnají. V Karibiku a Polynésii jsou běžnou součástí jídelníčku místních obyvatel. Jí se buď za syrova, nebo se z něho připravují marmelády, sirupy či zmrzlina.
Ve svém příspěvku KALA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jitka.
Dobrý den, mám kalu pár let, pěkně hustá a pravidelně mi kvetla, ale musela jsem se z rodinného domku přestěhovat do bytu a problémy začali. Listy kaly stále žloutnou. Rozsadila jsem jí do tří květináčů a všude mi listou žloutnou! Co dělám za chybu, v čem je problém? Co jí chybí? Nerada bych o ní přišla! Poraďte prosím. Děkuji.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milada.
Jaké odrůdy vybrat? A jaké odrůdy jsou nejlepší pro malé pěstitele?
Dostáváme se k tématu, které tvoří náplň části vinohradnictví, zvané Ampelografie, což je obor zabývající se vlastnostmi jednotlivých odrůd. O ampelografii byla napsána řada odborných knih, které kromě popisu toho, jak keře vypadají, také uvádějí jejich požadavky na prostředí a na způsoby pěstování, a také charakteristiky jejich vín.
Kdybychom si chtěli udělat v odrůdách pořádek, mohli bychom je rozdělit např. podle barvy slupky na odrůdy bílé, červené a modré, nebo podle využití na odrůdy moštové a stolní. Ale mnohem zajímavější je podívat se na to, jak dlouho se pěstují na našem území a jak se k nám dostaly. Některé jsou u nás domovem již několik staletí. Patří k nim odrůdy z rodiny Burgundských (dnes podle legislativních dohod správně zvané odrůdy Rulandské), jež k nám opravdu dovezl Karel IV., kterému můžeme děkovat za rozšiřování vinohradnictví v Čechách. Jiné odrůdy se k nám v minulosti spontánně dostaly z dalších území Evropy; připomeňme si např. oblíbené odrůdy Sauvignon či Ryzlink rýnský. Všechno jsou to odrůdy velmi náročné na podmínky pěstování a zároveň jejich vína patří k nejkvalitnějším.
U řady odrůd není přesně znám původ, např. u odrůdy Neuburské. Navíc se v minulých dobách nevedla přehledná evidence popisů odrůd, takže ve starých literárních zdrojích se mohou najít tytéž odrůdy pod několika názvy. U nás byla první přehledná evidence zavedena v roce 1941, což se u odrůd, které zde byly mnohem déle, označuje jakožto rok „povolení odrůd“, přestože nikým jejich pěstování povolováno nebylo – na rozdíl od současných nových odrůd. Nežli se nové odrůdy zapíšou do seznamu povolených odrůd (a smí se z nich vyrábět a prodávat vína nebo hrozny), musí projít tzv. „uznávacím řízením“. To kupodivu není byrokratický akt, ale skutečné vysazení nových odrůd ve zkušebních vinicích a zhruba desetileté pozorování jejich vlastností na stanovišti. A také pochopitelně opakované zkoušení vín vyrobených z jednotlivých ročníků.
Čeští šlechtitelé révy vinné už několik desítek let nejenže udržují nejcennější keře z jednotlivých odrůd, (přemnožených do klonů), ale zabývají se také tzv. „novošlechtěním“, což je kreativní i náročná činnost, při které se vytvářejí nové odrůdy. Asi tak dvacet let trvá, než je nová odrůda povolena. Výsledkem jsou odrůdy, jako např. André, Olšava, Malverina, Veritas, Florianka, Erilon a řada dalších.
V minulém století k nám přicházely odrůdy z jiných zemí cíleně vyšlechtěné a tam registrované, které se vyznačovaly takovými pěstitelskými vlastnostmi a takovou kvalitou vín, že se postupně rozšířil
Při každém řezu vlastně keř stále maličko omlazujeme. Prostředkem k tomu jsou zásobní čípky, o kterých jsem se již dnes zmínila, a také pravidlo, na základě kterého se ono omlazení provádí – jmenuje se princip Guyotova řezu. Spočívá v tom, že se na keři z jednoletého dřeva nařezává dvouoký čípek a nad ním plodonosný čípek nebo tažeň. Nad ním (myšleno morfologicky, tedy blíže kmeni nebo starému dřevu) je vždy zásobní čípek. Při rašení z každého očka začne vyrůstat letorost (pokud ovšem očko v zimě nezmrzlo). Z dvouokého zásobního čípku tedy vyrostou dva letorosty, které se v následujícím roce využijí stejně: spodní na zásobní čípek a ten horní na plodonosný čípek nebo tažeň.
Zdravé očko
Očko poškozené mrazem
Pokud zásobní čípek takto využít nelze, třeba proto, že jeden z výhonů je krátký, musíme vyhledat jiný vhodný výhon pro nařezání plodonosného čípku nebo tažně a výhon morfologicky postavený pod ním využijeme na zásobní čípek. Vtip řezu spočívá v tom, že vše za jednoletým dřevem, ponechaným na keři, se odřízne, tedy všechno nevyužité jednoleté i dvouleté dřevo. Tímto způsobem se keř každoročně maličko omladí a nerozrůstá se do stran, odborně: „nevysoukává se“. Tento postup je důležitý proto, že při řezu omezuje počet řezných ran. A co pro révu řezná rána, to poškození cévních svazků, které se musí s tímto poškozením vypořádat tak, že „odbočí“. Důsledkem je „křivolaká“ cesta pro živiny proudící z kořenů. Při ponechání většího počtu řezných ran na keři jsou rostoucí letorosty špatně vyživovány. Tento „trošku zmlazovací“ princip se využívá při všech způsobech tvarování keře, ať jde o tvary vrcholové nebo kordonové. Viz následující obrázek:
řez vinné révy obrázky
A jaké jsou ty způsoby tvarování?
Rozlišují se dva typy: tvary vrcholové a kordonové. Vrcholové tvary tvoří kmen z víceletého dřeva, zakončený jednoletým výhonem, který se podle délky, jak již víme, často označuje tažeň. Tažeň se na kmeni obvykle ponechává jen jeden, někdy (při požadovaném větších zatížení) dva. U kordonových tvarů víceleté dřevo vytváří kromě kmene také ramena, na kterých se nařezávají čípky, vždy střídavě zásobní a plodonosné. Vrcholové tvary se obvykle používají v produkčních vinicích, kde záleží na jednoduchosti a rychlosti provádění řezu. Kordonové tvary naopak často využívají pěstitelé na zahrádkách, kde se pomocí kordonových ramen dají keře tvarovat do požadovaných tvarů, například na pergoly nebo révové stěny. Takováto tvůrčí činnost zahrádkáře často svede k přetěžování keřů vysokým počtem ponechaných oček. Proto je vždy dobré myslet na
Ve svém příspěvku KVĚTINA KALA PĚSTOVÁNÍ V KVĚTINÁČI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Draha Pokorna.
Dostala jsem loni v listopadu kalu tmavomodrou až do fialova k narozeninám v květináči. Krásně kvetla ale běhemdvou měsíců asi ztratila listy a zůstala tak. Nevěděla jsem co dál, protože nemám žádné zkušenosti s pěstováním kali. Tak jsem ji přesadila do věšího květináčku a sem tam zalila.Teď ale běhemměsíce a půl narostli nové listy pěkné, ale začínají mít hnědé fleky a nevypadá to vůbec hezky.Tak jsem se chtěla někoho z Vás přes meil zeptat co s tím dál mám dělat.Zatím květ není v dohlednu.Květináč má průměr asi 16cm,cibulka tak8cm.Za případné rady velice děkuji Pokorna draha
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kateřina.
Dobrý den, prosím můžete mně poradit jak pěstovat kaly z hlízy v květináči? Nikde přímo toto nemohu na internetu najít .Zasadili jsme s manželem hlízy v dubnu do dvou květináčů, jednu žlutou a jednu oranžovou, žlutá se dere po měsíci na svět, oranžová vůbec.Jsou na parapetu na jižní straně ,doma teplota 21 stupňů, pravidelně rosim , i hnojim 1x týdne, ale nevím jak často zalévat, aby zase neuhnily jak často hnojit, jak velký kvetinac, zda už v těchto začátcích jim svítit když nesvítí slunce, prosím můžete poslat odkaz kde tyto info najdu nebo mně poradit?
Předem tisíceré díky. Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Jenže kosové jsou snad ještě vynalézavější než špačci a i přes síťku jednotlivé bobulky rozklovávají a hodují tak přímo na keřích. I když kombinujeme všechny metody, musíme se smířit s tím, že nějaké ztráty budou. Vraťme se ale na začátek. Minule jsme začali velké téma: zakládání vinice.
Ano, věnovali jsme pozornost klimatickým, stanovištním a půdním podmínkám, ve kterých se révě daří. Pokud jsme si jisti, že tomu tak bude i na našem stanovišti, je potřeba si připravit půdu.
Profesionální vinohradníci si nejprve nechají provést rozbory půd, aby zjistili, co je v půdě v nadbytku, co chybí a co je potřeba přidat. Pedologové, specialisté na zemědělské půdy, vyjadřují množství živin v půdách ve speciálních jednotkách, označovaných ppm, což je počet miligramů té které živiny v jednom kilogramu půdy. Výsledky rozborů tedy zahrnují čísla vyjadřující množství jednotlivých živin právě v ppm. Vinohradník, který chce založit novou vinici, kromě výsledků půdních rozborů potřebuje vědět, jaký půdní druh na své budoucí vinici má a také, kolik procent jílu je v půdě obsaženo. Tyto informace se porovnávají s hodnotami živin, které by v nově zakládané vinici být měly, a pokud v půdě chybí, je nutné tyto živiny ve správném množství do půdy dodat.
Každá živina se v půdě chová jinak. Každý, i začínající zahrádkář ví, že problematický je dusík. Dusík, pokud je dodán například ve formě ledku, v půdě dlouho nevydrží, vyplavuje se. Ostatní formy dusíkatých hnojiv se s časem na ledkovou formu přeměňují (říkáme tomu mineralizace), takže lze obecně říci, že dusíkem nelze hnojit do zásoby. Jedna možnost však existuje. Používala se po řadu předchozích století, v dobách, kdy neexistoval chemický průmysl a průmyslová hnojiva. Naši předkové totiž měli pro pole i pro vinice jen jediné hnojivo, a to hnůj od vlastního dobytka. Dnes můžeme používat nepřeberné množství druhů průmyslových hnojiv, včetně průmyslově vyráběných hnojiv organických.
Myslíte takové ty granule vyrobené z koňského hnoje nebo ze slepičinců?
Třeba, do některých se taky přidává rašelina nebo jiný odpad – drcený biomateriál. Označují se také jako biokomposty.
Drobný pěstitel si vystačí s vlastním kompostem, často obohaceným hnojem domácích zvířat, která chová. Další elegantní možností, jak získat organické hnojivo je tzv. „zelené hnojení“, což jistě každý zahrádkář zná. Důležité je, aby směska na zelené hnojení obsahovala rostliny vytvářející dostatek biohmoty a také rostliny z čeledi bobovitých. Ty totiž žijí v blízkých přátelských vztazích s nitrifikačními bakteriemi, které umí zpracovávat vzdušný dusík z půdního vzduchu. Směska se vysévá obvykle v polovině vegetace, seká se
V naší poradně s názvem KOŘENY TÚJE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Zdeněk .
Soused vysadil v blízkosti hranice našich pozemků (cca 75 cm od
plotu ) túji, která v tuto chvíli měří asi 20 m. Túje je zároveň vzdálena asi 5 m od mého domu a já mám obavu aby kořenový systém túje nenarušil jeho základy. Jsou moje obavy opodstatněné?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča.
Vaše obavy jsou neoopodstatněné. 75 cm je pro túje dostatečná vzdálenost od plotu a základy vzdálené 5 metrů od túje jsou také bez ohrožení. Túje není v tomto směru agresivní. Problém by mohl nastat, když byste chtěl na své zahrádce pěstovat hrušeň. Ta totiž nemá ráda v blízkosti žádné túje. Hrušeň v blízkosti tújí neprospívá a trpí skvrnitostí listů.
Rousná zakrslá patří mezi okrasné a zároveň i užitkové plemeno zakrslé hrabavé drůbeže. Kdysi bylo i ozdobou našich vesnických dvorků a jeho obliba v dnešní době, kdy každý chovatel klade nárok na prostor, popřípadě pořizovací cenu krmiva, náhle stoupá. V současné době existuje řada barevných rázů tohoto plemene, například zakrslá rousná modře tečkovaná, modrá, černobílá, černá, bílá, žíhaná, zlatokrká, stříbrokrká, žlutá i porcelánová a tříbarevná. Pro toto plemeno se vžil lidový název „liliputka“.
Tyto temperamentní slepičky jsou malé, jejich váha nepřekročí 0,6 kg. Malou hlavu s oranžově červeným okem zdobí malý vzpřímený hřebínek a velmi malé laloky. Silný zobák má rohovou až modrou barvu. Krk je poměrně krátký a silný, přechází v široká, na první pohled déle působící záda. Trup slepičky je široký a krátký s kulatým, širokým břichem. Křídla jsou dlouhá, ocas středně dlouhý, plně opeřený a otevřeně nesený. Peří je pevné, ale měkké. Krátké nožky, běháky, mají barvu olova a jsou zdobeny hustými rousy.
U kohouta zdobí malou hlavu vzpřímený středně silný hřeben (červený), červený obličej, u vousatých rázů bohatý vous, červené ušnice, malé, kulaté laloky a silný zobák. Vzpřímený silný dozadu prohnutý krk navazuje na široká krátká záda. Na plném, širokém a hlubokém břiše je jemné peří, přecházející na holeních v bohaté supí kalhotky. Běháky stejné barvy jsou rovněž jako u slepice pokryty hustými rousy. Také ocas je silný, plný, vějířovitý a poměrně vysoko nesený. Kohoutci mají svou váhu do 0,7 kg.
Slepičky pohlavně dospívají mezi 6–8 měsíci věku a snášejí vajíčka bílé skořápky o hmotnosti 30 g. Při dobré a kvalitní pastvě na travnatých výbězích se rády pasou, sbírají travní semena, brouky. Jejich průměrná roční snůška dosahuje až 120 ks vajec. Slepičky jsou rovněž velmi dobré a šikovné kvočny, kuřata se pod nimi líhnou po 21 dnech, jsou čilá a temperamentní.
Toto plemeno je třeba chovat v suchu, na kamenitých nebo travnatých výbězích. Pokud tomu tak není, jejich ozdobné rousy vypelichávají a drůbež tak ztrácí na kráse.
Zakrslé rousné slepičky se s radostí doporučují všem chovatelům, také mladým a začínajícím nadšencům, kteří se zajímají o chov hrabavé drůbeže. Chov rousných zakrslých slepic je totiž téměř bezproblémový, slepičky jsou odolné, otužilé a shánlivé. Mají relativně nízké nároky na prostor, pokud je ale chceme vystavovat, je potřeba přizpůsobit podlahu tak, aby nedošlo k poškození rousů. Nevhodné jsou tvrdé betonové povrchy, důležité je čisté prostředí a speciální podestýlka. Vhodná je například hluboká podestýlka z hoblin.
I když nelze popřít výhody zatravněného výběhu, co se&n
V naší poradně s názvem BUKSUS se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Maruška.
Máme na zahrádce asi 8 buksusů. Je jim asi 15 let, manžel se o ně stará, stříhá je do tvaru koule. Problém je v tom, že nám je za tuto zimu všechny občůral náš pes, který si jich do teď nevšímal. Obrazí, když ty spálené větvičky ostříhám? Děkuji za odpověď. Maruška
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča.
Spálené větvičky buksusu je třeba ostříhat a počkat až znovu obroste. Pokud bude řez hluboký, tak dorůstánì bude zdlouhavé a bude potřeba zřejmě změnit i tvar rostlin. Růst můžete trochu podpořit dusíkatými hnojivy.
Pokud nevlastníte zahrádku, můžete zkusit pěstovat maliny na balkoně. Rostou a plodí nádherně, květináče na jednu rostlinu stačí mít o objemu jen cca 15 litrů. Pěstují se v podstatě stejně jako na zahradě. Vybrat si můžete mezi druhy jednoplodícími (Granát, Lloyd George, Rubín, Veten, Zeva II), které zrají v létě, nebo stáleplodícími (Ada, Heritage, Ljulia, Medea), ty plodí dvakrát za sezonu. Výhony malin průběžně usměrňujte, jinak se divoce rozrostou. Vhodná je opora, například treláž na zdi, nebo alespoň tyče s příčkami, ke kterým výhony vyvazujte.
Přesazování volte asi v intervalu, kdy potřebujete z květináče dostat většinu odplozených „pařízků“. Nejlepší doba pro přesazování je na počátku rašení. Interval každé třetí (čtvrté) jaro asi bude optimální. Samozavlažovací květináče jsou ideální, ale je potřeba volit takové, aby je v zimě ponechaná kaluž vody neroztrhala (případně místo, kde by se kaluž vytvářela, na zimu vyplnit rašelinou). Není potřeba při přesazování postupně rostlinu dávat do většího květináče, ale jen vyčistit kořenový systém od odplozených oddenků a dát novou výživnou zeminu do původní nádoby.
Řez malin pěstovaných na balkoně je stejný jako u malin rostoucích na zahrádce, viz výše v článku. Vždy záleží na tom, o jakou odrůdu se jedná. Prořezávejte všechny mrtvé výhonky a větvičky, které brání novému růstu. Zároveň tvarujte malinovník, ať vám nepřeroste přes hlavu.
Pokud bydlíte v oblasti, kde je tuhá zima, přesuňte maliny do garáže. Během zimního období rostlina spí, takže ji zalévejte pouze tak, aby zůstala naživu. Malinovník dejte zase ven, až přejdou první jarní mrazíky. V případě, že nechcete maliny přesouvat, květináč dobře zaizolujte a použijte mulčování pro ochranu kořenů.
Ve svém příspěvku CLEMATIS se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Bartková ludmila.
dobrý den,
potřebuji poradit,na clematisu se objevují rezavé listy málo kvete,ošetřuji talentem,stanoviště je snad v pořádku na sluníčku kořeny zastíněné,málo výhonů ,jak stříhat ,děkuji bartková
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Libor.
Clematis neboli plamének není náročný na půdu, prakticky v každé zahrádce roste dobře. Pokud je substrát kyselý, tak se doporučuje párkrát do roka půdu povápnit (zalít vápennou vodou). Důležité u klemátisu je zachování kořenů ve stínu a hlavně v chladu a naopak zelenou část vystavit na plné slunce. Z tohoto důvodu není vhodné jeho pěstování v nádobách. Nesnáší totiž přemokření a přehřívání kořenů. Úplně stačí, když ho zasadíte volné půdy a kolem něj vysadíte asi 50 cm vysoké letničky, které vytvoří potřebný stín a chládek. Stříhání se provádí jednoduše. Před tím, než začne clematis rašit se část zdravých výhonů seřízne na délku zhruba jednoho metru od země a zbylá část se seřízne na délku 40 cm od země. Takto vám znovu pěkně a hustě obrazí do velkých délek.
K hnědnutí listů a malému počtu květů: buď máte nevhodný kultivar a nebo máte v blízkosti rostlinu, která roznáší plísňové choroby. Často to bývají například jalovce, túje, nebo hrušně a to v okruhu až stovek metrů. Máte na výběr několik možností jak to řešit. Buď clematis vykopejte a nahraďte ho jinou odrůdou, například od souseda, kterému roste dobře. A nebo zkuste změnit fungicid a na místo Talentu použijte například Dithane DG NeoTec, Delan 750 SC a nebo Topas C 50 WP.
Vřesovcům obvykle vyhovuje slunečné stanoviště nebo polostín. Vřesoviště se může nacházet ve svahu, ale i na rovině. Vřesovce vysazujte do předem připraveného záhonu, a to buď na jaře (od března do května), nebo na podzim (od října do listopadu). Základní podmínkou je, aby rostliny stihly do léta nebo zimy zakořenit a byly tak odolnější proti suchu a mrazu. Vysazujte je nejlépe kvetoucí, abyste mohli daný kultivar ve vřesovišti správně barevně umístit a sladit s jinými rostlinami. Vzdálenost mezi rostlinami při výsadbě by měla odpovídat jejich výšce. To znamená, že to může být v případě nižších druhů dvacet centimetrů, u vyšších druhů od třiceti do padesáti centimetrů. Před výsadbou vložte kořenový bal do odstáté vody, rostlina se snadněji ujme. Ideální zemina (s kyselostí menší než pH 5) by měla pro téměř všechny druhy vřesovců obsahovat písek a rašelinu, také by měla být dostatečně humózní a jen mírně vlhká. Nejlépe je zakoupit speciální substrát v zahradnictví nebo si jej můžete namíchat sami. Pokud půda obsahuje vápník, vyměňte ji, případně do ní vmíchejte rašelinu, jehličí a dubové listí. Výjimkou je vřesovec pleťový, který snese i mírně alkalickou půdu. Po výsadbě namulčujte okolí rostlin drcenou kůrou nebo dubovým listím.
Kořeny těchto rostlin nemají příliš v lásce okopávání, takže se doporučuje důkladně odstranit veškerý plevel již při zakládání vřesoviště. Velmi důležité je zalévat vysazené rostliny během hlavního vegetačního období, a to minimálně do doby, než vzniknou souvislé porosty. Je nutná pravidelná zálivka. Stálou vlhkost pomůže udržet mulčovací vrstva, nejlépe drcená borka, která zároveň omezí prorůstání plevele. Nezapomínejte ani na přihnojování speciálními hnojivy (bez obsahu vápníku!), které jsou určeny pro tyto rostliny. Ale nepřežeňte to, nadbytek živin totiž zvyšuje riziko napadení chorobami a škůdci. Během silnějších mrazů vyžadují čerstvě vysazené druhy vřesovců zimní přikrývku (nejlépe smrkovým chvojím či listím). Brzy na jaře ji však nezapomeňte odstranit. Pokud chcete mít na své zahrádce opravdu nádherný barevný koberec, nezapomeňte rostliny každoročně řezat. Staré rostliny nevypadají pěkně a málo kvetou. Jedině řez vám zajistí kompaktní, hustý tvar a bohaté kvetení. Vřes obecný je nejlepší řezat pozdě na podzim (po odkvětu) nebo na jaře (to však neplatí pro zakrslé kultivary). Vřesovce se naopak musí zase řezat ihned po odkvětu, a to tak, že se jednotlivé špičky zkracují střídavě o třetinu, čtvrtinu a osminu z výšky rostliny.
Vřesovce se množí buď vrcholovými řízky přibližně 7 cm dlouhými, a to nejlépe v letním období (v červenci a srpnu), nebo dělením větších trsů (na jaře).
Hypermangan je silný oxidant (okysličovadlo) používaný v lékařské praxi k jednoduchým dezinfekčním zákrokům. Jeho účinek spočívá v silném okysličení, které likviduje zárodky houbových chorob a patogeny. V zahradnické praxi se hypermangan používá při různých plísních i pro moření sadby cibulnatých a hlíznatých rostlin.
Obecně platí, že plody rostlin napadené plísní bramborovou nejsou vhodné ke konzumaci. Vyhnout by se jim měli zejména nemocní, starší lidé a děti, u kterých mohou být účinky toxinů zesílené. Záleží také na stupni napadení a postižení plodů, určitě je škoda vyhodit krásné plody jen s malými kazy na kráse, ale v tom případě bychom plody měli ještě navíc tepelně zpracovat. Plíseň na plodech se řadí mezi houbové choroby, navíc se mohou rozvíjet na rankách plodů i různé další houby. V těchto případech je pak těžké zodpovědně a jednoznačně odpovědět, zda je možné takovéto plody konzumovat, protože každá houba (ať makro- nebo mikroskopická) totiž žije z podkladu, jehož látky využívá jednak ve svůj prospěch a růst a část pak vrací ve formě toxinů, často velice jedovatých a zdraví nebezpečných. Dnes už také nikdo nedoporučuje ani vykrajování nahnilých jablek a o zelenině to platí podobně. Tudíž zvažte ošetření plodů již nakažených plísní.
Velice dobrou radou je prevence spočívající v použití hypermanganu na zahrádce či zahradě v zálivkové vodě již u mladých výsevů rostlin. Dávkování je nutné trošku prakticky odzkoušet, protože odolnost rostlin je závislá nejen na jejich stáří (mladé semenáčky budou citlivější), ale i na vytvořené voskové vrstvičce na listech – otužená sadba je připravenější snášet podmínky venku lépe než neotužená, u níž se vosková vrstvička po vynesení ven teprve musí během několika dnů vytvořit. Hlízy a zásobní orgány rostlin snesou mnohonásobně vyšší koncentrace. I tady se vyplatí opatrnost a praktická zkušenost, takže ze začátku raději používejte koncentrace nižší. Zdravotní závadnost takto ošetřených rostlin a plodů by měla být mizivá, navíc před každou konzumací přeci vše důkladně myjeme a zbytky hypermanganu jsou snadno rozpustné a tím i odstranitelné. Vždy však hypermangan u plodů používejte jen jako prevenci. Nikdy nekonzumujte již plísní napadené plody.
