Kyselina sírová patří mezi nejdůležitější průmyslově vyráběné chemikálie. Její vzorec je H2SO4 a triviální název „vitriol“. Jde o velmi nebezpečnou žíravinu. Při kontaktu koncentrované kyseliny sírové s pokožkou dochází k závažnému poleptání, vdechnutí jejích výparů může způsobit poruchy dýchání a její požití může být až smrtelné.
Výroba
Koncentrovaná kyselina sírová (96–98%) je hustá olejnatá kapalina, 1,8krát těžší než voda. Je neomezeně mísitelná s vodou, při ředění se uvolňuje velké množství tepla. Má silné dehydratační účinky, zuhelnaťuje většinu organických látek. Je hygroskopická, pohlcuje vodní páry. Koncentrovaná kyselina sírová je velmi reaktivní a má oxidační účinky. Reaguje téměř se všemi kovy kromě železa (pasivuje jej), olova, zlata, platiny a wolframu. Zředěná kyselina sírová nemá oxidační schopnosti a reaguje s neušlechtilými kovy za vzniku vodíku a síranů, s ušlechtilými kovy nereaguje. Kyselina sírová je silná dvojsytná kyselina, která tvoří dva typy solí – sírany a hydrogensírany.
Kyselina sírová byla známá již od středověku, kdy byla připravována arabskými alchymisty suchou destilací (tepelným rozkladem) zelené skalice. Nebyl o ni příliš velký zájem, proto byla připravována pouze v malých množstvích v lékárnách. Teprve v 17. století se zvýšil zájem o její výrobu, což souviselo s jejím využitím při bělení tkanin a jako rozpouštědla při barvení oblíbeným modrým barvivem indigem. Nejprve se vyráběla ze zelené skalice stejným způsobem, jako ji vyráběli alchymisté, poté se vedle zpracování zelené skalice z důlních vod začaly uplatňovat další postupy, zejména výroba z vitriolových břidlic.
Zpracování vitriolových břidlic se stalo v 2. polovině 18. století základem pro výrobu české dýmavé kyseliny sírové – olea. Provozy, ve kterých tato výroba probíhala, byly nazývány „olejny“. Tuto výrobu ve velkém zavedl Jan Čížek v roce 1778 v chemickém závodě ve Velké Lukavici u Chrudimi a brzy poté následovaly další podniky, ve kterých se česká dýmavá kyselina sírová začala vyrábět. V první polovině 19. století se česká dýmavá kyselina sírová stala celosvětově známým pojmem a na její výrobě byl závislý německý i anglický textilní průmysl. V 70. letech 19. století u nás dosahovala roční produkce kyseliny sírové 6 000 tun. Na konci 19. století tato výroba zanikla.
Podstatou výroby bylo pálení (tepelný rozklad) síranu železitého, který se získával větráním a vyluhováním vitriolových a kyzových břidlic. Vznikající oxid sírový byl pohlcován ve vodě nebo kyselině sírové.
Jiným způsobem výroby kyseliny sírové byla komorová výroba, která byla spuštěna v Anglii v Oxfordu již v roce 1746. U nás byla výroba anglické kyseliny sírové z dovážených surovin (sicilské síry a chilského ledku) poprvé zavedena ve Velké Lukavici v roce 1807. Jednalo se o nitrózní způsob výroby, při němž se k oxidaci oxidu siřičitého používal oxid dusíku. Oxidace probíhala v uzavřených olověných komorách. Ztráty oxidu dusíku při výrobě kyseliny sírové podstatně snížil J. L. Gay-Lu
V naší poradně s názvem WWW KYSELINA SÍROVÁ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jaromír Repáň.
rád bych koupil kyselinu sírovou tak 70% extrakt tak 20 lirů. poradí mi někdo kde
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča.
70% kyselinu sírovou můžete koupit v minimálním množství 50 litrů. Dodává se ve speciálním soudku, který je vratný oproti záloze. Cenu a způsob dodání musíte dohodnout individuálně. Obchod má několik výdejních míst. Dotaz na cenu pořídíte tady: https://oqema.cz/cz/dotaz/K…
A vydejní místa jsou vidět tady: https://oqema.cz/cz/kontakt…
Kyselinu solnou je možné využít i do bazénů, v nichž slouží ke snížení pH vody. Ke snížení pH vody z alkalického na kyselé lze použít obyčejnou 31% kyselinu chlorovodíkovou/solnou (HCl).
Pro snížení pH o hodnotu 1,0 v bazénu o objemu 40 m3 jsou třeba 2 litry kyseliny solné. Kyselinu nejprve nařeďte vodou v 15litrovém kbelíku – vždy po jednom litru kyseliny. Dodržujte bezpečnostní zásady práce s kyselinou a nalévejte zásadně kyselinu do vody! Naředěnou kyselinu následně za spuštěné filtrace nalijte do bazénu a nechte ji zhruba 12 hodin působit. Poté testerem zkontrolujte hodnotu pH, a budou-li naměřené hodnoty příliš vysoké, celý proces opakujte. Doporučená hodnota pH bývá 6,8–7,2.
Při práci s kyselinou může dojít k poleptání sliznic, kůže, zasažení očí a nadýchání se výparů. Vždy je potřeba pracovat v ochranných pomůckách (gumové rukavice, brýle).
Ve svém příspěvku KYSELINA DO BAZÉNU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Alexandr starzinský.
Zdravím, nevím zdali jsem to nějak nepochopil, ale co tedy na snížení PH v bazénu? Kyselinu sírovou nebo solnou tedy ne? Na jiném foru to doporučují, tedy solnou spíše pro tvrdou vodu (to je můj případ), nikde jsem nečetl že narušuje hadice nebo spoje. Vždyť z obchodu PHmínus je vlastně kyselina sírová, nevím v jaké koncentraci ale to je asi skoro jedno. Ze své praxe již druhý rok používám solnou a myslím že to plně vyhovuje, zdravím A.S.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Bazen servis moric.
Mam dlouhodobe poznatky, ze prave solna tohle udela.nestane se za rok, nebo za dva.podruhe i vyrobci chlorinatoru to primo zakazuji, protoze to odpali desticky, kde dochazi k elektrolize...ale je to vas problem.rad k vam pojedu na drahy servis.
Ke snížení pH vody z alkalického na kyselé lze použít obyčejnou 31% kyselinu chlorovodíkovou neboli kyselinu solnou (HCl). Za jeden litr v obchodech zaplatíte kolem 30 Kč.
Ke snížení pH o hodnotu 1,0 v bazénu o objemu 20 m3 je dle zkušeností potřeba 1 litr kyseliny solné. Kyselinu se doporučuje nejprve naředit vodou v 10litrovém kbelíku. Naředěnou kyselinu následně za spuštěné filtrace nalijte do bazénu a nechte ji zhruba 12 hodin působit. Poté testerem zkontrolujte hodnotu pH, a budou-li naměřené hodnoty příliš vysoké, celý proces opakujte. Doporučená hodnota pH je 6,8–7,2.
S kyselinou solnou pracujte raději v ochranném oděvu, rukavicích a brýlích.
Využití kyseliny chlorovodíkové (solné) je především v průmyslu, ale v současnosti se doporučuje i ke snižování pH v bazénech. Koncentrovaná kyselina chlorovodíková je 37% vodný roztok chlorovodíku. V této koncentraci má nejmenší pH, a je tedy nejúčinnější (a nejnebezpečnější).
Ionizátory vzduchu mohou „ozdravit“ znečištěný vzduch v městském bytě, pomohou alergikům, zlepší krevní oběh, imunitu a působí proti depresi.
Pokud trpíte dýchacími potížemi, alergiemi či jinými civilizačními chorobami, naordinuje vám lékař v letních měsících nepochybně pobyt u moře. Nejpřirozenějším lékem je v tomto případě vzduch, konkrétně záporně nabité ionty v něm. Nemusí vás ovšem trápit žádná z těchto nemocí, abyste poznali, že takový pobyt udělá lépe i vám.
Vzduch v přírodě obsahuje kladné ionty (kationty dusíku) a záporné ionty (anionty kyslíku a páry). V čistém prostředí se udržuje přibližně shodný poměr iontů obou polarit. Člověk však svým působením tuto harmonii často narušuje. Zjištěné optimální množství iontů ve vzduchu je minimálně 1 000 až 1 500 na cm3, což splňuje přirozené klima v lesích a na horách. Ještě přípustné množství iontů je 200 až 250 na cm3. V bytech umístěných v centrech měst se však hladina aniontů pohybuje ještě níže, okolo 100 na cm3.
Domy z klasických stavebních materiálů (kámen, cihly či dřevo) kvůli své nízké vodivosti udržují přibližně stejný poměr iontů jako venku, asi o polovinu méně aniontů se nachází v panelové stavbě, v budově ze železobetonu se nevyskytují téměř žádné. Jejich množství se dále snižuje v prostředí, kde se shlukuje velké množství lidí, kde jsou v provozu počítače, televize nebo zářivky, kde je interiér vybaven předměty z umělých materiálů a plastů, kde je vzduch upraven klimatizací (proto se v autech a letadlech nenachází anionty téměř žádné) nebo kde je vzduch znečištěn cigaretovým kouřem.
V dnešní době je již téměř nemožné nemít ve svém okolí žádného alergika. Alergie jsou moderním onemocněním. Moderním v negativním slova smyslu, neboť ho nepřímo zapříčinila modernizace společnosti. Přírodním antihistaminikem se mohou stát právě záporně nabité ionty v ovzduší. Ty se po vdechnutí dostávají do krve, kde poté zvýšená koncentrace iontů v krvi působí jako regulátor látek zodpovědných za alergie či astma. Pro naše zdraví je příznivý i fakt, že vlivem aniontů dochází k likvidaci cigaretového kouře.
Umělá ionizace čistí vzduch a kromě toho, že ho činí čerstvějším, zbavuje ho také i velkého množství prachových částic. Ionizátory pracují na různých principech. V současnosti jsou nejrozšířenější přístroje kombinující čističku vzduchu s ionizátorem využívajícím takzvaný iontový vítr – vzduch je hnán kazetou přístroje, kde jsou prachové částečky pohlcovány a vzduch ionizován. Tento technologický princip je bezhlučný a nízkonákladový, čímž byly odstraněny nešvary jeho předchůdců.
Ionizátory jsou na trhu v mnoha variantách – ionizátory pokojové, stolní, st
Ve svém příspěvku KYSELINA SÍROVÁ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Kučera josef.
Prosím je možné nalít kyselinu sírovou do bazénu abych se zbavil řas a vyčistila se mi voda.
je možné takovou vodu požívat ke koupání,jestli ano tak v jaké koncentraci
Děkuji za odpověd´
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Mnoho lidí si už ani neumí představit, že by žili jinde než v rodinném domě. Vyhovuje jim mít své soukromí, které neruší žádný hluk ze sousedních bytů. Spousta lidí také tvrdí, že právě šatna se zařizuje lépe v rodinném domě než v panelákovém bytě (což už dnes nemusí být pravda). Lidé se ale mohou do rodinných domů stěhovat dvěma způsoby. Buď si nechají rodinný dům přímo postavit podle jejich přání s tím, že zde se už v návrzích může počítat se šatnou, nebo se nastěhují do domu, který byl již dříve postaven, a oni se přizpůsobí rozložení jeho místností, nebo si místnosti upraví. V tom prvním případě kdy si člověk dům nechá postavit, už tedy může od začátku s šatnou počítat, to znamená, že pro ni může vymezit speciální místnost, nebo například počítat s větší ložnicí s tím, že u jedné stěny bude umístěná šatna. V případě, že se majitel rozhodne, že chce mít šatnu v oddělené místnosti, obvykle ale zároveň chce, aby vchod do této místnosti vedl z jeho ložnice. Bylo by velmi nepraktické mít například šatnu v přízemí, ale ložnici v patře. Oddělená šatna má tu výhodu, že opravdu poskytuje dostatek soukromí a zároveň k uskladnění mohou sloužit všechny čtyři stěny místnosti. I ve větších ložnicích, kde bude umístěná šatna přímo v místnosti, může ale šatna poskytovat dostatek soukromí, pokud se zvolí vhodné oddělení od zbytku ložnice, taková šatna ale obvykle poskytuje o něco méně úložného prostoru. V některých domech se dokonce s šatnami počítá do všech ložnic (včetně dětských pokojů, protože i děti mívají větší množství oblečení).
Šatna v samostatné místnosti
Šatna v samostatné místnosti může sloužit nejen jako „skladiště“ oblečení a módních doplňků, ale může být i klidnou oázou. Záleží na člověku, co vše si v takové šatně vytvoří. Pokud chce i v této místnosti ušetřit místo, může stěny obložit vestavěnými skříněmi, které bývají přehledné a mohou být i uzavíratelné, což je výhoda, protože pak se na oblečení nepráší. Uprostřed místnosti pak vznikne prostor, který může majiteli, nebo majitelce sloužit jako místo, kde si může sednout, zatímco bude rozjímat o tom, co si ten den má vzít na sebe. Vhodné je také alespoň jeden „němý sluha“, na nějž si budete odkládat oblečení, které jste měli ten den na sobě. Samozřejmě by tu neměl chybět také koš na prádlo, protože se jistě občas stane, že vytáhnete něco, co budete chtít raději přeprat. Také by taková místnost měla být vybavená žehličkou a žehlicím prknem, obzvlášť když součástí šatníků jsou šaty a košile, které občas potřebují „dožehlit“. V neposlední řadě zde musí být umístěné dostatečně velké a osvětlené zrcadlo. Důležité ale je, aby celá tato místnost byla dost
