Muchovník (Amelanchier) je rod s asi 20 druhy keřů a malých opadavých stromů z čeledi růžovitých. Rod je původní v teplých oblastech severní polokoule, kde roste především na stanovištích, na nichž probíhá stadium rané sukcese. Nejvíce druhů je v Severní Americe, obzvláště v USA a Kanadě. V Evropě je původní muchovník oválný (Amelanchier ovalis), výskytem zasahuje až na jižní Slovensko. Dříve se vyskytoval jen na vápencích Karpat, nyní i zásluhou pěstování v zahrádkách zplaňuje. V USA muchovník roste jako původní dřevina ve všech státech kromě Havaje. Dva druhy muchovníku najdeme v Asii. Tyto rostliny jsou zahradnicky cenné a jejich plody jsou důležité pro divoká zvířata. Lidem je ovoce muchovníku téměř neznámé, k jídlu jej průmyslově pěstují jen v některých lokalitách, dříve se sušené malvice užívaly jako náhražka hrozinek.
Muchovníky rostou do výšky 0,2–20 m jako řídké dřevité keře nebo malé stromy se vzpřímenými kmínky. Kůra je šedá nebo méně často hnědá, hladká nebo popraskaná u starších stromů. Listy jsou opadavé, řapíkaté, střídavé, jednoduché, různě eliptické až kulaté, 0,5–10 × 0,5–5,5 cm velké, od tenkých po kožovité, s povrchy hladkými nebo hustě ochlupenými v květu a v dospělosti. Listy se na podzim výrazně barví do červena nebo oranžova. Květenství je sestavené ve vzpřímených nebo převislých hroznech, s 1 až 20 květy, a to buď v seskupení jednoho až čtyř květů, nebo hroznu se čtyřmi až dvaceti květy. V květu je pět bíle (vzácně poněkud růžových) kulatých lístků, 2,6–25 mm dlouhých. Květy některých druhů se objevují na začátku jara, v březnu, další kvetou ještě v červnu. Letní kvetení je cenné, protože jde o období, kdy kvete jen málo keřů. Plodem je malvice, v barvě od červené přes fialovou až po téměř černou, 5–15 mm velká, ve škále chutí od nasládlé, šťavnaté po suchou a mdlou. Zraje v létě.
Odrůd muchovníku je velká řada, patří mezi ně: muchovník kanadský, oválný, hladký muchovník velkokvětý 'Prince William' a také muchovník Lamarckův, který hojně plodí po dobu 40–50 let. Sytě karmínová šťáva plodů je ideální ingrediencí do míchaných nápojů. Plody muchovníku lze zavařovat, použít k přípravě výborných marmelád i sladkých moučníků.
V naší poradně s názvem AMELANCHIER LAMARCKII se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Soukup Jindřich.
Mám asi 10 sazenic muchovníku - nevím jaký druh. Dá se množit řízkováním? Kdy se mají řízky odřezat a pak zasadit ?
Děěkuji za zprávu,
Jindřich Soukup.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Muchovník se rozmnožuje výsevem na jaře, dělením a nebo štěpováním. Muchovník se štěpuje snadno. Roubování se s úspěchem provádí na další rostlinné druhy, jako jsou hloh (Crataegus) a jeřáb (Sorbus). Ve vašem případě si můžete obstarat některou z těchto rostlin, která je již zakořeněná a na ni po posledních mrazech naroubovat odstřižený muchovník. Nebo můžete sazenice rozpůlit v jejich kořenovém balu.
Jedná se o vyšší keř, který dorůstá do výšky mezi 2 až 6 m, jeho šíře je 2 až 5 m. Keř je listnatý, opadavý. Kvete nápadnými bílými květy, a to od dubna do května. Keř dobře snáší přímé slunce a v zimním období je mrazuvzdorný.
Květenství muchovníku je sestavené ve vzpřímených nebo převislých hroznech s 1–20 květy, a to buď v seskupení jednoho až čtyř květů, nebo v hroznu se 4–20 květy. V květu je pět bílých (vzácně poněkud růžových) kulatých lístků, 2,6–25 mm dlouhých. Listy jsou oválné, až 8 cm velké, raší bronzově a zrají do tmavě zelené barvy, na podzim se mění do sytě růžově až zářivě červené.
Tato rostlina má lidové označení indiánská (aljašská) borůvka, neboť její plody jsou borůvkám podobné. Mají cca 1 cm v průměru, temně modrofialovou barvu, zrají již na začátku léta a mají výbornou, sladkou chuť s lehce pikantní, trnkovou příchutí. Na keři vydrží zralé poměrně dlouho, takže je možné je sklízet postupně až měsíc.
Muchovník roste poměrně divoce do hustého a velkého keře. Pokud jej chcete udržet kompaktní, na jaře před rašením jej sestříhejte. Potřebuje kyselou půdu bez obsahu vápence, která bude živná a neustále vlhká, ale dobře odvodněná.
Keř dokonale kombinuje funkci okrasnou a užitkovou. Na jaře je obalený sněhově bílými vonnými květy. V létě přinese bohatou úrodu lahodných plodů a na podzim se jeho listy neuvěřitelně vybarvují. Indiánská borůvka je absolutně mrazuvzdorný keř, a dokonce i květy jsou velmi odolné mrazu, takže bohatě plodí i v letech, kdy vám ostatní ovoce pomrzne. Muchovník tedy nelze než doporučit do každé zahrady. Je možné jej pěstovat i v květináči na terase či balkoně.
Amelanchier je původní rostlina kanadských prérií a v Kanadě se pěstuje v mnoha odrůdách na plantážích. Nejvyšší hodnotou muchovníku je jeho vysoká odolnost vůči zimě a rané dozrávání plodů. Může být pěstován ve vyšších polohách i na krajním severu, kde plodí a dozrává každoročně, a kde jiné ovocné druhy nemohou růst a plodit.
Vysazené rostliny začnou plodit již tři roky po výsadbě a plodí každoročně po dobu 40–50 let. Keř je samosprašný. Na zahradě tak stačí jen jedna rostlina, aby dobře plodil. Průměrná úrodnost z jednoho keře je 8–12 kg oválných tmavofialových bobulí s vysokým ojíněním. Bobule jsou šťavnaté, sladké, příjemné chuti.
Muchovník roste dobře a zdravě v každé půdě a téměř není napadán chorobami a škůdci. I když bude růst a plodit bez jakékoliv péče, za dobrou péči a přípravu půdy se odvděčí vyšší úrodou a kvalitnějšími plody.
Mladé rostliny můžeme vysadit do jam 60 x 60 x 60&n
Všechny kultivary bez rozdílu jsou pěstebně nenáročné. Rostliny jsou odolné i vůči velmi silným mrazům (minus 30 stupňů) a plody dozrávají časně, proto je možné je pěstovat i ve vyšších a podhorských oblastech. Keře jsou navíc samosprašné, takže pokud chcete na zkoušku vysadit jedinou rostlinu, nemusíte se bát neúrody. U některých druhů se doporučuje pro vyšší procento opylení květů pořídit keře dva (muchovník kanadský). Další předností muchovníku je jeho odolnost vůči chorobám a škůdcům. Má tuhé a lesklé listy, spodní strana je u některých druhů plstnatá. Na podzim se krásně vybarvují. Keř neroste příliš agresivně a vytváří vzdušnou korunu, není proto náročný na řez. Pokud pod ním budete chtít udržovat trávník, můžete si jej dotvarovat do nízkého stromku.
Pro muchovník vyberte na zahradě slunné místo, aby vám dobře vyzrály plody. Pokud při výsadbě přidáte trochu kompostu do sazební jámy, pomůžete lepšímu zakořenění keře. Po výsadbě určitě nezapomeňte v suchých obdobích na zálivku. Při dobrém zakořenění pak keř snese i dlouhá období sucha lépe než jiné ovocné druhy. Keř nastupuje do plodnosti už ve druhém, nejpozději třetím roce od výsadby (záleží také na tom, jak starý jej pořídíte) a plodnost si je schopen udržet po desítky let. Vzhledem k dlouhověkosti muchovníků je už od počátku zmlazujte do přiměřené výšky kolem tří metrů, jsou pak schopny plodit po celé délce prutu, takže je snáze očešete.
Všechny muchovníky potřebují podobné podmínky. Pokud mají dobře růst, vyžadují zejména dobré osvětlení, ale všechny snášejí i polostín. Důležitá je dobrá drenáž a proudění vzduchu (jinak trpí listovými chorobami). Snášejí zakouřené ovzduší. Většina druhů je v ČR mrazuvzdorná. Muchovník olšolistý snáší mrazy až –40 °C. Vhodná je vláha během suchého období, ale snášejí dobře i sucho. Na zvláštní péči tedy náročné nejsou, můžeme je přihnojovat běžnými průmyslovými hnojivy, jejich vegetativní růst není po dosažení asi metrové výšky i s přihnojováním nijak silný. Přijatelné půdní podmínky pro muchovníky jsou téměř všude mimo vlhká místa. Dřevo je hnědé, pevné a těžké. Vnitřní část je načervenale hnědá a dřevo je světlejší barvy. Může být použito pro rybářské pruty.
Rozmnožuje se výsevem na jaře, dělením a štěpováním. Muchovník se štěpuje snadno, roubování na další druhy, jako jsou hloh (Crataegus) a jeřabiny či jeřáb (Sorbus), jsou často úspěšné. Po naroubování pozorujeme po určité době slábnutí růstu.
V naší poradně s názvem PRODEJ MUCHOVNÍKU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ivana Topičová.
Dobrý den,
ráda bych se zeptala kde je možné zakoupit - Muchovník indiánská borůvka .
Děkuji za odpověď.
Topičová
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Muchovník můžete běžně koupit v mnoha zahradních a dokonce si ho můžete objednat i přes internet. Nabídky internetu jsou vidět tady https://www.google.com/sear…
Amelanchier laevis – Muchovník hladký je velmi pěkná odrůda muchovníku původem z Holandska. Růst má bujnější, tvoří spíše menší stromy, velmi bohatě kvete a plodí a krásně probarvuje listy na podzim.
Amelanchier alnifolia – Muchovník olšolistý je keř až strom bujnějšího růstu, pojmenovaný podle typického tvaru listů.
Amelanchier ovalis – Muchovník oválný pochází sice z Evropy, není však dostatečně prošlechtěn. Pro výsadbu se z tohoto důvodu hodí spíše americké kultivary, díky kterým se muchovník nazývá také indiánská borůvka.
Ve svém příspěvku MUCHOVNÍK INDIÁNSKÁ BORŮVKA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Radek.
Dobrý den,
ať dělám, co dělám, nemůžu najít informaci o opadavosti listí Muchovníku na zimu.
Děkuji za odpověď.
Běťák
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Věra Kalivodová.
Dobrý den,koupila jsem si muchovník a chtěla bych aby to byl stromek, teď má tři hlavní větve ,jak ho mám prosím stříhat ,nemohu nikde najít video ,ukázku ,děkuji za radu , Kalivodová
Plody muchovníku jsou malvičky tmavě fialové až modré barvy o průměru deset milimetrů. Dle druhu dozrávají od poloviny června do konce srpna. Kvůli vyšší šťavnatosti a cukernatosti je můžete nechat klidně týden přezrát. Z plně vzrostlého keře lze sklidit osm až patnáct kilogramů plodů v závislosti na volbě odrůdy. Nevadí-li vám sklízet plody postupně, můžete zvolit i původní formy: muchovník kanadský či Lamarckův.
Plody muchovníku mají své místo i v lidovém léčitelství, protože obsahují velké množství vitamínu C a B12, barviva (antokyany, jimž se přisuzuje účinnost proti rakovinnému bujení) a zdraví prospěšné minerály. Plody celkově podporují odolnost organismu, působí preventivně proti žaludečním chorobám a při onkologických onemocněních je možné plody muchovníku podávat jako podpůrný doplněk stravy. Při žaludečních a střevních potížích může být podáván čaj ze sušených listů.
V Kanadě se plod zvaný saskatoon berry sklízí komerčně. Známé jídlo původních amerických obyvatel (indiánů) pemikan (pemmican) obvykle obsahovalo kromě sušeného masa s tukem právě sušené plody muchovníku. Stonky muchovníku byly pak často používány k výrobě šípů. Některé druhy muchovníků jsou velmi oblíbené okrasné keře pěstované pro květy, kůru a pro krásu podzimního barevného listí.
Doporučení: Využití plodů je podobné jako u ostatního drobného ovoce. Můžete je zpracovat do zavařenin či kompotů, nebo vyrobit šťávu. Karmínové zbarvení dužiny se využívá v potravinářském průmyslu. Odvar z listů pomáhá při žaludečních a střevních potížích.
Ve svém příspěvku JAK MNOŽIT STÁLEPLODÍCÍ JAHODY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jan Leitner.
Z článku jsem pochopil,jak množit stál.plodící jahody,ale není mi jasné,kdy je možné na šlahounu provést odstřižení budoucí nové rostlinky.Zatím se jemné kořínky netvoří.A k podzimu je asi už pozdě.Děkuji za odpověď a přeji příjemný den.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jana Válková.
Dobrý den,
pokud nové rostlinky jahod na šlahounech ještě nemají kořínky, přihrňte je hlínou a nechte zakořenit. Teprve potom je odstřihněte a zasaďte na vybrané stanoviště. Nejsilnější a nejvitálnější bývají první výhony od hlavní rostliny. Další podmínkou pro dobré zakořenění šlahounů je kvalitní půda, dostatek živin a samozřejmě vláhy. Jestliže máte kolem jahod fólií, je třeba šlahounům s výhonky nových rostlin umožnit přístup k půdě, zakoření mnohem lépe a rychleji než ve vzduchu.
Nové rostliny jahod je možné sázet nejen během července, ale i v srpnu, nemějte tedy obavy, do září se určitě dobře ujmou.
Z muchovníku si můžete vytvořit lahodný živý plot, zde jsou jeho výhody:
již 3. rok po výsadbě bohatě plodí (8–12 kg plodů/keř);
je absolutně odolný proti mrazu (snese až –40 °C), květy přežijí jarní mrazíky (–7 °C);
je odolný vůči suchu;
plody jsou elixírem zdraví – jsou plné vitamínů a minerálů, mimo jiné obsahují antokyany (ty hrají roli v prevenci mnoha chorob i rakoviny);
kvete nádhernými sněhobílými květy;
roste až do výšky 3–4 m, dobře snáší zmlazovací řez;
kvete v dubnu a již v červnu bohatě plodí;
nemá trny.
Muchovník je rostlina mnoha barev – krásné sněhobílé květy, listy hrající barvami od zelené až po temně rudou a lahodné plody podobné obrovským borůvkám.
Ve svém příspěvku MNOŽENÍ BORŮVEK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Zdenek stříž.
Dobrý den,
Začal jsem pěstovat borůvky a prosím o všechny možné info o množení (doba, ,postup a td.) mám dobré pozdní odrůdy a chtěl bych je sám namnožit , děkuji Stříž
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jelinková Vlasta.
koupila sem si Muchovnik a rada bych si ho namnožila Děkuji
Zachování rodu je základní myšlenkou každého včelstva. V momentu, kdy příroda otevře svůj roh hojnosti, včely se v úlu začnou silně množit a nosit do něj velké množství zásob. Pokud překročí hranici kapacity úlu, rozhodnou se rozdělit rojením. Tomuto aktu předcházejí dlouhodobé přípravy. Jednak matky omezí kladení nových vajíček a včely připraví velké množství matečníkových misek, do kterých donutí matku položit oplozená vajíčka. Z těchto misek se posléze stanou matečníky, ve kterých se tvoří nové matky. Původní královnu včely přestanou krmit, aby zhubla a byla schopna letu, neboť stávající poměr nosné plochy křídel k jejímu velkému zadečku jí to neumožňuje. Po zavíčkování matečníků okolo devátého dne se včelstvo připravuje k rozdělení a odletu do neznáma a nejistoty. Včely do sebe nasají medné zásoby na tři dny a začnou určovat kategorie, které vylétnou a které naopak zůstanou doma s novou neoplozenou matkou.
Rojení je přirozený způsob množení včelstev. V minulosti byla rojivost dokonce vyžadovaná vlastnost – díky ní se snadno navyšoval počet včelstev. V dnešní době včelaři rojivost už tolik neoceňují; včelstva se dají množit i jinými způsoby, ve svém důsledku efektivnějšími. Snaha je tak o selekci takových včelstev, která nejsou přehnaně rojivá. A dále je možné rojivost snižovat až k nule pomocí různých opatření.
Jakmile vzroste okolní teplota na maximum, včely opustí úl. Po zformování se do letové spirály nabírají směr, který jim ukázaly pátračky, tedy na předem vytipované a určené místo. Hučící spirála se pomalu pohybuje v letovém kurzu. Protože matka je špatným letcem, roj vždy nejprve usedne na nejbližší větev, shlukne se do dlouhého hroznu a připraví se na další, snad již konečnou cestu do nového příbytku.
Včely se rojí v období před první snůškou až do 20. června, kdy je konec období rozvoje a včely se začínají připravovat na zimu. Nejčastější příčinou rojení je přitom nedostatek místa v úlu. Včely v úlu mají různé úlohy. Náročné na prostor jsou stavba včelího díla, ukládaní zásob a kladení. Pokud tedy nemohou vykonávat jednu z těchto činností, dělnice narazí matečník a přinutí včelí matku opustit úl (vyrojit se).
Minule jste nám podrobně vysvětlila, jak založit vinici, jak provést výsadbu a jak se o mladé keře starat. Kde získáme sazenice?
Většina zájemců o výsadbu vinic si sadbu koupí; ti, co chtějí vysazovat větší výměru vinic, si ji raději předem objednají u školkaře. Školkaři, jakožto výrobci sazenic, si musí nejprve zajistit zdravý školkařský materiál, tzn. podnože a rouby příslušných odrůd. Garanty za množství a hlavně kvalitu školkařského materiálu jsou tzv. udržovatelé, většinou šlechtitelé, kteří mají dostatečně velké výsadby jednotlivých odrůd a provádějí na nich negativní selekci. To znamená, že vyřazují keře, u kterých se vyskytnou virová či jiná onemocnění, přenositelná tímto materiálem. Touto činností garantují, že rostlinný materiál, který od nich odchází, je zdravý.
Podnožová réva:
Kontroluje to ještě někdo?
Ano, Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský, zkráceně ÚKZÚZ. Takže školkařům můžeme důvěřovat. Školkaři pak produkují vlastní révové sazenice. Jde o poněkud komplikovaný proces. Nejprve odstraní všechna očka z podnoží a rouby rozstřihají na jednooké části. Pak spojí podnože a rouby – jde tedy o roubování, i když vinaři pro tento krok používají historický výraz: „štěpování“. Je možné to dělat anglickou, čili jazýčkovou kopulací – to je vhodné jen pro malé partie, protože je to časově náročná práce a ještě k tomu se to musí umět. Ve školkách se proto místo nožů používají štěpovací strojky, které nařezávají určitým způsobem, kdy vzniká řez ve tvaru řeckého písmene omega. Ve srovnání s ručními štěpaři jsou štěpovací strojky mnohem výkonnější, a dokonce umí zasouvat rouby do podnoží.
Spojení podnože a roubu štěpovacím strojkem:
Ať už se provádí štěpování ručně nebo strojově, místo spojení se ihned naparafínuje, aby spoje nevysychaly. „Štěpovance“ (podnože spojené s rouby) se ukládají do beden, ve kterých ve vhodnou dobu následuje proces stratifikace. Tím se rozumí, že štěpovanci jsou po určitou dobu vystaveni vyšším teplotám (okolo 30 °C), aby se začal vytvářet kalus – pletivo, jehož prostřednictvím obě části spolu srostou za zvýšených vlhkostních podmínek. Tvorba kalusu se musí kontrolovat. Později začínají rašit očka na roubech – to je signál pro snížení teploty prostředí. Jakmile se vytvoří kalus po celém obvodu štěpovaného místa, stratifikace je ukončena.
Naparafínované vrcholky roubovanců ve stratifikačních bednách:
Při stratifikaci tedy obě části srostou. Narostou při ní už i kořeny?
Mohou narůst, ale nemusí. Pokud ano, bývá to jen pár kořínků, které by rostlinu určitě nevyživily. Proto štěpovance čeká ještě jedno vegetační období, které tentokrát strá
Netýkavka je rostlina více než sta různých druhů a odrůd. Můžete ji znát jako domácí, bujně rostoucí květinu nebo jako letničku pěstovanou v záhoncích, květináčích a truhlících.
Abychom nemluvili úplně obecně, zaměříme se na oblíbenou, u nás hojně pěstovanou netýkavku Impatiens Walleriana. Tato rostlina má dužnatý stonek, temně zelené listy a jednoduché nebo plné, jednobarevné či dvoubarevné, nevoňavé květy, které mohou být v odstínu bílé, oranžové, růžové, červené, ale i fialové. Leckdy se u této letničky můžete setkat s názvem sultánka.
Jak netýkavku pěstovat
Netýkavka Impatiens Walleriana dorůstá do výšky 20 až 40 cm, čímž se hodí k pěstování jak v květináčích a truhlících, tak i na záhonku. Ideálním místem pro umístění netýkavky bude světlé místo, ale ne přímé slunce. Zasadíte-li ji do temného rohu, málo vám pokvete. Netýkavce nevadí vítr a déšť, snad jen květy nemají příliš v lásce vodu, proto budou-li vodě vystavovány častěji, začnou uhnívat a je potřeba je odstranit.
Netýkavku sázejte do substrátu připraveného smícháním rašeliny a zeminy v poměru 1 : 1. Substrát tak bude hodně vzdušný, obohacený organickými látkami a bude zabraňovat tvorbě kořenových chorob. Do jednoho truhlíku o velikosti 50 cm dejte 3 rostliny, určitě bude hezky vypadat, smícháte-li více barev rostlin v jednom květináči. Chcete-li společně s netýkavkou v jednom květináči pěstovat více druhů rostlin, není to problém, jen je potřeba vybírat takové, které nemají rády přímé slunce, vyhovuje jim kyselejší půda a pravidelná, ale ne přílišná zálivka.
Zálivka a hnojení
Netýkavka Impatiens Walleriana má velice ráda vlhké prostředí, pokud tedy můžete, dopřejte listům pravidelné rosení, a jak jsem již uvedla, snažte se vyhnout květům, aby zbytečně neuhnívaly a neubíraly vaší rostlině na kráse. Četnost zálivky jako takové přizpůsobte stanovišti rostliny, bude-li na teplém a světlém místě, pak musí být zálivka četnější. Rostlina by neměla úplně vyschnout, ani neustále stát ve vodě.
S hnojením si netýkavka vystačí jednou za 14 dní, a to hnojivem určeným pro kvetoucí a balkonové rostliny. Pokud rostlinu stěhujete na zimu domů, snižte zálivku a hnojivo úplně vynechejte.
Přezimování
Protože netýkavka Impatiens Waleriana patří mezi druhy, které lze pěstovat jako pokojové rostliny, můžete si ji na zimu přestěhovat domů, běžná pokojová teplota pro ni bude ideální, neměla by klesat pod 15 stupňů. S čím ale musíte počítat je, že další rok už netýkavka nebude tou krásnou, upravenou rostlinou, jakou byla „v mládí“, hodně nepravidelně se totiž rozrůstá a větví. Chcete-li ji upravit do požadovaného tvaru, je ideální počkat na léto. L
Výsadba maliníku probíhá nejčastěji na jaře (možné je ho vysadit i na podzim). Při výsadbě rostliny by se měly kořeny zakrýt vlhkou pytlovinou. Je potřeba také řádně zastřihnout všechny zlomené kořeny s roztřepenými konci.
V naší poradně s názvem ZLUTY KER se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Martina Musilova.
Dobry den.
Chtela bych Vas poprosit o pomoc.Pred peti lety jsem si ze seminka vypestovala tento ker.Mela to byt Planouci pochoden.Je mi jasne,ze ta to neni.Ted kerik poprve vykvetl.Mam z neho radost,ale nevim jak se jmenuje a jak o nej pecovat a do jake vysky vyroste.
Pokud vite o jaky ker se jedna,budu moc rada za odpoved.
Moc dekuji.Musilova Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
To se vám podařilo vypěstovat štědřenec. Štědřence jsou nevelké stromy a keře dorůstající výšky až 7 metrů a jsou celkem tři známí zástupci: alpský, odvislý a Watererův. Navzájem si jsou velmi podobní, ale vyžadují odlišné pěstební podmínky. Štědřence mají zelenou kůru a vzpřímené nebo převislé větve, na kterých vyrůstají trojčetné listy, dlouze řapíkaté, bez palistů, s téměř přisedlými oválnými lístky, a na zimu opadávají. Květy jsou zlatožluté, motýlovité, uspořádané v bohatých převislých hroznech a proto se jim často říká zlatý déšť (stejně jako naší známé zlatici). Kalich květu je zvonkovitý, slabě dvoupyský, s horním pyskem zakončeným dvěma zuby a dolním trojzubím. Pavéza (největší okvětní list) je okrouhlá až široce vejčitá, na vrcholu vykrojená. Plody štědřence - lusky jsou podlouhlé, zploštělé, dlouze stopkaté, na švech ztlustlé až úzce křídlaté a mezi semeny jsou slabě zaškrcované. Obsahují několik ledvinovitých semen, která jsou velmi jedovatá pro všechny živočichy! K otravě dítěte stačí spolknout dvě semena nebo sníst pět květů z této rostliny, takže pozornost je na místě.
Pěstování štědřence musí naplňovat podmínky jeho domoviny, kterou je oblast jižní Evropy. Nejlépe se jim daří na plném slunci, ale přežijí i v polostínu. U zeminy je to trochu potíž, protože je nutné přesně vědět, o kterého zástupce štědřence jde. Štědřenec odvislý potřebuje zásaditou zeminu, je vápnomilný a štědřenec alpský naopak vyžaduje kyselou půdu (rašelina). Štědřence při tvarování nesnášejí hlubší řez, ze starého dřeva neobrazí a zemřou. Množí se výsevem semen, která je třeba před výsevem krátce spařit. Dále je možné štědřence množit letním očkováním na štědřenec odvislý nebo roubováním. Štědřenec Watererův lze množit dřevitými řízky, které se řežou již v první polovině října. Množení je možné i letními řízky. Na podnože štědřence odvislého nebo i alpského lze roubovat i jiné dřeviny, například hlodáš, jehlici nebo čilimník - dosáhne se pak úchvatných chimér s nekonečnou variací barevnosti květů.
Pro inspiraci k tomu, co lze se štědřenci dokázat v zahradní architektuře, můžete shlédnout následující fotografie: https://www.google.com/sear…
Verbena neboli sporýš se pěstuje rovněž na balkoně, a to především jako převislá rostlina. Vzpřímené verbeny se pak hodí do květináčů i záhonů. Co se týče barev, verbeny mohou být bílé, oranžové, růžové, červené, žluté, fialové i několikabarevné. Květ verbeny se skládá z několika drobnějších kvítků.
Verbeně vyberte slunné a teplé místo, ona se vám za to odvděčí krásnými a bohatými květy. A aby nové květy dále přibývaly, je potřeba rostlinu jednou týdně zbavit květů starých prostřednictvím zaštipování.
Substrát pro verbeny by měl být dobře propustný a plný živin, zároveň by však měl mít i schopnost zadržet vláhu. Do truhlíku o délce 50 až 60 cm zasaďte 5 rostlin verbeny. Verbeny můžete kombinovat s jinými druhy rostlin, pouze musíte volit takové rostliny, které mají rády hodně vláhy a hnojiva. I v tomto případě jsou ideální samozavlažovací truhlíky.
Zálivka a hnojení
Jak už bylo výše uvedeno, verbeny mají rády vlhkou půdu, tudíž potřebují pravidelnou zálivku (v teplých letních dnech dokonce každodenní, pokud tedy nevyužijete samozavlažovací truhlíky). Ani hnojivem nešetřete: jedenkrát týdně hnojte hnojivem určeným pro balkonové květiny.
Přezimování
Chcete-li rostliny přezimovat, přemístěte je do prosvětlené místnosti, v níž se budou teploty pohybovat mezi 8 °C až 10 °C (například do zimní zahrady, zádveří či dobře prosvětlené a nevytápěné chodby). Na jaře rostliny přesaďte do nového substrátu, zaštípněte a začněte pěstovat nanovo.
Množení
Verbeny se mohou množit řízkováním, přičemž nejvhodnější období pro množení je od konce srpna do konce září. Asi 5 až 10 cm dlouhé odřezy (řízky) zapíchněte do připraveného substrátu (zemina smíchaná s pískem v poměru 3 : 1) nebo do zakoupeného substrátu určeného pro množení rostlin. Dokud se rostlina pořádně nezakoření, nepřidávejte žádné hnojivo.
Verbeny můžete rozmnožovat také zakořeněním ve vodě. Řízek dejte do sklenice s vodou a nechte ho tam do té doby, než začne pouštět kořeny (těch byste se měli dočkat asi po 14 dnech). Poté řízky zasaďte do substrátu (nejlépe každou rostlinku zvlášť, na jaře je potom sesadíte).
Poslední možnost, jak lze verbeny množit, představují semínka. Ta seberete a uschováte v suchu. Na jaře je pak můžete zasít rovnou do truhlíku.
V naší poradně s názvem JAK NA ODDĚLKY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel František Mráz.
Zdravím,chtěl bych poradit jak co nejejdnoduším způsobem získat oddělek od nejlepšího včelsstva ve kterém mám matku letos už čtvrtým rokem (bílá)a včelstvo stále nejlepší co do rozvoje,výnosnosti,bez rojení atd.teď už si říkám,že už to dál matka nemůže zvládnout a vzhledem ke kvalitě tato včelstva musí rozšířit.Předesílám,že nemohu a ani neumím odchovat serii matečníků od nich a vytvořit oddělky .Děkuji za případné poučení.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Rozdělení včelí kolonie znamená vzít silnou kolonii a udělat z ní dvě menší kolonie. Rozdělení včelstva je způsob, jak zvýšit počet osídlených úlů, aniž by bylo nutné čekat na roje, kterými by se úly přirozeně kolonizovaly. To pomáhá vyhnout se nejistotě přirozené kolonizace, zejména v situacích, kdy je nízká pravděpodobnost rojení. Rozdělení včel vždy znamená určité riziko poškození včel, takže by mělo být provedeno pouze tehdy, když je včelař ochoten toto riziko podstoupit a také včelař, který má dost úlů, aby to zvládl v případě neúspěchu.
Z praktického hlediska pro rozdělování včelstev je nejlepší používat nástavky s horní loučkou nebo Langstrothovy úly kvůli jejich standardním rozměrům. Tato standardizace umožňuje přesouvat plástve a včely z jednoho úlu do druhého.
Rozdělení by se mělo provádět pouze na silných úlech, které mají spoustu plodů (zapečetěné plody, mladé plody a vajíčka). Musíte vypozorovat čas, kdy jsou včely nejsilnější, kdy s největší pravděpodobností zakládají královské buňky. Základní myšlenkou je rozdělit mláďata a včely mezi dva úly a pak donutit ten bez královny, aby vytvořil novou. Včelí vajíčka jsou nezbytná pro to, aby rozdělená část kolonie, která byla ponechána bez královny, byla schopna vyrobit novou královnu, takže je nezbytné, aby byla v kolonii přítomna včelí vajíčka. Úspěch je nejpravděpodobnější, když jsou v kolonii již přítomny neuzavřené buňky královny, protože to znamená, že se přirozeně dělí (tj. chystají se rojit). Pokud nejsou přítomny žádné královské buňky, včely vytvoří novou královnu, pokud budou přítomna vajíčka.
K rozdělení včel budete potřebovat dva úly - aktivní (nebo rodičovský) úl a prázdný úl.
Někdy se povede, že v aktivní kolonii jsou přítomny buňky královny. To je zvláště dobré, protože aktivní kolonie již vytváří novou královnu a je připravena se přirozeně rozdělit. Pokud jsou již buňky královny přítomny, měla by se do nového úlu velmi pečlivě přenést alespoň jedna plástev s královnami. V aktivním úlu nahraďte každý odebraný rámek za nový. Pokud je to možné, měly by být horní laťky natřeny voskem, aby včely vytvořily nový plást ve správné poloze - jeden plást na jednu horní laťku. Vyplňte všechny prázdné prostory novými horními laťkami tak, aby byly oba úly kompletní, a znovu nasaďte víka. Přemístěte aktivní úl na nové stanoviště. Po určité době zkontrolujte, zda byla nová královna úspěšně odchována a snáší vejce. To může trvat až čtyři týdny.
Verbena, někdy také nazývána sporýš, je také velmi oblíbenou balkonovou květinou, a to především ve svém převislém vydání. Vzpřímené verbeny se hodí do květináčů i záhonů. Ani tyto balkonové květiny nejsou ochuzeny na barevné škále, bývají bílé, oranžové, růžové, červené, žluté, fialové i několikabarevné. Květ verbeny se skládá z několika drobnějších kvítků.
Jak verbenu pěstovat
Verbena má sice ráda slunce a teplo, ale můžete ji pěstovat i v polostínu. Abyste docílili nových a nových květů a tím i neustálého květenství, je potřeba, abyste alespoň jednou týdně zbavili rostlinu starých květů zaštípnutím. Verbeny jsou vhodné pro záhony i truhlíky, vyrůstají do výšky 15 až 30 cm a šířky 30 až 60 cm. Do jednoho truhlíku o délce 50 až 60 cm zasaďte 5 rostlinek, abyste docílili očekávaného výsledku. Verbeny můžete kombinovat společně s jinými druhy rostlin, jen je potřeba volit takové rostliny, které mají rády hodně vláhy a hnojiva.
Substrát pro verbeny by měl být dobře propustný, plný výživy, ale zároveň by měl mít schopnost dobře si svou vláhu zadržet. Samozavlažovací truhlíky budou mít pro vás a rostliny i v tomto případě velký přínos, vy nebudete muset zalévat každý den a verbeny budou mít dostatek vláhy.
Chcete-li si verbeny vypěstovat ze semen, máte-li kde, není to problém. Je potřeba, aby místo, na které je chcete vysévat, mělo alespoň 10 °C, zároveň musí mít dostatek světla, ale ne na přímém slunci. Semena vysévejte v březnu ve vzdálenosti 2,5 cm, do hloubky 1 cm. Zeminu po celou dobu nesmíte nechat vyschnout. K vysévání můžete použít také semenáče, což jsou nádoby určené přímo k předpěstování rostlin. Do truhlíku je možné verbeny přesazovat jakmile se objeví první pravé lístky. Na balkon lze truhlíky umístit až „po zmrzlých“, protože teploty nesmějí klesat pod bod mrazu.
Zálivka a hnojení
Jak jsem již uvedla, verbeny mají rády vlhkou půdu, proto je potřeba pravidelná zálivka. V teplých letních dnech i každodenní, pokud tedy nevyužijete doporučené samozavlažovací truhlíky. Ani hnojivem nemůžete u verben šetřit, doporučená dávka je jedenkrát týdně. Používejte hnojivo pro balkonové květiny.
Přezimování
Chcete-li si rostliny uchovat na další rok, je potřeba je včas přemístit, aby nebyly poškozeny mrazem. Místnost by měla být dobře prosvětlená a teplota by se měla pohybovat mezi 8 až 10 °C, ideálním místem jsou zimní zahrady, zádveří či dobře prosvětlené a nevytápěné chodby. Výhonky rostliny seřízněte na délku asi 15 cm, aby se vám s verbenou lépe manipulovalo a zbytečně jste ji nepoškodili. Otrhejte všechny uvadající lístky. Během zimy rostliny průběžně zalévejte, aby úplně nevyschl
Ve svém příspěvku KALA VENKOVNÍ JEJÍ PĚSTOVÁNÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Alena.
Nikde nenachazim, zda chce venkovni kala na slunicko, nebo do stinu, kam nejlepe zasadit. Domaci kaly pestuji již léta, siroke okoli jsem podelila rozmnozenymi, ktere celou zimu krasne kvetou a na léto je necham pod stromem odpočinout. Jak ale s venkovni nevim?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Olga Čermáková.
Prosím vás můžete mi poradit jak a kdy množit venkovní kalu?Jestli na podzim když se ukláda nebo na jaře než se sázi do půdy.DĚKUJI MOC ZA RADU.s POZDRAVEM čERMÁKOVÁ
Z marantovitých se vám bude líbit třeba maranta, kalatea, ktenante či stromanthe.
Maranta (Maranta)
Dekorativní listy této rostliny mají na svrchní straně výrazné červené žilkování, po rubu jsou temně purpurové. Zvláštní jsou tím, že se na noc svinují. Květy nejsou významné. I když se maranta dá pěstovat vyvázaná k mechovému kmínku nebo k malé treláži, obvykle je nízká a poléhavá.
Rostlinu pěstujte po většinu roku v polostínu, na zimu ji raději přesuňte na stanoviště s jasným rozptýleným světlem. Příliš jasné světlo má však za následek vadnutí listů a hnědnutí jejich okrajů. Této rostlině vyhovuje normální pokojová teplota, minimálně však 15 stupňů Celsia. Po celou vegetační sezonu marantu vydatně zalévejte a jednou za dva týdny ji přihnojujte standardním tekutým hnojivem. Mezi zálivkami nechte vždy zeminu trochu vyschnout, ale ne úplně. Maranta je rostlina tropických dešťových lesů, která miluje vzdušnou vlhkost. Pěstujete-li ji v teplém pokoji, postavte květináč do misky s navlhčenými oblázky a často roste. K rosení používejte pokud možno dešťovou vodu, která na listech nezanechává stopy. Marantu můžete množit na jaře dělením velkého trsu nebo v létě řízkováním. Použijte zeminu na půdní bázi.
Zde si můžete prohlédnout tuto velmi dekorativní pokojovou rostlinu: maranta foto.
Kalatea (Calathea)
Krásně skvrnité listy kalatey vyrůstají na dlouhých stopkách téměř vertikálně, díky čemuž vynikne kresba na jejich spodní straně. Kromě nádherné barvy listů vás jistě okouzlí i nápadné oranžové květy (viz odkaz na fotografie níže). Kalatea dorůstá obvykle do výšky 35 cm.
Vyžaduje polostín a celoroční teplotu mezi 15 až 25 stupni Celsia. Hojně kalateu zalévejte a v době vegetace přihnojujte dvakrát měsíčně tekutým standardním hnojivem. V zimě zálivku omezte. Vysoká vzdušná vlhkost je nezbytná i u této rostliny. Květináč postavte do misky s vlhkými oblázky a kalateu často roste, nejlépe dešťovou vodou.
Na těchto fotografiích můžete obdivovat krásu kalatey: kalatea foto.
Ktenante (Ctenanthe)
Ktenante je stejně jako všechny marantovité rostliny velmi náročná. Odměnou za péči vám však budou její krásně zbarvené listy, které rostou na vzpřímených stoncích a mají velmi zajímavé zbarvení (viz odkaz na fotografie níže). Ktenante dorůstá většinou do výšky 60 až 80 cm. Za dobrých podmínek i do výšky 1 metru.
Právě zelenolisté druhy ktenante jsou vhodné do tmavších zákoutí. Celoročně těmto rostlinám vyhovuje pokojová teplota. Přes zimu však snesou i nižší teploty (kolem 15 stupňů Celsia). Nemají však rády výraznější změny teplot během dne. Vyžadují vysokou vzdušnou vlhkost, nesnáší přímé slunce. Přes léto vyžadují
Je to opadavý keř, někdy až 6 m vysoký, ale obvykle mnohem nižší. Zcela mladé větvičky má zelené, ty ale brzy hnědnou a pokrývají se tmavě hnědými až černými korkovými bradavičkami. Květenství vyrůstají v paždí listů. Drobné kvítky jsou na tenkých dlouhých stopkách. Semena černá, neúplně obklopená cihlově červeným míškem.
Brslen bradavičnatý roste ve světlých listnatých lesích, na křovinatých slunných svazích, skalních ostrožnách a v chráněných údolích. Od planárního až po submontánní stupeň (SR), v ČR převážně v kolinním stupni. Dává přednost vápenci, ale roste i na granodioritech, andezitech, fylitech, rulách, na spraši. Lze jej najít i na půdách humózních, hlinitých a skeletnatých. U nás se vyskytuje přirozeně pouze na jižní Moravě. Často roste na svazích nebo na skalních ostrožnách.
Tento opadavý, hustě větvený keř dorůstá do výšky 1–3 (někdy i 6) m. Větve má oblé, zprvu zelené, posléze hnědé, hustě pokryté tmavě hnědými až černými bradavičkami, starší větve šedavě hnědé. Vrcholový pupen je jeden, postranní jsou vstřícné, zašpičatělé, lysé, 2–4 mm dlouhé, kryté suchomázdřitými šupinami s tmavým lemem. Listová čepel je eliptická až vejčitá, na vrcholu zašpičatělá, na bázi klínovitá až zaoblená, 1,5–6 cm dlouhá, 0,5–3,5 cm široká, na okrajích jemně pilovitá. Na líci zelená, na rubu šedozelená, na žilkách jemně chlupatá. Řapík bývá 2–3 mm dlouhý, kratičce chlupatý. Květenství tvoří 3–7květý vidlan vyrůstající v paždí listů. Květní stopky jsou tenké a dlouhé 2–5 cm. Květy oboupohlavné, 4četné, mají 5–8 mm v průměru. Kališní lístky jsou ledvinovité, na okrajích kratičce žláznatě chlupaté. Korunní lístky okrouhlé, žlutavě hnědé nebo narůžověle okrové, červenavě tečkované, výrazně žilkované. Tyčinky bývají čtyři. Plody jsou 4hranné, zaoblené, zploštěle kulovité tobolky (kvadrátky), světle až tmavorůžové. Semena vejcovitá, černá 3–7 mm dlouhá, neúplně obklopená cihlově zbarveným míškem. Tento brslen také kvete v květnu až červnu.
Brsleny se v minulosti využívaly v lidovém léčitelství, ovšem dělat domácí pokusy bez znalosti složení látek obsažených v keři není nejvhodnější. Dřevo brslenů je žluté a lesklé, takže bývalo žádáno řezbáři a výrobci hudebních nástrojů. Odvar z plodů pak používali barvíři látek na okrové variace, olej ze semen sloužil ke svícení a jako přísada do mýdla. Z rozdrcených plodů se připravovala mast na léčení vší.
Přesazování brslenům nevadí, důležitá je dostatečně prostorná jáma, kvalitní kompost a řádná zálivka po výsadbě.
Živé ploty z opadavých brslenů řežte v období vegetačního klidu, tedy po opadu listů, a předtím, než začnou rašit. Stálezelené keře tvarujte a řežte tě
Záhonové pryskyřníky vyžadují slunné stanoviště nebo polostín. Daří se jim na chladném stanovišti, kde vydrží kvést nejdéle. Snesou krátkodobě i teploty bod bodem mrazu. Možno množit výsevem vždy zjara. Na podzim lze množit dělením trsů. Hlízy se sázejí v březnu 5 cm hluboko do půdy. Před sadbou je třeba nechat hlízy přes noc namočené ve vodě. Pryskyřníky sázené v březnu vykvétají v červnu. Jelikož není rostlina mrazuvzdorná, je nutné na zimu hlízu ze země vyndat. Rostlina preferuje dobře propustnou vlhkou půdu. Má ráda přímé světlo a je mrazuvzdorná. Květinu můžeme uchovat pomocí silikagelu nebo sušením tak, že ji pověsíme na suché tmavé stanoviště květy dolů.
Mnohem lépe než jako solitéry vyniknou tyto rostliny v hustších porostech. Hodí se na okraje záhonů i jako součást skalek. Jsou také tradiční součástí asijské zahrady. Oblíbené jsou žluté, červené, oranžové, růžové nebo i bílé pryskyřníky. Nabízejí opravdu celou paletu pestrobarevných odstínů. Podmínky pro jejich pěstování v Čechách nejsou úplně optimální, přesto je již k dispozici řada nádherných kultivarů, které na vlastní zahrádce můžete vyzkoušet. Pryskyřníky jsou náchylné na nízké teploty a ostrý vítr. Jestliže jim vytvoříte optimální podmínky pro jejich růst, budou vám kvést až šest týdnů. Po odkvětu je můžete ostříhat. Na příští sezónu se doporučuje uschovat nově narostlé hlízy. Ty by po celou zimu měly být v suchu a v chladu. Pokud se chystáte na tuto nebo příští sezónu pořídit novou rostlinku, pořádně si ji při koupi prohlédněte. Některé květiny jsou vhodné pro výsadbu do květináčů, jiné spíše pro řez.
