Šváb domácí patří mezi nejprimitivnější a nejstarší létající hmyz. Má asi 3 000 druhů a v celé České republice se vyskytuje zhruba 5 druhů. Velikost švába je od 6 do10 milimetrů. Živí se rozmanitými látkami včetně klihu. Ukrývají se pod kůrou nebo pod kamenem a ze svých úkrytů vylézají jen v noci. Pokud jsou ohroženi, snaží se utéct nebo uletět. Jejich larvy neboli nymfy se líhnou dva týdny, nebo až dokonce tři měsíce. Některé druhy, než dorostou v dospělého jedince, se svlékají 6x až 8x. Vývoj trvá až půl roku.
Někdy je za svilušku nesprávně považována nápadně červená sametka podzimní. Sametka je však roztoč příbuzný klíšťatům a dokáže nepříjemně potrápit všechny teplokrevné živočichy, včetně člověka. Je pouhým okem téměř neviditelná, měří totiž necelou polovinu milimetru. Obě pohlaví jsou přibližně stejně velká, mají oranžovou barvu, osm nohou a tělo ve tvaru osmičky. Teprve pod mikroskopem je vidět, že tělo je hustě porostlé chloupky – sametovým kožíškem, podle kterého získal roztoč svůj název. Dospělci žijí v půdě, do níž samička klade na jaře (až do deseticentimetrové hloubky) vajíčka, z nichž se líhnou larvičky. Ty vylézají z půdy a na trávě či nízkých keřích číhají na svého hostitele.
V naší poradně s názvem ČMELÁK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Eva.
Čmelín nemám, ale mám dotaz. Před 14 dny se u nás v Ostravě na zahradě objevil čmelák, který vypadá jak by byl celý posypaný pylem. Začali jsme mu říkat špindíra. Dnes se objevilo více těchto čmeláků. Nezdá se mi to normální. Fotka čmeláka mi nešla vložit . Děkuji za odpověď jedné zvědavé ženské.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
To, co vidíte na čmelákovi, zřejmě není pyl, ale piliny. Někde poblíž je kus suchého dřeva, ve kterém si čmeláci hloubí chodbičky, kde pak přezimují. Vykutaný materiál jim ulpívá na jejich tělech a díky tomu vypadají, jako by byli zaprášení.
Čmelák je rod hmyzu náležející do čeledi včelovití (Apidae). Je popsáno více než 250 druhů rodu čmelák. Četnější výskyt je na severní polokouli.
Čmeláci jsou sociální hmyz, stejně jako včely, mravenci a podobně. Vyznačují se barevným ochlupením těla, často v černé a žluté barvě, obvykle v pásech. Některé druhy ovšem mají i oranžovou nebo červenou barvu, nebo mohou být úplně černé. Stejně jako jejich příbuzní, včely, se čmeláci živí nektarem a pylem, shromažďují jej jako potravu pro své larvy.
Čmeláci jsou zdatní opylovači i sběrači. Umí výborně opylovat i rostliny s dlouhými úzkými kalichy, do nichž včely nedosáhnou. Na rozdíl od včel létají spokojeně i za chladného počasí a za deště, takže třeba v chladných jarních dnech účinně opylují mnohé květy ještě v době, kdy včelky z úlů ani nevykouknou. Čmeláci jsou neútoční a dobráčtí. Pobývají v pevných společenstvech, která jsou však jednodušší než společenství včel.
Zhruba polovina čmeláčích druhů je ochotna přijmout za svůj domov čmeláčí úl, který jim na své zahradě, louce či třeba na okraji lesa nabídne člověk. Prostě a jednoduše takový čmelín, který vychází z přirozených potřeb tohoto hmyzu a dokáže mu je simulovat. Přirozeně vhodných míst k hnízdění, a tedy i čmeláků, totiž ubývá.
Čmeláci mají také žihadla, tedy jejich samičky. Navíc používají i kusadla, mohou tedy bodnout i kousnout. V přírodě však na člověka útočí jen vzácně. Bodnutí není bolestivější než od vosy či včely a žihadlo stejně jako u vosy v ráně nezůstává. Ten, kdo otéká po bodnutí včelou, mívá potíže také po štípnutí čmelákem.
Čmeláci mají výbornou orientační schopnost, nejlépe rozlišují bílou, modrou, žlutou a fialovou barvu.
Jak jsme již zmínili, čmeláci jsou sociálně žijícím hmyzem. Vytváří početné hierarchizované kolonie, složené z dělnic, trubců (samců) a jedné samičky (matky či královny). V našich klimatických podmínkách kolonii na jaře zakládá oplodněná samička, která přečkala zimu. Po procitnutí (koncem března až v květnu – podle druhu) se jistý čas pase na květech, aby dorovnala energetický deficit. Jakmile nabere síly, začne s hledáním místa k založení hnízda. To je opět různé – podle druhu a lokality. Od opuštěných podzemních hnízd drobných hlodavců přes dutiny pod mechovými polštáři, veverčí či ptačí hnízda (včetně budek) mnoho metrů nad zemí až po hranice dřeva, hromadu pilin, odchlíplou omítku, dutinu v zídce či kbelík se starými hadry. (Hledání hnízda je pro terénní chov čmeláků klíčový, jak bude popsáno níže.) V tepelně dobře izolovaném místě s optimální vlhkostí samička založí první buňku s 5–15 vajíčky, z nichž se do měsíce vylíhnou malé dělnice. Buňku během této doby zahřívá a vylíhlé larvy krmí směsí pylu a nektaru. V této fázi života kolonie je její osud zcela závislý na královně. Pokud ta z rozličných důvodů zahyne (a to se stává často) či hnízdo opustí, larvy či kukly zahynou též. Když samička o hnízdo přijde, není již schopna založit nové. Podaří-li se jí však vychovat první generaci dělnic, existuje ještě naděje, že se kolonie rozvine. Dělnice postupně přejímají činnost samičky, která přestává opouštět hnízdo za účelem shánění potravy a věnuje se čistě kladení vajíček a péči o další generace. Jak kolonie roste, líhnou se stále větší dělnice, které již získaly dostatek potravy. Jakmile samička nazná, že je kolonie dost silná, začne klást oplozená vajíčka, z nichž se líhnou praví pohlavní jedinci – trubci a samičky. Mladé samičky se z počátku podílejí na činnosti v hnízdě, později jej opouštějí a po oplození se ještě jistý čas pasou na květech, než vyhledají místo, kde přezimují. Stará matka, dělnice i trubci koncem léta či počátkem podzimu hynou. Novou kolonii na jaře zakládá mladá matka a celý cyklus se opakuje.
V diskuzi CHOROBY ČMELÁKŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Iveta Sekerešová.
Dobrý den
Letos mám čmelín prvním rokem a chtěla jsem chov rozšířit na příští rok, jelikož se ukázalo, že se ve čmelíně od jara dařilo. V průběhu července jsem zaznamenala, že čmeláci vylétají méně a méně až přestali na konci července létat úplně. Chtěla jsem se tedy do úlu podívat a co jsem viděla mě překvapilo. Od vlezu celá polovina bavlny byla úplně tvrdá a zatuchlá, připadalo mě to jako plíseň. Celé jsem to ještě neprohrabala, tak nevím jak to je uvnitř mezi bavlnou. Mohl by mě prosím někdo poradit, abych neudělala raději nějakou chybu příští rok? A jak popřípadě vyčistit úl aby se to již neopakovalo.
Se srdečným pozdravem Iveta Sekerešová
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Čmeláci ve střední a severní Evropě žijí v jednoletých společenstvích. Hnízda si budují buď na povrchu v suchém listí, suché trávě nebo nahromaděném mechu, v kouskách materiálu držícího teplo v senících, v úžlabích trámů, nebo pod zemí. Milují opuštěné díry myší a dalších drobných savců. Občas můžeme narazit na čmeláčí hnízdo i ve stelivu prázdné ptačí budky nebo veverčím hnízdě, které už veverka nepoužívá.
Každý podzim vymřou všechny staré matky-královny, dělnice a samečci-trubci. Mladé čmeláčí matky jsou předtím trubci oplozeny a před příchodem zimy se zavrtají do země. Zahrabané v zemi nebo v hromadě listí přečkají zimu. Tu přečká jen asi 10–20 % na podzim vylíhlých mladých matek-královen. Na jaře mladé královny vylézají ze země (podle druhu březen–květen) a hledají útočiště pro založení rodu.
V této době létá královna nízko při zemi nebo při zdech domů a jiných stavebních konstrukcí a hledá vhodné chráněné místo s dostatkem izolačního materiálu, do kterého by mohla uložit první plodové buňky. Samička je v tuto chvíli na všechno sama. Musí najít vhodné místo ke hnízdění, postavit buňky, přinášet a shromažďovat potravu a odchovat první dělnice. Hnízdní materiál ve vybraném hnízdě si matka upraví pro svou potřebu, ale bohužel není schopna si takový materiál obstarat a nanosit do hnízda. Mnohá královna proto vhodný útulek pro hnízdo vůbec nenajde. Pokud najde špatné místo, které třeba promokne, hnízdo po pohromě opustí, a buď zahyne, nebo se pokusí vniknout do již založeného hnízda jiné královny, kde však jedna z nich bývá vyhnána nebo zabita. Totéž se stane, když plod matce zmrzne. Bohužel matka není schopna ve svém nebo cizím hnízdě znovu vytvořit opakované úvodní buňky k založení rodu, a proto je její prvotní výběr a dostatek hnízdních možností kriticky důležitý.
Když si královna vybere hnízdo, první den často vyletuje a seznamuje se s okolím. V dalších několika dnech vypocuje z těla vosk pro stavbu svého zásobovacího kalíšku a první plodové buňky. Přitom vylétá za potravou pro sebe jen několikrát denně na 10–40 minut. Do plodové buňky naklade 6–10 vajíček, která vlastním tělem trvale zahřívá na nutnou teplotu 29–30 °C. Přibližně za 4 dny se z vajíček vylíhnou larvičky, stále se zdržující v buňce, které matka krmí přinášeným a nashromážděným nektarem a pylem. Když larvičky dorostou, upředou si samostatné voskové kokony, v nichž dochází už bez krmení královnou k přeměně larev v čmeláky – zprvu pouze dělnice, a to velmi malé. K zrození dělnic od nakladení vajíček dochází podle okolností za 3–4 týdny. Dělnice hned několik dnů po narození pomáhají královně s dalším rozvojem čmeláčího společenství a hlavně okamžitě přinášejí nektar a pyl z přírody. Královna pak brzy přestane úl opouštět. Postupně se líhne víc dělnic. S přibýváním dělnic v hnízdě roste i přísun potravy. Každá další generace larev má tedy potravy více, a tak jsou i dělnice větší a zdatnější. Na vrcholu vývoje společenstva bývá podle druhu čmeláků v hnízdě několik desítek až stovek dělnic. Rovněž podle druhu čmeláků se od června do září začínají objevovat pohlavně dokonalí jedinci – krásné mladé samičky a samečci-trubci. Samečci se rodí nejen z matčiných vajíček, ale i z vajíček dělnic.
Vztah mladých samiček, kterých bývá v hnízdě i několik desítek, k matce je přátelský. Jsou zaznamenány případy, kdy dokonce matce pomáhají s péčí o plod a s potravou. Přesto však po oplození a vykrmení nektarem a pylem mladé samičky hnízdo postupně opouštějí a ukryjí se v zemi, kde přezimují v malé komůrce, kterou si vyhrabou. Stejně tak trubci a dělnice postupně opouštějí úl a během podzimu zemřou stářím v přírodě. Některé dělnice spolu se starou královnou zahynou v úlu. Stará královna podle přírodních zákonů nemůže přežít do jara. Na jaře začne celý cyklus díky přeživším mladým královnám znovu.
Po oplození klade samička blechy asi 400 vajíček po 4–8 kusech, a to v mnoha etapách. Z vajíčka se líhne po 4–12 dnech bílá beznohá slepá larva porostlá štětinami. Na rozdíl od imag mají larvy ústní ústrojí žvýkacího typu s krátkými tykadly. Larvy se 3x svlékají a k vývoji potřebují teploty mezi 18–27 °C a 70–90% relativní vlhkosti. Larvy se živí organickými odpadky hostitele a výkaly blech, v nichž zůstává nestrávená krev. Po několika dnech se larva přemění v nepohyblivou kuklu uloženou v kokonu. Trvání kukly je dle podmínek prostředí různé. Kukly blech často přezimují a vylézají až na mechanické podráždění pohybem hostitele. Tu blechy skoro součastně opouštějí kokony a vrhají se na kořist. Z popsaného vývoje vyplývá, že proměna u blech je dokonalá. Nejkratší pozorovací doba vývoje od vajíčka do imaga u blech žijících společně byla 7 dní. Obvykle je však třeba počítat s dobou vývoje 4–6 týdnů. Každé snůšce vajíček musí u samičky předcházet sání krve.
Právě tato vajíčka jsou patrně největším problémem domácností se zvířaty. Než blecha přes vylíhnutí a larvu dospěje, trvá to až 30 dní. I když kočku nebo psa jednorázově odblešíte, jakmile dorostou nové blechy z neviditelných vajíček, které se vám povalují po podlaze nebo v kobercích, znovu obsadí zvířata.
Usazení se zdařilo, samičku občas vídáme přilétat do úlu obtěžkanou pylem, takže lze úl považovat za obsazený. Nyní nezbývá než věřit, že se samičce nepřihodí nic neblahého a že zdárně vychová 1. generaci dělnic.
Během prvního týdne po usazení úl neotvírejte a nesnažte se v substrátu nalézt hnízdo. Pokud jste nuceni doplňovat krmivo do napajedla, počínejte si s nejvyšší opatrností. Je-li střecha příliš těsně přisedlá k jeho stěnám a musíte použít sílu k jejímu sejmutí, pravděpodobně samičku vyrušíte, takže o sobě dá vědět hlasitým bzučením. Pokud se vyleká příliš, úl opustí. Jestliže je příznivé počasí a samička nalezne dost potravy v přírodě, raději krmivo nedoplňujte a neriskujte osiření hnízda.
Druhý či třetí týden už lze do úlu nahlédnout bez obav a pokusit se nalézt hnízdo. Počínejte si však s krajní opatrností, protože je to stavba velmi křehká, kterou navíc samička v některých případech obětavě brání. Pokud budete chtít i později pozorovat vývoj kolonie, bude zapotřebí zakoupit včelařské pomůcky – přinejmenším klobouk či kuklu a rukavice. Čmeláci totiž hnízdo proti vetřelcům brání mnohem usilovněji než domestikované včely, takže je nutno se připravit na několik nepříjemných bodnutí. To je zapříčiněno i tím, že hnízdo je často kompaktní voskovou koulí, do které nelze nahlédnout jinak než jejím narušením shora, což čmeláci pochopitelně „nesou nelibě“. Hlavně v pozdějších fázích vývoje společenstva lze otevíráním hnízda napáchat značné škody, protože buňky s larvami sdílejí stěny s povrchovou stěnou hnízda a při narušení se z ní „vysypou“. Takové larvy čmeláci do buněk znovu nevracejí, ale odnášejí je pryč z úlu.
K utišení dělnic bránících kolonii nepoužívejte včelařský kuřák. Vykuřování je pro čmeláky zhoubné. Zpočátku postačí svrchní kontrola stavu hnízda. Pokud vše proběhne zcela optimálně (což se stává spíše výjimečně), představuje péče o čmeláky pouze doplňování krmiva v období dlouhotrvajícího nepříznivého počasí (dešťů či sucha), popřípadě odvětrávání úlu v parném létě.
Čmeláci jsou daleko více schopni násadu zahřívat než ochlazovat. Proto úl nikdy neumisťujte na přímé slunce. Optimální je stín či polostín. Pokud stoupne teplota v úlu nad 30 °C, čmeláci začínají usilovně větrat. Stoupne-li nad 45 °C, larvy i kukly uhynou. Že v úle příliš stoupla teplota, poznáte snadno: jedna či více dělnic sedí přichycených k letáku a křídly vhánějí do vletového otvoru vzduch. Mnoho dalších činí totéž uvnitř úlu. Přichyceny k substrátu či stěnám se snaží máváním křídel zvýšit cirkulaci vzduchu v úle. V takových případech stačí vyjmout vnitřní víko, nahradit je rámečkem se sítí proti hmyzu a střechu podložit například špejlemi, aby do úlu mohl vzduch. V extrémně parném létě je zapotřebí větrat i úly umístěné ve stínu. Jednou za čas je vhodné vyčistit napajedlo a odstranit silně znečištěné části hnízdního substrátu.
Není výjimkou, že děti předají neznalým rodičům několik miniaturních vajíček, a tak se často musí léčit celá rodina. A pozor, onemocnění roupy (enterobióza) někdy probíhá i bez typických svědivých příznaků! Roupi v pochvě u děvčátek a žen nejsou při nakažení žádnou výjimkou, také roupy v těhotenství nebo roupy v pochvě si mohou některé ženy zažít.
Roup dětský je nenápadný, tenoučký, sotva 2 cm dlouhý bílý parazit, který dokáže svému hostiteli pořádně znepříjemnit život. A co více, může být i potencionálně nebezpečný, ve výjimečných případech může kupříkladu vyvolat zánět slepého střeva.
Sameček roupa je drobnější a z hostitelova útočiště je vypuzen až po smrti, k níž dochází za krátký čas po kopulaci se samičkou. Ta naopak ze svého útulného úkrytu v tlustém a tenkém střevě, a dokonce i v apendixu vycestovává ráda. Samičky roupa navečer vylézají ze svého útočiště a kladou vajíčka do záhybů řitního otvoru, což vyvolává úporné svědění. Vylíhlí roupi se opět vrací do úkrytu. A koloběh se opakuje! Někdy je samička roupa tak aktivní a zvědavá, že naklade vajíčka v okolí poševního vchodu či močové trubice. No, a kam se její potomci vrátí? Právě do prostor nakladení, to je do močové trubice nebo poševního vchodu, a na problém je zaděláno ještě více.
Příznakem osídlení roupy je svědění konečníku, a to zvláště v noci, kdy samičky kladou vajíčka. Pociťovat můžete nejen svědění, ale i pálení. Ovšem existují i další nespecifické příznaky, kterými hostitel může trpět. Patří mezi ně bolesti břicha, nevolnost, hubnutí, průjmy, podrážděnost, neschopnost soustředění, poruchy spánku a bolesti hlavy. U postiženého se nemusí projevit všechny příznaky najednou.
Máme připravený úlek, je polovina dubna, tedy období, kdy u nás mladé samičky čmeláků v největším počtu hledají místo k založení hnízda. Některou z těchto samiček je zapotřebí do úlu umístit.
Můžeme samičce úl „nastrčit“ do míst, kde jsme vypozorovali, že čmeláci na jaře místo k založení hnízda s oblibou hledají, a doufat, že jej sama nalezne a usadí se v něm. Takový způsob má kromě jiných tu nevýhodu, že je poměrně málo úspěšný. Pravděpodobnost usazení jen zřídkakdy překročí 10 %. Účinnějším způsobem je samičku v přírodě odchytit, do úlu ji vpustit a na krátkou dobu úl uzavřít. K tomu je zapotřebí síťka na hmyz a několika skleněných lékovek. Pokud síťku nevlastníte, lze ji snadno vyrobit z tyče, kusu drátu a staré záclony.
Zde je na místě důležité upozornění – chytejte pouze samičky hledající hnízdo. Poznáte je snadno, poměrně pomalu poletují nad zemí, prolézají všechny skuliny, obletují zdi, hromady organického materiálu a evidentně „něco hledají“. Z biologie vyplývá, že čmeláci, které můžete v tomto období zahlédnout, jsou výhradně mladé matky.
Je nepřípustné sbírat čmeláky z květů či kdekoli jinde nebo snad přemisťovat do úlů už založené kolonie. Mějte na paměti, že čmeláci jsou u nás zákonem chráněný druh. Hledající samičku je tedy zapotřebí co nejšetrněji odchytit a vpustit vletovým otvorem do úlu (někdy to chvíli trvá). Jakmile samička do úlu vleze, utěsněte vletový otvor kouskem hadříku a nechejte jej hodinu zavřený. Poté česno uvolněte a pozorujte, jak se samička při opouštění úlu (což většinou opět chvíli trvá) chová. Samičku z úlu nikdy žádným způsobem nevypuzujte. Pokud záhy uletí (což se též stává často), usazení se nezdařilo. Pokud delší dobu setrvá na letáku a potom se začne ve stále se zvětšujících půlkruzích, obrácena hlavou k česnu, vzdalovat, je slušná pravděpodobnost, že se do úlu vrátí (někdy za hodinu, jindy za den). Zjistíte to položením drobného předmětu, například kousku suchého stébla, do prostoru česna.
Pokud se usazení nezdaří, pokus opakujte, až se nějaká samička usadí. Mezi nenáročné druhy patří čmelák polní (Megabombus pacsuorum) a čmelák rokytový (Pyrobombus hypnorum) – oba svým vzhledem připomínají velkou samotářskou včelu, čmelák rokytový ovšem v terénních chovech poměrně „důrazně“ brání hnízdo. Mezi snáze usaditelné druhy patří také čmelák zahradní (Bombus hortorum), asi 3 cm velký čmelák s bílým zadečkem a třemi žlutými proužky na těle, či čmelák skalní (Pyrobombus lapidarius), stejně velký, černý čmelák s rudými chloupky na posledních článcích zadečku. Náročnější na usazení jsou ostatní druhy, například poměrně atraktivní čmelák zemní (Bombus terrestris) či hájový (B. lucorum), oba jsou podobní čmeláku zahradnímu, jen jim „schází“ žlutý proužek na spodní části hrudi. Zkušenosti různých chovatelů se však také v tomto ohledu liší.
Čmeláci se živí především nektarem z květů a díky svému dlouhému sosáku dosáhnou i k tyčince hluboko usazené mezi okvětními lístky, ke které se žádný jiný opylovač nedostane. Průměrná délka čmeláčího sosáku je 7,4 mm, je tedy o 1 mm delší než průměrný včelí sosák. Pyl si nabalují na sběrné košíčky – dlouhé tuhé chloupky na širokých zadních nohou. Za letu unesou na nohách množství pylu odpovídající až polovině vlastní váhy. Zajímavé jsou výsledky nedávného výzkumu, které ukázaly pozoruhodnou individualitu opylovací strategie čmeláků, a to nejen mezidruhově, ale i mezi příslušníky stejného druhu. Každý čmelák má vlastní styl ve výběru druhu rostlin a zvláště toho, které květy a v jakém pořadí navštíví a kolik květů mu stačí, než poletí dál. Tyto zdánlivě nedůležité rozdíly mohou výrazně ovlivnit výsledek opylení. Čmeláci vyrábějí med velmi řídký a v tak malém množství, že vystačí pouze pro jejich vlastní potřebu. Proto nemá smysl čmeláky chovat jako včely za účelem produkce medu, naopak – vzít jim i to málo, co mají, by vůči nim bylo kruté.
Potravu tvoří hmyzosnubné, medonosné rostliny, včetně těch velmi časných, a také vhodné keře a stromy. Královna a později dělnice nosí potomkům pyl bohatý na proteiny, který potřebují i pro sebe.
Následující seznam oblíbených čmeláčích rostlin rozhodně není úplný: ovocné stromy a keře, vrba jíva, ladoňka (zejména Scilla hispanica), zběhovec plazivý, hluchavky, rozmarýn, šalvěj, tymián, yzop, levandule, měrnice černá, šanta, meruzalky, plicník, brutnák, hadinec, dračík, hledík, vřesovec, česneky (i pažitka), orlíček, janovec metlatý, štírovník růžkatý, vikve, hrachor, úročník bolhoj, vlčí bob, zvonky, kostival, skalník, náprstník, kakosty, zimolez, máky, chrpa, štětka lesní, slunečnice ostrožka, topolovka, jirnice, svazenka, kyprej vrbice, hlaváč, máčka, rozchodníky, čimišník obecný, různé druhy zimolezů...
Původcem je Notoedres cati neboli svrabovka kočičí, která napadá především kočky, ale může se vyskytnout i u jiného zvířete. Napadnout může i člověka, ale toto postižení je přechodné, a jakmile se nemocná kočka vyléčí, nebo se zamezí kontaktu, dojde u člověka ke spontánnímu vymizení příznaků. Onemocnění se přenáší přímým stykem koček a velmi snadno i z matky na koťata.
Samičky tohoto parazita vyvrtávají chodbičky v povrchové vrstvě kůže a do vzniklých kanálků kladou vajíčka a zanechávají zde trus. Vylíhlé larvy vylézají na povrch kůže, kde hledají potravu (tkáňový mok). Samečci žijí pouze na povrchu kůže. Mimo hostitele přežívá svrabovka kočičí pouze 2 až 3 dny.
Kožní změny jsou viditelné především na hlavě, začínají na ušních boltcích a kolem nich. Projevují se jako prořídnutí srsti a drobné pupínky, šířící se rychle na zbytek hlavy a krk. Sekundárně dochází v důsledku čištění koček k šíření parazita do oblasti konečníku a na hrudní končetiny. Příznakem bývá svědění, následné škrabání vyvolá tvorbu krust a vylysání srsti. Kůže bývá výrazně zesílená a skládá se do charakteristických záhybů, pokud je postižena kůže v okolí očí a nosu, vyvíjí se hnisavý zánět spojivek a nosu. Při rozsáhlém postižení hlavy zvíře špatně vidí, omezeně přijímá potravu, je apatické a hubne. Strupovka ušní dosahuje velikosti asi 0,5 mm a je možné ji spatřit i pouhým okem. Samička klade vajíčka na kůži hostitele a vývojový cyklus trvá asi tři týdny. Paraziti se živí odloupanými buňkami pokožky, nesají krev. Dospělí roztoči jsou pohybliví a mohou krátkou dobu přežít i bez hostitele.
Terapie je poměrně úspěšná a provádí se formou spot-onu, koupelí nebo injekčních aplikací, které se zpravidla několikrát opakují.
Čmelín si můžete při troše zručnosti vyrobit sami, ale je možné si jej zakoupit. Na trhu jsou čmelíny keramické s designem starých úlů, dřevěné, čmelín s pohledovým okénkem a dřevocementový čmelín. Ten nejen výborně izoluje a má zajímavě vymyšlený vletový otvor, ale dá se i dobře vyčistit.
Při výrobě vlastního dřevěného čmelína je určitě dobré vědět, že by měl mít vnitřní rozměr v x š x d – 20–25 x 25–30 x 25–30 cm a prkna by měla mít šířku minimálně 2 cm. Prkna musí těsnit, jinak hrozí nebezpečí umrznutí plodu při jarních mrazících nebo snazší vniknutí parazitů. Pro lepší regulaci teploty ve čmelínu se také doporučuje z vnější strany připevnit ke stěnám a podlaze čmelína polystyren. Pro vchodový otvor (případně s ochrannou klapkou) a větrací otvor vyřízneme v polystyrenu příslušné otvory nebo potřebný souvislý kolmý pásek. Od vchodu se vede úlem při straně a pak v pravém úhlu při boční stěně asi 3–4 cm od konce zadní stěny tunýlek o světlosti cca 2,5 cm. Ten můžeme snadno nahradit elektrikářským „husím krkem“ o světlosti nejlépe 1,8 cm, který se ohne a připevní ke stěnám. Tunýlek není nutný, ale královna přijme útulek s delším a lomeným vchodem raději, neboť se v takovém čmelínu cítí bezpečněji. Z vnější strany čmelína se pod vletový otvor umístí česno (přistávací a vzletová ploška) tak, aby mělo plochu asi 5 x 3 cm. Pokud plánujete v budoucnu instalovat ochranou klapku, je účelné, aby česno mělo velmi podobné rozměry přistávací plochy. Střecha úlu by měla být dobře přiléhající dřevěná deska, dobré je pod ni vložit silnou látku, která odstraní netěsnosti a úlek lépe tepelně izoluje. Je velmi účelné ještě navíc přikrýt střechu něčím, co zabrání provlhnutí, nebo dokonce prosáknutí dřevěné střechy deštěm, například kusem linolea nebo silného igelitu.
Pokud si zakoupíme již hotový čmelín, tak je vše snadnější, přesto i tyto čmelíny se doporučují v případě velmi chladného anebo naopak extrémně teplého počasí více izolovat.
Musíme sami umělý čmelín čmelákům vyplnit do ¾ prostoru teplodržným materiálem tak, aby přístup k hnízdu byl od konce vchodové rourky volný. Protože královny zejména některých druhů a jejich první dělnice si tento materiál stmelí cca na ½ prostoru, není vůbec na škodu naplnit vnitřní prostor čmelína tímto materiálem ještě více, ale samozřejmě tak, aby se v něm čmeláci mohli volně pohybovat. Pozor také na ucpání vchodového otvoru. Obecně však platí, že je vždy prospěšnější vložit materiálu více než méně. Čmeláci jsou tak lépe chráněni před extrémy počasí. K vyplnění je možné zakoupit speciální výplň čmelínů nebo použít krejčovskou vatu (například dříve běžně používaná podšívka nebo vycpávky ramen kabátu). Pozor však na naftalín a silonové náhražky v podšívkách i vycpávkách. Nesmí se používat ani běžná vata, ve které se mohou čmeláci zamotat a zemřít. Krejčovskou vatu jde do jisté míry nahradit surovou bavlnou, koudelí, rozcupovanými vatovými izolačními pásy na vodovodní potrubí, hoblinami, nastříhanými hadrovými kousíčky se suchým mechem a trochou suchého listí nebo sena, myším hnízdem a podobně. Rozhodně neplníme čmelín pískem. Neměli bychom také používat žádné syntetické materiály. Čmeláci totiž výstelku při stavbě hnízda usilovně zpracovávají, trhají a žvýkají, což s umělými materiály moc nejde. Náplň roztrháme na jemné chmýří, takže vznikne načechraný kopeček. Od konce vchodové rourky do hnízda vytvoříme prstem otvor jako imitaci myšího vchodu do hnízda – a čmelín je připraven.
Je to nevelký rod, který obsahuje všehovšudy tři druhy. Nejrozšířenější je klívie oranžová. Květenství klívie je vysoké 30 až 40 cm, s 20 kvítky. Listy jsou rovné, sytě zelené, dlouhé 40 až 50 cm. Jsou sestaveny do růžice a rozkládají se do zvláštního vějíře. Váš interiér tak může zdobit i v období, kdy nekvete. Klívie je poměrně nenáročná rostlina. Její listy se nemusí rosit. V létě jí poskytněte jasné a rozptýlené světlo. Zimní nedostatek světla snáší dobře, můžete ji tedy umístit v nevelké vzdálenosti od jižního okna, na jihovýchod nebo na západ. Při velkém nedostatku světla klívie sice přežívají, ale nekvetou a rostou pomaleji. Zálivka je vždy mírná. Aby klívie pravidelně kvetly, je pro ně důležité období klidu. U mladých rostlin je to období od září. Klívie se přesazují jen tehdy, pokud je to nutné, a květináč zvolíme raději s velkým průměrem. Musíme dávat pozor, aby nedošlo k poškození kořenů. Pokud postupujeme opatrně, mohou se oddělit dceřiné výhonky. Je důležité, aby mladé rostliny neměly méně než 4 listy. Kvůli dalšímu zakořenění se zasadí do písku nebo do směsi písku a rašeliny (v poměru 1 : 1). Klívie by se dala zařadit mezi kvetoucí pokojovky vhodné do chladu, protože celé léto může být venku někde ve stínu a v zimě ji vyhovuje 12-16 °C, ale snese i méně. Platí, že čím nižší teplota, tím menší zálivka.
Botanický název: Clivia
Osvětlení: Světlé místo s přistíněním od přímých slunečních paprsků v létě. Klívii vyhovuje čerstvý vzduch na přistíněném místě.
Zálivka: Od jara do podzimu hojná. V pozdním podzimu opatrná a mírná. V zimě místo konvice můžeme použít rozprašovač. Tak se zvlhčí zemina i listy, ale jen tehdy, když je v místnosti s chladnější teplotou. Jestliže je klívie v místnosti s teplotou okolo 20 °C, zaléváme ji více.
Přesadba: Doporučená směs zeminy: 2 díly drnovky, 1 díl listovky, 1 díl prohnojené zeminy, 1 díl rašeliny a 1 díl písku. Přesazuje se až po období kvetení a jenom tehdy, kdy již kořeny vylézají z květináče.
Rozmnožování: Dělením při přesazování a semeny. Semena se sbírají z plodu 2 až 3 měsíce po odkvětu a v příhodné době se vysévají do zeminy. Semena vzchází během měsíce, ale rostlina kvete při semenném množení až za 4 nebo 5 let.
Čmeláci trpí celou řadou chorob a mají ve volné přírodě poměrně mnoho parazitů a predátorů, což vede k častému a brzkému zániku společenstva. To z jejich chovu dělá činnost poměrně nevděčnou. Jakýmsi nepsaným kritériem chovatelské úspěšnosti je zde počet odchovaných mladých matek, které opustily úl. Mezi nejčastější nebezpečí, kterému je možné se bránit, patří mravenci.
Tento velmi „agilní“ druh hmyzu, řazený se čmeláky do stejného řádu, je dovede vypudit z hnízda za několik dní. Poměrně úspěšně se jim lze bránit podložením úlu skleněnou tabulkou, na jejíž spodní část nanesete vrstvu lepivého materiálu (například vyjetého oleje), kterou budete pravidelně obnovovat. Tak se lze poměrně účinně bránit i jiným nelétavým parazitům čmeláků, například kodulkám (vypadají jako velcí lesní mravenci).
Mnohem větším a možná vůbec největším problémem terénního chovu čmeláků je drobný motýl z čeledi zavíječů – Aphomia sociella – zavíječ čmeláčí. Podle některých odhadů je příčinou zániku až 90 % všech volně žijících kolonií. Samička v období od května do srpna vniká za šera do hnízda, které vyhledává podle pachu, nějaký čas setrvá v ústraní a až „načichne čmeláčinou“, prolézá hnízdem a klade vajíčka, z nichž se líhnou žluté, později až světle zelené, velmi žravé larvy, které jsou v extrémním případě schopny sežrat celé hnízdo včetně vosku. Stoprocentně účinná obrana neexistuje, nejčastěji se však používá petrolej, kterým je nutno každý večer asi hodinu před setměním lehce potřít okolí česna a letáku a veškeré štěrbiny, kterými by eventuálně mohly do hnízda proniknout larvy, například prostor pod střechou. Zavíječe to odpudí a čmelákům nezbyde, než si zvyknout. S použitím petroleje však nezačínejte dříve, než se vylíhnou první dělnice. Samička by hnízdo opustila. Budete-li pečliví, může se zadařit kolonie uchránit, i přesto však budou některé z nich napadeny. Často cynicky rozhodne právě ten jediný den, kdy jste zapomněli úly ošetřit nebo je po parném dni pozdě uzavřeli. Pokud ráno otevřete úl a na povrchu substrátu či stěnách úlu bude sedět asi 2 cm dlouhá šedobílá „můra“, je zle. Ti „odvážnější“ mohou všechny čmeláčí kukly – zámotky (které už čmeláci nekrmí a které larvy zavíječe napadají nejdříve) přemístit do termostatu a při 29 °C nechat vylíhnout, zbytek plástů pečlivě očistit jemným štětečkem a přemístit do čistého úlu s novým substrátem. I tak bude ztráta značná.
Svrab je velmi nakažlivý a jeho prvním příznakem je intenzivní škrábání. Život parazita není vázán na roční období, proto je důležité chránit před ním zvíře po celý rok. Svrab způsobený parazitem Sarcoptes canis se vyskytuje převážně u psa, ale mezi jeho další hostitele patří spousta dalších psovitých šelem. Někdy se objevuje také u koček a je přenosný i na lidi. Svrab se nedoporučuje podceňovat, při pozdní nebo špatné diagnóze se následně léčí o to hůře a zdlouhavěji.
Dospělé zákožky žijí ve spodní vrstvě kůže, kde vrtají chodbičky a kladou vajíčka. Celý vývojový cyklus zákožek trvá 17 až 21 dní. Inkubační doba je velmi variabilní, může trvat několik dní až týdnů a závisí na množství přenesených roztočů. Onemocnění začíná malými, ale velmi svědivými lézemi, které se v důsledku neustálého drbání a lízání rychle rozšiřují a mění se na hluboký zánět kůže s druhotnou bakteriální infekcí. Kůže může na těchto místech zesílit a skládat se do záhybů. Mezi projevy napadení svrabem patří ztráta srsti a výskyt bezsrstých míst na těle, zarudnutí pokožky. Vlivem škrábání vznikají druhotné změny na kůži: povrchové krváceniny, prasklá kůže a bakteriální kontaminace. Ta může zastřít příznaky samotného svrabu a pes je pak mylně léčen na jiné onemocnění kůže. V pokročilejších stadiích se na kůži mohou vyskytnout zaschlé krusty po prasklinách kůže a srst se nachází pouze na ojedinělých místech. Diagnostika tohoto onemocnění není zrovna jednoduchá, zvláště v prvních stadiích. Je tedy nutné navštívit veterináře, který provede rozbor z kůže.
Rozlišuje se několik druhů svrabu, a to sarkoptový (zákožka svrabová), který napadá hlavně psy, dále notodektový, který napadá uši koček a jiných zvířat, která jsou s nimi v kontaktu, a v neposlední řadě trixacarusový, který se vyskytuje u morčat.
Svrab se přenáší velmi snadno přímým kontaktem. Svrab je často považován za nemoc ze špíny, ale mohou jím onemocnět i zvířata ve velmi dobré péči. Rizikem mohou být veterinární ordinace, salóny a další prostředí, ve kterých se zvířata mohou setkat s ostatními nakaženými. Takže i když chováte svého psa v hygienicky čistém prostředí, může i on chytnout svrab.
Sarcoptes canis je drobný parazit kulatého těla s osmi kuželovitými krátkými nohami. Samičky vyvrtávají chodby v kůži, kde nejen žijí, ale také kladou vajíčka a zanechávají trus. Vylíhnuté larvy vylézají na povrch kůže, kde hledají potravu v podobě tkáňového moku. Jedinci obvykle nepřežívají bez hostitele déle než 2 až 3 dny. Nejčastěji se vyskytují na řídce osrstěných místech, jako jsou slabiny, ušní boltce a další.
Kefírové mléko je možné vyrobit i doma, má to své výhody (je čerstvé, chutné), ale potřebujeme na to kefírovou násadu, neboli kefírové či tibetské houbičky. Kefírová houba je vlastně společenství různých druhů kvasinek a bakterií.
Recept na domácí kefírové mléko
Ingredience: 500 ml nesvařeného mléka, 2 lžíce kefírové houby
Technologický postup: Tibetskou kefírovou houbu dáme do nádoby, přelijeme mlékem a promícháme lžičkou. Hrneček nebo sklenici přikryjeme čistou látkou, gázou nebo papírovým ubrouskem a zagumičkujeme. Při pokojové teplotě ponecháme 24 hodin houbu pracovat. Po této době by měl kefír zhoustnout a chutnat příjemně nakysle. Fermentovat jej můžeme nechat i déle, podle chuti. Nápoj ve sklenici občas promícháme lžičkou, aby se ke kefírovým houbičkám dostalo více mléka. Během kvašení se může začít oddělovat syrovátka – neznamená to nic špatného, po promíchání se vše opět spojí. Hotový kefír důkladně promícháme a poté přecedíme přes plastové sítko a uchováváme jej v lednici. Houbu vrátíme do nádoby, zalijeme mlékem a proces opakujeme. Někteří lidé houbu proplachují ve vodě, ovšem zkušení „kefíromilci“ to nepovažují za nutné ani vhodné. Houba bude bez takových zásahů rychleji pracovat, proplachování je pro ni nepřirozené. Kefírová kultura dovede mléko zpracovat i při nízkých teplotách, například v ledničce, proces však trvá déle – až týden.
Sbírka zdravých orchidejí je určitě dobrý nápad. Může jít také o rostlinu určenou jako dárek nebo jen jako dekorace na stůl, kromě krásného květu musíte při výběru orchideje klást důraz na důležitější faktory:
Zatřeste s rostlinou. Jemně uchopte rostlinu v místě, kde se začíná dotýkat substrátu a jemně s ní zatřeste. Epifytické orchideje (Dendrobium, Cattleya, včetně Phalaenopsis, Oncidium a Brasavola) jsou obvykle zasazené v hrubé směsi kůry, uhlí, polystyrenových a dalších organických a anorganických materiálech. Pokud kořeny nejsou pevně přichyceny k nádobě, můžete jemně zvednout orchidej z nádoby a opatrně nahlédnout. Pokud jsou kořeny k nádobě pevně přichyceny, nikdy je netrhejte, nechcete přeci kořeny poškodit. Pokud několik kořenů v horní části z nádoby vylézají, je vše v pořádku. Pokud je orchidej nevhodně zalitá, ale zdravá, nic vám nebrání v jejím nákupu, jen s další zálivkou vyčkejte do okamžiku, kdy bude skutečně potřeba.
Zkontrolujte zdravé kořeny. Kořeny jsou nejdůležitější částí rostliny orchideje. Kořeny orchideje jsou vysoce specializované orgány, které umí rychle přijímat vodu a dokonce i provádět fotosyntézu. V případě epifytických orchidejí jsou navrženy tak, aby byly schopny lpět na nerovném povrchu a ukotvit rostlinu vysoko na stromě. Zdravý kořen orchideje má v suchém stavu světle zelenou barvu a v době, když je zalitý, má tmavě zelenou barvu. Kořeny orchidejí by měly mít dlouhé výhonky, na konci lesklé a špičaté. Čím delší výhonek, tím zdravější rostlina. Odumřelé kořeny orchideje jsou svraštělé, a když jsou suché, tak bílé. Rostlina s odumřelými kořeny zajde.
Zkontrolujte listy. Toto je obtížné téma k řešení, protože je mezi orchidejemi spousta druhů a variant. Některé mají listy tenké, zatímco jiné je mají masité a ploché. Některé druhy orchidejí nemají listy vůbec a vypadají jako malé spleti kořenů. Obecně je však potřeba podívat se na listy, které jsou husté a lehce zbarvené do žluto - zelena, skoro jako zelené jablko. Listy, které jsou příliš zelené a lesklé znázorňují, že je rostlina přehnojena a stejně nebude kvést. Listy by měly být bez vad, zjevných nečistot a skvrn. Na závěr se ujistěte, že místo, ze kterého listy vyrůstají, není poničeno.
Zkontrolujte pahlíz. V zásadě existují dva druhy epifytických orchidejí. Ty, které rostou z jednoho rostoucího bodu (například Phalaenopsis), a ty, které rostou z plazivého oddenku (například Cattleya). Orchidejím s plazivým oddenkem může každý rok narůst čerstvý pahlíz s novými listy a květy. Pokud si kupujete tento druh, ujistěte se, že pahlíz je baculatý a tučný.
Spočítejte květy. Pokud kupujete orchidej v květu, odolejte nutkání koupit rostlinu se všemi svými květy již otevřenými. Dlouhodobé květenství orchideje může trvat měsíc i více, ale pokud si koupíte rostlinu s ještě neotevřenými květy, pokvete vám déle. Nekupujte rostlinu se žlutými nebo scvrklými květy, protože s největší pravděpodobností brzy opadají.
Zjistěte si název. Může to znít zbytečně, ale je dobré myslet na to, abyste se ujistili, že vaše orchidej obsahuje označení s plným jménem. Nekupujte rostlinu označenou jako orchidej nebo rostlina orchidej. Je lepší si koupit rostlinu s plným názvem druhu nebo hybridním názvem. To vám umožní dozvědět se o konkrétní rostlině více, a pokud se rozhodnete začít sbírku, je vždy příjemné vědět, co vám roste.
